Sekce

Galerie

/gallery/džin.jpg

Dnes je Tvůj veliký den, Bosi. Doufám, že vyslovíš pěknou řádku přání a všechny do jednoho se ti splní. Všechna si je užij jako tahle, která jsme pro tebe společně připravily. Clea a Twilly

„Krucifix!“ zařvala a nakopla nohu od stolu.

„To snad není možné!“ zuřila na celý domek. V ruce držela zlomené koště. Vyšla na zadní verandu a vztekle ho odhodila na hromadu větví. Bylo to už třetí zlomené koště, a to jenom tenhle týden!

„Prej že si jde jenom pro trochu badyánu,“ mumlala si, když šla do špajzu pro nové koště. „To známe. Obyčejná sprostá čarodějnice je to!“ začala se zase vztekat na celý dům. Strčila hlavu do špajzu, pak se do té malé místnosti nasoukala celá, ale žádné koště nemohla najít.

„Měla jsem ji hnedka vyhodit,“ řekla černé kočce, která se jí připletla pod nohy. „A já jí ještě nabídla malinovej koláč!“ Vzala kočku do náruče a bezděčné ji drbala na hlavě. Procházela přízemím a koukala do každého koutu, zda tam nenajde nějaké koště zapomenuté.

„Ta mi bude říkat něco o tom, jak je důležitá kolegialita,“ obrátila se na kočku ve své ruce a hodila ji na verandu. Pak se vrátila zpět do domu a vyšla po schodech o patro výš. Zkusila hledat tam.

Prošla ložnici, koupelnu, ale ani v šatně nenašla žádné koště.

„Zaklít mi košťata, to vůbec není kolegiální. Až já se dostanu na sněm, ta teprve něco zažije!“ vztekala se dál. Prošla ještě jednou všechny místnosti v prvním patře, ale po neúspěchu se zdrceně posadila na postel.

„A zrovna když tam máme mít takovou návštěvu,“ mumlala si a z kapsy vytáhla veliký kapesník.

„Loni to byl ten podvyživenej Seth. Kdo ho tam vůbec zval… A letos, když tam máme mít konečně pořádnýho chlapa, tak se tam nedostanu,“ vzlykala. Hlasitě se vysmrkala do kapesníku. Pak ji najednou napadla spásná myšlenka. Rychle zamrkala a zastrčila kapesník zpět.

Vydala se do chodby a zatáhla za šňůrku, která visela ze stropu. Poskládalo se před ní zaprášené schodiště, které velmi připomínalo hnízdo termitů. Opatrně si nejprve vyzkoušela první schod, přeci jenom už na půdě dlouho nebyla. Bolestivě zaskřípal, ale vypadalo to, že drží pevně. Před očima se jí vybavil letošní host konference Zlepšování mezidruhových vztahů, a to ji přimělo nebojácně stoupnout na první schod plnou vahou. Když zjistila, že schody stále drží, rozhodla se to v zájmu vyššího principu risknout. Potrestání té zákeřné osoby, která jí záměrně očarovala všechna košťata, aby nemohla na sněm dorazit, rozhodně bylo důležité a dalo se pokládat za vyšší zájem.

Rychle vyběhla schody a noha se jí zabořila pouze do jednoho - naštěstí toho posledního - schodu. Vytáhla z něj bačkoru a oprášila ji od dřevěných pilin a prachu. Otočila se a těžce si povzdechla.

„Tak tohle bude boj,“ prohlásila a přistoupila k první hromadě starého a zaprášeného harampádí.

Na půdě to vypadalo… no… jako na půdě. Střelila po hromadách starých věcí kritickým pohledem a s novým odhodláním se rozhodla si pospíšit, ať už to má všechno raději za sebou. Jako motivaci si velice silně představovala onoho mladého, svalnatého muže, se kterým by stálo za to se sbližovat…

Jako na potvoru zakopla, pořádně si nakopla palec u nohy a jen tak tak, že se nepřerazila o obzvláště zaprášenou kupu harampádí.

„Krucipísekhimlalelujafixlau-“ hlasitě zaklela, jenomže v půli slova se zarazila. Její pohled přitáhl kabel, o který vlastně zakopla. Sledovala pohledem, kam vede a k čemu vlastně patří, což se za chvíli neobešlo bez použití prstů k odstranění značně zaprášené plachty. Byla opatrná, aby nezvířila ten sajrajt ještě víc.

Čekalo tam na ni překvápko. Myslela, že tady, na půdě, najde jenom staré a ošklivé věci, které už své lepší časy zažily, ale tenhle kousek až tak starý nebyl a co víc, tak nějak se jí už na první pohled zalíbil. Nebylo to koště a rozhodně se s tím nedalo letět na sněm, přesto jí tahle lampa se stínidlem ve tvaru komolého kuželu dovedla vykouzlit úsměv na tváři, když si uvědomila, že si dovede představit jedno nebo dvě místa, kde by se v jejím bejváčku docela vyjímala. Opatrně ji zvedla, ještě opatrněji udělala rychlé čelééééém vzad! a zástrčka na konci elektrického kabelu s tlumeným, přesto docela výrazným boucháním poznamenala každičký schůdek. Když sešla z půdy, s úlevou zjistila, že se jí povedl dočasný ústupový manévr bez větších ztrát a zranění na těle. Jejím dalším cílem bylo odstranit z lampy nánosy špíny a prachu.

Nesla si ji jako svátost. Byla docela hrdá, že ji našla, a už se viděla, jak ji pyšně vystavuje. Byl to opravdu hezoučký kousek. Chňapla po hadříku a opatrně, aby ji nepoškodila, ji začala otírat.

Nejprve si myslela, že se jí to jenom zdá, ale téměř nepatrné chvění přešlo v docela viditelný třes předmětu v jejích rukou. Přesto, že její mozek na ni řval, ať tu zpropadenou věc okamžitě pustí a peláší od ní co nejdál, ruce odmítly spolupráci. Hlavou jí prolítla blesková myšlenka, že je ten krám třeba začarovaný, což jí na klidu tedy nepřidalo. S narůstající panikou sledovala, jak se vibrace zvyšují a přidává se k tomu i další efekt – temně rudý dým, vycházející snad ze všech otvorů lampy.

„Sakra!“ zařvala a opětovně přemýšlela, jestli by bylo bezpečnější tu zpropadenou věc upustit nebo dál držet. Merlin ví, co by to ještě mohlo udělat.

Kouř se začal nebezpečně stoupat a šířit se kolem ní a ona se preventivně zhluboka nadechla, zatímco natáhla ruce od sebe, co nejdále to šlo. Marně. Tělo si žádalo kyslík a před očima se jí začaly dělat černé mžitky. Věděla, že se bude muset brzo nadechnout. Když už k tomu došlo, zjistila, že rudý kouř jí nedrásá plíce, nepálí, neštípe, ani jí po něm neslzí oči, jak očekávala. Překvapilo ji, že kouř voněl. Omámeně – a pořád s přiblble nataženýma rukama před sebou – zhluboka vdechla a pokusila se analyzovat tu vůni. Santal. Jednoznačně santal… mluvily na ni její smysly zkušené kořenářky. Vůbec si neuvědomovala, že se blaženě usmívá jak bábrle u sledování telenovely. V tu chvíli jí to bylo docela jedno. Opět se zhluboka nadechla, aby si užila tu voňavou slast, a přimhouřila blaženě oči. Santal a vůně lesa těsně po letní přeháňce. Sakra rajcovní…

„Konečně pořádný kus… Ehm… slečno?“  Nádherný baryton způsobil, že se jí postavily chloupky za krkem.

„Hmmm…“ zabroukala v odpověď, zabrána do omylu, že se jedná o představy. Co na tom, že nikdy neměla takové představy… když byla vzhůru. Muselo to být tím kouřem.

„Slečno!“ Baryton zněl naléhavěji, což jí přinutilo se zachmuřit.

CO si to ta její představa dovoluje? Proč není milá a sexy, jak by měla správně každá slušně neslušná představa být?

Představa se zlehýnka dotkla jejího ramene. Otevřela prudce oči a zjistila, že představa stojí o dost blíž, než si představovala.

 

Pauuuuul

(názorná ukázka - aby bylo všem jasno a nedošlo k omylu)

 

Vyjekla, uskočila od něj jako bláznivá koza za úplňku a z předpažených rukou pustila lampu, jako kdyby ji ten krám pálil.

„Héj,“ zaprotestoval přízrak a s ublíženým kukučem se po lampě bleskurychle vrhl. Zvedl si lampu ke své hrudi – odhalené a neuvěřitelně nabušené!!! – a konejšivě k ní něco mumlal. „To je můj bejvák, slečinko, nemůžete s ním tak necitelně zacházet!“ kabonil se na ni.

„Kdo… CO… jste? A jak jste se sem dostal a …“ Na víc se nezmohla. I když ji vážně zajímaly odpovědi na právě vyřčené otázky, jeho hruď ji pořád tak nějak rozptylovala.

„Ne CO, ale KDO!“ zaprotestoval.

„Jsem džin,“ pravil. Ale protože nevypadala z jeho slov zrovna moc moudrá, tak pokračoval dál: „Jmenuji se Paul, sladká krásko.“ Sebevědomě zvednul jeden koutek úst trochu výš a s radostí pozoroval její okamžitě zrůžovělé tváře.

„A jsem džin téhle lampy.“ Majetnicky si ji přitáhl k hrudi.

„Ta lampa je moje,“ prohlásila a snažila se udržet pevný hlas. Oči jí stále ještě bloudily po té svalnaté hrudi a tak si nevšimla, jak se zatvářil.

„Já vím,“ řekl zvláštním hlasem a lampu pohladil. Představila si, že by takhle pohladil ji. Dovolila by mu to? Kdyby si sundal ty příšerné fialové nafouklé kalhoty, tak určitě. Zarazila se. Opravdu chtěla, aby si sundal kalhoty? V duchu se okřikla. To jenom proto, že vypadají jako z pohádky o Alibabovi a čtyřiceti loupežnících... Copak má asi pod nimi? Má trenýrky? Anebo je naostro? Rychle se nadechla.

„Tak co to bude?“ zeptal se znuděně. Rychle se na něj podívala. Hlavou jí proběhla myšlenka, že určitě se jí neptá na její názor na své spodní prádlo.

„Co… cože?“ vykoktala ze sebe a snažila se udržet pohled na jeho tváři.

„Přání. Co bys chtěla? Peníze? Dům? Auto, nebo rovnou dvě?“ zeptal se a vypadal celkem otráveně.

„Přání? Ty mi splníš jakýkoliv přání? Jako v Aladinově lampě?“ vychrlila ze sebe najednou, když jí došlo, co řekl. Jeho znuděný výraz se okamžitě změnil v pobavený.

„Jakýkoliv přání jenom budeš chtít,“ řekl svůdným hlasem a lampu opatrně postavil na zem vedle sebe. Rukou si přejel po hrudi a ona nedokázala ten pohyb nesledovat. Zasmál se a tak se vrátila k jeho hnědým očím.

„Mě ty kalhoty byly povědomý,“ řekla, když si uvědomila souvislost svých předchozích myšlenek týkajících se Alibaby a nejnovějších informací.

„Cože?“ zeptal se vyjeveně a podíval se na kalhoty. Mávla rukou.

„Takže jakýkoliv přání,“ zamyslela se.

„Ale jenom tři,“ prohlásil důležitě a mrknul na ni. Cítila, jak jí opět červenají tváře, a to ho donutilo opět zvednout jeden koutek úst.

„A můžu si přát víc přání?“ zeptala se zvědavě. Věděla, že je to hloupé, ale musela to vědět.

Až tohle bude vyprávět na sněmu, tak musela mít připraveny přímé odpovědi. A věděla, že ta hamižná ježibaba ze Skotska by se jí vysmála, jak je naivní husička, kdyby to alespoň nezkusila.

„Můžeš, ale tím by ti propadlo a víc bys jich nedostala,“ odpověděl jí. „A já vím o mnohem příjemnějším způsobu, jak využít přání,“ řekl opět tím svůdným hlubokým hlasem a mrkl na ni. On na ni mrkl!

Co tím chtěl říct? A proč si protahuje ty ruce? Ach… to jsou ale svaly…

„Příjemnějším,“ opakovala po něm omámeně a nedokázala si nepředstavit, to všechno by se s takovýma rukama dalo dělat. Oči mu jiskřivě zazářily.

„Abych ti mohl přání splnit, tak ho musíš vyslovit nahlas,“ řekl a naklonil se k ní. Ovanula ji ona omamná vůně santalového dřeva a ona přivřela oči. Co by si tak měla přát? Ne, omyl – co si chce přát? Po očku se mrkla na Paula s jeho statnou postavou. Zrovna si ji mlsně prohlížel. Kruciš, že já si nevzala tu push-upku. Mohla bych jedno přání vybrat na ty jeho kalhoty. Takhle není nic pořádně vidět… A dvě přání jsou stejně víc než dost. Ale vidět pořádného chlapa, to se mi jenom tak nepoštěstí. Obzvlášť, když se nedostanu letos na sraz. Sraz! Mohla bych chtít nový koště. Anebo zrušit tu kletbu. Ne, já už vím!

„Takže, Paule,“prohlásila pevným hlasem a donutila ho zvednout pohled k její tváři. Nedočkavě se na ni podíval a dal si ruce v bok. Zdálo se jí to nebo si palce opravdu zahákl za lem těch kalhot? Suše polkla a podívala se zpět do jeho očí. Viděla v nich nadšené jiskřičky.

„Přeju si,“ začala nadšeně a viděla, jak si Paul o kousek posunul to fialový cosi o kousek níž. „Aby se tý čarodějnický vochechuli, co mi zaklela košťata, připekl každej lektvar a popraskaly jí všechny kotlíky,“ dořekla s o něco menším nadšením, než ještě před chvílí cítila. Paulovi se protáhl obličej.

„To jako vážně?“ zeptal se otráveně. Přikývla, ačkoliv v myšlenkách slyšela hlas, který řval že né, ať si radši stáhne ty kalhoty. Pak se ale přidal druhý hlásek, který se zlomyslně pochechtával, když si představila, že ta potvora už nebude moct vařit žádný lektvary lásky a obluzující vína, která nabízela všem pánským návštěvám.

„Tak jest,“ řekl Paul otráveným tónem. Nadzvedla jedno obočí.

„Kouzelná formule,“ vysvětlil jí s pokrčením ramen.

„Takže už?“ zeptala se s nadzvednutým obočím.

„Čekala jsi snad ohňostroj?“ dotázal se a v očích se mu pobaveně zalesklo. Když to zahlédla, objevila se jí v mysli myšlenka na to, že nějaký ohňostroj by si přála. S ním. Rychle zatřásla hlavou. Nadzvedl obočí a ona se začervenala.

„A jak vím, že se mi to přání splnilo? Vždyť se nic nestalo,“ řekla rychle, aby zamluvila tu trapnou chvíli.

„Nevíš, ale můžeš si přát se to dozvědět,“ odpověděl jí se smíchem v hlase.

„A vyplácat si tak jedno přání? To tak, to by se ti líbilo,“ odpověděla mu se stopou podrážděnosti v hlase.

„Mě by se líbilo něco jinýho,“ řekl svůdným hlasem a sjel pohledem o kus níž. Sípavě se nadechla a vyvalila na něj oči. On jí tu vážně dělá návrhy! Při zvuku jejího zadrhnutého dechu se na ni podíval a lišácky se na ni usmál.

„Tak jaký bude tvoje druhý přání?“ zeptal se jí. Ne, už to nevydrží. Už nesnese dívat se na jeho nahou hruď a nemoci se ho dotknout. Už dál nezvládne nevědět, co skrývají ty příšerné fialové kalhoty.

Zhluboka se nadechla. Pomstu měla vyřešenou, teďka ještě ten sněm. A pořád jí zbude jedno přání.

„Já si přeju nový koště s oranžovou metalízou,“ prohlásila pevně. Paul nejdřív vypadal překvapeně, ale pak to v něm začalo nějak bublat. „To už si ale děláš ze mě srandu, ženská,“ vykřikl rozhořčeně. Vykulila na něj oči.

„Cože?“ zeptala se nechápavě.

„Ty… ty si můžeš přát cokoliv,“ vypravil ze sebe na jeden nádech a máchnul rukou.

„Co-ko-liv,“ odsekával jednotlivé slabiky a významně se na ni díval, jako kdyby jí něco naznačoval. „A co ty si přeješ?“ vyprskl a udělal dramatickou pauzu. „Ty si přeješ nový koště!“ zařval.

„Já ho ale nutně potřebuju,“ řekla tichým hlasem. Promnul si čelo a pak se na ni omluvně podíval.

„Jistě, omluv moji neprofesionalitu,“ řekl sklesle a pokusil se o úsměv.

„Takže koště?“ zeptal se ještě jednou, jenom pro jistotu. Přikývla. Pak se ještě rychle nadechla.

„A mohlo by bejt s nelámavou úpravou a ohňuvzdorné?“ zeptala se s novou energií. Pousmál se a přikývl.

„Ještě nějaký úpravy? Úchytky na zavazadla nebo klec pro zvíře?“

„Ne, ty snižujou rychlost,“ mávla rukou.

„To je vše,“ řekla a kývla. Usmál se na ni.

„Tak jest,“ prohlásil a ozvalo se zaklepání na dveře. Ještě než se stihla pohnout, tak už k nim šel a po chvíli jí donesl její krásné nové koště. Vzala si ho od něj a láskyplně ho pohladila. Přitiskla si ho k hrudi, stejně jako Paul prve lampu, a blaženě se usmála. Když vtom najednou –křup-. Zděšeně se podívala na svoje nové a úžasné koště, které bylo na dva kusy.
Do tváří se jí nahnala krev zlostí.

„Já ji uškrtím. Já jí podpálím chalupu a pošlapu zahrádku!“ začala se vztekat. Paul se na ni s pobaveným úsměvem jen díval.

„Jak jsem jenom mohla zapomenout na tu kletbu?“ přešla do naříkavého tónu a povzdechla si. Otočila se od Paula a šla vyhodit další – už čtvrté! – koště na hromadu s chrastím. Když se vrátila, měla zadumaný výraz.

„A tebe baví to… džinování?“ zeptala se zvědavě.

„No, něco není špatný. Ta lampa je fakt pohodlná. A některá přání jsou… řekněme zajímavá,“ řekl a zablýsklo se mu v očích. Dokázala si živě představit ty zástupy žen, kterým plnil jejich zajímavá přání. Zamračila se. On si toho ale nevšiml, protože pokračoval dál.

„Ale pořád shánět nějaký nový baráky je otrava. A objednávat skvělý auta a motorky, který si stejně nikdy neprojedu, je na nic. A co teprve obstarávání peněz! Kdo by tušil, že obchody na burze jsou tak nudný?“

„Na burze?“

Ironicky se pousmál. „A kde si myslíš, že to všechno beru? Mám výhradní smlouvu se všema velkýma realitníma kancelářema. Taky s prodejcem aut a jachet. A s cestovníma kancelářema. A zaměstnávám pět týpků na burze,“ začal vyjmenovávat a ona se na něj jen dívala s očima dokořán.

Když si všiml jejího výrazu, usmál se a pokrčil rameny.

„No co, už mě to na tý burze nebavilo, a když byl majitel lampy netrpělivý a chtěl ty peníze hned, tak se to špatně vysvětlovalo… Tak jsem si tam najal kancelář a pár pomocníků a teďka mám vždycky připravenej nějakej kapitál stranou. Na předloňský schůzi džinů a zlatech rybek jsem o tom měl přednášku. Tleskali mi ve stoje, ale nejsem si úplně jistej, jestli je ohromil můj přednes nebo moje svaly,“ domluvil a podíval se zálibně na svoje bicepsy. Opět jeho pohled sledovala a musela uznat, že by jim taky nejraději zatleskala.

„A jak dlouho už to děláš?“ zeptala se ho. Zamyslel se a na obou rukách začal ohýbat prsty, jak si pomáhal s výpočty.

„Sedm set devadesát šest let, pět měsíců a třináct dní,“ odpověděl s hrdým úsměvem a vypjal ještě víc svoji mužnou hruď.

Oči se jí změnily v pingpongové míčky.

„A jak dlouho to ještě hodláš dělat?“ Na tuhle otázku se zamračil a pokrčil rameny.

„Ty nemáš sepsanou pracovní smlouvu?“ vyděsila se.

„Mám, ale nevšiml jsem si, že je na dobu neurčitou,“ posteskl si.

„Takže jako co? To tohle budeš dělat už navždy?“ zeptala se zděšeně při té představě. Jistě, ona bude navždy čarodějnicí, ale může si dělat, co se jí zlíbí – až teda na účast na letošním srazu. Ale pořád tohle omezení bylo snesitelnější, než být zavřená v lampě a plnit ostatním jejich přání.

Pokrčil rameny. „Co nadělám,“ řekl a snažil se udržet si na tváři úsměv.

„Tak jaké bude tvoje třetí přání?“ zeptal se jí.

Chvíli přemýšlela. Ještě jednou sjela pohledem k té fialové hrůze a uslyšela tiché uchechtnutí. Zavřela oči a zhluboka se nadechla. Bylo jí jasné, že tohle třetí přání si nikdy neodpustí. Hned, jak ho vysloví, bude si ho přát odvolat, a až o tom bude vyprávět na sněmu, tak si kvůli tomu vyslechne posměch nejenom od tý vochechule zrádný, ale i od ostatních. Ještě jednou se nadechla a podívala se mu odhodlaně do tváře. Pobaveně ji sledoval a jeho ruce se přibližovaly k lemu kalhot. Věděla, že to musí říct dřív, než za ně zahákne palce, jinak by to už nebyla schopná vyslovit.

„Přjusiabsbyvoný,“ vyhrkla rychle a odvrátila svůj pohled jinam. Nic se nedělo a tak se na něj po očku podívala. Stál tam, ruce měl složené na hrudi a jedno obočí měl o dost výš než to druhé.

„Co prosím?“ zeptal se jí pomalu.

Znovu nádech. Neudržela se a sjela pohledem tu svalnatou hruď. Zastavila se na lemu jeho kalhot. Nedovolila si podívat se níž. Ne, tohle už nezvládne. Není tak silná. V tu chvíli se v ní vzedmula nějaká síla a ona pevným hlasem prohlásila: „Přeju si, abys byl volný.“

Díval se na ni překvapeně.

„Vá… To jako vážně?“ zíral na ni. Oči jí uhnuly do strany, ale přikývla. Rozzářil se.

„Tak jest,“ řekl pevným hlasem. Povzdechla si. Takže nezjistí to tajemství ukryté za fialovými kalhotami a holky na sněmu se jí vysmějou. To je zase den.

Paul se tvářil neskutečně užasle nad tím, co právě získal. Svoboda. V té chvíli si pomyslela, že by si to blažené štěně docela přitáhla do náruče a ráda pomuchlovala, ale… žádné přání už nemá. Tak si jednoduše musí nechat zajít chuť.

Blbá, blbá, blbá! bouchala v duchu svou imaginární hlavou o imaginární zeď. Doufala, že kyselý úsměv, zmrzlý na její tváři, není zase až tak moc kyselý. Naštěstí si toho vůbec nevšiml, a tak se rozhodla, že se bude snažit myslet na něco jiného než na vlastní stupiditu.

Pohled jí sklouzl přes dokonalý pekáč buchet k onomu lemu bestiálně fialových kalhot. Smutně si povzdechla.

„Ehm…“ přerušil její snění Paulův smyslný hlas.

Její oči vystřelily ke tváři a její obličej? No… rozhodně hrál všemi odstíny červené. Sakra!

„Byla by tady ještě jedna možnost.“ Paul se tvářil poněkud ostražitě.

„Možnost?“ pípla.

„Jo, čtvrté přání, nebo spíš… bonus, abych byl přesný,“ řekl a ostražitost se pomalu měnila v líný úsměv, který by nepotřeboval sirky.

„Bonus?“ Spíš artikulovala, než mluvila, protože hlas jí už definitivně vypověděl napětím službu.

A pak si Paul počtvrté toho večera zahákl prsty za lem těch nemožně zbarvených kalhot. Tentokrát už ale nečekal na vyslovení čtvrtého přání, rovnou přeskočil k jeho OSOBNÍ realizaci.

Hmmm, a jak to bylo dál?

No, řekněme… TAK JEST!

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

LadySadness

3)  LadySadness (07.07.2012 12:38)

ja nemám slov fialové? fakt fialové?

Clea

2)  Clea (07.07.2012 12:31)

tak ještě i tady
Všechno nejlepšííí Bos!! Ať se ti splněj všechna tvoje přání mrk mrk
Ehm... ohledně tý mrchy... no, já jenom vim, že strašně žebrala malinovej koláč a nechtěla, abys jí otlapkávala hosta letošní konference Zlepšování mezidruhových vztahů

Bosorka

1)  Bosorka (07.07.2012 12:22)

áááááááááááááá
TAK JEST!
To bych opravdu brala, jdu okamžitě prohrabat půdu!
Ovšem ty fialové "harémové kalhotky" bych z něj ztrhala okamžitě v čisté pudu sebezáchovy, protože jak by pak mohl být nadále mým sexuálním idolem? ;) B)
PS: A která mrcha mi zaklela ta košťata?
Děkuju moc holky

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek