Sekce

Galerie

/gallery/povídka.jpg

14. kapitola - Sbohem, Bello

Sbohem, Bello

Měl jsem štěstí, že Bella nebyla schopná zaregistrovat mou slabou chvilku. Její stav to nedovoloval a tak jsem se mohl sám za sebe rozhodnout. Držel jsem se poslední naděje, že Bella se s celou situací po nějaké době vyrovná. Uvědomí si, že za to nemohla, novorození už jsou prostě takoví. Vždyť pár měsíců jí na životě záleželo, jinak by se mě a ostatních nebála. Bylo by jí jedno, jestli jí ublížíme, což v případě upírů znamená pouze zánik.

Získával jsem zpátky svou neochvějnou jistotu, že musím Bellu chránit. Slabost vyplývající z našeho myšlenkového spojení již postupně odeznívala. Vzal jsem ji do náručí a vzdaloval se od quileutské hranice, kdyby nás tam našli vlci, neměli bychom šanci.

Po několika kilometrech jsem zastavil, nechtěl jsem naši situaci řešit doma. Postavil jsem Bellu čelem k sobě a svíral jí ramena. Měla prázdný pohled.

„Bello?“ zatřásl jsem s ní. Začala se vzpamatovávat, čekal jsem, až se ze své apatie probere.

„Ty hloupý, nepřející, tvrdohlavý, vtíravý upíre! Nemáš právo mi zasahovat do života!“ Pěstmi začala bušit do mé hrudi. Rychle jsem ji chytil za zápěstí, nadělala příliš mnoho hluku. Nehodlala se vzdát, snažila se mi vykroutit a v hlavě jí probíhaly představy, co všechno mi provede.

„Bello, víš, komu všemu bys svým činem ublížila.  Nemohl bych předstoupit před rodinu s vědomím, že jsem tě nechal jít na smrt. Zradil bych je tím. Jsme ochotni tě jakkoliv podržet a pomoct ti to překonat, ale nechtěj po nás, abychom mlčky přihlíželi tvé smrti.“

Pomalu se uklidňovala. I když byla zklamaná a naštvaná, její výbuchy hněvu mě zčásti těšily. Prolomily její neosobní chování a dělaly z ní žijící bytost, ne jenom nezúčastněně přihlížejícího ducha. Vztekající se Bella se mi líbila víc než zakřiknutá myška stojící v koutě, či žalem se užírající troska.

V hlavě se jí začal rodit jednoduchý plán. Prostě počká, až budeme ve škole, a utéct Esme už nebude takový problém.

„Nenechám tě to udělat.“ Za svou poznámku jsem si vysloužil vražedný pohled a spoustu nadávek naštěstí beze slov. Některé však patřily jí samé, zapomněla, že jí vidím do hlavy.

Otočila se a prchala ode mě. Nechal jsem ji, věděl jsem, že směřuje domů. Vrazila do domu a vztekle třískla dveřmi od svého pokoje. Věděl jsem, co si myslí, a ona věděla, co se honí hlavou mně. Snažila se mě ignorovat.

Přiběhl jsem domů pár vteřin po ní. Vchod byl otevřen dokořán, neobtěžovala se zavřít za sebou. Byla rozrušená a hledala skulinku v mém plánu.

Její hlasitý příchod zaregistroval i zbytek rodiny, který se už stačil shromáždit pod schody.

„Co se stalo?“ zaútočil na mě hned Carlisle.

Dostalo se mi však varování, či spíše prosby, abych mlčel. Bella v tom viděla aspoň nepatrnou naději na útěk, když o celé záležitosti budu vědět pouze já. Sice se to příčilo mému plánu, ale také mi bylo proti srsti žalovat na Bellu. Doufal jsem, že jednou nastane doba, kdy se bude chtít Bella svěřit sama, až nás bude pokládat za rodinu.

„Nic, jen mě asi už má plný zuby.“ Přihodil jsem ještě bezstarostný výraz a měl jsem je v hrsti. Možná si všimli mé nervozity, která vyplývala z mé malé momentální indispozice, kdy jsem nevěděl, na co myslí, ale přešli to bez poznámky.

Naše spojení s Bellou mi více než vyhovovalo. Nemusel jsem ji mít neustále na očích, jak jsem měl původně v plánu, abych ji uhlídal.

Poznal jsem, i když měla žízeň. Nenechal jsem ji požádat někoho o doprovod. Vydal jsem se k ní do pokoje a zaklepal. Ona už dávno znala můj návrh. Hádka v myšlenkách proběhla ještě během mé cesty, dostal jsem ji do slepé uličky. Buď půjde se mnou na lov, nebo ostatním prozradím její záměr. Díky tomu jsem ji, ač navztekanou, zastihl už připravenou k odchodu. Sotva jsem otevřel dveře, už vyskakovala oknem, vydal jsem se hned za ní. Dovolil jsem si lovit taky. Nemohl jsem nechat Bellu samotnou a teď jsem měl jistotu, že s ní neztratím spojení, aspoň jsem v to doufal. Pro jistotu jsem se jí ale stále držel nablízku.

Nemluvili jsme. To, že jsem jí viděl do hlavy, ji udržovalo konstantně naštvanou. Díky tomu jsem také zjistil pro ni neblahou skutečnost, že v mé přítomnosti se nikdy nevytvoří neproniknutelná bariéra. Spolehlivě jsem ji rušil, zjistila to už dříve a potvrdil jí to incident s Emmettem.

Měl jsem menší roztržku s Carlislem, abych nemusel chodit do školy. Příčilo se mi něco mu zamlčovat, ale Bella pro mě momentálně znamenala víc. Carlisle si nedokázal vysvětlit změnu mého chování a byl tím mírně šokován, což možná napomohlo mému záměru. Nicméně vydoloval ze mě aspoň přiznání, že se mnou není něco v pořádku. Řekl jsem mu, že neslyším jejich myšlenky, Belliny jsem však nezmínil.

Po několika týdnech začala Bella přemýšlet i o jiných věcech než o útěku. Přece jenom mysl upírů je natolik prostorná, že zabývat se pouze jednou myšlenkou je příliš velký komfort.

Přestala se nás bát. Upír, co touží po smrti, už nemá z čeho mít strach. Už pár dní uvažovala, že se mezi námi ukáže a opustí čtyři stěny svého pokoje, jen netušila, co od nás čekat. Považovala své chování za bezohledné. Necítila k nikomu z nás zášť, ke mně možná ano, ale nechtěla si to připustit. Vše dávala za vinu sama sobě. Vztek ji nadobro opustil a vystřídalo ho sebeobviňování.

Nemohl jsem ji v tom nechat samotnou. Vyhoupl jsem se z okna a objevil jsem se v tom jejím. Dveře mívala zamčené. Nelekla se, čekala mě. Slova nebyla potřeba.

„Nemusíš z nás mít obavy, že bychom ti něco vyčítali. Budeme jenom rádi, když se zapojíš do našeho života. Všichni tě považujeme za součást rodiny.“ Ani na mne nepohlédla, nevěřila mi. Obešel jsem ji a sedl si tak, abych jí viděl do tváře. Prstem jsem jí nadzvedl sklopenou hlavu.

„Myslím to vážně.“

„Jsem jenom železnou koulí na vašich nohách. Nejsem schopná se o sebe postarat, neustále vás musím obtěžovat a to ani nemluvím o tom, kolik nepříjemností jsem tenkrát způsobila Esme a Carlisleovi. Zbytečně vás svazuji.“

„Bello, to není pravda. Nevím, jestli je to vhodné, ale jsem ti vděčný za to, jakou zkušenost jsi poskytla Esme. Každý z nás má svou temnou stránku a činy či přání, které radši schovává v nejtemnějším zákoutí své mysli. Esme jako člověk přišla o dítě, což ji navždy poznamenalo. Spáchala sebevraždu, ale Carlisle ji přeměnil.“ I Bella vycítila tu podobnost mezi svým a Esmeiným příběhem.

„Vždyť vypadá tak šťastně!“ poznamenala se zájmem.

„Má Carlislea, kterému může poskytnout veškerou svou lásku, a on ji i s úroky oplácí. Sice už nikdy nebude moct mít děti, ale my jí to plně vynahrazujeme. Dělá jí radost se o nás starat. Proto tě taky má nejraději.“

„Mě?“

„Ano, je nadšená z každého tvého pokroku, zvláště z takového, na kterém má zásluhy.“ Bella přemýšlela nad mými slovy a snažila se je pochopit.

„Pokud teď půjdeš dolů, uděláš ji tím nejšťastnějším upírem na světě,“ podotknul jsem. Stále váhala. Přešel jsem ke dveřím a odemkl je. Rozhodla se, vstala a následovala mě.

Jakmile ji Esme spatřila, po tváři se jí rozlil úsměv, kterým potvrdila má slova. I Bella ho oplatila a šla Esme pomáhat při mytí oken, nikdo jiný doma nebyl. Nechal jsem je osamotě.

Bella byla velmi přemýšlivá osobnost, filozofovala o roztodivných věcech. Moc toho nenamluvila, každou větu, než ji vypustila z úst, pečlivě prozkoumala a zjišťovala, jestli někomu neublíží, či nevyzní nepatřičně. Nechtěl jsem do jejích úvah zasahovat, ale nešlo tomu zabránit. Sám jsem začal přemýšlet o věcech, kterými se Bella zaobírala. Nevadilo jí to, a tak se z toho postupně staly myšlenkové rozhovory. Náměty nejčastěji hledala v upíří existenci. Měla spousty otázek, na které jsem znal odpovědi.

Začala mi překážet stěna mého pokoje při našich rozhovorech, proto jsem se při nich začal přesouvat do jejího království. Využíval jsem okno, snad ze zvyku, stále ho měla rozbité. Společně jsme rozjímali a pozorovali přírodu za oknem či nehybně leželi na kožešině před oknem a pohled upírali do stropu. Zrak jsme měli zastřený, naprosto jsme se topili v našich filozofických úvahách.

Stalo se rituálem, že jsem noci trávil u ní v pokoji. Vyprávěl jsem jí příběhy našich životů, jak lidských, tak upířích. Hltala je jedním dechem a pečlivě si vykreslovala nárysy jednotlivých osobností. Udivilo mě, že ona sama svou přeměnu Carlisleovi nevyčítala, ale pokaždé se mě zeptala, jak to cítíme my.

Na snědého muže si už nevzpomněla, jen mně ho připomněl jeden náš rozhovor.

Můj pohled padl na zaprášený gramofon v rohu pokoje.

„Nepřemýšlela jsi nad modernizací?“ zeptal jsem se pobaveně.

„Neurážej moje věci,“ odsekla mi naoko naštvaně. Sama přešla k oknu a posadila se na huňatý koberec. Její pohled však nyní patřil mně, ne přírodě za oknem.

Sedl jsem si do houpacího křesla naproti ní, možná jsem jí ho záviděl nebo jsem chtěl mít lepší výhled.

„Jak se seznámili? Rose a Emmett?“ Poslední dvojice, o které jsme ještě nevedli debatu.

„To je veřejné tajemství.“ Dál už jsem neudržel vážnou tvář a začal se pochechtávat. Emmett tuhle historku vyprávěl velmi rád, netušil jsem, že se s ní ještě nepochlubil Belle.

„Bello, proč se vlastně nezeptáš samotného Emmetta? Vylíčil by ti to s neskrývaným nadšením.“

„Emmettovi se nedá věřit.“ Otočila se ke mně zády. Měla pravdu, Emmett někdy přeháněl a já byl rád, že s ní můžu trávit čas, proto jsem se pustil do vyprávění.

„Rosalie byla právě na lovu, když ucítila čerstvou lidskou krev…“ Bella se napjala. Položil jsem jí ruce na ramena a prsty hnětl její šíji, dokud se neuvolnila. Její panická hrůza z lidské krve a možnosti, že někomu ublíží, byla už jen v její mysli.

Opřela se o má kolena a já pokračoval: „Emmetta v lese napadl medvěd a ošklivě ho poranil. Rosalie přiběhla v poslední chvíli, když se medvěd snažil Emmettovi zasadit smrtící ránu. Zachránila ho před ním, ale obávala se, že ho neochrání před smrtí. Už když poprvé spatřila jeho tvář zalitou krví, věděla, že je pro ni důležitý. Sama však neměla dostatečné sebeovládání. Dělalo jí potíže odolat jeho krvi, natož ho přeměnit. Rozhodla se ho donést Carlisleovi. Ten ho přeměnil, a tak zůstal Rosalii na krku do konce věků.“

„Emmett měl štěstí,“ podotkla.

„Máš pravdu, jemu jedinému tolik nevadí být upírem.“

„To jsem nemyslela. Technicky vzato, neměl na výběr, a přesto se s Rosalií smířil. Dokonce jsou šťastní.“ Přemýšlel jsem nad jejími slovy. Ano, měli štěstí. Co by se stalo, kdyby se Emmett do Rose nezamiloval…

„Jaká je upíří láska?“ Zaskočila mě. Necítil jsem se dostatečně zasvěcený do tajemství tohoto citu, abych o něm s Bellou rozjímal.

„Nechceš se na to spíš zeptat Esme nebo Alice?“ Nemůžu přece mluvit o něčem, co jsem sám nikdy nezažil. Zároveň jsem se však bál, že kdybych se tímto tématem začal příliš zabývat, vypluly by na povrch ne příliš vhodné skutečnosti. Radši jsem zůstával v bludišti svých pocitů a nehledal cestu ven.

„Ne, oni mají dost jednostranný pohled. Ty ji vidíš všude kolem sebe, víš přesně, co si doopravdy myslí, ne jen to, co oni sami tvrdí.“

„Pokud se jedná o skutečnou lásku, říkají přesně to, co si myslí,“ namítl jsem.

„Nevyhasne časem? Věčnost je dlouhá doba.“ Nedala se odbýt.

„Upíři nejsou lidi, Bello. Stejně jako naše tělo je neměnné, i naše postoje a názory nejsou příliš flexibilní. Pokud se do někoho zamiluješ, musíš změnit podstatnou část sebe sama. Nic už nebude jako dřív. Upíří partnerství je velmi silné. Teoreticky je to jediné spojenectví, které jsme v naší společnosti schopni tolerovat. Carlisle se domnívá, že sociální cítění naší rodiny je dáno naší stravou – vzpíráme se vlastním pudům. Není to běžné. Ostatní upíři jsou spíše samotáři, když se náhodou potkají, často to končí soubojem. Záleží, zda jsou sytí či ne. Čím větší máme žízeň, tím více podléháme zvířecím instinktům a bráníme si své území a potravu.  Láska, kterou vidíš v tomto domě, není běžná pro náš druh.“ Shrnul jsem ve zkratce poznatky, kterých jsem si za svou existenci všiml. V naší rodině nešlo pouze o upíří lásku, která je příliš živočišná, ale i o pocit souznění a utvoření harmonické dvojice.

„Je to něco jako otisk? Myslím ve tvé rodině.“

„Otisk?“ Netušil jsem, co tím myslí.

„Vlci si svého partnera nevybírají z vlastní vůle. Vždy je někde na světě dívka, která jim je souzena a pokud ji jen jednou spatří, už je nikdy nic nedokáže odloučit. Dokonce, i když zemřou, tak jeden druhého za krátký čas následuje. Říká se, že zemřou steskem.“ Z její mysli jsem nepocítil ani špetku lítosti, žádné citové doplnění. Pouze konstatování faktu. Jako kdyby právě oznámila, kolik je hodin.

„To jsem netušil.“ I když jsem byl zvědavý, nechtěl jsem to rozpitvávat. Tušil jsem, že by ji vzpomínky na toho muže mohly rozrušit.

Mimo tyto podnětné a relativně příjemné rozhovory mě však trápila i myšlenkou na smrt. Stále nepolevila ve své urputné touze opustit tento svět. Její skutečné záměry jsem však viděl pouze já. Ostatní se těšili z Belliny čím dál častější přítomnosti a Carlisle dokonce přemýšlel, že by jí navrhl zapojení se do lidského života. Zarazil jsem ho však včas, tušil jsem, jak by Bella vyváděla, kdyby jen tento návrh vyslovil nahlas. Nicméně když ho napadl společný lov, nestál jsem mu v cestě.

Jet někam dál autem nepřipadalo v úvahu, proto jsme se spokojili s lesy kolem Forks. Bella obezřetně sledovala naši rodinnou idylku. Když jsme se rozdělili a každý pronásledoval svou kořist, zůstával jsem poblíž Belly. Sice ji ani jednou nenapadlo zamířit k La Push, ale přesto jsem jí nevěřil, příliš prahla po smrti.

Shromáždili jsme se na mýtině a užívali si podzimního vánku. Čekali jsme na poslední příchozí. Emmett si jako vždy zaskočil příliš daleko, aby uspokojil svou loveckou vášeň. Teď se však již vracel s širokým úsměvem na tváři.

Vítr k nám však zavál i pach tlejícího dřeva, který nás donutil otočit se jeho směrem. Pohlédl jsem vyděšeně na Bellu. Její tvář byla bez výrazu, také mě propalovala pohledem. Netrvalo dlouho a zaútočily na mě myšlenky ostatních. Ztratil jsem její myšlenky a bál jsem se, že přijdu i o ni samotnou.

Jejich myšlenky jsem zaslechl mnohem dříve, než se začali nořit z temného lesa. Znovu jsem se v nich ale ztrácel, byli podivné a nedokázal jsem určit, kolika bytostem patří. Našlapovali velmi tiše, ale jejich mručivé vrčení a nedočkavé funění je prozradilo i ostatním ještě předtím, než jsme je spatřili.

Okamžitě jsem Bellu schoval za záda a přikrčil se do obranného postoje. Bylo by tak jednoduché po nich skočit, mnohem jednodušší, než se držet zpátky, ale oni si přišli pro ni, nic jiného je nezajímalo. Všichni jsme se shlukli kolem Belly, abychom ji chránili. I z našich hrdel se ozývalo vrčení.

První, co jsme spatřili, byly jejich velké oči. Jejich počet převyšoval naše předpoklady, zdaleka neodpovídal třem vlkům. Nikdo z nás to nečekal. Obklíčilo nás deset chlupatých bestií, prahnoucích po jediném – zmasakrovat pár upírů. Jejich rozkazy zněly jasně. Zničit Bellu a kohokoliv, kdo ji bude bránit.

Nechtěli vyjednávat, boj byl nevyhnutelný.  I ostatní si uvědomovali naše chabé šance na přežití. Jejich poslední myšlenky patřily jejich polovičkám. A mé? Jak jinak než Belle. Jedinou mou útěchou bylo, že ona sama si to přeje. Chce zemřít. Věřil jsem, že kdyby měla jen sebemenší zájem zůstat na tomto světě, její štít by reagoval. Jak absurdní, obětujeme své životy pro někoho, kdo o svůj nestojí.

Přibližovali se pomalu, neměli kam spěchat. Začal foukat silný vítr a roznesl po pasece spadané listí, i přesto jsme nehybně stáli, chránili své pozice. Jediná Bella se neustále snažila dostat skrze mě, nedovolil jsem jí to. V nestřeženém okamžiku se však vysmekla z mého sevření a protlačila se mezi Esme a Rosalie, které to nečekaly. Vstoupila přímo do cesty velkému černému vlkovi připravenému ke skoku.

Čekal jsem, že okamžitě zaútočí. Proto tu přece byli, chtěli zničit Bellu. V jeho chlupaté palici se však začala formovat dvě slova: „Isabella Uley.“

Veškerý pohyb ustal. Vlci se zastavili ve svém postupu a naráz utichli. Jméno Isabella Uley se začalo ozývat ze všech stran, až jsem ho sám udiveně vyslovil nahlas. Carlisle se na mě nechápavě otočil, ale když spatřil můj pohled upřený na černého vlka, pochopil.

„Na co čekáte?“ vykřikla nepříčetně Bella. Všichni vlci, kromě temně černého, který stál před Bellou, se svezli na přední nohy a obří psí hlavy položili na zem – klaněli se. I v Belliných očích se objevil úžas následovaný chaosem. Sebrala ze země šutr a vší silou ho hodila po černém vlkovi, který k ní stál nejblíže,

„Jste hanbou svého kmene, jestli nedokážete zabít upíra!“ Její slova rozdmýchala hněv většiny smečky, nikdo však nehnul ani brvou. Měli rozkaz – Isabelle Uley teď nikdo neublíží.

Chtěl jsem se k ní vrhnout a uklidnit ji, aby přestala vlky dráždit, netušil jsem, jak silné je jejich přesvědčení jí neublížit. Nedostal jsem se však k ní. Vlci mi zatarasili cestu. Skrz masu jejich těl jsem pouze viděl, jak dva z nich v lidské podobě odvádějí Bellu pryč, zpět do La Push.

„Ne!“ vykřikla Esme a vrhla se za nimi, já ji však zastavil.

„Nechtějí jí ublížit,“ uklidňoval jsem ji. Netušil jsem, co si myslet, co dělat. Pozoroval jsem jejich vzdalující se těla a snažil se přesvědčit sám sebe, že to dopadlo dobře. Nikomu se nic nestalo a Bella se vrátila tam, kam patří, tak proč hergot cítím takové prázdno?

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Alaska

11)  Alaska (09.12.2010 23:04)

ambra: Neznat tě, myslela bych, že máš minimálně deset rukou.

ambra

10)  ambra (09.12.2010 22:57)

Ree: Zítra
Ahoj Al

Alaska

9)  Alaska (09.12.2010 22:45)

Ree: Výrobní tajemství. Že by do týdne.

Ree

8)  Ree (09.12.2010 22:44)

No žjůůůůůůůůůů... A kdy že to bude?

Alaska

7)  Alaska (09.12.2010 22:41)

Janeba: :D Jo filozofické úvahy o životě. Nemohle jsem se jich zbavit potom, co jsem dočetla stmívání. Nikdy jsem se nemohl přenést přes tvrzení, že upíří láska nikdy nevyprchá, je furt stejná. Teda spíš doteď to nedokážu pochopit. A Edwardovi výčitky. Nebude na ně mít moc času...
ambra: Ehm... ano úvod. Nějak mi ztý povídky tochu vypadl. :D Ale neboj i na něj se dostane - brzy. Nechci Ti brát naději, ale tentokrát se nepleteš. I přes to doufám, že některé věci budou šokující. :) A snad malé upozornění - pozor, ten proud se na konci tříští o skaliska. Děkuju.
Evelyn: Cíl splněn.
Ree: Já nevím, co dodat. Snad jen: připrav se, příští díl bude hodně zlomový pro Vás čtenáře. ;)
Bye: Děkuju, děkuju, děkuju.Můžu si ten komentář zarámovat?
julie: v počítači. A bude hóóódně dlouhé.

julie

6)  julie (09.12.2010 22:02)

stoupání v naději,že začíná žít...a takový pád.... kde je pokračování!!!!!!!

Bye

5)  Bye (09.12.2010 10:27)

Alasko!!!
Dneska jsem si uvědomila několik věci. Za prvé, pořád podvědomě čekám, že se ta stoupající úroveň TOHOHLE někde zastaví. Za druhé, to čekání je zřejmě zbytečné!
Za další, tuhle povídku jsi asi někdy během... hmmm... první? kapitoly povýšila z ff love story na POUTAVÉ!!! filozofické pojednání o životě a smrti, vině a odpuštění, lásce, nenávisti...
K tomu všemu ty Tvoje nepochopitelně promakané věci - dnes opět musím vyzdvihnout popis způsobu a obsahu komunikace Belly a Edwarda.
Dál, nechápu, jak dokážeš vystihnout to co Edward cítí, aniž bys o tom napsala jediný slovo! "...kdybych se tímto tématem začal příliš zabývat, vypluly by na povrch ne příliš vhodné skutečnosti."
Opět nedokážu vyjádřit jak přesně na mě ten jejich vztah působí. Zase můžu napsat jen: tak zvláštní.
Asi dvacetkrát jsem byla v pokušení zmáčknout ctrl c, nakonec aspoň jednou MUSÍM!:
"Tak absurdní, obětujeme své životy pro někoho, kdo o svůj nestojí."
No, a to jsem se ještě nedostala k příběhu jako takovému, že? Nechám si něco na příště. Narozdíl od Tebe, já mám svoje hranice, tak se nechci úplně vystřílet!

Ree

4)  Ree (08.12.2010 20:17)

Ááááááááá, proč jsem na to přišla až teď? :'-( A proč odešla? Teď, když si s Edwardem začali rozumět, odejde? :( Vždyť byli jako... jako jeden. Když si navzájem viděli do hlavy, bylo to, jako by byli jedna osoba, tak proč jsi je rozdělila? Fňuk :'-( Ach jo... co teď s nimi bude? Vždycky jsem mívala teorii, ale teď už vážně nemám žádnou představu, co jsi jim přichystala. Každopádně budu netrpělivě vyhlížet další díl. Tohle byla prostě dokonalost

Evelyn

3)  Evelyn (08.12.2010 17:21)

Uley? A najednou taková změna v poostoji vlků... Páni, Alasko, jsem napnutá a upřímně nemám ani tušení, jak bude příběh pokračovat.
Úžasná kapitola

ambra

2)  ambra (08.12.2010 12:48)

Tělo bez duše, duše bez těla, ne to jsem vážně nikdy nechtěla. No nic, konec citátu z ohrané písně. Ale prostě mě to napadlo. I když tohle je o "fyzickém" splynutí dvou duší. Stepheniin původní nápad - Edward čtenář myšlenek - jsi naprosto dokonale přetvořila a využila k dokonale rozehrané partii - kdo nakonec řekne mat?
Dosáhne Bella svého? Už se ji nepokouším pochopit - ona je rozhodnutá a já nemám odvahu jí do toho mluvit. Ale strašně si přeju, aby ta odvaha nepřešla Edwarda...
Jenže teď se zdá všechno jinak. Obloukem se dostáváme k tomu záhadnému úvodu, že? Nebo se zase pletu? To by nebylo nic divného, to se mi u Tebe stává běžně (díkybohu za to!).
Al, CHCI se opakovat - ten text je jako proud, který mě od prvního řádku strhne a nehodlá pustit...

Janeba

1)  Janeba (08.12.2010 12:36)

Ach jo! Sice jsem si pomalu už začínala říkat, že jsi za Zamčenými dveřmi uvízla sama, ale tohle je nad mé očekávání! Je mi líto Belly , ale i Edwarda, který si bude dělat výčitky, že ji neuhlídal a neubránil! Alasko - mistrně napsané, jen je to smutné! Mám ráda filozofické úvahy o životě a tím pádem jsem propadla i tvé povídce! Díky!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek