Sekce

Galerie

/gallery/povídka.jpg

11. kapitola - Vcítit se do cizích pocitů může být bolestnější, než si dokáže představit

Vcítit se do cizích pocitů může být bolestnější, než si dokáže představit

 

Překročil jsem práh a vstoupil na dřevěnou verandu, která pod mou nohou zavrzala. Ztuhnul jsem. Čekal jsem, jak bude Bella reagovat. Doteď byla ke mně zády. Rychle se otočila a uskočila kousek do lesa, kde se zády opřela o strom. Zapraskal, ale zůstal stát. Sešel jsem schody blíž k ní.

„Stůjte!“ zakřičela, ale nepohnula se.

„Nechci ti ublížit. Je nebezpečné se teď o samotě potulovat po lese, pojď dovnitř.“ Moc dobře jsem si uvědomoval okraj propasti, nad kterou balancuju. Jeden špatný krok a ona uteče.

Panicky kroutila hlavou na výraz nesouhlasu.

„Kde jsou ostatní?“ křikla po mně.

„V lese,“ odpověděl jsem. Zaskočilo mě její panické chování. Nikdy nebyla taková. Vždy se chovala zamlkle, i když se bála.

„Proč jste přišel sám?!“ Přesunula se za strom, aby mezi námi byla aspoň nějaká překážka.

„Uvědomil jsem si, že jsi v domě zůstala sama. Nevěřím vlkům. Není bezpečné zůstávat o samotě.“ Udělal jsem zase krok vpřed, čekal jsem, až narazím na neviditelnou stěnu.

Byla naprosto mimo, neustále těkala pohledem mezi mnou a lesem. Nevěděl jsem, co podkopalo její už tak slabou sebejistotu. Potřeboval jsem nějak odlehčit atmosféru.

„My už si zase vykáme?“ potěšila mě její předchozí spontánnost, proto se mi nelíbilo, že náš vztah zase upadnul do formálních hranic.

Její pohled se na chvíli zastavil na mně. Byla zaskočena mou poznámkou, čehož jsem hodlal využít a udělal krok blíže k ní. Dělily nás už pouhé dva metry a mě stále nic nezastavilo. Trvalo pouze chvilku, než se vzpamatovala. Otočila se a rozběhla se do lesa. Okamžitě jsem se vydal za ní. Musel jsem se pokusit ji přesvědčit, ať se vrátí.

Stačila udělat pouze pár kroků a já ji pevně sevřel paži. Překvapilo mě to. Držel jsem ji pevně a nevěřícně koukal na své prsty, které byly obmotané kolem její ruky. Zvedl jsem svůj pohled a setkal se s jejími široce rozšířenými panenkami. Bála se mě. Už jsem ji chtěl pustit, abych smazal strach z její tváře, ale došlo mi, že okamžitě uteče a já už ji nezastavím. Toto je moje jediná příležitost. Musím ji přesvědčit, že jí nehrozí ode mě žádné nebezpečí.

Propalovala mě pohledem, ale nepokusila se vyškubnout.

„Věděla jsem, že mu nemám věřit. Carlisle mi přeci tehdy říkal, že ostatní upíři jsou jiní, krvelační a toužící po násilí. Ty jeho oči. Co po mě proboha může chtít? Proč zrovna teď…“ Vytřeštila oči a na chvíli naprosto zmrzla v pohybu.

„Do háje! Pusť mě, nemáš právo mi lézt do hlavy! Co jsi udělal s tou bariérou? Jak to že nefunguje, když ji nejvíc potřebuju?“ začala panikařit. Nechtěl jsem jí ublížit a hodlal jsem jí to i říct, ale ona mě předběhla.

„Proč bych ti to měla věřit? Jak můžu věřit upírovi, který ví, na co ostatní myslí? Leze jim do hlavy a bere jim soukromí.“ Teď jsem zůstal nevěřícně zírat zase já. Na to, že jsem občas slyšel její myšlenky, jsem si už celkem zvykl. Koneckonců bylo pro mě více nepřirozené, že jsem je neslyšel. Ale to, že ona slyšela ty mé, bylo pro mě šokující.

Zpátky do reality mě přivedlo až její opakované škubnutí rukou, kterou jsem držel.

„Jak?“ pomyslel jsem si. Ani tato tři jednoduchá písmenka jsem nedokázal poskládat do slova a vyslovit je.

„On neví, že ho slyším?“ Trochu se uklidnila, ale stále byla obezřetná. Poznal jsem, že si dává pozor na to, co se jí honí hlavou.

„Ne, v životě jsem nepotkal nikoho, kdo by také uměl číst myšlenky.“ Náš rozhovor se stále odehrával v mentální rovině.

„Proč bych ti to měla věřit?“

„Vždyť mi vidíš do hlavy. Mohl bych ti lhát?“ navrhl jsem.

„Co když slyším jen to, co chceš? Jak můžu vědět, že vidím všechny tvé myšlenky?“

„Věřit mi?“Má odpověď ji očividně neuspokojila.

„Co kdybys mě pustil?“

„A ty utečeš.“

„Proč by ti to mělo vadit?“ Touto otázkou mě zaskočila. Nebyl jsem zvyklý hlídat si své myšlenky. Ihned mi vyvstalo na mysli, že bych ji postrádal. Posledních pár měsíců byla hlavním zájmem mého uvažování. Nebyl okamžik, abych se jí aspoň podvědomě nezabýval. Sám jsem netušil proč.

„Proboha. Vždyť je to maniak. Já věděla, proč se od něho držet dál. Jak jsem mohla dovolit, aby se ke mně dostal takhle blízko?

Proč mi to ale vadí? Odkdy mi záleží na životě? Třeba mi ho seslal sám Bůh, aby mě zbavil té proklaté existence na tomto světě.“

„Edwarde? Bello?“ Oba jsme se lekli a otočili. Nedaleko od nás stál zbytek naší rodiny.

Jak to že jsem si nevšiml, že se přiblížili? Což jsem byl tak zabrán do rozhovoru s Bellou, že jsem je neslyšel, necítil, ani nevnímal jejich myšlenky? Vždyť já je neslyším ani teď!

Otočil jsem se k Belle.

„Na mě se nekoukej, já je taky neslyším, ale u mě je to normální.“

Chtě, nechtě se mi koutky úst protáhly do úsměvu. Tahle Bella byla tak odlišná od té plaché a zamlklé dívky, která se mě stranila.

„Edwarde, proč Bellu držíš?“ zeptal se Carlisle. Uznal jsem, že naše chování pro ně musí být podivné.

„Utečeš, když tě pustím?“ Musel jsem se ujistit, doufal jsem, že by mi v myšlenkách nedokázala lhát.

„Vzhledem k tomu, že už nemám, co víc ztratit, tak ne.“ Vypadala přesvědčivě, proto jsem své sevření povolil a poodstoupil o pár kroků od ní.

Když mezi námi byl asi metr, sesypaly se na mě myšlenky ostatních. Nebylo to příjemné, zatřásl jsem se pod tím náporem. Musel jsem na chvíli zavřít oči, abych se zase vyrovnal s tolika hlasy v hlavě.

Když jsem otevřel oči, první, co jsem spatřil, byl její tázavý pohled. Už jsem nebyl návštěvníkem její mysli a ani jsem nevěděl, jestli ona stále slyší mě. Podle jejího pohledu jsem ale předpokládal, že ne.

Nemohl jsem dále ignorovat svou rodinu, brzy by mi vykecali díru do hlavy.

„Co mu provedla, že se tvářil, jako by ji chtěl zabít?“ Rose.

„Edwarde, co se stalo? Viděla jsem, jak proti sobě stojíte jen tak. Nikdo z vás nemluvil.“ Alice.

„Jak to, že se Edward dostal tak blízko k naší paní netykavce?“ Emmett.

„Copak ho uhranula?“ Jasper.

„Nic se nestalo.“ Musel jsem pryč. Neměl jsem jim co říct. Rozběhl jsem se pryč od Forks, pryč od myslících bytostí, které okupovaly mou přeplněnou mysl.

Útočiště jsem nalezl v hlubokých lesích Severní Ameriky. Držel jsem se co nejdál od La Push, netoužil jsem v tuto chvíli se seznámit s upířími zabijáky.

Vzpomněl jsem si na Bellin detailní popis jejich existence. Na povrch se mi drala myšlenka, kterou jsem nevědomky zatlačil do pozadí a nevěnoval jí dostatečnou pozornost. Bella pocházela z La Push. Patřila snad mezi ně? Měla i přes barvu své pleti něco společného s vlky? Byla jedním z nich? Nenáviděla upíry? Zabíjela je? Co se stane s bytostí, která se nešťastnou náhodou přemění ve svého největšího nepřítele? Nebyla její přehnaná agrese na začátku jejího upířího života zapříčiněna jejím původem a přirozeným odporem vůči upírům?

Ne, to nemůže být pravda. Proč by nás jinak dnes varovala před vlky. Z jejích slov jasně plynulo, že se mezi ně neřadí. Zároveň se však nepovažovala za součást naší upíří rodiny. Říkala, že půjdou po nás, sebe mezi nás nepočítala.

Poznal jsem, že Bella není až tak plachá, jak se na první pohled zdá. Dlužila nám spoustu odpovědí a já nehodlal už déle čekat. Čas nic neřešil, místo odpovědí se objevovalo stále víc podivných věcí. A navíc nevíme, kolik času máme. Nevěřil jsem vlkům, i Bella nás před nimi varovala.

Měl jsem podezření, že by Carlisle se mnou nesouhlasil, kdybych na Bellu naléhal, já si byl ale jistý, že můj nátlak ustojí. Nebyla tak slabá, jak se zdála. Krom toho nehodlám na ni příliš tlačit. Pouze jí položím pár otázek a zajistím, aby nebyla schopná uniknout před odpověďmi.

Musím si však počkat až na vhodnou příležitost, kdy spolu budeme sami. Byl jsem rád, že jsem si v hlavě udělal jasno. Těšil jsem se domů… na Bellu. Zajímalo mě, jestli se mi podaří k ní dostat dostatečně blízko, abych jí viděl do hlavy.

Už z dálky jsem slyšel Emmettovy myšlenky: „Jak to ten Edward udělal, budu se ho muset zeptat.“

Otevřel jsem dveře a spatřil Emmetta, jak se asi dva metry od Belly opírá o vzduch. Jeho postoj nasvědčoval, že tuto polohu zaujímá už dlouho. Ruce měl zkřížené na prsou a vypadal, jako když se ramenem opírá o zeď, jen ta zeď tam chyběla.

Pozdravil jsem je, nechtěl jsem na sebe zbytečně poutat pozornost, ale byla to slušnost.

Ozvala se obrovská řacha a Emmett ležel na zemi. Všichni se mu začali smát, jen Bella zavrčela a hodila po mně nabručený obličej. Rozeběhla se nahoru po schodech. Předpokládal jsem, že zase prchá do svého pokoje, ale na vrcholu schodiště se zastavila a sedla si.

„Bello, mohla jsi mě varovat,“ stěžoval si Emmett.

Aniž bych nad tím přemýšlel, vydal jsem se nahoru po schodech. Planula ve mně naděje, že bych se tím mohl dostat k Belle dostatečné blízko, abych slyšel její myšlenky. Chtěl jsem být nenápadný.

Pomalu jsem stoupal schod za schodem s očima zaklesnutýma v těch temně hnědých Belliných. Vzdálenost se pomalu zmenšovala. Stále zůstávala na místě, neudělala sebemenší pohyb, aby se ode mě vzdálila. Už zbývaly poslední kroky, abych se dostal na stejnou úroveň schodů, jako seděla ona. Stále nic.

Když jsem ji míjel, její tvář se rozzářila. Ten pohled - upřímná radost a potěšení, ač mě netěšil důvod zlepšení její nálady, zahřálo mě to u srdce. I mé rty se roztáhly do úsměvu. Trvalo to sice jen setinu okamžiku, ale já si uvědomil, že právě kvůli tomuto okamžiku má cenu žít. Klidně bych čekal věčnost na její letmý usměv věnovaný jen mně a klidně může být posměšný.

Následující týden se nenaskytla příležitost s Bellou promluvit. Forks se prohnala bouřka. Způsobila mnoho škod a nehod, takže Carlisle byl v nemocnici skoro neustále. Zároveň však byla uzavřena i škola, takže my ostatní jsme zůstali doma.

Bella byla čím dál více nervóznější. Každý večer s nadějí vyhlížela z okna Carlislea, a když se ozval telefon, okamžitě povadla. Carlisle volal, že v nemocnici zase zůstane přes noc. Tušil jsem, co ji trápí. Její oči už byly černé jako uhel.

„Emmette?“ozvala se nesměle. Emmett jen něco nesrozumitelně zamumlal, aby jí dal na vědomí, že vnímá, a dále sledoval zápas v televizi.

„Nešel bys se mnou na lov?“ Emmett ztratil svou koncentraci, kterou věnoval zápasu a v hlavě si přehrával Bellinu otázku. Nevěřil, že správně rozuměl.

„Samozřejmě, že s tebou půjde,“ vložila se do toho Rosalie, když viděla Emmettovu netaktnost. Rýpla do něho, aby se pohnul a vstal z gauče. Emmetta to dostatečně probralo a získal zpátky svou rovnováhu.

„Copak? Máš chuť na medvídky? S Carlislem to musí být nuda. Já ti ukážu, jak si lov pořádně užít.“ Chystal se Bellu popadnout a bleskovou rychlostí s ní vyběhnou z domu. Trochu se ale přepočítal, Bella ho k sobě nepustila. Jeho oči šibalsky zazářily.

„Pokud ale chceš lovit, budeš se muset tohohle zbavit, netykavko.“ Prstem šťouchl do neviditelné bariéry. Bella na to nic neřekla a kráčela ke dveřím. Emmett jí je jako správný gentleman otevřel a podržel je, než prošla.

Záviděl jsem Emmettovi, ale bylo mi jasné, že se mnou by nešla.

Ani ne dvě hodiny po jejich odchodu jsme slyšeli Carlisleův Mercedes. Něco se muselo stát. Napjatě jsme se všichni shromáždili u dveří a čekali, až zaparkuje. Vešel a jeho zachmuřený výraz dával znát, že je to opravdu vážné.

„V nemocnici mě navštívil Sam Uley. Podle pachu bych řekl, že musí být součástí současné smečky.“

„Neuděl ti nic?“ vyjekla vyděšeně Esme.

„Ne, zlato,“ odpověděl trochu vyrovnaněji Carlisle a objal Esme kolem ramen, „chtěl si promluvit a usoudil, že v nemocnici je to pro obě strany bezpečné.“

„Co chtěl?“ vložila se do rozhovoru Rose.

„Projednat podmínky naší smlouvy. Vědí, že naše rodina je větší než tenkrát. Jsou ochotni do smlouvy zahrnout i ostatní, ale pouze s jednou podmínkou,“ Carlisle se odmlčel, hledal správná slova. „Musíme se všichni zavázat, že lidem neublížíme zvláště ne Quileutům.“

„To přece není problém. Odpovídá to našemu přesvědčení,“ řekla s nadějí Esme.

„Máš pravdu, ale není to všechno, co požadují. Chtějí vydat upíra, který před osmdesáti pěti lety zmasakroval jednu rodinu v La Push.“

 

„Bello, to nebylo zrovna čestné. Když se s někým vsadíš, kdo bude doma dřív, většinou počkáš, až se závod odstartuje,“ slyšeli jsme zvenku lamentujícího Emmetta. Otočil jsem se za přicházejícími, Bella však byla blíže, než jsem čekal. Stála uprostřed otevřených dveří neschopna pohybu. Zaregistroval jsem, jak se jí podlomila kolena a padala k zemi. Okamžitě jsem k ní přiskočil a podepřel ji. Jakmile jsem se jí ale dotkl, promítly se mi v hlavě obrazy, které jsem nikdy neměl vidět.

Ocitl jsem se v malé světnici. V rohu stála kamna, na nichž vřela v hrnci voda. Nedaleko byla postavena malá vanička připravená ke koupeli. Okolo rozházené hračky nasvědčovaly, že koupel je určena nějakému malému uličníkovi. Cítil jsem radost, tento pohled působil jako balzám na mou rozervanou duši.

Vše se však v jedné vteřině zvrtlo. Můj pohled zrudnul a já se přestal ovládat. Už neexistovala žádná místnost, žádná vanička, žádné hračky, pouze pravidelně se ozývající buch buch buch doprovázené podobným zvukem jen s větší frekvencí. Celým povrchem těla jsem pociťoval vlny vzduchu, kterými se zvuk šířil. Rozkmitávaly mi pokožku a já přesně určil, odkud přicházejí. Otočil jsem se ke dveřím a okamžitě překonal ten jediný skok, který mě dělil od mé kořisti.

Teplá tekutina přicházející v pravidelných dávkách mi dodávala sílu a schopnost nezastřeného vnímání. Můj pohled se pomalu začal dostávat z té rudé neproniknutelné clony a já si mohl prohlédnout své okolí. Mé ruce křečovitě svíraly teď již bezvládné tělo snědé ženy, která v náručí držela sotva tříleté dítě. Docházely jí síly a její ruce objímající zmítající se tělíčko malého chlapce se přestaly třást a postupně povolovaly pevné sevření, až se chlapec sesunul na zem. Děsil mě ten pohled, své prsty křečovitě omotané kolem ramen mé oběti jsem však nedokázal povolit, natož odtrhnout svá ústa od jejího krku. Její snědá barva se vytratila a zůstal jí mrtvolně bledý obličej. Krev přestala proudit mým hrdlem a já povolil své sevření. Žena se sesunula na zem a spočinula těsně vedle malého chlapce.

Stále jsem neměl dost, chlapcova krev však nebyla tolik lákavá jako tekutina, kterou jsem okusil před chvílí. Pozoroval jsem jeho nahé dětské tělo potřísněné matčinou krví a cítil, jak mé oči musely znova začít černat. Ač jsem nechtěl, vrhnul jsem se po něm.

Jakmile mé ostré zuby proťaly jeho tenkou kůži, ztuhl a napjal se ke křiku. Z jeho úst však nevyšla ani hláska, neměl dostatek sil. Stačily mi pouhé tři loky a jeho tělo bylo vyprahlé jako písek vznášející se nad sluncem sužovanou Saharou.

Celou místnost prosycovala vůně čerstvé krve. Cítil jsem, jak mé tělo požitkářsky nasává omamný vzduch do plic a slastí přivírá oči. Zároveň jsem si však uvědomoval špatnost celé situace. Zabil jsem dva lidi. Zničil jsem dvě bytosti, které měly právo na život, které jsem miloval…

Rudá clona se začala rozplývat a mé vnímání se plíživě navracelo do normálu. Venku před domem se ozývalo veselé pískání a klika dveří se začala pohybovat.

Musím pryč. Dva životy jsem už zmařil, nehodlám k nim připsat další. Panicky jsem se rozhlédl po místnosti a pátral po únikové cestě, než mě má podstata zase ovládne. Okno bylo přes celou světnici, rozeběhl jsem se k němu.

„KAI!!!“ozvalo se za mnou. Ten hlas mi lámal srdce. Proboha, co jsem to provedl.

„Bello?!“ Vzhlédl jsem a v okenní tabuli shlédl děsivý obraz.  Zíral na mě Bellin obličej s rudě žhnoucíma očima. Její hnědé lokny byly nasáknuty krví, až z nich odkapávala na zem. Ruce zanechávaly krvavý otisk na okenní kličce.

Musím pryč! Prudce jsem otevřel okno a chystal se prchnout z místa činu. Proud vzduchu, který zavál oknem ven, sebou však přinesl mé nynější prokletí. Kdesi v mém nitru jsem řval beznadějí, ale má ústa se již tiskla k tepající pokožce.

Ticho prořízl Bellin bolestný výkřik: „Otče!!!“

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

ambra

10)  ambra (24.11.2010 22:53)

Alasko, z technických důvodů uplynul rozestup mezi mým čtením a vydáním a já věděla, že si to budu muset znovu přečíst, než okomentuji. Odkládala jsem to, ale už to nešlo dál. "Muset" je tady patřičné slovo. Po tom famózním startu s němým dialogem, vše vybroušeno do poslední větičky, posledního pohledu, nastoupil ŠOK. Skutečný, se všemi klinickými příznaky. Chladnoucí končetiny, trhavý dech, nepravidelný pulz a tak. Co Ti budu povídat - je to zdrcující, ale na tohle už je famózní slabé slovo. Mělo by být trestné psát o upírech tak, že tu "vůni" krve cítím ve vzduchu a skoro na jazyku...
Je to neskutečně dobré!!!

Alaska

9)  Alaska (23.11.2010 23:24)

julie: Mám to ale štěstí, že seš ponořená tak dlouho. Culím se štěstím.
Bye: Přemýšlela jsem nad tím, proč ji tak trápím, že by žárlivost? Ta scéna se mi psala neuvěřitelně lehce a jsem nadšená, že měla takový dopad, jaký měla mít.

Bye

8)  Bye (23.11.2010 22:54)

Wooow, já si tady užívám tání ledů, úsměvy, doteky, drobné jiskření... Neuvěřitelně vtipné hrátky s Belliným štítem. A samozřejmě sladkého Emmetta
A Ty na mě vybalíš TAKOVOU věc?!
Jasně, dalo se čekat, že se tahle povídka dříve či později ponoří do hororových vod, ale že to bude až taková hustota... Teď to neber jako obraznou věc - já u tý kurzívy fakt nedýchala!!!
A nejen, že to bylo opravdu strašidelný, ono to bylo dost děsivý i v souvislostech.
Jsem v šoku, no.

julie

7)  julie (22.11.2010 23:41)

Miluju to absolutní ponoření(nenašla jsem jiné slovo) do téhle povídky,každá kapitolka mě úplně pohltí do sítě emocí a než se z nich dostanu, dost dlouho to trvá, a pak je tady naštěstí další....díky

Alaska

6)  Alaska (22.11.2010 23:08)

Ree: Baví. :D A neboj, ještě neni všem překvápkům konec, aspoň doufám.
Janeba: Ne já děkuji. A doufám, že nezklamu.
Joana:Nejenom minulost je děsivá. :)
Evelyn: No ono jaksi ta povídka vznikla v době, kdy jsem na Bellu byla naštvaná, jak to měla s tím upírství jednoduchý a možná jsem to přepískla. :D Ale každopádně, přesně tohle jsem chtěla, abyste si myslely. Díky. :)
Ashley: Někdo má holt pech, kord když ho píše Alaska. :D

5)  Ashley (22.11.2010 15:36)

ježišmarjá!! chudák holka!!

Evelyn

4)  Evelyn (22.11.2010 14:42)

Alasko, cos jí to provedla?! Být Bellou asi bych se taky zavřela a chtěla umřít...

Joana

3)  Joana (22.11.2010 12:07)

Téda, dost přitvrzujem, jen co je pravda! MOžná se i děsím, co z Belliny minulosti ještě vypluje na povrch

Janeba

2)  Janeba (22.11.2010 11:05)

Pořádně se to zamotalo! Teď už to nebude jen tak! Minulost začíná pronikat na světlo! Tomu říkám mazec! Alasko - nádherně napsané, strhující! Děkuji!

Ree

1)  Ree (22.11.2010 10:23)

Ups...
Tak jo, baví tě nás šokovat? Baví tě nás napínat? Mě to totiž baví. Tohle byla dokonalá kapitola, Al. A já budu netrpělivě čekat na další, protože tomuhle se říká průser. Zajímalo by mě, jak to s Indiánama vyřeší. A Bella... Co bude s Bellou? No tak, bude se s nimi konečně normálně bavit?

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse poster - Riley & Newborns