Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/Jacob%20a%20Bella.jpg

Bella vzpomíná na své další přátele. Potká konečně někoho, po kom touží?

Při cestě domů jsem přemýšlela o mých přátelích z La Push. Napadlo mě, že se z nich tady třeba ani vlci nestávají. Možná jsou jen lidé. Tady to může být všechno jiné, než jsem si pamatovala a znala. Bylo těžké na ně myslet jinak než jako na smečku přerostlých vlků.

Raději jsem se vrátila k tomu, že JSOU měniči. Moje mysl prostě odmítla připustit jinou možnost než tu, na kterou jsem byla zvyklá. Kolik se jich změnilo, pokud tu je jenom Carlisle?

Na malý okamžik jsem zadoufala, že by se to mohlo třeba vyhnout Jacobovi. Tady by mohl být normální člověk. Byl by takový, jaký si vždy přál být. Neovlivněný legendami. Ale bylo to vůbec možné, aby se neproměnil? Sám mi tvrdil, že vzhledem ke genům to má prostě jasné. Ale tady může být všechno jinak.

Jacob nebyl jediný z La Push, na koho jsem si vzpomněla. Další byla Emily. Vzpomínka na ni byla naléhavější. Došlo mi, že teď ještě nejspíš nebude zraněná. Bude nepoznamenaná soužitím s vlkem. Mohla bych jí pomoci. Nemusela by mít poraněný obličej.

Musela jsem se jet podívat do rezervace. Brzy. Podle toho, co jsem si pamatovala, se to stalo někdy v této době. Budu si rychle muset najít důvod, proč tam jet. Nemohla čekat, jestli budou chtít ostatní jet na pláž. Tou dobou už by bylo pozdě. Zvažovala jsem možnosti. Udělat si něco s autem mi přišlo hloupé. Ale nic jiného mě opravdu nenapadalo.

Zastavila jsem před domem. Automaticky jsem se zhluboka nadechla. Skoro nic jsem necítila a to mě znervóznilo. Byla jsem zvyklá cítit všechno. Lidi, věci, vzduch, nebezpečí. Teď to byl jen pach benzínu z auta, vůně jahod z mých vlasů a leštěnka, kterou jsem si myla přední okno. Zase jsem vzduch z plic vypustila, protože jsem se potřebovala nadechnout. To zvykání si na lidství bylo hrozné. Možná ještě horší než když jsem se stala upírkou. Chyběly mi mé lepší smysly. Ale co když jsem je nikdy neměla? Co když to všechno byl jen sen? Zatřásla jsem hlavou. Nevěřila jsem tomu, že by se mi to mohlo zdát. Jak bych si mohla vymyslet Nessie? Svou dokonalou holčičku. Nebo Edwarda? Toho nejúžasnějšího manžela na světě? Z oka mi ukápla osamocená slza, kterou jsem si rychle setřela hřbetem ruky. Teď na to nebyl čas. Hroutit se budu moci večer ve své posteli, než půjdu spát.

V hlavě jsem si vymýšlela postup na odpoledne a večer. Musela jsem mít plán. Nesměla jsem mít ani minutu volnou. Když nebudu mít co dělat, budu myslet na Edwarda, Nessie a moji ztracenou rodinu. Věděla jsem, co by se dělo. Mohla bych dopadnout jako předtím a to jsem nesměla dovolit. Charlie by mě poslal na Floridu. To byla ta poslední věc, po které jsem toužila.

Znovu jsem se vrátila k promýšlení plánu. Uvědomila jsem si, jak moc mě omezuje ten jednoduchý lidský mozek. Myslet jen na jednu věc… Pořád jsem někam odbíhala. Byla jsem neskutečně nesoustředěná. Myšlenky mi chaoticky přeskakovaly z jedné věci na jinou.

Takže si udělám seznam toho, co je potřeba koupit, dojedu do obchodu, uvařím večeři, udělám si úkoly. A co pak? Jasně! Napíšu Renée dlouhý e-mail, ve kterém jí popíšu celý svůj den. Minutu po minutě. Bude z toho mít radost.

Večer se budu třeba dívat s Charliem na televizi. Nesnášela jsem televizi. Ale asi to budu muset vydržet, jinak se z toho zblázním. Třeba se mi to nakonec začne líbit. Trávit čas s tátou. Při té představě jsem se neubránila úsměvu. Dřív jsme spolu trávili čas jen u jídla. Mohla by to být příjemná změna.

Po návratu z obchodu jsem si sedla ke kuchařce. Dost dlouho jsem nevařila. Procházela jsem recepty a napadlo mě, o kolik bylo snazší být upírka. Prostě si dojít do lesa a ulovit si nějakého savce. Vzpomněla jsem si na ten pocit, když jsem se napila krve. To teplo, které mi proudilo do těla.

Zaklapla jsem kuchařku a připravila si maso na linku. Usmažím nám steaky a k nim upeču brambory. Nic složitého. Zapnula jsem rádio. Začala jsem si u toho zpívat. Tím jsem překvapila samu sebe. Nikdy dřív jsem to neudělala. Hlavně nemyslet na to, co se se mnou děje. Ale nešlo to. Myšlenky se vždy odtoulaly tím nebezpečným směrem. Připadala jsem si, že se z toho zblázním. Ten den už po několikáté. Moje hlava to prostě nedokázala pochopit. Dokonce mě napadlo, že teď jsem ve snu. Ale copak upíři spí?

„Au!“ vykřikla jsem. Hluboko do ruky mi vjelo ostří nože. Vyprázdnilo mi to hlavu. Najednou jsem měla jedinou myšlenku.

Krev! Stékala mi z prstů a odkapávala na linku, podlahu, mé oblečení. Před očima jsem měla černo. Pokusila jsem se dýchat ústy a strčila krvácející ruku pod proud vody. Opřela jsem si hlavu o skříňku. Nenápadně jsem se podívala na své prsty. Se zraněními jsem měla dost zkušeností… Ze svého lidského života. Až budu příště vařit, nesmím myslet na tolik věcí. Vlastně nesmím myslet na tu jednu jedinou. Teď si budu muset najít utěrku, do které si ruku zavážu. Natáhla jsem se, co jsem mohla, abych nevyndala ruku ze dřezu.

V zámku zarachotil klíč.

„Ahoj, Bells!“ zahlaholil táta vesele. Ještě nevěděl, co ho čeká za překvapení.

„V kuchyni,“ odpověděla jsem a motala si hadr kolem zraněných prstů.

„Co se stalo?“ zeptal se, když mě uviděl stát u linky s nevzhledným obvazem na ruce.

„Řízla jsem se,“ přiznala jsem zahanbeně. Třemi kroky překonal vzdálenost mezi námi. Vzal do dlaně moji ruku. Rozbalil utěrku. Zkoumavě si prohlížel moje prsty.

„Fajn,“ zamumlal. „Oblékni si bundu, jedeme do nemocnice.“

„Tati, ne,“ zaprotestovala jsem. „Bude to dobré.“ Charlie mi věnoval zlobný pohled.

Snažila jsem se ho nevnímat a mlčky jsem trvala na svém. Předpokládala jsem, že si to zalepím a dovařím večeři. Nenáviděla jsem doktory. To se za dobu mého upírství nezměnilo. Za chvíli to určitě přestane krvácet.

Vzápětí mi došlo, že by mě Edward okamžitě táhl za Carlislem… Rázem jsem přestala protestovat. Zatvářila jsem se jako poslušná dcera a šla si pro bundu. Můj bývalý tchán určitě bude v nemocnici. Měla jsem naději ho vidět dřív, než jsem doufala.

„Isabella Swanová může jít do ordinace dvě,“ zavolala znuděná sestra na recepci do poloprázdné čekárny. Pondělní večer ve Forks se nic nedělo.

Poslušně jsem se zvedla a Charlie mě následoval. Otočila jsem se na něj.

„Tati, já tam chci jít sama,“ oznámila jsem mu. Doufala jsem, že mu tím neublížím. „Nejsem malá holka, abys tam musel se mnou. Zvládnu to,“ pokusila jsem se o sebevědomý tón hlasu. Ale nebyla jsem si jistá, že jsem ho přesvědčila. Kdybych neměla vážný důvod, aby tu zůstal, nikdy bych ho k tomu nenutila. Tolik jsem ho tam potřebovala. Rozhodně jsem ale před ním nemohla řešit ty věci, které jsem potřebovala.

„Prosím,“ zkusila jsem to ještě jednou.

Neochotně se zastavil. Smutně se ušklíbl. Vypadal najednou mnohem starší. Starý otec, kterého už jeho dcera nepotřebuje. Bylo mi ho líto. Měl jednu z mála šancí, aby mě mohl utěšovat, držet za ruku. Byla jsem si jistá, že by to dělal rád a já ho o to takhle připravila.

Věnoval mi poslední smutný pohled, pohladil mě po tváři a vrátil se zpátky na židli, aby počkal a odvezl mě zpátky domů.

S divoce bušícím srdcem a nohama jak z tvarohu, jsem se vydala do ordinace. Má odvaha mě s každým dalším krokem rychle opouštěla. Celý můj plán, co jsem si vymýšlela cestou, se hroutil pod návaly nejistoty.

Nevěděla jsem, jestli tam vůbec bude Carlisle. Třeba tam bude jiný lékař. Nepracuje tu sám. Vlastně by byla docela náhoda, kdybych tam na něj narazila. Co jsem si sakra myslela?

Hlavou mi vířilo množství otázek. Co když tam nebude? Co když je člověk? Co mu vůbec řeknu? Vybalím na něj, že vím o jeho upírství? Usmála jsem se při té představě. Vždyť by mě mohl poslat na jiné oddělení. Jak mu dokážu, že mluvím pravdu?

Otevřela jsem masívní bílé dveře a vstoupila do známé místnosti. Do nosu mě udeřil těžký pach desinfekce. Rozhlédla jsem se. Za stolem seděl lékař. Do tváře jsem mu neviděla, ale měl tmavě hnědé vlasy. Polila mě vlna zklamání. Málem jsem se rozbrečela.

„Posaďte se,“ přikázal mi a zatím se neotočil. Vypadal, že si něco chystá.

Poslechla jsem a vylezla na vyšetřovací stůl. Polykala jsem slzy. Tolik jsem na to spoléhala. Než jsem se stihla uklidnit, doktor dodělal svou práci. Odrazil se od stolu a na židli dojel až ke mně. Na tváři mu zářil úsměv.

„Jsem doktor Neumann,“ představil se a hned se věnoval mé ruce. Odmotal můj neumělý obvaz. „Co jste dělala, Isabello?“

„Řízla jsem se při krájení,“ zašeptala jsem roztřeseným hlasem. Pláč se znovu hlásil o slovo. Snažila jsem se tomu zabránit, ale nešlo to. Když se mi podíval do tváře. Uviděl slzy, které už opustily mé oči a tekly po mých tvářích.

„Mám zavolat vašeho otce?“ vysvětlil si můj pláč po svém. Kdyby tak věděl…

Kývla jsem. Teď tu Charlie klidně mohl být a držet mě za ruku.

Odcházeli jsme z ordinace. Ruku jsem měla zavázanou v tlustém bílém obvazu. Pořád jsem byla zklamaná, že tam nebyl Carlisle. Charlie si mnou náladu vysvětloval mým zraněním. Neustále mi opakoval, že to nic není. Vypadal, že se o mě bojí. Bylo mi ho skoro líto.

Pomalu jsem se za ním vlekla dlouhou nemocniční chodbou a nedávala pozor na cestu. Najednou jsem vrazila do něčeho tvrdého, až jsem se lekla, že jsem narazila do stěny. Zvedla jsem oči a dívala se do známého obličeje. Když jsem viděla tu zlatou barvu duhovek, neskutečně se mi ulevilo. Na malý okamžik jsem měla pocit, že je vše zase v pořádku.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Empress

15)  Empress (21.03.2012 01:21)

Chudák Bella:( :(
A čo ten Carlisle? Rýchlo ďalej

Pilly

14)  Pilly (29.12.2011 16:51)

Bosorka

13)  Bosorka (07.12.2011 20:52)

Chudák Bella! Teda musí být strašné přijít o upírskou "dokonalost" a být zase jen člověkem.
Takže na scéně je Carlisle?

Lampas

12)  Lampas (18.07.2011 12:13)

Evelyn

11)  Evelyn (22.08.2010 21:50)

Je Carlisle upír? Nebo má jen nějakou anomálii v barvě očí? Její zklamání dokonale chápu...

10)  Rea (15.08.2010 23:28)

Teda paráda. Jsem strašně napjatá co bude až si s Carlislem promluví. Je Edvard někde jinde? Existuje vůbec?
Těším se na další.
A co Jacob?

Abera

9)  Abera (15.08.2010 15:56)

Gassie

8)  Gassie (15.08.2010 14:58)

Holky, moc vám děkuji, že povídku čtete, že se vám líbí a že necháváte skvělé a inspirativní komentíky

milica

7)  milica (15.08.2010 10:51)

Fakt krásná povídka, už první díl byl super, na druhej jsem byla fak zvědavá a poved se ti. Tak prosím honem další :) :)

6)  Yasmini (14.08.2010 22:34)

Koukej psát, ne že se budeš toulat s Mínou... pěkně u počítače sedět dudeš.... chci další díl :)

5)  Rene5esme (14.08.2010 13:16)

Ajaj rychle další kapitolu
Jinak je to moc krásný

Ewik

4)  Ewik (13.08.2010 23:08)

Úžasný příběh. Krásný díl
Jen doufám, že tam budou všichni.
Je mi Belly strašně líto, nedokážu si to zoufalství ani představit.:(
Moc se těším na pokračování

Mili

3)  Mili (13.08.2010 21:14)

No páni to bylo fantastické. Nemůžu se dočkat, jak se to vyvine dál. Chudák Bella pořád ji život dává do cesty nějaké překážky

Lioness

2)  Lioness (13.08.2010 21:01)

Páni.
Co je realita? Kam se poděl její svět? Může to být jen nějaká iluze, temný svět, který ji pohltil, ale ona se z něj jednou dostane zpět k své zářivé rodině? Stejně jako ona si myslím, že by si to nedokázala vyfamtazírovat...
Jsou měniči? Když je Carlisle upír, věřím, že ano. Setká se s Jacobem? Nebo raději dřív zajde za Samem? Doufám, že Emily pomůže, i když podle všeho to byl moment, kdy se se Samem nejvíce sblížili...
Bella je stejné nemehlo a nemocnice stejný očistec. Co provede s Carlislem?
A kde je další kapitola?

Michangela

1)  Michangela (13.08.2010 20:56)

Proč ji nenapadlo zkusit psát své příběhy? Měla by úspěch!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek