Sekce

Galerie

http://stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/f8e6571e27ff1157dee60b2bb02eb874.jpg

Druhá kapitola, jež s sebou přináší události následujícího dne a další střet.
Co víc říci? Snad jen, že se skórem se to má asi takto. 2:O pro Bellu.

Druhá kapitola - Skoro

Má sebevědomá chůze se po chvíli změnila v běh, ve snaze nechat všech sedm krutých andělů daleko za sebou společně se svými bolestivými vzpomínkami. Až když jsem se ocitla v bezpečí zdí svého pokoje, začal se můj mělký dech zklidňovat. Unikla jsem tomu, pro tentokrát. Strhala jsem ze sebe to, co zbylo z mého oblečení a namířila si to do sprchového koutu. Když jsem zavírala dveře koupelny, bezmyšlenkovitě jsem přejela prsty své ruky po jizvě, která teď  měla zdobit mé břicho. Musela jsem se pousmát nad absurditou svého chování a nově nabytým zjištěním. Samozřejmě, že všechny následky dnešního souboje zmizely. Tonikum perfektně odvedlo svou práci. Jsou však následky, které ani toniqum nespraví. No není to ironie? Jedna rána se zacelí a druhá začne znovu krvácet. Jo, holka, to je život. Život, který jsem si nevybrala. Pod chodidly mne zastudilo ledové obložení koupelny. Ještě teď jsem byla celá promrzlá z toho počasí venku. Chtěla jsem nějak vypudit ten chlad, spoutávající mé tělo, a hledala útěchu pod vodopádem horké vody. Poté, co se má tělesná teplota téměř přiblížila normálu, jsem opustila koupelnu, zabalená jen v ručníku. Ještě ne kompletně suchá, jsem odevzdaně klesla do saténových pokrývek, zatímco ručník letěl do rohu místnosti.

Nebyla mi zima, ale chlad ze mě přímo sálal. Tak jako vždy. Nejednou jsem byla počastována oslovením „mrcha se zmrzlým srdcem, má-li vůbec nějaké, ledově klidnou myslí a duší pohřbenou hluboko pod Antarktickým ledovcem“. Ano, to je definice mé osoby. Můj chladný dotek přináší smrt, můj upřený, přesto odměřený pohled prý připomíná smršť ledových jehliček, jež se vám zabodnou do šíje. Můj dech přináší předzvěst konce a ostrá slova, deroucí se z mých modrých rtů, vás zaručeně nezahřejí u srdce. Taková jsem já. Smiřte se s tím. Až tak učiníte, dejte mi vědět, jak jste toho docílili, protože já to doposud nedokázala. Čas od času zatoužím po něčem, co by dokázalo tu ledovou schránku, jíž se chráním před krutostí okolního světa, rozpustit jako slunce sníh, když začíná jaro. Bohužel, ani pohled na spokojenou rodinku, ani dotyk horkého těla muže, znaveně ležícího v mé posteli, nedokáží přivolat jarní  rovnodennost. Ne, pro mne jaro nikdy nenastane. V mém světě vládnou jen nekompromisní sněhové bouře a nesmlouvavý mráz.

Probudila jsem se s trhnutím. Ani si nepamatuji, kdy jsem usnula. Byl to prášek na spaní, nebo mě uklidnily nárazy krup do oken? Z prudka jsem se posadila, z čehož se mi zamotala hlava. Já vím, poté, co jsem se stala strážcem rovnováhy, bych měla být o něco odolnější, ne? Faktem je, že můj současný stav je jen dočasným nežádoucím efektem toniqa. Nic není zadarmo a cenou pro mě se stala v celku pravidelná nevolnost, připomínající kocovinu. Nevnímám to však jen negativně. Pozitivem je, že si toho moc ze včerejška nepamatuji. Upřímně řečeno, zapomenout někdy není k zahození, protože mi mé tělo nedovoluje doopravdy se opít. Žel Bohu, tento vedlejší účinek během pár hodin vyprchá. Vybavuje se mi jen ten pocit zrady, spočívající v neočekávané přesile, a zároveň pocit triumfu, když jsem se skláněla nad jejich pokořenými těly bez života.

Rozhodla jsem se tomu nadále nevěnovat pozornost a vymotala se z přikrývek. Splnila svou osobní hygienu a navlékla se do černých upnutých bokových kalhot a spotovně uzpůsobeného rudého topu. Bez snídaně jsem vyrazila na nádvoří do tréninkové části.  Zamířila jsem k železobetonové konsturkci, kterou jsem běžně používala k protahování. Po protažení všech svalů, až na ty žvýkací, jsem se pustila do přitahování. Uchopila jsem horní příčku a vytáhla se nad ni. Asi při desátém úkonu tohoto charakteru se mi začaly vybavovat včerejší události. Jedenáct - jejich nevěřícné zalapání po dechu...
Dvanáct – jejich udivené tváře...
Třináct - zděšená reakce při pohledu na ránu vyjímající se na mém břiše... Čtrnáct - Carlislova očividná starost...
S každým novým zábleskem se na mé tváři střídaly výrazy a nutily mě k zvýšení své svalové činnosti.
Patnáct - divadélko s Richardem a zlostné vrčení...
Nyní jsem měla chuť si zatleskat, mít tak volné ruce.
Šestnáct - dar a slib Carlislovi, že si promluvíme...
Tak teď jsem si měla chuť naopak nafackovat. Co jsem to zas k čertu prováděla?! Chtěla jsem prokázat svou velkorysost i potom, jak mi ublížili? Snad, ale nemůžu zapírat, že jsem ho chtěla také potěšit, když se tak snažil mi pomoci. Jo, starý, dobrý Carlisle.

Už jsem byla někde u šestadvacítky, když jsem za sebou uslyšela Richardův hlas. Byla jsem k němu zády, ale přesto jsem věděla, že není sám. Jeho rozhodné kroky následovalo více sérií kroků ostýchavých. Bez zájmu jsem pokračovala ve své činnosti. 27… 28… 29…
„A tady začíná náš tréninkový prostor. Támhle jsou tělocvičny s příslušnými pomůckami. Zápasiště jsou nalevo a vodní stanoviště najdete po pravé straně hned za garážemi.“
30… 31… 32…
„Nějaké dotazy?“ zeptal se poněkud nevrleji. Tenhle tón jsem u něj vídala jen tehdy, když mu někdo nevěnoval pozornost, v tomto případě tomu nespíš nebylo jinak, neboť jsem na svých zádech cítila hned několik pronikavých pohledů. 33… 34… 35…
Pak jsem uslyšela Richardovo uchechtnutí. To znamenalo jediné, chce si pozornost vydobýt zpět. Nijak jsem neřešila tiché našlapování mířící k mé osobě. Ale jakmile jsem vycítila, že se připravuje ke skoku, okamžitě jsem zareagovala. Z vzorově provedeného dvojitého výmyku s obratem jsem obkročmo dopadla na překvapeného Richarda. Od Emmeta jsem se dočkala obdivného hvízdnutí, ostatní patrně neměli slov. Ale já toho měla na jazyku víc než dost.

„Čím to je, že vždycky skončíš pode mnou?“ zeptala jsem se provokativně. Už se chystal, že mi odpoví, ale já pokračovala:
„Víš, ne, že by mi nevyhovovalo být nahoře, ale mohl bys být trochu nápaditější, existuje přece tolik poloh…“ při čemž jsem mu rukama přecházela po hrudi. Teď už ani neuvažoval o tom, že by kladl jakýkoli odpor. Ze skupinky nevěřícně pozorující dnešní představení se opět ozvalo zlostné vrčení. A máme tu vítěze! Přece jen jsem ještě pořád neměla dost a tak jsem pokračovala šeptem, zatímco Richarda lechtaly mé vlasy na jeho krku.
„Přece nechceš, aby si ostatní mysleli, že jsi submisivní, ty jsi přece vůdce...“
Pro umocnění celkového dojmu jsem se o něj otřela, když jsem se zvedala. Unikl mu přidušený sten.

Když jsem se měla k odchodu a procházela kolem nich k hlavní budově, Carlisle se už nadechoval, že mi připomene můj včerejší slib. Já ho stopla jednoduchým gestem ruky a odpověděla na nevyřčenou otázku:
„Neboj, Carlisle, já nezapomínám…“ Což v sobě neslo dvojí význam.
„Až dokončíte prohlídku pozemků, sejdeme se ve společenské místnosti.“ Nečekala jsem na odpověď a chtěla odejít, když mě zastavil Richard, který se už zřejmě stihl vzpamatovat a oprašoval si z kalhot prach.
„Nechceš jít s námi?“
To je mi ale dilema, co jen odpovím…? Už vím, no jasně, nemám zájem se mučit jejich přítomností víc než je to nutné, to radši budu mučit já je. Ne všechny, ale jednoho určitě.
„Ne, díky, půjdu si dát sprchu.“
Z Richardova výrazu bylo jasně čitelné, že lituje, že mě do ní nemůže doprovodit, což mi také potvrdilo Edwardovo vrčení, což by reakce na Richardovy myšlenky. Střelila jsem po Edwardovi zlostným pohledem, jasně říkajícím:
„Hele, už nemáš nárok, tak neměj péči, jo?!“
On se jen zkroušeně zahleděl na své boty.
Bylo mi ho skoro líto. Ano, to je to přesné označení: SKORO!

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

plyshovymedvidek

7)  plyshovymedvidek (10.03.2011 00:10)

Dvojitý výmik fíha.
Žádná nemotorná Bella.
Opravdu se mi to líbí

Twilly

6)  Twilly (08.01.2011 12:57)

Nádhrene vykreslené emócie smutného klauna som spokojná, nie vrním blahom, drahoušku. A tá jej rebelantská chvílka... áno, táto Bella sa mi páči, ty ďáble!!!

natali

5)  natali (26.08.2010 19:44)

jen do toho Bello sice mi je Edy lito ale tohle zacina byt hoooooodne zajmave

Jodie

4)  Jodie (08.08.2010 19:42)

To se mi moc líbí, nejsem žádný příznivce Edwarda :D :D takže jen tak dál!

Rosalie7

3)  Rosalie7 (23.04.2010 01:26)

super, nechápu Ree-já musím hned na další!!!

Ree

2)  Ree (22.04.2010 11:03)

Haaaaa, je další den, takže jsem si mohla přečíst další kapitolku :D
I když tuhle jsem už jednou někde četla :D
Ale bylo to úžasné :D Bella je mrcha, ale v podstatě ji chápu. Každopádně jsem zvědavá, co se vyklube z jejich vztahu Bella+Richard. No, další dílek zítra, tak já si jdu zase ohryzávat prstíky :D

sakraprace

1)  sakraprace (19.04.2010 20:08)

Sakra práce, ta holka umí být ale zlá :)
Chudák Richard, i když on si to asi užívá a Edwardovi to svým způsobem přeju.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Dům Swanových