24.11.2011 [10:30], Nebraska, ze série Za Mlhou, komentováno 32×, zobrazeno 4728×

Ne úplně skvělý nástup

Přestože jsme si dům byli prohlédnout, stejně jako okolí, přijet teď bylo hrozně vzrušující. A Dean se od dálnice do Snoqualmie coural jako stará babka a nenechal se předjet, takže jsem nedočkavostí a napětím celá vibrovala. A litovala, že jsem ho ze Seattlu velkoryse nechala jet před sebou, aby mohl do případného havarovaného náklaďáku narazit jako první on. Řekl to stejně klidně, jako by mi oznamoval, že zítra bude pršet.

Když po vjezdu do města ještě přibrzdil a jel o pět mil pomaleji, než byla nejvyšší povolená rychlost, nevydržela jsem to a zatroubila na něj. Stáhl okénko a zamával mi.

Jestli se budeš chovat jako malej, tak...

Netušila jsem, co přesně bych mu provedla, takže jsem větu nedokončila. Stejně zareagoval po Deanovsku: ještě víc přibrzdil. Úplně jsem viděla ten jeho pobavený obličej. Milovala jsem ty chvíle, kdy byl bezstarostný a hravý, ale zrovna teď mi to předvádět nemusel. Rozhodla jsem se ve zlomku vteřiny: ulice byla prázdná, ozářená jen lampami, nikde žádné auto. Podřadila jsem a nechala nové, zatím bezejmenné Volvo ukázat, co dovede. Nestihl zareagovat a během pár vteřin jsem ho s vítězoslavným pokřikem předjela. Byl to úžasný pocit, být rychlejší než on. Po svých jsem neměla šanci ho chytit, a když se občas slitoval a nechal mě vyhrát, nebylo to ono. Tentokrát jsem vyhrála prostě proto, že jsem byla lepší a chytřejší a-

Zvuk sirén se rozlehl tichým městem. Ztuhla jsem. Zpoza rohu se vyřítilo policejní auto a bylo naprosto jasné, po kom jde.

Vidíš, co děláš?!

S tepem někde u dvou set za minutu jsem zajela ke kraji a snažila se zůstat v klidu. Nic jsem neudělala. Nic tak hroznýho. Byla tam plná čára? Nebo zákaz předjíždění? Za to mě nemůžou zavřít, určitě ne. Není důvod k panice.

Studoval Edward práva?!

Řidičovy dveře se otevřely a ven vystoupil muž, který svou postavou rozhodně nebudil respekt. Byl malý, nejspíš stejně jako já, a zavalitý. Nasadil si klobouk a vydal se ke mně, ještě předtím ale nakázal svému zástupci, aby obstaral Deanovo auto. V zrcátku jsem sledovala, jak se ten vyšší a štíhlejší z dvojice šérifů vydal k mému muži. Ten už taky vystupoval, což se ani šerifovi, ani zástupci nelíbilo.

„Řekni mu, že tu není nic k vidění!“ houkl šerif. Chtěl zaťukat baterkou na moje okénko, které jsem už stihla spustit dolů. Asi jsem mu porušila nějaký zavedený řetězec pohybů, protože ho to na moment zarazilo. Pak mi ale posvítil do očí.

„Řidičský průkaz. Víte, co jste udělala?“

„No,“ vyhrkla jsem, zatímco jsem lovila v kabelce peněženku. „Asi jsem předjížděla?“

„Asi jste předjížděla?“ zopakoval nevěřícně. Podala jsem mu řidičák a pokusila se vypadat křehce a nevinně. Nezabralo to. Přestal na mě svítit a otočil se dozadu. „Co je? Odjeďte, neděje se tu nic, co by vás mělo zajímat,“ doporučil naštvaně Deanovi.

„Já mu to říkal,“ ozval se zástupce.

„Zastavil jste mou manželku, takže mě to rozhodně zajímá,“ řekl Dean klidně. A mně se trochu ulevilo. Když tu mám Deana, nic se mi nestane. Nedovolí, aby se mi něco stalo.

„Manželku?“ zopakoval šerif nevěřícně. A znovu mi posvítil do očí. „Nejste na to trochu mladá?“ A je to zase tady. Deanovo zafunění bylo jasným důkazem toho, jak moc tuhle větu nesnášíme. Slýcháme ji čím dál častěji, protože se víc pohybujeme mezi lidmi, spolu, jako pár. Nejsem moc mladá. Dobře, kdyby někdo věděl, kdy přesně jsem se narodila, asi by omdlel – a následně by nechali Deana zavřít.

„Jsem plnoletá,“ zavrčela jsem. Znovu se podíval do průkazu a pak ho otočil, jako by zkoumal, jestli z druhé strany nebude napsáno, že je falešný. Jasperovy kontakty naštěstí uměly naprosto věrohodné dokumenty. Dean ignoroval nepřátelské pohledy zástupce a došel až k mému autu, takže šerifa o hlavu převyšoval a kdyby chtěl, mohl vypadat děsivě. Místo toho ale natáhl ruku a pohladil mě. A když jsem se mu podívala do očí, zjistila jsem, že se dobře baví.

Tohle není vtipný!

Téměř neznatelně přikývl.

Celá ta akce se odehrála kvůli tomu, že jsem překročila rychlost o čtyři míle. Čtyři! Deset procent! Večer, v úplně prázdném městečku! Zaplatila jsem pokutu, první v životě. Lístek mi Dean hned zabavil a slíbil, že ho nechá zarámovat. Šerif nevypadal moc pobaveně. Ještě jednou mi zasvítil do obličeje a řekl nám, že si na nás dá pozor a že doufá, že během našeho pobytu nezpůsobíme žádné další přestupky nebo trestné činy.

„Nezpůsobíme,“ přikývla jsem.

„Je dobře, že jsme si jako svůj nový domov vybrali město s tak výborně fungujícími bezpečnostními složkami,“ řekl Dean slavnostním tónem. Sykla jsem na něj, ale dělal, že mě neslyší. Šerif se zarazil.

„Cože? Vy se sem stěhujete?“

„Ano, pane,“ přikývl můj muž. Drze. Naštěstí to ani jednomu uniformovanému muži nedošlo. Šerif se na nás chvíli naštvaně díval a pak si naprosto klišovitým gestem přiložil dva prsty k očím a řekl:

„Všechno vidím.“

Čekali jsme, dokud oba nenasedli do auta a neodjeli – pomalu, samozřejmě. Pak jsem se zamračila:

„Musíš provokovat?“

„Já? Jen jsem se šel podívat, jestli náhodou nepoužívají nepřiměřené násilí, nebo tak něco. Policejní brutalita.“

„Ale no tak. Kdyby se rozhodli mi něco udělat, víš moc dobře, že by se divili,“ protočila jsem oči směrem k černomodrému nebi. Vtom mi to došlo. Dean tu nebyl proto, že by se bál, že mi něco udělají. Byl tu proto, aby se v případě nouze postaral o ty dva. Nesmělo se stát, že se ke mně dostanou moc blízko. Nesměla jsem se dostat pod zámek. Co kdyby chtěli udělat testy na alkohol v krvi? Tomu bychom se museli vyhnout za každou cenu.

Nedovedla jsem si představit, jak přesně. Nebo spíš dovedla, a polekalo mě to.

Dean mi ukazováčkem klepl do brady, abych se probrala a zavřela pusu.

„Jedeme domů. Pomalu.“

Tentokrát jsem poslechla a smířila se s tím, že se plazíme hluboko pod povolenou rychlostí. O dvě křižovatky dál se za námi objevila světla dalšího auta. Bylo naprosto jasné, že šerif na nás vážně dává pozor. Vědomí toho, že nám někdo dýchá na záda mi úplně pokazilo radost z příjezdu k domu, který na nás čekal rozsvícený, jako by nás vítal. Realitní agentka, paní Fitzpatricková, odvedla skvělou práci. Ještě aby ne, za ty peníze, co od nás dostala. Byl přízemní, malý, jen dvě ložnice a obývák s kuchyní oddělenou barovým pultem. Byl ale plně podsklepený - ideální místo pro Deanovu pracovnu a ateliér. Pokud by chtěl někoho fotit, může to dělat i za plně slunečného dne; stačilo jen zakrýt sklepní okénka.

Alice nechápala, proč jsme si vybrali tak malý dům. Edward se při její plamenné řeči na téma Cullenovi vždycky bydleli ve velkém, jen tví rodiče před námi utíkali do mrňavé kovárny musel vzdálit, aby neviděla, jak se baví.

Malý dům rovná se málo ložnic pro hosty. Takže k nám mohou všichni jezdit opravdu jen na návštěvy. Žádné mnohatýdenní pobyty. No, možná jsme byli trošku podlí.

Esmé se trochu dotklo, že jsem jí nedovolila přijet a zařídit nám to tu. Na rozdíl od Alice ale naprosto chápala, že i když je všechny miluju, chci se osamostatnit.

Mamka mi doporučila zjistit, kolik restaurací dělá donášku do domu, protože neumím vařit. Což byla pomluva, dokázala jsem udělat steaky a zeleninové saláty a těstoviny s ohřátými hotovými omáčkami. Hlady rozhodně neumřu.

Než jsem stihla zabouchnout dveře u auta, popadl mě Dean do náruče. Vypískla jsem.

„Umím chodit! Nedělej divadlo!“

„Musím tě přenést přes práh.“

„To se dělá po svatbě, trdlo,“ uculila jsem se a natáhla se, abych mu mohla dát pusu. Zastudilo to; jeden z mých nejoblíbenějších vjemů.

„Nevadí. Nejsi tak těžká, abych tě nedokázal donést dovnitř i teď,“ zlobil mě. Než jsme došli hezky pomalým, lidským krokem ke vstupním dveřím, nemohla jsem si nevšimnout siluety v za oknem protějšího domu.

„Někdo na nás čeká,“ zamumlala jsem.

„Lidi jsou hrozně zvědaví. A my jsme krásní noví sousedé, tak se jim nemůžeš divit. Doufám, že nám zítra přinesou nějaký jídlo na uvítanou, aby ti chvíli nekručelo v břiše.“

„Mně nekručí v břiše pořád!“ ozvala jsem se dotčeně. Jako naschvál mi žaludek hlasitě zaskřehotal. Dean se na mě významně podíval, ale mlčel. Kdybychom byli ještě pořád doma, seběhla by se ke mně půlka domu a děsili by se, že umírám hlady.

„Já vím,“ řekl můj milý blahosklonně. Odemkl, na chvilku slavnostně počkal a pak udělal krok přes práh. „Vítej doma,“ zašeptal chviličku předtím, než mi sevřel mezi rty ušní lalůček. Okamžitě jsem zvláčněla, srdce mi začalo vzrušeně bušit a v podbřišku mi horce zatrnulo. Měl nade mnou obrovskou moc, a nejspíš si to ani neuvědomoval. Stačilo, aby se na mě podíval jinak a tála jsem. Doufala jsem, že to nikdy nepřejde.

„Musíme dojít do postele,“ zamumlal, když jsme se přestali líbat, aby mi mohl přetáhnout přes hlavu halenku.

„Časem,“ vydechla jsem.

„Ty zvrhlý mládě,“ zavrčel. Od krku ke kostrči mi přeběhlo vzrušené mrazení,

A pak mi znovu zakručelo v břiše.

„Ale ne,“ zaúpěl Dean a pevně zavřel úplně černé oči.

„Ignoruj to!“ vyhrkla jsem a pevně ho popadla kolem krku. „Rozptyl mě!“

Další táhlé zaškrundání. Lehce mě ze sebe sundal, neobratně mi narovnal halenku a vydal se do auta pro zásoby jídla.

Být poloupírem bylo občas vážně na nic. Snědla jsem toho za den tolik, co mé lidské vrstevnice za dva. Nebo za tři. A i když jsem to prokládala zvířecí krví, normální jídlo jsem prostě potřebovala.

Naštěstí jsem měla za muže velkého chlapa, takže ty nacpané nákupní koše nebyly moc nápadné.

Při jídle mi volal Jim. Peskoval mě za to, že jím pozdě v noci, protože se mi tak všechny kalorie vrazí přímo do boků. V pozadí jsem slyšela Nata, který ho varoval, že vrazí jednu jemu, jestli bude mít takový pitomý řeči.

Pak jsme si vlezli do vany; jediné věci, kterou jsme nechali předělat. Do té původní bychom se oba nevešli. I teď jsme se k sobě museli hodně tulit, což rozhodně nebylo na škodu. Do toho ale zavolala Alice. Že je to ona jsme poznali tak, že jakmile přestal vyzvánět můj mobil, začal ten Deanův.

„Když to nezvedneme, dojde jí, že volá nevhod,“ oznámil Dean mému pupíku. Omámeně jsem přikývla, ale pak mi došlo, co řekl, a probrala jsem se:

„Když to nezvedneme, bude si myslet, že se nám něco stalo!“ Ač nerada, odstrčila jsem ho, vylezla z vany a vyrobila mokré ťápoty z koupelny až do kuchyně, kde zůstaly naše telefony.

„Co!“ štěkla jsem neslušně.

„Kde jste? Proč mi to nezvedáš?“

„Alice, proč ti asi uprostřed noci, první noci v našem novém domě, kde jsme sami, a to ti musím zdůraznit, úplně sami, nezvedám telefon?“

Pár vteřin mlčela a pak naštvaně (v kombinaci s jejím něžným hláskem to bylo spíš vtipné, ale to jsem jí nikdy neřekla) prohlásila, že jsem stejná jako moje matka.

„Děkuju,“ řekla jsem sladce. „Dobrou noc.“

Dean už byl z vany venku. Sebeteplejší voda chladla s upírem prostě moc rychle. Takže nakonec jsme se do té postele opravdu dostali. Bylo to trochu jako s přenášením přes práh: pomalé, labužnické, se slavnostním nádechem.

Už jsem skoro spala, když mi znovu zazvonil mobil. Obrovská nevýhoda upírů: nespí. A někdy zapomínají, že já ano, a hrozně ráda.

„Hm?“ udělala jsem, jen napůl bdělá.

„Alice si stěžovala, že jsi na ni byla ošklivá,“ informovala mě máma. Jindy bych se asi přela a vysvětlovala bych, že jsem nebyla ošklivá a že Alice přehání, ale teď jsem jen zopakovala stejný zvuk jako na začátku hovoru. „Dobrá práce,“ pochválila mě a slyšela jsem, jak se směje.

„Já to slyšela!“ zaječela Alice někde v domě. Pokusila jsem se usmát, ale byla jsem tak utahaná, že se to nepovedlo. Ucítila jsem, jak mi Dean bere telefon z ruky, ale jestli ještě něco řekl, to už jsem nevěděla.

.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

32)  Paike (03.12.2011 18:47)

Nebyla tahle kapitola nějaká krátká? Nebo prostě uběhla abnormálně rychle? Zdá se mi, že jsem jejím čtením nestrávila více než tři minuty, což je docela blbost, neb jsem některé scény četla několikrát, abych z nich vyždímala co nejvíce toho příjemného pocitu.
Je to děsně pěkný, Neb. Takový uvěřitelný, i když se tam promenádujou upíři.

31)  gucci (29.11.2011 13:29)

.... ...s těma komentama jsem hrozná!!!...všichni už ti to stejně napsali, takže já je tleskám!!!
Proč je Alice při muchlování neviděla??? Někdo ji blokoval....asi zase hledám něco co tam není!

30)  Alrobell (28.11.2011 08:09)

Tak jo... Sedím si tady, bradu podepřenou, zasněný výraz a stupidní úsměv...
Prochází kolem sestřička a říká - "Vy dneska celá záříte!"

Takže já tajně dopufám, že se u této skvělé povídky rozzářím co nejdříve - nejlépe dnes, ale nechci naléhat -
Nebí, tohle je balzám na moji duši - u tvých povídek se člověk nasměje, popláče, trne hrůzou, kouše si nehty, plive kolem sebe čaj a jiné tekutiny,nebo loví zbytky jídla z dýchací trubice...

Takže já ti děkuju... Děkuju, za to,že jsi. Děkuju tvým rodičům, za to, že si našli chvilku a stvořili tě. Děkuju tvojí rodině, které tě krademe, aby ses s námi mohla podělit o svou naprosto geniální fantazii a um.

Ve stoje

Al

28)  eMuska (26.11.2011 20:18)

oni sú perfektní, čistá mama, aj keď má svoju vlastnú esenciu... skvelé!

27)  julie (26.11.2011 15:50)

Takže nenápadný příjezd do města se nepoved,smůla. Policejní hledáček se zaměřil.... a sousedé jsou taky správně zvědaví,to nevypadá moc dobře

26)  Janeba (25.11.2011 22:49)

Nebínko , Mlha je naprosto úžasná skvělá!!!
Má hodně po mamince, ovšem ve spojení s flegmatickým Deanem, tvoří jedinečnou dvojku!!! Ještěže jako záchrana funguje ON!!!!
Chvilku jsem se nechala strhnout její bezstarostnou jízdou, dokud se i mně před očima neudělaly varovné vykřičníky!!!!!
Moc jim přeju poklidný život, ale co bysme z toho zase měli my, že?????!

Děkuji!!!

25)  bb119 (25.11.2011 22:09)

Skvělý, nádherný, úžasný

24)  Elinka42 (25.11.2011 17:35)

Je to vážně úžasný!!!
Moc se těším na další díl!!!

23)  Ewik (25.11.2011 10:53)

Nádhera!! Zhltla jsem to jako malinu. Chudácči...
Těším se na další díl. Strašně.

22)  ambra (25.11.2011 09:45)

Takže přečteno podruhé, včera jsem to jen nahltala, a pak už jen celý den převážela děti po zkouškách a vystoupeních. A myslela jsem na Misty a Deana a modlila se, ať jim to dítě hned neuklohníš . Zase kecám . Jasně, že jim přeju miminko . Ale teď ke kapitole. Proč mě z toho šerifa mrazí? Nebo je to jen z připomenutí toho, jak tenká je hranice mezi utajením a průšvihem? No a pořádná dávka romantiky hned ve druhé kapitole . To je výhoda volných pokračování. Je to tak trochu naopak. Na začátku jsou šťastní a pak přijde problém . Nebo ne? Nebo bude největší problém Alice, která volá zásadně blbě?
Krásně čtivé, opravdu doslova hltám

20)  HMR (25.11.2011 00:31)

pořád se těším
šerif se mi nelíbí, bojím, bojím a to s tou večeří... já chci být taky poloupír jak k tomu já chudinka přijdu, že stačí malá procházka kolem cukrárny a další dvě kila mi říkají ahoj!

19)  Abera (25.11.2011 00:11)

Úžasný

18)  Kamci (24.11.2011 21:05)

nemá to holka snadný

17)  Paja (24.11.2011 21:02)

Jaj, to bude provolaných minut, už to vidím Nádhera, Neb, nádhera, děkuju

16)  sakraprace (24.11.2011 20:21)

Musím ještě. Oni jsou prostě dokonalí. Ty rozhovory. Telefonáty. O zbytku ani nemluvě. Zase v tom lítám, až po uši.

15)  MisaBells (24.11.2011 20:15)

Je mi jich táááák líto! Odjedou od nich a stejně nemají klidu... chudáčci... ale taky chápu zbytek rodiny, která prostě nedokáže přijmout fakt, že jsou jinde. Neb, perfekt! Super-truper-gruper! Zhltla jsem to a ani nestačila mrkat. Děkuju!

14)  sfinga (24.11.2011 18:57)

Misty je téměř ve všem po mamince. Ztřeštěná, lehce sarkastická, (ba i bažící po sexu se svým upírem ) ale po tatínkovi je romantička jak prase
Ti dva se tedy rozhodně nudit nebudou a já se na to nenudění těším

13)  Rosalie7 (24.11.2011 17:50)

Misty je prostě úžasná. Nevím, po kom to má(že by po mámě?), ale její pohled na svět je překrásný, lehký a hlavně humorný. Asi se to opravdu dědí, a navzdory tomu, že zatím není tak ostrá jako Minnie, ji jednoduše zbožňuju.
Těším se na další vtepné příhody ze života poloupírky

1 2   »