19.11.2011 [22:30], Kamikadze, ze série Za láskou přes překážky, komentováno 6×, zobrazeno 2383×

Zaregistrovali mě rychleji, než bych čekala. Sam se zakousl jako první. V tu chvíli jsem předala velení Bílé. Přijala ho se zuřivým zavrčením. Nevnímala bolest z utržených ran, a že jich bylo požehnaně, rvala se jako správný vlk. Když přiběhli ostatní, stáli jsme na nohou jen my dva se Samem.  Jared ležel o kus dál se zlámanými žebry.

Viděla jsem sama sebe očima ostatních. Bílá už rozhodně neměla bílou barvu. Ale rvala se dál. Do doby, než se nám Sam zakousl do krku.  V tu chvíli jsem ucítila, jak do jeho těla něco narazilo. Odmrštilo ho tak dál ode mě a Jake s Paulem dodělali to, co Bílá načala. Leah se Sethem hlídali Colina, Bradyho, Quila a Embryho. Mladí by se možná i rvali, ale Embry s Quilem ne. A to bylo rozhodující.

Sam nebyl mrtvý, jen omráčený. Možná mu něco zlomili, ale ve chvíli, kdy padl k zemi, ho nechali být. Se mnou to tak růžové nebylo. Už mě sice nikdo netrhal, ale Sam mi prokousl tepnu. A krev jsem ztrácela rychleji, než se stihla dotvářet nová. Zase jsem umírala. Už mě to vážně unavovalo.

Donutilo mě to proměnit se do lidské podoby, jako by toho nebylo málo, začala jsem se dusit.

„Mandy! To ne!“ uslyšela jsem křičet Paula. Hledala jsem ho pohledem, dokud se neobjevil v mém zorném poli.

„Znovu mi tohle neuděláš! Nedovolím ti to!“ ujistil mě s křikem a do rány, ze které krev vystřikovala v stále slabším proudu, vrazil dva prsty.

„Cullene! Pojď mi do prdele pomoct!“ zařval, až mi praskl ušní bubínek. Ucítila jsem v uchu vlhko. Jeden by řekl, že už mi té krve moc nezbývalo, a hele. Naštěstí mi zůstal ten druhý, tak jsem slyšela alespoň něco.

„Sam jí prokousl tepnu. Ztrácí krev rychleji, než se stíhá uzdravovat.“ Znovu jsem zjistila, že chvíli před smrtí se vám zbystří smysly. I na půl hluchá jsem slyšela rozhovor přes celý výběh, halu a ještě stáj. Běh dvou upírů přičemž jeden nesl něco, co cinkalo.

Dlouho to netrvalo a byli u nás. Carlisle a Edward. Byla jsem poctěna. Můj život pro něj musel něco znamenat, když byl schopný odtrhnout se od Belly.

„Máš pravdu,“ usmál se na mě.

Vezměte i Sama a Jareda. Nejspíš budou taky potřebovat trochu té péče. A chci si to potom s nimi vyřídit sama. Požádala jsem ho v myšlenkách. Z místa, kde ležel černý vlk, se ozvalo zasténání jako potvrzení mých slov.

„Neboj, Carlisle se o ně postará, když budeš chtít. Nejdřív ale ty. Navíc, Rose by nám neodpustila, kdybychom nové majitelce Větroplacha nevěnovali dostatečnou péči,“ ujistil mě, zatímco mi Carlisle uzavřel tu tepnu svorkami. Alespoň to přestalo krvácet, jenže té krve už mi moc nezbývalo. Cítila jsem ji zase přicházet. A neměla jsem ji ani trochu ráda.

„Mandy, tohle ne. Přece nám tady teď neumřeš!“ upozornil mě Edward. V Paulových očích se objevil čirý děs. Já se vážně snažila.

„Lásko, vydrž to. To dokážeš!“ žádal mě se slzami v očích. Natáhla jsem k němu ruku a chtěla ho pohladit po tváři. Chytil mě za ni a sám si ji na tvář přitiskl.

„Tepna je zasvorkovaná, páteř zlomenou nemá, takže přenosu nic nebrání. Naštěstí má stejnou krevní skupinu jako Bella a v domě je velká zásoba krve,“ ozval se zničehonic Carlisle. Ještě jsem slyšela, jak Jake sliboval, že ohlídá dva zraněné vlky. Pak mě pohltila tma.

Rozhodně to nebylo tak klidné bezvědomí, jako naposledy. Pořád mě honili vlci. Snažila jsem se jim utéct, ale vždy mě obklíčili. A v tu chvíli se ten sen začal opakovat. Na po páté už jsem se probudila.

„No konečně. Bál jsem se, že chceš zase spát tak jako minule,“ ozvalo se nade mnou. Zvedla jsem oči a koukala se na usmívajícího se Paula. Na ty kruhy pod jeho očima jsem si začínala zvykat. Což nebylo dobře.

„Ty jsi zase nespal,“ zachraptěla jsem. Škrábalo to, až jsem se chytila za krk. A narazila na spoustu náplastí a obvazů. Můj nechápavý pohled se stočil zpátky na Paula.

„Je to zvláštní, ale ty zranění, co ti způsobil Sam, se hojí pomaleji, než normálně. Můžu tě ujistit, že on je na tom úplně stejně,“ ušklíbl se nenávistně.

„Co Jared?“ zeptala jsem se.

„Je v pohodě. Chce se ti omluvit, mohl se sice vymluvit na rozkaz alfy, ale neudělal to. Jednal sám za sebe a mrzí ho to,“ pokrčil rameny. Chvilku na to vtrhli do pokoje i ostatní. Upíří, vlci a Bella v kolečkovém křesle. Vypadal podstatně líp, než jsem si pamatovala. Asi jsem byla v limbu dost dlouho.

„Ani ne, ale přišli jsme na jistou věc,“ vysvětlil mi Edward.

„Nasává krev,“ uchechtl se Jacob, když zjistil, na koho se dívám. Se zvednutým obočím jsem se zadívala na Bellu. Ta zčervenala.

„Dobrou chuť,“ uculila jsem se na ni.

„Carlisle, můžu se posadit, nebo musím ještě ležet?“ zeptala jsem se svého doktora.

„Myslím, že se můžeš i trochu projít. Ne moc, ale protáhnout ano,“ pousmál se. Myslím, že ani netušil, jakou radost mi udělal. Dokud jsem ze sebe neshodila deku. Krom podprsenky a kalhotek jsem na sobě měla snad tuny obvazů. Proto jsem si připadala jako oblečená.

„Jejda,“ kuňkla jsem, „to všechno Sam?“ otočila jsem se na Paula. Ten při pohledu na moje zafačované břicho zavrčel.

„Jo, Jared se činil na zádech, ale buď v naprosté pohodě. Ty se zahojily naprosto bez problémů. Křídla jsou pořád stejně nádherná,“ uklidnil mě. Jared měl víc štěstí, než rozumu.

Zničehonic do pokoje vtrhl Quil. Chtěla jsem zavrčet, ale srůstající kůže na mém břiše mi v tom zabránila. Místo toho vyšlo z mých úst bolestné zakňučení. Paul s Edwardem mi okamžitě pomohli sednout si.

„Zapomněl jsem se zmínit, že Embry a Quil se chtějí přidat ke smečce,“ pousmál se Paul omluvně.

„Sam se probral. Snaží se přetrhnout pouta,“ informoval nás. Podívala jsem se na Paula. Ihned si sundal košili a pomohl mi ji obléct.

Byl v pokoji vedle. Dokud se neotevřely dveře, nebylo slyšet vůbec nic. Potom ano. Křičel, cukal sebou a snažil se z pout vyškubnout.

„Uklidni se, ať ti můžu zkontrolovat rány.“ Carlisle se změnil. Pryč byl ten příjemný doktor, který se staral o mě. Najednou byl chladný, odměřený, ale přitom stále profesionál.

„Je to zahojené, ale zůstaly tam jizvy,“ broukl si pro sebe. Jenže ho slyšel každý z nás. Sjela jsem pohledem na své břicho a vyschlo mi v hrdle. Sam taky ztuhl, konečně si všiml mé přítomnosti. Carlisle se ke mně otočil se smutným pohledem.

„Jizvy jsou dobrý, taky jsem mohla být mrtvá,“ zasípala jsem. Stejně mi to nikdo neuvěřil.

„Pro mě budeš vždycky ta nejkrásnější,“ ujistil mě Paul. Nechala jsem se obejmout a odvést zpátky do pokoje. Teprve tam stavidla mých slz povolila.

„Neplač, pořád si to ty. Nádherná a hlavně moje Mandy. A živá. Komu záleží na nějakých jizvách,“ utěšoval mě.

„Miluju tě, Paule, víš to?“ zašeptala jsem mezi vzlyky. Objal mě ještě silněji a do ucha mi šeptal stejná slova. Teprve pak jsem se uklidnila. Měl pravdu. Byla jsem naživu a to je hlavní.

„Už mám toho andalusana,“ kuňkla jsem s úsměvem. Usmál se na mě a kývl.

„Já vím. Je nádherný. Rose mi ho ukazovala. A Alice prý zařizuje šaty. Ani se nenaděješ a budeš moje,“ slíbil mi pevným hlasem. Tak to teda ne.

„Já nechci, aby mi šaty vybíral někdo jiný!“ vzepřela jsem se a chtěla jít dolů. Zarazil mě, otevřel skříň a podal mi volné kalhoty.

„Esmé nám vyčlenila tři pokoje. Prý jako vděčnost, abychom nespali venku v lese,“ odpověděl na můj tázavý pohled, zatímco jsem se oblíkala.

„Já vím, chceš si šaty vybrat sama, ale neudělala jsem toho moc, jenom pár návrhů. Samozřejmě pochopím, když to odmítneš. Ale bude mě to strašně mrzet,“ ospravedlňovala se Alice hned.

„No tak mi je ukaž,“ kapitulovala jsem. S radostným zavýsknutím mě táhla ke stolu. Fakt jich bylo jen pár. Jenže žádné nebyly podle mých představ.

„Já ti nevím. Představovala jsem si je trochu jinak. Máš tady někde notebook?“ zeptala jsem se jí. Kývla, zmizela a hned byla zase zpět s notebookem v rukou.

Chvilku mi to trvalo, ale nakonec jsem je našla.

„No jo, ale to je konfekce a navíc s touhle sukní se do sedla nedostaneš, potřebuješ k ní krinolínu,“ pokrčila rameny.

„Já vím, ale jde mi o ten korzet. Nějaký takový jsem chtěla. Nešlo by to nějak udělat? Třeba kdyby se z tohohle návrhu vzala sukně a přidal se k ní ten korzet, to by šlo, ne?“ zahleděla jsem se na ni s nadějí v očích. Koukala na to a v duchu si nejspíš představovala, jak by to vypadalo.

„Hm, tahle ne. Ale tahleta by padla jako ulitá,“ ukázala na jinou. Vlastně to vypadalo líp, než jsem čekala.

„Fajn, takže to překreslím a pošlu k ušití, co ty na to?“ zeptala se. Neměla jsem námitek. Jen pár otázek. Kolik to bude stát a za jak dlouho jsou schopni je ušít.

„Do měsíce, a buď v pohodě, zaplatím to,“ usmála se na mě. To ne.

„Zapomeň. Stačí, že mám od tvojí rodiny Větroplacha. Řekni cenu,“ zamítla jsem to. Nechtěla jsem, aby mi platili i šaty.

„Fajn,“ kapitulovala. Nakonec nebyly nijak zvlášť drahé.

„Mandy, můžeš sem nahoru? Vytáhnu ti stehy,“ zavolal mě Carlisle zpátky do své pracovny. Sam už byl pryč. Jake brknul Emily a ta si pro něj přijela. Nejdřív skoro vrčela na mou stále se rozrůstající smečku, dokud neviděla, co jsme si se Samem navzájem způsobili.

„Zasloužíš si to. Máš poslouchat svůj rozum a ne radu,“ prskla po něm a zamířila ven.

„Ta mu dává kapky,“ uchechtla jsem se, jakmile se za nimi zavřely dveře. Edward s Emmettem souhlasně pokyvovali hlavami.

Vypadalo to strašně. Od ucha přes spodní čelist a krk se táhly čtyři dlouhé růžové jizvy po drápech, z obou stran krku jizvy po kousnutí a břicho vypadalo jako po napadení toho blbečka z Elm Street.  Roli v hororu bych mohla obsadit z fleku.

„Mandy, rozhodli jsme se, že zaplatíme plastickou operaci. Jakmile se přestaneš měnit. Bránila si nás a tohle je to nejmenší, co pro tebe můžeme udělat. Ty jizvy nejsou hluboké, krom těch na krku, takže jde jen o kosmetickou úpravu. Zvládl bych to i tady, ale nechci nic riskovat,“ slíbil mi. S úsměvem a slzami v očích jsem se k němu otočila.

„Děkuju, zase jsi mi zachránil život. Jsi ten nejlaskavější člověk, jakého znám. A jestli ti někdo bude tvrdit opak, nevěř mu,“ zamumlala jsem a pevně ho objala.

„Mandy, ani nevíš, co to pro mě znamená,“ pousmál se.

O hodinu později jsme seděli v autě a mířili k Johnovi, Esmé chtěla, abychom přivezli koně všech členů smečky. John to povolil. Nepočítali jsme ovšem s menší komplikací v podobě rady.

„Co se stane, když se teď přeměním?“ naklonila jsem se k Jasperovi. Jel s námi jako doprovod, a asi i ochranka. Moje. Což jsem nechápala, vlků kolem mě bylo víc, než dost. Jaka a Paula. Zbytek držel zvýšenou hlídku.

„Asi by to těm jizvám moc dobře neudělalo, ještě nejsou úplně zahojené, mohly by se roztáhnout a to by vypadalo strašně,“ pokrčil rameny. S povzdechem jsem z auta vystoupila jako člověk.

„Oceňuji, že s námi jednáš, jako člověk, Amando,“ vzal si slovo Jaredův otec. Odfrkla jsem si a demonstrativně přejela po jizvách na krku.

„Je nám všem líto, co se ti stalo, ale Sam neměl na vybranou. Chránil svůj lid, na rozdíl od tebe,“ pokračoval. Možná chtěl říct ještě něco, ale můj pohled mu to nedovolil.

„Já chráním své přátele. Ty nejúžasnější lidi, které znám. Vy jim říkáte monstra, ale zkusili jste se někdy podívat do zrcadla? Carlisle ošetřil dva vlky, kteří napadli jeho rodinu. Můžete o sobě říct to samé? Nemůžete,“ promluvila jsem hlasem, který vyděsil i mě samotnou.

„V tom případě nejsi pravá Quiletka. Ostatně se není čemu divit, vzhledem k tvým rodičům,“ promluvil pro změnu Quilův dědeček. Nejstarší člen rady, patřil i do té, která donutila odejít tátu.

Se zavrčením jsem v momentě stála před ním, obklopená svou smečkou.

„Mé rodiče si neber do huby. Kvůli tobě a tobě podobným musel táta opustit svou rodinu a místo, kde se narodil, ale nikdy na svůj kmen nezanevřel. Teď by to však udělal. A byl by sakra hrdý na to, co jsem udělala, protože takhle mě vychoval!“ vrčela jsem mu do obličeje výhružně. Ne, to nebyla Bílá. Byla jsem to jen a jen já. Ještě chvilku a možná by dostal infarkt.

Pak mi Jasper poslal vlnu klidu a kluci mě od něj odtáhli pryč.

„Díky,“ pousmála jsem se do auta. Teprve v tu chvíli si rada všimla, kdo mě doprovází.

„Je pod mou ochranou a pod ochranou smečky. Jestli se k němu chcete dostat, budete muset přese mě. A Sam s Jaredem už ví, že je to nemožné,“ zavrčela jsem tiše.

„To už by stačilo. Same, odveď si to torzo rady, než se rozmyslím a zavolám policii. Jste na cizím pozemku,“ ozval se zničehonic John. Světe div se, poslechli. Zůstal jen Jared.

„Johne, co si myslel tím torzem rady?“ zeptala jsem se ho tiše, když jsme do auta nosili věci od koní. Sedla, čištění, deky, chrániče a tak.

„No, to, co jsi tady dnes viděla, je jen zbytek. Já, Billy, Sue a Quilův táta už v radě nejsme. Odstoupili jsme. Billy hned po tom, co odhlasovali to napadení, Sue spolu s ním a Quil starší někdy během dneška, když se Sam vrátil,“ usmál se na mě spiklenecky.

„A všichni odstoupivší stojí za vámi. Hlavně Billy, nelíbí se jim sice, co v Belle roste, ale chápe její volbu. Koneckonců, sám je otcem,“ dodal. Hodně mi to zvedlo náladu.

„Mám ještě jeden dotaz. Proč zmizela cedulka z Lucasova boxu?“ obrátila jsem list. Normálně bych si toho nevšimla, ale sousedil s boxem Dreamera, u kterého bylo jeho sedlo.

„Je prodaný. Proč? Chceš si pronajmout další box?“ věštil. A dařilo se mu to.

„Mám toho andalusana. Dostala jsem ho od Rose,“ pokrčila jsem rameny.

„Jasně, je tvůj. Jen mi potom řekni, až ho budeš uvolňovat, ať můžu dát vědět dalším zájemcům,“ slíbil mi.

Odnikud najednou vyběhl Shadow a zmerčil mě. V ten moment stál na zadních tlapách a snažil se mi umýt obličej.

„Ahoj, vlče moje,“ usmála jsem se na něj a nechala se dál čistit.

„Nechceš si ho taky odvézt? Ne že by dělal problémy, ale je až moc akční,“ škemral můj nejmilovanější trenér.

„Jaspere, nebude to problém?“ nakoukla jsem do auta, ale nebyl tam. Naopak, vycházel za doprovodu Paula z klubovny. Oba nesli stájové deky.

„Jazzi, můžu s námi vzít i Shadowa?“ zeptala jsem se znovu a ukázala na vlka u svých nohou. Sotva Jaspera uviděl, už se k němu řítil se šťastným blafáním. Jasper na něj zíral jako na zjevení.

„Nebyl on malej?“ hleděl poněkud vyšokovaně před sebe. To už jsme jeli zpátky k vile. Trambus s koňmi před námi.

„Jo, ale roste,“ culila jsem se šťastně jako blecha. Viděla jsem Billyho, stavili jsme se tam totiž pro Carol.

„Chci ji vzít za Sethem, prázdniny za pár dní končí,“ pousmála jsem se na něj. Už bylo sice září, ale kvůli jakýmsi opravám začínal školní rok trochu později.

„No, ono to nebude tak horké. Věděla jsi, že její rodiče jsou archeologové? Jedou teď na dva roky kamsi do Egypta. Chtěli, aby jela Caroline taky, ale podařilo se nám je přesvědčit, aby tady mohla zůstat,“ usmál se. To už Carol vycházela z mého tehdejšího pokoje s kufrem v ruce.

„A budeme muset udělat na útesech oheň. Za pár dní bude mít šestnáct,“ narážel na náš kmenový zvyk. Narozeninové ohně.

„Vím, že roste. Je to živý tvor. Ale takhle rychle?“ vtáhl mě Jasper zpátky do přítomnosti. Musela jsem se rozesmát.

„Jo, takhle rychle.  Vezmi si, bylo mu půl roku, když mi ho Paul dal. Pak už rostou rychle. A to ještě není konec,“ postrašila jsem ho. Hraně se polekal a vytřeštil na mě oči. Usmála jsem se a podrbala psí hlavu v mém klíně. Seděl pod palubní deskou a nechal se hladit.

„Já zírám,“ vypadlo z Johna, když vylezl z auta. Cullenovic vilu viděl asi poprvé v životě.

„Potřebujete pomoct?“ zeptal se Jake a střílel pohledem k domu.

„Jdi za Bellou, my už to zvládneme,“ pousmála jsem se a Carol poslala taky do domu. Seth měl po hlídce, takže spal.

„Ukážu jí, který je to pokoj,“ zjevila se u nás zničehonic Esmé.

„Počkej, až uvidíš ty stáje, to budeš teprve zírat,“ naklonila jsem se k Johnovi a převzala od Paula Pellovo vodítko. Jak jsem si myslela, John rychle vzal Darkness a následoval mě.

„Eh,“ vydechl, jakmile jsme vešli dovnitř. Rose zrovna zavírala box Flake a usmála se na nás.

„Už jsme jim nachystali boxy,“ ukázala na řadu boxů. Byla jsem jí vděčná.

„Já jdu za Bellou, to psisko už tam nejspíš je,“ ucedila na Jacobovu adresu a chtěla zmizet.

„Já jsem taky psisko,“ zavrčela jsem tiše, ale jen se rozesmála.

„Vím, ale tebe mám ráda,“ pokrčila rameny a zmizela.

„Ti dva se nikdy nebudou mít rádi. Dneska od ní dostal dárek. Psí misku se jménem Fido. A on jí zase pokouší vtipy o blondýnkách. Jsou jako malí,“ postěžovala jsem si. John se jen rozesmál.

O půl hodiny později jsme se zase loučili. Za pár dní jsem ho ale viděla znovu. Trochu nečekaně. Zrovna jsem vedla Větroplacha zpátky do stáje. Stál s Paulem u Dreamerova boxu a hnědák poctivě žvýkal všechny dobroty, co mu přinesli.

„Kazíte mi koně,“ upozornila jsem je na svou přítomnost. John se otočil a zůstal hledět. Větroplacha viděl poprvé. Paul si nás však nevšímal. Zakroutila jsem hlavou a zaparkovala Vánka u něj doma. Odstrojit ho a vyčistit už netrvalo tak dlouho, jako když jsme spolu začínali. Docela si na mě zvykl.

„Tys mě neslyšel? Kazíš mi koně,“ drcla jsem do Paula. Jen se usmál a podstrojoval mu dál. Něco mě napadlo.

„Dai, chceš mentolku?“ zeptala jsem se bělouše vedle. Na to už slyšel. V ten moment mě držel v pase a odnášel pryč. Kopala jsem kolem sebe, pištěla, ale nic nepomáhalo. Dokonce se mě ani ti koně nelekli.

„Žádný mentolky, ještě to tak,“ zamumlal a odnášel mě do sedlovny.

„To říká ten pravý. Taky nechci, abys Dreamerovi dával tolik cukru. Bude tlustej,“ oplatila jsem mu. Jen se uchechtl a zavřel za námi dveře.

„Co se děje?“ zeptala jsem se ho opatrně. Postavil mě totiž na zem, ale sám zůstal otočený obličejem ke dveřím.

„Pamatuješ, jak si pro mě vybírala Daie?“ zeptal se tiše. Jo, pamatovala jsem si to. Tehdy to ještě bylo všechno čerstvý a krásný. Ale asi jsem tušila, že se bál mé reakce. Hlavně kvůli tomu, co se dělo potom.

Pousmála jsem se a přitiskla se k jeho zádům.

„Pamatuju. Když jsme ho přivezli, ukázal si mi Vlčí zátoku,“ šeptla jsem. Ztuhl a vzápětí se ke mně otočil.

„Jak to děláš, že si ze všeho bereš jen to nejlepší?“ vytřeštil na mě oči. Jen jsem se usmála a pokrčila rameny. Rozhodně bylo lepší tohle, než třeba vzpomínat na ty první dny v Connecticatu.

„Proč ses na to ptal?“ změnila jsem téma. Pousmál se a posadil se zády ke dveřím, ani ke mně nestihl natáhnout ruce a už jsem seděla vedle něj.

„John potřebuje pomoct. Carol bude mít narozeniny a rodiče ji chtějí dát koně. Myslím si, že to má být náhražka té jejich dvouleté nepřítomnosti. Znáš to, špatný svědomí, že se nechali přesvědčit až příliš rychle. Na penězích prý nezáleží, a John chce, abys jela s ním a pomohla mu vybrat pro ni toho pravého parťáka, nebo parťačku. Samozřejmě bez Carol. Překvapení,“ vysvětlil mi tiše. Proč mi to všechno říkal v sedlovně mělo vlastně svůj smysl. Chvilku na to se totiž ve stáji ozval hlas budoucí oslavenkyně.

„Kdy pro něj chce jet?“ zeptala jsem se. Usmál se. Tohle jsem si přece nemohla nechat ujít.

„Zítra, dneska máme trénink, chce, abys tam byla taky, Carol totiž bude trénovat s námi, tak abys měla nějakou představu,“ prozradil. Tak to teda ne, dneska jsme měli s Dreamerem naplánovaný výlet.

„Chtěla jsem jet se Snílkem k zátoce,“ postěžovala jsem si.

„Nikdo netvrdí, že musíš trénovat, stačí, když tam budeš. A k zátoce můžeš potom,“ zkusil to na mě se škemráním.

„No tak jo,“ kývla jsem nakonec. Kdybych věděla, že si za to vysloužím takový polibek, kývla bych mnohem dřív. Vážně, už jsem se svatby nemohla dočkat.

„Teď mě napadlo, kde chceš tu svatbu vlastně provést? Šaty budou hotové do měsíce,“ zamumlala jsem sotva se můj mozek rozhodl přestat stávkovat. Paul jen pokrčil rameny.

„V La Push? Třeba na útesech?“ navrhl.

„Abych spadla do moře? To se mě snažíš zbavit rychle,“ drcla jsem do něj. Ne, útesy opravdu ne. Až moc nebezpečné, hlavně pro koně.

„Za měsíc tam bude foukat strašný vítr, jako každý říjen, nic bychom z toho neměli,“ dodala jsem rychle smířlivě při pohledu do jeho obličeje.

„Amando, tohle už nikdy neříkej!“ zavrčel tiše. Jen jsem kývla a rychle se k němu přitulila. Když chtěl, dovedl nahnat strach.

„Maté nějaké posvátné indiánské místo?“ zeptala jsem se tiše. Sykavě se nadechl.

„Mandy, z řečí toho dědka si nic nedělej. Ty jsi Quiletka každým coulem. Takže, ano, máme svoje posvátné indiánské místo. Jenže na něm stojí ohniště. A tam se vzít nemůžeme, je pouze pro kmenové účely,“ řekl tiše, ale důrazně.

„Pak už zbývá jen Forks,“ pokrčila jsem rameny a tu jeho přednášku na téma já a Quileti, přešla bez povšimnutí.

„Hm, svatba v kostele…“ nechal tu větu vyznít do ztracena.

„Koně,“ vrátila jsem ho zpátky do reality.

„Mandy, buď alespoň trochu romantik,“ mlaskl nespokojeně. Jen jsem se uchechtla a zavrtala se do jeho náruče ještě víc.

„Mě už nic nenapadá,“ povzdechl si.

„Tak zkusíme ty útesy, zjistím u Alice, který den nebude moc velký vítr,“ pokrčila jsem rameny.

„A co třeba Vlčí zátoka, to by šlo?“ vypadlo z něj najednou. Zarazila jsem se a otočila se k němu. Nevnímal, koukal před sebe a vypadal, že si něco představuje. Pak se usmál. A já taky, zátoka byl výborný nápad.

„Přes les se můžeš dostat autem,“ podotkl ještě opatrně.

„To je fakt, Kia by to měla projet,“ souhlasila jsem.

„Můj Range Rover taky,“ ozval se, jako bych shazovala jeho auto.

„To je fajn, tak pojedeme každý zvlášť,“ uculila jsem se na něj a lípla mu pusu na tvář.

„Tak jsem to zrovna nemyslel,“ zabručel, ale víc to nekomentoval. Naopak, zvedl nás ze země a otevřel dveře. Stála jsem rovnou před Alicí.

„Šestnáctého října, ani vítr, ani zima a lehce pod mrakem,“ usmála se na mě.

„Takže tam budete moct být i vy,“ kývla jsem hlavou s úsměvem. Paul vedle mě zabručel na protest.

„Kuš, Alice pomáhá se šaty, Rose mi dala Větroplacha a bez Jaspera se prostě vdávat nebudu,“ dupla jsem si a bylo. Ještě ten večer jsem pozvala všechny Cullenovy. Teda, krom Belly, ona sama to pozvání se smutným úsměvem odmítla. Dle jejích slov, by to jako novorozená upírka nezvládla. A Edward tam bez ní nechtěl být. Byla pravda, že tak krev jí pomáhala a vypadala nejlíp od té doby, co jsme sem přišli jako smečka.

„Zapomněl jsem se zeptat, jaký byl vlastně výlet do zátoky?“ probudil mě Paul z polospánku.

„Hm, docela fajn. Ta cesta od stáje by se dala v pohodě projet i na koni,“ zamumlala jsem, přitulená jak nejblíže to šlo.

„Když to říkáš, tak asi jo. A mohli bychom jet spolu,“ pousmál se.

„Jedeme v autech,“ kývla jsem hlavou a znovu se pokusila usnout.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!