Sekce

Galerie

/gallery/86d658cb14_47124058_o2.jpg

Facky, lítající kartáče a dárek k osmnáctinám

 

 

 

 

Lin, tak jsem to nakonec nezkrátila

Joeova ustaraná tvář byla první věcí, kterou jsem uviděla. Další byl Paul a nakonec můj bývalý doktor.

„Zdravím, Mandy, tak se zase potkáváme,“ usmál se doktor Slater. Oplatit úsměv se mi povedlo, ale když jsem se chtěla posadit, zatmělo se mi před očima.

„Zůstaň ležet. Máš otřes mozku,“ poznamenal doktor. Paul mi zpátky do lehu pomohl.

„Ještě nějaké škody? Nebo to odnesla jenom hlava?“ zeptala jsem se chraptivě. Nějak mi vyschlo v krku.

„Ne, jen hlava. Čekáme ještě na rentgen, jestli nemáš prasklou lebeční kost,“ vysvětlil mi doktor, proč tady ještě jsme. Chápavě jsem přikývla a zavřela oči.

„Jestli se ti chce spát, řekni mi to,“ upozornil mě, ale zakroutila jsem hlavou.

„Máte tady moc ostrý světlo, slzí mi z něj oči,“ houkla jsem. Žaluzie zašustily a na vyšetřovně se rozlilo příjemné šero. Zamrkala jsem a usmála se na Paula. Starostlivě mě pozoroval a každou chvilku pohladil po tváři. Dala bych všechno za jeden polibek, jenže bych mu to tím usnadnila a to rozhodně nebylo v plánu.

Rentgenové snímky mojí hlavy donesla sestra za několik minut. Musela být nová, její obličej jsem neznala.

„Výborně, žádná prasklina tam není. Máš tvrdou hlavu, Mandy,“ usmál se doktor.

„To není nic nového,“ mávl nad tím rukou Joe. Doktor Slater se na nás podíval a kývl hlavou.

„Je mi to jasné, mám zajít vypsat revers,“ kapituloval a vydal se pro potřebný papír.

„On si dělal srandu, že jo,“ ozval se Paul a mou dlaň stiskl poněkud silněji. Vyškubla jsem se mu a znovu se pokusila posadit. Tentokrát to šlo bez větších problémů.

„Ne, nedělal. Nevidím důvod, proč tady zůstávat. Zlomeného nic nemám,“ pokrčila jsem rameny a pokročila k dalšímu levelu. Spustila jsem nohy na zem a zkusila se postavit.

„Ty jí to dovolíš?“ osopil se na Joea. Ten jen pokrčil rameny a blýskl po něm úsměvem.

„Joe je můj trenér, ne otec,“ upozornila jsem ho od dveří, ke kterým jsem došla. A zjistila, že mi v jazyku něco chybí. Vrátila jsem se tedy zpátky a natáhla k Joeovi ruku. Pochopil a položil mi na dlaň titanový šperk. Zrcadlo bylo kousek od dveří.

„Nedovolím ti to,“ ozval se Paul znovu. Zavřela jsem pusu a zkusmo polkla.

„Sorry, ale už nějaký pátek je mi osmnáct. Nepotřebuju ničí svolení a už vůbec ne tvoje,“ ujistila jsem ho.

Do naší debaty se doktor Slater vrátil právě včas.

„A, vidím, že už jsi na nohou. Ale pár dní se ještě šetři, takže žádné ježdění,“ upozornil mě a obrátil se na Joea.

„Dohlídnu na ni,“ přitakal.

Podepsala jsem papír a našemu odchodu nic nebránilo. Myslela jsem si to, když se ale Paul postavil před dveře, došlo mi, že problém bude. Ještě ke všemu jsme tam zůstali sami.

„Co si myslíš, že děláš?“ zeptala jsem se ho rozzuřeně. Prohlídl si mě od hlavy až k patě a pohladil po tváři. Já vážně chtěla před jeho dotekem cuknout.

„Proč jsi taková? V La Push bys v nemocnici zůstala,“ broukl nešťastně. Vykulila jsem na něj oči a pak se rozesmála.

„Ty mě vážně neznáš. Nemám nemocnice nijak v lásce, pokud to není nutné, nikdy nezůstávám. Mimoto, jestli budu v posteli tady nebo doma, je v tom snad nějaký rozdíl?“ zvedla jsem na konci hlas.

„Budeš té lásky a pustíš mě ven? Nebo si chceš dokazovat, jak málo mě znáš?“ prskla jsem po něm nenávistně. Pár kroků jsem ustoupila, když se mu v očích objevily jiskry, ale nestihla jsem mu uniknout. Bleskově stál vedle a zvedl mě do náruče.

„Hej! Polož mě laskavě na zem!“ zavřískla jsem, ale ani to s ním nehnulo a odnesl mě ven.

„Máš odpočívat, tak budeš odpočívat, na to osobně dohlídnu,“ ujistil mě a zamířil k autu. Joe už stál u něj, a jakmile spatřil můj obličej, zhroutil se smíchy na kapotu.

„Z jaké pozice na mě chceš dohlížet?“ zeptala jsem se ho vztekle. Usmál se a lehce mě políbil. Měla jsem štěstí, nebýt navztekaná, nejspíš bych mu ho oplatila a chtěla další, takhle ta facka mlaskla naprosto dokonale a mě ani nebolela ruka.

„Výborně, konečně jsme se dostali k fackovací fázi,“ zazubil se. Přidala jsem mu další.

„Ta byla za co?“ zeptal se ublíženě.

„Za blbé kecy, chceš ještě jednu?“ zasyčela jsem. Zakroutil hlavou a rychle mě posadil do auta.

„Čekám na odpověď,“ prskla jsem po něm.

„Z pozice tvého soupeře, který strašně nerad prohrává. Navíc, dlužím ti masáž svalů, když sis je kvůli mně natáhla,“ prozradil. Založila jsem si ruce na prsou a zamračeně pozorovala krajinu za oknem.

Ve stájích to bylo úplně stejné, dovolil mi vystoupit, víc nic a do pokoje mě odnesl i přes můj vzteklý řev. Položil mě na postel a šel zavřít dveře. Zarazil se, když ho do temene trefil můj kartáč na vlasy.

„Ven! A fofrem!“ křikla jsem. Dělal jako bych nic neřekla, prostě zavřel dveře a vrátil se zpátky k posteli.

„Kdo jsi a co jsi udělala s mojí Mandy,“ povzdechl se zoufale, když chytil v pořadí třetí věc, která mířila jeho směrem. Zarazila jsem se a pak rozesmála.

„A co sis jako myslel? Že naklušeš zpátky, zahraješ na mě zoufalý obličej, párkrát se omluvíš a všechno bude jako dřív?“ Můj smích nabral vyšší level a stal se z něj řehot.

„Dovol mi, abych tě upozornila, drahej Paule, takhle to v normálním světě nechodí. Dala jsem ti druhou šanci, ale musíš si mě vybojovat, sama ti do náruče neskočím,“ dodala jsem, jakmile mě záchvat přešel.

V očích se mu zablýsklo. Ve vteřině ležel nade mnou a tisknul mě k matraci. Měla jsem ten nejlepší výhled, přímo do jeho očí a to, co jsem v nich našla, mě ohromilo.

Za zavřenými víčky mi vybouchl ohňostroj z doteku jeho rtů a vysílal jimi další a další impulsy.

„Řekni mi, abych šel, a já půjdu,“ vydechl prudce, když se ode mě kousek odtáhl.

„Jdi.“ A přitáhla jsem si jeho rty zpátky.

„Pryč.“ Znovu polibek a kolem krku se mu omotaly moje paže.

„Hned.“ Další letmý dotek rtů. Tiskla jsem se k němu v naprostém opaku svých slov a odmítala ho pustit. Stejně od sebe moje ruce odpáčil a vstal. Sledovala jsem jeho počínání s šibalským úsměvem na tváři.

„Najdi Mary. Má na starost lékárničku, ve které jsou chladivé a hřejivé masti na bolavé svaly. Vezmi tu hřejivou,“ požádala jsem ho, když už byl u dveří. Zářivě se na mě usmál a kývl na souhlas. To tě na chvilku zabaví, milej zlatej, uchechtla jsem se v duchu a utekla na balkón. Byla tam taková dřevěná věc, po níž se plazily šlahouny čehosi popínavého. Stejně jako na balkóně pode mnou a z něj až na zem. Joe je, po jisté dohodě, nechal zpevnit a vznikla tak úniková cesta. A ten otřes mozku zas tak hrozný nebyl. Ani se mi při lezení dolů nemotala hlava.

Mary jsem našla dřív, než Paul, byla ve stáji, kde stál Shadow.

„Je, ahoj simulante. Zrovna jsem ho chtěla odvést do výběhu,“ usmála se, když mě uviděla.

„Tak na to kašli, vezmu ho k vodě. Hlavně teď jdi ven a odchyť Paula dřív, než sem vpadne. Odveď ho k lékárničce, dej mu nějakou mast na moje svaly a pošli ho ke mně nahoru. Já mezitím zmizím,“ vyhrkla jsem rychle a dostrkala ji ke dveřím.

„Jasně, ukaž mu, že Amandu Black nějakej otřes mozku nerozhází,“ ukázala mi zdvižený palec.

Zavřela jsem vrata stáje a rozběhla se k Shadowově boxu.

„Ahoj, lásko,“ zamumlala jsem a přitulila se k jeho hřejivému tělu.

„Pojedeme k jezeru, ju?“ usmála jsem se, vyčistila mu kopyta a bleskově nasadila uzdečku, na nic dalšího nebyl čas, Paul už musel být na cestě do mého pokoje.

„Hádám, že chceš vyhodit nahoru,“ ozval se za mnou Kyle, až jsem polekaně nadskočila. Vzápětí byl strach vystřídán vděčným úsměvem.

„Mandy!“ Paul stál na mém balkóně a shlížel na nás jako bůh pomsty.

„Ale fofrem,“ houkla jsem na Kylea a nastavila levou nohu. Vysadil mě nahoru na první pokus a rychle se odklidil pryč, Paul už totiž vybíhal ze dveří.

„Mizíme, Stíne,“ broukla jsem na hřebce pod sebou, sklouzla na jeho zádech trochu níž a pobídla ho. Vystřelil k lesu jako uvolněná pružina.

Paul neměl šanci nás chytit, ne jako člověk a přeměnit se nemohl, určitě jsem v tom lese nebyla sama, vedlo v něm nespočet jezdeckých i turistických tras. Takže jsem Shadowa po chvilce stáhla zpátky, za tu dobu uběhl vzdálenost dvou kilometrů, zhruba.

K jezeru jsme dojeli naprosto v klidu a vydýchaní, Paul nás naštěstí nikde nechytil.

„Líbí se ti tady, viď?“ poplácala jsem Shadowa po krku a nechala mu volnost. Vmžiku zamířil k vodě.

„Stíne! Tam ne, je zima,“ upozornila jsem ho, ale vůbec nereagoval, ani na holeň ne, naopak, naklusal a po chvilce i nacválal.

„Stíne! To studí!“ vyjekla jsem, když na mě dopadly první kapky rozcákané vody, vzápětí jsem se ale smála a vedla ho vodou souběžně s břehem. Během vteřiny jsme byli úplně mokří oba dva.

„Trdlo, teď mi bude zima,“ vyčetla jsem mu naoko a navedla ho zpátky ke břehu.

„Ajaj, tentokrát asi neutečeme,“ zamumlala jsem potichu, s pohledem upřeným do Paulových očí. Stejně jsem se ale rozhlídla okolo. Kdyby musel zůstat jako člověk, možná by to šlo nalevo, mezi stromy byla celkem slušná skulinka.

„Ani o tom neuvažuj, široko daleko nikdo není, když to bude nutné, přeměním se,“ ujistil mě s pokrčením ramen. V jeho hlase byla jen rezignovanost, ani špetka zloby. Možná konečně zjistil, že to vážně nemá cenu, snažit se mě převychovat.

„Nedostaneš do toho zánět?“ zeptal se opatrně a ukázal na odhalená záda, zrovna jsem si ždímala tričko.

„Neměla bych,“ zakroutila jsem hlavou a triko si oblíkla. Přilepilo se ke mně jako druhá kůže a loukou v tu chvíli foukl květnový vítr. Otřásla jsem se zimou.

„Fofrem do stáje, ať neprochladneš,“ zavelel a pomohl mi na nohy. Hvízdla jsem na opodál stojícího Shadowa a odvedla ho k velkému balvanu u vody.

„Nechceš doufám udělat to, na co myslím,“ zavrčel. Sladce jsem se na něj usmála a vyhoupla se nahoru na Shadowův hřbet.

„Budu doma rychleji a nebude to tak namáhavé. Nevím jak tobě, ale mě se pěšky vážně nechce,“ pokrčila jsem rameny. Paul se zhluboka nadechl a vydechl.

„Máš přece zakázaný jezdit,“ pokusil se znovu.

S úsměvem jsem dojela až k němu, natáhla ruku a počechrala ho ve vlasech.

„Já nemám v úmyslu jezdit, ale svézt si zadek,“ upřesnila jsem svůj záměr a vydala se domů. Dohnal mě ještě dřív, než jsme se dostali k hranici lesa. Odvedl Shadowa kousek stranou a, s pomocí pařezu, se vyhoupl nahoru.

„Aby ti nebyla zima,“ umlčel moje protesty dřív, než jsem stihla nějaké podat, a když mě objal kolem pasu, už jsem žádné podat nechtěla a nasměrovala Shadowa zpátky na cestu domů.

„Šmaruj na pokoj, postarám se o něj,“ snažil se mě Paul vyhnat ze stáje, ale dopadlo to naopak. On stál před vraty a já čistila Shadowa. Vytřela jsem mu srst do sucha, přehodila přes hřbet stájovou deku a znovu mu vyčistila kopyta.

„Proč bereš tu uzdečku?“ zvedl tázavě obočí, sotva mě uviděl vyjít ven. Zvedla jsem druhou ruku a ukázala mýdlo na kůži. Chápavě přikývl, mokrá kůže by seschla a ztvrdla, musela jsem ji namazat.

Celou cestu do pokoje jsem musela jít před ním, prý kdybych chtěla znovu utéct. A taky se ze mě snažil dostat, jak se mi to vlastně povedlo. Neřekla jsem mu to, vyzradila bych svou jedinou únikovou cestu.

Na stolku pod oknem stál kelímek s hřejivou mastí na svaly.

„Tys ji fakt vzal?“ usmála jsem se a zakroutila hlavou.

Natáhla jsem přes postel deku, sedla si na ni a vrhla se na tu uzdečku. Musela jsem ji rozebrat. Tak nějak jsem se do toho pohroužila, že jsem si ani nevšimla plížícího se Paula. Zaregistrovala jsem ho, až když se pokusil stáhnout mi džíny na doma.

„Hej!“ vypískla jsem a praštila ho po ruce.

„Sice bys spíš zasloužila na zadek, než nějakou masáž, ale já tu mast fakt neponesu zpátky,“ ušklíbl se a normálně mi ty džíny sundal.

„Au!“ vyjekla jsem, sotva trošku přitlačil na jedno z mnoha bolestivých míst.

„Mandy,“ zasténal poraženě a odsedl si metr ode mě.

„Jestli nechceš, abych se tě dotýkal, tak mi to řekni rovnou, ale nehraj na mě tady komedii,“ požádal mě.

„Zase mi nevěříš. Vážně mě to bolí, už nejsem vlčice,“ zamumlala jsem a odvrátil od ní obličej.

„Lásko, já ti věřím, jen si nejsem jistý, nakolik jsi to ty a nakolik Amanda, která mě nenávidí,“ zašeptal mi do ucha. Nechtěla jsem mu to usnadňovat, ale moje tělo zareagovalo samo a dřív, než jsem to stihla zarazit. Zaklonila jsem hlavu a nabídla mu tak svoje hrdlo, potěšeně zamručel a políbil mě na hranu čelisti. Zasyčela jsem, sotva se jeho dlaň vloudila pod mé tričko. A vzápětí zařvala, protože mi zmáčkl stehno.

„Paule! Já tě fakt něčím praštím!“ okřikla jsem ho a stáhla nohy z jeho dosahu.

„Promiň, promiň, já nechtěl,“ omlouval se zkroušeně. Pousmála jsem se a po čtyřech dolezla až k němu. Chtěla jsem, aby to zkusil znovu, ale do dveří vtrhl Matt.

„Hezká prdelka, kočko,“ hvízdl uznale. Paul zavrčel a chtěl po něm skočit, ale zabránila jsem mu v tom.

„Ginger to neuslyší ráda,“ odkázala jsem Matta za čáru a sedla si k němu čelem.

„Kočko, hoď něco na sebe a naklusej dolů. Joe chystá trambus, prej jedete pro nového koně, takže něco reprezentativního,“ mrknul na mě a zavřel dveře.

„My někam jedeme?“ zeptal se Paul tázavě a sledoval můj pohyb po pokoji.

„Nefandi si, Joe řekl já, ne my,“ odpálkovala jsem ho z koupelny.

„Aha, zase Amanda,“ broukl nešťastně. Převrátila jsem oči v sloup a sbalila kosmetický kufřík. Líčení mohlo počkat do trambusu.

„Děláš ze mě schizofreničku. Není buď Amanda, nebo Mandy. Jsem jenom já, a pokud zrovna nejsi v mém osobním prostoru, svý reakce ovládám,“ zabrblala jsem a stáhla ze skříně tašku.

„Takže když jsem od tebe jen pár centimetrů, neovládáš se,“ zamumlal mi potěšeně do ucha.

„Přesně tak,“ vydechla jsem zastřeným hlasem.

„Zatímco, když stojím dál, dáváš mi to sežrat,“ usmál se tak dva metry ode mě.

„Ty na mě tu nepříjemnost jenom hraješ!“ zavýskl a v momentě mě držel kolem pasu a točil se dokola. Zatraceně, prokoukl mě.

„Ale proč?“ zeptal se zničehonic a zastavil se. Chvilku jsem mlčela a čekala, až se mi přestane točit celý svět.

„Nechtěla jsem, aby sis myslel, že přijedeš, omluvíš se a všechno bude znovu fajn,“ kuňkla jsem tiše. Chtěla jsem mu toho říct víc, ale uzamknul mi rty svými. Líbal mě lehce, ale naléhavě, dlaněmi obkresloval každou křivku, jako by se mě dotýkal poprvé. A mě zazvonil mobil.

„Ne,“ zasténala jsem, když se ode mě odtáhl.

„To je Joe,“ zabrblala jsem a natáhla se po přístroji. Sprostě jsem mu to zvedla a hned zase típla. Otočila jsem se a vrazila do Paula.

„Nikdy jsem si to nemyslel, vůbec jsem si netroufal doufat, že bys ke mně mohla cítit něco jiného, než nenávist,“ zamumlal a jednoduše mě objal.

Probralo nás druhé zazvonění. S povzdechem jsem se z Paulova objetí vymotala a hodila do tašky první kraťásky, které mi přišly pod ruku. Černé, sotva pod zadek a k nim bílý top se zavazováním na krk, sluneční brýle, kartáč a žehličku na vlasy. Ještěže ten kartáček na zuby jsem v trambusu měla. Přihodila jsem ještě šampon a bylo sbaleno. Mohla jsem jít. Ale stejně jsem se vrátila zpátky a lípla Paulovi pusu na tvář.

„Máš Shadowa na starost dokud nepřijedu, abys náhodou nevyšel ze cviku. Ale nejezdi na něm, to můžu jen já a Joe,“ usmála jsem se na něj a drapla potřetí zvonící mobil.

Ve dveřích, dostatečně daleko od něj, jsem se znovu otočila.

„Stejně tě nenávidím,“ oznámila jsem mu a odkráčela pryč. A do poloviny schodů mě provázel jeho smích.

„Co je, hoří snad?“ zamumlala jsem, jakmile se přede mnou vyloupl stájový trambus a telefon v mé ruce se znovu rozehrál.

„Tys tam usnula, nebo co?“ osopil se na mě Joe a vzápětí s heknutím chytil moji tašku, vzpomněla jsem si na notebook.

Paul sešel ze schodů a batoh s noťasem mu podal.

„Já vím, nenávidíš mě,“ usmál se. Přikývla jsem a odhopkala k trambusu.

„Ani se neptej, dostal se moc blízko,“ mávla jsem na Joea, když k otázce otvíral pusu. Hned ji zase zavřel a nastoupil do auta. Uvnitř už byli další dva řidiči, Alek a Anita, naše dvojčata.

„Jak dlouho pojedeme?“ mrkla jsem na Joea. Jestli jsme jeli jen pro jednoho koně a s trambusem, muselo to být daleko.

„Dva dny tam, dva zpátky, máš to místo povinného odpočinku,“ pokrčil rameny, nastartoval a vyjel.

Znala jsem jednu cestu, která trvala dva dny, ale to by mi Joe neudělal. O to větší byl můj hysterák, když jsem se dozvěděla, že udělal.

„Mandy, ježiši uklidni se. Nic se neděje, přijedeme tam, naložíme koně a zase odjedeme,“ zatřásl se mnou Alek. Nechápal to, a Joe, ten zrádce, seděl vepředu, vedle Anity.

„Až dojedeme zpátky domů, čeká tě větší zlo. Rozhovor s novinami,“ houkl na mě.

„To si ze mě děláš srandu?!“ vyjekla jsem a začala se po našem trenérovi sápat.

„Nedělám, tak buď té lásky, přestaň hysterčit a udělej ze sebe Amandu Black,“ usmál se na mě přes zrcátko v palubovce.

„Chceš hrát divadlo?“ zvedla jsem tázavě obočí. S ďábelským úsměvem přikývl a jal se vyměnit dohrané cédéčko v přehrávači.

Vjížděli jsme do Forks, když jsem zaklapla svůj kosmetický kufřík, žabky vyměnila za bílé botasky a rozvalila se na pohovce. Alek si sedl vedle mě a povzbudivě mi stiskl rameno.

„Joe, pro koho to vlastně jedeme? Pokud vím, tak John nikoho neprodával a Dai má zakázané úplně všechno, včetně takhle dlouhé cesty ještě dva týdny,“ houkla jsem dopředu. Paul mi to řekl, jakmile jsem se začala ptát, kdy vlastně míní trénovat.

„To je překvapení. Nestihl jsem tvoje narozeniny, tak dostaneš dárek teď,“ ozval se tajemně.

„Tys mi koupil koně?“ vydechla jsem překvapeně a v momentě se cpala k němu dopředu. Odháněl mě pryč, ale stejně jsem ho samou láskou málem uškrtila.

„A který z nich to je?“ dorážela jsem na něj, jenže on se jen tajemně usmíval.

Anita zatroubila a projela branou. Zpoza záclonky jsem sledovala, pobíhání ostatních po dvoře a Johna, vycházejícího ze své kanceláře. Zarazil se, když náš trambus poznal. Show mohla začít.

Sotva Anita zastavila, ze stáje vyběhl Jake se Sethem v závěsu a vykuleně auto pozorovali.

Joe s Anitou vystoupili první, pak otevřel dveře Alek a seskočil na zem. Já zůstala vevnitř a snažila se zhluboka dýchat.

„Mandy nepřijela?“ zeptal se Jared zklamaně. Tak jo, byl nejvyšší čas.

Nasadila jsem si sluneční brýle, alá slavná celebrita, a opatrně sešla ze schodů. Teprve potom jsem se rozhlédla po ostatních. Stáli jako sochy, znovu.

Kývla jsem na Johna a vydala se k Joeovi. Nestihla jsem to, Jake mě chytil kolem pasu a přitáhl do své obří náruče.

„Jsem tak rád, že jsi zpátky. Moc se omlouvám za to, jak jsme ti ublížili,“ mumlal mi do ucha a ostatní zuřivě přikyvovali. Měla jsem výhled na téměř celou smečku, chyběla jen Leah.

„Už si skončil?“ zeptala jsem se ho ledovým hlasem. Zarazil se a odtáhl.

„Beru to jako souhlas,“ dodala jsem a vyškubla se mu. Hleděl na mě, jako na zjevení.

„Skvělá práce,“ zamumlal mi Alek neslyšitelně do ucha a položil ruku kolem pasu. Součást představení.

„Je v boxu, chceš ho přivést, nebo si pro něj dojdeš sama?“ vzal si slovo John. Koukla jsem na Joea, ještě pořád mi neřekl, koho vlastně koupil.

„Dreamer,“ usmál se. Zkameněla jsem na místě a nevěřícně na něj zírala.

„Snílek? Tys mi koupil Snílka?“ vyjekla jsem a skočila mu kolem krku. S úsměvem mě chytil a popřál šťastné narozeniny.

Vběhla jsem do stáje a neomylně zamířila do posledního boxu. I Daida si mě pamatoval a loudil pamlsky. Dreamer ne. Šťouchal do mě, foukal mi do vlasů a nadšeně řehtal, ale nic nechtěl. Chyběla jsem mu stejně, jako on mě.

„Snílku, pojedeme domů, uvidíš, bude se ti tam líbit. Je tam hezky, teplo, a svítí sluníčko, kousek od stáje je jezero. A je tam Shadow,“ slibovala jsem mu, zatímco se ke mně tulil.

„Dreamer je doma tady,“ ozval se Jared. Stál před boxem a sledoval nás.

„Já ale ne, já jsem doma v Connecticutu,“ odsekla jsem mu napruženě.

„Změnila ses, taková si nebývala,“ poznamenal smutným hlasem. Ledově jsem se zasmála.

„Ne, změnili jste mě vy, tohle všechno je díky vám,“ pronesla jsem a připnula Dreamerovi vodítko. Jared mi z cesty uhnul, nesnažil se mě nijak zadržet.

„Víš, kdyby to byl kdokoli jiný, požádal bych ho, aby se o něj dobře staral, ale u tebe to není potřeba, že,“ pousmál se John, když už byla rampa nahoře. Já se spíš divila, že k prodeji kývnul. Dreamer však byl v majetku sponzora, takže do toho nejspíš neměl co mluvit.

„Ne, to fakt není, bude se mít jako v bavlnce,“ ujistila jsem ho.

„Billy je doma?“ otočila jsem se na Jacoba.  Kývl na souhlas a smutně se na mě usmál.

„Je mi líto, co se stalo,“ dodal ještě a zmizel v klubovně.

„Mě taky, bratránku, mě taky,“ zamumlala jsem a nastoupila.

U Billyho jsme se bohužel moc zdržovat nemohli, Dreamer byl v autě a nechtěla jsem, aby tam zůstával déle, než jsme potřebovali. I tak nám Billy vnutil jeden čaj.

„Změnila ses,“ poznamenal, když jsme z verandy sledovali Alekovu a Joeovu snahu dostat po rampě nahoru mou motorku.

„Jenom trošku, kvůli Paulovi, chce mě zpátky, tak mu to značně ztěžuju,“ pousmála jsem se.

„Nedej se lacino. Nech ho v tom pořádně vycukat,“ odsouhlasil to.

Rozloučili jsme se, Joe mu zatroubil na pozdrav a mohli jsme jet domů. Celou dobu jsem seděla u Dreamera ve žlabu, tedy, pokud jsem nespala, nejedla, nebo nedělala něco jiného. Vaření tentokrát obstarala Anita.

Alek zatroubil, aby nám nikdo nevlítl pod kola a zaparkovat uprostřed areálu.

„A jsme doma,“ usmála jsem se na hřebce. Lehce do mě drcnul a pokusil se prošacovat mi kapsy.

„Počkej, až tě Paul uvidí,“ slíbila jsem mu a počkala, dokud kluci nesundali boční rampu. K té zadní bych musela přes motorku, takhle to bylo jednodušší.

„Fajn, kamaráde, pomalu a opatrně,“ broukla jsem tiše a svedla ho dolů.

„Ty, Paule, není to tvůj Dreamer?“ ozval se do ticha Kyle. Stejně, jako já, ho znal ze závodů.

„Byl, teď je Mandy,“ houkl na něj a došel až ke mně.

„Stůj, už ani krok,“ zarazila jsem ho, když byl nadosah ruky. Zastavil, ale s úsměvem.

„Kde ho mám ubytovat?“ otočila jsem se zpátky na Joea. Zamyslel se a přejel areál očima.

„Víš co, dej ho do toho prázdného boxu vedle Shadowa,“ usmál se na mě a vystřelil za Danielou. Neviděl ji čtyři dny a už měl absťák. Mezi námi, já taky, ale nesměla jsem to dát znát.

„Zase k sobě nechtěl nikoho pustit?“ zeptal se Paul, když jsme osaměli. Dreamer očichával svůj nový příbytek a pak se blaženě vyválel v slámě.

„Ne, ani ne. Joe mi ho koupil k osmnáctinám, prý to dřív nestihl,“ pokrčila jsem rameny.

„Takže Dreamer je teď úplně tvůj?“ vykulil na mě oči. S úsměvem jsem přikývla.

„Když budeš hodný, možná ti dovolím na něm jezdit,“ zazubila jsem se na něj, „ale budu za to chtít menší laskavost,“ dodala jsem o poznání bázlivěji. S tázavě zvednutým obočím kývnul.

„Nevím v kolik, ale dneska dorazí novináři. Caleb jim nejspíš napráskal, co se stalo v La Push, chci jim to vyvrátit, nemíním potopit Johna, ani nikoho jiného. Takže budeme muset zahrát dokonale šťastný pár. S Joeem už jsme vymysleli historku. Daidu přiotrávil Caleb a přišli jsme na to hned. Nikdo mě nevyhodil, nic takového se nestalo. Joe mě pouze požádal o pomoc. Maggie mu odřekla závody a on potřeboval jezdce pro Shadowa. Copak bych ho dokázala odmítnout?“ rozhodila jsem rukama. Paul přikývl, sedl si na balík slámy a mě si přitáhl k sobě. Protestovat jsem nestihla.

„Udělám to rád, ale jakou úlohu v tom mám já?“ zamumlal mi do vlasů.

„Jsi můj kluk, tak si přijel za mnou, Da-dai má stejně nemocenskou, John ho přiveze podle domluvy týden před mistrovstvím,“ vydechla jsem trhaně. Tiše se zasmál a mnou ten zvuk projel, jako elektrický výboj.

„Mandy, novináři!“ vtrhl do stáje Joe, zarazil se, sotva nás uviděl v objetí, ale nakonec nad tím mávl rukou.

„Vezmi to dveřmi, já půjdu zkratkou,“ houkla jsem na Paula a vystřelila ze stáje ven. Vzala jsem to zadem, přes balkóny.

„Tak takhle si mi posledně utekla,“ zazubil se Paul, když jsem mu spadla do náruče. Nějak jsem zapomněla na dveřní práh.

„Co kdyby to prasklo?“ vyčetl mi otcovsky.

„Je to zpevněný,“ zamumlala jsem s hlavou ve skříni.

„Mám tě, potvoro,“ vyhrkla jsem a vytáhla černé pantalony. Bílé tričko bylo na židli a gumička do vlasů na stole.

„Jestli potom půjdeš jezdit, zašpiníš si ho,“ upozornil mě.

„Jo, a právě proto Joe Shadowa zrovna chystá. Zase budou chtít nafotit trénink. Věř mi, tohle už znám,“ ujistila jsem ho a chystala si přetáhnout přes hlavu top. Zarazila jsem se a podívala na Paula.

„Já nikam nejdu, jsme pár a vžívám se do role,“ usmál se šibalsky, zvedl se z postele a došel až ke mně.

„Nenávidím tě,“ zamumlala jsem, když mi to triko sundal. Usmál se, líbnul mě na špičku nosu a oblíkl mi to bílé.

„Džíny si sundáš sama, nebo chceš taky pomoct?“ zeptal se s ďábelským úsměvem. Ustoupila jsem od něj na pár kroků a moje tělo se zase vrátilo do normálu.

„Ještě jednou a něčím tě přetáhnu,“ pohrozila jsem mu. Kalhoty jsem si sundala sama, bez pomoci jeho vlezlých rukou.

Do klubovny jsme vešli ruku v ruce a s úsměvem. Novinářská smršť začala.

Všechno probíhalo naprosto v pohodě, dokud jeden z reportérů nepoložil onu otázku, ťal do živého.

„Jeden z našich zdrojů nám prozradil, že jste se s Johnem Erdenem rozešli ve zlém. Je to pravda, že Vás obvinil z otrávení koně Vašeho přítele?“ zeptal se a já zmlkla. Netušila jsem, že to bude tak moc bolet.

„Ve skutečnosti ti bylo úplně jinak. Daidu otrávil Caleb Reynolds, ale snažil se to na Mandy hodit. No, nepodařilo se mu to,“ usmál se na něj Paul a povzbudivě mi stiskl ruku. Oplatila jsem mu to a pousmála se.

„Tak proč jste tady?“ rozhodil reportér rukama.

„Joe nutně potřeboval jezdce pro Shadowa, Maggie mu závody odřekla a já to přijala. Je to jedna z nabídek, které se vážně neodmítají. A Paul přijel se mnou. Dai je momentálně v rekonvalescenci a nesmí se nijak přetěžovat, takže má Paul na rozdíl ode mě menší dovolenou, viď?“ usmála jsem se na jmenovaného. Podpořil mě lehkým polibkem.

„Aha, takže za Vaši neúčast, pane Lowelle, může Caleb Reynolds a ne slečna Blacková,“ upřesnil si to druhý reportér.

„Kdo říká, že nepojedu? John s ostatními a s Daidou přijedou přesně podle plánu týden před mistrovstvím,“ pokrčil Paul rameny.

„A vy si myslíte, že Vám bude týden stačit? Budete soupeřit s těmi nejlepšími jezdci z celých Spojených států a hlavně s Amandou Black!“ vysmál se mu reportér. Měla jsem sto chutí zavrčet na něj sama.

„Paul mě několikrát porazil, proč by se mu to nemělo povést tentokrát? A krom toho, nikdo z nás nejezdí pro vítězství, ale pro pocit z ježdění. Kdo potřebuje vyhrávat?“ ozvala jsem se.

„Jistě, tím je tato stáj známá. Děkuji Vám, slečno Blacková, i Vám, pane Lowelle. Myslím, že máme všechno, co jsme potřebovali. Můžeme si tedy nafotit Váš trénink?“ zeptal se ten druhý zdvořilým hlasem.

V tu chvíli vešel do klubovny Joe. Shadow byl nachystaný.

Fotili všechno, uvolňování, opracování i samotné skoky. Dokonce byli tak hodní a všechno mi přepálili na cedko.

„Kde seš? Všichni už čekají v klubovně, mají tam tvou kytaru,“ vyhrkl na mě Matt, sotva jsem vyšla ze sedlovny. Paul byl hned za mnou.

„Dneska ne, Matte, jsem úplně grogy,“ zakroutila jsem hlavou a vydala se do svého pokoje. Paul chtěl jít se mnou, ale zarazila jsem ho.

„Dobrou noc,“ pousmála jsem se a zavřela dveře. Ano, venku bylo ještě světlo a slyšela jsem řehtání koní i Joeův řev, ale měla jsem toho dost. Sprchu jsem si však dala důkladnou.

Zamkla jsem dveře na chodbu, i ty na balkón, zatemnila okna a s úlevným zamručením se zhroutila do postele. Doufala jsem, že to tentokrát bude bez nočních můr.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

CatherineCullen

8)  CatherineCullen (15.02.2011 16:14)

Krásné! A co Jasper? Uvidí se ještě někdy? Rychle další!

Linfe

7)  Linfe (15.02.2011 13:11)

Uaaaa, kočko perfektní, délka byla přesně tak akorát, kratší bych to rozhodně nechtěla. No jo, plně s tebou souhlasím, oslazuj to někomu, ke komu tě to neuvěřitelně táhne, že? Taky jsem podobně blbá, pokud jde o vztah, takže perfektně vím o čem mluvíš :-D Kdy bude další :-D

Kamikadze

6)  Kamikadze (15.02.2011 08:52)

Hanetko, naprosto správně. Upřímnně, jezdím koníka, Shadowova vzezření, Už dřív jsem psala, že je to šílenej obr. Dva jezdci pro něj neznamenají problém, navíc, parkuroví koně mají úplně jinak osvalená záda, než dostihoví koně. Kdybys někdy viděla, jací lidé jsou schopni sednout si na o poznání menšího koně, divila by ses.
Aleo, dva kilometry pro vysportovaného koně vůbec nic neznamená, našikoně běhajíi tři a přitom nejsou aniz poloviny tak dobří, jako Shadow. Emocemi to přetéká, protože se stalo to, co se stalo, později se to zlepší, neboj
Fanny, jsem ráda, že jsi ráda

Hanetka

5)  Hanetka (15.02.2011 08:02)

Krása! Taky se mi zdá, že to mohla Paulovi trochu víc osladit, dostal se z toho lacino. Ale i tak se mi to moc líbilo. A dostala Dreamera!!! Já té holce normálně začínám závidět...

Edit: A co se týká toho, jestli sporťák uveze dva lidi... No, pohybuju se v oblasti hiporehabilitace, kam jsme před časem dostali vysloužilého parkuráka. Má v kohoutku 190cm a je jak stodola. Ten by s přehledem uvezl i tři, ne jen dva... ono asi není sporťák jako sporťák. Rovinoví dostiháci jsou drobnější a lehčí než parkuroví koně, taky jejich jezdci jsou jak blechy. Nebo ne?

4)  Raduššška (15.02.2011 06:38)

Ááááááááááách Dreamer hadow no prostě dokonalý

3)  Alea (14.02.2011 23:51)

Pěkné, akorát už mě trochu štve Paul, přijde mi, že za Mandy trochu moc dolejzá (upřímně bych ho už asi přizabila být s ním tak často) a ona mu to dala až moc snadno... A chudáček Shadow cválat 2 kilometry a pak na něj ještě vyleze Paul, kterej má vzhledem k jeho postavě tak 80 kilo (+ Mandy bych tipla cca na 50, takže 130 kilo na sporťákovi, no nevím, nevím)... Povídka se mi líbí, ale začátek jsem měla mnohem radši, teď to na můj vkus až moc přetéká emocemi a z některých vět doslova odkapává koncentrovaný cukr

Fanny

2)  Fanny (14.02.2011 23:41)

A já měla v plánu se ovládat!:D Ještě jsi mi to usnadnila. Kapitola plná vtipu, občas ale opravdu jen občas, atmosféra zhoustla, jinak byla odlehčená a usměvavá.

Facka a Amanda Black mi opravdu udělaly velkou radost a ten dárek k osmnáctinám byl... Snílek je její a má teď vlastně i Shadowa. Na těch závodech se to ještě asi zamotá a s Shadowem by mohla Paula porazit, ne? Nebudu dělat ukvapené závěry a radši si počkám.

Útěk balkonem s Shadowem k jezeru byl skvělý a koupání náherné i přesto, že jí byla zima.:) Novináři byli jen běžnou rutinou a předstíraným divadlem, bohužel...

Vlčice je opravdu mrtvá? A jak se vlastně momentálně odvíjí příběh Cullenových v pozadí?

Děkuji za příjemně oddechovou kapitolu a s radostí se těším na další.

1)  kikinka (14.02.2011 22:58)

pání to bylo náádherný doufám že další bude co nejdřív

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still