Sekce

Galerie

/gallery/86d658cb14_47124058_o2.jpg

Sliby a přání

Podzim pomalu přešel v zimu a blížily se Vánoce. Nakupovala jsem dárky pro všechny, s Paulovou pomocí. Byl skvělý asistent. Jen se nechtěl nechat odehnat, když jsem potřebovala koupit dárek pro něj. Oháněl se upírem v Seattlu, protože právě tam jsme nakupovali, ale i to jsem zvládla, s obtížemi, ale zvládla. Navíc, měla jsem oproti té hnusné zrůdě velkou výhodu. Cítila jsem ho, on mě ne.

Vlastně jsme na to přišli náhodou, ve škole, když jsem potkala Rose a málem z toho sladkého puchu zvracela. A Edward mi to všechno vyčetl z hlavy, přestože bylo v plánu to před nimi tajit, jak nejdéle to půjde. No, moc dlouho se nám to nepovedlo.

Ten sladký zápach byl cítit po celém Seattlu, vyhýbala jsem se místům, kde byla nejsilnější. Sice jsem mu nevoněla, ale stále mohl slyšet tlukot mého srdce a já vážně nechtěla být položka jídelníčku.

Vánoční oslavy na jízdárně byly plánované na dvacátého čtvrtého, další den jsme měli být všichni, krom Johna, doma, ale hned po snídani a rozdání dárků jsme chtěli do stáje, aby tam nebyl sám. Aspoň tak mi to vysvětlil Jake.

Ale vlastně jsme slavili o něco dřív. Leah se vrátila z drezurních závodů s obrovským triumfem. Podařilo se jí porazit Rose. Ta to vzala celkem sportovně a vyhrála v tom druhém, takže to byla remíza. Ale spokojené byly obě dvě. A my ostatní taky, přivítali jsme ji, jako národního hrdinu. A slavili dlouho do noci. Ráno druhého dne bylo hodně krušné, aspoň pro mě. Kluci se totiž nepochlubili, že jim alkohol nic moc nedělá a do mě ho lili téměř neustále. I Leah, zrádkyně jedna, je v tom podporovala. A ráno se bavili, jak mi bylo špatně. A tak, zatímco já objímala záchodovou mísu, zbytek smečky, ano, už mě brali jako člena smečky, pracoval ve stáji, jako pilné včeličky. John se nade mnou smiloval, nechal kluky s Leah makat a odvezl mě domů. Dokonce mě před Billym bránil, svedl všechno na ostatní.

Poděkovala jsem oběma, Johnovi za odvoz, Billymu za jeho zázračné bylinky a zapadla do svého pokoje. Netoužila jsem po ničem jiném, než po tiché tmě a vlastní posteli. S tou tmou byl celkem problém, závěsy na oknech propouštěly moc světla. Vyřešila jsem to tenkými dekami, kterých byla v pokoji zásoba, a přehodila je přes záclonové tyče. Hned to bylo lepší, ani žaludek už se mi tak nehoupal.

Ze spánku mě vytrhlo moje osobní topení. Vklouzl ke mně pod deku a přitáhl mě blíž k sobě.

„Padej, ty bídáku,“ zamumlala jsem, ale přimkla se k němu blíž.

„Když ty si byla tak strašně roztomilá,“ zasmál se tiše. Praštila jsem ho do hrudi. Ani mě to nebolelo, zatímco on hekl bolestí a chytil moje zápěstí.

„Někdo nám tady vystrkuje růžky,“ zašeptal, když mě líbal na každý prst zvlášť. Vysmekla jsem dlaň z těch jeho obrovských tlap a vyplázla na něj jazyk.

„Ne, cení zuby,“ odsekla jsem a přetočila se na druhý bok. Ale hřál krásně a já teplo opravdu potřebovala.

„Slib mi, že mě příště budeš bránit,“ kuňkla jsem tiše. Jen se zasmál a jeho horký dech mi ovanul krk.

„Beru to jako souhlas,“ zamručela jsem slastně. Za těch pár dní zjistil, co se mi líbí a nestydatě toho využíval. Ne že bych si snad stěžovala.

„Zjišťoval jsem si, kdy máš narozeniny,“ ozvalo se za mnou a já nakrčila nos. Na zvracení už to nebylo, ale pořád mě jeho pach šimral v nose a nutil kýchat.

„Hm, a k čemu ti to bylo?“ zeptala jsem se lhostejně. Položil mi ruku kolem ramen a přitáhl mě blíž k sobě. Znechuceně jsem si odfrkla a ustoupila dál. Nepustil mě. On snad věděl, že moje ochranka měla zase hlídku, a Paul do školy nechodil, jen mě vyzvedával, když končila.

„Zjistil jsem, že týden po Vánocích ti bude osmnáct. Co kdybychom to spolu oslavili?“ zeptal se s úsměvem. Zmrznul, jakmile uviděl můj výraz.

„Budeme slavit na jízdárně,“ lhala jsem, až se mi od pusy prášilo. Nikdo nevěděl, kdy mám narozeniny. Nechtěla jsem to.

„A co kdybychom to oslavili v naší stáji?“ pokusil se znovu, ale slavil stejný úspěch. Povzdechla jsem si.

„Jaspere, nezkoušej to. Já Paula miluju, copak to ze mě necítíš?“ podivila jsem se. Zkroušeně sklopil hlavu.

„Cítím, Edward mi říkal i o tom podivném otisku, ale podle vás není úplný. Ještě pořád mám šanci, vím to. Vnímám to z tebe, taky ti nejsem lhostejný, proto se mi vyhýbáš,“ řekl naléhavým hlasem. Měl naprostou pravdu. Přesně to jsem dělala. Snažila jsem se mu vyhýbat, bohužel to nešlo podle mých představ.

„Chci ještě šanci,“ poprosil smutnýma očima. Byla jsem v pasti, uvězněná v tekutém zlatě jeho očí.

„Když ti ji dám a nevyjde ti to, necháš mě pak na pokoji?“ stanovila jsem si podmínku. Přikývl se šťastným úsměvem.

„Paul nebude moc nadšený,“ broukla jsem tiše. Stejně mě slyšel. Povzbudivě se na mě usmál. Jo, jemu se to směje, na něj kluci ječet nebudou.

Řekla jsem mu to, sotva přijel. Nebyl nadšený, opřel čelo o volant a smutně zíral dopředu.

„Co to znamená, že je konec?“ kouknul na mě zničeně. Vytřeštila jsem oči. Po tváři mi tekla slza.

Bleskově jsem přelezla k němu na klín a nasála do nosu jeho vůni. Vůbec se nehýbal, ani mě neobjal, tak jako vždycky.

„Jestli to tak chceš, pochopím to, koneckonců, já jsem ta otištěná. Ale vůbec jsem to tak nemyslela. Pár krát si s ním někam vyjdu a tím to hasne. Opravdu nemám v plánu chodit s upírem. Ale slíbil mi, že když mu dám další šanci a nedáme se dohromady, dá mi pokoj,“ pokusila jsem se to vysvětlit.

„A chodit s vlkem ti nevadí?“ šeptnul mi do ucha. Usmála jsem se, mraky zažehnány.

„Ne, s vlkem klidně chodit budu,“ zamumlala jsem mu do kůže na krku. Konečně mě objal. Usmála jsem se a zavrněla, jako kočka, když mi vtiskl polibek do vlasů.

„Tak já ti nevím, seš poloviční vlk, nebo kočka,“ zamyslel se hraně se smíchem. Hravě jsem na něj zavrčela a rozesmála ho.

„Je mi to jasný, moje vlčice,“ zamumlal těsně před polibkem. Odtrhl mě od sebe značně omámenou a neschopnou myšlení. Viděla jsem jen jeho úsměv.

„A je, pijavice míří k nám, ujedeme mu?“ vytrhl mě ze zasněného pohledu. Vykoukla jsem ven a kývla.

„Jo, jeď,“ kývla jsem na Paula a rychle se připoutala. Věděla jsem proč, z parkoviště jsme vystřelili jako raketa.

„Můžu mít jednu otázku?“ usmál se na mě asi v polovině cesty.

„No, když budeš koukat před sebe, tak klidně,“ kuňkla jsem tiše a křečovitě se držela sedadla. Nechápala jsem, co vidí na rychlé jízdě autem.

Znovu se usmál a dokonce zpomalil.

„Proč si mi neřekla, že budeš mít narozeniny?“ zeptal se. Zmučeně jsem zasténala a zabořila se do sedadla ještě níž.

„Protože je nerada slavím,“ zamumlala jsem tiše, doufajíc, že mě neslyšel. Marně.

Položil mi ruku na stehno a konejšivě mě pohladil.

„Neboj, nikomu to neřeknu,“ slíbil mi. Vděčně jsem se usmála a překryla jeho ruku svou dlaní.

„Ale dárek dostaneš, s tím se smiř,“ upozornil mě ještě, než zaparkoval před naším domem. Zakroutila jsem nad ním hlavou.

„A mám snad na výběr?“ rozhodila jsem ruce. Pobaveně se na mě zazubil. Usmála jsem se, ukradla mu jeden polibek a utekla do domu.

Nejspíš jsem mu tím útěkem vyrazila dech, protože chvilku trvalo, než odjel.

Vzpomněla jsem si na jeho úsměv a hned mi prozářil den. Jako osobní sluníčko.

Málem jsem se plácla do čela nad tím poznáním. Konečně jsem pochopila, co ten indián v obchodě s kostýmy myslel tím sluncem a ledem. Slunce byl Paul, moje osobní slunce, které zářilo v mém životě. Led, to určitě musel být Jasper, vždyť, kdo měl ledovější kůži, než on.

Praštila jsem sebou na postel a uvažovala, podle toho, co prodavač mi řekl, se mezi nimi budu muset rozhodnout. Jenže já už byla rozhodnutá, nebo snad ne?

Měla jsem strach. Bála jsem se svých vlastních pocitů a moc. Ano, milovala jsem Paula, jenže Jasper byl prostě Jasper. Nevěděla jsem, nakolik mezi námi působí ta jejich zatracená vábivost a nakolik je to moje vlastní srdce, co mě k němu táhne.

„Chceš mi doufám říct, že si Paul dělal srandu, že jo,“ vpadl do mého pokoje rozzuřený Jake. Aha, takže už to ví celá smečka.

Ani jsem se na něj nepodívala, dál jsem hleděla do stropu a přemýšlela.

„Nedělal,“ hlesl a dosedl na moji postel.

„A co jsem měla dělat, ví, že k němu něco cítím. Všichni to ví, jenom si nejsem jistá, jak je to silné a jestli to náhodou není způsobené tou upíří přitažlivostí, nebo co to vlastně mají.

Paula miluju, i když jsem mu to ještě neřekla, a rozhodně to není jenom otiskem.

Pár krát s Jasperem někam zajdu, uspokojím tu jeho touhu po mojí blízkosti a konec. Opravdu s ním nechci nic mít, nejen proto, že je to, co je,“ rozkřičela jsem se. Jacob přede mnou strachy ustupoval, když mi došlo, co jsem řekla, a že to všechno uslyší i Paul.

„Ale ne, on se to dozví,“ zakňučela jsem, když se otevřely dveře. Stál v chodbě. Pokusila jsem se vyčíst z jeho tváře cokoli. Nešlo to.

Došla jsem až k němu a pohladila ho po tváři. Pořád na mě shlížel seshora se stejným výrazem.

„Promiň,“ zašeptala jsem tiše a chtěla odejít. Nepustil mě. Chytil mě za ruku a přitáhl blíž k sobě.

„Řekni mi to,“ požádal mě. Nechápavě jsem se na něj podívala.

„To, co jsi mi ještě neřekla, řekni mi to,“ řekl znovu. Svitlo mi.

„Miluju tě,“ pousmála jsem se. Konečně se na mě usmál a sklonil ke mně svoje rty.

„Tak jo, už ti to věřím,“ usmál se na mě vítězně. Přitulila jsem se k němu blíž, co nejvíc to šlo.

„Polezte vy dva, frčíme do stáje,“ oznámil nám Jacob a vystřelil z mého pokoje ven. Málem nás přitom srazil.

„No, asi nefrčíme,“ poznamenala jsem, sotva jsme vyšli před dům. Během dvou hodin, co jsem v posteli přemýšlela, se venku rozpoutala obrovská sněhová vánice. Nejen, že nebylo vidět na půl metru, ale veškeré cesty byly schovány pod nánosy sněhu.

„Co by ne,“ zeptal se Jake a rozhlídl se okolo.

„Promiň, ale ty máš sněžný skútr? Protože já ne,“ zeptala jsem se ho ironicky.

„To zrovna ne, ale mám čtyři tlapy,“ mrknul na mě s úsměvem. Aby podpořil svá slova, vydal se k lesu.

Nešťastně jsem se na Paula podívala. I on měl čtyři tlapy, jen já ne.

„Není to spravedlivý, vy máte vlčí půlku a já abych zůstala doma,“ zamumlala jsem mu do košile. Zase mu nebyla zima.

„Pravda, ty nemáš čtyři packy, ty máš mě,“ prozradil mi, jako by mi svěřoval obrovské tajemství.

„A jezdit umíš, to už jsme si ověřili,“ dodal ještě a už mě táhl k lesu.

„No kde jste, takovou dobu,“ ozval se mi v hlavě Jakův hlas, sotva jsme se dostali za první stromy.

Paul na mě mrknul a začal se svlíkat. Až k boxerkám jsem ho pozorovala se zájmem. Když se na mě rozpačitě podíval, pochopila jsem a zrudla. V ten moment jsem k němu byla zády a sledovala Jaka, jak se směje vlčím smíchem. To byl ten jejich kašlavý štěkot.

Zničehonic do mých zad dloubl vlčí čumák. Otočila jsem se a jako pokaždé se začala rozplývat nad krásou svého vlka.

Lehl si na břicho a natočil hlavu ke svým zádům. Drobátko jsem se probrala.

Dostat se na jeho hřbet nebyl problém, v tomhle jsem měla značnou praxi.

Konečně jsem se uvelebila v kožichu jeho zad a on se začal stavět na nohy. Byl to zvláštní pocit, zvláštní, ale ne nepříjemný.

„Jenom mě prosím nikde nezapomeň,“ zašeptala jsem mu do srsti.

„Neboj se, jen si to užívej,“ ozval se mi v hlavě. A pak vyrazili. Ne, přesnější by bylo, vystřelili, jako uvolněná pružina.

Málem jsem slítla na zem, ale povedlo se mi přitisknout k jeho tělu stehna a najednou to bylo jako na koni. I když podstatně rychlejším koni.

Les i stromy se kolem nás míhaly rychlosti blesku. V lese tak moc nesněžilo, ale stejně, svět okolo se slil do jednotné šmouhy.

Zničehonic se mi před očima začaly dělat mžitky. A Paul bleskově zastavil, nedržet se v kolenou, asi bych se setrvačností proletěla.

„Mandy, dýchej!“ zakřičel na mě Jake. Nechápavě jsem se na něj podívala.

„Mandy, poslouchej mě. Hezky pomalu, nádech a výdech.“ To byl pro změnu Paul, jen mluvil klidně. Poslechla jsem ho. Teprve v tu chvíli jsem si uvědomila, že celou dobu nedýchám.

První nádech byl spíš zalapání po dechu, než regulérní nadechnutí.

„Výborně, dokážeš se dostat na zem? Už jsme u výběhů,“ ozvalo se mi v hlavě.

„Jo, myslím, že jo,“ zachraptěla jsem odpověď a opatrně sklouzla na zem. Dokonce jsem zůstala stát na nohou. Za mými zády se ozvalo dvojité lup, kluci se oblíkli a hned stáli vedle mě.

„To bylo úžasné. Asi se dám na dostihy,“ zasnila jsem se nad svým nápadem. Zažívat tuhle rychlost neustále, pokaždé cítit v obličeji vítr.

„Ani náhodou, za prvé, seš náš parkurák a za druhé, málem ses udusila,“ utnul tok mých myšlenek Jake. Sklesle jsem sklonila ramena a vydala se ke stájím.

„Neboj, svezu tě, kdykoli budeš chtít,“ šeptl mi Paul do ucha, hned, jakmile si mě přitáhl blíž k sobě. Šťastně jsem se na něj usmála.

„Ty, Paule, kdo je tady vlastně ten otištěný. Vždyť ji plníš každé sebepitomější přání,“ praštil ho Jake přátelsky do zad. Paul mu chtěl herdu oplatit, jenže Jacob to tušil a okamžitě se rozběhl pryč.

„No, počkej, to ti nedaruju!“ křiknul Paul za ním, lehce mě políbil na nos a vystartoval z místa.

„Jako malí,“ zamumlala jsem s úsměvem po cestě do stáje.

„Kde máš kluky?“ zeptala se mě Leah, vycházející z klubovny. Usmála jsem se a kývla hlavou k výběhu.

„Honí se po lese,“ poznamenala jsem a zapadla do tepla.

„Mimochodem, dneska máme volné odpoledne, prý můžem vzít koně do lesa, když budeme chtít,“ houkla na mě Leah, dřív, než se za mnou zavřely dveře. Chytila jsem je a vykoukla ven, vánice zuřila pořád stejně.

„Jo, myslím, že to chápu. Ani já v tomhle nikam nejedu,“ usmála se na mě vědoucně.

„Hele, lidi, nechcete dneska spát tady?“ navrhl všem Seth, když jsme o pár hodin později seděli v klubovně, já u teplého čaje a zmožena prací. Paul splnil, co slíbil. Pokud jsem ho o to nepožádala, nepomáhal mi. Ale byl tak hodný, že stál opřený o křeslo, ve kterém jsem seděla, a masíroval mi ramena.

„Já nemám nic proti, Billy je stejně u Sue,“ pokrčil Jake rameny. Přitakala jsem kývnutím hlavy a nastavila Paulovým něžným prstům krk.

„Já tady taky můžu zůstat, v sobotu mám v práci volno,“ souhlasil Paul.

„No, řekl bych, že namítat nebude nikdo nic,“ shrnul to Embry a vyběhl z klubovny ke schodům. Vybrat si nejlepší pokoj. Paul ho následoval. Pak se ozvala obrovská rána.

„Zapomeň, dvoják je můj!“ ozval se Paulův hlas.

„Děti,“ mávla jsem nad nimi rukou, natáhla se pro mikinu a vyběhla ven.

Vítr zuřil pořád stejně a ani intenzita sněžení se nezměnila. Poslepu jsem se rozběhla ke třetí stáji. Povedlo se mi dostat dovnitř, aniž bych sebou praštila o zem, i když jsem měla párkrát namále.

„Ahoj, zlatko,“ usmála jsem se na Dreamera a vlezla k němu do boxu. Jemně zařehtal a hned mi začal prohledávat kapsy.

„Mlsoune,“ drcla jsem do něj. Uraženě si odfrkl, když nic nenašel, otočil se ke mně zadkem a dal mi znát, že nejsem kámoška.

„Snílku, Snílku, seš trdlo, víš o tom? Mám totiž víc kapes,“ upozornila jsem ho a vytáhla ze zadní kapsy džínů kostku cukru.

„Tak co, mír?“ ujistila jsem se, jakmile byla dlaň prázdná.

„Tímhle tempem z něj bude cvalík, než začne další sezona,“ usmál se na mě Paul od dveří boxu.

„Nebude, na to osobně dohlídnu,“ zapřísáhla jsem se. A uzmula mu z ruky balíček mentolek.

„Aby s něj nebyl cvalda,“ usmála jsem se sladce. Vklouznul do boxu a přitáhl si mě blíž.

„Ty podšívko jedna,“ vyčetl mi při polibku.

„Nekecej u toho pořád,“ zamumlala jsem mu do rtů, jenže to mělo úplně opačný účinek. Rozesmál se. Zakroutila jsem nad ním hlavou.

„To je děs, Snílku. Jeden aby ho učil i líbat,“ postěžovala jsem si Dreamerovi. Natáhla jsem ruku k jeho nosu, ale pohladit už jsem ho nestihla. Stála jsem totiž namáčknutá na zeď a Paul zuřivě plenil moje rty. Prsty mi zabloudil až pod tričko a, v kontrastu se svými rty, jemně přejížděl po holé kůži žeber.

„Tak co, ještě pořád mě chceš učit líbat?“ zeptal se trhaně, když jsme se od sebe z nedostatku vzduchu odtrhli. Chvilku mi trvalo, než jsem pochopila význam jeho slov. Místo odpovědi jsem si přitáhla jeho rty zpět a on vůbec nic nenamítal.

„Ne, teď už ne,“ zamumlala jsem, ještě stále bez dechu. Jen se usmál a dál mě hladil pod tričkem.

„Polez do tepla, máš úplně studené záda,“ upozornil mě naléhavě. Ani jsem si neuvědomila, zajímavé.

„Tak jo,“ kývla jsem na souhlas a natáhla ruku k Dreamerovi.

„Zatím ahoj, Snílku,“ broukla jsem tiše. Dloubl mi do dlaně nosem a zastříhal ušima.

„V zadní kapse,“ poradila jsem Paulovi. Nechápavě se na mě podíval, ale kouknul dozadu. Během chvilky chroupal Dreamer mentolovou pastilku a Paulova dlaň se usídlila v zadní kapse mých džínů.

„Šup, ať už si v teple,“ pobídnul mě před vraty stáje. Rozběhla jsem se ven a zamířila ke klubovně, zatímco on ještě zabezpečoval stáj. I tak mě dostihl ve dveřích, a to mi prosím slibovali větší rychlost. Pravda, smysly se mi drobátko zbystřili, ale že bych nějak jinak vnímala okolní teplotu, tak to vůbec. Pořád jsem byla jediná, které bylo zima jak v Rusku.

„Jé, ahoj Kim,“ usmála jsem se na Kim a objala ji. Oplatila mi úsměv i objetí, pak přešla zpátky k Jaredovi a objala jeho.

„Zaběhl pro mě domů. Že prý tady dneska budete spát a jestli nechci taky. Naši nic nenamítali,“ pokrčila rameny. Jared se na ni zamilovaně usmál.

„Sluší vám to spolu,“ mrkla na mě, když Paul dorazil a objal mě.

„Kdo z vás umí hrát na kytaru?“ otázala jsem se při vstupu do klubovny. O křeslo, na kterém jsem předtím seděla, byla opřená kytara.

„Z nás nikdo, je Johnova, ale ty prý umíš,“ usmál se Jared tajemně.

„Kdo vám to prásknul,“ zasténala jsem poraženě. Hrála jsem, kdysi dávno, ještě když žili rodiče, vždycky když jsme ve stáji něco slavili, nebo jen tak seděli u ohně.

„Nikdo, viděl jsem to na tvých fotkách. No tak, nenech se prosit, zahraj nám něco,“ zaškemral Paul. Těsně vedle mého ucha, a když jsem se podívala za sebe, zkoušel na mě svůj štěněčí pohled. Tála jsem jako kostka ledu.

„Tak jo,“ kapitulovala jsem, „ale upozorňuju, že jsem samouk a umím jenom písničky od ohně, takže nečekejte žádné zázraky,“ dodala jsem ještě a vzala kytaru do rukou. Zkusila jsem pár tónů, abych zjistila, že ji musím nejdřív naladit.

„Ehm, ladičku tady asi nikdo z vás nemá, že?“ zeptala jsem se ostatních. Všichni zakroutili hlavami.

„V tom případě není na co hrát, je rozladěná a já sama ji nenaladím,“ konstatovala jsem suše.

„Ty ne, ale já jo,“ ozvalo se ze dveří. John nakonec dorazil, i přes obtíže se sněhem.

„To je fajn, tak můžeš i hrát,“ usmála jsem se na něj, plná radosti, že jsem se z toho vyvlíkla.

„Máš smůlu, mám ostříhané nehty,“ spálil moje poslední naděje. Ramena mi klesla zpátky a mlčky jsem mu kytaru podala.

Zatímco John ladil, dohadovali jsme se na první písničce. Chtěla jsem něco pomalého, na rozehřátí, ale jim se prostě žádná, mnou navrhovaná, nelíbila. Vyjmenovávali songy jako Ruby, Jeans Love a podobně. Mávla jsem nad nimi rukou a přisedla si k Johnovi.

„Co navrhuješ ty?“ zeptala jsem se tiše, abych ho moc nevyrušila.

„Znáš Tisíc mil?“ oplatil mi otázku. Usmála jsem se, kdo by ji neznal. Kývla jsem a on mi podal kytaru.

„Zpívej, já si slova nepamatuju,“ kuňkla jsem ještě tiše a začala vybrnkávat melodii. Smečka pomalu utichla. Jakmile zjistili, co vlastně hraju, přidali se k Johnovi a klubovnou se nesl jejich sborový zpěv. Ehm, já řekla zpěv? Občas to znělo, jako sousedovic kočka, kterou taháte za ocas. Ale našlo se pár pěkných hlasů. Leah s Kim měly úžasné výšky, John zase naprosto perfektně ovládal nižší tóny a Jared s Embrym taky zněli dobře, když to zrovna netahali nikam nahoru. Ale Paul, Jake, Seth a Quil, zněli jako vrány, v každé tónině. Naštěstí se to začalo občas ztrácet, to potom, co je ostatní přehlušili, nebo když občas chytili tón podle souseda.

Někdy během večera jsme se všichni vystřídali ve sprchách, John na chvilku převzal kytaru, abych mohla jít i já.

„Panstvo, je půl čtvrté ráno, nechcete jít spát?“ ozvala Leah, zněla už značně unaveně a hlas ji občas zachraptěl.

„Jen běž, já za chvilku přijdu,“ ujistila jsem Paula. Chtěl mi pomoct na nohy, ale já si chtěla zahrát ještě jednu písničku. O samotě.

„Tak dobrou,“ popřáli mi všichni a zmizeli do pokojů. John mi prozradil, kam mám kytaru pak schovat a popřál dobrou noc. Chvilku jsem počkala, dokud nebylo jisté, že před dveřmi už nikdo není.

Vzpomínáš si, tati? Pomyslela jsem si a pokusila si vybavit akordy. Šlo to překvapivě snadno.

Naučil mě ji on sám.

„Je nádherná,“ zamumlal Paul tiše. Věděla jsem o něm. Přišel někdy po prvním refrénu.

Nic jsem neříkala, jen nechala doznít poslední tóny a začala vybrnkávat další písničku. Paul dosedl před křeslo, na kterém jsem seděla, a opřel se o moje nohy.

 

„Jak se jmenuje, neznám ji,“ zeptal se mě tiše, když dozněl poslední tón. Lehce jsem se usmála.

„Nemůžeš ji znát, není odsud, přeložil ji jeden tátův známý, spolu s dalšími“ vysvětlila jsem mu.

„Jmenuje se Holka od koní,“ dodala jsem s úsměvem.

Opatrně mi vzal kytaru z ruky, opřel ji o křeslo a stáhl mě z křesla k němu na klín.

„Příště, až zase budeme mít podobnou sešlost, budeš zpívat taky, jasný? Obzvlášť tuhle písničku,“ upozornil mě s úsměvem. Pohladila jsem ho po tváři.

„A kdy bude další taková sešlost?“ zeptala jsem se.

„Zhruba v polovině června, oslava narozenin u ohně na útesech,“ prozradil mi tajemně. Zajela jsem mu prsty do vlasů a naklonila se blíž k jeho obličeji.

„A čípak narozeniny se budou slavit?“ zašeptala jsem tiše, dráždíc tak jeho rty.

„Moje,“ zamumlal a prudce mě políbil. Natiskl se na mě celým tělem, rukama zkoumal mou kůži pod tričkem a kdekoli se mě dotkl, jako by se jeho prsty propálily skrz.

Odtáhl se ode mě a zprudka se nadechl.

„Co to se mnou jenom děláš,“ zamumlal tiše. V očích mu hrály jiskry vzrušení a zrychleně dýchal.

„To samé, co ty se mnou,“ ujistila jsem ho stejně zadýchaně.

„Takže půjdeme spát, než se nám to vymkne z rukou?“ zeptal se tiše, ale nevypadal, že by se mu nějak chtělo.

„Jo, myslím, že půjdeme,“ souhlasila jsem. Usmál se a pustil mě. Postavila jsem se zpátky na nohy a chtěla mu podat ruku, ale byl na nohou málem dřív než já, a než jsem se nadála, zvedl mě do náruče. Nenamítala jsem nic. Jen jsem ho upozornila, že musím schovat kytaru, takže mě zase postavil na zem, počkal, a ji uložím na místo a znovu mě zvedl nahoru.

„Vyhrál si tu bitvu o dvoják?“ zeptala jsem se s líným úsměvem. Líbnul mě na špičku nosu a přikývl.

„Embry se chtěl na tom letišti rozvalovat sám, holomek jeden,“ dodal ještě a nohou otevřel dveře.

„A já myslela, že je to pokoj se dvěma postelemi, a ejhle, ono to má manželskou,“ zakroutila jsem pobaveně hlavou.

„Tak polez, moje vlčice,“ usmál se na mě zpod deky, vyplázla jsem na něj jazyk a přepečlivě skládala džíny, tričko jsem si nechala.

„Zdržuješ,“ ozval se mi vedle ucha. Vypískla jsem, když mě chytil kolem pasu a zvedl do vzduchu. Odnesl mě do postele a skočil za mnou.

„To bylo podlý,“ nařkla jsem ho se smíchem, ďábelsky se na mě usmál a zabloudil dlaní zpátky pod tričko. Položila jsem hlavu na jeho hruď a poslouchala tlukot jeho srdce.

Cítila jsem, jak mi triko vyhrnuje a zvedla hlavu. Nevinně se na mě usmál.

„Žádný takový, ty sis tričko taky nechal,“ zakroutila jsem odmítavě hlavou. Bleskově si ho přetáhl přes hlavu a odhodil do kouta.

„Teď to zase není fér vůči mně,“ upozornil mě tichým hlasem. Nevnímala jsem ho, zaujaly mě pevné svaly jeho břicha, probrala jsem se, až když mi výhled zmizel. Hned se zase objevil, ale na holé kůži mě zastudil vzduch.

„Ty jeden…“ okřikla jsem ho, ale umlčel mě svými rty.

„Nesnáším tě,“ zamumlala jsem tiše, když se ode mě odtrhl. S úsměvem mě stáhl k sobě dolů.

„Taky tě miluju,“ zašeptal mi do ucha.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Kamikadze

13)  Kamikadze (19.01.2011 06:59)

brzo...

12)  ada1987 (18.01.2011 17:58)

a kedy bude pokracko?

Kamikadze

11)  Kamikadze (17.01.2011 14:33)

díky jsem ráda, že se ti líbil

10)  ada1987 (17.01.2011 12:56)

sorry, nejak som tu kapitolu prepasla. ale cullenovych kostymy boli super.

Kamikadze

9)  Kamikadze (16.01.2011 22:07)

děkuju za návrh, ale hallowenský ples už byl

8)  ada1987 (16.01.2011 20:48)

mala by som napad pre kostym Cullenovych- mohli by byt upíri. bud vsetci alebo bella ci rose by hrali panny (vieš, tie, ktorým v romanoch upíri pijú krv, oblečené v bielom)

Kamikadze

7)  Kamikadze (15.01.2011 18:19)

ne Ado, Alice tam není , už dřív jsem s holkama vedla na tohle téma debatu, a moje odpověď zní pořád stejně... nepovím, nepovím, jsem na ránu, ja vím

6)  ada1987 (15.01.2011 18:12)

a Alice tam neni?

5)  Raduššška (15.01.2011 16:06)

ááááááááááááááááááááááá

Linfe

4)  Linfe (15.01.2011 16:00)

Ha, lezim v posteli naptosto znicena ze sjezdovky a tohle byla ta dokonala tecka nez to zalomim :-) krasna kapca, jen to s jasperem se mi moc nelibi. Jdu si jeste poslechnout pisneicku

Fanny

3)  Fanny (14.01.2011 23:51)

Krásná, romantická, vtipná kapitolka a vklidu! Jen mi stále vrtá hlavou, promění se, nepromění? To je oč tu běží!

Kamikadze

2)  Kamikadze (14.01.2011 19:59)

souhlasím Bos, ta se fakticky má, taky bych chtěla jednoho takového domů. Alek má sice meče a nože, ale Paul zase vlčí drápy a tesáky...

Bosorka

1)  Bosorka (14.01.2011 19:44)

Ta se tak má,uáááááááááááááá Paule!!!!!!!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still