Sekce

Galerie

/gallery/povídka.jpg

15. kapitola - Zrození zbloudilých myšlenek

„Člověk prochází přítomností se zavázanýma očima. Smí pouze tušit a hádat, co vlastně žije. Teprve později mu odvážou šátek z očí a on, pohlédnuv na minulost, zjistí co žil a jaký to mělo smysl."
Milan Kundera

Zrození zbloudilých myšlenek

1922 – La Push

Kolem ohně sedělo pět mužů a rokovalo. Jejich tváře byly snědé a černošedé vlasy jim rámovaly ostře řezané tváře. Všichni budili respekt. Jen jeden z nich do jejich kruhu vzhledově nezapadal, byl nápadně mladší než ostatní.

„Existují,“ vydechl překvapeně jeden z nich.

„Věštba se ale nemusí týkat jich,“ nesouhlasil další ze starších.

„A koho jiného? Kdo jiný by to mohl být, když věštba vyloučila bledé tváře?“ ozval se ten mladší. Starší po něm vrhli vyčítavý pohled, chvíli však nad jeho úvahou přemýšleli.

„Ephraim má pravdu. Podle legend jsme nejspíš jediní, kdo dokáže zničit studeného. Naším osudovým nepřítelem budou nejspíš oni.“

„To by ale znamenalo, že se blíží konec!“ Kolem ohně se ozvalo nevraživé mručení. Všichni věděli, co to znamená.

„Nemusí. Věštba dává i jinou možnost.“

„Nikdy se nesnížíme k pomoci od bledých tváří. Jsou to slabí paraziti naší země. Nikdy zde neměli být,“ rozhněval se jeden ze starších.

„Máš pravdu, jsou slabí. Nevěřím, že dívka s bledou tváří by dokázala zachránit náš kmen. Může to však být quileutské dítě. Podle věštby její matka musí být běloška, ale otec…“ indián nechal otázku vyznít do ztracena. Sám věděl, jak je jeho návrh troufalý, ale v jejich zoufalé situaci se museli chytat každého stébla.

Nikomu se tato představa nezamlouvala. Věděli ale, že jestli chtějí přežít, musí přinést nějakou oběť.

„A kde chceš sehnat tu dívku? Oni ti ji dobrovolně nevydají.“

„Naši otcové už na věštbu pamatovali. Existuje zákon, podle kterého bledá tvář může žít na našem území pouze, pokud uzavře manželství se členem kmene, který za něho takto převezme zodpovědnost.“

„Myslíš Kairavi a toho bělocha? Doneslo se ke mně, že čekají dítě, ale matka je indiánka.“

„To ano, ale ten běloch má dceru, a pokud vím, tak na ni se zákon nevztahuje. Pokud se tedy neprovdá za někoho z kmene.“ Všem proběhlo po tváři pochopení. Jejich chmurná nálada se trochu zlepšila, jakmile viděli možnost, že jejich kmen nemusí být zničen.

„Provdáme ji za syna jednoho z nás a ona nám porodí dítě, které podle věštby spasí náš kmen.“

***

La Push je nádherné místo. Ležím na pláži a užívám si pár paprsků, které si našly cestu skrze mračno. Sice nikdy nedocílím stejně snědé pleti jako všichni kolem mě, ale je to příjemné. Barva pleti - nechápu, proč na ní všichni tak bazírují. Kvůli ní jsem neustále středem posměšků od mladších dětí a pohrdavých výrazů od těch dospělých. Svět je plný tolika předsudků. Doma v La Push jsme okraj společnosti kvůli barvě pleti. Ve Forks, kam svým vzhledem zapadáme lépe, také nejsme vítaní, protože moje matka je indiánka. Není to moje vlastní matka, ale jinou jsem nepoznala.

„Bello, pojď už domů. Otec se za chvíli vrátí.“ Kai, nejobětavější duše pod slunce. Ona se o mě tenkrát starala, když moje vlastní matka zemřela. Otec by to sám tehdy nezvládl. V těch dobách nás Quileuté nesnášeli ještě více. Většina z nás – bělochů - se už tehdy přestěhovala z dosahu Quileutů, jakmile byla podepsána smlouva o propuštění otroků. Moje babička to tu ale nedokázala opustit. Velmi dobře vycházela s rodinou, která ji vlastnila, a s jejich bratrem ještě lépe.  On ji také postavil na nohy, když přišla o svého manžela, mého dědečka. Asi je to prokletí naší rodiny, ztratit toho nejbližšího a oporu nalézt zde v La Push.

Otec měl Kai rád, ale nemiloval ji. Nikdy nezapomněl na matku. Často mi o ní vyprávěl. Podle jeho slov to byla velmi silná žena. Nikdo nečekal, že zemře. Z nich dvou právě ona dodávala mému otci sílu a naději na lepší život. Porod však byl komplikovaný, quileutští léčitelé by se bledé tváře nikdy nedotkli a jiná pomoc nikde nebyla. Vydržela pár dní, ale pak ji zachvátila horečka a ona nás opustila.

Kai mi nahrazovala matku ve všech ohledech, vychovala mě a seznámila se všemi zvyky zdejšího kmene. Otec jí za to byl velmi vděčný a ani se nebránil, když mu starší kmene dali ultimátum, že buď odejde, nebo si vezme Kai. Mně byl pouhý jeden rok, nezvládl by se o mě postarat sám.

Všechno zlé jsme ale už překonali. Kai čekala s otcem miminko a já se jí snažila se vším pomoct. Těšila jsem se na sourozence a jen doufala, že bude snědé pleti, aby měl naději a nebyl vyvrhelem společnosti jako já s otcem.

Přiběhla jsem domů. Kai stála u plotny a vařila večeři. Vzala jsem jí vařečku z ruky a poslala ji si sednout. Těhotenství na ní bylo už dost znát. Když už jsem pokládala jídlo na stůl, vešel otec. Těžko sháněl práci. Nakonec ho ale zaměstnal starý přítel, který teď žil ve Forks. Dělal dřevorubce, proto se vždy večer vracel utahaný.

Políbil Kai na tvář a pohladil ji po bříšku. Pak se otočil na mě a pozdravil mě. Nebyli jsme zvyklí projevovat k sobě city. Zaprvé jsem byla po něm a za druhé oba jsme se znali tak dokonale, že slova byla zbytečná. Neměli jsme lehký život a lítost byla projev slabosti, kterou jsme si ani jeden nechtěli připustit. Hrdě a se vztyčenou hlavou jsme snášeli všechny zkoušky, které si pro nás život připravil.

Posadili jsme se k večeři. Otec se nás zeptal, jak jsme se měly a Kai mu vylíčila náplň svého dne.

Najednou se ozvalo klepání. Otec se otočil s otázkou v očích na Kai, jestli někoho čeká. Mě s otcem nikdy nikdo nenavštívil, neměli jsme žádné přátele. Kai však také nevěděla, kdo by to mohl být.

Pomohla jsem jí vstát a dojít ke dveřím. S největší pravděpodobností to bude někdo z La Push a podle nich pánem tohoto domu byla Kai, ona za nás měla zodpovědnost. S otcem by nemluvili.

Otevřela dveře. Stáli tam dva postarší muži. Podle jejich majestátného vzezření jsem poznala, že to bude oficiální návštěva.

„Můžeme mluvit s Charliem Swanem?“ Zkameněli jsme. Nikdo z Quileutů od zrušení otroctví nepromluvil s bledou tváří. Já s otcem jsme to věděli nejlépe. Jediné, čeho jsme se z jejich strany dočkali, byly pohrdavé, často až vražedné pohledy.

„Co si přejete?“ ozval se otec.

„Chtěli bychom si promluvit… osamotě.“ Otec vstal, že s nimi půjde ven. Chytla jsem ho za ruku. Bylo to podezřelé, mohli mu něco provést. On se na mě pouze usmál, ale bylo vidět, že to není přirozený úsměv. Vyprostil svou ruku z mé a odešel. Zavřely se za ním dveře.

Podívala jsem se na Kai, třásla se strachy. Okamžitě jsem ji podepřela a dovedla zpátky ke stolu, nezbylo nám nic jiného než čekat. Šli nejspíše dál od domu, protože jsme neslyšely ani jejich hlasy. Možná jsme čekaly pouze pár minut, ale mně se to zdálo jako věčnost. Když se znovu otevřely dveře a v nich stála postava mého otce, oddechly jsme si. Jeho výraz byl ale napjatý.

„Bello, promiň,“ zašeptal a ztěžka dopadl na židli. Kai se k němu hned vrhla, chtěla ho utěšit. Já čekala, až bude pokračovat, netušila jsem, za co se omlouvá.

„Přišli mi sdělit rozhodnutí starších. Dali ti stejné ultimátum, jako tenkrát mně.“ Stále mi nedocházel význam jeho slov. Myslí to, že si musel vzít Kai, nebo odejít? Ale jak se to týká mě?

„Odjedeme,“ ozvala se rozhodně Kai, ona narozdíl ode mě pochopila situaci. Otec se ale na ni bolestně podíval, bylo jasné, že Kai nikam nemůže. Její těhotenství to neumožňovalo, nebyla by schopna cestovat nikam daleko a nejbližší vesnice Forks pro nás nepřicházela v úvahu.

„Pokud se rozhodneš zde zůstat, vybrali ti už manžela…“ Zbytek jeho slov jsem už nevnímala. Dolehl na mě jejich význam. Buď se vdám, nebo odejdu.

Já své rodiče nikdy neopustím, zvláště ne teď. Otec musí pracovat a Kai je na všechno doma sama. Nikdo jí nepomůže, když tu nebudu, a navíc kam bych šla? La Push je můj jediný domov, i když nás tu nikdo nechce.

Došlo mi, že nemám na výběr. Jediným řešením je se jim podvolit. Proč to ale dělali? Nedovedla jsem si představit Quileuta, který by si dobrovolně vzal bělošku, navíc kterou neznal.  Byli jsme pro ně obtížným hmyzem. Unikal mi důvod jejich rozhodnutí. Nebo snad opravdu doufali, že odejdu? Ne, to by mi už nenašli manžela.

„Bello?“ vrátil mě do reality hlas otce.

„Vezmu si ho,“ řekla jsem s předstíranou rozhodností. Snažila jsem se zakrýt svůj strach. Nebylo jiné řešení. Věděli jsme to všichni.

Musela jsem odejít, ještě chvíli a neudržela bych svou smířenou masku. Omluvila jsem se a šla se projít.

Vrátila jsem se zpátky na pláž a pozorovala měsíc. Někdy to muselo přijít. Od narození jsem žila relativně šťastný život díky Kai. Sice jsem do společnosti nikdy nezapadla, ale Kai mi to vynahrazovala. Swanovi si vždy museli projít peklem, aby našli klid. U mě to bylo naopak, já už prožila šťastnou část svého života, teď musela přijít ta horší.

Otec se snad tisíckrát přesvědčoval o mém rozhodnutí, než ho sdělil radě starší. Když jsem se dozvěděla jméno toho šťastlivce, mého nastávajícího manžela, trochu jsem zakolísala ve svém rozhodnutí. Levi Uley byl synem jednoho z rady starší. Měl vysoké postavení a pro mě bylo nepochopitelné, proč se snižuje ke sňatku s běloškou.

Při našem prvním setkání jsem pochopila, že ani z jeho strany není toto manželství dobrovolné. Proklínala jsem celou radu starších, je to akorát banda starých intrikánů a kuplířů a nevadí jim pro jejich utkvělé představy obětovat i vlastního syna.

Svatba se kvapem blížila. Párkrát jsem Leviho potkala, bylo pod jeho úroveň se na mě jen podívat. Nechápala jsem, jak si všichni představují naše manželství a co od něho očekávají.

Nastal den D a já klečela ve stanu, kde mě Kai připravovala. I přes to, že jsem se předchozí dny přesvědčovala, že to bylo mé rozhodnutí, pociťovala jsem narůstající nervozitu. Doteď jsem se svým snoubencem nepromluvila jediné slovy, změní se to po svatbě? Možná jsem doufala, že ne. Přivítala bych, kdybychom i po svatbě dělali, že ten druhý neexistuje. Jeho oči mi však napovídaly, že moje přání nebude vyslyšeno. Vyzvídala jsem od Kai, jaký Levi je, ale podle jejích vyhýbavých odpovědí jsem pochopila, že je lepší nevědět.

„Hotovo,“ ozvala se Kai a pomohla mi vstát. Vyšívané indiánské svatební šaty byly těžké a skvěle tak doplňovaly můj stísněný pocit. Vše na mě dolehlo, nemohla jsem se svobodně nadechnout. Kai mě objala, měla slzy v očích. Chtěla něco říct, ale nejspíš jí došla slova, protože pusu bez hlesu zase zavřela.

Někdo odklopil vchod do stanu a poskytl mi tak výhled na uličku tvořenou ženami quileutského kmene končící plápolajícím ohněm. Jak symbolické - vstupuju do samotného pekla. Kai mě doprovodila ze stanu, pak už jsem musela sama. Odteď jediný, kdo má právo stát při mně, je Levi Uley. On se mě však nikdy nezastane. Jsem sama.

Kráčela jsem uličkou a hypnotizovaně hleděla do ohně. Přemýšlela jsem, co by se stalo, kdybych se nezastavila a vstoupila do tančících plamenů. Výhled mi však zastoupil vrásčitý muž s šedými vlasy. Vzal mé ruce a vtiskl je do cizích dlaní. Vzhlédla jsem. Byl to Levi. Nikdy jsem si neuvědomila, jak je vysoký. Sahala jsem mu sotva po prsa. Svou svalnatou hrudí mi zabraňoval vidět cokoliv jiného. Jeho pohled byl vzteklý. Ústa měl stažená do tenké linky a tvář zkřivenou hněvem. Hleděl kamsi za mě. Za celý obřad ke mně neshlédl.

Kmenový šaman dokončil proslov a místo polibku, který je běžnou součástí i quileutských svateb, se mi dostalo pouze nenávistného pohledu od mého manžela. Obecenstvo to však přešlo bez poznámek a plynně pokračovalo rituálním svatebním tancem.

Levi se otočil a za ruku mě vláčel ke stolu. Sedl si do čela, vedle něho byla volná jedna židle, pochopila jsem, že je pro mě. Okamžitě si na talíř nandal obrovskou porci jídla a pustil se do něho. Z jeho zbrklého a křečovitého chování bylo jasně poznat, jak stěží ovládá svůj vtek. Začínala jsem mít strach, kdy se neudrží. Nevěděla jsem, co od něho čekat. Proto jsem mlčky uždibovala ze svého talíře a snažila se splynout se židlí, což bylo na svatbě, kde jsem hrála nevěstu, nemožné.

Překvapila mě změna chování některých žen. Pár mi jich přišlo popřát hodně štěstí do manželství. Vždy jsem byla zaskočena, nechápala jsem důvod změny jejich chování.

Rozhlédla jsem se po zbylém osazenstvu stolu. Všichni se radovali a popíjeli. K veselí jim stačí málo – cizí neštěstí. Jen ve dvou pohledech se odrážel stejný smutek jako v mých – Kai s Charliem. Nejedli, pouze seděli vedle sebe a pozorovali mě. Snažila jsem se o úsměv. Nechtěla jsem, aby se trápili i oni.

Levi prudce vstal. Samovolně jsem se přikrčila. Nevím proč, ale přišlo mi to přirozené. Zabloudil ke mně pohledem a z jeho úst vyšel posměch? Okamžitě se otočil a mířil pryč. Oddychla jsem si, ale neustále jsem ho pozorovala. Zapojil se do hloučku mladíků zhruba stejného stáří. Byli už v dosti podnapilém stavu a můj manžel se rozhodl tuto náladu s nimi sdílet.

Všimla jsem si muže stojícího na kraji jejich společnosti. Na rozdíl od Leviho měl nakrátko ostříhané vlasy. Jinak si byli velmi podobní, i jeho výraz byl hrubý a neproniknutelný. Z ničeho nic však úplně roztál. Rty se prohnuly do upřímného úsměvu. Přišla k němu dívka, objali se a políbili. Vhrkly mi do očí slzy. Láska z nich vyzařovala všemi směry. Jejich gesta a pohledy byly pro mě tak neznámé a ode dneška i nedosažitelné.

Pohledem jsem zabloudila zpátky k Levimu, nejspíš se už asi dostal do potřebné nálady a teď se vracel ke mně. Hudba utichla a hosté zase vytvořili uličku. Tentokrát však vedla k jinému stanu a já chtě nechtě musela otevřít tu zamčenou škatulku s myšlenkami, co bude následovat po svatbě. Levi mě zase popadl za ruku. Pochopila jsem, že pro něj jsem a vždy budu pouze hadrová panenka. Snažila jsem se s ním držet krok. Chtěla jsem si zachovat to málo hrdosti, co mi zatím zbývalo.

Vchod se za námi uzavřel a venku propuklo zase bujaré veselí. Ke mně se však zvuky zvenku jen stěží dostaly. Srdce jsem měla až v krku, v uších mi hučelo. Čekala jsem, co se bude dít. Levi už pustil mou ruku a stál ke mně zády. Neviděla jsem mu do tváře.

Ve stanu vládla ponurá atmosféra. Prostor osvětlovala jedna jediná svíce. Levi se otočil. Trochu jsem si oddychla. Z jeho pohledu už nesálal hněv. Přistoupil ke mně a pevně mě uchopil za bradu. Otočil mou tvář na stranu a pak na druhou. Připadala jsem si jak dobytek na dražbě. Zatnula jsem všechny svaly, ne ale ze strachu. Na povrch se drala moje hrdost. Vyškubla jsem se mu a tvrdě oplácela jeho pohled. Zprvu byl zaskočen mou reakcí. Tvrdě mě uchopil za krk a přitisknul svá ústa na má. Kolem mě se rozprostřel opar charakteristického opileckého zápachu. Zvedal se mi z toho žaludek. Nepřemýšlela jsem a tvrdě ho od sebe odstrčila. Normálně bych proti němu neměla šanci, ale díky alkoholu mou reakci nečekal a svalil se na lůžko, které se rozkládalo za ním. Vyskočil zpátky na nohy, trochu zakolísal, ale ustál to. Jeho výraz byl vražedný. Propaloval mě pohledem, začal se nekontrolovatelně třást a já věděla, že tohle jsem přepískla. Couvala jsem před ním, ale ve stanu nebylo kde se schovat. Jeho třes nabíral na intenzitě a z úst se mu draly podivné zvuky. Zněly jako vrčení vzteklého psa. Hrůzou jsem zkameněla a nebyla schopná jediného kroku. Jeho výraz mluvil za vše. Zavřela jsem oči a očekávala trest.

Z ničeho nic mě osvítil kužel světla. Někdo vešel do stanu. Neodvážila jsem se podívat, kdo to je.

„Levi, klid. Musíš se uklidnit, jinak jí ublížíš. Víš, co by to pro nás znamenalo. Pojď ven.“

Otevřela jsem oči. Teď to byl Levi, kdo je měl zavřené. Za ramena ho držel muž s krátkými vlasy, kterého jsem si všimla už venku.

„Ty tu zůstaň. Opovaž se odejít!“ promluvil na mě a snažil se dostat Leviho ze stanu. Moc nespolupracoval, ale nakonec odešli.

Svezla jsem se na zem a nechala průchod svým vzlykům. Neodvážila jsem se opustit stan, z neznámého muže jsem měla respekt. Poznala jsem výbušnou povahu svého manžela, tehdy jsem ji připisovala alkoholu, ale později jsem zjistila, že se lehko vytočí, i když je střízlivý.

Ve stanu jsem zůstala sama až do rána, kdy přišel jeden ze starších a odvedl mě do domu, který se měl stát mým domovem. Pochopila jsem, že onen starší je Leviho otec. Netušila jsem, co se ode mě očekává, proto jsem zůstala stát v předsíni. Leviho otec se posadil ke stolu. I jemu se příčilo na mě jen pohlédnout.

„Pokoj máš nahoře,“ prohodil. Kdybychom nebyli v domě sami, nepoznala bych, že mluvil na mě. Okamžitě jsem vyhledala schodiště a opustila místnost. V patře jsem našla troje dveře. Napodruhé jsem se trefila do ložnice s manželskou postelí. Okamžitě jsem vklouzla dovnitř a zavřela za sebou. Pomalu jsem došla k posteli a položila se na zastlané přikrývky. Pohled jsem upírala do stropu, slzy mi už došly. Hrůza z budoucnosti mi zatemňovala mozek. Neudržela jsem jednu jedinou souvislou myšlenku. Den plný strachu a probdělá noc ze mě vysály veškerou energii a já i přes pocit neustálého ohrožení usnula.

Probudila jsem se a slunce stále bloudilo po obloze. Chvíli jsem ležela a poslouchala tichý dům. Chtěla jsem se přestat utápět ve svém strachu, proto jsem se rozhodla ho prozkoumat. Do budoucna se mi bude hodit, když budu dobře znát místo boje.

Přesunula jsem se zpátky do předsíně a nahlédla do místnosti, kde předtím seděl Leviho otec. Nebyl tam. Pozorněji jsem si prohlédla onu místnost. Po stole se válela spousta papírů a knih. V rohu stálo křeslo, přes které bylo přehozené oblečení, pokoj celkově budil neuklizený dojem. Usoudila jsem, že žena zde nejspíš nežije.

Narazila jsem na kuchyni, špinavé nádobí se válelo všude kolem. Potěšilo mě to. Našla jsem činnost, která mě na chvíli zbaví mých starostí. Stále jsem na sobě měla svatební šaty. Sundala jsem si svrchní vrstvu a zůstala pouze v halence a kratších kalhotách, které byly pod nimi. Vyhrnula jsem rukávy a začala si dělat místo na stole. Našla jsem škopek, v kterém bych mohla nádobí umýt. Rozhlédla jsem se, potřebovala jsem vodu. Naštěstí z okna jsem viděla pumpu před domem. Vzala jsem škopek a vyšla ven.

Na nikoho jsem zatím nenarazila. Byla jsem ráda. Jakmile jsem skončila s nádobím, vrhla jsem se na mytí podlahy a zbytku místnosti.

Zrovna, když jsem klečela na zemi s hadrem v ruce, někdo si za mnou odkašlal. Lekla jsem se a prudce se otočila, bohužel jsem při svém neobratném manévru zavadila o kýbl s vodou a vylila ho. Pohlédla jsem na původce onoho zvuku, byl to Leviho otec. Mou nešikovnost přešel bez poznámky a sedl si k malému stolku, co byl v kuchyni. Svůj pohled upíral z okna a mě si nevšímal. Snažila jsem se napravit spoušť, kterou jsem způsobila.

„Nezahrávej si s ním,“ promluvil a stále pozoroval krajinu za oknem. Jediná věta a zároveň rada, kterou jsem dostala od svého tchána. Naléhavost, důležitost a význam jeho slov jsem pochopila až o pár měsíců později, kdy už bylo pozdě.

Dny ubíhaly a já si zvykla na němé soužití s Leviho otcem. Z rozhovorů, které vedl s návštěvníky našeho domu, jsem zjistila, že se jmenuje Abraham.

Uklízela jsem dům a přetvářela ho v místo, kde přežívání by bylo aspoň trochu snesitelnější. Abe proti tomu nic neměl. Většinu času trávil v pracovně, kde cosi psal do tlusté staré knihy. Levi se doma neukázal celý týden a mě pomalu opouštěly děsivé sny a strach.

Divila jsem se, že Abeho neznepokojovala nepřítomnost jeho syna, ale možná věděl, kde je a co dělá.  Toto téměř idylické soužití však přerušil příchod Leviho. Jedno odpoledne vtrhl do domu ve velmi povznesené náladě, alkohol jsem však necítila. Společně s ním přišli ještě dva muži. Jednoho jsem znala, zachránil mě o svatební noci.

Málem jsem Leviho nepoznala, místo dlouhých rovných černých vlasů, které předtím skrývaly většinu jeho obličeje, měl teď vlasy nakrátko ostříhané a já poprvé spatřila ostře řezané rysy jeho tváře. Byl snad ještě větší, než jsem si ho pamatovala. Na jeho uvolněné tváři se rýsoval úsměv. V jeho tmavých hlubokých očích poskakovaly jiskřičky. Chtě nechtě jsem ho pozorovala, byl pohledný, to se nedalo popřít. Jistě mohl mít kteroukoliv ženu z kmene, proč si musel vzít zrovna mě? Když jsem se dostala do jeho zorného pole, trochu se zarazil, ale následně se nejspíše rozhodl mě ignorovat, protože se s ostatními usadil ke stolu a dál pokračovali ve své veselé debatě.

Odešla jsem do svého pokoje. Klepala jsem se, nemohla jsem zastavit ten třes. Obávala jsem se toho, co přijde. Venku se zešeřilo a zezdola se stále ozývala povznesená nálada. Nevím jak, ale nejspíše se mi podařilo usnout, protože z ničeho nic mě probudilo zavrzání dveří. Ležela jsem k nim zády a neodvážila se pohnout. Levi se vedle mě svalil na postel a po krátké chvíli začal hlasitě chrápat. Spadl mi obrovský kámen ze srdce.

Ráno jsem nemohla dospat, těšila jsem se, až uteču ze své mučírny. Nic mi sice neprovedl, ale vědomí, že by mohl, mě doslova děsilo. Připravila jsem snídani s tím, že aspoň trochu bych mohla obměkčit svého manžela. Zanedlouho přišel Abe, zarazilo ho připravené jídlo na stole.

Levi prospal dopoledne, jeho chrápání se rozléhalo po celém domě. Abe to zřejmě nemohl vydržet a brzy zrána opustil dům. Jakmile zvuky z ložnice ustaly, čekala jsem, až mě Levi poctí svou přítomností.

Přišel jen v kalhotách a bez jediného slova se posadil a vrhl se na snídani, v jeho případě už oběd. Chtěla jsem vstát a odejít uklidit do ložnice, ale zastavil mě.

„Sedni si!“ řekl nevrle a dál se ládoval. Když dojedl, zvedl ke mně pohled.

„Už nikdy se mi nevzpírej,“ zavrčel a odešel z místnosti.

Následující dny pro mě nebyl problém dodržet jeho prosbu, nebo spíš rozkaz. Domů se vracel se svými kamarády nebo hodně pozdě, takže se vždy svalil na postel a okamžitě usnul. Dovolil mi i navštívit Kai s otcem. Kai mezitím porodila a já ji navštěvovala, kdykoliv Levi nebyl doma. Moje hororové manželství se nakonec ukázalo jako ne tak špatné. Sdíleli jsme s Levim domácnost, ale to bylo vše, každý žil svůj vlastní život. Nestál o mě. Párkrát jsem ho potkala v objetí jiné ženy, nevadilo mi to, ale starší na to měli jiný názor.

Jednoho večera mě probudil křik, chodila jsem spát dřív, protože v Leviho přítomnosti jsem často nezamhouřila oka. Dole probíhala hádka.

„Sakra, jediná věc, kterou po tobě kmen chce a ty ji nejseš schopen splnit!“

„Jediná?! To snad nemyslíš vážně! A co byla ta svatba, co? A každý večer běhám po lese taky jen tak pro srandu? Nelži, otče!“

„Měl bys být hrdý. Byl jsi vybrán, aby tvoje dcera zachránila kmen, ale ty nejsi ani schopný tu bělošku přivést do jiného stavu!!!“

„Já nevěřím těm vašim báchorkám. Vy a ta vaše věštba, klepete se strachy z vymyšlené pohádky!“

„Jak to můžeš říct potom… potom, co…“

„Co se ze mě stala zrůda?! To jsi měl na mysli? Za to, čím jsem, můžeš ty, otče. Jen ty a nikdo jiný. Já sám poznám, kdy přijde čas, nebo snad chceš, abych ji roztrhal, co? Kdo by vám potom porodil toho haranta?!“

Ozvala se rána a bylo ticho. Následně jsem slyšela vzteklý dusot po schodech. Klepala jsem se strachy, když vrazil do dveří. Doufala jsem, že si nevšimne, že jsem vzhůru, on to ale nehodlal zjišťovat. Popadl mě za ramena a otočil mě k sobě. Cítila jsem na svém rameni, jak jeho ruce vibrují. Tvrdě mě zatlačil do matrace a pozoroval mě rozšířenými zorničkami.

Přestala jsem dýchat, hrudník mi svírala úzkost. Přemýšlela jsem nad jednou větou, kterou pronesl: „Chceš, abych ji roztrhal?“  Jeho oči jasně říkaly, že pokud se vzepřu, skončím přesně, jak říkal. Pokud tedy vůbec mám na výběr.

Jeho třes sílil a já cítila, jak se mi jeho nehty zarývají do ramen. Může mít někdo tak ostré nehty? Najednou tlak polevil a Levi mi zmizel z očí. Ozval se praskot skla. Stočila jsem svůj vyděšený pohled k oknu, bylo zavřené, než jím Levi proskočil.

Do pokoje vběhl zadýchaný Abe. Pohledem pouze přejel rozbité okno a pak se otočil ke mně. Přišel ke mně a stáhl mi noční košili z ramen. Stále jsem nebyla schopná se hýbat. Před očima jsem viděla jen jeho běsné oči. Abe se vzdálil a za chvíli přišel s obvazy. Nechápala jsem, na co je má. Přinesl k posteli umyvadlo s vodou, co jsme měli v pokoji, a začal mi omývat ramena. K mé větší hrůze se voda začala zbarvovat do červena. Zvedla jsem ruku a dotkla se místa, které Abe jemně otíral kusem látky. Uvědomila jsem si, že mi v ramenou tepá bolest. Chtěla jsem vstát a podívat se do zrcadla, Abe mě však zatlačil zpátky. Mlčky jsem ležela a nechala se ošetřovat.

Když ze mě spadla prvotní hrůza, dostavil se jiný výbuch hysterie. Levi musel spáchat sebevraždu. Proč Abe nešel nejdřív pomoct svému synovi, který dozajista teď leží pod oknem pořezán rozbitým sklem?

„Levi…" nedořekla jsem svou myšlenku, Abe mě přerušil.

„Je pryč,“ odpověděl a jeho výraz dával znát, že považuje téma za uzavřené. To tak nesnášel svého syna, že nad jeho smrtí nehne ani brvou? A co když ještě není mrtvý, jen zraněný? Ani se nepodívá, jestli jeho syn dýchá? Neměla jsem odvahu se dál ptát.

Když skončil, odešel a nechal mě v pokoji samotnou. Nedalo mi to, musela jsem se podívat z okna. S námahou jsem se zvedla a udělala těch pár kroků k oknu. Naklonila jsem se z něj a dávala pozor, abych se nepořezala o vyčnívající střepy. Levi tam neležel, ba co víc, nikde nebyla ani kapka krve. Zatočila se mi hlava, natáhla jsem ruku před sebe, abych se něčeho zachytila a nespadla. Dlaní mi však projela pouze prudká bolest a já upadla do mdlob.

Druhý den mě probudilo chrápání. Vedle mě ležel Levi, zdravý a nezraněný, jako každý den. Moje napnuté tělo se samovolně uvolnilo. Musel to být sen, další noční můra, ale tahle byla tak živá.

Rozhodla jsem se, že vstanu a půjdu dělat něco užitečného. Jakmile jsem se však začala zvedat, zjistila jsem, že to nejde. Rameny mi projela prudká bolest, až mi vyhrkly slzy do očí, a já se svalila zpátky do peřin.

V hlavě mi začaly vířit vzpomínky na můj sen. Byl to sen? Rukou jsme pod košilí nahmatala obvaz. Nebyl to sen. S námahou jsem vstala a došla k zrcadlu. Sundala jsem si košili i obvaz, abych viděla, co se mi stalo.

Po celých ramenech se mi rozlévala fialová barva, daly se poznat otisky jednotlivých prstů. Fialová barva však nebyla to nejhorší, co hyzdilo má ramena. Na každé straně jsem viděla jasně ohraničené čtyři rány. Nebyly tvaru půlměsíce, jak bych od nehtů očekávala. Jejich obrys byl kulatý a pravidelný. Netušila jsem, co je mohlo způsobit. V zrcadle jsem za mnou zaznamenala pohyb. Vyděšeně jsem se otočila a spadla ze židle.

„Opovaž se někomu o tom říct, stejně by ti nevěřili.“ Levi stál za mnou. Ani jsem si nevšimla, kdy ustalo jeho chrápání. Při pohledu do jeho tváře jsem si vybavila do detailu včerejší události. Snažila jsem se na něm najít řezné rány, jeho pokožka však byla neporušená, bez škrábanců. Děsila jsem se ho. Přistoupil ke mně, zavřela jsem oči a očekávala ránu. Vzal mě do náručí a položil na postel, přehodil přese mě přikrývku.

Uvědomila jsem si, že jsem celou dobu před ním byla nahá, košili jsem si sundala, abych mohla spatřit zranění ze včerejší noci.  Zavolal Abeho a odešel z ložnice.

Dny plynuly a já nesměla opouštět ložnici. Abe chtěl, abych se co nejdříve uzdravila. Ne že by mu na mně záleželo, pochopila jsem, že on potřebuje jediné – mé dítě. Tato skutečnost mě děsila. Měla jsem spoustu času na přemýšlení a pomalu mi začal docházet důvod naší svatby. Vzpomínala jsem na dětství, kdy mi Kai místo pohádek vyprávěla legendy jejího kmene. Jednu jsem měla obzvlášť ráda, protože tam vystupovali i běloši. Když jsem vyrostla, došlo mi, že legenda je založena na pravdivém základu, ale dokreslena zaujetím Quileutů. Přetvořila jsem si ji podle vlastních poznatků, ale hlavní myšlenka zůstala stejná:

Před několika sty lety, když Evropané dobývali Ameriku a zotročovali domorodé obyvatelstvo, se proti tyranii vzepřel národ Quileutů. Odmítli se podrobit a bojovali za svou nezávislost. Vyhrávali a hájili svá území, válka však z nich dělala stejně kruté bestie, jako byl nepřítel sám. Brali zajatce, které sami zotročovali. Hořela v nich nenávist k bledým tvářím. Nikdy jim neodpustili jejich záměry. Zloba způsobila, že s otroky zacházeli nelidsky, dokonce i hůře než se zvířaty. Museli nést následky za svou krutost. Byla vyslovena věštba:

Přijdou bledé tváře, rozvrátí a zničí zemi našich předků. Jedinou spásu nalezneme v jednotě a oddanosti našemu kmeni, abychom nalezli sílu zastavit nepřítele. Jen tak zastavíme nepřátele, aniž bychom je pobili. Z jejich lůna se narodí dívka, která naplní svůj osud a zachrání náš národ před vymřením. Musí najít cestu samotným peklem, aby poznala netušené a okusila nepoznané. Její přítomnost otevře oči našim válečníkům a poskytne jim sílu nevídaných rozměrů. Jen tehdy budou rovnocennými soupeři našim vrahům. Pokud se tak nestane, budeme vyhlazeni naším osudovým nepřítelem. S nikým nebude mít slitování, zemřou muži, ženy, děti. Náš národ zanikne a zavládne temnota.

Prostě fiktivní příběh, který se hodil na strašení malých dětí. Netušila jsem, že quileutská rada starších těmto báchorkám věří. Uznávala jsem je a respektovala i přesto, že mě přinutili k svatbě. Nevěděla jsem, co si teď o nich myslet.

Nicméně tu byly i jiné podivně věci, pro které jsem neměla vysvětlení a já sama začala pochybovat o svém racionálním uvažování. Existovala i jiná legenda o původu Quileutů z vlků. Připadala jsem si paranoidní, ale neustále jsem sledovala Leviho a snažila se najít vysvětlení pro jeho zranění – nezranění. Poslouchala jsem jeho rozhovory s přáteli. Nejčastěji u nás byli Ephraim s Quilem. Nerozlučná trojka, tak se jím říkalo ve vesnici. Bohužel i jejich rozhovory mě utvrzovaly v představě, že svět, ve kterém žiju, je ovládán magií.

Pozorovala jsem Leviho z okna vždy, když odcházel nebo přicházel. V lesích za okny se často míhaly velké stíny. Když jsem jednou pracovala na zahradě za domem - pěstovala jsem nějakou zeleninu a ovoce – narazila jsem na obrovské otisky v hlíně. Měly tvar psích tlap, ale svou velikostí je mnohokrát převyšovaly. To byla poslední kapka, která mě utvrdila v myšlence, že ony legendy jsou do nejmenšího detailu pravdivé. Levi se měnil v obrovského vlka, bezpochyby.

Vysvětlilo se tím mnoho věcí, od jejich porad mluvících o jakýchsi hlídkách až po jeho pozdní příchody, kdy vyčerpáním padnul do postele a ihned usnul. Pochopila jsem jejich varování, že Leviho nemám vytáčet. Vytušila jsem, že onen třes předchází jeho přeměně. Mimo jiné i to, proč si mě prostě nevezme a neznásilní mě. Kdyby mě na místě roztrhal, starší by mu moc nepoděkovali. Byla jsem za tuto skutečnost ráda. Radši zemřu, než přivedu na tento svět dítě, které už předem má svůj život zpečetěn. Uvědomila jsem si jejich silnou utkvělou představu, že mě potřebují, proto jsem stále ještě naživu.

Bohužel jsem měla i tu možnost spatřit Leviho v jeho vlčí podobě. Poznala jsem, že se něco děje. Abe nebyl ve své kůži. Rady starších se pořádaly častěji než dříve. Levi se už ani neobtěžoval vracet ke mně každou noc, a když už přišel, bylo to velmi pozdě. Ztěžka dýchal. Když si lehal, sykl bolestí, což mě probudilo, ale neodvážila jsem se otočit.

Jednu noc to však bylo horší než obvykle. Slyšela jsem ho už na chodbě, jak naráží do stěn. Pokaždé se ozval tlumený bolestný nářek. Když otevřel dveře, neobtěžoval se je ani zavírat. Padl do postele a těžce oddychoval. Nejspíš usnul, tak jsem si poprvé po dlouhé době dovolila otočit se. I přes náš podivný vztah jsem strnula hrůzou. Byl celý pomlácený, modřiny pokrývaly většinu jeho snědého těla. Zarazilo mě, že je nahý, ale kvůli jeho stavu jsem ani nepomýšlela na nějaký jeho úlet. Jedna jeho ruka měla dosti nepřirozený tvar, a když jsem se podívala blíže, objevila jsem i krvavé rány podivného tvaru zanesené bahnem a jehličím z lesa.

Neváhala jsem a vstala, abych donesla vědro a ošetřila mu rány. Nespal, ale neměl sílu se hýbat, proto ani neodporoval. Když jsem omyla rány, s hrůzou v očích jsem pozorovala jejich hloubku. Z jedné z nich jsem musela vyrvat kus klacku. Pohlédla jsem Levimu do očí, jeho dech byl klidnější. Všiml si mého strnutí. S obtížemi se posadil a pohlédl na svou ruku. Nestačila jsem nijak zareagovat a ozvalo se křupnutí doprovázené jeho řevem. Proboha, on si ji snad vlastnoručně zlomil! Pak znovu padl vysílením do peřin a zavřel oči. Můj pohled se vrátil zpět na neuvěřitelné rány. Už z nich netekla krev a kůže se začala zacelovat. Fascinovaně jsem na ně hleděla. Celkově se jeho stav neuvěřitelně rychle zlepšoval. Když se asi po půl hodině začalo ozývat jeho charakteristické chrápání, zvedla jsem se a odešla ven. Vychrstla jsem na sebe vědro ledové vody, abych se dostala ze svého šoku. Došlo mi, proč jsem tenkrát, když mě napadl, nenašla žádné rány. Neuvěřitelně rychle se hojil. Před očima jsem neustále měla jeho zranění, nechtěla jsem přemýšlet, jak k nim přišel, ale nemohla jsem je vyhnat z hlavy. Vrátila jsem se do ložnice a ulehla vedle něj. Celou noc jsem nezamhouřila oči.

Odešel brzy ráno a já zase osiřela. Ten den mi vše padalo z rukou. Rozhodla jsem se, že se projdu lesem, abych si provětrala hlavu. Doma jsem jenom s hrůzou čekala, v jakém stavu se zase vrátí.

I v lese však vládla ponurá atmosféra. Působil na mě hrozivě. Kolem se rozprostíralo strašlivé ticho, a když jsem došla na palouk vyvrácených stromů, začalo mi docházet, že skutečně není něco v pořádku. Kmeny spadaných stromů byly smáčené krví.

Z dáli se ozývalo praskání dřeva a vrčení, které jsem kolikrát slyšela od Leviho. Ani jsem ty vjemy nestačila zpracovat a obraz přede mnou se začal neuvěřitelnou rychlostí míhat. Ucítila jsem něco ledového na krku, ale než jsem stačila jakkoliv zareagovat bylo to pryč a obraz se konečně ustálil. Spatřila jsem tři obrovská huňatá zvířata přetahující se a trhající na kusy nějakou věc. Nemohlo to být zvířecí tělo, protože zvuky, co se ozývaly, se spíše podobaly skřípání než čemukoliv jinému. Nestačila jsem však všechno zpracovat a upadla do mdlob.

Probrala jsem se až v posteli. Netušila jsem, co všechno byl sen. Levi o ničem nemluvil, proto pro mě nebylo těžké namlouvat si, že se mi vše jen zdálo. Domů už chodil v pořádku a znovu k nám na návštěvu zavítali Quil s Ephraimem. Musel to být sen. I kdyby nebyl, ostatní mě při tom nechali a já jim byla vděčná.

Soucítila jsem s Leviho těžkým životem, nicméně můj soucit nesahal tak daleko, abych mu odpustila. Smířila jsem se se svým osudem, ale nehodlala jsem splnit starším jejich přání. Kupodivu mi byl Levi nápomocný, ani jeden z nás nechtěl být starším povůli a to z nás dělalo spojence. Náš vztah byl hodně zvláštní. Já ho respektovala a zdálo se, že i on mě. Vařila jsem mu ty jeho obrovské porce jídla, a když přišli i ostatní ze smečky, jak jsem později pochopila, uvařila jsem i pro ně. Všimla jsem si, že má velkou spotřebu oblečení, nepídila jsem se po příčině a sháněla košile a kalhoty, kde se dalo.

Otec s Kai mi říkali, že když chci, tak se naučím milovat. Nevím, jestli tomu sami věřili, ale v jistém ohledu měli pravdu. Nemilovala jsem Leviho, ale ani jsem ho nenáviděla. Našli jsme si k sobě svou spletitou cestu, stali se z nás spojenci z donucení.

Dokonce jsem měla i určité postavení ve vesnici. Mohla jsem jednat s ostatními z kmene, mluvili se mnou. Zařekla jsem se, že vlastní dítě nikdy mít nebudu, to ale neznamenalo, že bych ho nechtěla. Zakázala jsem si zabývat se touto ideou, a abych zahnala chmurné myšlenky, chodila jsem vypomáhat do školky. Dětský svět byl tak odlišný od světa dospělých.

Jednoho dne vypukl v budově školy požár. Všechen personál pomáhal s jeho uhašením, ale v některých třídách uvízlo pár dětí. Celý kmen se seběhl a zachraňoval. Požár se přemístil i na přilehlou budovu školky a silný vítr ho stále víc a víc rozdmýchával.

Pomáhala jsem do roztrhání těla. Vynášela jsem jedno dítě za druhým, ale jejich počty nebraly konce. Byla jsem omámena všudy přítomným dýmem a saze mi znemožňovaly vidět ostře. Už snad posté jsem vběhla do budovy, ale tentokrát jsem se zarazila na chodbě. Nikdo tu nebyl. Přede mnou stály dveře pohlcené plameny.

Před očima mi povstal obraz z mé svatby. Tančící plameny, které mě lákaly do svého víru, a slibovaly osvobození z pout tohoto světa. Náhle jsem pocítila klid a naprostou vyrovnanost.

Drží mě něco na tomto světě?

Leviho bych také zbavila jeho okovů. Jen snad Kai s Charliem by pro mě smutnili, ale čas vše překoná. Mají už svou vlastní rodinu, mému nevlastnímu bráškovi už bude rok, nebudou mě potřebovat. Díky mému sňatku i oni mají lepší postavení ve vesnici, už nestojí na okraji společnosti.

Udělala jsem krok k ohni. Na tomto světě mě už nic dobrého nečeká a kdo ví, co je potom. Nic? I to bych uvítala. Lákala mě sladká nevědomost. A i kdyby existovalo v nějaké podobě peklo a nebe, teď mám daleko větší šanci dostat se do ráje.

Snažila jsem se žít podle svého nejlepšího svědomí a žádného svého rozhodnutí nelituju. Pokud bych ale ještě déle zůstala na tomto světě, nakonec by mě přece jenom donutili a já bych jim dala, to co chtějí – dítě. To nemohu nikdy dopustit.

Neměla jsem však čas dojít k jasnému a definitivnímu rozhodnutí. Nad hlavou se mi ozvalo praskání dřeva a já ucítil ránu do týla. Zamlžilo se mi před očima a pak už jen tma…

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Janeba

10)  Janeba (16.12.2010 00:47)

:) Alasko, vzhledem k tomu, že jsem k vůli dětem musela tu Tvou přenádhernou povídku číst několikrát uvízlo mi v mysli pár dodatků .... chudák Bella, ještě že ji dal alespoň manžel pokoj a začačal ji trochu respektovat! Co se však týká ohně ...... na jednu stranu si říkám, ještě že nespáchala sebevraždu, na druhou .....byla při tom pádu smířena se smrtí! Ach jo, probouzíš ve mně filozofické úvahy, kterým vůbec nerozumím ...... tak jdu radši spát! Děkuji! a Dobrou!!!

Alaska

9)  Alaska (15.12.2010 23:54)

Hanina: Jé nový komentátor. Děkuju.

Hanina

8)  Hanina (15.12.2010 23:02)

Alasko,ta povídka je tak nádherná,dík

Alaska

7)  Alaska (15.12.2010 22:07)

ambra: Očekávala s nadšením nebo hrůzou. :D Až teď jsem si uvědomila, že ty sebevražedný sklony jsou takovou Bellinou úchylkou... Děkuji,za všechno. Ten poslední odstavec vyloženě pohladit po srdíčku (nebo po egu ).
Evelyn: Tovíš, k Levimu mě to vždycky táhlo. To tajemno na mě působilo jako čistý nepopsaný list volající po obsahu. A ráda překvapuju.Děkuju.
Joana: Pzorná čtenářka.
Janeba: Bude to znít narcisticky, ale klidně se opakuj. :D
Bye: Jak je možné, že po Tvých komentářích nahlížím na vlastní příběh jinak - otvíráš oči samotné autorce. Svrbí mě jazyk, ale nebudu nic prozrazovat, ještě bych Vás děsila. Ale ani nevíš, jak mě těší, že ji "chápete".
Ree: Vystihla jsei to naprosto přesně: zabila jediné lidi, na kterých ji opravdu záleželo. K Esme a Carlisleovi si nikdy nevytvořila vztah, proto nebylo težké je opustit. A co se týče štěstí - ale jen špetku. Děkuji.

Ree

6)  Ree (15.12.2010 16:36)


No-ty-vole! Ech Já nevím, co napsat Tímhle jsi mě naprosto dostala. Když jsem v minulém dílku viděla její příjmení. Nikdy mě nenapadlo, že ho získala sňatkem. Tohle bylo tak... tak... tak neskutečně skutečné, že mi běhá mráz po zádech. Ale takový ten úžasný mráz. A já ti za něj děkuji. Teď už chápu, kde se vzaly její sebevražedné sklony. Zabila jedinou rodinu, kterou kdy doopravdy měla. Zabila ji, protože se chtěla dostat z toho pekla, a dostala se do většího. Zabila jediné lidi, na kterých jí doopravdy záleželo.
Teď už by si snad zasloužila alespoň špetku štěstí, ne? Máš můj neskonalý obdiv, Al

Bye

5)  Bye (15.12.2010 15:07)

Alasko, nějak jsem tady pod tíhou toho, cos mi dneska naložila (a že toho nebylo málo), podklesla v kolenou.
Tahle kapitola byla jako bažina (v přeneseném smyslu ovšem). Jakmile se mi ta černá hmota dostala nad kotníky, což se stalo nejspíš v okamžiku, kdy rada starších rozhodla o postupu v případu "Věštba", a já pochopila, co maj za lubem, už jsem se z ní nedokázala vymanit. Pomalu a bolestivě mě pohlcovala s každou další krutou ranou, která stihla Bellu a Leviho. Přiznám se, že jsem ze začátku snad čekala nějaký hepyend jejich vztahu, nebo naopak to, o čem jsem soudila, že bude nejhořší - že se k ní bude chovat násilnicky se vším všudy... Ale tys to vymyslela mnohem rafinovaněji a nechalas je napospas vlastnímu peklu každého zvlášť. Ta úleva, když se nakonec přeci jen smířili sami se sebou i s tím druhým.
No, úlevný pocit mi nevydržel dlouho. Když vypukl ten požár, už jsem tušila do jakýho finále je vedeš (vzhledem k tomu, jak Bellu ten oheň lákal už předtím).
Tak jo, na konci už jsem dýchala jen tím pověstným brčkem. Ale k něčemu to bylo.
Najednou vidím Bellu tak nějak celou. Už vím kdo je.
A něco mi říká, že ona to nikdy nevzdá...

Janeba

4)  Janeba (15.12.2010 14:48)

Wau! Co na tohle napsat?! Snad jen to, že se tím hodně vysvětluje! Mrazí mě a je mi líto Belly, čím musela projít! Myslím, že mě napadají jen slova jako ... citový masakr! Alasko, promiň, že se budu zase jen opakovat - stvořila jsi naprosto strhující, filozofické drama! Smekám! Děkuji!

Joana

3)  Joana (15.12.2010 13:39)

fííha, úplně jsem prošvihla předchozí díl, tak jsem si dala dneska dvojitou dávku a jsem zase jednou uchvácena, úplně jsem se do toho jejího příběhu ponořila :) řekla bych, že proroctví se dá interpretovat i poněkud jinak, než si myslela rada vlčáků. Jsem zvědavá, zda se Bella setká se svým mužem a jak to bude probíhat.
Ale brrr, její minulý život bych vážně nechtěla

Evelyn

2)  Evelyn (15.12.2010 12:48)

Alasko, tak tohle mě dostalo... Celá kapitola byla jako z jiného světa, což vlastně vážně byla. (jo, vím, že se vyjadřuji naprosto nesrozumitelně, ale nějak mi to po přečtení nejde...). Bellinu minulost jsi pojala skutečně originálně a neotřele. Znala jsem už její příjmení, ale tak nějak jsem předpokládala, že je po otci, ne manželovi.
Moment, který musím vyzdvihnout - svatební ulička a oheň hořící za ní. Představa, že kráčí do samotného pekla. Zbloudilé přání jít dál a nechat plameny vzít si ji.
Úžasné, a já se hluboce klaním

ambra

1)  ambra (15.12.2010 12:42)

Čistá postmoderna, nádherný příběh v příběhu . Irving by měl z tebe radost;) . Všechno to zapadá. Tak proč mě neopouští ten stísněný pocit? Pár věcí musím. Bellino vnímání štěstí - ona už si ten svůj díl odžila. Její "popis" soužití s novou "rodinou" - to dusno a postupné smířené tolerování - je to tak strašně realistické, že jsem mimoděk vykukovala z okna a očekávala, že taky zahlédnu velké stíny a že za chvilku bouchnou dveře a nějaký hladový a zraněný vlkodlak se mi sem přiřítí.
Zdá se, že sebevražedné sklony nepotlačila ani přeměna...
Alasko, zbytečně plkám. Ty víš, že je to jedinečné a strhující. Nádherný filozoficko epický příběh.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek