Sekce

Galerie

Mělo to tenkrát takto dopadnout…

Všichni jsme ještě stáli v garáži. Každý se zabýval sám sebou.

Rose uvažovala, kde budou v Africe bydlet. Jistě, chtělo to něco zapadlého, ale pochybovala, že objeví cokoliv, co by odpovídalo jejím požadavkům. Měla tušení, že honosné vily uprostřed pralesa či pouště nikdo nepostavil.

Emmett si sám sebe představoval jako Tarzana a Rosalii oblečenou pouze v malých kusech zvířecí kožešiny. Nad tím jsem se musel pousmát.

Jasper byl zabrán do představy krásné romantické dovolené s Alicí. Povedlo se mu ji přesvědčit, že budou bydlet uprostřed lesů a do Paříže si může zajet na nákupy.

Alice plánovala obnovení svého šatníku, zvláště spodního prádla. Usilovně přemýšlela, jaké by mohlo Jaspera nadchnout. Samozřejmě věděla, že ho nadchne všechno, ale chtěla něco opravdu originálního.

Najednou se však její oči zaostřily na mě. Viděl jsem v nich jeden velký otazník. Nevěděla, kam pojedu já, protože jsem se ještě nerozhodl. Zachytil jsem její myšlenku, že mě tu nenechá samotného, jen nevěděla, co se mnou. Když ji napadlo, že bych mohl jet s nimi, musel jsem ji ihned utnout. Rychle jsem začal přemýšlet, kam bych mohl jet. Lhát jsem jí nemohl. Poznala by to.

„Já pojedu napřed do Forks. Carlisle říkal, že se tam potom přestěhujeme, tak tam na vás počkám,“ vypadl za mě první nápad, který jsem dostal.

Nijak jsem nad ním nepřemýšlel. Alice si hned ve svých vizích kontrolovala, jestli mluvím pravdu. Na chvíli se zamračila, a pak přikývla. Moc se jí to nelíbilo, ale romantická dovolená s Jasperem pro ni byla dostatečně lákavá.

Všichni se vydali balit, jen já se posadil v obýváku. Potřeboval jsem přemýšlet. Spoustu věcí jsem nechápal. Třeba Carlisleovu větu: „ Nemáš se za co omlouvat.“

Myslel to upřímně. Domníval jsem se, že Esme ranila vzpomínka na můj odchod. Podle Carlislea to však bylo něco jiného.

A co potom měly znamenat ty dveře, které jsem viděl v Esmeině mysli? Takhle strhanou jsem ji ještě nikdy nezažil, ani s námi nechtěla mluvit, ani se na nás nepodívala. Strnule zírala na přední sklo,  v mysli pouze ty dveře, obyčejné dveře z tmavého dřeva s mosaznou klikou.

Esme tak přehnaně reagovala na mou zmínku o Forks. Něco se tehdy muselo stát. Jinak jsem si to nedokázal vysvětlit. Ponořil jsem se do svých myšlenek a ve vzpomínkách se vrátil o osmdesát čtyři let zpátky.

 

Bloudil jsem lesy. Nechtěl jsem chodit mezi lidi. Zaprvé jsem měl stále ještě rudé oči a zadruhé pro mě lidská krev byla stále velmi lákavá. Nemusel bych se udržet.

Již pár měsíců jsem se snažil vrátit na svou vegetariánskou stravu. Pohled té dívky mě probudil. Nevěděl jsem však, co dál. Chtěl jsem se vrátit ke své rodině, pokud ji můžu stále rodinou nazývat. Jak jsem byl tehdy hloupý. Myslel jsem, že výčitky svědomí nikdy nemohou být horší než prahnutí po lidské krvi.

Už chápu Carlislea, proč se rozhodl pít zvířecí krev. Nezasytí, ale osvobodí mysl.

Věděl jsem, že Esme by mě okamžitě vzala zpátky. Její ač nebijící, ale dobrotivé srdce, oplývající bezmeznou láskou, by mě uvítalo s otevřenou náručí.

Já se jí však nemohl podívat do očí. Nebyl jsem toho hoden. Oni mi věřili a já zklamal. Nezasloužil jsem si je.

Časem jsem si začal uvědomovat, že se nedokážu sám toulat světem s vědomím, že oni někde žijí svůj „téměř“ lidský život. Rozhodl jsem se, že je najdu.

Nejdříve jsem se ale musel zbavit načervenalých očí. Postupně už přecházely do zlata, na krajích ale přetrvávala rudá.

Ještě pár měsíců jsem se ukrýval v lesích, ale když jsem jednoho dne zahlédl svůj odraz v potoce a uviděl zlaté oči, nemeškal jsem již ani chvíli.

Netušil jsem, kde momentálně bydlí. Věděl jsem, že se chtěli přestěhovat do Forks. Mohl jsem jít rovnou tam. Rozhodl jsem se zkusit nejprve Denali, ti by mohli vědět, kde má rodina momentálně bydlí, a navíc bych od nich mohl zjistit, jestli se na mě zlobí, či o mě stále stojí.

Postupně jsem se se všemi rozloučil a oni nasedli do svých aut. Těšili se na dovolenou a já byl rád, že mě nechali samotného. Potřeboval jsem čas na přemýšlení.

Chvíli jsem oknem pozoroval dění ve městě. Bydleli jsme v Chicagu.

Dámy si po dlouhé době prosadily velkoměsto. Žili jsme tu už osm let. Bylo už na čase se přestěhovat.

Emmett to však trochu uspíšil. Byl s Rose v nějakém lese, ani se nepochlubil kde. Měli romantickou chvilku, když Emmett ucítil medvěda. Nechal Rose ležet v trávě a po hlavě se vrhnul po tom medvědovi. Vzápětí ale litoval. Rose se opravdu hodně neštvala.

Nejen že s ním nemluvila a nesdílela lože, ale chtěla se mu i pomstít. V baru si našla nějakého kluka a domluvila si s ním rande. Dala si záležet, aby to Emmett jakoby náhodou zjistil, což nebyl takový problém, když ji sledoval na každém kroku a prosil o odpuštění.

Rose se to však rozhodla dotáhnout do konce. Když ji milý mladík doprovodil až ke dveřím našeho domu a předpokládal polibek na rozloučení, místo Rosaliiných sladkých rtů se dočkal Emmetta, který ho za krk držel nad zemí a vrčel na celou ulici.

Po tomto incidentu tu už déle setrvávat nemůžeme, proto jsme se před pár týdny sešli v obýváku a rokovali, kam se přestěhujeme.

Po celou dobu, co byli Esme s Carlislem pryč, jsme se zdržovali v domě a radši nechodili lidem na oči.

Měli jsme jediné štěstí, že na nás Rosaliin nápadník neposlal policii, nejspíš se příliš bál Emmetta.

K  mé smůle jsme bydleli v relativně zabydlené čtvrti, takže bych se měl co nejrychleji spakovat také. Ale kam? Alice byla snad už dostatečně daleko, takže jsem mohl v klidu začít uvažovat nad svými možnostmi. Doufal jsem, že ji Jasper případně usměrní, kdyby se chtěla vrátit, a nenechá si zkazit dovolenou.

Začal jsem uvažovat o Forks. Dům byl naposledy rekonstruován před devadesáti lety. Jistě nebude nejmodernější. Já však luxus k životu nepotřebuji. Esme bude nejspíše chtít dům znovu rekonstruovat, ale snad jí nebude vadit, když tam předtím nějaký čas pobudu. Vždyť tam ani nemusím setrvávat, pouze si přestěhuju věci odsud a zbytek času budu v lesích lovit. Trocha divočejšího života po nekonečném období v sevření lidských konvencí mi jistě prospěje.

Tato myšlenka se mi začala líbit. Uvědomil jsem si, že tamější krajinu neznám.

Sice jsme cestovali po celých státech, ale Washingtonu jsme se vyhýbali, ani nevím proč. Mohlo to být i úmyslně. Že by se tam Carlisle s Esme nechtěli vracet? Ale proč?

V hlavě mi kolovalo čím dál víc otázek, ale žádná odpověď. Možná jsem doufal, že když pojedu do Forks, pár odpovědí naleznu. Nejspíše proto jsem se rozhodl pro Forks.

Sbalil jsem si knihy a CD. Vzal jsem sebou i stereo, protože jsem si balil sám a nikdo mi nepokřikoval za zády, že to nepotřebuju, protože si to můžu znovu koupit.

Když nemusím, tak mě do nákupů nikdo nutit nebude. Jak je jednoduché balit bez Alice. Nad touto myšlenkou jsem se pousmál, určitě to musela vidět a pořádně se čertit.

Abych tomu všemu nasadil korunu, naskládal jsem do tašky i nějaké oblečení. Nasedl jsem do svého Volva a vyrazil do Forks.

Cesta mi trvala necelé dva dny, a to jsem se ještě stačil zastavit v Montaně na lov.

Věděl jsem, kde se dům nachází. Do detailu jsem si pamatoval návrh i jeho pozici ve městě. Byla to Esméina první práce a velmi si ji užívala. Já s Carlislem jsme jenom žasli, jak je nápaditá a originální. Když jsem projížděl kolem cedule „Vítejte ve Forks“ zasáhl mě zvláštní pocit. Nedokázal jsem ho popsat. Jako bych se vrátil o devadesát let zpět.

 

Už tehdy jsem se těšil do Forks, pro mě to měl být teprve třetí domov mého upířího života.

První jsem si moc neužil. Shodou okolností také Chicago. Tam mě Carlisle přeměnil, ale museli jsme ho během pár dní opustit. Přece jenom tam žilo na novorozeného příliš lidí a Carlisle sám by nebyl schopen mě udržet.

Pár let jsme pobývali v lesích a já se snažil zvládat svou žízeň. Měl jsem velmi vzpurnou povahu, takže naše hádky ohledně stravy se vyskytovaly na denním pořádku. Jeho argumenty jsem však nedokázal zpochybnit.

Když jsem se naučil ovládat, vzal mě do Denali představit svým známým. V přítomnosti tolika vegetariánských upírů jsem se zpočátku moc nevzpouzel zvířecí stravě.

Nicméně nějaká ta hádka čas od času proběhla. Vždycky jsem se pak na pár dní vzdálil do lesů, abych přišel na nějaký argument, který bych mohl použít proti Carlisleovi - jeho myšlenky mi v tom příliš nepomáhaly - ale bez výsledku.

Když jsem se jednou vrátil zpátky domů do Denali, poznal jsem Esme. Stačil jeden pohled na Carlislea a bylo mi jasné, proč ji proměnil.

Zůstali jsme v Denali, protože tu nebylo moc lidí, kteří by mohli Esme lákat a také nás tu bylo víc, kteří by ji případně zastavili. Esme chovala ke Carlisleovi stejné city jako on k ní. Bezmezně se milovali. Nikdy ji nenapadlo dát se na přirozenější a lehčí způsob naší existence.

Cítil jsem se trochu vyšachován, ale Esméina láska nejen ke Carlisleovi, ale i ke mně jakožto k synovi, mě nutila zůstat s nimi. Byli dokonalými rodiči.

Naše hádky na dlouhou dobu ustaly, bylo to však pouze ticho před bouří. V novinách se objevila reportáž o masovém vrahovi, který zabil několik dětí, a ve mně se zvedla vlna vzteku, kterou jsem musel okamžitě ventilovat. Esme tam byla se mnou a v jejích myšlenkách jsem zahládl scénu, když přišla o syna a rozhodla se spáchat sebevraždu.

Vztek ve mně sílil a první na ráně byl Carlisle. Pohádal jsem se s ním a následně odešel. Chtěl jsem toho masového vraha dostat. Lidská krev je však velmi opojná, jednou ji okusíte a je téměř nemožné přestat.

Uhnul jsem ze silnice na cestu, která vedla k domu. Dál jsem se ale nedostal, cesta byla zarostlá a neprůjezdná.

Uvažoval jsem, jestli se mám vrhnout hned do odklizení spadaných stromů, ale zavrhl jsem to. Přece jenom je ještě den a ze silnice je sem vidět. A v neposlední řadě jsem se nemohl dočkat, až spatřím dům. Nechal jsem auto na místě a vydal se po svých.

Běh lesem byl opojný. Kolem se rozprostírala nádherná příroda. Doběhl jsem k domu a kochal se tou nádhernou podívanou.

Vila byla postavena ve funkcionalistickém stylu, takže i na dnešní poměry vypadala celkem moderně.

Určitě se u Esme přimluvím, aby zanechala původní fasádu. Ještě jsem si dopřál pár minut té nádherné podívané a pokračoval ke dveřím.

Až teď jsem se začal zaobírat myšlenkou, jak se vůbec dostanu dovnitř. Dumal jsem, kde by mohl být schovaný klíč.

Většinou je nepoužíváme, protože lidi nenapadne se k našemu domu dobrovolně přiblížit, ale když se stěhujeme, tak zamykáme. Nikde jsem žádnou skrýš neviděl, stejně by asi po takové době nešel zámek ani odemknout. Musí být zarezlý, takže se bude muset vyměnit.

Vzal jsem za kliku s tím, že při troše síly dveře povolí.

Čekalo mě překvapení – žádnou sílu jsem nepotřeboval, nebylo zamčeno. Sice to šlo ztuha, ale otevřel jsem bez toho, abych zničil zámek či dveře. Pohled, který se mi naskytl, mě zarazil a zprvu ohromil. Následně jsem si ale uvědomil, že tu není něco v pořádku.

Když se stěhujeme na jiné místo, původní uklidíme a přes nábytek přetáhneme prostěradla, abychom neměli tolik práce, až se tam příště vrátíme. Místnost přede mnou ale vypadala, jako by ji opustil někdo před pár dny, a ne před skoro stoletím!

Na věšáku u dveří viselo oblečení, na stolku ležely časopisy. I když při pozornějším pohledu jsem si uvědomil, že kdybych je vzal do ruky, nejspíš by se rozpadly.

Pokračoval jsem dál do obýváku. Všechno bylo strašně zaprášené, nikde bílá prostěradla. Postupně jsem procházel jednotlivé místnosti.

V jídelně jsem na stole pod vrstvou prachu našel rozložené plány nějakého domu. Tohle nebyl Esméin styl. Vždy měla všechno jako ze škatulky, nikdy by nenechala takto ležet věci a následně se stěhovala.

Museli odejít buď narychlo, anebo nepočítali s tím, že se sem nevrátí. Ale co by je k tomu vedlo?

 

Zbloudilé myšlenky:

Co je smrt?

Je to nutné zlo nebo vykoupení?

Chceme umřít?

Jak ráda bych umřela. Ulevila svému svědomí.

Pomohlo by to?

Co je po smrti?

Nic?

Kéž by.

Co když to ale smrtí nekončí, co když je život jen nepatrná část naší existence?

Byla by pak smrt pro mě vykoupením?

Může potom následovat něco horšího, než prožívám teď.

Za svého života jsem si myslela mnohokrát, neexistuje větší bolest.

Pak přišla přeměna.

I tehdy jsem si myslela, že nic horšího mě nemůže potkat… Přeměna?!

Počkat.

Já už nemůžu zemřít!

Už jsem mrtvá!!!

Bylo to pro mě vykoupení?

Ne!!!

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Alaska

8)  Alaska (25.10.2010 20:10)

ambro, já se Ti divím, že ti ty moje plky už nelezou krkem. Nicméně mě velmi těší že to tak není ;)
Ree, "rozuzlení" přijde brzo, ale ještě chvíli mě nech Vás potrápit.

ambra

7)  ambra (25.10.2010 11:56)

Tuhle kapitolu jsem četla několikrát, před napsáním komentáře jsem chtěla jen nakouknout, ale do posledního písmenka jsem si ji dala znovu. Ten pocit narůstajícího tíživého tajemna, Edwardovy vzpomínky a hlavně Edwardův vnitřní svět!!! On je tak... Ne, Ty jsi tak!!! Úžasné, ale Ty víš, že Tvoje psaní miluju!

Ree

6)  Ree (25.10.2010 11:46)


Ňuf, ňuf... Ňuf, ňuf...
Ty tu mou zvědavou duši hrozně mučíš. Okousávám si nehty, protože mě hrozně zajímá, co se stalo. Esmeiny myšlenky, ten neuklizený dům... ty zbloudilé myšlenky. Všechno to do sebe zapadá, ale já nedokážu najít ty další dílky puzzle, které by mi odkryly celý příběh. Připadám si, jako bych měla postavenou jen oblohu a to nejdůležitější by mi chybělo.
Dokázala jsi mě nádherně vtáhnout do děje. Děkuju a klaním se ti. A taky žebroním o další dílek, abych neusínala s pocitem, že mi to musí dojít, ale nedojde

Alaska

5)  Alaska (24.10.2010 23:19)

Děkuji za komentíky.
Janeba:Jo zbloudilé myšlenky... pomalu se nám budou vybarvovat...
Evelyn: věř, že ani já se nemůžu dočkat, co na mé rozuzlení řeknete
Bye: jen doufám, že neslibuji příliš.

Janeba

4)  Janeba (24.10.2010 11:58)

Nádhera! Jsem poměrně v šoku a proto je pro mě docela těžké dát dohromady nějaký smysluplný komentík! Nemohu se dočkat tvých dalších úžasných a hlubokých úvah nad smyslem BYTÍ! SKVOSTNÉ! Díky!

Evelyn

3)  Evelyn (24.10.2010 08:13)

A jsem bezmezně Tvá. Nádherná kapitola...
Už chápu Carlislea, proč se rozhodl pít zvířecí krev. Nezasytí, ale osvobodí mysl. - Tohle je dokonalé vystihnutí podstaty vegetariánství
Edward je ve Forks. Vážně se moc těším na další díl a doufám, že se dozvím alespoň střípek rozuzlení té záhady

Bye

2)  Bye (23.10.2010 21:04)

Alasko, když odhlédnu od příběhu, který, jak už tuším, bude zajímavý a propracovaný do detailu (na to hutný tajemno, co se z něj na mě valí si můžu skoro sáhnout!), musím přiznat bez mučení, že mě okouzluje jak Tvůj styl (wow, píšeš, že to jsou začátky a časem bude ještě lepší? super!) tak hlavně ty uspořádané a jasně vyjádřené myšlenky. Žádné drhnutí, všechno je na svém místě, nic nechybí, nic nepřebývá. Čte se to samo!

1)  Rene5esme (23.10.2010 20:27)

nemám slov

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek