Sekce

Galerie

http://stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/f8e6571e27ff1157dee60b2bb02eb874.jpg

Na scénu se dostává tajemný Raven.

Kapitola Šestá - Osamělý havran

Nemilosrdným tempem jsem se blížila k hlavní budově a cestou míjela dva páry překvapených upírů, které patrně dorazily ještě před námi. Zcela jsem ignorovala jejich nechápavé pohledy, které si mezi sebou vyměnili, a řítila se dovnitř. Proplouvala jsem potemnělými chodbami a všudypřítomné ticho narušoval jen rytmický klapot mých podpatků. Až příliš dobře jsem ovládala techniky lovu. Umění tiché chůze mi bylo více než vlastní. Zcela jsem si osvojila způsob, kterak rozložit váhu na celou plochu svých chodidel. Jak neslyšně našlapovat a zároveň rovněž zklidnit svůj dech natolik, aby kořist nezaznamenala vaši přítomnost. Dnes jsem tak však učinit nemohla, ani kdybych byla bývala chtěla. Bylo to takřka nemožné, neboť veškeré smysly lovce přinutila k ústupu má netrpělivost. Veškerý volný prostor mé mysli, který vždy sloužil k zostřenému vnímání sebemenších náznaků nebezpečí, nyní zaplnila nedočkavost. Svůj puls jsem jasně cítila pulzovat v zadu na patře. Dechová frekvence už dávno neodpovídala obvyklému standartu. Mé tělo se mírně třáslo, ovšem za té rychlé chůze by si toho všiml jen málokdo. Připadala jsem si jako malé dítě, jež se nemůže dočkat okamžiku, kdy ho jeho rodiče vpustí do místnosti vyhřáté teplem rodinné pohody, v jehož středu se dozajista nachází hromada dárků pod vkusně ozdobeným stromečkem.

Ne, dnes jsem nebyla šelmou, nebyla jsem predátorem. Dnes by se mne stvoření noci ani v nejmenším nezalekla. Byla bych jim k smíchu. Ubohé vystrašené děvčátko, prahnoucí po bezpečné náruči. Po spolehlivé náruči toho, jehož paže by se semkly kolem mého útlého těla, překlenuly by se přese mne jako ty nejodolnější hradby, a já bych si po dlouhé době připadala až nebezpečně v bezpečí. Před nikým jsem nebyla ochotna dobrovolně odhalit své slabosti. Tehdy v lese jsem se zařekla, že už nikomu nedovolím naslouchat svému pláči. Už nikdy jim nedám prostor k lítosti.

Ovšem vždy se najde nějaká ta výjimka, jež potvrzuje pravidlo. A pro mě jí byl právě tento muž. Muž, jehož vnitřní energie mě přímo volala ze společenské místnosti. Lákala mě svou silou a vábila svým teplem. Jenže já si přála být polapena. Zoufale jsem po tom toužila. Nijak jsem se nebránila tomu nutkání obejmout ho. Svými napnutými dlaněnimi bloudit po jeho těle a šířit tak to neúnosné napětí. Pokusit se zbavit onoho vnitřního neklidu. Předat mu tak jeho vlastní díl.

Jako křehký motýl lámaný kolem, jako můra bezostyšně tažená  silou světla, jako neplavec zmítaný výkyvy přílivu, jako náměsíčná v opojení moci měsíce, jsem bez přemýšlení pokračovala v rychlé chůzi za jediným cílem. Jeho přítomnost byla přímo hmatatelná. Jasně jste ji mohli vyčíst z toho napětí ve vzduchu, podbarveném hořkostí čerstvě namletých zrn kávy. Čím blíže jsem mu byla, tím více se má nedočkavost stupňovala. Rozlila se celým mým tělem, prostoupila každou mou buňku. Když jsem se ocitla před dveřmi do společenské místnosti, ona nervozita překročila hranice únosnosti. Tlukot mého srdce ještě zrychlil, bylo-li to vůbec možné. Zatímco na druhé straně dveří nedošlo k pražádné změně. Ačkoliv o mé přítomnosti díky svým dokonalým smyslům již dávno věděl, jeho srdce na mou osobu nijak nereagovalo. Jak by také mohlo, když už více jak tři století nebije. Nebije pro mne ani pro žádnou jinou ženu.

Se znatelným výdechem jsem otevřela dveře, překročila práh a opět strnula na místě. Za tu chvilku mého prvotního zaváhání mě dostihli už i Cullenovi. Tentokrát v kompletním složení. Stejně jako já směřovali své zraky k postavě, pohodlně se rozvalující v křesle. Ležérně opřen do měkkého rudého potahu s nohou v kotníku pohotově přehozenou přes koleno nohy druhé. Tato pozice působila všelijak, jen né zženštile. Sám svůj zrak zavrtával do té samé polorozpadlé publikace, o jejímž zničení jsem ještě před nedávnem přemýšlela. Po chvíli na nás z pod dlouhých řas upřel své oči barvy sopečného skla. Knihu nešetrně umístil na opodál stojící stolek a vstal. Všechna ta síla, moc, energie a podmanivé kouzlo jeho osobnosti, to všechno z něj přímo sálalo.

Štíhlá, vypracovaná postava, oděná do černých jeansů a perfektně padnoucí košile se dvěma rozepnutými knoflíčky. Dokonale symetrická bledá tvář, lemovaná vlasy barvy havraních křídel. Ta posmutnělá vědoucnost a moudrost jeho očí v kombinaci s jemným a zároveň poněkud arogantním úsměvem. To vše byl Raven. A možná ještě víc.

Vykročil směrem ke mně a já jeho počínání napodobila. Pár setin vteřin později mě už svíral ve svém spolehlivém sevření a já s obličejem zabořeným do jemné tkaniny jeho košile odevzdaně zašeptala:
„Chyběl jsi mi.“
Cítila jsem, jak se jeho hruď mírně napjala, ale uvolnění přišlo hned v zápětí, když mi do vlasů tiše vydechl:
„Já vím.“
Doslova jsem cítila tu vlnu klidu, která mne obklopila a ztišila tak můj vnitřní neklid. Nebylo to však Jasperovou zásluhou, ten na nás beze slov zíral jako na nějaké objímající se sousoší. Nastalou idylu nenarušil nikdo jiný než Richard svým pozdravem, jež adresoval právě Ravenovi.
„To je dost, že se taky někdy objevíš!“ prohodil na oko přísně.
„Ale jsem rád, že tě vidím. Copak tě k nám přivádí?“ dodal už o poznání rozverněji.
Raven, společně se mnou stále v zajetí svých paží, nás nasměroval zpět ke křeslu, usadil se a mě si stáhl do klína.
„Bella, kdo jiný,“ odvětil poklidně.
Někdo jiný však klid zjevně postrádal, neboť nás ode dveří obdařil zdvořilým odkašláním. To upoutalo naši pozornost. Původcem onoho odkašlání byl samozřejmě Carlisle. Patrně z pohledu na nepříčetně vyhlížejícího Edwarda vytušil, že nedostane-li se mu co nejdříve nějakého smysluplného vysvětlení,  nejspíš se už neudrží. Richard se tak, jak se na správného hostitele patří, ujal vzájemného představování.
„Ehm, tohle je Raven. Ravene, tohle jsou...“ nestihl však ani dokončit myšlenku, neboť ji Raven dokončil za něj.
„…Cullenovi,“ přerušil ho Ravenův tichý hlas s podtónem nechuti. To však Cullenovi značně vyvedlo z míry.
„Jak…“ Carlisle se hned začal vyptávat, ovšem nevěděl si rady, jak s načatou otázkou pokračovat. Raven mu však hbitě pomohl.
„Bella se zmínila…“
Takže já se zmínila? Popravdě je Raven jedinou osobou, která zná můj příběh a to se všemi detaily. Jen v  jeho přítomnosti jsem byla schopná otevřeně mluvit o věcech minulých, protože když něco, co vás zevnitř pomalu a bolestivě sžírá, vyslovíte nahlas, zasáhne vás nejen ta nepříjemná skutečnost, ale i deprimující definitivnost jako bonus.

Zatímco se Cullenovi postupně usazovali do zbylých křesel, přičemž zaplnili i sedačku, já směřovala svou pozornost zpět k Ravenovi. Jeho černé oči přímo překypovaly pochopením. Dvěma prsty pravé ruky jsem mu jemně přejela po znatelných kruzích pod očíma, jež nabíraly levandulový odstín. Nemohla jsem si odpustit svou připomínku:
„Měl bys jít na lov.“
Ano správně. Jakkoli velký paradox to je, Raven je upír a to velmi mocný. Ze všech bytostí na světě jsem si za svého zpovědníka vybrala krajně nebezpečného upíra. Bylo to ovšem až po té změně, kterou jsem si prošla. Ovšem s faktem, že jsem se za svého lidského života zamilovala do upíra vegetariána, se tato skutečnost nemůže měřit. Tehdy jsem byla bezbraným mládětem, ubohé nevinné jehně. Když jsem však poprvé potkala Ravena, byl naopak on mou kořistí. Naštěstí jsem své rozhodnutí, zabít jej, přehodnotila hned s jeho prvními slovy.

----------------------------------------------------------------------------------------------

„Věděl jsem, že příjdeš,“ pronesl do tíživého ticha mrtvého lesa. Byl ke mně otočen zády a díval se kamsi do prázdna.
„Opravdu? Pak také víš, co tě čeká…“
Tehdy jsem nebyla v dvakrát dobrém rozpoložení a tenhle rozhovor mě jen připravoval o čas. Bylo však pozoruhodné, že se nezačal bránit, popřípadě utíkat, tedy prozatím.
„Smrt, samozřejmě…“
„A svým postojem mi chceš naznačit, že se nebojíš,“ pronesla jsem posměšně. Takových jako on tu už bylo…
„Řekněme, že už nemám co ztratit…“
„Vždy je co ztratit,“ nesouhlasila jsem.
„Tomu přece sama nevěříš.“
Ten způsob, jakým se vyjadřoval, byl opravdu zvláštní. Jeho hlas se lehce nesl v tiché rovině a nezaobíral se pražádnou intonací. Vždy to bylo jen holé konstatování. Jako by stromům šeptal bolestivé pravdy světa.
„Podle čeho tak soudíš, neznáš mě,“ nechala jsem se slyšet, avšak svůj hlas přizpůsobila tomu jeho. S každým slovem jsem se k němu více přibližovala.
„Světem jdou o tobě zvěsti,“ doznal se odevzdaně.
„Asi nemám zrovna tu nejlepší pověst, co?“ sarkasmus ze mě přímo sršel.
„Máš ji takovou, jakou si ji přeješ mít. Jsi spokojená s tím, že se tě bojí, protože jen v jejich očích jsi taková, jakou toužíš být. Neporazitelná a bez kouska citu.“
„Co o mně říkají?“ zeptala jsem se s neskrývaným zájmem.
„Ostatní říkají, že jsi stvůra. Bezcitná ničivá ledová bouře, která se nezastaví před ničím.
Věřil jsem jim, ale poté, co jsem tě poznal, jsem si uvědomil, že byli všichni slepí.
Jen bytost, která dokáže z celého srdce nenávidět, dokáže stejně tak milovat.“
„Kolik jsem ti za toto psycholigické posezení dlužná? Abych byla upřímná, nepřišla jsem si sem pro analýzu své osobnosti, přišla jsem si pro tvůj život.“
„Tak si ho vezmi, nikdo ti nebrání…“ hlesl.
„Ty se opravdu nebojíš?“
Nemohla jsem si pomoci, ale vzbuzoval ve mně čím dál  tím větší zvědavost.
„Strach je přežitek a jak jsem již říkal, nemám co ztratit.“
„Lžeš, každý se něčeho bojí, nemáš ani dost kuráže na to pohlédnout mi zpříma do očí!“
„Jsi si jistá?“ pronesl, když svůj zrak směřoval k mým očím. A já zase veškerou svou pozornost přesunula do těch jeho. Něco mě na nich upoutalo. Nebyla to ani tak jejich barva jako spíš smířenost s nevyhnutelným osudem a jakási zvrácená spokojenost.
„Proč to děláš? Měl bys utíkat a prosit o holý život…“
„A co když o něj nestojím, co když jsem už před lety ztratil jeho smysl. Co když na smrt už staletí čekám jako na vysvobození…“
„A to ti mám poskytnout já, správně?“
„Z tvých rukou bych ji uvítal více než od kohokoli jiného, jsme si hodně podobní.“
„Podobní? Nebuď směšný! Ty se už staletí skrýváš v lesích a živoříš. Já tu nejsem tím, kdo přímo škemrá o smrt. Jsi obyčejný slaboch!“
„A co je to vůbec slabost? Bezmocnost a neschopnost konat? Jsem slaboch jen proto, že mám dost sil abych si přiznal, že bych radši zemřel, než pobýval byť jen o jeden jediný den déle na tomto krutém světě? Nazýváš mě slabochem z toho důvodu, že se nebojím o své bolesti mluvit? Myslíš si bůhvíjak nejsi silná, když sprovázíš ze světa stvoření noci, která byla vyhnána do přítmí stínů. Nemáš však dost sil na to, aby sis přiznala vlastní slabosti a vypořádala se s nimi. Neodsuzuji tě, vím jak je to těžké. Nemám právo tě soudit, stejně jako ty nemáš právo soudit mě. Ale když už jsi nade mnou pronesla svůj ortel, mohu se vyjádřit i já. Věz, že z nás dvou jsi právě ty tím slabochem.“
Byl tak strašně blízko a slova neměnné pravdy mi vydechoval do tváře. V jeho očích se odráželo něco prazvláštního. Něco, co jsem každé ráno vídala při pohledu do zrcadla.
„Nemysli si, že mě svým srdcerývným proslovem obměkčíš a vyvázneš odsud bez úhony…“
„Neprosím se tě o žádné výhody. Udělej jen to, co udělat musíš…“

----------------------------------------------------------------------------------------------

A přesně to jsem také udělala. Nemohla jsem ho zabít. Bylo by to, jako bych se pokusila zabít sama sebe. Měl pravdu, byli jsme si až přespříliš podobní. Navzájem jsme poslouchali své příběhy. Tak jak mi on dovolil nahlédnout do jeho bolestivých vzpomínek, tak jsem mu i já umožnila přístup do těch svých. Tyto naše rozhovory jsem milovala. Jeho hlas mě přímo očaroval. Jeho hlas jako jediný dokázal ulevit mé duši. Když mluvil, bylo to, jako by mé doutnající nitro, které před více než rokem shořelo na troud, pohladil chladivým saténem. Když mluvil, cítila jsem, že má existence má opět smysl, stejně jako když mě poslouchal. Obvykle každého odbyl jednou větou. To však jeho slovům na pravdivosti nijak neubíralo. Cullenovi patrně čekali více než jednu větu a byli čím dál tím netrpělivější.

„Kdo vůbec jste?“ vyhrkl nedočkavě Carlisle.
„Jsem Raven…“ řekl jen, jakoby se tím vše vysvětlovalo.
„To jsme již slyšeli. Myslím tím, kdo doopravdy jste. Jste mi nějaký povědomý, určitě jsem o vás již slyšel,“ nevzdával své snažení.
„Nač plýtvat slovy pro minulost, tu už stejně nikdo nezmění…“ zaznělo nastálým tichem.
Carlisle se poněkud zachmuřil a nespokojeně stáhl obočí. Nevědomost se mu vůbec nelíbila. Nezbylo mi než zakročit.
„Možná ho znáte jako osamělého havrana,“ čímž jsem na sebe strhla pozornost Cullenových, až na tu Edwardovu. Ten ze mě nespustil zrak od samého začátku. Mělo by mi to být nepříjemné, ale přes Ravenovo objetí se žádné nepříjemné pocity neměly šanci dostat.
„Samozřejmě, to tys odešel od Volturiových poté, co jejich vinou zabili tvou družku a skrýval se v lesích.“
Bylo to poněkud nevhodné, neboť to pronesl takovým tím tónem plným nadšení, které pramenilo z radosti, že si vzpomněl. V každém případě to ani trochu nekorespondovalo s obsahem.
„I tak se to dá říci,“ přitakal s ledovým klidem.
„Omlouvám se, já…“ Carlisle měl v úmyslu se začít překotně omlouvat, ale skočil mu do toho Edward se svým posměšným:
„Proč zrovna osamělý havran?“
Jeho pokus o zviditelnění jsem přešla bez sebemnší poznámky a dala se do vysvětlování.
„Protože dělá čest svému jménu. A přece se výrazně liší. K vystihnutí jeho podstaty bylo zapotřebí více slov než jen havran.“
Ty nechápavé výrazy stran Cullenových byly opravdu k nezaplacení. Tentokrát jsem však neodolala a zeptala se:
„Tobě symbolika zdá se nic neříká, že?“ Asi jsem urazila Edwardovu mužskou ješitnost, protože mi úkosem odpověděl.
„Vím jen, že havran byl vždy symbolem smrti.“ Tentokrát jsem musela uznat, že přece jen nějaký přehled má.
„To je sice pravda, ale v některých kulturách je tomu jinak. Havran je pro ně symbolem rovnováhy a harmonie. Symbolika smrti se také nevytrácí, ale naopak je vnímán jako ten, jež napomáhá mrtvým duším…“
V tu chvíli jsem se vzpomněla na okamžiky, kdy se pokoušel ulevit té mé.
„… Havrani jsou otevření, komunikativní a obvykle také diplomaté. Mají velký smysl pro spravedlnost a často zaujímají post soudců, jsou to velmi přemýšliví tvorové…“
Ano, Raven byl jedním slovem pozoruhodný.
„… Ale teď k odlišnostem. Havrani jsou značně společenští tvorové. Seskupují se v hejnech. Nekladou příliš velký zřetel na jednotlivce, spíše na celé společenství. Mívají sklony k povrchnímu chování a vztah jim dlouho nevydrží. A proto také přívlastek osamělý. Na rozdíl od nich je Raven rozhodný, stálý a tak trochu samotář…“

Překvapení Cullenových ne a ne opadnout. Té příležitosti využil Raven a do vlasů mi vtiskl polibek společně se slovy:
„Příliš mi lichotíš.“
To je, zdá se, probralo. Nyní se otázek chopila Rosalie.
„Kde jste se poznali?“ zajímala se.
„V lese. Měla jsem za úkol ho zabít…“ zašeptala jsem do nepříjemného ticha a sklopila svůj zrak k zemi.
„A já bych se nikterak nebránil. Ani tehdy ani dnes…“ doplnil mě. Já mu zkroušeně pohlédla do očí a ujistila ho:
„Přece víš, že bych to nedokázala,“ přiznala jsem.
„Vím, ale možná by to tak bylo lepší…“
Do naší rozmluvy se najednou vmísil Richard se svým:
„Ravene, potřeboval bych s tebou mluvit…“
Já se však jeho přítomnosti nehodlala vzdát tak brzy, a proto jsem rázně zasáhla, když jsem se zvedala.
„To teď nepřichází v úvahu. Až později. Minule se ten váš rohovor značně protáhl.“
Sice jsem si připadala jako nějaká stíhačka, ale ucítila jsem potřebu shodit před někým svou těžce vybudovanou masku a nechat se utišit jako malé dítě. Raven to zřejmě vycítil a následoval mě ke dveřím.

Společně jsme došli až k mému pokoji, ale hned poté, co se Raven svalil na mou postel, jsem zamířila opět ke dveřím.
„Kampak? To ode mě už utíkáš? Já myslel, že mě ráda vidíš,“ teatrálně zanaříkal.
„Jdu ti pro krev, zatím se nějak zabav,“ odpověděla jsem s tichým smíchem a opět za sebou zaklapla dveře.

V kuchyni jsem z ledničky vytáhla jednu z krevních konzerv a obsah ohřála na tělesnou teplotu. Nalila tu životodárnou tekutinu do vetší sklenice a opatřila brčkem. Když jsem se vracela k pokoji, něco mne prudce strhlo na stranu tak, že jsem málem vylila to kapalné karmínově rudé tajemství života. K mému údivu to byl Eward. Ale já teď neměla náladu na bezvýznamné rozhovory. Chtěla jsem se oddávat tichým vzlikům v Ravenově náruči.
„Potřebuješ něco?“ vyjela jsem na něj zostra.
„Vlastně ano, co je mezi tebou a Ravenem?“ optal se příkře. Bylo jasné, že téhle otázce se nevyhnu.
„Co přesně chceš vědět? Chceš vědět, jestli s ním spím? Promiň, ale do toho ti nic není!“
Opět jsem se chystala k odchodu, ale Edward jediným pohybem zopakoval předešlou událost.
„Prosím! Ta nevědomost mě užírá…“ prodralo se mu skrz zaťaté zuby, zatímco já sledovala pár kapek krve právě dopadajících na podlahu.
„Nemůžu uvěřit, že jsi můj vztah s Ravenem pošpinil něčím tak primitivním jako je sex! Ne, Edwarde, nespím s ním, a přece jsem se mu odevzdala více než kdy tobě!“ prskla jsem mu do tváře.
„Teď mě nech jít,“ požádala jsem ho, přičemž jsem si s ním vyměnila místo, takže nyní se o zeď opíral on. Překvapivě neprotestoval a já té šance ihned využila k úniku.
Když jsem chodbou zahýbala za roh, periferním viděním jsem ještě zaregistrovala, jak se nešťastně po zdi svezl k zemi a obličej skryl do dlaní…

 


Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

plyshovymedvidek

5)  plyshovymedvidek (10.03.2011 02:31)

Ed nám žárlí.
Nová postava v příběhu, a velmi zajímavá osoba

Twilly

4)  Twilly (08.01.2011 15:11)

Ďakujem... už to nie je len o kráse melodramatu, už je to skladačka... a na tom vrahovi trvám, ďáble

natali

3)  natali (26.08.2010 22:16)

Eda je sice blbec (aspon pro ted) ale nemela by se k nemu tak chovat i kdyz.....libi se mi to

Jodie

2)  Jodie (09.08.2010 20:07)

Smutné, úžasné, romantické, krásné, zábavné... To je prostě tak... tak k nepopsání! Jedním slovem, je to fantastické!

sakraprace

1)  sakraprace (19.04.2010 20:45)

Aááááá, dýchej, dýchej. Sakra, kde mám ty kapesníky. Panebože, ani koment nejsem schopná dát dohromady. No, nebudu se tu ztrapňovat. Musím na další, zatím.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek