Sekce

Galerie

/gallery/Jacob a Bella.jpg

Jak se Bella vyrovná s tím, že Edward není?

Co se děje v Port Angels?

Dokáže s Jacobem navázat vztah?

Domů jsem se dostala až za tmy. Charlie na mě čekal mezi dveřmi a vypadal jako bůh pomsty. Měla jsem být už dávno doma a ani jsem nezavolala. Skoro jsem mohla vidět blesky, co mu létaly z očí. Když uviděl moji napuchlou a rudou tvář, jeho tvrdý výraz polevil. Najednou vypadal jako starostlivý otec, kterým opravdu byl. Natáhl ke mně ruce.

„Kdo ti ublížil?“ zeptal se mě takovým tónem, že jsem nepochybovala o jeho úmyslu, vzít si zbraň a jít si to s danou osobou vyřídit ručně.

„Nikdo, tati,“ kníkla jsem a padla jsem do jeho otevřené náruče. Teď jsem ho potřebovala více než kdy dřív. Nemotorně mě poplácal po zádech a nechal si máčet triko mými slzami.

„Půjdu k sobě,“ zašeptala jsem po několika minutách, kdy jsem mu brečela v náručí. Opatrně mě pustil a udělal krok vzad.

„Budu v pořádku,“ odpověděla jsem na nevyslovenou otázku, kterou jsem zahlédla v jeho očích.

„Bello, jestli chceš zpátky k matce,“ zašeptal a v hlase měl nepředstavitelnou bolest a smutek. „Pochopím to. Nemá cenu, aby ses tu jen trápila.“

„Tati, mně se tu opravdu líbí.“ Musela jsem si přiznat, že jsem nezněla vůbec přesvědčivě. „Akorát prostě nemám dobrý období. To se zlepší.“ Slíbila jsem, ale vůbec jsem si nebyla jistá tím, jak to udělám. Protože jedinou šanci na zlepšení jsem dnes ztratila jednou Carlislovou větou. Edward tady není. Byl tu, ale přežil tu pitomou chřipku, a pak… zemřel.

Tušila jsem to, ještě než jsem o něm s Carlislem mluvila, ale přesto jsem doufala, že se pletu. Třeba mohl někde žít. Sám a pořád se živit krví zločinců. Od chvíle, co mi ale Carlisle řekl pravdu, jsem nebyla schopná myslet na nic jiného. A to jsem si ještě ve škole myslela, že s ním rozeberu další věci. Přeměnu vlků nebo to, co se mi to vlastně stalo. Proč jsem tady? Proč tu není Edward?

Chtěla jsem o Edwardovi něco zjistit. Potřebovala jsem to. Měla jsem spoustu otázek. Jaký byl? Jak žil? Měl rodinu? Kdy zemřel? Ale jediný, kdo se dokázal nabourat do všech možných evidencí osob a já ho znala, byl Jasper. Ten tu taky nebyl. Bála jsem se toho, že se ještě neosvobodil od Marii. Že nepotkal Alici. Jeho osud tady mohl být jiný. Třeba žil jako nomád. Možná se pořád živil lidskou krví. Nebo byli s Alicí přece jen spolu, ale kde? Otřela jsem slzu, která si zase našla cestu na mou tvář.

Najednou jsem měla pocit, že se dusím, že nemůžu dýchat. Přešla jsem rychle k oknu. Teď jsem nechávala kličky zavřené. Nebyl důvod mít v noci otevřeno. Uvolnila jsem záklapky a silou pohnula okenním rámem. Do pokoje vtrhl chladný závan vzduchu. Mlčky jsem pozorovala černý les. Bylo to uklidňující. Představovat si, co všechno se tam může skrývat. Asi jsem byla jediný člověk, kterého konejšila představa obrovských vlků, kteří mohli být na dosah ruky.

Zastesklo se mi po Jacobovi. On byl mým sluncem ve chvílích, jako byla tahle. Bohužel naše první setkání neproběhlo moc dobře. Těžko jsem mu teď mohla zavolat. Co bych mu řekla? Ale toužila jsem slyšet jeho hlas. Na tématu hovoru mi vůbec nezáleželo. Vzpomněla jsem si, jak mě bavilo poslouchat pohádky, které vymýšlel pro Nessie. Jenom melodie jeho hlasu způsobovala, že spala po prvních třech větách a bylo jedno, co to je za příběh. Měla jsem pocit, že by usnula, i kdyby jí četl manuál k ledničce.

Posadila jsem se na postel a sebrala jsem z nočního stolu knihu. Ani jsem se nepodívala, co to je za titul. Bylo to vlastně jedno. Dnes jen tak neusnu. Tady v tom světě nebude nic jednoduché.

 

Z mělkého, neklidného spánku mě probudil hluk a hlasy. Před domem blikal maják policejního auta. Museli mít nějakou akci. Nejspíš jeli někam pryč. Pochybovala jsem o tom, že by se tady něco mohlo stát. Pootevřela jsem okno, abych slyšela, co se děje. Charlie se rozčiloval na nějakého svého kolegu. Skoro na něj křičel. Nikdy jsem ho takového nezažila. Vždycky byl spíš klidný a vyrovnaný.

„Nenechám ji tu samotnou!“ Bylo mi jasné, že mluví o mně. Vypadal, že má strach. Zase jsem ho neobalamutila. Byl moc vnímavý. Budu se muset snažit víc.

„Charlie, je skoro dospělá,“ řekl mírně ten druhý hlas. „Luke taky nechal děti samotné a to jsou o dost menší.“

„Lukovy děti nechodí domu denně ubrečené a v noci klidně spí. Mám pocit, že si tu ještě nezvykla. Prostě ji tu nenechám! To je moje poslední slovo.“

„Do toho Port Angels musíme. Třetí oběť během týdne. Je to vážné, jinak by nás nevolali v noci.“ Argumentoval policista.

Charlie si vzdychl. „Fajn. Počkej chvilku. Zavolám Billymu,“ rezignoval. Jeho policejní já vyhrálo vnitřní souboj. Slyšela jsem ho, jak stoupá po schodech. Zástupce si venku někomu stěžoval, jak je teď přecitlivělý. Byla to moje vina. Styděla jsem se za to. Určitě se na mě těšil a já mu svůj pobyt tady od začátku moc neulehčuju.

Poslouchala jsem jeho kroky, které se blížily k mému pokoji. Rychle jsem zavřela okno a vrátila se do postele. Sotva jsem přes sebe stihla přetáhnout deku, když se dveře otevřely. Charlie krátce postál, přesvědčil se, že spím a zase odešel.

 

Ráno jsem se probudila brzy. Venku bylo ještě šero. Přesto jsem věděla, že už neusnu. Vylezla jsem z postele a oklepala se zimou. Budu muset Charliemu vysvětlit, že topení není jen na ozdobu. Zabalila jsem se do teplého županu a vyšla ven z pokoje.

Sešla jsem do přízemí. Podle toho, že na věšáku chyběla jeho kožená bunda, jsem usoudila, že se ještě nevrátil. Na ledničce jsem měla připevněný vzkaz, že ho odvolali do práce. Kdyby se něco dělo, mám volat Billyho Blacka. Dole bylo telefonní číslo, které jsem znala zpaměti. Jemně jsem ho pohladila prstem. Zavolala bych. Ale s Billym jsem mluvit nechtěla a s Jacobem nemohla.

Přestala jsem nad tím přemýšlet a otevřela ledničku. Vyndala jsem mléko, zalila misku cereálií a posadila jsem se ke stolu, na kterém ležely včerejší noviny. Titulek na přední straně hlásal nalezení už druhé mrtvoly. Policie mlčí. Nikdo nechce říct, jak přibližně třicetiletá žena zemřela.

Měla jsem pocit, že se mi zastavilo srdce. Bylo to až příliš podobné tomu, co jsem už zažila. Tehdy to ale byl Seattle. Řádila tam smečka novorozených. Mohlo se to opakovat? Proč teď a proč tady? Kdo je stvořil a proč?

Zvedla jsem sluchátko a vytočila číslo, které jsem včera dostala od Carlisla. Tohle by měl vědět. Týká se ho to více než mě. Tady mi může být jedno, jestli přijedou Volturiovi. Pokud nezjistí, že vím o upírech, nebo se nějak nedomáknou toho, jak silný mám dar. Ale na to by nikdo z nich neměl stačit.

„Ano,“ ozval se známý hlas po čtvrtém zazvonění.

„Carlisle, tady Bella,“ ohlásila jsem se. „Máme problém. Slyšel jsi o tom, co se děje v Port Angels?“

„Nějaké vraždy, myslím.“ Nepřekvapilo mě to. Žil prací a ostatní šlo kolem něj.

„Tři vraždy během sedmi dní,“ upřesnila jsem. „Podobá se to tomu, jak jsem ti včera povídala,“ vysypala jsem ze sebe příliš rychle. Bála jsem se. Ne o sebe. Proč by někdo tady usiloval o můj život? Ale o vlky a taky o něj.

„Myslíš, že by to mohli být novorození?“ V jeho hlase jsem neslyšela žádné emoce. Jen naprostý klid. Vždycky byl rozvážný, ale i tak to bylo jiné. Připomínal mi kámen. Ne nadarmo o sobě někteří upíři mluví jako o oživlé skále. On se tak opravdu choval. Během let potlačil jakékoliv city. Byl to jiný muž, než kterého jsem dosud znala. Další moje ztráta. Tato o to bolestnější, že jsem ho měla přímo na očích.

„Nedivila bych se. Tehdy to bylo stejné. Akorát to bylo dál.“ Neřekla jsem, že mrtvých může být mnohem víc. Kdo hledá feťáky, šlapky a bezdomovce? Ale on si to určitě dokázal domyslet sám.

„Pokusím se něco zjistit a pak se ti ozvu…“ Bála jsem se, že zavěsí, tak jsem mu skočila do řeči.

„Ještě něco, vlci se mění příliš rychle,“ upozornila jsem ho na věc, kterou jsem předchozí den vynechala. Sice jsem mu zběžně vysvětlila souvislost mezi upíry a vlky, ale do detailů jsem nezabíhala. „Navíc prý narazili na cizí stopu,“ přiznala jsem a cítila se zahanbeně, že jsem mu to neřekla už včera a místo toho řešila věci, které byly důležité pro mě.

„Dobře, oba zkusíme něco zjistit a zavoláme si,“ ukončil téma novorozených. Pak se rozloučil a dál jsem slyšela jen monotónní pípání. Zavěsila jsem.

Podívala jsem se z okna. Pršelo. Čekal mě další mokrý den ve Forks. Budu si muset začít zvykat na to, že se zpátky už asi nevrátím.

V zámku zarachotil klíč. Charlie byl doma. Vstala jsem ze židle a šla postavit vodu na kafe. Pokud byl vzhůru celou noc, tak si určitě dá rád. Musela jsem mu nějak nahradit to, jak se o mě staral. Byla jsem šťastná, že mi zůstal aspoň on.

„Ty už jsi vzhůru?“ Zkonstatoval překvapeně, když přišel do kuchyně.

„Nemohla jsem spát,“ přiznala jsem. Nijak to nekomentoval.

„Dneska přijdou Blackovi na večeři. Koupím pizzu.“ Oznámil mi a rychle uhnul pohledem. Nechápala jsem proč. Billyho i Jacoba jsem měla ráda. Bylo dobře, že je pozval. Mohla jsem se pokusit s Jacobem… Co? Navázat vztah? Přátelit se? Proč? Když mu za pár týdnů nebo dnů zakáže Sam, aby se mnou mluvil.

„Klidně něco uvařím,“ nabídla jsem nepřítomně, když pauza v Charlieho řeči byla tak dlouhá, že mi došlo, že domluvil. Chtěla jsem otestovat, jestli má Jake rád stejná jídla jako předtím. Mohla jsem nám připravit steaky. Určitě to bylo lepší než pizza.

„Tati, já umím vařit,“ dodala jsem, když jsem viděla jeho nevěřícný pohled. Bylo mi ale jasné, že po tom, co jsem předvedla první večer, mi jen tak důvěru nevrátí.

 

Ze školy jsem jela rovnou domů. Užívala jsem si, že jsem zase řídila, ale po včerejšku jsem si netroufla na nějaké větší samostatné akce. Bála jsem se kdekoliv zdržet, abych zbytečně Charlieho nedráždila. Dokonce jsem vzdala i obchoďák. Budu muset vařit z toho, co máme doma.

Zaparkovala jsem před domem a chvíli jsem pozorovala nepříjemný studený déšť. Byla jsem si jistá, že tahle část z Forks mi nikdy nechyběla a chybět nebude. Dala jsem si na hlavu žlutou kapuci a opustila sucho auta. Rychle jsem proběhla ke dveřím.

Už ve škole jsem si udělala plán na celé odpoledne. První bod byl zavolat Emily. Od našeho rozhovoru jsme si volaly denně. Ráda jsem slyšela známý hlas.

S úlevou jsem zjistila, že není nic nového. Embry ani Jacob se zatím neproměnili. Nikdo nový nezačal hicovat a smečka nenarazila na novou stopu.

„Co ty?“ Starala se s nepředstíraným zájmem.

Pokrčila jsem rameny, i když mě nemohla vidět. Nevěděla jsem, co odpovědět. Za její jednoduchou otázkou se toho skrývalo až příliš mnoho. Bála jsem se promluvit, abych se nerozbrečela. Slzy se tu staly mou nedílnou součástí.

„Mluvila jsem s Carlislem,“ vysoukala jsem ze sebe po chvíli. „Je tu opravdu sám.“

Na druhé straně telefonu bylo ticho. Uvědomila si, co všechno vyjadřuje Carlislova samota. Zároveň ji určitě zaplavil strach o smečku. Věděla jsem to, protože jsem se bála úplně stejně. Oni byli to jediné, co mi zůstalo. Co když se mění kvůli upírům, kteří jsou opravdu nebezpeční?

„Bello, nechceš si o tom promluvit se Samem?“ Naléhala. Snažila se mě k tomu přesvědčit už po několikáté. Vlastně jsme se k tomu zatím dostaly vždy, když jsme spolu mluvily. Určitě měla pravdu v tom, že bych mohla smečce prospět. Kdo jiný by jim mohl tak dobře popsat upíry? Jejich největší slabiny, způsob boje, dary…

Chtělo křičet, že jim to chci říct. Mluvit o tom se Samem i zbytkem smečky. Rozum zase prohrál nad city. „Nemůžu, Emily. Nechci, aby znal Jacob pravdu.“ Ještě ne, dodala jsem v duchu. Řeknu mu to, až začne věřit na legendy.

„Proč? Myslíš, že by tě litoval? Nebo kvůli Nessie?“ Udeřila hřebík na hlavičku.

„Chci mu to říct sama. Nechci, aby se to dozvěděl takhle. Hlavně, myslíš si, že by ti to Sam uvěřil?“ lehce jsem zvedla hlas. „Je to tak nepochopitelné, že čím méně lidí o tom bude vědět, tím lépe.“

„To máš pravdu,“ souhlasila.

Než jsme se rozloučily, slíbila jsem jí, že zase zavolám a pokusím se u ní co nejdříve stavit. Doufala jsem, že po dnešku si díky Jacobovi otevřu cestu do La Push. Bylo mi líto, že ho tak zneužívám. Měla jsem skoro pocit, že podvádím Edwarda a Nessie.

Dost! Poručila jsem si. Oni tady nejsou.

„Nejsou tady,“ zašeptala jsem a překvapeně jsem si uvědomila, že se zatím nehroutím. Ne tak, jako když odešel Edward. Bála jsem se toho od začátku. Pořád jsem čekala, kdy to přijde, ale zatím nic. Zatím jsem jen utápěla svůj smutek v slzách.

 

„Bello, jsi výborná kuchařka,“ chválil mě Billy a vypadal náramně spokojeně. Byla jsem ráda, že jsem si nakonec obhájila svou a místo kupované pizzy jsem upekla rybu a brambory. Sice to nepatřilo mezi Jakova oblíbená jídla, ale nic jiného mi mrazák nevydal, protože tam nic jiného nebylo. Pokusy jsem si musela nechat na jindy.

„Děkuji, Billy,“ usmála jsem se na něj a po očku jsem mrkla na Charlieho, který vypadal podobně spokojeně jako naše návštěva.

„Tak půjdeme na ten zápas, ne?“ Zavelel Charlie, chopil se křesla, na kterém seděl Billy, a společně zmizeli z místnosti. Zdálo se mi to, nebo nám vyklízeli pole?

„Běž za nimi,“ navrhla jsem mu. „Umyju nádobí a přidám se k vám.“ Pokusila jsem se o veselý, dychtivý tón, ale představa, že zase strávím zbytečné minuty sledováním party zpocených chlapů, jak se honí za míčem, mě moc nepovzbuzovala. Tohle byla další součást tohoto života, která se mi nelíbila. Nepřijala jsem ji za svou. Ale přesto jsem se dál tvářila jako zarytá fanynka všech sportů.

„Pomůžu ti,“ navrhl Jake a nezněl o moc víc nadšeně, než já před chvílí. Přesto se chopil utěrky a postavil se vedle mě. Chvíli jsme družně mlčeli. Jediný zdroj hluku byla televize z vedlejší místnosti, cinkání nádobí a tekoucí voda.

„Promiň,“ řekl Jacob z ničeho nic.

Nechápavě jsem se na něj podívala. V první chvíli jsem si myslela, že něco rozbil. V ruce držel neporušený talíř. Tak proč se omlouvá?

„Tuhle v La Push jsem se choval jako pitomec,“ připomněl mi naše první setkání tady. „Poslední dobou lehce vybuchnu. Měl jsem se ti omluvit už tehdy. Charlie měl o tebe opravdu strach a ty si chodíš po cizích místech. Hlavně v době, kdy to tam není bezpečné.“ Vysvětloval potichu.

V tu chvíli jsem měla neskutečnou chuť ho obejmout. Bylo mi ho líto. Kdyby tak věděl… Když jsem se před chvílí omylem dotkla jeho ruky, bylo mi jasné, že bude vědět brzy.

„Neomlouvej se, Jaku. Moje chyba. Měla jsem poslechnout Charlieho.“

Široce se usmál. Najednou mi bylo o něco lépe. Měla jsem pocit, že jsme na dobré cestě k přátelství. K tomu, abychom se vrátili tam, kde jsme byli? Ne, tady budeme stavět na nových základech. Jedna věc se ale nezměnila. Pořád je moje slunce. I tady v tomto světě, kde se teprve poznáváme.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

Empress

21)  Empress (21.03.2012 02:13)

Konečne sa s Jacobom zbližujú

maryblack

20)  maryblack (21.03.2012 01:39)

Jacoooooooooooooooooooooooooooob *fworks* *fworks* *fworks* *fworks* *fworks* *fworks* *fworks*

Bosorka

19)  Bosorka (07.12.2011 21:30)

Carlisle tak studený a bez emocí.... Evidentně pouze "dietka" na získání "lidství" nestačí
A konečně k sobě nacházejí S Jacobem cestičku

Lampas

18)  Lampas (18.07.2011 12:42)

Gassie

17)  Gassie (30.08.2010 21:40)

Moc vám všem děkuji za komentáře.

16)  Yasmini (28.08.2010 16:42)

:) krása pokračuj:)
PS: jsem zpět

Marketa

15)  Marketa (28.08.2010 15:43)

už aby byla další kapitola

DeSs

14)  DeSs (28.08.2010 15:07)

Gassie, nedávno jsem objevila Tajemství a lži spolu se tvým talentem. Nedalo mi to a našla jsem si další tvoji povídku. A je sice nádherná, ale strašně smutná...:p
Sice tu čmuchám Jakovinu a Edward, jak se zdá, neexistuje. (Doufám, že je třeba Arův mazel ve Volteře, že objevil s Eleazarem jeho moc...) Ale snad překousnu i Jaka.
Určitě budu číst dál, je to skvělé...
Sice tu pro mě asi nebude happy end, ale o tvoje psaní bych se nepřipravila...

Abera

13)  Abera (27.08.2010 12:34)

Lioness

12)  Lioness (27.08.2010 11:22)

Bella je vážně chudák, proti tomuhle se zdá NM jako procházka v zimě bez kabátu. Ale tady se velice pomalu smaží v pekle. Ale třeba to nebude zas tak zlé... Spoléhám na Jaka. Pokud je tohle jakýsi alternativní svět, mohl by se do Belly otisknout, ne?
Věřím, že Jasper a Alice budou spolu, alespoň někdo. Tahle varianta mi přijde nejpravděpodobnější, i když bych velice ráda viděla někoho po boku Carlisle... třeba Bellu? Ne, to zní jako hloupost...
Je mi líto Charlieho. Co si jen musí myslet?
Ti záhadní upíří v Port Angeles... nemůže to být Jamesova smečka? Když je Washingtonský poloostarov upíry prakticky neobydlen, mají volné pole působnosti... A Bella voní tak sladce! Měla by to Samovi říct, schovat se pod jeho ochraná křídla.

Carlie

11)  Carlie (26.08.2010 23:25)

Je to smutně krásný příběh.
Chvílemi zapomínám, že čtu, jak hltám děj.
Co bude dál, kdo řádí v Port Angels, kde jsou Alice a Jasper? Parádní, Gassie!

sakraprace

10)  sakraprace (26.08.2010 18:22)

Carlisle je tak chaldný a neosobní. Vidět ho takto, to bolí :'-( :'-(
A Bella, no snad alespoň vyjde s Jakem.
Krásná kapitola

Mili

9)  Mili (26.08.2010 17:37)

Úžasná kapitola, já ty tvoje povídky zbožňuju, pokaždé jsou úžasné a já se nemůžu dočkat další kapitolky:)

arisa

8)  arisa (26.08.2010 13:59)

krásné

7)   (26.08.2010 13:15)

Chudák Bella:(
Alespoň že má Jacoba
Zase krásný díl. Jsem rád, že jsou holky kamarádky

Ewik

6)  Ewik (26.08.2010 12:53)

Krásný díl

5)  Rea (26.08.2010 12:43)

Zhltla jsem to jedním dechem.
Prosím pěkně pošli jí už Alici a Jaspera nebo se utrápí a já s ní!

Michangela

4)  Michangela (26.08.2010 12:02)

Jsem ráda, že Bella je sice sama, ale bez té strašlivé díry v hrudi, má své srdce plné smutku, ale má i naději. Snad najde někoho, kdo jí nahradí ztracené. Najde někoho jiného místo Edy? Nebo to bude on sám?

Evelyn

3)  Evelyn (26.08.2010 11:54)

Carlisle osamělý a bez emocí... Úplně cítím ten chlad a prázdnotu v jeho životě.
Krásný díl

2)  Leni (26.08.2010 11:11)

Hezké a napínavé. Bude Edward?????:'-(

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek