Sekce

Galerie

/gallery/povídka.jpg

10. kapitola - Prolomení ledů

Prolomení ledů

Vzájemně propalující pohledy se pro nás s Bellou staly rituálem. Pokud byla v místnosti se mnou, neustále mě pozorovala. Zprvu se mi zdálo netaktní na ni také upřeně zírat, ale vypadala, že jí to nevadí. V jejích očích bylo vidět, jak rozebírá každý můj pohyb a čeká… ani nevím na co. Nevypadala, že by si myslela, že chci po ní skočit. Podle ní jí ode mě hrozilo jiné nebezpečí, ale já sám netušil jaké.

Já se svým pohledem snažil přijít na to, proč mě tak fascinuje. Jistě byla půvabná, ale která upírka není. Navíc její strnulé chování bylo na míle vzdálené od svůdného, které na mě zkoušely jiné upírky, a i přesto mě zaujala právě Bella.

Alice měla jasno. Myslela si, že mě iritují její němé myšlenky. Měla pravdu, nebylo mi to zrovna dvakrát nejpříjemnější. Až teď jsem si uvědomil, jak na svůj dar spoléhám. Připadal jsem si trochu jako hluchý. Bylo pro mě nezvyklé poznávat někoho pouze pomocí gest a i těch prováděla Bella pomálu.

Zpočátku jsem se bál k Belle otočit zády. Vždy jsem věděl, na co protivník myslí, ale Bella pro mě byla nebezpečná. Nechápal jsem, jak ostatní dokážou takto žít. Díky Belle jsem začal plně využívat upířích smyslů.

Zaklapl jsem víko od klavíru a otočil se s tím, že půjdu do svého pokoje. Můj pohled dopadl na vrchol schodiště. Byla tam, důkaz dokonalosti celého světa, stejně jako tehdy.

Rozhlédl jsem se po místnosti a zjistil, že jsme tu sami. Slyšel jsem někoho v domě, ale v této místnosti jsem byl poprvé sám s Bellou.

Zdálo se, že si to také uvědomila až teď a rychle vyskočila na nohy. Na úprk se ale zatím nedala.

Nechtěl jsem ji vystrašit, proto jsem se znovu posadil na židli ke klavíru. Po několikatýdenním soužití s Bellou jsem už věděl, že se k ní musím chovat jako k plachému zvířeti.

„Můžete to zastavit?“ ozvala se nečekaně. Nejprve jsem se snažil zjistit, jestli sním či bdím, až potom jsem začal přemýšlet nad významem její věty.

„Co?“ vypadlo ze mě jako z naprostého negramota.

„Cizí myšlenky,“ odpověděla prostě.

„Ne, bohužel.“ Natočila hlavu na stranu jako zvídavé zvíře.

„Bohužel?“

„Mezi větším počtem lidí není příjemné poslouchat všechny jejich myšlenky,“ podal jsem vysvětlení. Zavřela oči a slabě se zatřásla, nedokázal jsem si vysvětlit tuto její reakci.

Dál se už na nic neptala, proto jsem využil situace a položil otázku sám.

„Proč se mě bojíš?“

Váhala, ale odpověděla: „Váš dar se ke mně dostane blíže než ostatní.“

„Můj dar ti neublíží a já sám se k tobě nemohu dostat moc blízko.“ Moc jsem její odpověď nechápal. Vstal jsem, abych jí mohl demonstrovat své tvrzení.

„Zatím…“ zašeptala téměř neslyšně a byla pryč.

I když bych v našem rozhovoru velmi rád pokračoval, nechal jsem ji jít. Snad se ještě naskytne příležitost.

Měl jsem pocit, že se náš vztah s Bellou nepatrně zlepšil.  Vlastně ona se změnila. Párkrát měla i  usměv na tváři. Poslouchala naše rozhovory a Carlisleovi s Esme odpovídala na jejich otázky. S Emmettem si také docela rozuměla. Všechny jeho nemístné poznámky přecházela mlčením, ale nenechala se rozhodit. Rosalie se jí sama vyhýbala a co se týče Jaspera s Alicí, k nim se chovala zvláštně. Stále je pozorovala, ale nebyla v tom ani stopa nejistoty, strachu či nepřátelství.

Čas od času jsem zahlédl smutek, jakmile si však všimla mého zkoumavého pohledu, odvrátila zrak a většinou i odešla do svého pokoje. Netrávila tam už tolik času, daleko více nám dělala němou společnost. Na lov však stále zásadně chodila pouze s Carlislem.

Měl jsem spoustu otázek, na které jsem se chtěl zeptat, ona se mi ale vyhýbala. Nebylo to ale jako předtím ze strachu. Byl jsem rád, že napětí mezi námi už zmizelo.

Stál jsem zrovna v pokoji a přemýšlel, jestli se vydám na lov nebo počkám na ostatní, když Bella vtrhla do mého pokoje. Okamžitě se mi vrhla na záda a strhla mě sebou do rohu. Příliš pozdě jsem si uvědomil, že jestli útočí, tak bych se měl bránit.

„Edwarde, drž mě!“ zasyčela mezi zuby a celá se třásla, jak co největší silou svírala má ramena.

„Nepouštěj mě!“

Byl jsem zmaten jejím jednáním, když se ale ke mně dostalo vrčení motoru a zvuk bijícího lidského srdce, pochopil jsem. Nestačil jsem však dostatečně rychle zareagovat.

Bella najednou nebyla na mých zádech. Rychle jsem po ní hrábnul a chytil ji za ruku. Přitáhl jsem si ji na svou hruď a její ruce jsem jí držel zkřížené přes prsa.

Bojovala sama se sebou. Vždy sebou nepatrně cukla, jakmile ale narazila na odpor, přestala a vší silou se mi přitiskla na hruď.

Ozval se domovní zvonek. Esme šla otevřít.

„Dobrý den. Mám tu doporučené psaní pro pana Carlislea Cullena.“ Byl to pošťák. Kdo by nám co psal?

„Dobrý den, manžel ještě není doma. Mohla bych to převzít já?“ zeptala se mile Esme.

„No neměl bych,“ pošťák byl velmi nervózní, nikdy k nám žádnou zásilku nevezl, ale všude ve Forks jsme stále byli drb číslo jedna, takže jistou představu o nás měl.

Naštěstí Carlisle právě přijel. Sám byl zaskočen neplánovanou návštěvou. Převzal psaní a rozloučil se. Vešli s Esme do domu. Oba si dělali starosti, kdo nám může co chtít.

Mé myšlenky však zaměstnávala jiná záhada. Držel jsem ji. Držel jsem ji v náručí, směl jsem se jí dotýkat. Kolikrát jsem přemýšlel, jaké to asi je jemně prsty přejíždět po jejích drobných rukách. Praskne její křehká pokožka při jakémkoliv doteku nebo je stejně pevná jako má? Je stejně ledová jako má?

Moje prsty uvolnily pevné sevření, stále však zůstávaly na svém místě. Chtěl jsem si tento okamžik vychutnávat co nejdéle. Co když je to první a zároveň poslední dotek, který mi věnuje.

Zatajil jsem dech, nic nesmělo narušit tuto opojnou chvíli. Nechtěl jsem, aby se probrala ze svého šoku a odtáhla se. Sprostě jsem zneužíval její slabosti, nemohl jsem si to však vyčítat.

Ona také nedýchala, její hrudník byl nehybný. Přestala se i třást, jen okamžik a odtáhne se, při nejlepším. V jejím případě spíš zase poletím přes celou místnou, jako tenkrát z toho okna.

Stáli jsme tak už hodnou chvíli, není možně, aby si toho ještě nevšimla. Jemně jsem ji otočil čelem k sobě. Oči měla doširoka otevřené. V jejích očích byl… úžas?

Najednou mnou prostoupily mně neznámé pocity.

Objevilo se hřejivé teplo u srdce, které se pomalu rozlévalo do celého těla, až jsem ho ucítil i v konečcích prstů. Hořely mi tváře. Toto nejspíš prožívá člověk, když se červená, já sám jsem si tento vjem ze svého života už nepamatoval. Zapomněl jsem. Zároveň jsem však pociťoval jistou nervozitu. Tělem mi proudila směsice tolika pocitů, že jsem nebyl schopen je všechny specifikovat.

„Co to se mnou dělá? Neměla bych…“ ozval se jediný hlas v mé hlavě, než jsem si to ale uvědomil, má náruč byla prázdná a spolu s ní zmizely i ony rozporuplné pocity.

Co to bylo? Tak povědomé a zároveň neznámé. Už jsem podobný pocit někdy cítil, ne pocit, byla to podobná situace. Ne blbost, v takovéto situaci jsem se nikdy neocitl, nikdo ve mně nevyvolával takové pocity jako Bella. A ta myšlenka? Rázem jsem si uvědomil, čí byla. Belly?!

„To je zlé,“ vytrhl mě z mé zmatenosti Carlisle. Okamžitě jsem seběhl schody a našel je s Esme sklánějící se nad dopisem. Oba dva u toho podivně krčili nosy. Chtěl jsem se jich zeptat, co se děje, když mě do nosu uhodila ta vlezlá vůně.

„Carlisle, co se děje?“

„Vlci se ozvali,“ odpověděl a podával mi dopis. Okamžitě jsem si ho vzal a začal číst.

Smlouva platí.

Pouhá dvě slova. Obrátil jsem list papíru, ale na druhé straně byl prázdný.

Carlisle nedokázal pochopit, co je k tak velkorysé nabídce vedlo. Ledaže se tehdy spletl a Bella nikdy nebyla v La Push. Proč by ale útočili? Znamenalo by to, že oni tehdy porušili smlouvu, ke které se teď hlásí, jako první. Tenkrát ho stálo hodně úsilí přemluvit je k dohodě. Proč ji ale teď sami od sebe navrhli?

Dnes by však už mohl dostat na pár otázek odpověď. Vydal se po schodech nahoru a já ho následoval. Zaklepal na Belliny dveře, nečekal na odpověď, které by se mu stejně nedostalo, a vstoupil. Já zůstal stát ve dveřích.

„Bello, potřeboval bych něco vědět. Nikdo ti samozřejmě nebudeme nic vyčítat, ale pro naše bezpečí se musím zeptat. Když jsme tě tehdy pustili samotnou na lov, nezabloudilas do La Push?“

Když jsme vstoupili, Bella stála vzpřímeně naproti nám. Ve tváři nezúčastněný výraz. Jakmile Carlisle vyslovil svou otázku, zavřela oči a dlaně sevřela v pěsti. Chápal jsem ji, ani mně nebylo příjemné, když mi připomínali mé selhání. Věděl jsem, že je nutné se jí zeptat, ale obával jsem se její reakce. Hrozilo, že se zase uzavře do sebe a pokroky, kterých docílila, vyjdou vniveč.

Se stále zavřenýma očima pokývala hlavou a otočila se k nám zády. Carlisle litoval, ale nemohli jsme jinak. Chtěli jsme Belle nechat dost prostoru a na nic se jí nevyptávali. Čekali jsme, až sama bude mít dostatek síly, aby se nám svěřila se svou minulostí. Rádi bychom ji pomohli vyrovnat se s její existencí, ale nevěděli jsme jak.

Svým gestem nám jasně dala najevo, že o naši společnost nestojí. Chvíli jsme ještě jen tak postávali a přemýšleli, jestli bychom ji mohli nějak utěšit, ale oba nezávisle na sobě jsme se rozhodli, že mlčení bude nejlepším řešením. Otočili jsme se k odchodu.

„Vlků je málo, proto ještě nezaútočili. Mění se pouze za jistých okolností, jinak proti vám nemají šanci. Musí dosáhnout určitého věku a vycítit vaši přítomnost. To, že se ozvali až teď, znamená, že ještě nejsou dost silní, aby vás zlikvidovali. Časem se to však může změnit. Jeden jedinec nic nezmůže, ale pokud se smečka rozroste, jsou velmi silní,“ promluvila nečekaně Bella.

Celý dům utichl.

„Jak to víš?“ ozvala se za mnou rozčíleně Rosalie. Netušil jsem, jak dlouho už za mnou stojí.

„Rose, nech ji. Pojďme dolů. Carlisle, měl bys nám ukázat, kde přesně se hranice rezervace nalézá, abychom ji nevědomky nepřekročili,“ vyzvala všechny Alice.  Nikdo ji však nejspíš nevnímal. Všichni měli v hlavě zmatek a zírali na Bellu.

Alice mi promítla vizi, že jestli budeme ještě na Bellu naléhat, tak tentokrát už doopravdy vyskočí oknem a Bůh ví, jestli se vrátí. S velkým přemáháním jsem utnul své vlastní myšlenky a nenápadným upozorněním jsme se s Alicí snažili všechny dostat z pokoje. Odcházel jsem jako poslední a zavíral dveře. Bella se stále nepohnula. Všiml jsem si v odrazu skla jejího obličeje, ve tváři měla výraz, jako když jsem ji viděl prvně. Pevně semknutá víčka doplňovala silou zatnutou čelist a strnulý výraz.

Dovřel jsem dveře a šel za ostatníma. Čekali na mě už před domem, přidal jsem se k nim a vyrazili jsme. I když jsem nevěděl, kde hranice přesně leží, našel bych ji. Ten pach se nedal nezaznamenat. Nikdy předtím jsem si ho nevšiml. Přísahal bych, že před měsícem tu jistě nebyl.

Poté, co jsme oběhli celou rezervaci, jsme se zastavili.

„Edwarde?“ Carlisle se ptal na Bellu, jestli jsem náhodou nezaslechl její myšlenky, které by vysvětlily její příliš podrobné znalosti vlků.

„Nic,“ odpověděl jsem.

„Alice?“ pokračoval Carlisle. Alice po mně šlehla pohledem. Věděla, že Bella byla u mě v pokoji. Sotva znatelně jsem zakroutil hlavou, nechtěl jsem, aby o tom ostatní věděli.

„Nevím, odkud má ty informace, ale pokud na ni budeme naléhat, uteče.“ Byl jsem napjatý, jestli někomu nepřijde divné, že Alice najednou z ničeho nic viděla Bellinu budoucnost. Přešli to bez jakékoliv poznámky a pokračovali ve vymýšlení jiného vysvětlení. Alice se vrátila pohledem ke mně.

„Tys ji neslyšel? Vždyť já ji viděla,“ poslala mi. Měla pravdu. Jak je to možné? Ne, slyšel jsem ji. Sice jen chvilku, ale slyšel. Musela to být ona.

Alice na mě dál upřeně hleděla, ale já si jí nevšímal. Stále dokola jsem si přehrával chvilku s Bellou. Bylo zvláštní, že vyhledala zrovna mě a ta bariéra… jakoby nikdy neexistovala. Přiběhla ke mně a normálně se na mě vrhla, v tu chvíli jsem ji ale neslyšel, to až později.

Spoustu zvláštních věcí se odehrálo, já však přemýšlel nad něčím jiným. Nad pocity, které ve mně Bella vzbuzovala.

„Neměli bychom tu být.“

„Vždyť jsme se právě přistěhovali, nemají důvod nás napadnout. Do rajónu jim nelezeme. Jak to že vůbec stále existují?“

„Nikdo moc netuší, že existují. Jsou o nich jen útržkové záznamy a většinou nejsou moc věrohodné.“

„Neměli bychom si s nimi promluvit osobně?“

„A jak je chceš kontaktovat? Lepší bude, když si jich nebudeme všímat, oni si nás taky doteď nevšímali. Nehodlám ten jejich smrad čuchat víc, než je zdrávo.“

„Jsou vůbec kultivovaní?“

„Rose, jsou to indiáni – normální lidé. Proč by neměli být kultivovaní?“

„No jsou to napůl zvířata a strašně smrdí. Co si asi o nich mám myslet, když o nich nic jiného nevím!“

Kolem mě probíhala rušná debata, ale já ji ani okrajově nevnímal. Snažil jsem se pochopit sám sebe, pocit, který ve mně vyvolal její dotek, mé naprosté selhání základních instinktů, když se na mě vrhla… hloubku jejích očí, její nepřístupnou mysl, její krutou minulost… Chtěl jsem ji poznat.

Ani jsem se neohlédl po ostatních a utíkal jsem… pryč? Zdrhal jsem před svými vlastními myšlenkami, až jsem se ocitl pod rozbitým oknem. Byl jsem jí přitahován jako můra světlem. Nepřemýšlel jsem nad následky a skočil do okna. Pokoj byl však prázdný. Začal jsem pociťovat paniku, že přeci jenom utekla. Rychle jsem vystřelil na chodbu, ale ani tam jsem ji nenašel. Sešel jsem dolů a prohledával přízemí.

Úzkost zaplavovala celou mou osobu. Nemohl jsem se nadechnout při pomyšlení, že Bellu už nikdy neuvidím. Jak dlouho vás může sžírat nevyřešené tajemství? Zapomenete po chvíli? Ne, nemůžu na ni zapomenout, nemůžu ji ztratit, bez toho, aniž bych ji poznal.

Co když ji v lese najdou vlci? Sakra! Proč ji aspoň necítím! Rozhodl jsem se ji vydat hledat do lesa.

Stála na cestě před domem.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Alaska

7)  Alaska (16.11.2010 00:37)

Ree: Já vím. :) A neboj, už moc dlouho Vás trápit nebudu.
ambra: :D
Evelyn: Troufnu si tvrdit, že až vypluje napovrch, bude drásat ještě víc.
Janeba: Děkuju.
Ashley: Ahojky, no doufám, že nezklamu.
Bye: Bella se mylně domnívá. ;) Ale v zásadě jsou Tvé myšlenky hodně blízko skutečnosti. Děkuji za poklonu. :)

Bye

6)  Bye (15.11.2010 09:57)

Bella od začátku tuší, jaké "nebezpečí" jí od Edwarda "hrozí", žejo? Proto si dává největší pozor právě na něj.
Alasko, ta scéna s pošťákem byla tak neuvěřitelně akční a... erotická. Jak to děláš, vždyť ji jenom držel za ruce?! (Vlastně si ji ještě tisknul na hruď a nedýchal a četl jí myšlenky a... )
Konečně Edward dobojoval ten svůj vnitřní boj! Už ví, co pro něj Bella znamená. Ale obávám se, že ona je v téhle věci teprve na začátku...
Co je to s těmi vlky? Proč tehdy zaútočili? Co má s nima Bella společného?

P.S.: máš dokonalýho Emmetta!

5)  Ashley (14.11.2010 11:19)

zmůžu se na pouhé pááááni! těším se na pokračování!!!

Janeba

4)  Janeba (13.11.2010 17:38)

Ach, takhle úžasně popsat Edwardovu neschopnost jí slyšet a vnímat! Nádhera! Mám slabost pro tvoji povídku, je skvělá! Umíš si báječně pohrát s myšlenkami druhých! Alasko - Díky!

Evelyn

3)  Evelyn (13.11.2010 17:24)

Ta chvíle, kdy přijel pošťák, a Edward ji držel v náručí... Myslím, že se ani nedá říct, že jsem se rozpustila, já se rovnou vypařila
Nádherná kapitola. Jen to tajemno okolo Belly mě stále drásá...

ambra

2)  ambra (13.11.2010 17:14)

To tajemství je šílené a teď ještě zase ten šílený pocit vlci za krkem. Přesto jsem se totálně rozpustila. A to ji jen držel za ruce!!!! Jak to děláš?!?!?! Opět naprosto strhující kapitola.

Ree

1)  Ree (13.11.2010 17:09)

Málo! Moc málo! Moooooc málo písmenek! Já chci další! Kde je najdu? Proč tu nejsou? Prooooooooč?
Alasko, tohle bylo něco úžasného. Ty pocity jsi popsala naprosto dokonale, až jsem je s ním prožívala. A Bella? Pořád je pro nás tajemstvím. Jak dlouho to tak ještě bude? Jak dlouho nás ještě budeš trápit? A kdy budu mít další kapitolku?

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek