Sekce

Galerie

/gallery/Jacob a Bella.jpg

Bella si zvyká na nový život.

Jede se podívat na dům, kde dřív Cullenovi bydleli.

Koho potká?

Z neklidného odpoledního spánku mě vytrhl zvuk telefonu. Vyděšeně jsem se posadila na posteli. Nevěděla jsem, čeho jsem se lekla víc, jestli toho, že jsem usnula teď, nebo toho, jak jsem se probudila. Matně jsem si uvědomovala, že se mi něco zdálo. Zase jsem začínala trpět na noční můry. Už od chvíle, co se objevily ty vraždy v Port Angels…

Do té doby uběhl více než měsíc a od té doby byl klid. Přesto jsem se bála. Měla jsem strach, že by to mohlo být ticho před bouří. Nikomu jsem to nemohla říct. Neměla jsem kde své obavy ventilovat, tak mě pronásledovaly ve snech. Promíchával se v nich můj současný i minulý život. Objevoval se v nich tento podivný Carlisle i rudohnědý vlk, který zatím nebyl.

„Bello, Jacob!“ křikl na mě Charlie. Jeho hlas zněl až příliš vesele. Aspoň něco zůstalo stejné, napadlo mě, když jsem sbíhala schody.

Cítila jsem obrovskou radost. Stejnou jako vždy, když mi volal a to od té večeře bylo denně. Volal mi pravidelně a to i v případě, že jsme byli předtím spolu. Svým přátelstvím mě dostával z mého smutku. Tady, kde Cullenovi neexistovali, jsem z toho ani neměla takové výčitky.

„Ahoj,“ pozdravila jsem udýchaně. Charlie se usmál a odešel. Cestou si mumlal něco o druhém telefonu.

„Ahoj, Bello. Kdy přijedeš do La Push?“ zeptal se otevřeně. Líbilo se mi, že nechodil kolem horké kaše. U něj jsem vždycky věděla, na čem jsem.

„Jaku, byla jsem u vás včera. Za chvíli by si mohl někdo myslet, že tam bydlím,“ smála jsem se. Ve skutečnosti jsem měla na zítřek plán. Měla jsem domluvenou schůzku s Carlislem. Snažil se přijít na to, co se mi to stalo, tak mi chtěl říct výsledky svého výzkumu.

„Takže zítra ne,“ zkonstatoval smutně.

Začala jsem se smát. Úplně živě jsem si dovedla představit ty jeho smutné oči. „Jaku, přijedeme s Charliem o víkendu. To je pozítří.“ Mluvil o tom už tři dny. Těšila jsem se snad více než on. Měla jsem slíbenou procházku po pláži.

„Dobře. Budu končit, venku na mě čeká Embry.“

 

Jela jsem po známé silnici. Čím více jsem se blížila, tím méně jsem si byla jistá svým rozhodnutím. Nechápala jsem, proč jsem měla tak hloupý nápad, jet se podívat na dům, který v mém světě patřil Cullenovým. Co jiného mě tam může čekat, než veliké zklamání.

Můj svět. Tak jsem začala rozlišovat své dva životy. Můj svět a tento svět. Bylo to stejné, jako když jsem rozlišovala mého Jacoba a Samova Jacoba. Můj svět byl milý, přátelský a plný lásky. Tenhle svět byl cizí, chladný, nepochopitelný.

Stromy pomalu začínaly řídnout. Blížila jsem se. Nebude trvat dlouho a uvidím ho. Pomalu jsem se připravovala na to, že bude vypadat jinak. Hlavní podobu mu vtiskla právě Esmé. Ona navrhla prosklené přízemí i další věci. Zajímalo mě, jestli tam někdo bydlí. Ale po příjezdové cestě se podle všeho jezdilo.

Najednou se mezi stromy vyloupla zeď. Zastavila jsem, ale motor jsem nechala běžet dál. Do očí mi vstoupily slzy. Čekala jsem, že bude jiný. Ale tohle bylo i na mě moc. Dům byl obehnán vysokým betonovým plotem. Na jeho vrchu byl ostnatý drát. Kdyby to nebylo tak smutné, musela bych se začít smát. Z domu, kde bydlela má láska, kde jsem se vdala a kde se narodila má dcera, se stalo vězení. Aspoň to tak vypadalo.

„Co tam děláš?“ Vyrušil mě z mého rozjímání rozčilený hlas. Z takřka neviditelných vrat vyšel muž. Nevšimla jsem si, jak vypadá. Mou pozornost upoutalo něco jiného. V ruce držel zbraň namířenou na mě.

„Vypadni!“ Křičel. „Tohle je soukromý pozemek a ty tady nemáš co dělat.“

Byla jsem v takovém šoku, že jsem jen křečovitě svírala volant, neschopná se pohnout. Cítila jsem, jak se klepu. Muž se ke mně přibližoval. Vztekle mě častoval nejrůznějšími nadávkami. Pomalu jsem se začínala smiřovat s tím, že mě prostě zastřelí, protože se nedokážu pohnout. Jen jsem hypnotizovala zbraň a přemýšlela, jestli se setkám s Edwardem. Třeba, když zemřu, se vrátím zpátky do mého světa. Zavřela jsem oči. Přestávala jsem se bát. Celé mé tělo prostoupil podivný klid. Skoro to připomínalo chvíle, kdy Jasper použil svůj dar. Ale teď jsem ho k tomu ani nepotřebovala.

„Tati!“ slyšela jsem z dálky povědomý hlas, který jsem nedovedla zařadit. „Tati, dost!“ volal znovu. „Přijela za mnou,“ vysvětloval klidně. „Chodí se mnou na biologii. Máme dělat společný úkol. Zapomněl jsem ti to říct. Požádal jsem ji, aby mě vyzvedla, když mám rozbité auto.“

Konečně jsem otevřela oči. Uviděla jsem Martina, jak drží otcovu zbraň a pomalu ho odvádí zpět k domu. Nevěděla jsem, co mě překvapilo víc, jestli to, že jsem narazila právě na něj, nebo to, jak moc klidný byl.

„Co máš s autem?“ vyštěkl ten muž a svou pozornost plně obrátil k synovi. Znovu jsem se rozklepala.

„Nevím, nestartuje. Teď s ní odjedu a vrátím se s Jenny…“ Ještě něco k tomu dodal, ale to jsem už neslyšela. S naprostou úlevou jsem si položila hlavu na volant a věnovala se jen tomu, abych nezapomněla dýchat.

Pomalu jsem se dostávala z šoku. Když mě ovanul chladný vzduch. Pootočila jsem se, abych viděla, co se děje.

„Budu řídit,“ oznámil mi Martin a vystrčil mě z místa řidiče. Nebránila jsem se. Neměla jsem sílu ani chuť mu odporovat.

„Co jsi tu dělala?“ zeptal se mě chladně. Podíval se na mě a já měla pocit, že mi jeho oči propalují kůži. Sípavě jsem se nadechla.

„Kdysi tu bydlel jeden můj… velice dobrý přítel.“ Nemusel vědět podrobnosti.

„Asi nebyl tak dobrý, když ti neřekl, že se stěhuje,“ uchechtl se.

„O tom ty nic nevíš,“ ohradila jsem se. Otočila jsem se, rozhodnutá s ním už nepromluvit. Nikdy jsem ho neměla ráda. Už od prvního dne. A tím, že jsem poznala jeho dům a jeho otce, se moje pocity vůči němu nezměnily.

„Kam tě mám odvézt?“

Hrklo ve mně. Měla jsem sraz s Carlislem. Myslela jsem, že se tam jen otočím a pojedu k němu. Díky Martinovi budu muset do Forks, aby se tam mohl sejít s tou Jenny, která ho odveze zpátky.

„Zajeď, kam potřebuješ ty,“ navrhla jsem a doufala, že se nebude ptát.

Pokrčil rameny. „Mně to je jedno. Jenny mě vyzvedne kdekoliv. Zavolám jí a přijede.“ Tvář se mu zkřivila ve spokojeném úšklebku.

„V tom případě vystup!“ poručila jsem. Nechápala jsem, kde se to ve mně vzalo. Možná ten jeho samolibý tón.

Poslechl. Zajel ke krajnici a zastavil. „Jsi si jistá, že už můžeš řídit?“

Kývla jsem.

„Fajn.“ Vystoupil z auta. Odcházel, když na malý okamžik zaváhal. Otočil se a udělal dva kroky zpátky. Otevřel dveře. „Našemu domu se vyhni.“

Znovu jsem jen kývla a pozorovala ho, jak jde zpátky k jejich domu. Na malou chvíli mi ho bylo líto. Pomohl mi a já se k němu zachovala tak hnusně. Stáhla jsem okýnko a vykoukla ven.

„Martine,“ zavolala jsem. Šel dál, jako by mě neslyšel. „Díky,“ křikla jsem za ním.

Jen mávl rukou a pokračoval dále v cestě.

 

Byla jsem netrpělivá. Ještě pořád jsem se nemohla vzpamatovat z toho zážitku s Martinem a jeho otcem a teď tohle. Posadila jsem se na schod a opřela si hlavu o kolena. Kdybych se domluvila s Jakem, aby přijel, udělala bych líp. Ale já se rozhodla jinak a teď jsem čekala před Carlislovým domem a on pořád nepřicházel. Tohle jeho já se mi nelíbilo. Byl nedochvilný. Často se nechal pohltit prací tak, že něco zapomněl. Věděla jsem, že se změnil díky tomu, že měl Esmé. Ale tohle mi přesto přišlo příliš. Byl úplně někdo jiný, než jakého jsem ho znala.

Byla už tma, když se na příjezdové cestě objevila světla.

„Zapomněl jsem,“ zkonstatoval, když si mě všimnul.

Pokrčila jsem rameny. Neměla jsem k tomu co dodat. On byl první zapomnětlivý upír, kterého jsem potkala. I když u něj spíš bylo pravděpodobnější, že nezapomněl na mě, ale na čas. Tak se zabral do práce, že pak s hrůzou zjistil, kolik je hodin. Když jsem viděla, jak ho to mrzí, bylo mi ho líto. Vypadal tak opuštěně. Bez Esmé byl ztracený.

Lehce jsem se dotkla jeho ruky. Při mém důvěrném dotyku ucukl. Vypadal překvapeně. Došlo mi to. Nebyl zvyklý, že by na něj kdokoliv sahal. Jediný kontakt s lidmi měl v práci, když ošetřoval nemocné.

„To nevadí, Carlisle. Zítra je sobota,“ argumentovala jsem. Netušila jsem, jestli si uvědomuje mou lež. Už teď jsem s určitostí věděla, že přijedu pozdě a Charlie bude zase vyšilovat. Sobota nesobota pěkně si to slíznu.

Vstoupili jsme do jeho malého obýváku. Pokynul mi, abych se posadila. Mezi tím odložil svůj lékařský kufřík. Převlékl se a než jsem se stačila vzpamatovat, seděl naproti mně.

„Tak na co jsi přišel?“ Zahájila jsem náš rozhovor. Měla jsem pocit, že musím začít já. Ostatně to byl můj nápad, abychom se dnes sešli.

„Vyloučil bych upíří schopnosti. Ani Eleazar nikoho takového nezná,“ začal teorií, ke které jsem se nejvíce upínala. „Ale jinak opravdu nevím, Isabello. Snad ses mohla dostat do nějaké alternativní reality, ale je otázka proč a jak. Být tebou, bych se pokusil si zvyknout.“

Kývla jsem, slzy na krajíčku. Chápala jsem, jak to myslel s tím zvyknutím si. On to udělal. Stovky let žil sám, mezi lidmi, v neustálém pokušení. Rozhodl se s tím smířit. Neměnit to a zvyknout si. Kdyby ne, mohl mít Esmé a Rose s Emmettem. Možná by si je našla i Alice s Jazzem. Mohli být šťastní.

„Napadlo tě někdy, že by ses tak ukrutně nesnažil si zvyknout? Snažíš se tvářit lidsky, ale lidi mají slabosti!“ Naplno jsem se rozbrečela. „Moje slabost je ta, že se chci vrátit! Nechci si zvyknout! A ty jsi hrozný zbabělec a pokrytec a…“ hlasitě jsem vzlykla.

Carlisle se na mě překvapeně díval. Asi ještě nezažil hysterickou holku, která ho obviňuje ze zbabělosti.

„Isabello, uklidni se,“ napomenul mě klidně.

„To je přesně to, o čem mluvím,“ pokračovala jsem ve svém výlevu. „Nechci se uklidnit, Carlisle. Teď zrovna chci zjistit, kdo má na svědomí můj zpackaný život a jít si to s ním vyřídit osobně.“

Carlisle se lehce pousmál. „Necháš se ovládat emocemi.“

„Jsem jen člověk,“ zavrčela jsem nespokojeně. Upírství mi většinou chybělo, ale teď jsem byla ráda člověk.

 

Od Carlisla jsem se dostala až pozdě večer. Nespěchala jsem. Charlie bude zuřit tak jako tak. Pomalu jsem se smiřovala s tím, že budu mít domácí vězení. Doufala jsem, že se smiluje a dovolí mi aspoň návštěvy. Jacob mi chyběl už teď a to jsem ho neviděla dva dny.

Zastavila jsem na příjezdové cestě. Vystoupila jsem z auta, ale nešla jsem dovnitř. Chtěla jsem ještě na malou chvíli prodloužit tu chvíli, kdy se na mě nikdo nezlobí. Aspoň pár minut klidu. Urovnat si myšlenky. Možná vymyslet něco pro Charlieho. Napadlo mě, že bych mohla zavolat Jacobovi, aby mě kryl. Nebo tu prostě půjdu za dům a chvíli posedím ve vlhké trávě.

„Bello!“ Ozval se za mnou známý hlas a já měla pocit, že se mi zastavilo srdce. Bála jsem se otočit, co když se mi to jen zdá. Může to být výplod mé fantazie?

„Bello, já vím, že mě znáš. Netuším odkud, ale čekám, že mi to vysvětlíš,“ pokračoval ten hlas a já měla co dělat, abych se nerozbrečela.

„Slyšíš mě?“ Alice netrpělivě přešla do mého zorného úhlu.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

Empress

24)  Empress (21.03.2012 02:26)

Jacob je zlatíčko ako vždycky
Ten Martin a jeho tatík sa mi vôbec, ale vôbec nepáčia
A máme tu Alice?? Rýchlo idem ďalej

maryblack

23)  maryblack (21.03.2012 01:52)

Alice?! honem dál

Pilly

22)  Pilly (30.12.2011 13:19)

Alice! Juchúúú!

Bosorka

21)  Bosorka (07.12.2011 21:37)

Martinův otec? Proboha, to vypadá na nějakou duševní poruchu....
Alice! Jak ji jinak nemusí, tak tady mě její příchod potěšil! Třeba ona a Carlisle a Jasper....

Lampas

20)  Lampas (18.07.2011 12:58)

Lioness

19)  Lioness (05.09.2010 13:08)

Jacob je zlatíčko. Jinak se to říct nedá. Jsem ale zvědavá, jak to mezi nimi bude dál. Co když bude na Bellu tlačit?
Ten Martin je vážně divný. Co tam vůbec dělá? Kdo je? Je jeho otec blázen nebo má pro své chování vážné důvody?
Carlisle... uvnitř ledový stejně jako navenek. To je víc než šílená představa. Bez Esme je z něj troska. Věčně sám... Obdivuju Tě, jak jsi to vymyslela i napsala.
Alice! Ona je tu! Myslela jsem si to správně! Ale co Jasper? A co ji Bella řekne?

Yasmini

18)  Yasmini (02.09.2010 21:41)

prosila bych další díl
Y.

Gassie

17)  Gassie (31.08.2010 20:50)

Holky a chlapče, děkuji
Vaše komentáře jsou opravdu moc krásné a inspirativní. Děkuji. Děláte mi radost.

sakraprace

16)  sakraprace (31.08.2010 18:10)

Tak toto je fakt na hlubokou depku. Skoro celá rodina v tahu. :'-( Carlisle je tak jiný, tak odtažitý, až to bolí. Jake a ostatní tam sice jsou, ale není to ono. :'-( A co ten jejich dům??To je strašný!!
Alice!!!Hurá, Alice. Jen doufám, že nemá červený oči. Kdy bude další díl??? Jsem neskutečně zvědavá na pokračování!!!!

Abera

15)  Abera (30.08.2010 23:29)

Krásný konečně

Ewik

14)  Ewik (30.08.2010 21:47)

Nádherný díl
Jsem strašně smutná z toho zoufalství a samoty, kterou cítím z Belly a Carlisla.:(
Doufám, že Alice přináší trochu naděje pro jejich štěstí.
Těším se na pokračování.

13)  Leni (30.08.2010 21:39)

Paráda. Alespoň Alice. Jestlipak má Jaspera?

12)  milica (30.08.2010 21:22)

Uf, to je nádhera ještě teď mám husinu. Co ten Martin co je zač?? No budu si muset asi počkat. Už se nemůžu dočkat jak to bude s Alic

11)  Jana (30.08.2010 20:18)

Huráááá, Alice, tak snad to nebude taková depka:-))) Máš skvělou zápletku, prosím piš dál.

Michangela

10)  Michangela (30.08.2010 19:57)

Alice!!! Díky aspoň za jeden pevný bod.

Carlie

9)  Carlie (30.08.2010 18:41)

Úža, úža, úža... nemám dost superlativů, tohle je naprosto dokonalá kapitolovka
Hltám a hltám a nedokážu předvídat, co bude dál, hezky napínavé!!!
Chůdě Bells, ještěže má Jacoba a teeeď i Aliiiceee

dorianna

8)  dorianna (30.08.2010 18:12)

Začínám mít neodbytný pocit, že nás Edward nemine, buď v původní formě a nebo jako jeho vnuk jinak skvělá povídka

7)  Bára (30.08.2010 17:43)

Bože to je tak smutná povídka plná beznaděje. Právě jsem přečetla všechny předchozí kapitoly v kuse a s každým řádkem se mi do očí hrnou slzy. Chudák Bella, hlavně to nesmí vzdát. A teď už je tam Alice, to je úžasný. Snad si našla i Jaspera. Pořád tajně doufám, že za tím vším má prsty Aro, jemu vždycky Cullenovi leželi v žaludku a teď třeba má nový přírůstek v gardě o kterém neví ani Eleazar. Někoho, kdo umí vrátit čas a změnit minulost. A protože Bella je štít, tak u ní to neproběhlo nějak úplně a proto si svůj druhý život pamatuje. Kdyby to tak bylo, určitě by našli způsob, jak to vrátit zpět. Jinak nedokážu přijít na jiné vysvětlení, proč se to děje. A taky mě trochu děsí perex obrázek...přece se nedá dohromady s Jacobem, to néé. Vždyť miluje Edwarda i když tam zatím není. Doufám, že jen zatím. Taky ho mohl přeměnit jiný upír poté co se uzdravil a teď žije ve Volteře, nebo jinde. Být Bellou, tak se vydám do Volterry, tam určitě může najít odpovědi na své otázky. Teď, když už tam je i Alice, můžou se tam vydat i s Carlislem...No jsem moc zvědavá, jak to bude pokračovat! Jinak je to úžasná povídka!

Mili

6)  Mili (30.08.2010 17:39)

Fantastická kapitola, skoro jsem ani nedýchala. Ty tvoje povídky jsou fantastické

DeSs

5)  DeSs (30.08.2010 17:14)

Proč se mi u téhle povídky chce permanentně brečet a to tam ani nikdo neumírá?! :p
Aspoň že je tam Alice. Původně jsem si myslela a doufala, že Edward, ale Alice je logičtější a spolu určitě něco vymyslí. Doufám, že taky nebude tak jiná jako Carlisle.
Moc krásné...

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek