Sekce

Galerie

/gallery/povídka.jpg

17. kapitola - Kam jsme ochotni zajít pro lásku

Kam jsme ochotni zajít pro lásku

 

Dotyčný ani nepočkal na vyzvání a vstoupil. Na prahu se objevila upírka. Obličej jí obtékaly zářivě zrzavé lokny. Zbytek vlasů měla stažen do copu. Podle špinavých bot a lemu černého pláště jsem vytušil, že byla dlouho na cestách. Nomádka?

Vítr, který vstoupil do domu s ní, přinesl i pach dalšího upíra.

Zarazila se však uprostřed pohybu. Její sebejistý výstup trochu opadl, když spatřila nás. Rozhlédla se po celé místnosti, jakoby hledala ještě někoho dalšího.

„Proboha, co to je za podivíny. Sedm upírů a ještě bydlí v domě?“ Už se neudržela, z hrudi jí uniklo vrčení. V ten samý okamžik jí na rameni přistála bíla a mrtvolně nazelenalá dlaň.

„Klid, Kairin.“ Neznámý ji odsunul stranou, aby sám mohl vstoupit, a stáhl si z hlavy kápi.

„Zdravím, Carlisle. Věděli jsme, že tu pobývají upíři, ale tebe jsem zde nečekal,“ promluvil naoko zdvořile, ale z každého slova odkapávala jeho povýšenost.

„Felixi,“ pokynul mu Carlisle hlavou. „Máme zde stálé sídlo a čas od času se zde ukážeme.“

„Ach ano, ten váš společenský způsob života,“ odfrkl si pohrdavě.

Očima přejel místnost a podivil se nad napůl zabalenými zavazadly.

„Právě odjíždíme, takže doufám, že se neurazíte, když vás dostatečně nepohostíme.“ Carlisle si všiml jeho pohledu. Neustále však přemýšlel nad důvodem jejich návštěvy.

Zrzka začínala být podrážděná. Ona tu měla vést vyjednávání a Felixovo ponižující přehlížení jí doslova drásalo nervy. Chtěla převzít vedení hovoru, ale Felix ji zase přerušil.

„Omluvte Kairin, ještě nikdy se nesetkala s vegetariány.“

„Felixi! Nejsme tu na přátelské návštěvě, máme svůj úkol.“

„Jistě, Kairin, ale myslím, že za těchto okolností by byl Aro jistě rád, kdybych to zařídil já. Carlisle je totiž jeho dlouholetým přítelem,“ utnul ji tvrdým pohledem. Oběma probleskl v hlavách důvod přítomnosti vysoké zrzavé upírky. Měla dar, dokázala ostatní přesvědčit o svém tvrzení. Její schopnost nebyla příliš silná, ale kde nestačila, pomohla si svou výmluvností.

Zrzka se urazila, při odchodu však pohledem zavadila o mě a začala přemýšlet, jestli by své schopnosti mohla využít pro osobní účely. Zavrčel jsem na ni, její ideje mi byly krajně odporné. Odfrkla si a rázně opustila dům.

Udivila mě jejich taktní změna strategie. Netušil jsem, že Carlisleovo jméno má ve Volteře takovou váhu.

Byl jsem naprosto mimo, nechápal jsem, co se tady děje. Potřeboval jsem se zorientovat. Procházel jsem jednotlivé myšlenky v místnosti a zjišťoval, že během posledních dnů, kdy jsem dělal Belle společnost, jsem byl jinak naprosto hluchý a slepý.

V okolí našeho domu Jasper zachytil pachy cizích upírů. Ve Forks bylo nahlášeno jedno zmizení a lidé fabulovali o jakýchsi chlupatých obludách v lesích. Ti racionálnější je označili za medvědy. Jediný Carlisle pojal problém v širším měřítku a obával se právě Volturiů. Jejich návštěva pro něj nebyla žádným překvapením. Zjistil, že v přilehlých větších městech dochází k vraždám, které se až příliš podobaly útokům upírů. Tušil, že Volturiovi zasáhnou.

„A co že tak narychlo balíte? Snad se neobjevily nějaké nesrovnalosti se sousedy?“ pokračoval Felix. Jeho pohled byl škodolibý, vyžíval se v našem strachu.

„Popravdě nechápu, že jste tu dokázali zůstat tak dlouho bez úhony,“ dodal už poněkud méně nadšeně. „Zdejší kraje jsou pro upíry trochu jako Bermudský trojúhelník, nikdo se nikdy nevrátil.“

„Bohužel to není pravda. Ztratili jsme už jednoho člena.“ Carlisle chtěl zjistit, kolik toho Volterra ví.

„Tak to upřímnou soustrast, musela to být pro vás velká ztráta.“ Ironie ve Felixově hlase se nedala přeslechnout.

Rozhovor pokračoval dále, mě však zaujaly Felixovy myšlenky. Felix s Kairin byli pouze předvoj, který prozkoumával terén, ve skutečnosti se před pár dny na pobřeží Ameriky objevila celá garda. Zmizení a úmrtí neměli na svědomí nezodpovědní upíři. Zvýšená hustota upírů na kontinentě způsobená přítomností gardy měla za následek nárůst kriminality po celých Státech. Lovili na celém kontinentě, ale úplně bez povšimnutí se jim to nedařilo. V rámci možností měli úplnou volnost, jen během dne se vraceli do lesů na hranicích s Kanadou v okolí Hořejšího jezera. Čekali na zprávy od Felixe a jeho rozkazy. Felix vedl celou misi, byl pověřen samotnou královskou trojicí, aby vyplenil La Push.

„Doporučoval bych vám se co nejrychleji vzdálit. Garda tu má určité povinnosti a Ara by moc nepotěšilo, kdybyste kvůli nim přišli k úhoně. Berte to jako varování, záleží na vás, jak se zachováte,“ zakončil Felix rozhovor a odcházel. Jakmile se za ním zabouchly dveře, začal mumraj nanovo, možná však ještě s větší razancí. Všichni chtěli být pryč, než se garda objeví.

Já stál zaraženě v koutě. I Alice byla roztěkaná a nervózní, budoucnost už měla prozkoumanou, proto se právě soustředila jen na to, jak nejrychleji odjet. Neměl jsem moc času na promyšlený plán.

Připletl jsem se k Alici, která právě násilím zavírala jeden kufr. Dělalo jí problémy, aby silou neurvala zip. Pomohl jsem jí podržet víko.

„Alice, až se usadíte, zavolejte do Denali a nechte jim svou adresu. Až to skončí, najdeme si vás,“ pošeptal jsem jí neslyšně do ucha. Okamžitě ustala ve své činnosti. Stále se skláněla nad kufrem, pohled však měla zastřený. Po pár sekundách zvedla hlavu, trýznil mě její vyděšený a ublížený výraz, ale nemohl jsem jinak.

„Ty víš, že mě nic nezastaví. Dejte na sebe pozor.“ Objal jsem ji a políbil do vlasů, s ní jedinou jsem se mohl rozloučit. Zachytil jsem ještě Jasperův přísný a nahněvaný obličej. Poznal, že jsem Alici řekl něco, co ji velmi rozrušilo.

„Pojedu napřed, aby nás v Denali očekávali.“ Neotočil jsem se na ně. Nemohl jsem jim pohlédnout do tváře. Nebyl jsem si jistý, jestli by můj výraz zůstal kamenný. Popadl jsem klíče od Volva a spěšně opustil dům. Nikdo nic netušil, až na Alici.

Můj cíl byl jasný – Superior National Forest, nynější hnízdo upírů.

Jel jsem splašeně po silnici a snažil se na nic nemyslet. Nemyslet na rodinu, až se dozví, pro co jsem se rozhodl. Nemyslet na společnost, ke které jsem se rozhodl připojit. Nemyslet na budoucnost. Nemyslet na Bellu.

Cesta mi trvala necelý den. Auto jsem nechal na kraji lesa. Netušil jsem, jestli se pro ně ještě někdy vrátím. Dál jsem pokračoval pěšky.

Všude po okolí jsem cítil pach upírů. Nedokázal jsem si představit, kolik jich nakonec spatřím. Felix s Kairin tu dozajista museli už být. Rozhodl jsem se nejdřív vyhledat je. Nikdy jsem se osobně s gardou Volturiů nesetkal, netušil jsem, nakolik jsou civilizovaní. Kdybych potkal větší skupinku nomádů, neměl bych proti nim šanci. Okamžitě by se na mě vrhli. Sám jsem představoval relativně snadnou kořist.

Doufal jsem, že garda smýšlí více společensky. Přece jenom něco je muselo donutit, aby se nepovraždili navzájem.

Po pár metrech jsem narazil na vůni, kterou jsem si pamatoval z předešlého dne. Musela to být Kairin. Okamžitě jsem se za ní vydal. K mému překvapení však nevedla hlouběji do lesa, ale zpět do civilizace. Stmívalo se. Musela jít nejspíš na lov. Následoval jsem její pach několik hodin, pro dnešní jídlo si vybrala daleké město Denver.

Přistihl jsem ji právě, když bloumala zapadlými uličkami. Oči jí rudě žhly, musela být už nasycená, proto jsem se nebál vyjít ze stínu. Okamžitě mě zpozorovala a rty se jí protáhly do úsměvu.

„Copak dělá vegetarián za tmy ve městě a navíc tak daleko od svého domova?“

Během vteřiny byla za mými zády a šeptala mi do ucha: „Nemá cenu se tomu vzpírat. Lidská krev je blaho, kterého si můžeme dopřávat jakožto vládci všeho. Jen nám byl dán ten dar ji okusit a najít v ní nepoznanou slast.“ Její slova podtrhovala vůně, která se linula z jejích úst – svěží závan čerstvé lidské krve. Slova, která šeptem pronášela, otírajíc se rty o mou tvář, byla jako mámení. Nutila mě přestávat uvažovat a plně jí věřit.

„Pojď se mnou a ukážu ti vrchol blaha,“ dramaticky se odmlčela a vytáhla se na špičkách, aby rty dosáhla k mému uchu a lehce vydechla. „Nejen z krve smrtelníků.“ Odtáhla se ode mě a o krok ustoupila. Nezapomněla přitom lehce svou rukou přejet po mých zádech. Jistě bych ji bezmyšlenkovitě následoval, nebýt jejích vítězných myšlenek nad svou kořistí pro dnešní noc.

Otočil jsem se k ní a prudce ji uchopil za zápěstí. Přitáhl jsem si ji na sebe. Nevzpínala se, často u svých kořistí evokovala nezměrnou touhu, která ústila v takovéto chování. Viděl jsem následující scénář. Své hladové rty přitiskli na ty její a nedočkavě s ní mrštili o zeď, která často nevydržela pod strukturou upířího těla. Vzrušovalo ji to.

Přitiskl jsem své rty k jejímu uchu a zesílil své sevření.

„Nezkoušej to na mě, Kairin. Na mě jsi krátká.“ Jakmile se má slova dostala k jejím uším, zkameněla. Pokusila se mi vyškubnout. Neměla šanci, sama se dostala do pro ni nevýhodné pozice. Nemohla mi uniknout z vlastní vůle.

„Pusť mě.“ Ucítil jsem nápor jejího daru silněji než předtím. Byla zoufalá. Poznal jsem tu sílu, která rozvířila mé myšlenky a zabraňovala jim poskládat se zpátky do smysluplných souvislostí. Nepodlehl jsem. Ne, když jsem znal přesně její záměr.

Začala sebou šít, já ji však ještě nehodlal pustit. Chtěl jsem pokračovat v našem důvěrném rozhovoru.

„Jak se upír dostane do gardy?“ Z jejích myšlenek jsem okamžitě znal odpověď. Neměl jsem v plánu se prozradit, proto jsem čekal, až je vysloví nahlas.

„Volturiovi si tě musí vybrat. Je to čest pro každého upíra. Dostane se jí jen těm nejlepším.“

„Může o tom rozhodnout někdo mimo vládnoucí trojici?“ Potřeboval jsem podrobnější informace.

„Ne, ale kdykoliv narazíme na talentovaného upíra, vezmeme ho sebou do Volterry, kde vládcové rozhodnou o jeho osudu,“ odpověděla. Z jejích slov jsem vycítil obrovský obdiv k jejich vládcům.

„Kdo o tom rozhoduje zde?“

„Felix,“ vydechla znechuceně. Nesnášela ho za jeho ponižování. Nedal se od Kairin tak lehce oblbnout.

I pro mě bylo jeho jméno zdrcující. Felix mě nikdy nepřijme. Z jeho návštěvy jsem poznal, jak námi pohrdá. Byla by pro něj potupa mít mě v gardě.

Dala mi však naději, i když ne vědomě. Felix odjel do Volterry spravit vládce o vývoji situace a přijmout od nich další rozkazy. Nebyl tu. Měl jsem šanci. Stačilo ji jen přesvědčit.

Přetočil jsem ji kolem sebe a zády ji prudce narazil na zeď potemnělé uličky, přesně jak to měla ráda. Nohu jsem vklínil mezi její stehna a nadzvedl ji. Vytřeštěné oči ihned přivřela a vzdychla.

„Ty mě tam ale dostaneš, nemám pravdu?“ šeptal jsem jí něžně do ucha. Ruce jsem jí přesunul za záda a její štíhlá zápěstí uvěznil v jedné dlani. Prsty jsem přejel konturu její čelisti.

„Přesvědčíš každého. Každý ti podlehne.“ Nevěděl jsem, jak daleko budu schopen zajít. Svádění ženy pro mě bylo naprosto novým zážitkem. Navíc formátu jako Kairin, byla členkou gardy, zahrával jsem si s ohněm. Stačilo však číst pouze její myšlenky a veškerou její fantazii převést do reálu.

„Hmmm…,“ zavrněla vzrušeně. Prsty jsem přejel po klíční kosti.

„Začleníš mě do gardy a zajistíš, aby nikdo neznal mou pravou identitu.“ Silně jsem skousl její lalůček a rukou pokračoval níž, kde jsem rozepnul sponu jejího pláště. S jemným šustěním se svezl na zem. Mé prsty se dostaly k propasti mezi ňadry.

„Ano,“ vykřikla.

„A teď mi řekni, jak se tam dostanu?“ Ustal jsem v pohybu, aby se mohla zkoncentrovat a odpovědět mi.

„Stačí přijít. Máme spoustu nováčků, skoro nikdo nikoho nezná.“ Věděl jsem vše, co jsem potřeboval. Stačilo se pouze ujistit, že mě poslechne. Pevně jsem ji chytil za hrdlo a nadzvedl do výšky. Okamžitě se probrala ze svého poblouznění. Stačilo škubnout a bylo by po ní.

„Přísahej, že se nikdo o mně nedozví!“ Koukala na mě s hrůzou v očích. Ona na rozdíl od Belly stála o svůj život a bála se o něj, hodlal jsem toho využít.

„Přísahám,“ zašeptala ochraptěle.

„Pokud lžeš, najdu si tě a dokončím, co jsem začal,“ zasyčel jsem jí do tváře a odhodil na vydlážděnou ulici.

„Nepřežiješ ani den, vegetariáne! Roztrhají tě na kusy!“ křikla na mě výsměšně a uháněla pryč.

„Nestarej se!“

Netušil jsem, kde se ve mně toto chování, sebejistota, odhodlání a arogance bere. Nepoznával jsem se. Jak lehce sejdeme na scestí, ale já věděl, proč to všechno dělám – pro Bellu.

Nebo jsem si to pouze namlouval?

Jen samé lži, sám sobě lžu. Nesnášel jsem, když mě Carlisle přesvědčoval, co je pro mě nejlepší. Nevěřil jsem mu, musel jsem si to sám vyzkoušet, abych mu nakonec dal za pravdu. Nebo neměl pravdu?

To samé jsem dělal Belle, snažil jsem se ji přesvědčit, že musí žít. Proč by ale měla žít? Protože to já chci?

Jsem sobec, vždy jsem to o sobě věděl. Nic mě neodlišuje od ostatních upírů. Vždy jsem byl černá ovce rodiny, ač ostatní se mě snažili přesvědčit o opaku. Veškeré ohledy, mírumilovné chování byly jen naučené vlastnosti, které mi Carlisle vštěpoval od mého stvoření. Pouze hrané chování, ne přirozené.

Nově poznaná živočišná vášeň z nebezpečí a svůdných laskajících doteků, surové zacházení, pocit nadvlády a sobecké myšlenky patřily k mému druhu. Patřily ke mně, byly mi vlastní!

Co přináší asketický život? Jen utrpení a vzpírání se vlastní podstatě, podstatě světa.

Kdo měl tenkrát pravdu - Carlisle, či já?

Kdo má teď pravdu - já nebo Bella?

Neměl jsem jistotu, že je Bella ještě živá, ale jediný způsob, jak to zjistit, bylo vydat se do La Push s gardou. Samotného by mě roztrhali, jakmile bych překročil hranici. Co když ji ale už zničili? Nechtěl jsem si to připustit, ale tato varianta byla očividně pravděpodobnější.

Proboha, kam jsem se to dostal? Z této situace nevede žádná správná cesta. Každé řešení někomu ublíží.

Už jednou jsem se v životě zachoval sobecky a dopadlo to špatně. Nebo ne? Vždyť díky tomu jsem poznal Bellu. Mohl bych toho litovat, i když pro ni to nebylo očividně nejlepší řešení? Mám ji nechat umřít a dopřát jí tak šťastný konec nebo se pokusit o její záchranu, která už teď je téměř nemožná, a uspokojit své touhy?

Touhy?

Toužím po Belle?

Co pro mě vlastně znamená?

Těch pár týdnů v její přítomnosti, v její mysli, pro mě bylo nezapomenutelných. Cítil jsem se tak šťastný. Jako bych našel to, co jsem celou věčnost hledal. Byl jsem konečně úplný – uklidněný a odevzdán jedné jediné bytosti.

Nemůžu říct, že bych jí snesl modré z nebe, protože jedinou věc, kterou po mně žádala, jsem nebyl schopen jí splnit. Ztratit ji pro mě bylo natolik zdrcující, že jsem si to doteď nedokázal připustit, ač mé naděje byly mizivé.

Existovalo pouze jediné východisko. Zdaleka nebylo správně, ale pro mě jediné akceptovatelné. Přidám se ke gardě a pokusím se ji zachránit. Pokud bude pozdě, pomstím ji a odevzdám se naprosto své upíří podstatě, abych zapomněl na ten cit, pro který jsem momentálně schopen obětovat cokoliv – včetně své podstaty.

Svezl jsem se podél zdi a uvědomil si pravdu Kaiřiných slov. Jako vegetarián tam nemůžu, je jen jediné východisko.

Zbloudilé myšlenky:

Ležela jsem na trávě a pohled upírala do nebe. Mraky se divoce hnaly po obloze a dávaly znát, že se brzo neudrží a nastane bouřka.

Jacob ležel pár metrů ode mě. Od té doby, co jsem na něj křičela, mlčel – nemohl mluvit. Dělal mi společnost ve vlčí podobě. Cítila jsem teplo vyzařující z něj.

„Je teplo známka lásky a dobra?“ Ticho. Nikdo neodpovídal.

Chyběl mi chlad.

Chyběly mi odpovědi.

Chyběl mi Edward.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Alaska

9)  Alaska (02.01.2011 15:05)

AMO: Myslím, že chudák nebude mít čas na vybrání krevní banky... A myšlenky, věřím, že příští si doslova zamiluješ. Díky.
Bye: Kdybys jen věděla, jak mi tehdy to proroctví z té povídky tak nějak vypadlo.
Bojová taktika - to je teda poklona. Ale musím se sama za sebe stydět, to jak se sobecky zachoval ke své rodině mi došlo až po dalších kapitolkách, nějak jsem na ně pro Bellu zapomněla. A zbytek Děkuju.
Evelyn: Přesně! Byla to taková má zavist, která přerostla v nenávist a tak jsem jí musela dát, co proto. Ale stejně jsem se s ní nakonec sžila. A příští zbloudilky si určitě nenec hujít. ;)
Joana: Prej pořídila pejska. Takhle mě žádný komentář ještě nerozesmál. Děkuju.;)

8)  AMO (02.01.2011 05:57)

Intriky, podlost, zrada, nenávist, odpor, chtíč to jsou "věci", které jsem cítila na začátku kapitoly
A Edward? Jsem zmatená za něj, uvažuje o zabíjení anebo o záchraně Vím, je to nutné, ale může třeba vykrást transfúsní stanici :D :D Vyhnout se lidem.
A nakonec...myšlenky!! Úžo...poslední věta...chybí mi Edward dávám se na modlení.
Tohle bylo takové ticho před hodně velkou bouří...

Bye

7)  Bye (01.01.2011 22:54)

Takže Volterra chystá trestnou výpravu do La Push... Proroctví má zase o něco jasnější kontury!
Alasko, všechna ta "bojová" taktika, kterou jsi tenhle díl napěchovala. Každý bojoval s každým, taktizoval proti všem... Dokonce i Edward proti vlastní rodině. A už zase přehodnocuje, jestli má jeho životní styl smysl, nebo ne. Už zase se v duchu hádá s Carlislem. Rebelie v době, kdy zjišťuje, že zlaté oči jsou nepřekonatelným hendikepem! Kam až ho necháš zajít??? S Kairin zašel daleko a jsem přesvědčená o tom, že kvůli Belle je ochotný zajít i dál. A to pořád ještě zkoumá, co k ní vlastně cítí...
Zatímco Bella... dělá totéž
"Chyběl mi chlad."
Tohle je ticho před bouří, nebo ne?
Hudba!!!!!!!!

Evelyn

6)  Evelyn (01.01.2011 21:56)

Alasko, víš, že jsi vrah? Nejprve Bella, která je naprosto perfekní novorozená, taková, jací asi novorození jsou - divoká, zmítaná touhou po krvi a tak ovládaná pudy a instinkty, že si vyvraždila celou rodinu. (Přiznávám, že se mi to tak nějak zamlouvá víc, než knižní dokonale se ovládající Bella, která nikdy ani maličko nezaškobrtne a vlastně dostane, všechno, co chce, aniž by se o to nějak výrazněji snažila) A pak Edward a jeho odhodlání získat informace třeba i svádněním neznámé upírky. Wow! Tenhle Edward mi způsobuje až mrazení v zádech. Jenže ono to tou scénou s Kairin neskončilo. Naopak. Teprve pak přišla ta bomba. Název kapitoly perfektně sedí.
Plus Zbloudilé myšlenky (má oblíbená část každé kapitoly)

Joana

5)  Joana (01.01.2011 18:44)

Tak koho si dá Eddie k sváče, aby zapadl mezi gardu? Kontaktní čočky? Myslím, že nějaký násilník by mu určitě chutnal víc, takže bych se na něj ani moc nezlobila, kdyby zhřešil. Bella za to přeci stojí, už jim dokonce pořídila i pejska, takže už jen domeček a boudičku pro Jacoba a bude? :) Plácám, jsem zvědavá, zda se Bella při příchodu gardy postaví za vlkodlaky a konečně pochopí, jaká je její role na světě, že nežije zbytečně. (Nebo se vzepře gardě, aby jí už konečně někdo zabil, když se ostatním nechce) A vůbec, nebudu namáhat hlavu a spřádat teorie a nechám se překvapit a basta!

Alaska

4)  Alaska (01.01.2011 17:53)

Ree: Ty Tvoje komentáře vždy tak nádherně zahřejí u srdíčka. Děkuju.
Janeba: Těma Edwardovýma myšlenkama si dotěď nejsem moc jistá, ale o to víc mě těší, že se líbily. A dávám ti za pravdu,taky se mi zdá, že je neskutečně týrám...
ambra: Jestli je to pro Bellu dobrá zpráva těžko říct. Já jsem té nešťastnici totiž přisoudila jednu ze svých špatných vlastností - neochotu přemýšlet nad věcmi o kterých jsem už rozhodla.
Bellin syndrom? zajímavé pojmenování. Chudák si namlouvá, že tentokrát, by se do té lidské krve naložil už nadobro.
Děkuju za poklonu.

ambra

3)  ambra (31.12.2010 17:07)

Vezmu to pozpátku.
Takže Bella žije. Jen nevím, jestli je to pro ni aspoň trochu dobrá zpráva.
Edward přemýšlející o své skutečné podstatě. Bojující s ní. Bojující? Vypadá to, že se vzdá všeho, o co sto let usiloval. Bojím se, aby ho nedostihl "Bellin syndrom". Zhřeší kvůli ní. A co potom?:'-(
Volturiovy jsem vážně nečekala. Chystají akci. Blíží se Bellina chvíle, předpokládám.
Předpokládám, těším se na to, děsí mě to.
Tohle k obsahu.
Ale jak napsala tuším Bye (náš génius i na komenty;) )- něco v tom smyslu, že nám pod maskou Edwarda servíruješ vlastní neuvěřitelné myšlenky. Nejsou zbloudilé. Ani trochu. Jsou dokonale na svých místech. Jsou dokonalé.

Janeba

2)  Janeba (31.12.2010 16:37)

Tak to mě fakt nenapadlo! Řekla bych, že Tvé ZBLOUDILÉ MYŠLENKY na mě začaly už po písničce útočit velmi strhujícím způsobem a po té mi mozek vypověděl službu! Sedím tady, naprosto neschopná slova a jen zírááám! Alasko, úžasně jsi zobrazila Edwardovy zoufalé myšlenky,povedlo se Ti to skvěle, ikdyž za to čím je necháváš projít .... - promiň, nemohla jsem si pomoct! I přesto se klaním a máš můj neskonalý obdiv! Děkuji!!

Ree

1)  Ree (31.12.2010 14:58)


Tak přesně takhle jsem celou dobu hleděla na ty písmenka, které jsi nám dopřála. Nepohla jsem se ani o píď. Jen jsem otáčela kolečkem myši, abych se posunovala dál a dál. Tohle bylo... neuvěřitelné. Moc dobře vím, jak skvěle píšeš, ale tohle bylo něco... něco úplně jiného. I když jsem si myslela, že to nejde, překvapila jsi mě. Dostala jsi mě na kolena a Zbloudilýma myšlenkama jsi mi dala ránu do břicha. A přestože bych za tohle normálně vrčela, tobě děkuju. Byl to úžasný zážitek.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek