Sekce

Galerie

/gallery/povídka.jpg

13. kapitola - Uvězněna ve vlastním těle

Uvězněna ve vlastním těle

Po čase jsme z monologu našich myšlenek dokázali tvořit dialogy. Začali jsme si všímat odlišností našich myslí a čím dál více se orientovali v našich osobnostech jako dvou aspoň částečně oddělených jednotkách.

Uvízli jsme v tajemném pokoji a mně to ani nevadilo. Vždy jsem ji chtěl poznat blíže a teď jsem k tomu měl neomezený čas a navíc jsem ji nahlížel do mysli. Viděl jsem všechny její myšlenky, co se jí právě honí hlavou.

Za začátku přicházeli Carlisle nebo Esme ke dveřím každý den a chtěli s námi mluvit. Bella s nimi neprohodila ani slovo a já jim poskytl jen strohé odpovědi. Bella se těchto návštěv nezúčastňovala ani jako němý posluchač. Pozorovala krajinu za oknem a využívala magie zdejší přírody k odhánění zlých a do temnot nořících myšlenek.

Já sledoval ji. Seděla v tureckém sedu před oknem. Celá její půvabná postava byla zalita světlem. Vypadala jako anděl se zlatou září kolem sebe. Vlnité vlasy jí spadaly do půli zad a pár paprsků slunce, které si našly cestu spletitou džunglí jejích kadeří, je zbarvovaly do načervenalého nádechu. Úzce klenutý pas byl zvýrazněn širokou sukní letních šatů rozprostírající se jako rozbouřená voda v kruzích kolem ní.

Ve střepu skla, který zůstal v okenici, jsem mohl zahlédnout část jejího obličeje. Nehybné řasy rámovaly lapače rozumných myšlenek. Její pohled mne vždy očaroval. Duhovky pomalu ztrácely svou zlatavou barvu a postupně nabíraly stejný barevný tón jako její vlasy.

Utápěl jsem se v jejím pohledu a v mysli mi začaly kolovat obrazy mé šťastné rodiny – Carlisle objímající kolem pasu Esme, Alice s hlavou zabořenou do Jasperovy hrudi, Emmett vesele svírající v náruči smějící se Rose. I když jsem si to nechtěl připustit, vždy mě při těchto okamžicích slabě píchlo u srdce, dnes ale žádný nepříjemný pocit, jen šťastná vzpomínka.

„Stýská se vám.“ Nebyla to otázka.

„Proč myslíš?“ optal jsem se vyrušen ze svého hloubání.

„Myslíte na ně.“ Stále jsem si nezvykl.

Vyhovte mi a budete zase moct být s nimi,“ nepřestala to zkoušet.

„Co když chci být radši s tebou?“ Tuto odpověď opravdu nečekala.

Otočila se na mě a umožnila mi spatřit celou svou tvář.

„Chtěl bych tě poznat,“ vyřkl jsem v myšlenkách prosbu, která mě trápila od doby, kdy jsem se dozvěděl o její existenci.

„Kdo by chtěl poznat někoho, kdo zabil svou vlastní rodinu?“

„Někdo, kdo ti celé toto trápení způsobil.“ Nebyl to rozhovor, kdy si dáváte pozor na slova, abyste tomu druhému neublížili. Myšlenky se často nečekaně vkradou do vaší mysli, ještě než je stačíte zcenzurovat.

Znovu jsem začal probírat příčinu Belliny existence a čekal, kdy jí to dojde a zaútočí na mě.

„Kdybych nebyl zahleděn do sebe a věřil bych Carlisleovi, byl bych tu před osmdesáti sedmi lety s nimi. Byli by šťastní, neměli by potřebu stvořit náhradu za ztraceného syna.“

Bella se společně se mnou proplétala mými myšlenkami a vzpomínkami.

„Oba jsme zklamali svou rodinu, ale ty jsi využil šanci to napravit. Já takovou možnost neměla, nikdy se mi nenaskytne příležitost napravit svou chybu.

Bůh mě trestá touto dokonalou pamětí, stanovil mi peklo zde na tomto světě. Podle mě po smrti, skutečné smrti, když opustíš tento svět, nic není. Proto tu stále jsem, musím si odpykat trest za svůj unáhlený čin.

Proč jsem byla tak naivní a myslela si, že když jednou odolám lidské krvi, dokážu to i podruhé?!“

Nevím, jestli tyto myšlenky byly určeny mně nebo je prostě jen nemohla zastavit. Nevědomky mi zarývala nůž do mrtvého těla. Cítit její utrpení, které je především mou vinou, mi vrývalo nesmazatelné zátesy do srdce.

Klekl jsem si na zem před ní, uchopil její dlaně do svých a upřel svůj pohled do jejích nešťastných očí.

„Promiň, nepřeji si nic více, než zbavit tě tvého trápení, ale nedokážu tě zabít.“

Naprosto zkameněla, ani nehlesla, stejně jako její myšlenky.

Mé kajícné svědomí a slova plná omluv se rozutekla při pohledu do jejích temně hnědých očí – nikdy se nepoučím.

Teplo, které začalo proudit našimi těly, mě donutilo se prudce nadechnout a aspoň trochu se pokusit zahnat neznámý pocit. Neudržel jsem se a položil dlaň na její tvář. Palcem jsem jemně přejel přes její rty a ona přivřela oči. Neucukla.

„Nemysli na to, ne teď, ne tady! Vyžeň tu myšlenku z hlavy! Mysli na něco jiného!“

V hlavě se jí znovu začal rýsovat obraz jejího mrtvého otce. Snažila se ze všech sil ho tam udržet.

Ne, nikdy už ten výjev nechci vidět.

Možná až příliš prudce jsem přitiskl své rty na její. Ozvalo se slabé cinknutí, když se naše kamenné rty setkaly. Zabralo to, obraz byl pryč. Teplo se změnilo v jiskření, které pouštělo do našich těl slabé elektrické impulsy.

Klečel jsem před ní, naše rty se stále jen slabě dotýkaly. Váhal jsem, jestli se stáhnout. Měl bych, ale nemohl jsem se pohnout. Lákalo mě přiblížit se o kousek blíže a nasát její dech, který díky nehybnosti jejího hrudníku zůstával v jejích ústech.

Slabě jsem políbil její spodní ret.

Bella se částečně probrala, v hlavě jí začala vířit podivná směsice pocitů a probleskl jeden obraz. Ležela na manželské posteli, nad ní se skláněl snědý muž. Jeho polonahé svalnaté tělo přitisklo Bellu k posteli. Ostře řezané rysy v obličeji nevyjadřovaly žádnou emoci, ale atmosféra, která vyzařovala z této vzpomínky, mluvila jasně.

Okamžitě jsem se stáhl. Nechal jsem se příliš unést. Prudce jsem odskočil až na druhou stranu pokoje.

Proč jsem nad tím neuvažoval dřív, vždyť Bella, ač vypadala tak drobně, mohla mít klidně o rok nebo dva starší tělo než já. Ve své době už určitě měla přítele, mohla být klidně i vdaná. Nezapomněla na něj, ač to byla lidská vzpomínka. Jsem hlupák, přivlastňovat si takto její rty a neznat ji. Nevědět, jestli někoho miluje. Jestli kromě její rodiny existoval ještě někdo, komu jsme ji násilím vytrhli z náručí.

Mé sobecké já se také začalo ozývat. Nikdo ji nehledal. Nezasloužil si ji, pokud nepropátral celý svět, aby ji našel. Měl si ji lépe hlídat, kdybych já byl na jeho místě, střežil bych ji jako oko v hlavě. Bella je klenot, který nemá na tomto světě obdoby. Poznal jsem ji jako upírku a ohromila mě svou schopností milovat, byla tak nesobecká. Jako člověk musela být hotová světice. Proč nebyl u ní, když ho nejvíce potřebovala? Jak mohl dopustit, aby se to andělské stvoření topilo v rudých plamenech?! Nepatřila do mého světa a upíří podstata jí to velmi nevybíravě dávala najevo.

Mé úvahy trvaly sotva pár vteřin a já si uvědomil, že jsem opět sám, sám ve své hlavě. Mlčela, ostatně jako vždy.

„Promiň. Neměl jsem… Už se to nebude opakovat.“ Stále mlčela.

S pohybem vzduchu jsem si uvědomil, že už jsme volní a nic nás nenutí zůstávat v této místnosti. Nepovažoval jsem za vhodné setrvávat tu s ní déle a znepokojovalo mě, že neslyším svou rodinu.

Vykročil jsem ke dveřím a zavřel je za sebou. Nepohnula se. Nebylo už co říct. Jak by mohla pociťovat byť jen náklonnost k někomu, kdo ji připravil o její lásku.

Nikdo nebyl doma, dům zel prázdnotou. Žádný vzkaz, nic.

Bella se objevila na vrcholu schodiště. Pousmál jsem se při vzpomínce, jak jí tato poloha sluší. Vždy vypadala jako bohyně, které shlíží na nás, obyčejné bytosti obývající svět plný nespravedlnosti, závisti a krutosti. Byla neobyčejná a pro mě ode dneška nedosažitelná, stejně jako Bůh.

„Jsme tu sami. Půjdu se podívat, kam ostatní odešli. Zůstaň tady, prosím.“ Příčilo se mi jí téměř rozkazovat a nedávat jí na výběr, ale byl jsem znepokojený podivným vývojem událostí.

Vydal jsem se po jejich pachové stopě. Všichni odešli společně a po nějaké době jsem zjistil, že míří k La Push.

Už z dálky jsem slyšel velmi vyostřenou debatu.

„Vydejte nám ji a vám se nic nestane,“ donesl se ke mně neznámý hlas doprovázený výhružným vrčením. Zrychlil jsem.

„Nemůžeme vás nechat zabít člena naší rodiny. Nechceme válku, ale odmítáme vám ji vydat, Můžeme se vám zaručit, že naše pochybení se nebude opakovat, pohlídáme ji.“

„Přiznáváte tedy, že tenkrát člen vaší rodiny překročil hranici a zabil členy Quileutského kmene? Právě jste se přiznali k porušení smlouvy!“ ozval se vítězně vysoký snědý indián, který jako jediný byl ve své lidské podobě.

Carlisle na to neměl co říct. Měl na jazyku spoustu ostrých slov, která jim chtěl vmést do tváře. Téměř s jistotou věděl, že patřila k nim, ale oni se o ni nepostarali, nehledali ji. Nechali ji napospas upírům. Značnou část viny na tom, jak to nakonec dopadlo, nesou i oni. Přesto však mlčel. Domníval se, že kdyby prozradil, že přeměnil quileutskou dívku, kterou možná Bella i přes barvu své pleti byla, podepsal by tím ortel smrti pro celou rodinu.

Vběhl jsem na mýtinu, kde se toto podivné setkání odehrávalo, a hodnotil situaci. Carlisle stál ve středu mýtiny a naproti němu, dobrých pět metrů od něho, nervózně přešlapoval jediný lidský zástupce Quileutského kmene. Pár kroků za ním nehnutě stáli dva obrovští vlci. Jakmile mě spatřili, jejich ne příliš klidný postoj se ještě více napjal.

Všichni byli překvapení. Má rodina příjemně. Vlci zuřili, znepokojovalo je, že tu žije tolik upírů. Bella měla pravdu, pouze nahánějí hrůzu. Ještě si na nás netroufnou, na něco vyčkávají.

„A co ostatní upíři, co sem zavítají. Ty budete taky chránit?“ vyprskl naštvaně indián; jeho ovládání a sebejisté chování se začalo vytrácet. „Ohrožujete nás a lidi ve Forks!“

„Odkdy vás zajímají lidi ve Forks, posledně jste neměli žádné námitky, kdybychom se jimi krmili,“ zeptal se Carlisle. Udivila ho změna jejich stanoviska. Odkdy se vlci zastávají obyčejných lidí?

„Časy se změnily, už neplatí to co dříve,“ podal nepříliš uspokojivé vysvětlení Sam, jeho jméno jsem si přečetl v jejich myšlenkách. Dva vlci byli Jared a Paul.

„Nemyslím si, že jste v pozici, kdy byste nám mohli vyhrožovat,“ podotknul jsem nepřátelsky. Sam, který mě doteď přehlížel, po mně šlehl zuřivým pohledem. Uvědomil si, že jsem ho prokoukl.

„Dlouho to tak ale nebude. Přijdeme si pro ni.“ Poslední slova, která prohodil, než všichni zmizeli v lese.

Stál jsem a zachmuřeným pohledem propaloval místo, kde se za nimi zavřel les. Něco mi nehrálo na jejich myšlenkách. Stále jsem je ještě z dálky slyšel a snažil se přijít na to, co mě na nich zaráží.

„Edwarde,“ vydechla Esme a objala mě. Všichni se na mě sesypali a začali mě topit v moři otázek.

Rád jsem byl zase mezi nimi. Nevím, jak dlouho jsem je neviděl, ale chyběli mi. Vysvětlil jsem jim Bellin dar, tedy aspoň to, co jsem o něm věděl. Schválně jsem se vyhýbal Bellině vzpomínce a její prosbě. Nechtěl jsem je ještě více děsit.

„A kde je Bella?“ zeptal se Emmett.

„Doma. Čeká na nás,“ odpověděla Alice. Byla zvyklá, že většina otázek je směřována na ni. Oddychl jsem si, že mě poslechla, nebyl jsem si jistý, jestli neuteče poté, co jsem ji tak bezohledně políbil.

Rychle jsme se vydali k domovu.  Seděla před vchodovými dveřmi a vyhlížela nás, přesně jak říkala Alice. Nastalo trapné ticho, nikdo netušil jak se zachovat.

Bella byla zase nervózní, ale ne tím svým klidným způsobem. S napětím všechny prozkoumávala.

„Edwarde, myslím, že bys měl vzít Bellu na lov,“ ozvala se Alice. Pochyboval jsem, že by Bella chtěla jít zrovna se mnou, ale ostatní to viděli jinak, proto, když se Bella rozběhla do lesa, neměl jsem na výběr. Nemohl jsem ji nechat volně pobíhat, už kvůli ní, mohla by pak litovat.

Z uctivé vzdálenosti jsem sledoval její ladné pohyby, jak s precizní jistotou rdousí jedno zvíře za druhým. Byla nenasytná nebo pouze chtěla mít jistotu. Nedovolil jsem se od ní vzdálit a jít si ulovit něco pro sebe. Neunesl bych, kdyby náhodou narazila na člověka a já nebyl poblíž, abych ji zarazil.

„Vy nemáte žízeň?“ upřela ne mě své medové oči.

„Ne, ulovím si něco později.“ Nechtěl jsem, aby si myslela, že ji podceňuji. Její odměřená komunikace mi ale nebyla příjemná.

„Mohu mít prosbu?“ zeptal jsem se. Váhavě přikývla.

„Tykej mi. Za těch pár dní jsem si na to už zvykl.“ Nahodil jsem přátelský úsměv a zkrátil vzdálenost mezi námi, abych jí podal ruku. Až když jsem ji měl napřaženou, došlo mi, jak to může vypadat. Zase se jí chci dostat do hlavy. Nehodlal jsem však ustoupit, proto jsem vyčkával, až svým jemným stiskem sevře mou dlaň. Její pohyb byl nejistý.

Neslyšel jsem nic. Usmál jsem se a i na její tváři se objevil úsměv.  V ten moment jsem si ujasnil pár věcí.  Budu jí tím nejlepším bratrem, jakého by mohla mít. O svého pravého sourozence, stejně jako rodinu i přítele přišla. Budu jí nablízku, kdykoliv mě bude potřebovat, střežit jakákoliv její tajemství, naslouchat i těm nejbláznivějším prosbám a především naučím ji žít. Žít v asketickém upířím světě.

„Máš dost?“

„Myslím, že ano,“ odpověděla vyhýbavě. Stála jak solný sloup; tušil jsem, že přemýšlí.

„Potkali jste vlky?“ Žádná grimasa, zachovala si kamennou tvář, ani strach ani úsměv.

„Popravdě to byla plánovaná schůzka, jen se s námi nepočítalo ze zjevných příčin.“ Čekal jsem na její reakci, ale marně.  Až po pár minutách promluvila, což je u upíra dosti dlouhá doba na přemýšlení, ale možná jen neměla, co říct.

„Měl byste… Měl by sis jít něco ulovit.“ Potěšilo mě respektování mého přání, často jsem měl pochyby, jestli mě vůbec registruje.

„To počká, můžu tě odvést domů a pak si zalovím.“

„Nechci vás… tě obtěžovat.“ Její postoj byl napjatý. Něco tu nehrálo. Bella by sama nikdy nevystrčila nos z domu. Měla panickou hrůzu z toho, že by mohla někomu ublížit. Teď jsem už věděl proč, ale co najednou ta odvaha?

Avšak trvat si na svém by ode mě bylo dosti nezdvořilé.

„Bello, mě to ale vůbec neobtěžuje a navíc, potřebuju mluvit s Carlislem, takže půjdu s tebou.“ Musel jsem si něco vymyslet.

Zase přemýšlela.

„Bello, děje se něco?“ Začal jsem mít neblahý pocit, její chování bylo i na ni dost zvláštní.

„Ne. Jen si ještě něco ulovím.“ Ani to nedořekla a vyrazila do lesa. Nechal jsem jí trochu náskok, ale tak, abych ji aspoň slyšel.

Mátlo mě její chování. Doteď se neodvážila nikam sama a teď odmítá mou společnost. Vlastně to není až tak zvláštní. Měl s ní jít někdo jiný, nedivím se, že mi nedůvěřuje, po tom, co se stalo.

Uvědomil jsem si, že se ode mě vzdaluje příliš rychle, proto jsem se vydal za ní. Musela mě slyšet, ale nechodil jsem jí zbytečně na oči.

Nejspíš byla rozrušená, protože nasadila opravdu rychlé tempo. Běžela stále vpřed. Začínalo mi to být podezřelé. Necítil jsem žádnou zvěř a navíc, ta většinou kličkovala. Stále nezastavovala a mně konečně došlo, kam směřuje.

Její neomylné kroky spěšně mířily k La Push.

„Bello!“ chtěl jsem ji zastavit, ale ona naopak zrychlila. Proboha, co to dělá! Vystřelil jsem největší rychlostí, abych ji zastavil. Hranice nebyla příliš daleko a její náskok se momentálně projevil jako nezodpovědný.

To zapomněla, kde je hranice? Ne, to není možné, upíři nezapomínají a navíc jejich pach je stále silnější a silnější. I jí musí být nepříjemný.

Byl jsem skoro u ní a zavolal na ni. Nereagovala, jen zrychlila. Víc než kdy jindy jsem byl rád, že jsem tak rychlý. Popadl jsem ji za ruku, ale vysmekla se mi. Skočil jsem po ní a přišpendlil ji k zemi. Začala se vzpírat a vrčet. To jsem ale nevnímal, protože její vztek mi otevřel její myšlenky.

Moc dobře věděla, kde je hranice. Byla si i vědoma, co ji za ní čeká – smrt – a právě po ní prahla.

Znova mě její myšlenky zasáhly příliš silně. Vždy jsem měl zprvu pocit, že jsou mé vlastní, proto na mě síla její beznaděje dopadla mnohem silněji, než jsem čekal. Svezl jsem se na zem a zády se opřel o strom. Drásalo mě to zevnitř, ale ji jsem nepustil. Přivinul jsem si ji do náručí a kolíbal. Nevím, jestli o to stála, ale uklidňovalo to mě samotného. Ona vzlykala a její mysl znova opustila reálné souvislosti a začala se utápět v žalu.

Tohle byly přesně ty chvíle, kdy jsem pochyboval o svém vlastním úsudku. Nechat někoho zemřít je trestuhodné a špatné, ale v jejím případě? Už tu ani nebyla ta hrozivá představa, že bych to udělal já sám. Roztrhali by ji vlci. Věděl jsem, s čím musí žít, a proto jsem její jednání nepovažoval za slabošství, či jsem ho možná i schvaloval? Jak bych to ale vysvětlil doma, oni by ji nepochopili a stejně tak i mě, proč jsem ji nechal jít na smrt.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

ambra

12)  ambra (06.12.2010 17:32)

Já zapomněla...
Krutá logika. Tohle mě napadá při čtení každou chvilku. Skoro jako by to nepsala ženská - ale pozor - v tomhle případě to myslím jako poklonu!;) To děsivé mrazení je prostě zdrcující. Úvod - oni dva ve vlastním uzavřeném světě - mimo čas a skoro mimo prostor, "jen" v bublině emocí. Skoro jako by jimi ten jejich mikrosvět byl naplněný (místo vzduchu).
Napětí mezi nimi, to jak Bella ani náznakem nedá najevo, jestli k Edwardovi něco cítí - to mě fascinuje - známe Bellu, která se před ním skoro plazí, ale tahle se nechává velmi velmi opatrně poznávat. Ale když už se zdá, že udělá vstřícný krok, najednou uskočí o dva zpět.
Bella se společně se mnou proplétala mými myšlenkami a vzpomínkami.- jedna z vět, která mě naprosto omráčila. A to pomíjím veškeré její úvahy o zavraždění jejích blízkých - to mně ji tak moc nacpeš do hlavy, že mě to opravdu fyzicky bolí...:'-(
Já nechci, aby byl Edward její bratr!!! Nicméně přestávám věřit, že je možné, aby se Bellina duše uzdravila. Strávila příliš dlouhou dobu sama ve svém pokoji, příliš dlouho se zaobírala svou vinou...:'-(

Janeba

11)  Janeba (06.12.2010 00:58)

To sice chápu, ale nemyslím, že spácháním sebevraždy něčemu napomůže! Múže se snažit pochopit momentální situaci,ano!,... ale když upadnu - musím se napřed zvednout, né letět jako náhrada zub za zub, co když sebou strhnu ostatní a je to bude stát ještě mnohem víc?! Jinak doopravdy chápu její pohnutky, ať už je to vina za smrt její vyvražděné rodiny a její selhání a chtění položit vlastní život na oltář smrti a nebo - se s tím smířit a chtít to napravit!Obzvláště když není sama a její rozhodnutí může ovlivnit opravdu všechny!Pak úvahy o životě a jeho smyslu pozbývají platnosti! Alasko, naprosto dokonalá povídka, nutící mě přemýšlet nad úvahami bytí, ikdyž já osobně je činím každý den! Děkuji!

Alaska

10)  Alaska (06.12.2010 00:19)

Janeba:No popravdě se Bella svým způsobem osmělila a udělala si jasno ve svých prioritách. ;) Díky.

Janeba

9)  Janeba (03.12.2010 14:52)

Nádherná povídka, už jsem si začala myslet, že se Bellinka začne trochu osmělovat a důvěřovat a ona zatím letí spáchat sebevraždu! Ještě že naprosto báječný Edward ji stihl zastavit a tím jí dal šanci, aby si to mohla promyslet! Alasko - naprosto strhující a poutavé! heart* * Děkuji!

Bye

8)  Bye (03.12.2010 13:21)

Tak tos mě uklidnila, s tím koncem!

Alaska

7)  Alaska (03.12.2010 12:51)

Reeřesně. Uvidíš, kam až to zajde. :) Obdivuju a neskutečně mě hřeje na srdci tvé nadšení s kterým uvítáš každou kapitolku.
Evelyn: Jo sníh je mrcha... Já nebyla tak obezřetná a do školy nedorazila v čas. A ano Bella nic nedostane...
Bye: Odvážím se tvrdit, že po Tvém komentáři jsem se cítila podobně, jako ty. Četla jsem ho neustále dokola. Písnička byla úplnou náhodou. Původně to bylo bez ní, ale pak jsem četla povídku Milý Ježíšku od ambry, kam dala Lásku nebeskou a už ani nevím jaká podivná asociace vedla k tomu, že jsem si vzpomněla na Once a ona sem skutečně padla.
Problém s konci pravda, trochu se Vás bojím... Ale pro Vás je rozhodně ještě příliš brzo se bát, jestli vůbec. Mám takovou filosofickou myšlenku, na kterou mě přivedly povídky od ambry. Konec ani začátek skutečně neexistuju, ta malá část, kterou autor zachytí je nepatrná v porovnání nekonečnosti času. Vždy něco bylo a něco bude - hlavní je cesta. Má povídka má happy end, jan není na konci. :) Snad jsem neprozradila příliš, ale opravdu se Vás bojím.
julie: Miluju věrné komentátory.
Joana::D :D :D Skoro ses trefila.

Joana

6)  Joana (02.12.2010 23:34)

Sebevražedná Bella je ale zlobidlo! Zajímalo by mne, zda by ji ještě někdo v La Push poznal, taky už je to nějaký pátek, co zmizela. Hlavně ať toho Edouše tak netrápí, můžou třeba vyrazit na lov vlků společně :)

julie

5)  julie (02.12.2010 21:37)

Alasko, už jsem ti říkala, že tě miluju? teda tvou povídku...ale tebe taky!

Evelyn

4)  Evelyn (02.12.2010 17:49)

Alasko, to bylo dokonalé! Jejich spojené a přesto samostatně působící mysli, všechny ty pocity, Bellina minulost... Nádhera
Konečeně jednou Bella, která to nemá až tak lehké a nedostane všechno, co chce, vpodstatě zadarmo

Bye

3)  Bye (02.12.2010 12:07)

Alasko, četla jsem už včera, jenže mi to nějak zmrazilo komunikační schopnosti.
První větu jsem četla snad desetkrát. Bude znít hodně otřepaně, když napíšu, že je dokonalá? Ať! Je dokonalá!!
Obvykle si hudbu ke čtení nepouštím. Jak rozumím, co zpívaj, nedokážu se pak na text soustředit. Ale! TENHLE text spojený s TOUHLE hudbou - pobožnost!!!
Ta část, kde byli Edward s Bellou zavřeni v tý její bublině, to bylo, jako bych tam byla s nima. Něco tak nevinného a přitom tak strašně intimního jsem už dlouho nečetla.
Takže ona a indián, hmm...
A zase - na tom lovu - ten jejich vztah je TAK zvláštní
Samozřejmě ji to napadlo. Když to nedokáže Edward, vlci jsou jistota. :'-(
No to aby ji teď Edward střežil ve dne v noci.
A víš co, nějak se pořád nemůžu zbavit takovýho divnýho pocitu. Jak jsi mi někde napsala, že máš problém s konci...
Ale jo, já přijímám cokoliv. Nic neočekávám, nechám Tě, abys mě dovedla, kam uznáš sama.

Evelyn

2)  Evelyn (02.12.2010 06:29)

Uááá, kvůli tomu bílému pokrývajícímu komunikace musím vyrazit dřív do práce a nestihnu to přečíst.... Aááá, celý den budu vědět, že je nová kapitola... Jak já se těším domů

Ree

1)  Ree (01.12.2010 22:46)

Normálně jsi mě ušvařila, jak to mezi nimi jiskřilo Edwardovi vůbec nezávidím. On má prakticky její život ve svých rukách. A rozhodnout se, jestli někoho chránit před smrtí, i když vím, s čím musí žít, nebo ho nechat zabít a žít snad s tím samým, s čím žije ona... No tak, ať ji nějak přesvědčí, že upíří život není tak špatný. Zvlášť po boku Edwarda
Ňuf!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Edward & Bella