19.09.2010 [18:10], Gassie, ze série Všechno je jinak, komentováno 26×, zobrazeno 5258×

Bella s Alice a Jasperem odletěli do Chicaga.

Co je tam čeká?

 

Edit: Na návrh Carlie jsem vložila písničku. Děkuji, Carlie.

Na letiště do Seattlu nás odvážel Carlisle. Všimla jsem si, že je z té otcovské role pořád dost nesvůj. Byl až příliš strnulý. Přece jen upírům zvykání trvá trochu déle. Ale neuvěřitelně se snažil. Věděla jsem, že za pár let to bude zase on.

Charlie se se mnou rozloučil už doma. Prohlásil, že tam přece nepojedeme jako procesí. Viditelně se mu ulevilo, že toho byl zproštěn. Dal mi nový mobilní telefon a přikázal, abych mu denně volala. Pak mě objal a odjel do práce. Pořád řešili situaci v Port Angels. Měli díky tomu dost zamotané hlavy. Příliš mnoho mrtvých a stopy žádné. Tedy alespoň ty, které byli schopni odhalit lidé.

Při cestě do Seattlu jsem si připadala, jako když mám déjá vu. Znovu prázdniny mimo Forks a s Alicí. Příjemná změna byla, že o mně tentokrát Charlie věděl. Navíc mě nehonili upíři. Ani jsem nechtěla žádné potkat. Bylo tudíž velice pravděpodobné, že výlet přežiju ve zdraví.

V letadle se Alice stulila Jasperovi na klín. Tolik jsem jim záviděla, že se mají. Jenom pohled na ně mě uklidňoval. Připadala jsem si, že je všechno aspoň trochu normální. Na druhou stranu jsem si uvědomovala, jak hrozně moc mi všichni chybí. Celá moje upírská rodina. Moje mysl se k nim sama odtoulala. Zase jsem vzpomínala. Na každého člena toho našeho zvláštního společenství.

Zavřela jsem oči. Celá rodina se objevila přede mnou. Hýčkala jsem si ty vzpomínky. To bylo jediné, co mi nikdo nemohl vzít.

Emmett a jeho věčné pošťuchování. Jeho vtípky, kterými nás všechny vytáčel až k nepříčetnosti. Ale byl to náš bratr a patřilo to k němu. Kolikrát dokázal i velice napjatou atmosféru uklidnit.

Rosalie a její neskutečná láska k Nessie a vlastně i ke mně. Sestra, kterou jsem dokázala pochopit až po mé přeměně. Složitá osobnost, která se neuvěřitelně obětovala pro rodinu.

Esmé. Nejúžasnější máma na světě. Která se o nás všechny starala jako o své vlastní děti. Udělala by pro nás všechno. Dokázala pochválit i pokárat.

Carlisle. Otec, který s námi řešil naše problémy. Nikdy se k nám neotočil zády.

Edward. Milující manžel. Úžasný partner. Nejlepší přítel.

Alice. Sestra do nepohody. Veselá. Optimistická. Neunavitelná. Energická.

Jasper. Bratr, který byl prostě jedinečný. Sice se neprojevoval tolik jako ostatní, když ale odešel, neskutečně jsme to všichni pocítili.

Jacob. První vlk, který zapadl mezi upíry. Vtipálek. Vděčný strávník. Nejlepší chůva na světě.

Nessie. Moje jedinečná holčička. Jen matka, která přišla o dítě, by dokázala pochopit, jaké prázdno po ní zůstalo. Znovu se na mé tváři objevila slza. Věděla jsem, že nebude poslední.

„Bello, probuď se.“ Třásla se mnou Alice. Zmateně jsem se rozhlížela kolem sebe. Já jsem usnula! Ani jsem si nevybavovala, co se mi zdálo.

„Za chvíli přistáváme,“ upozornila mě jemně. Ve tváři vepsaný smutek. Co se to sakra…? Mokrý polštář napověděl.

„Alice,“ chtěla jsem se omluvit. Vysvětlit jí, že normálně pořád nebrečím. I když v tomto světě to bylo takřka na denním pořádku. A to jsem doufala, že mě to po dvou měsících určitě přejde.

Pohladila mě. „Nic neříkej. Chápu to. Nedovedu si představit, jak bych snášela já, kdyby se něco stalo Jazzovi. Tys to měla horší. Přišla jsi prakticky o všechno a my s Jasperem ti to nemůžeme nahradit. Ať se budeme snažit sebevíc. Proto nám nemusíš nic vysvětovat.“

Udeřila hřebík na hlavičku. Zase to vycítila. „Díky.“ Zašeptala jsem.

Taxi nás vyložilo před hotelem. Velkým a luxusním. S vyhlášenou kuchyní. Vždycky se až moc starali o to, aby lidé v jejich blízkosti dobře a hodně jedli. Věřila jsem tomu, že to Alice dostala do Carlisla jako úkol. Vykrmit mě. Pořád jsem hubla a péče o mé zdraví, byly jediné chvíle, kdy plně vnímal. Lékař se v něm prostě nezapřel.

Vstoupili jsme do obrovské haly. Dřív by mě to možná udivilo, ale pět let jsem byla Cullenová. Všichni se na nás otočili. Nepřekvapilo mě to. Oni dva byli opravdu nádherný pár. Vypadalo, že několik lidí vážně přemýšlí o tom, že tam přijely nějaké hvězdy. Jedna žena si začala prohledávat kapsy. Jasper přistoupil k pultu.

„Dobrý den,“ řekl svým sametovým hlasem. „Máme tu rezervované apartmá na jméno Cullen.“

Recepční se začervenala jako školačka a sklonila se k počítači. Celou dobu, co hledala naši objednávku, těkala očima z monitoru na Jaspera. Zdálo se mi, že to záměrně protahuje.

„Pokoj číslo 305,“ pronesla oslněně a přitom svlékala ho pohledem.

„Děkuji,“ kouzelně se na ni usmál. „Mohl bych vás o něco požádat?“ Nečekal na odpověď. Naklonil se o trochu blíž. „Nechala byste nám na pokoj poslat specialitu zdejší kuchyně?“

Recepční kývla. Jasper vypadal spokojeně. Znala jsem ten pocit, když jsem dosáhla všeho, co jsem chtěla jen díky několika pohledům.

„Jste velice laskavá.“ Podal jí ruličku s penězi. Bylo mi jasné, že to bylo aspoň tisíc dolarů. Ta nebohá žena to bude rozdýchávat několik hodin.

„Příjemný pobyt,“ vypískla o několik oktáv výš, než byla přirozená poloha jejího hlasu.

Poslíček se skoro okamžitě chopil našich zavazadel. Zavedl nás do našeho pokoje. Měli jsme krásný výhled na městský park. V tu chvíli mi to ale bylo jedno. Nebyla jsem schopná myslet na nic jiného než na to, proč jsme sem přijeli.

Uvidím místo, kde je pohřbený Edward. Alice s Jasperem našli hřbitov, kde odpočívá.

„Kdy tam půjdeme?“ Nikdy jsem nebyla netrpělivá, ale dneska jsem nemohla jinak.

Alice pokrčila rameny. „Zítra. Už je dost pozdě.“ Rukou ukázala z okna, kde už se začínalo stmívat. Měla pravdu. Budu muset počkat. Uklidním se. Vydýchám.

„Půjdeš spát?“ Tolik se snažila. Za ten měsíc, co jsme se tu přátelili, se mě pořád ptala na jídlo, spánek a jiné lidské potřeby. Upíři příliš brzy zapomenou, jaké to bylo, být lidmi. U ní to bylo ještě složitější. Ona si svůj předchozí život nepamatovala vůbec.

„Spala jsem v letadle. Chtěla jsem s tebou něco probrat.“ Teď byla vhodná promluvit si o Martinovi. O poloupírovi, co sedí vedle mě na biologii. Už druhá podobná bytost, co je se mnou v lavici! Já v sobě mám snad magnet!

„Martin?“ Odtušila.

„Jo. Nepřijde ti divný, že tam je?“ I když co na tom je zvláštního. Pokud jsou jeho rodiče upíři, tak je pochopitelné, že jsou ve Forks. Ale ten chlap, co vystupoval jako jeho otec, nebyl upír. Maximálně poloupír. Nebo je Martin adoptovaný.

„Nechci ho omlouvat. Prostě příslušníci našeho druhu vyhledávají určitý typ měst. Byla jsi jedna z nás. Měla bys to pochopit.“

To jsem samozřejmě chápala. Přesto tam bylo něco, co mi na tom nesedělo. Třeba ten jejich opevněný dům. Nebo jeho ozbrojený otec. „Stejně bych chtěla zjistit, co je zač. Něco víc o něm. Třeba kdo jsou jeho rodiče.“

„Proč? Je to tak důležité? Myslíš, že bys je mohla znát?“

Zakroutila jsem hlavou. „Nepotřebuju vědět, kdo jsou. Spíš co jsou zač. Co když oni stojí za těmi útoky v La Push?“ A bylo to venku. Věc, nad kterou jsem přemýšlela od chvíle, co jsem to o něm zjistila.

Alice pokývala hlavou. Bylo vidět, že nad tím přemýšlí. „Můžeme se nenápadně přikrást k domu a zjistit něco podle pachů,“ navrhla.

„Bude to nebezpečné. Pokud tam bude Martin, tak nic neuvidíš a co když jsou jeho rodiče poloupíři? Nikdo neví, jestli poloupíři mohou mít děti. Může jich být víc.“

Další den jsem se probudila do deštivého dne. Kapky hlasitě narážely do okna. Vypadalo to na pořádný liják. Jako by i počasí vědělo, na co se chystám a chtělo mi dopřát vhodné kulisy.

Vyspala jsem se nejlépe za dlouhou dobu. Asi to bylo způsobeno i tím, že Alice zůstala celou noc u mě. Večer jsme si dlouze povídaly a já u toho usnula. Její vůně a tvrdé tělo mě ukonejšily a ukolébaly. Věci, které by jiným lidem přišly nepohodlné, mě uklidňovaly.

„Budeš už vstávat?“ zajímala se. V rukách držela knihu a nevypadala, že by jí vadil způsob, jakým strávila dnešní noc.

Protáhla jsem se a ona se snažila mi udělat pohodlí. „Asi jo. Spala jsem dlouho?“ Jen jsem se ujišťovala. Přišla jsem si rozlámaná jako vždycky po dlouhém spánku.

„Deset hodin.“ Sklapla knihu a položila ji na deku vedle mě. „Nechtěli jsme tě budit.“

„Proč jsi neodešla?“ Předpokládala jsem, že půjde za Jasperem. Ne že bych ji tu neměla ráda, ale zdálo se mi, že se pro mě obětuje až příliš.

„Protože jsem s tebou ráda. Navíc jsem viděla, že takhle se vyspíš líp. Neber si to osobně, ale začínáš vypadat jako upírka.“ prstem mi objela hluboké kruhy pod očima. Pak se jí na tváři objevil široký úsměv. „Plus mluvíš ze spaní. To jsem si nemohla nechat ujít. Je zajímavé, co na sebe v noci práskneš.“

Tiše jsem zasténala. Položila jsem si hlavu do dlaní. To už tu bylo! „Co jsem říkala?“

Přes obličej jí rychle přejel stín. Jako by se snažila zakrýt smutek. „Volala jsi Edwarda, Nessie, Jacoba a vlastně i všechny ostatní Cullenovi.“

Takže jsem měla stejnou noční můru jako vždycky. Tentokrát mě ale neprobudila. Pokrok.

„Co si dáš k snídani?“ Vyskočila z postele a vydala se ke dveřím. „Vymysli si, co chceš a já ti to přinesu. Tenhle hotel má neuvěřitelnou nabídku.

„Snídaně do postele?“ Připadala jsem si hloupě. Nikdy jsem nesnídala v posteli. Možná jako malá, když jsem měla narozeniny, nebo když jsem byla nemocná.

„Pokud budeš chtít. Nebo se můžeš najíst vedle se mnou a Jazzem. Aspoň se domluvíme, co uděláme s dnešním dnem.“

Kývla jsem. Ta druhá varianta byla lepší. Aspoň si něco vyberu sama. Navíc jsem si nebyla ani jistá, jestli mám hlad. Byla jsem neskutečně nervózní. Žaludek se mi stáhnul do miniaturního rozměru. Přešla jsem ke skříni a rychle jsem se převlékla.

Připadala jsem si zvláštně, když jsme zastavili před hřbitovem. Skoro jako v nějakém podivném snu. Alice s Jasperem vystoupili první. Před několika minutami přestalo pršet, přesto mi jeden z nich dal do ruky zavřený deštník. Jasper nesl v ruce kytici, kterou jsem vybrala v nedalekém květinářství.

„Ukážeme ti, kde to je a pak na tebe počkáme v autě.“ Přišlo mi, že na mě mluví z veliké dálky, pak se do mě zaklesla a vedla mě uličkami mezi kamennými náhrobky. Jazz šel kus za námi.

Po několika minutách chůze jsme se ocitli v luxusnější části hřbitova. Náhrobky tady byly větší a zdobenější. Mně ale zajímal jen jeden jediný. Ten, který na sobě měl napsáno:

Edward Anthony Masen

1901 – 1997

V očích mě zase začaly pálit slzy. Bylo to tak definitivní.

„Bello, my půjdeme,“ zašeptala Alice a jemně mi stiskla rameno. Jasper tam položil kytici a rychle se vytratily.

Pohladila jsem bílý kámen. Posadila jsem se do mokré trávy. Přestala jsem se bránit pláči. Třeba až se vybrečím, budu moci jít konečně dál.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

26)  maryblack (21.03.2012 11:21)

25)  Empress (21.03.2012 09:42)

Chudinka Bells

24)  Bosorka (07.12.2011 22:12)

TOhle bylo hodně smutné

23)  Lampas (18.07.2011 16:59)

22)  sakraprace (20.09.2010 20:28)

Tak tohle bylo zase tak smutné, na tom hřbitově jsem to skoro oplakala s Belou.

20)  Ewik (20.09.2010 09:56)

Moc krásné a smutné.
Skoro jsem plakala.

19)  Gassie (19.09.2010 23:27)

Michangelo, děkuji. Dnes mám vykrádací náladu. Můžu si Tvůj krásný komentář půjčit do jedné z dalších kapitol?

18)  Abera (19.09.2010 22:42)

Krásný a smutný

17)  Marketa (19.09.2010 20:35)

Je mi jí líto .Ale jinak opět krásná kapitola.

15)  Michangela (19.09.2010 20:14)

Krásně smutné. Takové zasněné. A slzy jako déšť. Teď čekám kdy vyjde sluníčko a objeví se duha. Mám ráda duhu. Kapičky vody si žijí svým způsobem a tančí na paprscích slunce. A třpytí se. Jako upíři.

12)  Mili (19.09.2010 19:04)

Úžasná kapitola

10)  Carlie (19.09.2010 18:58)

Gassie: právě naopak , je Tvoje, nalož s ní, jak uznáš za vhodné

9)  Gassie (19.09.2010 18:50)

Carlie, máš pravdu. Krásná písnička a k tomuhle se opravdu hodí. Nebude ti vadit, když tvůj nápad využiju a hodím nahoru odkaz?

8)  Hanetka (19.09.2010 18:46)

Gassie, já nevím proč, ale pořád doufám, že se jí to nějak podaří zvrátit. Nevím jak, ale takhle to dopadnout nemůže. Nemůže!!! Udělej něco, prosím... Bella bez Edwarda není Bella... Chjo, je mi skoro do breku. Nemohl by ten hrob být třeba prázdný?
Jinak samozřejmě krásná kapitola, ale bojím se toho, co přijde.

1 2   »