Sekce

Galerie

/gallery/povídka.jpg

16. kapitola - Každé procitnutí je šokující

Zhřešit je lidské, odpouštět božské. Vyber si, Bello.

Každé procitnutí je šokující

La Push - současnost

Vší silou jsem se snažila vymanit z jejich pevného sevření. Ač ve své lidské podobě byli slabší než upíři, jejich stisk nepovolil. Proti dvěma jsem neměla šanci, nicméně jsem jim zanechala krátkou památku v podobě pár zlomených kostí. Prala jsem se, jako by mi šlo o život, ale mně šlo o pravý opak – smrt.

Měli mě roztrhat ihned, jak mě spatřili. Věděli, že já jsem ten upír, který zabil minimálně dva členy jejich kmene. Proč vytahovali to proklaté jméno? Myslela jsem si, že jsem ho už zapomněla, ale oni vynesli onu vzpomínku ze dna jezera plného mých krutých skutků. Ano, pouze vzpomínku. Isabella Uley zemřela při požáru v La Push, je mrtvá a pro ně vždycky bude. Na tomto světě zbyla jen schránka, kterou zaplnil sám ďábel.

Byla jsem tak zabrána do snahy se jim vyvléci, že jsem nedávala pozor, kudy nebo jak dlouho jdeme. Všimla jsem si pouze, že ostatní zůstali ve své vlčí podobě a jsou rozprostřeni kolem nás. Pryč jsou doby, kdy jsem z nich měla hrůzu.

Zastavili a mně se podařilo vysmeknout  jednu paži a volnou rukou jsem vrazila do svalnaté hrudi mého doprovodu. Ozvalo se bolestné zakňučení. Byla jsem volná, ale ne nadlouho. Ještě než jsem se stačila rozběhnout, přistála mi na zádech obrovská tlapa, která mě donutila zabořit obličej do písku.

Vztek ve mně bublal a pomalu přetékal hranici udržitelnosti. Ucítila jsem kouř a s ním i pocit naděje, dnes již podruhé. Když jsem spatřila vlky, považovala jsem je téměř za spasitele. Věřila jsem, že oni mi pomohou se dostat z tohoto světa. Je to v jejich vlastním zájmu, ale oni mě zradili. Zradili svůj kmen a své tradice. Pach dýmu mi však znovu dodal naději, že se přeci jen dočkám konce.

Zvedla jsem hlavu a zahleděla se do plápolajících plamenů. Ocitla jsem se na pláži. Pláži, kterou jsem moc dobře znala, a být ještě člověkem, vehnal by mi tento obraz do očí slzy. Místo toho jsem ochutnala pouze hořkost v ústech. Dostavil se pocit stísněnosti a potřeby se nadechnout, můj hrudník se však nehýbal.  Ať už to bylo váhou vlka stojícího na mých zádech nebo dávno utopenými vzpomínkami, dusila jsem se. Ani v tom jsem však nenacházela spásu. Upír nepotřebující kyslík vnímá pouze nepříjemný pocit neexistující potřeby, který nemá konce.

Ozvalo se pár vyděšených výkřiků a několikero zalapání po dechu.

„Same!“ zařval rozčílený hlas. „Měli jste ji zničit!“

„Taková nezodpovědnost a riskování životů, jak jste si mohli dovolit ji přivést do La Push?“ V druhém hlase se spíše zračil strach a hrůza.

Tlak z mých zad zmizel a dva páry rukou se mě snažily dostat na nohy. Rozhlédla jsem se.

Všichni strnuli a všeobecný šum utichl.

Samé neznámé tváře, ale pohled natolik povědomý, že mé lidské vzpomínky vypluly napovrch proti mé vlastní vůli. Vzpomněla jsem si na Kai s otcem. Před očima jsem ale neměla jejich bezkrevná těla, ale šťastné a veselé okamžiky mého dětství.

Už tehdy jsem věděla, že idyla mého mladého života nemůže vydržet napořád, ale až teď jsem si uvědomila, že její konec nebyl až tak hrozný. La Push – kraj, kde jsem se narodila, žila a zemřela. Nemohla jsem ho milovat, ale ani nenávidět.

„Nepovažoval jsem za správné ji zničit, dokud rada starších neprojedná určité okolnosti, o kterých jsme nevěděli.“

Pohlédla jsem na muže, který promluvil. Jeho tvář mi byla příliš povědomá. Čekala jsem vztek, ale místo toho, aby se stupňoval, spíše polevoval. Stačilo by pár ostřejších rysů a přede mnou by stál samotný Levi. Nemohla jsem z něho spustit oči. Přehrávala jsem si okamžiky s ním. Byl jako záchranný kruh, který mě držel nad hladinou rozbouřeného moře. Zabraňoval mi se utopit, ale nikdy mě nezachránil. Ať nás daly dohromady jakékoliv okolnosti, byl to můj muž. Nemilovala jsem ho, ale ctila. Uvědomila jsem si, že Isabellina srdce se dotkly pouze čtyři osoby – otec, Kai, bratříček a Levi. Teď je však prázdné a mrtvé. Na dávný cit zbyla už jen vzpomínka uvězněná v těle vraždícího monstra.

„Isabello?“

Odpoutala jsem svůj zrak od povědomého muže a pohlédla ke společnosti u ohně, odkud se ozvalo to proklaté jméno. Až teď se můj hněv rozdmýchal. Bezcitná a dogmatická rada starších, právě je jsem vinila za můj zpackaný život.

Poprvé jsem byla ráda za svou novou identitu. Měla jsem možnost ji pomstít, pomstít Isabellu Uley. Nechtěla jsem se už krotit, měla jsem právo jim způsobit bolest. Nic nemohlo vyvážit to, čím jsem si kvůli nim prošla já. S nově nabitou silou z odhodlání jsem se vytrhla svým věznitelům. Můj cíl byl jasný, pět starých a vrásčitých hrdel, v nichž krev přímo volala: „Vem si mě.“

Krátkou vzdálenost mezi mnou a kořistí jsem překonala bez jedině překážky, nikdo nestihl zareagovat. Instinktivně jsem prvnímu muži zvrátila hlavu dozadu a prsty nedočkavě objala jeho krk. Žádný odpor, byli příliš pomalí a slabí.

Okamžiky, kterých jsem zažila bezpočet, nikdy jsem po tom však netoužila tolik jako právě teď. Žádnou z předchozích kořistí jsem nechtěla zabít, ale ďábel ve mně mi nedával na výběr. Konala jsem, ač mi v hlavě hystericky řvalo jedno jediné slovo: „Nééééééééééééé!“

Teď jsem toužila zabíjet. Prahla jsem po tom. Žádná část mé osobnosti se proti tomu nevzpírala, ale mé pocity mě zradily. Neměla jsem důvod přestat, ale zaskočila mě možnost volby. Nikdy jsem ji nedostala a teď, když o ni nikdo nemá zájem, se přihlásí o slovo? Mohla jsem přestat a nechat je žít.

Mé malé zaváhání z nově objevené možnosti však vlci využili. Ucítila jsem ostré zuby v rameni a slyšela nepříjemný skřípot. Černý vlk mě odhodil pár set metrů od ohně, kde se na mě vrhly ostatní krvelačné bestie.

„Ne!“ vykřikl někdo a zarazil tak vlka v oddělování mé hlavy od zbytku kamenného těla. Cítila jsem hnilobný zápach z jeho úst.

Sama jsem měla ve své hlavě zmatek. Netušila jsem, jestli víc toužím po smrti nebo po pomstě.

„Odveďte ji dál od lidí a počkejte na další instrukce,“ promluvil jeden ze starších. Ha, jak ohleduplné!

„Zatím se jí nesmí nic stát!“ zdůraznil jiný a vlci nesouhlasně zabručeli. Jeden z nich mě popadl do tlamy a běžel se mnou k lesu. Už jsem proti nim neměla šanci, sevření vlčích čelistí bylo tak silné, že ani pod upíří silou nepovolilo.

Zastavil se uprostřed lesa a doslova mě vyplivl na zem. Ostatní kolem mě utvořili kruh a posadili se.  Cítila jsem se jak na pranýři. Propalovalo mě devět párů obrovských očí, všichni si udržovali určitý odstup.

Řvala jsem na ně, urážela jejich kmenovou hrdost, ale oni nereagovali. Jedině, když jsem se pokusila o útěk, mě zastavili. Vzdala jsem to a stejně jako oni čekala na vyjádření rady starších.

Netušila jsem, co řeší. Jsem upír a vlci mají zabíjet upíry, zvláště ty, kteří ohrožují jejich kmen. Doufala jsem, že mě nakonec zničí, ale rada starších nikdy nerozhodla v můj prospěch. Jenom se vyžívají v mém utrpení. Tušila jsem, že ani tentokrát z jejich rozhodnutí nebudu mít radost.

Naštvaně jsem si sedla na zem a zavřela oči.

Připadalo mi to jako celá věčnost, než se z dálky začal ozývat dusot čtyř tlap, i ostatní se otočili tím směrem. Po chvíli hluk ustal a zpoza stromů se vynořila postava indiána, který mi připomínal Leviho. Ostatní vlci mlčky odešli, zůstal pouze jeden, jehož kožich měl červenohnědý nádech. On a ještě jeden menší vlk mě upoutali už při mém citovém výlevu před chvílí.  Jako jediní na mě neupírali pohled, zírali do země a budili by pocit ublíženého štěněte, kdyby nebyli tak obrovští.

Vzdálil se od nás a ulehl do tlejícího jehličí na kraji mýtiny, kde jsme čekali. Otočila jsem se zpátky k příchozímu.

„Vítám tě zpět doma, Isabello. Jsem Sam Uley.“ Vykročil vpřed a natáhl ruku. Nevěřícně jsem na něj upírala své oči. Tak vřelého přijetí se mi nikdy nedostalo.

„Bella,“ odpověděla jsem a přijala nabízenou dlaň. Všimla jsem si jeho napjaté tváře při našem dotyku, ani mně to nebylo příjemně. Přeběhl mi mráz po zádech a z hrudi se mi dralo vrčení, které jsem stěží dokázala potlačit. On na tom byl se sebeovládáním očividně lépe.

„Omlouvám se za naše předešlé neomalené chování. Byli bychom rádi, kdybys zůstala v La Push, dokud se rada starších přesně nedohodne na nabídce, kterou ti chceme předložit.“ Zírala jsem na něj jak na zjevení. Bylo mi jasné, že nemám na výběr, nicméně jejich rozkaz formulovaný jako žádost mě zaskočil.

Nečekal na mou odpověď a naznačil mi, ať ho následuji. Vlk, který nám dělal němou společnosti, se neslyšně zvednul a vydal se za námi.

Kráčeli jsme mlčky lesem. Pomalá chůze pro mě byla nepřirozená, ale neodvážila jsem se vznést námitky. Poslušnost a oddanost Levimu ve mně byla zakořeněná příliš hluboko a Sam mu byl tolik podobný. Les se po chvíli rozestoupil a my se ocitli před malým domkem na okraji civilizace. Moc dobře jsem ho znala. Byl to můj domov. Domov otce a Kai. Sam si všiml mého zaváhání.

„Mysleli jsme, že budeš chtít zůstat ve tvém domě, přece jenom je dostatečně daleko od lidí, aby tě to příliš nepokoušelo.“ Stále by ostražitý. Nevěděl, jak se ke mně chovat.

„Můj dům?“ Vůbec nic jsem nechápala.

„Ano. Po právu připadl tobě, když tví rodiče zemřeli. Pokud však chceš pobývat jinde, pochopíme to.“ Pozoroval mě a čekal na mou odpověď.

Pohlédla jsem zpět na malý kamenný domek. Ač jsem v něm zažila ty nejhorší okamžiky své existence, stále to bylo jediné místo, které jsem pokládala za domov. Toužila jsem ještě aspoň jednou otevřít jeho dveře a vzpomínat na své šťastné dětství.

Bez odpovědi jsem se vydala přímo k němu. Vše zůstalo přesně tak, jak jsem si to pamatovala, až na malou kamennou desku vedle dveří.

†1925

Charlie Swan

Kairavi Swanová

Caleb Swan

Děkujeme Vám za vaše činy.

Četla jsem ta slova snad tisíckrát za sebou. Nevěřila jsem, že chápu jejich pravý význam. Skutečně je to smuteční deska na památku mých rodičů a bratra? Nedoufala jsem ani, že je pohřbí, a oni jim nechají vytesat pamětní desku.

Pohlédla jsem nevěřícně na Sama. Jeho tvář nevyzařovala žádné emoce. Tvrdý výraz mě utnul v jakýchkoliv otázkách. K čemu by mi byly odpovědi?  Nechci už vzpomínat na ty hrůzné okamžiky jejich smrti. Prudce jsem vzala za kliku a otevřela dveře. Chtěla jsem to mít co nejdřív za sebou. Čekala jsem nepořádek, špínu, zaschlou krev a možná i krvavý pach ve vzduchu. Poslední týdny jsem se trýznila pouhými vzpomínkami. Potřebovala jsem to vidět na vlastní oči. Ubezpečit se, že upíří paměť je skutečně tak bezchybná.  Možná při tom pohledu puknu žalem a vše bude vyřešeno, bude konec. Uvědomovala jsem si, jak moc to jsou naivní a příliš fantaskní představy, ale v mém utrpení jsem utíkala i k tak absurdním nadějím.

Ovanul mě lidský pach. Zavřela jsem oči. Ač jsem hned poznala, že je pro mě neznámý, ten okamžik byl tak podobný skutečnosti. Před očima se mi promítlo znovu oněch pár osudných minut. Uvnitř mě se odehrával boj, ale navenek zůstala má tvář kamenná.

Když jsem byla zase schopná uvažovat v reálných souvislostech, žasla jsem sama nad sebou, nebo spíše jsem byla sama sebou znechucená. Už jsem si tyto srdce drásající chvíle prožila v posledních měsících tolikrát, že mě nezasáhla drtivost mého činu tolik jako dříve? Ztrácím poslední střípky lidskosti, které jsem si ze svého života držela zuby nehty? Jsem bezcitná.

Otevřela jsem oči a na okamžik zapomněla na svou vinu. Bylo uklizeno, všude čisto i pro upíří oči. Ve vzduchu se vznášel pach saponátu a pravděpodobně ženy, co tu uklízela. Připomněl mi nevyhnutelnou skutečnost.

„Co když budu potřebovat jít na lov?“ zeptala jsem se na nutnou otázku. Plál ve mně slabý plamínek naděje, že tentokrát bych se při kontaktu s člověkem dokázala ovládnout, ale s plným žaludkem je to přece jen snazší. Nevěděla jsem, jak dlouho mě tu hodlají držet.

„Nemůžeme ti dovolit zabíjet přímo v La Push nebo ve Forks, ale jsme ochotni tě doprovodit, za hranice státu.“ Nevěřícně jsem na něj zírala. Oni počítají s tím, že budu zabíjet lidi, a navíc jsou to schopní tolerovat? Kde je ten kmen Quileutů, který chránil bezbranné lidi před krev sajícími monstry? Cožpak na legendách nebylo ani zrnko pravdy?

Byla jsem zaskočena, Sam ale nečekal, až se vzpamatuju. Zavolal na vlka, který doteď zůstával ukrytý v přítmí lesa.

„Jacobe, myslím, že by bylo vhodné dělat Isabelle lidskou společnost.“ S těmito slovy mi pokynul hlavou a odcházel.

Vzduch se trochu uvolnil, ovšem jen do okamžiku, než se objevil další indián – Jacob. Znovu jsem se nahrbila a zavrčela, nedalo se to zadržet. Zastavil se a pozoroval mě. Byl očividně mladší než Sam, ovšem vzezřením stále vlk.

„Nedělej to. Neutečeš nám, jakmile se přeměním, zbytek smečky tu bude do pár sekund. Nebudeš mít šanci.“ Svými slovy mi dal daleko větší naději, než sám tušil. Ač mé chování bylo předtím neopodstatněné, teď už jsem měla důvod zaútočit.

Nemohla jsem to ale udělat, ač neskutečně páchl, byl to člověk. Nemohla jsem mu ublížit. Zničená svým vlastním svědomím, o kterém jsem si myslela, že ho postrádám, jsem se otočila zpátky do domu a vešla. Nechala jsem otevřené dveře a Jacob mě následoval.

„Proč jsi se tak chovala? Proč jsi zaútočila na Sama? Kdyby si včas nevšiml, kdo jsi, byla bys mrtvá.“ Otočila jsem se zpátky k jeho tázavým očím. Bezohledné štěně!

„Jsem mrtvá! Už osmdesát sedm let jsem mrtvá a stále existuju? Stále myslím, přemýšlím a vzpomínám! Slyším jejich ohlušující křik a splašená srdce. Vzduch naplněný hrůzou a děsem, dětským pláčem. Vidím jejich obličeje, jak blednou, jejich oči, které jsem mívala i já. Saju krev, která patřila i mně. Pod prsty mi praskají jejich kosti a život vyhasíná! Vyvraždila jsem celou svou rodinu a to za plného vědomí! Myslíš, že chci žít?!“ Ani jeho nevinná tvář mu už nepomohla, rozčílila jsem se a vrhla se po něm. Ve vteřině se přeměnil a za pár dalších se už na louce objevila celá smečka, přesně, jak říkal.

Dokázala jsem to?

***

Držel jsem zničenou Esme a sám sobě namlouval, že tak je to správné. Je doma mezi svými. Nevnímal jsem rozhovor mezi ostatními, její odchod byl pro mě příliš zdrcující a myšlenky propletené se slovy, které jsem po velmi dlouho dobu nevnímal, mi nedávaly smysl. Ani jsem se o to nesnažil.

Někdo mě chytil za rameno a já se otočil.

„Půjdeme, Edwarde.“ Byla to Alice, ostatní už odešli. Ještě naposled jsem pohlédl do temného lesa, kde jsem ji naposledy spatřil, a rozběhl se za nimi.

Přemýšlel jsem, co udělám, až přijdu domů. Co budu dělat zítra, následující týden, měsíc, rok… celou věčnost? Bez ní to budou jen prázdně dny. Nikdy už nevyjde slunce v mém bezedném životě. Uvědomil jsem si, že doteď jsem neznal pravý význam slova samota.

Vešel jsem za Alicí do dveří a podivil se náhlému zmatku. Všichni lítali svou upíří rychlostí po domě.

„Edwarde, vem jen to nejnutnější. Pro zbytek se kdyžtak vrátíme později.“ Nevěřícně jsem hleděl na Carlislea. Balili.

„Nemůžeme odejít. Třeba se vrátí, třeba nás přijde navštívit.“ Sám jsem věděl, že jsou to jen lži. Nicméně naděje umírá poslední a já se jí nehodlal vzdát.

Carlisle se na mě podíval s bolestí v očích.

„Edwarde, upír v La Push nemůže přežít moc dlouho. Nemají na výběr, žijí tam lidi a znáš Bellu.“

„Carlisle, křivdíš jí!  Nezabije člověka. Sama se toho bojí, ale její strach je pouze v její hlavě. Udržela by se!“ rozkřičel jsem se na něj. Naštvalo mě, že o ní pochyboval.

„I kdybys měl pravdu, stejně ji zničí. Sám jsi musel pociťovat nutkání zabít ty vlky. Oni jsou na tom stejně. Naše rasy se příliš nesnáší, než aby mohla žít na jejich území. Ať byl důvod pro prodloužení jejího života jakýkoliv, nakonec ji roztrhají a spálí.“

Carlisleova slova mě tvrdě udeřila. Tušil jsem to, ale nechtěl jsem si to připustit. Ne, oni ji nezabijí. Patří k nim. Měla tam rodinu a příbuzní jejího přítele tam dozajista ještě žijí. Poznali ji, musí si ji pamatovat. Hledal jsem jakékoliv důvody, proč ji nechají žít, ale všechny byly naivní.

Zabijí ji. Splní se jí přání. Vždyť to přeci chtěla, mohl bych jí odepřít něco, po čem tak prahla?

Ne! Nemůže zemřít. Nenechám ji jít. Dokážu jí, že má pro co žít!

Ucítil jsem ruku na rameni.

„Edwarde, ne. To je holá sebevražda,“ zašeptala Alice, otočil jsem se na ni.

„Nedělej to. Nedělej jim to znovu. Svůj pohled stočila k Esme a Carlisleovi.

„Edwarde, vzpamatuj se! Nemáme teď čas na tvé sentimentální a bezohledné nápady! Po lese se potulují cizí upíři a ta smradlavá smečka se rozrostla do takových rozměrů, že proti nim nemáme šanci. Seber se a uvědom si, kam patříš! Chraň svou rodinu!“ rozkřičela se na mě nepříčetně Rosalie.

Její slova mě dohnala k zuřivosti. Nikdo nestihl zareagovat a už jsem ji držel pod krkem vmáčknutou do cihlové zdi vedle schodů. Vyděšeně na mě zírala, nečekala mou přehnanou reakci. Myslela si, že jsem se zbláznil.

„A Bella není rodina?! Jak by se líbilo tobě, kdybychom tě nechali těm smradlavým bestiím napospas!“

„Edwarde, co blázníš?!“ Emmett mě odhodil od své ženy, která se svezla na zem. Hned byl u ní a přitáhl si ji do náručí. Svým gestem mě ale ještě více naštval. Oni mají své milované polovičky, které je provází jejich nekonečnou existencí. Já nemám to štěstí, a když už najdu aspoň spřízněnou duši, nutí mě ji opustit? Nikdy!

Ozvalo se klepání na dveře, které přerušilo naši vyostřenou debatu. Všichni se tvářili vyděšeně. Pohlédl jsem na Alici a pokusil se zkoncentrovat.

„Jsou tady.“

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Alaska

9)  Alaska (27.12.2010 15:14)

Bye, já a IQ . Ještě na základní škole jsem byla na jedněch testech IQ.Probíhaly v jídelně, kam se procházelo skrz skleněné dveře - zapomněla jsem si je otevřít. Tolik asi k mé inteligenci.
Jj, vlčáci se už poučili. Koneckonců, bylo už na čase. A kdo je za dveřma - mámení, naděje, smrt .
Moc děkuji za povzbuzování, protože já jsem té povídky už tak přečtená, že se mi to zdá, jako hrozný plky, ale vy v tom vidíte přesně to, co v tom původně mělo být.

Bye

8)  Bye (27.12.2010 14:25)

Alasko, mně už dávno došly superlativy, kterými bych vyjádřila, jak MOC je tohle dobrý.
Z Edwrdových a Belliných (=z Tvých) myšlenkových pochodů mi jde hlava kolem. Jsem přesvědčená o tom, že ani oni sami to nemají v hlavě tak srovnaný. To Ty jejich myšlenky na papíře češeš, že plynou jako řeka.
Dumám, jak někdo může takhle uceleně přemýšlet o základních tématech lidského bytí, hodit to srozumitelně na papír a ještě k tomu stvořit poutavý tajemný příběh??? Nesouvisí to nějak s hodnotou Tvého IQ? Dostáváš se do výšek, kam Tě nemůžu následovat, ani když si vezmu štafle
Tak co ti vlčáci? Už jim konečně došlo, že Bella má pro ně trochu jiný význam, než si původně mysleli? A kdo je kurňa za těmi dveřmi?

Alaska

7)  Alaska (26.12.2010 21:39)

Všem Vám moc děkuji, že se stále vracíte a těšíte mne svou virtuální přítomností.
Joana: :D Přesně - já na ní ve skutečnost vůbec nejsem zlá.
Ree: Nikdo není neomylný. Trošku napětí neuškodí, ale abych nebyla nevděčná - děkuju a moc.
AMO: Dál se nám to zamotá ještě víc než to je.
Janeba: Edward si holt bude muset sáhnout až na dno svých psychických sil. Také přeji hodně štěstí a hlavně zdraví.
ambra: Pravda, Edward se mi psal líp a Bellu jsem dokázala jakž takž sepsat jen díky tomu, co jsem ji provedla. Upírka se sebevražednými sklony mi sedí víc než zamilovaná dívka. A geniální věty o to bych se teda přela. Děkuji.
Evelyn: jisté tušení má - ví toho o mnoho víc, než právě teď vy.

Joana

6)  Joana (26.12.2010 21:21)

Bella má svým způsobem dost smůlu, nikdo jí nechce zbavit utrpení, to je k vzteku. Ale zase by měla chápat, že jí vyšší moc a ruka osudu potřebují dotlačit do Edwardovy mužné kamenné náruče. :) A Rose si tentokrát vážně zasloužila dostat po čumáku. ;)

Ree

5)  Ree (26.12.2010 20:10)

No ňuf! Tak to byla "ambra" (Ne, nesnaž se to pochopit ). Bylo to dokonalé! Fakt, že jo!
Proč Bellu nezabili? Proč ji nechávají naživu? Vždyť vyvraždila svou rodinu. Stal se z ní upír, jejich nepřítel, tudíž jim už ani nemůže přinést to tolik vytoužené dítě. Tak proč je pro ně pořád tolik důležitá? Co chtějí? Kdo přesně ji chrání? Nemůže to být jenom tím, že byla manželkou Leviho. Možná bych ještě řekla, že ji Levi miluje, ale on už nemůže žít. Leda by se přeměňoval pořád
A Edward. Vážně ho lituju. Jak jsi napsala, všichni mají svou polovičku, jen on je zase sám. A ten jeho výpad proti Rose jsem si dokázala živě představit. Překvapil mě však stejně jako ji.
A co chtěj vlci, hm? Dohodu? No táááááák, nenapínej nás

4)  AMO (26.12.2010 20:09)

Kdo to přišel, co bude dál???
Tolik jsem se těšila a najednou koukám...konec dílu.
Jsem napnutá, myslela jsem si, že ona má zachránit kmen a ne se nechat zabít. Ještě, co Edward??? Vypadalo to nadějně a najednou...svíravý pocit v hrudi a strach. POMOC!!!
I přesto, děkuju a nepanikařím. Jen tleskám .

Janeba

3)  Janeba (26.12.2010 20:02)

Nádherné Alasko, opravdu skvostné! Myslím,že rada bude mít mnohem více zamotanou hlavu, jak z toho ven a tuším, že Edward ji v tom taky nenechá! Co však jdou řešit ke Cullenúm? Nechám se překvapit! Krásné prožití svátků a hodně úžasných nápadů! Děkuji!

ambra

2)  ambra (26.12.2010 19:45)

Tak jsem si v nějaké slabomyslné fázi myslela, že mi bude chybět čistě Edwardův pohled. Ten Tvůj je totiž naprosto jedinečný, neotřelý, úžasný. Dnes jsem se přistihla, že jsem se natolik ztotožnila s Bellou, že když skočila na starocha, zapřela jsem podvědomě nohy k odrazu . Al, jak to jen říct, abych se trapně neopakovala. Ale což, na geniální věty jsi tu Ty, takže já jen:
Zápletka - skvělá a čím dál lepší.
Hlavní postavy - promyšlené a dokonale vykreslené.
Celý příběh - neskutečně skutečný. Bolavý. Drsný. Cituplný.

Evelyn

1)  Evelyn (26.12.2010 19:11)

Jů, já mám dneska další Štědrý den - nejdřív Láska neumírá a teď i Za zavřenými dveřmi
Alasko, perfektní! Myslím, že rada tuší, že Bella je tou dívkou z proroctví. A ten konec... Jak mám teď usnout?

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse Jacob 1