Sekce

Galerie

/gallery/86d658cb14_47124058_o2.jpg

Da-dai

 

Do školy už jsem se nevrátila. Zbytek ledna zařídil Carlisle a pak mi dali individuální studijní plán. Jako záminku jsme uvedli aktivní sportovní činnost. Ředitel sice nejdřív namítal, že koně přeci nejsou tak náročný sport, když jezdím jen lokální soutěže. Nenapadlo mě, že neví, kdo vlastně jsem.

John mu to řádně vysvětlil, byl tam spolu s Billym a Paulem, díky poslednímu jmenovanému se rozběhla šuškanda o utajovaném těhotenství. Docela ve mně hrklo, když mi to Bella řekla, v té době jsem se totiž bála, že je to pravda, moje menstruace měla týden zpoždění. Svěřila jsem se s tím Paulovi, jen zakroutil hlavou a vysvětlil mi, co všechno se s mým tělem změnilo. Moje tělo si v tomhle ohledu prostě dalo pauzu.

Další teorií bylo, že je Paul moje ochranka, ale opak byl pravdou. Byl tady, aby mě zarazil, kdyby se s Cullenovými cokoli zvrtlo, jedině jeho vlčice poslechla bez námitek. I když, sotva jsem uviděla Rose, byla jsem za Paula po svém boku ráda. Obviňovala mě z rozpadu její rodiny, Jasper totiž odešel. Upřímně, nedivila jsem se jí.

Jakmile ředitel pochopil, jaké místo v jezdeckém světě mi náleží, veškeré svoje protesty spolkl a individuální plán podepsal. Se slovy, že je mu ctí, mít na své škole někoho, jako jsem já. Vlezdoprdelka.

Ale mělo to svoje obrovské plus, u koní jsem byla téměř nepřetržitě. Domů jsem se vracela jen uvařit Billymu oběd a vyspat se. Přes týden, víkendy měl vyhrazené Paul a dny, kdy jsme měli hlídku taky. Byl z toho nadšený a já s ním.

Pár dní po začátku února mě John, místo odpolední práce ve stáji, odtáhl do auta a odvezl pryč. Nezeptat se jsem vydržela pět minut.

„Sponzor chce koupit nového koně, rozhodl jsem se, svěřit ho Paulovi. Taliango není zrovna nejideálnější a co naplat, Paul je výborný jezdec a pro takové kopyto je ho škoda, navíc, myslím, že už je vytrestaný až až,“ vysvětlil mi. Jo, to dávalo smysl.

„Tak proč jsem tady já a ne on?“ upřesnila jsem svůj dotaz. Místo odpovědi se na mě zazubil a mlčel až do cíle.

„Je to překvapení. Ty víš, jaký je Dreamer a potřebuju, aby se mu ten nový pod sedlem podobal co nejvíc. Jsi ideální volba pro zjišťování,“ usmál se pobaveně. Skvěle, zase si budu hrát na kaskadéra.

„Máš štěstí, že je to kvůli Paulovi,“ ujistila jsem ho. S kýmkoli jiným bych ho poslala do háje. Byla sobota a já se těšila na odpoledne strávené s Paulem.

Položil mi ruku kolem ramen a zamířili jsme do kanceláře stáje.

Jenže trenér tam nebyl.

„Jestli hledáte pana Schmida, tak je v hale,“ upozornila nás nějaká holka, s vlasy jak po průletu křovím. Zadumaně jsem její účes pozorovala, už delší dobu jsem totiž zvažovala výrazné zkrácení toho svého, fakt mě nebavilo tahat z nich po každé hlídce tunu pozůstatků lesa.

„Paul by tě zastřelil,“ zakroutil John hlavou. Mávla jsem nad tím rukou a radši se vydala k obrovské hale.

„Johne,“ ozval se John a já střelila pohledem k podsaditému chlapíkovi s nohami do O.

„Johne,“ usmál se. Ježiši, oni jsou oba dva Johnové, no potěš koště.

„Takže pro tuhle slečnu hledáš Dreamera číslo dvě?“ usmál se na mě, přestože otázku položil Johnovi.

„Ve skutečnosti jezdím Dreamera já, koně sháníme pro mého přítele,“ osvětlila jsem mu náš problém. Chápavě přikývl a odvedl nás do stáje.

„Co ti Paul udělal, že jsi mu toho hřebce zabavil?“ obrátil se na Johna.

„Odešel, teď je ale zase zpátky a nechal jsem ho jezdit tu největší potvoru, myslím, že už mu to stačilo,“ pokrčil rameny. Ehm, proč jsem si připadala jako pátý kolo u vozu?

„Tak jo, momentálně tady mám tři koně, co by se ti mohli líbit. Hřebec, valach a klisna,“ usmál se Schmid.

„Mě se líbit nemusí, od toho je tady Mandy,“ pokrčil John rameny. No ne, oni si všimli, že tady jsem?

„Nechci Vás urazit, slečno, ale nepustím na své koně někoho, koho neznám,“ otočil se Schmid ke mně. Jeho přístup se mi líbil.

„Amanda Black, těší mě,“ natáhla jsem k němu svou ruku na seznámení. Vykulil na mě oči, ale přijal ji.

„Ty trénuješ mistryni USA a nic mi neřekneš?“ osopil se na Johna hraně a dál mě držel za ruku.

Převrátila jsem oči v sloup, ruku mu vyškubla a kouknula na ty koně. Krom tří boxů bylo všude pusto, nejspíš se všichni pásli.

V prvním stála ušlechtilá ryzka se zájmem v očích. Vypadala celkem mladě, ale zase byla líbivá na pohled. Valášek byl celkem flegmatický šiml. Ovšem, to, co jsem hledala, bylo v posledním boxu. Nádherný hřebec, téměř vybělený, takže sedm až osm let. V očích mu hrály šibalské jiskry a zvědavě stříhal ušima.

„Jmenuje se Da-Dai, kobylka je Scala a ten valach CV, říkám mu šiml. Osobně bych doporučil jeho, výkonnostně je nejlepší a je skvěle jezditelný. Kobylka jde trochu dopředu a skoky občas řeší sama dosti svéhlavě, a ten hřebec, to je kapitola sama o sobě. Rve se na skok a občas je trochu neovladatelný, aspoň pro holku, takže nevím, jestli bys ho vůbec měla zkoušet,“ představil mi své koně.

Vyhledala jsem pohledem Johna, ale stál u ryzky a důkladně si ji prohlížel.

„Zkusím je všechny,“ rozhodla jsem se.

Nejdřív mi nasedlal šimla. Byl přesně takový, jak řekl. Klidný, šlapal jak švýcarky, ale to bylo všechno. Ano, skákal bez chyb, ale chyběla mu jiskra. Jezdit ho, byla opravdu radost, člověk se vůbec nenadřel.

Scala byla jiné kafčo. Lekala se každého šustnutí, ale po chvilce se uklidnila a začala spolupracovat. Měla hezké a pohodlné chody, příjemně pružný hřbet a na skocích nechtěla dělat chyby.

„Vážně si nechceš vzít jednoho z těch dvou? Da-dai je opravdu špatný nápad,“ snažil se mě Schmid na poslední chvíli odradit, když jsem hřebce sedlala. Zakroutila jsem hlavou a natáhla se po pákové uzdě.

„Nebylo by něco se stíhlem? Nemám páku ráda,“ zeptala jsem se. Jen přikývl a donesl mi jednoduchou uzdečku.

„Vezmi si přilbu,“ upozornil mě ještě.

„To je dobrý, nemám v úmyslu padat,“ uklidnila jsem ho. Šlo spíš o to, že jsem byla téměř nerozbitná. A když už ano, zahojilo by se to rychleji, než by si všiml, že mi vůbec něco bylo. Vytřeštil oči a nahlas polkl, vesele jsem se na něj zazubila.

Otevřel mi halu a pustil mě dovnitř, Da-dai vesele pohazoval hlavou a tancoval na místě, zatímco jsem nasedala.

„Tak fajn, kamaráde, jdeme na to,“ zamumlala jsem a jemně ho pobídla. Vystřelil jako raketa a cválal podél zdi.

„Jak dlouho nebyl pod sedlem?“ zeptala jsem se druhého Schmida zadýchaně, sotva Dai zastavil.

„Dlouho. Občas jsem ho pustil, nebo vzal na lonž, ale jinak nic. Nemám tolik času, kolik bych potřeboval,“ pokrčil rameny. Myslela jsem si to. Ve stáji byla spousta boxů a krom jeho a tý střapatý holky nikde nikdo nebyl.

Zkusila jsem to znova a Daie jako by vyměnili. Sotva vybil přebytečnou energii, stal se z něj kůň na myšlenku. A skákal jedna báseň.

„Jeho,“ kývla jsem na našeho trenéra. S úsměvem přitakal, řekla bych, že mu to bylo jasné hned od začátku.

„Nechápu, jak to s těmi koňmi děláš,“ kroutil John nechápavě hlavou, „Dreamer byl úplně stejný, když si ho převzala,“ dodal a podepsal kupní smlouvu. Na to, jak nám Schmid koně prezentoval, byla jeho cena celkem dost vysoká.

„Joe vždycky říkal, že mě mají rádi,“ pokrčila jsem rameny. S úsměvem mě objal kolem ramen.

„Odvezete si je dneska, nebo si pro ně přijedete?“ obrátil se k nám Schmid. Počkat, je? Snad jeho, ne?

„Dneska, vozík tady mám,“ oznámil mu John a zamířil ven.

„Ta kobylka je nádherná, beru ji pro sebe,“ pousmál se, když jsem se na něj tázavě koukla. Ach tak, láska na první pohled.

„Tak pojď, Daido, pojedeme domů. Čeká tě tam jeden moc hodnej kluk, víš? Určitě tě bude mít rád, mě má taky rád, teda, aspoň doufám,“ mluvila jsem na něj tiše a vedla ho k přívěsu. Byla jsem sice ujištěna, že je na nastupování do vozíku zvyklý, ale tohle byla jistota. Scala už byla vevnitř.

„Daida? To dáš každému koni hned přezdívku?“ zakroutil nade mnou John hlavou a zamířil k autu. Mě zastavila ta holka.

„Jaký je jeho nový jezdec?“ zamumlala tiše. Usmála jsem se.

„Je úžasný, jemný v ruce, jemný v pobídkách, na koně nejde silou a zbožňuje je. Můžeš mi věřit, jezdím na koni, kterého on sám hodně naučil,“ ujistila jsem ji. V obličeji se jí zračila úleva.

„Ty jsi ho jezdila, viď?“ pousmála jsem se. Ušklíbla se a zakroutila hlavou.

„Ne, pan Schmid mě na něj nepustil, prý bych ho nezvládla, ale je to strašný mazel a mám ho ráda,“ vysvětlila mi.

„Neboj se o něj, bude v skvělých rukou,“ uklidnila jsem ji a došla k autu.

„Klidně se na něj přijeď podívat, zas tak daleko to není,“ nabídla jsem ji a nastoupila.

„Co myslíš, budou tam ještě kluci, nebo už jeli domů?“ zamumlala jsem směrem k Johnovi.

„Paul tam zůstal, čeká na tebe, pokud vím, začíná víkend,“ mrknul na mě. Všichni věděli o našich společných víkendech.

„Jaký je vlastně pod sedlem?“ zeptal se pro změnu on. Zamyslela jsem se.

„Je hodně vnímavý. Na skok má příjemný tah, ale nic sebevražedného. Pokud jdeš jemně, nechá se podržet zpátky, ale nesmíš silou, jinak se začne bránit. Řekla bych, že mu ještě nikdo nenatrhl koutky úst, protože je na hubu fakt dost citlivý. Připomíná mi Dreamera, jak mi ho Paul popisoval, takového, jaký byl, když ho dostal,“ usmála jsem se.

„A než se zeptáš na Scalu, tak jemná, citlivá, lekavá, ale je mladá, možná ji to přejde. Na skok jde příjemně a bojí se dělat chyby,“ dodala jsem vzápětí. Vesele se na mě usmál a odbočil směrem k naší bráně.

Zatroubil a Paul vyběhl z jedničky, zamávala jsem mu na pozdrav.

Sotva John zastavil, už jsem byla venku z auta a opatrně otvírala boční dvířka vozíku. Oba na mě zvědavě koukali.

„Zůstaň na boku, je lekavá,“ upozornil John Paula a sám sundal zadní rampu. Počkala jsem, až odjistí obě přepážky a nechala Scalu opatrně vycouvat. Sotva vylezla ven, zvědavě se rozhlídla okolo a blaženě si odfrkla. Každý kůň pozná, kde se bude mít dobře.

John převzal vodítku a šibalsky na mě mrknul.

„Čtyřka, box po Shadowovi,“ šeptl mým směrem a ukázal bradou na vozík. Kývla jsem na srozuměnou, rychle vyběhla zpátky a odvázala Daidu. Lípla jsem mu pusu na čumák a svedla ho po rampě dolů. Paul vytřeštil oči a brada mu spadla o patro níž.

„Zlato, můžeš sem na chvilku?“ broukla jsem k Paulovi. V momentě stál vedle mě a usmíval se. Vtiskla jsem mu do ruky Daidovo vodítko.

Ustoupila jsem o pár kroků a pořádně si ty dva prohlídla.

„Sluší vám to spolu,“ kývla jsem hlavou s úsměvem. Kolem procházející John mi to potvrdil.

„Jak jako sluší?“ zeptal se Paul s nechápavým výrazem v očích. S povzdechem jsem k němu došla a stoupla si na špičky.

„John ho vzal pro tebe, místo Talianga,“ zašeptala jsem mu do ucha a rty přitom zavadila o lalůček. Provokovali jsme se takhle pořád.

Cítila jsem, jak se zachvěl a trhaně nadechl.

„A bude bydlet naproti Dreamerovi,“ dodala jsem už normálním hlasem a s úsměvem. To mu pomohlo trochu se probrat.

„To jako že je fakt pro mě?“ vykulil na mě oči. Převrátila jsem ty svoje v sloup, vzala mu vodítko, v té době již značně znuděného Daidy, a odvedla ho do stáje.

„Pojď, Paul si nejdřív musí vybavit, co znamenají slova stáj a box,“ zazubila jsem se na hřebce. Jmenovaný bleskově stál vedle mě a natahoval se po vodítku.

„To byl fofr,“ usmála jsem se a předala mu ho.

„Jak si říkala, že se jmenuje?“ šeptl mi do ucha, když jsme v objetí pozorovali toho nádherného skoro bělouše.

„Neříkala, Da-dai,“ zamumlala jsem nazpátek.

„Jaký je pod sedlem?“ položil mi stejnou otázku, jako John v autě. I moje odpověď byla stejná.

„Jestli chcete, vezměte je ven. Da-daiovi to neublíží a Dreamerovi jenom prospěje,“ nakoukl do vrat stáje John.

Mrkli jsme s Paulem na sebe a vystřelili k sedlovně. Já brala jen uzdečku, ale Paul musel tahat i sedlo. Neznali se, nemohl jezdit na Daiovi bez něj.

„Tak kam?“ zeptala jsem se, shlížejíc na něj z Dreamerova neosedlaného hřbetu. Nemohl si to odpustit a vyhodil mě nahoru, sám teprve nasedal.

„Překvapení,“ usmál se tajemně a upravil si třmeny. Dokonce se na mě stihl i usmát a já málem spadla na zem.

„Nedělej to, když sedím na koni,“ poprosila jsem ho mírně omámeně. Jen se rozesmál a vyjel.

Tím lesem jsme projížděli fakt dlouho, ale perfektně jsme si popovídali. Najednou Paul zmlknul a podíval se před nás. Teprve v tu chvíli jsem si všimla, že slyším moře.

Mezi stromy se vyloupla zčásti zasněžená zátoka. To místo jsem neznala.

„Je to nádherné,“ usmála jsem se a kochala se krásou.

„Počkej v létě, až si tady budeme dávat závody,“ slíbil mi nadšeně. Jeho radost jsem sdílela a nemohla jsem se léta a sluníčka dočkat. Kdybych však věděla, co se do té doby stane, netěšila bych se.

Paul začal s Daidou poctivě trénovat, a tak jsme do sezóny nastoupili připraveni v plném počtu. Dokonce nás bylo o jednoho víc, Caleb totiž tehdy v Kalifornii nemluvil do větru, opravdu se do Forks přistěhoval. John byl víc než nadšený, měl ve stáji víc špičkových jezdců, než se mu kdy snilo.

Někdy v dubnu se Paulovi podařila nevídaná věc. Porazil mě. Všichni si dělali srandu, že jsem ho vyhrát nechala, obzvlášť když jsem mu, po skončení dekorování, skočila samou radostí kolem krku. Přála jsem mu vítězství, a večer na pokoji dostal náležitou odměnu. Dvojitou.

Legraci si z něj přestali dělat, když mě začal porážet pravidelně. Místo posměšků ho začali pochvalně plácat po rameni a na mě se dívali soucitně. Nechápala jsem je, věděli, že mi nikdy nešlo o vítězství.

Stalo se to před jedněmi velkými závody na začátku května. Měli jsme zrovna nakládat, když Paul přiběhl s tím, že Daidovi něco je. Bleskově jsme všichni stáli u boxu, klečela jsem vedle Paula a pomáhala mu postavit Daie na nohy. John sháněl veterináře.

Nakonec jsem na ty závody odjela sama, s Markem, jako řidičem a s Leah, morální podporou.

Soupeře jsem žádného nenašla, přešli jsme celý kurs čistě jako jediní a domů vezli zlato. Nebylo to však šťastné vítězství. Pořád jsme nevěděli, co je vlastně s Daidou, nikdo nám nic nechtěl říct.

Sotva Mark zastavil auto, vyskočila jsem ven a téměř okamžitě visela Paulovi kolem krku. Jeho ruce mě ale neobjaly. Odtáhla jsem se a tázavě se na něj zadívala. V očích měl led a ty úžasné rty stažené do úzké linky. Ustoupila jsem o pár kroků dozadu a do zorného úhlu se mi dostali i ostatní. Tvářili se naprosto stejně. Vyhledala jsem pohledem Johna, aby mi vysvětlil, co se děje. Udělal to, ale ne tak, jak jsem potřebovala.

„Musím tě požádat, aby sis sbalila věci, vrátila mi klíče od skříňky a opustila areál,“ oznámil mi chladně. Vykulila jsem na něj oči.

„Vysvětlí mi někdo konečně, co se to tady děje?“ rozhodila jsem tázavě ruce.

„Nedělej, že to nevíš. Daida byl otrávený. Jedem, který se našel ve tvý skříňce,“ osopil se na mě Paul. Vyrazil mi tím dech. Jakým jedem? A proč byl u mě?

„Ty věříš, že jsem to udělala,“ zamumlala jsem dutým hlasem. To přece nemohla být pravda, myslela jsem, že mě zná líp. Na tváři jsem ucítila slzy.

„A neměl bych snad? Kdo jiný by z toho něco měl. To díky němu jsi byla druhá. Velká Amanda Black, poražena naprosto obyčejným Paulem Lowellem!“ rozkřičel se na mě. Přikrčila jsem se před jeho hněvem.

„Paule, neříkej to, ty víš, že ji to zabije,“ upozornil ho Jake chladně, ale v jeho hlase jsem zaslechla osten starosti. Paul se na něj ani nepodíval.

„Už tě nechci nikdy vidět,“ pronesl a ve mně něco zemřelo. Ta bolest mě srazila na kolena a cítila jsem, jak se uvnitř mě něco trhá a odchází to pryč.

Nakonec to přešlo a na mých ramenou ležely horké dlaně. Zase byly horké.

Setřásla jsem je ze sebe, zvedla se na nohy a rozzuřeně se na všechny podívala.

„Myslela jsem si, že mě znáte líp a víte, že bych koni nikdy neublížila. Jaku, ty si nevzpomínáš, co jsem ti tehdy říkala? O tom důvodu, proč vlastně jezdím. Ty vítězství, Paule, ty jsem ti přála, víš. Da-daie jsem pro tebe vybírala taky já, pamatuješ? A mám ho ráda, stejně jako miluju Dreamera,“ prskala jsem po nich vztekle. Stáli jako sochy a hleděli na mě.

Z kapsy jsem vytáhla klíče a hodila je Johnovi k nohám. Neměla jsem chuť, cokoliv si balit, jen jsem vyběhla nahoru na trambus a rozloučila se s Dreamerem. Vypadal smutněji, než já. A pak jsem utekla.

Nejdřív k Paulovi, bylo to blíž, měla jsem tam spoustu věcí a taky motorku. V předsíni jsem mu nechala klíče. Nakonec jsem se zastavila u Billyho.

Dovnitř jsem vtrhla, jako bouře, vydupala po schodech nahoru a práskla dveřmi pokoje. Strhala jsem celou zeď vítězství, všechny stužky, fotky ze závodů i ze stáje. Ty skončily na několik kusů po celé podlaze. Fotky, na kterých byl Paul taky. Sbalila jsem si většinu věcí a vyšla ven. Dole pod schody na mě čekal Billy. Když uviděl tašky a slzy v mých očích, trochu poodjel a udělal mi tak místo. Seběhla jsem dolů, hodila zavazadla na podlahu a zhroutila se s brekem hned vedle nich s hlavou na Billyho kolenou.

„Daidu někdo otrávil a oni si myslí, že jsem to udělala já. Paul se se mnou rozešel,“ vzlykala jsem. Konejšivě mě hladil po vlasech a čekal, až přejde to nejhorší.

„Už necítím vlčici,“ zamumlala jsem bez slz. Konečně se mi je povedlo zastavit.

Zvedl mi bradu a zadíval se do mých vlhkých očí se starostí sobě vlastní.

„Vůbec?“ zeptal se opatrně. Zakroutila jsem hlavou a položila ji zpátky. Smutně si povzdechl. I on si bílou vlčici oblíbil.

Najednou sebou trhl a klaply domovní dveře. Stáli tam Jake s Paulem. Ten druhý po mě natáhl ruku a štěkl jedno jediné slovo.

„Klíče.“ Vstala jsem, vzala do rukou tašky a zadívala se mu do očí.

„Máš je v předsíni na stolku. Byla jsem si pro věci,“ oznámila jsem mu ledově a otočila se zpátky k Billymu.

„Děkuju za všechno. Byl jsi ten nejlepší strejda, kterého jsem si kdy mohla přát a táta tě měl fakt moc rád,“ pousmála jsem se. U dveří jsem zaslechla jeho hlas.

„Řekneš mi, kam jdeš?“ zeptal se tiše.

„Pryč, kamkoliv. Hlavně co nejdál od něj, od ostatních, pryč od legend a celý tý jejich pitomý smečky.“ Poslední slova jsem zavrčela a práskla dveřmi. Taxík měl dorazit každou chvilku.

Ven za mnou vyběhl Jake. Nenechala jsem ho na sebe ani sáhnout.

„Jak si to myslela s tou smečkou, je přece i tvoje,“ zamumlal zmateně. Ve dveřích se objevil Paul.

„Ne. Není. Zabili jste vlčici,“ oznámila jsem mu, s pohledem upřeným na Paula. Otočila jsem se k přijíždějícímu taxíku a pak zpátky k Jakovi.

„Na motorku mi nesahej, klíčky mám u sebe, ještě si pro ni přijedu. Chraň tě pánbůh, přejet po ní jediným prstem, poznám to, pořád mám skvělý zrak,“ upozornila jsem ho a nastoupila do auta.

„Letiště Port Angeles,“ požádala jsem řidiče a vypustila mozek z hlavy.

Měla jsem štěstí, letadlo do Connecticutu odlétalo za hodinu a měli pár volných míst. Jedno bylo okamžitě moje.

Sedla jsem si v odletové hale a vytáhla z tašky telefon. Ještě než bych zahodila kartu, musela jsem vyřídit dva telefony.

Billy to zvedl po první zazvonění. Místo pozdravu se na schodech ozval dusot několika nohou a někdy bouchly dveře.

„Smečka, nebo rada?“ zeptala jsem se mdle. Vztek zmizel, teď už ve mně zbývala jen prázdnota.

„Obojí,“ zazněla z telefonu Billyho odpověď. Normálně bych se rozesmála. Pohled na takhle velkou skupinu lidí v našem, jejich, obývacím pokoji stál za všechny drobné.

„Vracím se tam, kam patřím,“ pověděla jsem Billymu důvod svého hovoru.

„Chápu. Ehm, Mandy, Sam by s tebou rád mluvil,“ oznámil mi opatrně. Pokud to nebyl Paul, neměla jsem žádný problém.

„Ahoj Mandy. Jake mi řekl, co se stalo. Jsi si jistá, že je pryč?“ přešel rovnou k věci. Udělala jsem dobře, když jsem se postu alfy vzdala, Sam ji zvládal líp, než kdokoli jiný.

„Same, cítila jsem to. Cítila jsem ji umírat a můžu ti říct, že vlčice je nadobro pryč. Komu za to můžeš poděkovat, víš,“ ujistila jsem ho a v očích znovu ucítila slzy. Rychle jsem zamrkala, abych je zaplašila.

„Je mi to líto,“ ozvalo se z reproduktoru.

„Mě taky, milovala jsem ji,“ zamumlal jsem.

Na tabuli vyskočilo upozornění o mém letu.

„Musím končit, za chvilku mi to letí. A Same, vzkaž Johnovi, ať se stará o Dreamera pořádně, ten kůň za to stojí,“ rozloučila jsem se a položila hovor.

Druhý hovor byl o poznání rychlejší. Musela jsem Joeovi slíbit, že mu vysvětlím, co se stalo, ale až později, nechtěla jsem to řešit po telefonu, on mi zase slíbil vyzvednutí na letišti.

Ani nevím, co jsem přes ty tři hodiny dělala, první věc, kterou jsem nějak víc vnímala, byla Joeova náruč.

„Tak co, cítíš se na to?“ zeptal se s povzbudivým pohledem v autě. Ne, necítila jsem na to, ale muselo to ven, tak jsem to vzala od začátku.

„Zhruba v polovině února John koupil nového koně a dal ho Paulovi do péče. Pomáhala jsem vybrat toho pravého. Krásný bílý hřebec, osm let, jmenuje se Da-dai a je čistokrevný Hannoverán. Paul byl nadšený a do tréninku se vrhnul po hlavě. Do sezóny jsme nastoupili společně. Teda, ještě s naším Calebem, přestěhoval se do Forks.

Všiml sis, co se stalo v dubnu?“ zeptala jsem se ho, snažíc se najít zpátky ztracený hlas. Jen vyslovení Paulova jména bolelo.

„Jo, Paul tě začal pravidelně porážet,“ zazubil se vesele.

„Jo, a v tom je ten problém. Před týdnem byla poslední kvalifikace na mistrovství, jeli jsme jenom tak, bodů máme oba dva dost. Jenže Daidovi se udělalo zle a nakonec jsem jela jenom já. Vrátila jsem se s prvním místem a tak nějak očekávala aspoň objetí od Paula. Místo něj mě John vyrazil. Daidu někdo otrávil a oni si myslí, že jsem to byla já,“ vysypala jsem ze sebe na dva nádechy, jeden mi nestačil. V autě se rozhostilo ticho.

„Nevěřím, že bys to udělala. Jaký bys k tomu měla důvod?“ rozhodil frustrovaně rukama, ale hned zase chytil volant. Byla jsem ráda, moje skoro nerozbitnost zmizela spolu s vlčicí.

„Díky, jsi jediný, kdo mi věří, vlastně ještě Billy. A důvod? Byla jsem přece druhá, slavná Amanda Black druhá,“ zasmála jsem se hořce. Nevěřícně na mě vykulil oči.

„Myslel jsem, že tě znají líp,“ zamumlal znechuceně. Tak to jsme byli dva.

„A víš, co je nejhorší? Miluju Paula natolik, že kdyby teď přijel, nejspíš bych mu to okamžitě odpustila a skočila mu kolem krku,“ vzlykla jsem. Chyběl mi, strašně moc.

„Říkáš, že se tam nastěhoval Caleb?“ zeptal se zadumaně. Zmateně jsem přikývla.

„Nikdy jsem ti neřekl, proč doopravdy odešel. Jeho rodiče se rozhodli odstěhovat po tom, co dostal vyhazov ode mě. Pokusil se totiž otrávit koně svého soupeře,“ vysvětlil mi. Zapomněla jsem, jak mám správně dýchat.

„Ale proč by to dělal? John mu Dreamera stejně nedá, vrátí ho Paulovi,“ zavrtěla jsem hlavou. Tohle nedávalo žádný smysl.

„Protože tě chce zpátky. Paul byl překážka, ale už není. A on chce Amandu Black, a je zvyklý, že dostane všechno, o co si kdy řekne,“ podal mi možný důvod. Ve mně se začal vařit vztek. Kdyby se mi Caleb dostal v tu chvíli do rukou, nejspíš by to nepřežil.

„Pošlu Johnovi informační mail. Náhodou jsem se dozvěděl, že tam je a tak ho chci varovat. Stará se totiž o můj poklad a pomohl Shadowovi, když jsem to potřeboval,“ pousmál se na mě ďábelsky.

„A tobě by prospěla změna vzhledu. Na konci května je mistrovství, pořádáme ho my a já zoufale potřebuju jezdce pro Shadowa. Maggie přestalo ježdění bavit,“ oznámil mi vesele. Shadow? Můj Shadow?

„Beru, ale jak si to myslel s tím vzhledem?“ zeptala jsem se podezřívavě.

„No, nechal bych ti prodloužit vlasy, ukázat nějaké nové patly patly na obličej, něco na sebe a tak,“ pokrčil rameny. Pomalu a jistě jsem začala pochytávat jeho náladu. Tohle uměl vážně jen on.

„Vždycky jsem si přála tetování a piercing,“ zasnila jsem se. Tentokrát kulil oči on, ale pak se souhlasně usmál.

„Jen nevím, z čeho to chceš platit, prachy na účtu mám na vysokou,“ upozornila jsem ho.

„Pche, na tu se vykašli. Slave chce příští rok založit v areálu stáje univerzitu. Obor profi jezdec, trenér a chovatel. Jeden stipendijní program pro tebe je rezervovaný předem,“ oznámil mi. Připadala jsem si zralá na očaře.

Auto zastavilo u kadeřnictví a Joe mi pomohl ven. Jemně mi povytáhl koutky úst a otřel oči. Stejně byly opuchlé.

Proměna vesnické Mandy Blackové na slavnou Amandu Black mohla začít. Paule Lowelle, máš se na co těšit.

 


 

Lin, dřív, než mě o to poprosíš, dávám ti sem fotky...

daida

Takhle nějak vypadá Da-dai v mý hlavě

tali

A tohle je zase tolikrát zmiňovaný Taliango

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Twilly

13)  Twilly (17.02.2012 18:35)

Tak tohle bylo hooooodně ukvapené

12)  Raduššška (03.02.2011 19:54)

Upřímě brečím po dalším dílu :p :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-(

Bosorka

11)  Bosorka (01.02.2011 19:53)

Obrázky jsou nádherné ;)
Na reakci smečky jsem koukala asi takto , jak si o ní mohli vůbec myslet, že by dokázala koni ublížit . DOufám, že jim to všem dá pěkně na závodech sežrat! A přicházi šance pro Jaspera...

Kamikadze

10)  Kamikadze (01.02.2011 16:47)

teda holky, já nestačím zírat, tolik komentářů za dva dny a ani jeden není můj... asi budu muset psát víc takových kapitol

Hanet, Caleb nemohl vědět, že Mandy uteče, a navíc, kdo říká, že by se nepotkali někde na nějakých závodech

raduššško, to víš, že mohl, a udělal

Fanny, já taky hned věděla, kterej bude pro Paula, mimochodem, všichni tři jsou tentokrát reální, šimlika i Scalu jezdím, Schmid se jmenuje můj trenér a vrabčáka na hlavě mám já, já si to prostě nemohla odpustit , jak si to mohli myslet? inu, jsou to chlapi, ti nemyslí, ti jenom konají a uvažujou až potom, mimochodem, mezi Paulem a Jasperem už se přeci rozhodla, i když druhý jmenovaný se nám brzy objeví a příběh trochu zašmodrchá...

Fanny

9)  Fanny (01.02.2011 15:07)

Dobře, odhodlala jsem se ke komentování této kapitoly.

Začátek se školou byl jako v pohádce a pokračovalo to ještě lépe. Už když popisoval ty tři koně, bylo mi jasné, který bude pro Paula. A Scala byla jen milým překvapením do jejich stáje. Poznámku o té holčině, co
da-dae měla ráda sis i tak mohla odpustit, ale život je život a kapitola plynula dál.

Překvapení Paula bylo též přijemné a lehký šok přišel až s porážením Mandy na závodech. Z toho jsem se hned otřepala a pochopila, že o nic nejde. Nejde přeci o vítězství, ne?B) Mimochodem zátoka byla taky úchvatná.

Ale tady vše dobré končí! Otrávený Dai mě sice vyděsil, ale stále jsem byla v klidu. Odstavec, kdy ji všichni, tak odporně vyhodili, jsem musela číst na třikrát ,abych ho pochopila. - Tady jsem na několik hodin skončila a odhodlala jsem se k tomu až před půlnocí. - Zmínku o Calebovi jsem přešla bez povšimnutí a pomalu dočetla kapitolu, už spíše umrtvená únavou, jinak bych opět viděla rudě. Vzpomínky jsem imaginárně trhala s ní a začínala jsem se strašně moc těšit na Shadowa. Joe byl fajn a byl to někdo, kdo ji věří. Teď jsem si ho oblíbila ještě možná více. Jsem ráda, že to komentuji až teď s čistější a chladnější hlavou než včera...

Na závěr ještě dvě věci:
1)Jak si mohli myslet, že by to už jen kvůli otisku mohla udělat? A proč to Caleb hodil na ni?

2)Nyní vím proč nebylo rozhodnuto mezi P.... nebo Jasperem a jak se to může zvrátit. :(

8)  Raduššška (01.02.2011 13:18)

a moc, moc, moc, tě prosím, přidej sem další kapitolu, protože tohle já jen tak nerozchodím, mám číst antigonu a narozdíl od tohohle mě příjde hrozně nezajímavá aauloví Děkuju

7)  ada1987 (01.02.2011 10:16)

6)  Raduššška (01.02.2011 07:16)

Néééééééééé tys mě rozbrečela, tohle jí nemohli udělat, že néééééééé?????????????????,,:'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( Ať dá Paulovi pěknou čočku, Debilovi

Fanny

5)  Fanny (31.01.2011 23:28)

Ne, nečtu až teď, ale až teď jsem byla schopna to dočíst. Zítra to okomentuji, teď toho nejsem schopna

4)  deadlik (31.01.2011 20:39)

páni skoro jsem se rozbrečela :) to bylo tak smutný a zároven krásný,doufám,že to brzo bude v pořádku a oni budou opět spolu

Hanetka

3)  Hanetka (31.01.2011 18:14)

No propánakrále! To je teda pořádný obrat. Doufám, že mu na závodech natrhne tento... zadnici. A že i John... nechápu to. Navíc mi není jasné, proč to Caleb hodil na Mandy, jestli ji chce získat, muselo mu být jasné, že ji ze stáje vyhodí nebo něco podobného...
No, teď jsem tedy napnutá jako kšandy, jak tohleto dopadne!

Linfe

2)  Linfe (31.01.2011 17:20)

Miluju tvou povídku a tebe čím dál víc :-) Komentík později :-)

EDIT: Snažím se vžít do role, kdy tohle čtu poprvé a nevím, co bude. Upřímně jsem šťastná, že to vím, protože bych 1) strašlivě nadávala a používala smajlíky typu 2) bych to asi psychicky neustála. Kapitola dokonale vtáhne do děje, že člověk úplně ty její pocity prožívá. Láska hory přenáší, to je fakt, ale i když je pro ní Paul ten pravý, zasloužil by si přes držku. Tohle už je podruhý. PO DRUHÝ, KAMI :-D

1)  barča2 (31.01.2011 16:09)

kretén!!! ten ji teda moc nemiloval, co?!!?!?!?!!! tak ted jednoznačně hlasuji pro Jaspera!!!! a ten čokl ať si trhne...! snad mu to ted nandá a se Shadowem vyhraje!!!! jinak chudák koník...:'-(

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek