Sekce

Galerie

/gallery/povídka.jpg

Před několika sty lety, když Evropané dobývali Ameriku a zotročovali domorodé obyvatelstvo, se proti tyranii vzepřel národ Quileutů. Odmítli se podrobit a bojovali za svou nezávislost. Vyhrávali a hájili svá území, válka však z nich dělala stejně kruté bestie, jako byl nepřítel sám. Brali zajatce, které sami zotročovali. Hořela v nich nenávist k bledým tvářím. Nikdy jim neodpustili jejich záměry. Zloba způsobila, že s otroky zacházeli nelidsky, dokonce i hůře než se zvířaty. Museli nést následky za jejich přehnanou agresi. Byla vyslovena věštba, která předpovídala zánik kmene Quileutů. Je jen jediný způsob jak přežít - spojit se s nepřítelem.

Povídka je vyprávěna z pohledu Edwarda Cullena, který se kvůli lásce postavil proti vlastní rase.

1. kapitola - A když si myslíte, že jste šťastní, minulost vás dostihne.

Moje prvotina, tak snad pro začátek zavřete jedno oko.

Věštba Quileutů

Přijdou bledé tváře, rozvrátí a zničí zemi našich předků. Jedinou spásu nalezneme v jednotě a oddanosti našemu kmeni. Jen tak zastavíme nepřátele, aniž bychom je pobili. Z jejich lůna se narodí dívka, která naplní svůj osud a zachrání náš národ před vymřením. Musí najít cestu samotným peklem, aby poznala netušené a okusila nepoznané. Její přítomnost otevře oči našim válečníkům a poskytne jim nevídanou sílu. Jen tehdy budou rovnocennými soupeři našim vrahům. Pokud se tak nestane, budeme vyhlazeni naším osudovým nepřítelem. S nikým nebude mít slitování, zemřou muži, ženy, děti. Náš národ zanikne a zavládne temnota.

 

 

A když si myslíte, že jste šťastní, minulost vás dostihne.

Už zase to prokletý stěhování, jak já ho nesnáším. Carlisle nás svolal do jídelny, abychom se dohodli, kam to bude tentokrát.

Debata byla v plném proudu, když Emmett vykřikl: „A co takhle vyzkoušet něco nového, pojedeme do Afriky.“ Nejspíš se inspiroval nedávnou návštěvou Petera a Charlotte. Vyprávěli nám o svém několikaměsíčním pobytu v Africe. Emmett se už tehdy jejich vyprávěním nadchl. Při představě tamějšího jídelníčku mu ani býložravci v podobě žiraf či slonů nepřipadali odpuzující. Dokonce byl ochoten na nějaký čas oželet medvědy a vyměnit je za lvy.

Carlisle začal o jeho nápadu dokonce i vážně uvažovat. Jeho povolání by v Africe jistě mělo uplatnění. A co teprve ta příležitost léčit nemoci, se kterými se v civilizovaném světě téměř nesetkal. Jistě by tam našel spoustu podnětů k bádání. Na druhou stranu si uvědomoval přítomnost svazujícího sluníčka, které by nás příliš omezovalo.

Než ale stačil svůj názor vyslovit nahlas, ozvala se Rose: „To nemyslíš vážně! Snažíme se zapadnout do společnosti a ty se chceš stěhovat někam, kde se ani lidi nechovají jako lidi?! To se rovnou můžu zakopat pod zem!“

„A co takhle Francie, tam nebude tolik sluníčka a do Afriky to máš kousek,“ navrhla Alice, v hlavě si však už představovala nákupní centra plná značkového oblečení. Nad tím jsem si jen povzdechl.

Všichni začali zapáleně debatovat o jednotlivých výhodách a nevýhodách. Esme taky navrhla pár možností, ale odtrhnout Alici a Emmetta od jejich představ bylo téměř nemožné.

Jasper se nacházel v pěkně svízelné situaci. Nechtěl být proti své manželce, ale představa pouště, kde stěží potká lidskou bytost, se mu zdála lákavější než přeplněné ulice Paříže. Vytušil, že pravý důvod, proč navrhla Alice Francii, nebude právě její blízkost Africe.

V místnosti začala panovat hádavá nálada a to Jasperovi moc nepomohlo.

Já jsem se stále do diskuze nezapojoval. Ani jedna z možností se mi nezamlouvala. Moc mě nelákala vidina stěhování, zvláště na místa, kde zatím nemáme vybudované zázemí, a to jsme v Africe ani ve Francii neměli. Většinou zůstáváme v Americe, i když párkrát jsme zkusili i Evropu, ale pouze severnější státy.

Seděl jsem v křesle a přemýšlel o místě, kam by přesunutí nezabralo moc času a nemuselo by se všechno zařizovat od začátku.

Do Denali se mi opravdu nechtělo. Tanya si stále nikoho nenašla a dokud se tak nestane, nemám v plánu se tam dobrovolně objevit. Můj poslední odjezd se udál dosti narychlo a mně už docházely verze slušného odmítání. Vtom mě to napadlo.

Edwarde, neee!!!“ ozvalo se mi v hlavě, ale já už jsem nahlas oznamoval svůj návrh: „A co takhle Forks, tam jsme už dlouho nežili.“ Otočil jsem se na Alici, která na mě v myšlenkách křičela, ale už bylo pozdě. V hlavě teď měla vymeteno a s hrůzou v očích těkala mezi Carlislem a Esme.

Carlisle se zarazil. Vzpomínky, které si vybavil, mi nedávaly žádný smysl. Vše naráz ustalo, jakmile si uvědomil, že ho se zaujetím pozoruji. Nasadil soustředěný výraz a jeho myšlenky se stočily jiným směrem. Začal řešit problémy v nemocnici.

Pohledem jsem sjel ostatní. Skoro všichni měli ve tvářích nechápavý výraz, až na Esme. Její obličej se napjal bolestí. Ani jsem se nepotřeboval podívat Jasperovi do hlavy, abych pochopil, že ji něco velmi rozhodilo. Omluvně se na nás podívala a najednou se po ní slehla zem. Jen dovírající se domovní dveře mi napověděly, kam se poděla.

Snažil jsem se zjistit, co se stalo. Všichni mí sourozenci měli v hlavě zmatek jako já. Ani jeden z nich nedokázal vysvětlit scénu, která se právě odehrála. Jediný, kdo zřejmě něco tušil, byl Carlisle a ten očividně nechtěl, abych to zjistil.

Neuběhla ani minuta od Esméina úprku a Carlisle ji následoval. Zbytek rodiny zůstal zírat na zavírající se dveře. Mohlo uběhnout několik minut, kdy jsme tam ztuhle seděli a snažili se utřídit si myšlenky, které by nám pomohly vysvětlit, co se právě odehrálo. S nadějí jsem se obrátil na Alici, ale i její výraz napovídal, že nic neví. Neustále se snažila prohrabávat budoucnost, ale žádná její vize nevysvětlovala, co tu před chvílí proběhlo.

„Co to mělo znamenat?“ ozval se Emmett a otočil se na Alici stejně jako zbytek rodiny.

„Já… já nevím. Zabrala jsem se do debaty. Když Edwarda napadlo Forks, viděla jsem, jak to Esme rozhodí, ale nestihla jsem ho zastavit.“ Najednou se její vylekaný obličej změnil na zvědavý a otočila se na mě.

„Co je ve Forks? Nikdy jsme tam nebydleli.“ Ostatní její pohled následovali.

Co je ve Forks? Až teď jsem si uvědomil, že vlastně ani nevím. Sám jsem tam osobně nikdy nebyl. Jen vím, že tam Carlisle s Esme nějakou dobu žili. Beze mě.

Všichni na mě s napětím zírali. Rozhodl jsem se, že jim aspoň řeknu to, co vím.

„No já vlastně ani přesně nevím, co je ve Forks. Carlisle s Esme tam bydleli, když jsem se rozhodl nějaký čas žít sám. Vím to, protože než jsem odešel, Esme renovovala polorozpadlý dům v tamějších lesích - její první práce.

Dost se na tom vyřádila, ale jak to dopadlo, jsem nikdy neviděl. Nepobyli tam dlouho, když jsem se rozhodl k nim vrátit, žili v Denali.“

Všichni ponořeni ve svých vlastních myšlenkách jsme stále seděli v jídelně a čekali, až se Carlisle s Esme vrátí.

Začalo se stmívat a Emmetta čekání už nebavilo. Říkal si, že přece nic nezkazí, když počká s Rosalií v ložnici, a tak se po chvíli vypařili. Nakonec i Alice usoudila, že se jen tak nevrátí, a i ona odešla s Jasperem do své ložnice. Já jsem se nakonec také odporoučel do soukromí pokoje. Určitě jsou v pořádku. Doufal jsem, že si pouze užívají trochu sami sebe, než se vrhneme na stěhování, i když se mi trochu příčilo, že nás takto nechali tápat. Přece jenom mě Esmino chování vyděsilo.

Vzal jsem si z knihovny nějakou knihu a začal číst. Zpočátku se mé myšlenky stále točily kolem toho, co se stalo, ale po chvíli jsem se ponořil do děje.

Už týden měla Alice stále stejnou vizi. Esme sedící kdesi v lese. Nepřítomný pohled střídala se vzlyky. Carlisle jí dělal společnost. Snažil se ji nejspíše utišit.

Rose jednou napadlo, že bychom je měli jít hledat, ale Alice nám řekla, že to není dobrý nápad. Věděli jsme, že jsou v rámci možností v pořádku, proto jsme čekali, až se sami rozhodnou vrátit.

Začal jsem litovat, že jsem Esme zarmoutil, i když nechtěně. Forks se mi zdálo jako skvělý nápad. Pamatuji si plány vily, kterou chtěla Esme renovovat. Měla obrovská okna, kterými do pokojů proudilo velké množství světla. Kolem se rozprostíral hluboký les chránící před nechtěnou lidskou pozorností a zároveň nabízel velmi rozmanitý jídelníček.

Počasí ve Forks bylo pro upíry jako stvořené - po většinu roku pod mrakem. Sluníčko vysvitlo jen ve vzácných chvílích. Tehdy s námi ještě nežila Alice, která by nás předem s jistotou varovala před slunečními paprsky, proto jsme si radši vybírali místa, kde slunce svítí výjimečně. A navíc lidí tam žilo jen minimum.

Proč tak reagovala. Co ji tak zarmoutilo? Ptal jsem se sám sebe v myšlenkách. Nechtěl jsem si připustit, že za to nejspíš můžu já. Do Forks se přeci přestěhovali hned poté, co jsem je opustil. Vím, že to Esme hodně ranilo, ale takhle silnou reakci po téměř sto letech jsem nečekal.

 

Všechno jsem tehdy zahodil. Až dnes si uvědomil, jaká to byla blbost. Těch pět let svobody a následování mých instinktů v podobě upíří přirozenosti pro mě neznamenalo osvobození, jak jsem se původně domníval. Pár vteřin blaha při pití lidské krve nikdy plně nevyvážilo peklo, které jsem prožíval potom.

Myšlenky mých obětí mě doháněly k šílenství. Jediným východiskem bylo nemyslet. Cítil jsem se jako smyslů zbavený. Veškerá lidskost ze mě vyprchala, stal se ze mě krvelačný predátor. Už jsem se ani neobtěžoval svou oběť předem zabít. Držel jsem chabě se vzpouzející tělo své večeře, která při tom kvičela jak podsvinče. Nijak jsem nespěchal, chtěl jsem tu lahodnou tekutinu ve svých ústech cítit co nejdéle.

Ve výklenku domu se schovávala dívka. S hrůzou v očích se tiskla ke zdi.

Viděla netvora, který před ní chladnokrevně zabil člověka. Když jsem ten obraz uviděl v její mysli, zarazil jsem se. Nepoznával jsem se. Nevěřil jsem.

Utekl jsem co nejdál od civilizace. V lese jsem ulehl na chladnou zem a po dlouhé době začal přemýšlet nad svým životem.

Z mého bloumání mě probrala Alice. Její vize se změnila, nabrala úplně opačný směr. Nebyla statická jako dosud. Problikávaly obrazy různých míst, některá z nich jsem znal, ale nic konkrétního.

„Alice, co to…,“ nevydržel jsem a zeptal se.

„Rozhodují se, kam pojedeme,“ odpověděla. Alespoň trochu změna k lepšímu.

Necelé dva týdny po tom, co Carlisle s Esme odešli, nás Alice svolala do obýváku. Věděl jsem, co bude následovat. Do dveří vešel Carlisle. Esme s ním nešla.

„Rozhodli jsme se nějaký čas pobýt na ostrově Esme. Slibujeme, že se tam nezdržíme moc dlouho. Berte to pouze jako dovolenou. Potřebujeme si pár věcí urovnat v hlavě…, “ na chvíli se odmlčel, „vy byste si taky měli někam vyrazit, než se přestěhujeme. Nebylo by dobré se tu déle zdržovat, jsme zde už moc dlouho a nezapomínejte na Emmettův úlet.“ Tím zakončil svůj dlouhý monolog. Očividně ho měl předem natrénovaný, aby nemusel na nic myslet. Povedlo se mu to a já sám jsem se od něj nic víc nedozvěděl.

„Půjdu vám zabalit!“ vykřikla Alice a zmizela. Měla radost, že se Carlisle s Esme rozhodli jet na dovolenou. Podle ní jim prospěje.

Carlisle odešel do pracovny. Emmettovi se zaleskly v očích jiskřičky.

„Rose, co kdybychom si my udělali dovolenou v Africe? Bude to jenom na pár dní, to vydržíš.“ Šrotovalo mu v hlavě. Snažil se vymyslet, na co by Rosalii nalákal, ale nevěděl si rady.

Rose nebyla úplně proti. Nový jídelníček ji také lákal, ale nehodlala dát Emmettovi nic zadarmo. Zvláště po tom, co provedl. Sice se už pár dní velmi hlasitě udobřovali, ale ať se chlapec snaží. Uraženě se otočila na podpatku a odcházela do svého pokoje. Emmett ji následoval a vymýšlel plán, jak ji přesvědčit.

Nechápal jsem, jak v takovéto situaci může být stále tak nad věcí a řešit hlouposti. Jasper šel za Alicí. Přemýšlel, kam pojedou oni.

V obýváku jsem osiřel. V hlavě jsem si promítal vše, co se v posledních dnech odehrálo. Carlisle očividně nechtěl mluvit o tom, co Esme rozhodilo, ale má zvědavost a zlé tušení mě užíraly. Z jeho myšlenek jsem stále nic nezjistil. Ani nevím jak, ale najednou jsem stál před dveřmi do jeho pracovny.

Slyšel jsem hlasitý povzdech: „Pojď dál.“ Poslechl jsem a vešel.

Carlisle si balil knihy.

„Co potřebuješ?“ zeptal se, aniž by přerušil svou činnost.

Myšlenkami zůstával stále u knih. Nevěděl jsem, jak se zeptat. Když mé otálení trvalo příliš dlouho, rozhoupal jsem se.

„Carlisle, omlouvám se. Nechtěl jsem se Esme nijak dotknout. Nenapadlo mě, že by mohla na Forks takto reagovat.“

„Nemáš se za co omlouvat. Je pro nás trochu těžké vzpomínat na dobu, kdy jsme žili ve Forks. Je to však už téměř století, takže bychom se přes to měli přenést. Nejspíš se tam i přestěhujeme, ale potřebujeme se s Esme na to připravit,“ odpověděl Carlisle a chystal se odejít. Ve dveřích se ještě otočil.

„Dejte nám čas.“

Alice už v garáži dávala kufry do auta. Na místě spolujezdce seděla Esme s nepřítomným výrazem.

V myšlenkách měla jeden jediný obraz. Zavřené dveře. Nepoznával jsem je. Carlisle se s námi rozloučil, nasedl do auta a odjížděl s Esme na letiště.

 

Zbloudilé myšlenky:

Nesmrtelnost, taková zdánlivě nesplnitelná věc.

V minulosti a možná i současnosti (co já vím…) po ní mnoho lidí prahlo.

Je ale nesmrtelnost právě to, po čem tak touží? Co to znamená žít život věčný?

Pro ty, kdo po ní dychtí, je nejspíš neomezeným časem, který jim umožní mít vše, co chtějí, protože je čas už nemůže omezit.

Co je ale to, co všichni chtějí?

Zdánlivě to jsou velmi rozmanité věci, teď si ale uvědomuji, že je to lež.

Všichni chceme to samé. Vždy prahneme po tom, co nemůžeme mít. Když dosáhneme našeho vytouženého cíle, po chvíli se ho dostatečně nabažíme a omrzí nás. Následně si najdeme jinou věc a zase se k ní upneme, někteří více, jiní méně. Záleží na naší vůli a odhodlání.

Jsou i tací, kteří jsou schopni jít i přes mrtvoly. A tak pořád dokola…

Celý život se za něčím ženeme. I když se to nezdá, je tento nekonečný hon za štěstím to, co nás naplňuje a dává smysl našemu životu.

Náš život má smysl díky tomu, že je konečný.

Co se stane, když čas přestane mít svůj význam?

Zprvu si řeknete, že je to dokonalé. Stihnete vše, po čem toužíte. Odpadne jedno z hlavních omezení.

Není kam spěchat. Budeme nadšení?

Čas však ubíhá dál, i když pro nesmrtelné už nic neznamená.

Je však fantazie dostatečná, abychom po zbytek věčnosti nacházeli další touhy?

Či je více na místě použít místo nacházeli, slovo vymýšleli?

Jsou naše touhy stálé nebo se mohou časem měnit?

Zprvu bych řekla: „Jistě, mění se!“, ale je to pravda?

Na čem závisí, že se mění?

Není to náhodou tím, že stárneme?

Není to tím, že se s věkem naše touhy mění?

A jestli ano, co se stane, když přestaneme stárnout?

Nebo stárneme i přes to, že jsme nesmrtelní?

Jistě, fyzicky přestaneme stárnout, ale co psychicky?

Psychicky vyspíváme stále, i když vzhled zůstává stále stejný.

Proč?

I smrtelníci stejného věku jsou různě psychicky vyspělí.

Naše psychické stáří se nepočítá na roky.

Stárneme podle toho, v jakém prostředí se vyskytujeme a jak to daná situace vyžaduje.

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

10)  Rene5esme (23.10.2010 13:47)

Jůůůůůůůůů To je úžesné těším se na další

Janeba

9)  Janeba (23.10.2010 13:25)

Hloubání o podstatě našeho bytí s upíry a vlkodlaky?! Nádhera! K podobným úvahám mě podněcovala už Steph, ale jak vidím, vybrušuješ z křemene diamant! Už se těším, jak poskládáš slovíčka do nádherného šperku! ÚCHVATNÉ a SKVOSTNÉ! Díky!

8)  elie_darrem (23.10.2010 10:29)

jsem zvědavá, co se stalo ve Forks, že se Esmé tak zhroutila

Astrid

7)  Astrid (23.10.2010 00:53)

Milujem Tvoje zloudilé myšlienky, je to oblažujúci kúpeľ pre myseľ. Zistíme, že existujú aj iné farby a iné slová a iné... pocity a .. - ok, už čuším.;)
Si skvelá

Alaska

6)  Alaska (23.10.2010 00:02)

julie: Děkuji za Tvou věrnost. Jsem ráda, že o tom vím.
ambro:Já prostě nejsem schopná se příliš odpoutat od předlohy. Bohužel to má to úskalí, že mi dochází nápady...
Bye: Tak to jsou asi mé výrazy doprovázející Tvůj komentář. Skáču nadšením, že tě tato malá nedomrlá ukázka takto nadchla a doufám, že vydržíš až do konce, protože podle mě ten je už trochu dozrálejší, co se mého psaní týče. Ale posuď sama ;).
Na druhou stranu - to mi přece neuděláš, že dovolíš těmto pár písmenkám, aby zakymácelo Tvům rozhodnutím začít novou povídku. Už jen to, žes to zmínila mě donutilo vesele poskakovat na židli. Bye, prosím (po Tvém komentáři by se také mohla stát, že mne mnohé čtenářky rádi ukamenují )
Evelyn: Jo zvědavost, myslím, že to je to hlavní, z čeho má povídka těží ;). Snad zůstaneš až ty "záhady" budou objasněny.
Ree: Bohatě. Až tak moc se zase nepleteš, ale brzo uvidíš. Děkuju.

Ree

5)  Ree (22.10.2010 18:35)


Stačí ti tahle záplava? Protože já nemám slov. Po Emmettovi a Rose jsem kolem téhle povídky nemohla přejít bez povšimnutí. Další požírač času. Ale velmi příjemný požírač času. Jsem zvědavá, co se ve Forks stalo. Kdo s nimi žil a odešel od nich (což jsem si teda - nejspíš špatně - domyslela podle zavřených dveří). Je to úžasné. Budu moc ráda, když se tady co nejdříve objeví další

Evelyn

4)  Evelyn (22.10.2010 17:51)

Zaujal mě název a po prvních pár písmenkách jsem byla ztracená. Nádhera. Probudilas ve mně zvědavost. Moc se těším na další díl

Bye

3)  Bye (22.10.2010 13:53)

Alasko, jen pro Tvoji představu... v jaké situaci se právě nacházím.
Už jsem se SKORO rozhodla, že napíšu další povídku. Jsem (velmi pomalý) autor, který k tomu, aby jeho věty dávaly vůbec nějaký smysl (o poselství nemluvě), potřebuje naprosté ponoření do sebe sama. Takže BOHUŽEL! musím množství rozečtených povídek omezovat na minimum, protože prostě nejsem schopná zároveň psát i číst.
Vykecávám se, viď, neboj, už se dostávám k jádru věci:
TOHLE se prostě nedá jen tak ignorovat!!!
Promiň, ale to fakt MUSÍM dát!!!
Miluju, když se někdo SMYSLUPLNĚ dostává do hloubky, k podstatě věcí, místo aby jenom klouzal po povrchu. Taky bych to chtěla umět!
Po přečtení úvodní kapitoly, která mě naplnila mnoha přísliby (a věřím, že i další nezklame), musím přiznat, že to moje SKORO rozhodnutí něco napsat se trochu zakymácelo, protože mi najednou ten můj námět nepřipadá tak skvělý...
Já se klaním a děkuji za další autorku, která mi nejspíš vyrobí další rýpaneček do osrdí.

ambra

2)  ambra (22.10.2010 12:29)

Základní fakta o Cullenových jsi ponechala beze změny - jejich vztahy, schopnosti, hlavní povahové rysy. Vše ostatní dává tušit, že se nebudeš zdržovat kosmetickými změnami, ale chystáš nám tu podat velký a jiný příběh. S Tvým psaním - těším se MOC!!! Zároveň přiznávám, že mě svírá strach a obavy už teď, kdy jsme dostali "jen" spoustu náznaků a pocit dusného strachu z toho, co bylo, a hlavně - z toho, co bude...

julie

1)  julie (22.10.2010 12:13)

Alasko, tohle je jedna z mých nejoblíbenějších povídek!!! Je skvělá a strašně ráda si ji znovu přečtu... Chytně a nepustí, vleze do myšlenek kdykoliv, i když ji člověk nečeká... a je krásná!!!!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek