Sekce

Galerie

/gallery/86d658cb14_47124058_o2.jpg

A pokračujeme dál, po dlouhé době, ale pokračujeme

Sledoval mě obezřetně a z místa se ani nehnul, to vylákalo Paula. Postavil se přede mě a chytil mě za bradu.

„Lásko, to je Carlisle, neublíží ti,“ promlouval ke mně tiše. Já mezitím bojovala s vlčicí a snažila se ji dostat pod kontrolu. Byly to její oči, co Carlislea vyděsily.

„Asi má holka jinej názor, než já,“ zamumlala jsem omluvně, když se mi to povedlo. Teprve potom se doktor uvolnil.

„Omlouvám se za ni, zase si na to musím zvyknout,“ přidala jsem ještě omluvu, ale Carlisle mě umlčel kývnutím hlavy.

„Hádám, že tohle je důvod dnešní návštěvy, viď?“ usmál se na mě vědoucně.

„Hm, taky. Hlavně mi přišlo fér, aby o tom věděla tvoje rodina,“ doplnila jsem ho s pokrčením ramen, „naposled jste se o tom dozvěděli taky,“ dodala jsem ještě. Carlisle se trochu zamračil nad touhle vzpomínkou.

„Každopádně, s nějakými následky se můžu rozloučit a se závoděním se rozloučit nemusím,“ zazubila jsem se na něj vesele. To ho taky rozesmálo, dokonce byl tak hodný a rovnou mi vystavil potvrzení zdravotního stavu.

„Zajdi ještě za Darekem, taky se po tobě ptal,“ doporučil mi, když jsme odcházeli. Paul se neudržel a tiše zavrčel.

„Žárlivko,“ broukla jsem s úsměvem a pohladil ho po paži.

„Někdy si říkám, který z nás je otištěný,“ usmála jsem se na něj v čekárně. Objal mě ještě pevněji a do vlasů zabořil nos.

„Mandy? Co ty tady tak brzo?“ usmála se na mě jedna ze sestřiček. Poznávala jsem ji.

„Jejda, Alfréd,“ uchechtla jsem se, zatímco u ní to vyvolalo salvu smíchu.

„Už jsem zpátky, naprosto v pohodě, tak jsem si řekla, že zajdu za Darekem,“ vysvětlila jsem jí.

„Tak to máš dneska smůlu, Darek slouží až zítra,“ zazubila se na mě. Vykulila jsem na ni oči a vzápětí se otočila na Paula.

„V tom případě pádíme na trénink, už tak nejspíš přijedeme pozdě,“ drcla jsem do něj a usmála se na sestřičku.

„Vzkážu mu, že jsi tady byla, ať tě čeká,“ slíbila mi a rozloučili jsme se.

„Prosím tě, slušně, ani známost s Charliem nás pokuty neušetří,“ požádal mě můj vlk, když jsem si zapnula pás a chtěla vyjet z parkoviště.

„Děláš, jako bych snad jezdila jako šílenec. Zatím si se mnou jel jenom dvakrát, nikdy mě totiž za volant nechceš pustit,“ zabrblala jsem a konečně vyrazila. Rychlostní limit jsem překročila jen trochu. A nikdo nás nezastavil.

„No kde jste?“ utrhl se na nás John.

„V nemocnici, musím ještě na jednu kontrolní prohlídku, abych mohla zase závodit,“ vymluvila jsem se a pádila do šatny se převlíct. Narazila jsem tam na Setha a Carol.

„Tak co?“ vybafla na mě Caroline, zatímco si oblíkala rajtky.

„Povolení od Carlislea mám, Darek tam bude zítra,“ vzala jsem to ve zkratce a bleskově se převlíkla.

„Tak jdeme na to, ne?“ zazubila jsem se na ty dva a šatnu jsme opustili společně.

„Takže, bando. Práce je hotová, máme tady nějaké brigádníky, tím pádem je na vás jenom ježdění. Rozvrh následovný. První skupina Paul s Daiem, Seth se Stingem a Leah se Siderou. Druhá skupina, Mandy a Taliango, Jacob a Silver, Embry a Pell. Další, Jared se Snowym, Quil s Gulim a Paul s Puertem. Znovu Mandy, tentokrát s Dreamerem, Leah s Darkness a Carol si vezme Rica. Dál Seth a Diamond, Embry Step a Jacob a Lacipo. Nakonec Jared a Renegy a Quil se Simianem,“ zavelel John a já si povzdechla. Zase Taliango.

„Mandy, nevyměnila bys Talianga za Simiana?“ koukl na mě Quil prosebně. John jen pokrčil rameny, tak jsem souhlasila. Radši omlácená, než ztrhaná.

„A ještě drobnost, krom Dreamera, Darkness a Rica všichni skáčou,“ dodal ještě John a všichni do jednoho jsme zasténali.

„Nemám ráda drezuru,“ zamumlala Carol a Seth se na ni soucitně podíval.

„Rico není drezurní kůň, jenom tě s ním nenechám skákat, je trošku jiná liga,“ pokrčil John rameny.

„Jo, i on s ním má problémy,“ uchechtla jsem se a vysloužila si za to štulec za uši.

„Co je, vždyť mluvím pravdu,“ ohradila jsem se, ale jediné, čeho jsem docílila, byl smích ostatních.

„Skočíš si pozítří s Lacipem, Talianga si vezme Jake a Mandy za ty blbé kecy Rica,“ usmál se na mě pomstychtivě.

„Asi řeknu Samovi o hlídku,“ zabrblala jsem a ostatní se smáli nanovo. Vykašlala jsem se na ně a zamířila rovnou do sedlovny. Už jsem se nemohla dočkat, až si zase sednu na koně. Pravda, tím prvním byl Simian a měla jsem ještě hodinu čas, ale pořád lepší, než nic.

„Mandy, nechtěla by ses jít podívat na kluky?“ zeptala se Carol nesměle. Trojka prvních zrovna odešla a Seth byl mezi nimi, stejně, jako Paul.

„A vlastně proč ne, sedlat můžu jít potom,“ pokrčila jsem rameny s úsměvem a vydala se na kolbiště.

„Já ti s ním pak pomůžu,“ slíbila horlivě a rychle mě následovala.

„To nemusíš, ale dík,“ ujistila jsem ji, zatímco jsme se šplhaly na tribunu. Kluci teprve krokovali. O chvilku později už bylo na co koukat. Dai nejspíš nebyl dost dlouho pod sedlem a místy to vypadalo, že směr a rychlost neurčuje Paul, ale kůň.

„A to s ním jako chceš o víkendu jet na závody?! S takovou tě nikam nepustím!“ zařval na něj John a já zpozorněla. Závody? O víkendu?

Carol zaregistrovala, že jsem zvedla hlavu a podívala se na mě.

„Už jsem dlouho nezávodila…“ nechala jsem větu vyznít do ztracena. V ten moment se Paul octl na zemi a Daida vesele pobíhal po kolbišti.

Přeskočila jsem hrazení a běžela k ležícímu vlkovi. Měl zavřené oči a menší ranku na hlavě. Ta už se ale zacelovala.

„Hele, nebýt toho stojanu, nic by se mi nestalo,“ zabrblal už po páté. Seděla jsem v klubovně s jeho hlavou v klíně a chladila mu čelo, kde se velmi rychle vybarvovala hezká boule. Připomínalo mi to jistou situaci se zlomeným nosem.

„Já vím, jenže on tam byl, a jestli začneš zvracet, Carlisleovi volám, ať chceš, nebo ne, otřes mozku není sranda, ani pro vlkodlaka,“ odpověděla jsem mu stejně, jako před chvíli. A předtím taky.

Vyprskl smíchy a vesele se na mě podíval.

„To říká ta pravá, ty by sis nechala napsat revers a jela s Dreamerem k moři, co,“ uchechtl se a já mu musela dát za pravdu. Vážně bych to udělala.

„Počkej alespoň, dokud nezmizí ta modřina, to bude tak pět minut, hm?“ navrhla jsem a pohladila ho po barevném čele.

„Au au,“ kuňkl a bolestivě se na mě podíval. Věděla jsem, že to hrál a na postižené místo přitiskla rty.

„Lepší,“ zavrněl potěšeně. Jen jsem se usmála a odtáhla se od něj.

„Au au,“ zakňučel znovu. Usmála jsem se a znovu ho pohladila.

„Ještě před chvilkou jsi tvrdil, že ti nic není,“ upozornila jsem ho. Jen přimhouřil oči a v momentě byl přisátý k mým rtům. Nebránila jsem se.

„Ježíš, děcka, nechte si to na doma,“ zavyl Jacob zoufale, sotva vešel do klubovny. Po paměti jsem nahmatala polštář a mrštila ho tam, odkud se ozval jeho hlas. Na přesnost mé rány mě upozornilo jeho naštvané hej a následné bouchnutí dveří. Paul pochvalně zamručel a dál se věnoval mým rtům.

Ale nebylo nám přáno. Sotva odešel Jake, do klubovny vpadl Seth.

„Nechci rušit, vážně ne, ale John vzkazuje, že máš jít urychleně na trénink, Mandy,“ zamumlal opatrně a já se od Paula s povzdechem odtáhla.

„Víš, co se říká o poslech špatných zpráv?“ zeptala jsem se Setha otráveně, naposledy svého vlka líbla na čelo a zamířila rovnou do stáje. Už jsem se ani nedivila, že byl Simian vyčištěný a nasedlaný, Carol si o kousek dál třela pokousanou ruku.

„Taky tě nevarovali?“ uchechtla jsem se.

„Ale jo, jenom jsem si nedávala pozor,“ mávla nad tím rukou, zatímco jsem, s bičem v ruce, vcházela do boxu.

„Nazdar ty potvoro, tak co, budeš mě dneska shazovat?“ zabrblala jsem místo pozdravu a bleskurychle hmátla po otěžích.

„Máš šporny?“ ozvalo se vedle mě a já úlekem málem nadskočila.

„Co hlava?“ zeptala jsem se místo odpovědi a pečlivě si prohlížela Paulovo čelo. Jen se usmál a jemně mě za dlaň chytil.

„Dobrý, už to zmizelo. Ptám se znovu, máš šporny?“ zopakoval svou otázku a já jen zvedla nohu. Na patě se mi leskla kovová věc.

„Takže máš,“ usmál se a rozverně mě políbil na špičku nosu.

„No hurá,“ zamumlal John, sotva jsem vešla do kolbiště. Jake s Embrym už tam byli a bratránek se na mě nehezky díval. Vyplázla jsem na něj jazyk a jala se srovnat toho jankovitého valacha pod sebou. Docela se mi to dařilo, už jsem si pomalu začínala myslet, že se snad i změnil, nebo že jsem se o trochu zlepšila. Na prvních skocích mě ovšem velmi rychle vyvedl z omylu.

„Mandy, ještě jednou a pořádně ho nakopni, hajzlíka!“ zařval na mě John, když Simian ten oxer znovu odflákl.

„Děláš, jako bych ho snad jenom lechtala, nebo co,“ zamumlala jsem si pod nosem a znovu na skok najela. A snad po páté za den skončila na zemi. Tentokrát mi však neutekl, tu otěž jsem držela fakt pevně. Stálo mě to kůži na dlani.

„No počkej, já ti srovnám nohy,“ zavrčela jsem a nechala Paula, aby mě vyhodil zpátky do sedla.

„Chvilku počkej,“ houkla jsem na trenéra, pevně uchopila jezdecký bičík a začala vychovávat. Po dvou minutách ten kůň nevěděl čí je a konečně začal spolupracovat, stačilo lehce přiklepnout bičem a skákal jako na pružinách.

„Mandy? Proč jsou Simianovy otěže od krve?“ zeptal se mě Paul podezřívavě. Zkoumavě jsem prohlédla své dlaně, ale nic už na nich nebylo.

„Příště tu otěž radši pusť,“ povzdechl si, když mu došlo, z čeho tak krev byla. Jen jsem se usmála a pověsila se mu kolem krku.

„Příště si vezmu rukavice,“ šeptla jsem mu do ucha těsně před tím, než stihl zavrčet. Vzala jsem totiž po cestě i jeho ušní lalůček.

„Běž, máš trénink, a dokonce s Puertem,“ popostrčila jsem ho směrem ven ze sedlovny, dokud to bylo docela nevinné, radši jsem nechtěla zjišťovat, jak by tohle celé mohlo pokračovat.

„Závidíš, co?“ uchechtl se ve dveřích. Jen jsem na něj vyplázla jazyk a chystala věci pro Dreamera.

„Ne, já mám potom svého koně, a o víkendu jsou závody,“ připomněla jsem mu s potměšilým úsměvem.

„Ale ne, zase mě porazíš,“ zasténal a opřel se o rám dveří.

„Budeme se muset dohodnout, co pojedeš ty, a co pojedu já,“ navrhl a hned zase zmizel, jeho směrem totiž letěl kartáč, co ještě před chvilkou ležel na podlaze.

„Já ti dám zase. Který z nás až doteď celou dobu vyhrával, hm?“ připomněla jsem mu minulé závody.

„Jo, ale tys vyhrála mistrák!“ Připomínal mi umíněné dítě, opravdu už chybělo jen dupnutí nohou.

„Sorry, ale Shadow je neporazitelný, pokud na něm sedí někdo, kdo ho zná,“ pokrčila jsem rameny nad tím faktem. Pousmál se a znovu došel ke mně.

„Však já vím, vy dva dohromady jste prostě nejlepší,“ šeptl mi do rtů, než mě políbil.

„Pojedu sto dvacítku a sto třicítku, byla jsem přece zraněná, musím začínat pomalu,“ usmála jsem se na něj, když se odtáhl.

„Fajn, tak já sto třicet a sto čtyřicet,“ přikývl.

„A kdeže to vlastně je?“ vyzvídala jsem další informace.

„No, mohla bys zavolat  Joeovi, zase pojedeme do Colorada,“ uchechtl se a líbnul mě na nos.

„Jdu sedlat,“ zamumlal a už ho nebylo. Já zamířila za Johnem.

Prošla jsem všechno, kolbiště, stáje, kancelář, klubovnu a dokonce vyběhla nahoru do pokojů, ale nikde nebyl. Za to na příjezdové cestě stálo neznámé auto. A John hned vedle.

„Jsem tě hledala úplně všude,“ zabrblala jsem si pod nosem a zaklepala mu na rameno.

„Chci jet o víkendu do toho Colorada, s Dreamerem, L a S obtížnost,“ vybalila jsem to na něj rovnou.

„Mandy, zbláznila ses? Sotva se vrátíš z rehabilitačního centra, chceš být zase zpátky?“ vyhrkl na mě Darek.

„Eh? Co ty tady?“ vykulila jsem na něj oči, ale on se jen obrátil na Johna.

„Tati, ty ji to dovolíš?“ zeptal se ho a já lovila svou spodní čelist na zemi. Tati? Darek řekl Johnovi tati? Kouknula jsem na Johna, ale ten jen zavrtěl hlavou.

„To je na dlouho,“ řekl neurčitě a otočil se zpátky na Dareka.

„Jo, dovolím, je to od třídu níž, než je Mandyina standardní výkonnost a od Carlislea dostala osvědčení o zdravotní způsobilosti k jezdeckému sportu, takže v tom nevidím žádný problém,“ pokrčil rameny a chtěl odejít.

„Carlisle ale není její ošetřující fyzioterapeut, to jsem já a ode mě žádné osvědčení nemá. A rozhodně nemám v plánu ji ho dát dřív, než za půl roku,“ poznamenal Darek. Pomalu jsem začínala vidět rudě.

„Víš co? Asi za hodinu beru pod sedlo Dreamera. Sice jsem s ním původně skákat neměla, ale pokud tě jinak nepřesvědčím, nebude v tom problém. A klidně si mě pak prohlídni, jak chceš, ty fyzioterapeute. Na ty závody pojedu, i kdyby ses na hlavu stavěl,“ odsekla jsem mu vztekle a odkráčela rovnou do stáje.

„Snílku, on nám normálně chce bránit v závodění, chápeš to?“ šeptala jsem svému hřebci do ucha a hladila ho po krku. Stál jako přibetonovaný k podlaze a jen natáčel hlavu a krk, aby se moje prsty dostaly tam, kde to zrovna svědělo.

„Mandy, to je složitější. Darek neví nic o smečce a vlcích, pro něj jsi pořád ještě člověk po hodně těžkém úraze, nesmíš mu to vyčítat,“ objevil se zničehonic ve dveřích boxu John. Tázavě jsem zvedla obočí.

„Jak jsem řekl, je to na dlouho. Hlavní je, že jsme si s Liz Dareka adoptovali, když mu byli dva roky. Liz nemůže mít děti,“ vysvětlil mi tu do očí bijící nepodobu, hlavně v barvě kůže.

„Ale milují mě jako vlastního. A já je taky,“ ozval se dotyčný a já po něm šlehla naštvaným pohledem.

„Mandy, je to pár dní, co ses vrátila z toho centra. A nesnaž se mi namluvit, že ses za tak krátkou dobu stihla plně zotavit, tohle ti opravdu nezbaštím. To po mě fakt nechtěj,“ zatvářil se odmítavě.

„Hm, jenže já jsem fakt zdravá, víš? Klidně ti to můžu dokázat, ať si řekneš cokoli,“ pokrčila jsem rameny, dala Dreamerovi poslední pusu na čumák a vyšla ven. Na kolbišti to pomalu začínalo být zajímavé.

Darek si sedl vedle mě a pohodlně se opřel. To já byla téměř přidrátovaná k hrazení. Vlk, nebo ne, ta pecka do hlavy, kterou Paul dostal, byla dost velká, ať si říkal, co chtěl. A Puerto nebyl zrovna nejjednodušší kůň, co se ježdění týkalo.

„Kolik koní už jsi dneska jezdila, Mandy?“ promluvil Darek do ticha.

„Simiana,“ odtušila jsem a dál sledovala kolbiště.

„Ježíši, toho parchanta? Nikdy jsem ho jezdit nechtěl,“ zamumlal a já se na něj otočila s údivem v očích.

„Ale no tak, John je můj otec, samozřejmě že zkoušel, jestli mě ježdění nechytne,“ drcnul mě do ramene s úsměvem.

„Mimochodem, ty kratší vlasy ti moc sluší,“ dodal ještě, zatímco já, ten den už podruhé, marně chytala svou spodní čelist. Hned jsem se však ovládla.

„No vidíš, já si vzala raději jeho, než Talianga. A docela nám to šlo, přešli jsme sto dvacítkový parkur, a bez větších problémů,“ jen to chtělo použít trochu vlčí síly, dodala jsem v duchu.

„Mandy, nepřesvědčíš mě,“ uchechtl se pobaveně. Já si uraženě odfrkla, přehodila nohy přes hrazení a skočila do kolbiště.

„Radši budu s Johnem stavět skoky, než poslouchat, jak jsem postižená,“ zaprskala jsem a oddusala za trenérem.

„Dá se Darek uplatit?“ zeptala jsem se jeho otce s nadějí v hlase. John jen s pobavením zakroutil hlavou.

„Tak to jsem v háji,“ povzdechla jsem si poraženě.

„Co se děje?“ ozval se vysoko nad mou hlavou Paulův hlas. Pohladila jsem Daidu po krku a koukla na svého vlka.

„Na závody nejedu, leda jako divák. Darek mi odmítl dát lékařské potvrzení. A je z toho celý šťastný, mizera jeden,“ prozradila jsem mu.

„Nejsem, ale jde mi o tvé zdraví,“ poznamenal dotyčný za mnou.

„On tě někdo volal?“ naježila jsem se jeho směrem.

„Sem smí jen členové oddílu a trenér. Ty nejsi ani jedno, takže buď té lásky a odpochoduj zpátky na lavičku,“ dodal místo mě Jared. To mě ponouklo, abych se rozhlédla po ostatních. Všichni se tvářili stejně naštvaně. Miluju svou rodinu.

„Je mi líto, Dareku, tahle výjimka neplatí ani pro rodinné příslušníky,“ pokrčil rameny John.

„Fajn. Stav se zítra v ordinaci. Pokud uděláš zátěžové testy, za dva měsíce ti to potvrzení dám,“ kapituloval Darek, mě však dva měsíce nestačily.

„Ne dva měsíce, do konce týdne,“ stála jsem si za svým.

„Dva měsíce,“ zavrtěl hlavou.

„Dva týdny,“ slevila jsem ze svých požadavků, stále však naštvaná.

„Měsíc a půl,“ slevil on taky.

„Tři týdny.“

„Měsíc.“

„Mandy, vezmi to, on už níž nepůjde,“ poradil mi John.

„Dobře. Měsíc, ale budu tě hodně dlouho nenávidět,“ přijala jsem. Darek se jen potutelně usmál a odkráčel zpátky na tribunu.

„Chci jinýho doktora,“ odfrkla jsem si naštvaně a posadila se na křížek.

„Je mi líto, nemůžu mi říct o smečce, rada to nepovolila,“ zamumlal John, ale jen jsem mávla rukou.

„Tenhle by mi to povolení nedal, ani kdyby o vlcích věděl,“ povzdechla jsem si. John jen pokrčil rameny, znal svého syna.

„Ber to z té lepší stránky, konečně se na závody podíváš taky jinak, než jako jezdec, budeš se moct Paulovi smát, když nebude stíhat,“ drcnul do mě trenér. Jen jsem se usmála a poodstoupila od křížku. Kluci začínali skákat.

„Ty, Mandy, co kdybych do toho Colorada vzal Dreamera,“ navrhl mi Paul o půl hodinky později. Na kolbiště mířila ten den poslední skupina, John ty dvě, co měly jít po nás, odsunul na druhý den.

„A vlastně proč ne, pojedu alespoň jako morální podpora a ošetřovatel,“ pokrčila jsem rameny a vysloužila si tak pusu.

„Stýská se ti po závodech v jeho sedle?“ zeptala jsem se zkoumavě. Stačilo vidět, jak se mu při mém svolení rozsvítilo v očích.

„Hele, vy dva. Zase brzdíte celý provoz. John pomalu začíná zuřit,“ nakoukl do stáje Embry.

„Až doma,“ pokrčil rameny tentokrát Paul a ještě mi pomohl Snílka rychle nauzdit.

„Kde se sakra flákáš, Mandy!“ okřikl mě John, sotva jsem do kolbiště vešla. Jen jsem mávla rukou a naposledy dotáhla podbřišní řemen.

„Dreamer v tom Coloradu pojede, s Paulem,“ prozradila jsem mu namísto omluvenky a přidala se k Leah a Carol.

„Neber si to tak, za měsíc budou závody taky a vrátíš se zase mezi závodníky,“ pokusila se mě Carol utěšit. Mě v hlavě pomalu zrál plán. Jen to potřebovalo trochu doladit.

„Nekecat a jezdit!“ křikl trenér. Převrátila jsem oči v sloup a od holek se odpojila.

Dreamer chodil naprosto ukázkově, od Johna jsme de facto slyšeli jen chválu, ale to všechny tři. Carol vychvaloval do nebes.

„Ty, Mandy, Dreamer si bude muset něco skočit, jestli má o tom víkendu jet. Co kdybys na něj pustila Paula?“ navrhl mi John. Ale no tak, chtěla jsem si s ním taky konečně skočit. A navíc, na tribuně pořád seděl Darek.

„Jen ji nech, aspoň ho přijezdí, já na něj pak jen sednu a vyhraju,“ mávl nad tím můj vlk rukou a já měla sto chutí ho políbit.

„Tak si s ním skoč ty,“ usmál se na mě trenér a kývl hlavou směrem ke křížku. Velmi ráda.

Pohladila jsem ho po krku a mírně přitáhla otěž. Naprosto ukázkově vyklenul krk a sám se mi nabídl, já jen přijala jeho nabídku a ponoukla ho ke cvalu. Přenesením váhy jsem ho přivedla ke skoku z pravotočivého oblouku a lehce nadzvedla zadeček. Dreamer se odrazil a přenesl nás na druhou stranu. A pokračovali jsme dál, křížek, pak kolmák, vyšší kolmák a ještě vyšší, dokonce i k oxeru jsme se dostali, ale Darek svůj názor stejně nezměnil.

„Nemám ho ráda, fakt ho nemám ráda,“ stěžovala jsem si při vaření večeře. Paul se mi tiše smál vedle ucha a lehce mě objímal kolem pasu.

„Ale no tak, měsíc uběhne jako voda, budeš mít čas s Dreamerem trénovat a vrátíš se zpátky,“ pokusil se mě utěšit.

„Vždyť já vím, ale těšila jsem se na tenhle víkend,“ zamumlala jsem se a ochutnala kousek masa z pánvičky.

„Dobrý, je to hotové,“ dodala jsem vzápětí a natáhla se pro talíře. Paul jen zaskučel a jeho ruce se kolem mého pasu stáhly ještě víc.

„Tohle mi nedělej,“ zavrčel tiše a přitiskl mi rty na krk.

„Paule,“ zavrněla jsem a zaklonila hlavu, „vystydne nám to,“ dokončila jsem svou řeč a mírně se od něj odtáhla.

„Hm, tak to bychom asi měli přestat, co?“ zamručel v odpovědi, ale k činu se nějak neměl, spíše naopak, přidal na razantnosti.

„A…asi jo,“ zasekla jsem se mírně a přitiskla se k němu zase blíž.

„Na tři?“ navrhl, zatímco se mi dál prolíbával od krku k rameni.

„Radši na šest,“ zasténala jsem.

„Jedna,“ začal s odpočítáváním a stáhl mi ramínko trička.

„Dva,“ pokračovala jsem já. Lehce jsem zakroužila boky přitisknutými k jeho klínu.

„Tři,“ zamumlal a úplně se ode mě odtáhl. Zmateně jsem otevřela oči a otočila se k němu.

„Se řeklo na šest,“ poznamenala jsem ještě stále omámeně.

„Jo, jenže čekat do šesti, nevím, jak by to dopadlo,“ pokrčil omluvně rameny. Pousmála jsem se a otočila se zpátky ke sporáku a pánvičce.

„Je to výborné,“ zahuhlal s plnou pusou a dál do sebe házel svou porci číny. Já mu v tom zdatně sekundovala, ale k jeho rychlosti jsem měla pořád dost daleko.

„Hm, možná jsem mohla přidat trochu víc toho koření,“ broukla jsem pro sebe, ale Paul odmítavě hlavou.

„Ne, je to výborné takové, jaké to je,“ vyvrátil moje argumenty. Zářivě jsem se na něj usmála a pohladila ho nártem po lýtku. Viděla jsem, jak se mu v očích rozhořely ty jiskřičky.

„Počkej, my máme vlastně nedokončený rozhovor,“ vzpomněla jsem si na chvilku v Dreamerově boxe.

„Jo, ptala ses, jestli se mi stýská po závodech s Dreamerem,“ přikývl.

„A? Stýská, nebo ne? Přišlo mi to tak, viděla jsem ti to na očích, když jsem na ten tvůj návrh kývla,“ vysvětlila jsem svou otázku. Jen se pousmál, vložil do úst poslední kousek masa, zvedl se židle a dal talíř do myčky k ostatnímu nádobí. Rychle jsem ho napodobila a přístroj zapnula. Paul zamířil do obýváku, než jsem tam došla, už seděl na pohovce a měl v rukou ovladač.

„Pojď blíž,“ pousmál se a natáhl ke mně ruku. Nechápala jsem důvod toho, co dělal, ale poslechla jsem ho a nechala se stáhnout na jeho klín.

„Koukej,“ pobídl mě a ukázal k televizi. Teprve v tu chvíli jsem si všimla zvětšené fotky.

Byla jich spousta, některé ze závodů, jiné ze stáje, ze zátoky, z lesa, focené jen tak ve výběhu a na všech byl Paul s Dreamerem. Sledovala jsem jeho výraz, to jak se koukal na hnědého hřebce vedle a všechno mi docvaklo.

„Mám ho sice já, tím pádem je náš, ale pořád ti chybí. Ty chvíle, kdy jste byli jenom spolu, vítězství i prohry, chvilky volna. Je to stejné, jako to, co je mezi mnou a Shadowem,“ vydechla jsem ohromeně. Neodpovídal, jen si opřel hlavu o moje rameno. Nenechala jsem ho dlouho, otočila jsem se a sedla si obkročmo na jeho stehna.

„Proč jsi mi to nikdy neřekl?“ zeptala jsem se naprosto nechápavě.

„Nechtěl jsem kazit to, co vznikalo mezi vámi dvěma. Nahrazoval ti Stína a já byl za to vážně rád. Nesmutnila jsi, smála ses, byla šťastná. A já byl šťastný s tebou,“ pokrčil rameny.

„Ale teď ti začalo chybět to, co bylo mezi vámi,“ konstatovala jsem. Podle jeho výrazu naprosto správně.

„Už jsem uvažoval, že bychom za domem postavili malou stáj. Ta malá louka u lesa mi patří taky, tak by tam mohl být výběh,“ navrhl mi opatrně.

„Na trénink bys vždycky dojela na jízdárnu, je to kousek,“ dodal ještě rychle. Což bylo naprosto zbytečné, v hlavě už se mi totiž promítala nádherná scéna, koně za domem. Ne kůň, koně.

„Můžeme si to dovolit? Koneckonců, stálý příjem máš jenom ty, a na závody spoléhat nemůžeme,“ uvědomila jsem si. Jen se usmál a políbil mě na špičku nosu.

„Kdybychom si to dovolit nemohli, nenavrhoval bych to. Na závody se sice spoléhat nemůžeme, ale mám díky nim hodně slušně naspořeno, a taky, to mistrovství byla hodně slušná injekce,“ ujistil mě s úsměvem. Věděl to. Věděl, že souhlasím.

„A myslíš, že bychom zvládli i dva?“ zeptala jsem se nesměle. Paul se rozesmál a přitáhl mě k sobě blíž.

„To víš, že jo. Samotného Dreamera tady nenecháme, je zvyklý na koňskou společnost. A co bys ráda, hřebce, kobylku, valacha? Řekni si, koupím ho,“ kývl s úsměvem.

„Tak to pr, koupit si ho chci sama. Já ten mistrák vyhrála, pamatuješ?“ připomněla jsem mu. S uchechtnutím mě strhl na sebe a políbil do vlasů.

„Cokoli si budeš přát, lásko,“ zašeptal. Usmála jsem se a omotala mu ruce kolem krku.

„Andalusana, bílého, nebo černého hřebce,“ zamumlala jsem zasněně a Paul ztuhl.

„Chceš se dát na drezuru?“ zasípal vyděšeně.

„Ale ne. Jen jsem vždycky snila o tom, že se budu vdávat v sedle dlouhohřívého andalusana,“ vysvětlila jsem mu.

„Už jsem se lekl, že přestaneš skákat,“ oddechl si, jako by tu poznámku o svatbě přeslechl.

„Svatba na koních? Bylo mi to hned jasné, s tebou by to ani jinak nešlo, že jo,“ pousmál se vzápětí a vyvrátil tak moje obavy.

„A u tebe snad jo? Vždyť jsme oba dva stejní,“ připomněla jsem mu a trochu se od něj odtáhla, ale jen tak, abych mu viděla do obličeje. Jen přikývl a pohladil mě po levém prsteníku.

„Máš pravdu, nebylo by to ono,“ přikývl a pevně mě objal.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

20)  Night Mist (07.09.2011 22:07)

Fanny, jsem ráda že nejsem sama!!! Ale zase.. určitě to bude něco ouuuužasnýýýýýýýýho!

Fanny

19)  Fanny (06.09.2011 21:36)

Opravdu trpělivě vyčkávám, ale... už se začínají objevovat abstinenční příznaky...:(

Kamikadze

18)  Kamikadze (03.09.2011 23:00)

night, už se na ní pracuje, jenže to nejde tak rychle, jak jsem měla v plánu

17)  Nigth Mist (03.09.2011 14:42)

Kami...Kami,Kami,Kamikadzeeeeeeee!!!!!

Kamikadze

16)  Kamikadze (23.08.2011 12:05)

slibuju :-)

15)  Night Mist (22.08.2011 21:42)


..SLIBUJEŠ??!?... Juhůůůů!

Kamikadze

14)  Kamikadze (22.08.2011 11:42)

holky, já za to fakt nemůžu, za prvé, není čas psát, na jízdárně mám fofr, známým obsedám mladého koně, v práci mě taky nešetří a navíc, není kde, notebooku stále nefunguje displej, ale i tak, na papíře mám něco kolem čtyř stran, jakmile budu mít notas doma, což bude dneka, připojim ho na monitor, přepíšu a jakmile bude dopsáno, přidám, do konce týdne, slibuju....

13)  Night Mist (21.08.2011 17:23)

Kamikazde, když použiji metaforu a řeknu že je Za láskou přes překážky jako droga, ty jsi sadistickej Dealer!

12)  Night Mist (16.08.2011 21:16)

ÁÁÁÁÁch jo! Ale, určitě to stojí za čekání.
Já už vidím nákup Andalůsanů, bílý šaty..... mě si nevšímejte to je normální absťák...

11)  Raduššška (15.08.2011 12:14)

Ach jo ...:p :p :p :p

10)  hanca (13.08.2011 18:56)

uz se tesim na pokracovani urcite to stoji za cekani:)

Kamikadze

9)  Kamikadze (17.07.2011 15:35)

Night Mist, nejde o internet, ten mám i doma a stolní comp k tomu, jenže tam je v pytli klávesnice, nefunguje z ní většina písmenek a do mezerníku můžu klidně mlátit pěstí, ještě uvidím, až to dopíšu na papíře, zkusím to přepsat u přitele, stejně jsem tady častěji, než doma

8)  Night Mist (16.07.2011 11:17)

Kamikadze: To je špatný...škoda... co třeba Veřejná knihovna, tam je většinou internet přístupnej...

Kamikadze

7)  Kamikadze (16.07.2011 10:24)

holky, moc děkuju za komentáře, ale asi mám pro vás špatnou zprávu, notebooku tak trochu odešel monitor, takže píšu, ale na papír, jen nevím, kde to přepíšu...

6)  Daisy84 (14.07.2011 21:29)

5)  Night Mist (30.06.2011 20:22)

Tak,taju jak kra v antarktidě...
Mandy na andalůsanovi...s Paulem... koně za barákem,svatba...závody....za to, to čekání stálo!
Kamikadzeeeee, DÍÍÍÍÍKY :)

4)  Raduššška (30.06.2011 13:00)

Tááááákže dě kuju za skvělou kapitolku
Akorát doufám, že bude moct ty závody jet ale jak to dopadne víš jenom ty ... :) :) :) :) :) :)

Terry

3)  Terry (30.06.2011 11:33)

To je...To je...TAKOVÁÁÁ NÁÁÁDHERA!!!!!!!!!!!!!!!!
Doufám, že pokračování bude brzo.I když jsou tu ty prázdniny.

Fanny

2)  Fanny (30.06.2011 10:48)

Jsem tak ráda, že je Mandy zpět a to jak tady po tak dlouhé době, tak se svojí rodinou. Překvapení jménem Darek, bylo docela nečekaný. A vůbec, měl jí to povolit!:D Trénink mě pobavil jako vždy a užívala jsem si, když jezdila s Dreamerem.

Paul se zraněním, no on je stejný jak Mandy... ještěže se oba hojí tak rychle.:) ;) A závody v Coloradu. Strašně se těším, že zase uvidíme Joa, ostatní a především na Shadowa.

Vzpomínám na něj často a obzvlášť, když teď mluvila Paul s Mandy o Dreamerovi.:( Nápad s koˇmi za domkem je dokonalý, nějak mě tohle ani nenapadlo, jen jsem doufala, že jako druhého koně řekně Shadowa, i když jsem tušila, že by to ani nebylo možné.

No, svatba na krásném andalusanovi? Proč ne, že? Ačkoliv jsem si myslela, že se bude chtít vdávat na Stínovi nebo Snílkovi... Ovšem bůh ví, jak to ještě vymyslíš.;)

1)  pavlina (30.06.2011 09:42)

krása jako vždy rychle další kapitolu

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek