Sekce

Galerie

/gallery/povídka.jpg

20. kapitola - Jak se můžeme navzájem pochopit, když jeden mlčí a druhý neposlouchá?

Jak se můžeme navzájem pochopit, když jeden mlčí a druhý neposlouchá?

 

Zbloudilé myšlenky… slova a činy:

 

Kluci se chovali divně. Během cesty se vůbec neškádlili a nasadili tak vražedné tempo, že jsem je sotva stíhala. Snažili se tvářit vážně, což jsem zprvu brala jako přetvářku, ale když jejich výraz přetrvával už hodinu, začala jsem mít neblahé tušení.

Oslovila jsem je, ale nic. Nezastavili, ani se neotočili. Zopakovala jsem jejich jména důrazněji, ale znovu bez odezvy. Zastavila jsem. Myslela jsem si, že až si uvědomí, že je nenásleduji, vrátí se. Oni však vůbec nepolevili ve svém tempu a mně došlo, že tady vůbec nejde o mě. Muselo se stát něco horšího, než jeden vegetariánský upír potulující se volně po La Push. Okamžitě jsem se za nimi zase rozběhla. Nechtěla jsem, aby se jim něco stalo, což s jejich horkými hlavami nebylo vůbec nepravděpodobné.

Asi sto kilometrů před La Push jsem zjistila, co se děje. Překřížili jsme pachovou stopu několika upírů. Příliš mnoha upírů. Děs se střídal s hrůzou. Bála jsem se, co spatřím ve vesnici. Pak mi ale došlo, že je ještě můžeme potkat po cestě. Nechtěla jsem, aby se Collinovi a Sethovi něco stalo. Snažila jsem se je zastavit a přinutit, aby se proměnili, že si v klidu promluvíme o tom, co bychom měli udělat. Oni mě však ignorovali, a když jsem zaslechla praskání ohně a hlasité vrčení, ustala jsem ve svém řečnění a přidala v běhu. Kluci na nově vzniklou mýtinu vběhli přede mnou, ztratila jsem je z dohledu.

Odhodlaně jsem běžela za nimi. Nesmí se jim nic stát. Byla jsem rozhodnutá je bránit před čímkoliv. Obraz bojiště mě však přikoval na místě. Nad celou pasekou se vznášel nafialovělý dým, který mě štípal v nose a vyvolával mrazení v zádech. Pohlédla jsem na hranici, která plápolala vysokými prameny.  Místo dřeva plameny olizovaly údy a torza těl. Ruce mi okamžitě vystřelily k obličeji, aby zakryly oči. Neuvědomila jsem si, že se nejedná o lidi. Po pár vteřinách mi to došlo a odvážila jsem se znovu pohlédnout do plamenů. Jacob zrovna do ohně vhazoval další zbytky těl. Omámeně jsem ho pozorovala.

O způsobu zničení upíra jsem se dozvěděla až od Edwarda. Tenkrát moje beznadějná prosba o smrt byla pouze zbožným nesplnitelným přáním. Upíři jsou přece nesmrtelní. Jakmile se v jeho hlavě začaly formulovat slova roztrhat a spálit, pocítila jsem obrovskou euforii z netušené možnosti. Neuvědomila jsem si však, jak moc jsou doslovná.

Ozval se nepříjemný skřípot a mé oči ho následovaly. Collin si našel upíra, kterému chyběla pouze jedna ruka, a teď se vyžíval v jeho zničení. Měla jsem vztek na celý svět. Jak mohl Sam dopustit, aby se toho účastnili. Neměli to vidět a už vůbec ne se na tom podílet. I když upíři připomínají lidi velmi zdánlivě a pouze svým vzezřením, nemělo jim být dovoleno je takto chladnokrevně a násilně zničit. Viděla jsem Collinovu radost a nadšení z jeho činu a to nebylo správně. Neměl se těšit z vraždy, ač byla jeho oběť již dávno zaprodaná peklu.

Odvrátila jsem hlavu od Collinova neuctivého chování a hledala Setha. Prodírala jsem se běsnícími vlky. Skoro všichni upíři už byli znehybněni, stačilo se jich už jenom zbavit a vlci v tom byli podle mě až přespříliš precizní.

Zacházela jsem hlouběji do lesa. Později jsem zjistila, že jdu za povědomou vůní.  Moje tělo si uvědomilo daleko dříve, koho pronásleduju, než jsem to věděla já sama. Pocítila jsem, jak se tenká blána ode mě oddaluje a toužebně se natahuje přede mě. Odhrnula jsem poslední větev a spatřila upíra ležícího na zemi. Nevšiml si mě, byl ke mně zády.  Sjela jsem ho pohledem a až jeho vlasy mi daly poslední indicii, která otevřela oči mému vědomí. Edward.

Měla jsem pocit, že se mi rozklepala kolena, když jsem však na ně pohlédla, byla nehybná jako vždy. Znovu jsem svůj pohled upřela před sebe a doufala, že jsem se předtím nemýlila. Ano, skutečně tu byl. Hluboce jsem si oddychla, ale vzápětí jsem nemohla popadnout dech bez toho, aniž bych zběsile nabírala vzduch do plic. Znovu to přicházelo. Ten pocit, že mu musím být co nejblíže, nejlépe se ho dotýkat. Udělala jsem dva kroky a prudce se zastavila. Sklopila jsem hlavu, abych na něj neviděla. Ne, řekla jsem si přece, že už se nikdy nenechám ovládnout prachsprostými pudy, nechci být jako ostatní upíři.

Snažila jsem se vyhnat ten pocit z hlavy. Věděla jsem, že nedokážu jen tak odejít bez povšimnutí, ale nechtěla jsem, aby měl nade mnou až takovou moc.

O bok se mi otřely chlupy a já rychle zvedla pohled. Spatřila jsem jenom, jak Seth útočí na Edwarda.

„Neee!“ Ne, nesmí ho zabít. Propadala jsem beznaději. Přestala jsem se snažit popírat své city.

Můj pohled však nenásledoval Edwardovo letící tělo, zasekl se na místě, kde před chvílí ležel.

Ne, to není možné! To by nikdy neudělal!

Přede mnou na zemi ležela nahá žena. Její tělo bylo nepřirozeně zkroucené a kůže poseta několika jizvami. Tvář jí hyzdila bolest, avšak ústa roztáhla do úšklebku. Oči měla zavřené, pak je ale otevřela a pohlédla přímo na mě. Její výraz se změnil na zuřivý. Ustoupila jsem o krok, i když bylo jasné, že se nemůže hýbat. Nechtěla jsem ji děsit.

Poznala jsem ji. Když jsem si vzpomněla na hrdý postoj a krásnou tvář, pocítila jsem lítost. Byla to ona, kdo uštědřil pohlavek tomu mladému výrostku s nevhodnou poznámkou k mé osobě.

Konečně jsem zvedla pohled a spatřila Setha, který držel v šachu Edwarda. Neútočil na něj, což mě trochu uklidnilo, ale netrvalo to dlouho.

Hrůzou jsem strnula a zaťala prsty v pěst. Už po několikáté jsem si dnes opakovala, že to nemůže být pravda, jen velmi děsivá noční můra. Možná celý můj upíří život je pouhopouhá noční můra.

Pozorovaly mě dvě temné, přesto však nepopiratelně rudé oči. Pletla jsem se. Nikdo neunikne své upíří podstatě. Nesmrtelnost je příliš dlouhá doba, než abychom se vzpírali skutečnosti. Nakonec všichni podlehnou, neexistuje výjimka.

 

***

 

Blížili jsme se k hranici La Push a já vycítil přítomnost vlků. Zase ty jejich podivné zmatené myšlenky. Čekali na nás, jak jsem předpokládal. Celou cestu jsem cítil jejich pach. Věděli, že přijdeme, a byli připraveni k útoku.

Intenzivní závan větru s nepříjemnou vůní se dostal do nosu ostatním upírům a i jim začal být podezřelý. Doteď mu nepřikládali žádný význam. Pětice v temných pláštích se zastavila a my se vyrovnali do řady za ní. Stál jsem přímo za nimi. Nechtěl jsem, aby mě Felix poznal, když se mi doteď dařilo před ním skrývat.

Z lesa před námi se v podobné formaci vynořili vlci. Přelétl jsem je pohledem a zjistil, že se jejich počet nezměnil. Překvapilo mě, že ne všichni mi přišli povědomí.

Očima jsem přejel naše řady. Dvacet dva upírů určených k boji včetně mě. Všichni drželi své kamenné masky, ale uvnitř to vřelo. Překvapilo je, co spatřili. Nevěděli, co čekat, ale deset vlků jim nepřipadalo jako velká konkurence, i když byli mírně přerostlí. Věděl jsem, že se jim jejich lehkovážnost vymstí, ale neodvážil jsem se ani tvrdit, že to vlci přežijí. Felix se svými druhy nepodlehl podceňování, stále byl ostražitý. Nehodlal se bojů účastnit. On společně se čtyřmi svými společníky měli za úkol vše pouze pozorovat a podat zprávy.

Stáli jsme patnáct metrů od nich, když Felix zvedl ruku, aby pokynul k útoku. Nepovažoval vlky za myslící stvoření a ani se neobtěžoval zjišťovat míru jejich inteligence. Jediná jeho starost byla, nakolik odolají upíří síle a proč dosud žádný upír nevyvázl živý.

Zároveň kývl na svou společnici a mně ihned došlo, kdo jí je. Její pověst ji předcházela, a přestože se s ní Carlisle tenkrát nesetkal osobně, věděl jsem, co dokáže. Drobná, zdánlivě nevýrazná postava potvrdila mou myšlenku o přítomnosti Jane. Jedno z dvojčat, jejichž moc je odsoudila k našemu krvelačnému životu ještě dříve, než mohli dosáhnout aspoň dospělosti a začít žít svůj život. Felix chtěl zjistit, jestli na ně naše síla působí.

Jane přelétla pohledem soupeře a zastavila se na šedém vlkovi, jehož výraz byl ze všech nejzuřivější. Sám jsem z jeho myšlenek věděl, že v útoku mu nebrání jeho vlastní vůle. Kdyby mělo být po jeho, už dávno by se na nás vrhnul.

Netrvalo dlouho a v bolestné agónii se svezl k zemi. Očekával jsem to, ale překvapilo mě, když se i ostatní vlci bolestně přikrčili a vtom mi došlo, co mě zaráží na jejich myšlenkách. Slyšeli se navzájem.

Felix si odfrkl, spustil ruku podél těla a já pochopil, že vlci nemají šanci. Společně s ostatními jsem se vrhl do útoku, ale jakmile jsem měl příležitost, skryl jsem se za strom, abych mohl přemýšlet. Potřeboval jsem aspoň jednoho vlka živého. Nikdo v tuhle chvíli na Bellu nemyslel, musel jsem je nějak donutit, abych dostal informace, pro které jsem přišel.

Ze svého úkrytu jsem pozoroval bitvu a zvažoval své možnosti. Jane už svou moc nepoužila, což aspoň částečně dalo vlkům šanci na výhru. Dokonce i druhá upírka přestala používat svůj dar a všechny tenké vazby mezi upíry se rozplynuly. I to nahrávalo vlkům; kdykoliv se dva upíři vrhli po jedné kořisti, většinou je přestala zajímat a rvali se navzájem. Nechápal jsem jejich strategii. Otočil jsem se, abych viděl Felixe, Kairin, Jane a ty dva další upíry. Mlčky vše pozorovali a já z jejich myšlenek pochopil další záměr této výpravy. Nikdo z těch upírů se s nimi nesmí vrátit do Volterry a ani nikdy nesmí opustit La Push. Přišli zároveň udělat čistku Volterské gardy – zničit všechny nepohodlné upíry, jejichž poprava by neodpovídala našim zákonům a postavila by královskou trojici do světla krutého diktátorství a tyranie; popřela by spravedlnost, za kterou se doteď skrývali.

Pohlédl jsem zpátky na bojiště. Síly byly už celkem vyrovnané. Všiml jsem si vlka, kterého držel upír za slabiny. Zběsile se oháněl ostrými tesáky a úhybnými manévry se ho snažil setřást ze zad. Slyšel jsem křupnutí a vlk bolestně zavyl. Nohy se mu podlomily a upír toho využil. Chytil ho pevněji a švihnul s ním o strom, za kterým jsem se schovával. Vlk se sesunul na zem a ztěžka se snažil vyhrabat zpátky na nohy. Nestihl to, upír na něj skočil a chystal se mu zlomit vaz.

Využil jsem své příležitosti a v nestřeženém okamžiku zbavil upíra hlavy. Vlk se po mně okamžitě ohnal. Sedl jsem si na něj obkročmo, abych mu zabránil v pohybu. Nohama jsem pevně sevřel jeho hrudník a prsty objal tlamu. Musel jsem ho znehybnit, abych z něj dostal nějaké informace ohledně Belly. Všiml jsem si, že jeho zadní nohy jsou naprosto nehybné. Ani přední tlapy nebyly úplně v pořádku, ale těmi se stále dokázal bránit. Dělalo mi problémy ho zpacifikovat, ale cítil jsem, jak jeho síly slábnou, a čekal, až se uklidní, aby mě vnímal. Vše trvalo snad jen dvě vteřiny a jeho tělo se začalo třást.

Poslouchal jsem myšlenky. Všichni měli plno práce, nevšimli si, co se děje. Vlk pode mnou byl příliš hrdý, než aby požádal o pomoc a upozornil na své nesnáze.

Překvapením jsem ztuhl, když jsem zjistil, že huňatá kožešina pode mnou zmizela a já ležel na snědé ženě. Pokusila se mě pěstí uhodil do tváře, ale ještě než si stačila ublížil, chytil jsem ji za zápěstí a přitiskl je k zemi. Její hrudník se prudce a přerušovaně vzdouval. Bolelo ji celé tělo, ale tvrdě na mě hleděla a silou zatínala zuby, aby jí skrz ně neprošel žádný výkřik bolesti. Její hrdost jí nedovolila žádat o pomoc nebo o milost.

„Co je s Bellou?“ zeptal jsem se, když jsem se vzpamatoval z překvapení. Nechápal jsem to, ale to mě teď nezajímalo. Byl jsem tu, abych zjistil, jestli je Bella stále na živu a právě jsem měl příležitost, možná i poslední.

Netrvalo dlouho a dala si dohromady souvislosti. Poznala mě.

„Copak? Byla to tvoje milá?“ Z úst se jí prodral kašlavý smích. Zamrazilo mě z použití minulého času a nešetrně jsem ji uchopil za ramena a zatřásl s ní.

„Jak byla? Vy jste ji zabili?! Vždyť patřila k vám! Je to i vaše vina, to kvůli vám je z ní upír…“ Víc už jsem říct nestihl, protože někdo prudce narazil do mého boku a odmrštil mě několik desítek metrů.

Okamžitě jsem se začal soustředit na útočníkovy myšlenky a hned vzápětí mi došlo, že nemám šanci. Napadl jsem jeho sestru a on na rozdíl od ní byl při plné síle a poháněn mstou. Myslel si, že jsem ji takto zřídil já.

Vzduch rozčísl srdceryvný výkřik, ale nedokázal mě rozptýlit, protože v boji se ozýval ze všech stran. Zpozorněl jsem, až když mě dvě velké tlapy přišpendlily k zemi a ostré zuby se zastavily pár centimetrů od mého obličeje. Přestal útočit, ne, že by nechtěl, ale bránila mu podobná síla, s jakou jsem se už setkal u šedého vlka, na kterém Jane vyzkoušela své schopnosti. Mimo jiné si však také vybavil onen křik a spojil si ho s tváří, která mě okamžitě donutila pohlédnout tím směrem.

Stála tam. Živá.

Jediné, co mě znepokojovalo, byl její vyděšený a šokovaný pohled. Netrvalo však dlouho a nasadila chladnou nepřístupnou masku. Něco bylo špatně. Zezadu se k ní přibližovalo asi pět vlků, jeden z nich v lidské podobě - Sam. Měl jsem nutkání vykřiknout a varovat ji, změna jejího výrazu mě však natolik šokovala, že jsem se nezmohl na nic. Vlci se postavili po jejím boku. Neuhnula, byla jako růže mezi trním. Mohlo být jejich pouto natolik silné, že ani skutečnost, že je upír, ho nijak nenarušila?

Pohlédl jsem na muže, který se skláněl nad zmrzačenou dívkou. Zařvala bolestí, když ji bral do náruče. Vlk mi zaryl drápy hlouběji do ramene, víc mu však nebylo dovoleno.

„Vyřeš to, Jacobe,“ promluvil Sam ke smečce a odcházel se zraněnou pryč. Její život byl pro něj příliš důležitý, nehodlal ztrácet čas se mnou a ohrozit její záchranu. Jacobovi bezmezně důvěřoval.

Vlci okamžitě začali jednat podle jeho rozkazů, já jsem však za ním stále konsternovaně zíral. Někoho mi připomínal. Snědá tvář, černé vlasy, ostře řezané rysy, hrubý a tvrdý výraz – byl mu příliš podobný – Bellin přítel.

„Porušil smlouvu.“

To už upoutalo mou pozornost, nejednalo se o pouhé myšlenky. Další z vlků se proměnil do své lidské podoby a promlouval s Bellou. Ta ho ale ignorovala, stále mi věnovala ten bodavý neosobní pohled.

„Umí číst myšlenky.“ Její hlas mnou projel jak ostří nože. Plný nenávisti.

Stočila svůj pohled k Jacobovi.

„Rada starších by ho měla vyslechnout.“ Nečekala na odpověď a odcházela, ani jednou se neohlédla.

Dokonale mě mátla. Nevěděl jsem, co mě udivilo víc, jestli její sebevědomé vystupování nebo to, že se ke mně vůbec nehlásila. Nicméně jedno jsem jí nemohl upřít. Zachránila mi život, aspoň na chvíli.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Joana

14)  Joana (16.01.2011 23:40)

A to zase jo, jsem chodila ode dveří ke dveřím a ťukala, dokud se neobjevily ty správné :) (zdržely mě asi dveře od lednice)

Alaska

13)  Alaska (16.01.2011 23:01)

Joana: Jj, Edward nám to trochu nedomyslel do detailů. :D A děkuju, že sis ty dveře nakonec přece jen našla.

Joana

12)  Joana (16.01.2011 21:10)

Ouuu, tohle bude těžké vysvětlování. Záleží, jak se k tomu postaví nahá krasotinka :) Ale jednu věc nechápu, jak jsem to mohla prošvihnout, když furt netrpělivě čekám na další díl toho jejich soužení
mno, snad se aspoň dočkám dřív pokračování a nebudu vyšilovat moc dlouho;)

Alaska

11)  Alaska (15.01.2011 17:31)

Dámy, omlouvám se, že píšu až takříkajíc s křížkem po funuse.
Bye: :D Edward ležící na cizí nahé ženě - nemohla jsem si ten detail odpustit. A výslech... jak se to vezme. Copak, že tě to napadlo??? Díky Bye
Evelyn: Číst tohle tenkrát, tak to celé nejspíš dopadne jinak, ale co už. Snad se Vám bude líbit. Moc Ti děkuji.

Bye

10)  Bye (13.01.2011 11:09)

Alasko, tahle kapiotola se spíš měla jmenovat:
Nedorozumění, které se ale docela určitě brzy vysvětlí.
Nebo nějak podobně, ne?
Bella přistihla Edwarda doslova inflagranti. Leží na zraněné nahé ženě! Už to je celkem... nepříjemné pro počínající vztah. Ke všemu s předmětem doličným v očích...
A kromě TAKOVÝ zápletky - to bys ani nebyla Ty, aby tam nebylo datších tucet silných věcí.
Např. Bellin strach o "kluky". Rozrušení nad Collinovým bojem. Upíří strategie a intriky...
Tak co, jak si to vyjasněj? Pustí ho vúbec "k sobě"? Čtenáře myšlenek? Takže bude výslech? To budou koukat!
Něco mě napadlo...

Evelyn

9)  Evelyn (12.01.2011 10:41)

Slíbený smysluplnější kometář
Po třetím čtení mě to smetlo úplně stejně a možná ještě silěnji než po prvním...
Tak nějak jsem tušila, že zamčené dveře nejsou myšleny pouze doslovně. Ale až po odhalení Bellina tajemnství minulosti (zamčená třináctá komnata - na to jsem ještě přišla sama), jsem o názvu začala přemýšlet víc. A komentář od Ree mě v tom přesvědčení hlubšího významu donakopnul.
Atmosféra celé kapitoly mi způsobuje mrazení v zádech a takové stísněné svírání u srdce.
Edward a jeho zoufalý čin. Zradil sám sebe, své přesvědčení, pečlivě budované lidství. Zradil Carlieslea a jeho důveru. Zradil všechno, v co věřil. Kvůli Belle. Kvůli nepatrné naději, že ji ještě uvidí. Uviděl. Ji to k němu táhlo takovou tou silou, které nelze odolat. Dokud si v jeho očích nepřečetla tu zradu...
Vůbec si netroufám odhadovat, jak tohle celé skončí. Pro Bellu je složité a možná až nemožné odpustit sama sobě, i když nikdy nevraždila záměrně. Co teprve odpustit Edwardovi, který zabil s jasnou myslí a cíleně?

Alaska

8)  Alaska (11.01.2011 23:43)

Ree:Že nedokážeš říct, jak to skončí? B) Tenhle komentář je jak pohlazení po duši. Tolik porozumnění. Kdybych náhodou zapomněla, připomeň mi u epilogu, že tě mám odkázat zpět právě na tenhle Tvůj komentář, abys pochopila, jak moc jsem se nad ním rozplývala.
Janeba: Smutný. Když to vezmeš kolem a kolem, tak je to pro oba celkem šťastný setkání - on zjistil, že žije a jí se čistě teoreticky zjednodušilo rozhodování. A taky jsem musela juknout k Nebrasce a Ree - to je teda něco!
kamčí: Jé, moc děkuju. Neboj, všechno se nám trochu ještě zamotá, ale všichni dostanou svou příležitost.
AMO: Všimla sis, že oni dva spolu nikdy nedokázali moc dobře komunikovat (jakože nahlas). Uvidíme, jestli někdo ustoupí. Děkuju.
ambra: Ono to vyplynulo tak nějak samo. Jsem ráda, že to nevyznělo jak laciná přestřelka. Přiopilá? Podle mě by se určitý druh ff měl zařadit mezi omamné látky.
Evelyn: Schovaná. Ale neboj, jednou se dočkaš.

Ree

7)  Ree (11.01.2011 22:07)

Až teď mi došlo, kolik významů ten název má. Nejen zamčené dveře v pokoji, ale zamčené dveře od jejího lidství, uzamkli ji od své rodiny, její mysl je jako uzamčené dveře. Celá tahle povídka je jako zamčené dveře. Pohybujeme se v jedné místnosti a nemůžeme pryč. Ne že bychom chtěli. A hlavně, hlavně je mi pro mě uzamknuta tvoje mysl. Nedokážu si představit, co pro nás chystáš. Nedokážu říct, jak to skončí. Můžu jen doufat. Jenže ty mi moc podnětů k naději nedáváš. Bella je na Edwarda naštvaná a já už se jí asi moc nedivím. A Edward má teď problém jako vrata. Tak nenapínej dlouho!

Janeba

6)  Janeba (11.01.2011 21:01)

Ach Alasko milovaná,to byl opravdu smutný dílek! Původně jsem si Tě chtěla nechat až na ráno, ale rovnýma nohama jsem vlítla důvěřivě a nepřipravená do povídky Nebrasky a Ree a tak jsem si řekla, že to zvládnu! Je mi smutno za Edwarda a jen doufám, že bude mít příležitost k vysvětlení a vyslyšení! Doufám, že mu Bella dá příležitost! Děkuji!!

5)  kamčí (11.01.2011 19:50)

ou jé bela mu teď asi nebude chtít věřit, jedině že by jí přesvědčil, aby ho pustila pod ten svůj štít.měli by se už domluvit. taky jim zbývá vypořádat se se zbytkem gardy a k tomu potřebulí všechny síly. je to moc hezké a napínavé a už se těším na další

4)  AMO (11.01.2011 18:02)

Je to napínavé a nebezpečné, ale proboha proč pořád mlčí a nikdy nikdo nic neřekne a každý jen civí
Každý si vduchu nadává a vše si jen představují, ach jo.
Próóóč???
Doufám, že teď Edward sebere odvahu a poví jí o svých citech.
Přála bych mu, aby ho vzala na milost.

ambra

3)  ambra (11.01.2011 17:59)

Al, technicky vzato, vždycky mě fascinovaly knížky nebo filmy, kde autor postupně dostrká postavy do takové té klasické fáze nedorozumění, kdy čtenář (divák) trpí - proč si to proboha neřeknou!?!?!? Dneska mi došlo, jak těžká je to disciplína. "Zorganizovala" jsi to dokonale - ona si myslí, že se vrátil k lidské krvi "jen tak" a že se chystal zabít "tu ženu". On vidí, že "je s vlky" a myslí si, že vidí jejího vlka.
No děs. Dokonalý děs. Akční, ale přitom dokážeš udržet tu hloubající rovinu.
Po dočtení jsem vždycky jak přiopilá, jinak se ten stav nedá nazvat.

Ree

2)  Ree (11.01.2011 17:47)


Co to provádíš? Vy jste se mě dneska všichni rozhodli zabít, ne? Jak odešla? Jak se k němu nehlásila? Jak porušil smlouvu? Fajn, to poslední chápu, ale... Bello, ty trubko jedna! Proč si to nenechá vysvětlit? Proč je na chvíli nepřikryla štítem, aby věděla, že to udělal kvůli ní? Alasko, ty zlobidlo jedno! :'-(

Evelyn

1)  Evelyn (11.01.2011 17:33)

alasko!!! Kde jsou další písmenka?
Až se dám trochu do kupy a znova si to přečtu, okomentuju tenhle díl nějak smysluplněji...

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek