Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/e+btemn%C3%BD.jpg

Jsou zpátky! Doufám, že čekání příliš neubere na zážitku...

Dnes Edward a Jasper, takže se nehneme z Itálie.

 

 

Edward


Zíral jsem na svoje ruce a pokoušel se znovu si vybavit a zároveň hned potlačit tu vzpomínku. Ne, ještě to není vzpomínka – upíří perspektiva dávala všemu, co se dělo během naší existence, jiné časové významy. Není to vzpomínka – spíš pocit, pořád skoro stejně intenzivní, jako když se to dělo. Zíral jsem na svoje ruce a bez přestání si vybavoval ten pocit, který mě ovládal, když jsem v nich naposledy držel Bellu… Její nedosažitelnost spojená s devastujícím strachem o ni mi způsobovaly utrpení na hranici snesitelnosti. Proto jsem se v podivném pudu sebezáchovy snažil ten příval vždy skoro vzápětí zase potlačit.

Jenže zavřené oči a vyrovnané dýchání – jindy dost účinný způsob, jak se zklidnit a soustředit, teď selhávaly. Za stisknutými víčky se znovu okamžitě objevila její tvář – modřina na lícní kosti – jedna z nechtěných stop po naší první noci – pomalu mizela. Bella se usmívala. Vypadala šťastně. Oba jsme při posledním setkání byli šťastní. Zdálo se, že všechno už bude jen dobré, že jediná starost, která nám zbývá, je dohodnout datum její přeměny. Tehdy se mi tohle trápení, věčný předmět našich sporů, zdálo skoro nepřekonatelné… Teď jsem toužil po tom, aby se to vrátilo… Nevěřil jsem, že se to někdy stane, ale litoval jsem, že jsem ji neproměnil dřív.

I když se zdálo, že se čas zastavil, že se pro mě nic nemění a nezbývá mi, než trpně čekat, měnila každá další minuta v kobce dvě věci – můj strach o Bellu rostl a zároveň jsem postupně dokázal mnohem lépe slyšet myšlenky těch, kteří se pohybovali poblíž.

Krátce po Arově návštěvě u mě začali všichni v různých souvislostech myslet na to, že je Bella v pořádku. Zdálo se, že Aro už udělal první část veřejného prohlášení s cílem tuhle informaci ke mně dostat a udržet mě v klidu. Aspoň já měl zůstat v klidu, protože ostatní už dávno klidní nebyli. Myšlenky na Bellu je stály velké úsilí a mnozí z nich jich byli schopni jen v jedné souvislosti. Ta voňavá krev, co se tu před pár měsíci procházela. Všechny postupně, a překvapivě velmi rychle, naprosto ovládla žízeň. Uvědomil jsem si další nečekanou výhodu vegetariánství – naše žízeň rostla pozvolna několik dnů – tady i pár hodin navíc znamenalo pohromu.

Lačný výkřik Kde je Heidi nakonec pohltil soudnost všech, ke kterým má mysl dosáhla.

Ta jediná výjimka – Alec – který se díky nedávné menší trestné výpravě sytil na vlastní pěst na předměstí Paříže, dokázal přemýšlet o mnohem vzdálenější budoucnosti, než té, kterou představovalo nejbližší krmení. Jeho počáteční euforie z Arovy pochvaly byla mým připomenutím jeho další role ve stínu Cullenovského tria zchlazena příliš rychle. Kocovinu se pokoušel léčit myšlenkami na to, jak se mě zbaví. Ty ale spolehlivě vedly do slepé uličky. Aro nás opravdu chtěl po svém boku – kdo by se jeho přání postavil přímo, byl by okamžitě zničen. A tak se Alec propracoval dál – pouto mezi ním a Jane zůstalo i po staletích neuvěřitelně silné, přesto jsem snadno zachytil Alecovu sílící rozladěnost. Žárlil na to, že Jane díky Demetriho akci v hierarchii postoupí, a marně hledal důvod, proč by se měla nějak zvlášť snažit vytáhnout ho s sebou. Oklikou se tak vrátil k myšlence, která se jevila jen jako zbožné přání – Kéž by se stalo něco, co by to Demetrimu úplně pokazilo. Jenže ani on, ani já jsme neměli dost fantazie na vymyšlení toho zázraku.

 


Jasper


Donutit Heidi, aby si nastoupila do zadní části dodávky, nakonec nezabralo moc času. I kdyby Emm stále nesvíral její zápěstí, stačilo ukázat na Embryho, spojit ho s tím strašným pachem uvnitř a pohrozit, že si tenhle zdroj nenastoupí za mnou a za Emmettem do kabiny, ale naskočí na lavici k ní dozadu. Poprvé v životě se mi zdálo, že upír může zblednout.

Embry se ležérně opíral o pootevřené zadní dveře auta a prakticky bez kousání polykal třetí bagetu z těch čtyř, které jsem mu sotva před půl hodinou koupil. Vítal nás širokým úsměvem. Na první odchyt jsme zvolili jeho. Zdálo se, že naši blízkou přítomnost snáší nejlíp. Aktuálně měl působit hrozivě, ovšem jeho zářivý úsměv vylepšený o kousky svěže zeleného salátu to poněkud kazil. Moje ranní přednáška o tom, jak moc je tahle akce nebezpečná, evidentně neměla dostatečnou míru přesvědčivosti.

Ovšem Heidino rozpoložení odpovídalo mému nejlepšímu očekávání. Absolutně neměla představu, s čím vlastně přišla do kontaktu. A strach z neznámého je vždycky nejsilnější…

„Doufám, že domýšlíte všechny důsledky.“ Z jejího tónu mi byla skoro zima, ale vzhledem k tomu, že použila naprosto stejnou větu jako Rose, když to Emm občas trochu přehnal s nějakým fórem, znovu nám pokazila snahu o dramatický výraz.

Nicméně jsme jí stejně neodpovídali. Zdálo se mi lepší držet ji v té nevědomé nejistotě. Na veřejnosti jsem spoléhal na to, že ona, prominentní členka gardy (manažerka oddělení logistiky, jak utrousil Emm znechuceně těsně před tím, než za ní zajistil dveře dodávky), musí úzkostlivě dodržovat volturiovské svaté pravidlo – neudělat nic, čím by vzbudila zbytečnou pozornost a ohrozila utajení naší existence. Teď nás ale čekal přesun do našeho soukromého sídla, které Alice zahlédla ve své vizi. Velmi neostře – brzký příjezd našich vlčích strážců okamžitě uťal možnost prozkoumat podrobnosti. Přesto i ten krátký záblesk zrychlil její internetový průzkum vhodných volných realit v okolí, a tak jsme s Emmettem byli téhle starosti ušetřeni.

Monteroni d´Arbia – dokonalé místo pro náš plán. Něco přes třicet kilometrů na jih od Volterry, naprostý zapadákov, ve kterém ale nechalo stopu – většinou naprosto bezvýznamnou – každé století v posledních třech tisíciletích. Leží na starověké Via Francigena a naštěstí pro nás měl jeden bohatý patricij úžasný nápad a rozhodl se postavit kousek za městem, v hlubším podloží jílovitých kopců, sestavu vlhkých, ale pevných kobek k dočasnému ubytování divokých zvířat. Lvi, tygři, gepardi a další šelmy určené pro boj v arénách si tu mohli naposledy odpočinout před závěrečnou částí své cesty do severnějších měst říše.

Otroci tu bizarní stavbu provedli dokonale. Když měl jistý hrabě v době renesance obzvlášť silný záchvat stesku po antice, nepotřeboval k jejímu obnovení moc velkou investici. Jedna z prvních evropských soukromých ZOO ovšem o mnoho nepřežila zvířata, která to v těch tmavých kryptách s nedostatkem světla, vzduchu a možnosti čištění rychle vzdala.

Alice to koupila velmi výhodně. Hrabě navíc přistavěl nádhernou villu, takže pro smečku i pro nás se tu našlo dost pohodlí. I když pohodlí… Emmett nadšeně hvízdnul, když zjistil, že televize chytá přes satelit všechny jeho sportovní kanály, vlčákům zase stačila ta obrovská napěchovaná lednička. Postele brali jen jako příjemný bonus. Nakonec stejně tvořili s Emmettem podivnou sestavu před televizí. On trůnil na sedačce uprostřed, ostatní s nakrčenými nosy a naloženými talíři v bezpečné vzdálenosti od něj. Na obrazovku ale zírali všichni stejně zaujatě, bez ohledu na tělesnou teplotu.

Příjezd našeho prvního úlovku tuhle idylku poněkud narušil. Začala nám práce. Pravidelné hlídky a příprava další výpravy do Volterry.

Když Heidi pochopila, kam ji máme v úmyslu uložit, její zábrany ze sluncem ozářeného náměstí zmizely. Vystartovala po nás tak ostře, že Paulovo měničské představení se prostě nedalo zabrzdit. „Nána pitomá,“ brblal potichu, když po sobě sbíral kousky ze svých nejlepších džínsů.

Mrknul jsem na něj:

„Ona je tvůj speciální úkol, Paule.“ Spokojeně zamlaskal.

Zbývalo pár hodin do akce. Stále jsme vycházeli z Aliciných instrukcí. Dění ve Volteře sledovala bez obtíží. Aro ani netušil, jak dobře jí tím jediným podáním ruky před pár měsíci vyladil signál. Neměli jsme moc času. Hrad pomalu ovládala žíznivá hysterie. Aro s bratry, manželky a dokonce někteří členové gardy se již léta nekrmili venku. Ne že by to nezvládli. Ale znamenalo to pro ně ponížení. Navíc dlouhou cestu. Volterra a velmi široké okolí byly pro lov tabu. A žíznivých na seznamu se aktuálně vyskytovalo až příliš…

Heidin telefon zvonil a zvonil. Na displeji se objevovala různá jména – nejprve několikrát asistentka, později se alespoň jednou ukázala všechna jména z jejího seznamu. Jedno se zobrazovalo nejvytrvaleji. Tušil jsem, kdo bude náš další host.

Padal soumrak. Tentokrát to nemusí proběhnout tak hladce. Pod příkrovem noci možná nebudou tak ukáznění…

Těsně předtím, než jsme nasedli do auta, mi v kapse zavibroval mobil.

„Ahoj, lásko!“ Podvědomě už jsem šeptal.

„Jasně, že ji máme. Něco drobného? Šátek? Samozřejmě, že zase nic nechápu, ale to nic nemění na tom, že tě miluju.“ Místo odpovědi jsem dostal svou denní dávku zvonivého smíchu. Přesto se mé abstinenční příznaky zhoršovaly. Myslel jsem na ni prakticky nepřetržitě. A to nebylo úplně ideální. Potřeboval jsem se plně soustředit na náš úkol.

Během dvou vteřin jsem stál před Heidinou kobkou. Paul znovu – tentokrát plánovaně - ve vlčí podobě se spokojeně rozvaloval před novotou svítícími ocelovými dveřmi. Tvořily podivný kontrast ke stěně, ve které byly usazeny. Přivítal mě jedním lehkým spokojeným švihnutím ocasem. Kdyby stál poblíž člověk, pravděpodobně by mu tím pohybem přerazil tři žebra. Z kobky se valil tlumený nepřerušovaný proud nadávek. No, Paul se asi moc nevyspí. Pootevřel jsem malý otvor vyříznutý ve výšce očí.

„Heidi? Potřebuju od tebe nějaký malý kousek z tvé garderoby. Opasek, kabelku, šátek – cokoliv.“ Málem jsem nestihnul uskočit. Vrhla se po mně, jako by mi chtěla vyškrábat oči. Její tělo poháněné obrovskou dávkou vzteku narazilo do dveří silou obrněného transportéru. S uspokojením jsem zaznamenal, že se ani nezachvěly.

„No, Heidi, nebudu tě přemlouvat. Jen pootevřu dveře a pustím Paula, aby z tebe kus látky utrhnul.“ Konečně zmlkla.

„Heidi? Já spěchám.“ Zase ticho.

„No nic, Paule, připrav se.“ Vyskočil na všechny čtyři a zavrčel v přípravě na plánovaný útok. Já doufal, že k němu nakonec nedojde. Vlna jejího strachu mě zasáhla ve chvíli, kdy Paulovo vrčení ještě rozechvívalo vzduch kolem nás. Beze slova vyhodila otvorem zmuchlaný malý šátek. Uvědomil jsem si, že zdobil ten úchvatný klobouk, kterým se stínila na sluncem zalitém náměstí.

„Díky, Heidi, jsem vážně rád, že je s tebou rozumná řeč.“ Paul se zklamaně položil zpět na své místo. Mrknul jsem na něj. Třeba příště, kámo…

„Brzy se budu potřebovat nakrmit, zavřeli jste mě v naprosto nevhodnou dobu!“ Její výkřik jsem zachytil vteřinu před tím, než jsem přibouchl dveře dodávky.

„Naopak, Heidi, dostali jsme tě právě včas,“ řekl jsem tak potichu, že Emmett jen tázavě zvednul obočí.

„Zase mi utekl nějaký vtip?“

„Neboj, brácho, s Heidi si ještě užijeme legraci. A počkej, až jí přivezeme pár kámošů,“ uklidnil jsem ho, i když tentokrát jsem se nedokázal ubránit obavám. Emmett se velmi lidským pohybem protáhnul v ramenou a totéž udělal se svýma obrovskýma rukama – propletl prsty a zabral tak, až se ozval podivný zvuk, za který ho Rose pravidelně posílala do pekla. Jasně, praskání kamenných kloubů není právě melodické. Mě teď ale uklidnil. Jen pohled na jeho postavu budil respekt a to se bude určitě hodit.

Tentokrát jsme si troufli na záchytné parkoviště uvnitř města. Zamířil jsem do nejvzdálenějšího rohu. Zářivku ve veřejném osvětlení nebudu muset rozbíjet, někdo už to udělal přede mnou. A nemusel jsem se ani zvlášť rozhlížet, aby mi došlo, kdo vzal tuhle prácičku za mě. Tři místa od nás stálo zářivé žluté Porsche s označením florentské půjčovny aut.

„Alice,“ vydechl jsem automaticky. Emmett vedle mě nadskočil. „Cože?“

„Je tady a nevěřím, že by udržela Rose doma.“ O vteřinu později už na nás visely. Musel jsem se smát – kolik hodin jsme se neviděli? Odtrhlo nás od sebe až nespokojené zabouchání ze zadní části dodávky.

„Nejde to otevřít zevnitř?“ podivila se Rose.

„Ne, takhle je to bezpečnější,“ zakřenil se Emm.

„Souhlasím,“ zasmála se trochu škodolibě a znovu se vrhla na jeho ústa.

Druhé zabouchání vytvořilo v opancéřovaném boku mírnou vybouleninu, takže jsme je dál nepokoušeli. Otevřel jsem zadní dveře a rychle uskočil před tím závanem. Koncentrovaný byl ten pach skoro k nevydržení.

„Máš?“ zeptala se Alice. Beze slova jsem jí podal Heidin šátek. Zřejmě už měla plán vymyšlený a Rose znala dokonale svou roli v něm, protože jen nastavila zápěstí. Alice jí šátek uvázala, spiklenecky na ni mrkla a podala jí malou krabičku.

„Tohle fakt nesnáším,“ zašklebila se Rosalie, když si rychlým pohybem vložila do očí karmínově rudé kontaktní čočky. Pak si vyhrnula ještě o kousek výš už tak vražedně krátkou minisukni, rozepnula poslední dva možné knoflíčky ve výstřihu a rychlým, ale neuvěřitelně půvabným krokem odešla směrem do centra.

Dali jsme jí pár minut a vydali se na ni počkat k ústí jedné z nejtmavších uliček.

Náměstí jsme měli jako na dlani. Procházely se tu poslední skupinky nejvytrvalejších turistů a v několika malých kavárnách jich posedávalo ještě míň. Sezóna končila, ve vzduchu bylo cítit babí léto.

Rusalie nápadně nenápadně obešla náměstí stěží třikrát, když se ze stínu uličky skoro přesně naproti té naší odlepily dvě postavy. Neměly obvyklé kápě, jen méně nápadná kožená saka, přesto jsme s úlevou a zároveň se strachem vydechli. Emmett vedle mě se napjal a tiše zavrčel. Nechal jsem ho napruženého – pokud to bude potřeba, budu jeho agresivitu potřebovat v pohotovosti.

Rose je postřehla jen o vteřinu později než my. Domy, které svíraly náměstí, nám poskytly dokonalou ozvěnu. Slyšeli jsme každé jejich slovo.

„Dobrý večer, krásko,“ zasyčel ten vyšší a tmavší. Italsky.

„Ahoj!“ zašveholila Rose se zdůrazněným americkým přízvukem. Ani se nestihli nadechnout. „Bože, je to mnohem lepší, než mi všichni říkali! Úžasné! Tak staré! Mně je teprve šedesát!“ zachichotala se jako puberťačka a rozpustile si plácla dlaní přes ústa, jako by jim právě oznámila, že ještě není plnoletá.

„Co tady děláš?“ Ten menší přešel do tvrdě znějící angličtiny. Očividně se ji snažil zastrašit hlasem i výrazem.

„No co asi?“ Rose se nenechala vyhodit z role. „Každý chce přece aspoň jednou vidět sídlo vládců, ne?“ přešla do spikleneckého šepotu. Zírali na ni naprosto nechápavě.

„Jů!“ vykvikla najednou. „Že vy patříte…“ nedopověděla, jen významně zahýbala obočím.

„Chytrá holka,“ reagoval ironicky ten vyšší. Emmett znovu zavrčel, věděl, jak je Rose na tenhle tón, určený speciálně pro blondýny, háklivá.

„Tak poslouchej, krasavice, konec legrace. Hledáme jednu z našich. A z tebe je cítit pěkně silně. Takže rychle vyklop, kde je. Už teď máš problém, tak ať to není horší.“ Alice po mém boku krátce vydechla. Teď měl přijít rozhodující okamžik.

Rosalie znovu přešla k udivenému výrazu. „Myslíte Heidi? Já nevěděla, že z toho může být průšvih. Potkaly jsme se tu odpoledne a společně sbalily partičku anglických fešáčků. Bydlím v malém penzionu se samostatným vchodem, takže jsme se domluvily, že si uděláme hezké odpoledne. Nemusely jsme je dvakrát přemlouvat, aby ke mně zašli na drink.“ Znovu se neskutečně přesvědčivě zachichotala. „No, popravdě, nakonec jsme si těch drinků daly každá několik.“

Zírali na ni s kamenným výrazem.

„Kde je!“ Nebyla to otázka. Emmett se nahrbil připravený vystartovat.

„No kde asi? Odhaduju to, že teď si užívá toho posledního. Já mám na zítra letenku, chtěla jsem stihnout fotky z večerní Volterry,“ zamávala jim před nosem růžovým Nikonem. Ten menší zavrčel.

„Kde je!“

„Hlavně žádné scény, ano? Je to přes náměstí doleva, hned v té uličce naproti. Můžete si ji klidně vyzvednout,“ fňukla uraženě a vydala se naším směrem.

O minutu později pochodovali poslušně dva prominentní členové volturiovské gardy směrem k dodávce. Doprovod jim dělali čtyři upíři a tři vlkodlaci, kteří se zase marně snažili zadržet smích.

 


předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

Bosorka

16)  Bosorka (26.10.2010 10:04)

Milá Ambřičko a já se tak těšila, jak si tě po tak dlouhé době počtu a tady na mě juká jedna jedinná kapitolka.... Sice krásná, úžasná a dechberoucí, ale chudinečka malá opuštěná:'-( .
Přestávám remcat a začínám chválit - už jsem ti řekla, jak miluji tvéha Jazze?

Lioness

15)  Lioness (06.09.2010 21:23)

Ach, a je to zpět. A konečně kapitola, po které mi zůstal úsměv na tváři. Ne že by ty předešlé byly špatné, byly výborné, vyrážěly mi dech (však Ty víš), tohle ale bylo tak úžasné!
Edwardova část mě ohromila svou propracovaností, naprostou logičností a přesným prokreslením charakterů nejen Edwarda ale i Ara, Aleca a částečně i Jane. A potom ta sonda do myšlenek a nálad upírů... dokonalé! Obdivuju, jak podrobně dokážeš vypiplat jednotlivý charakter a jak dokonale to dokážeš použít!
A samozřejmě to porozumění darům a to, jak je dokážeš využít... to mě neustále dostává do kolen. Alice s jejími viděními, Jasper s jeho absolutním uvědoměním si každé emoce a jejího důsledku. Ti dva jsou úžasní, jeho víra v ni... ááách.
Ale všechno tohle Tvé řemeslo zastínila jiná část - Rosaliino "vystoupení"! Smála jsem se a valila oči! Perfektní! Tuhle Rose žeru!
Samozřejmě i vlkodlačí minirole nepřešla před míma očima bez povšinutí, sice je nežeru (protože by spíš oni sežrali mně), ale stejně byli k zulíbání. Domů je ale nechci, pouze s přídavkem Cullenovského konta.

Silvaren

14)  Silvaren (30.08.2010 10:53)

Pane bože, na Edwarda bys měla mít zbrojní pas, je naprosto, ale naprosto dokonalý
Konečně jsem začala pronikat do Alicina ďábelského plánu, juch
Ale úplně nejvíc jsem dneska unešená z Jaspera, (promiň, Edo).

DenyFish

13)  DenyFish (30.08.2010 09:22)

Jóóóó :-D Ambří, tohle je naprostá pecka . Rose byla naprosto úžasná a báječná a moc mě pobavila!

Bye

12)  Bye (29.08.2010 20:47)

Ambro, Ty víš, že já bych si počkala klidně až do těch Vánoc, viď? ;)
Ale každopádně dík, žes na to zatlačila ještě před babím létem! :D
Já opět jenom žasnu nad tím, jak dokážeš ty jejich dary rozpitvat do takových hloubek, že mi chvílema dělá skoro problémy to usledovat. Natož, abych něco takovýho vymyslela. Pff, a že bych to nakonec ještě dokázala hodit na papír tak, jako Ty... NO WAY!!!
Tolik k Edwardovi.
A ti ostatní??? Já se taky marně snažím zadržet smích!
asi takhle...
Nejdřív mě fakt dostal Embry se salátovým úsměvem!
Paul a jeho měničský představení. Já ho žeru! Bejt Heidy, tak si toho jeho kožichu za dveřma považuju
Týjo a Rose s Emmettem :D :D :D
Vymyšleno a vybroušeno k dokonalosti, k mojí spokojenosti!
Eh, málem bych zapomněla. Tohle byla taková skoro oddechovka, ale já nezapomínám... někde je Bella a je jí ouvej! Kdopak se o ni postará?

sakraprace

11)  sakraprace (29.08.2010 14:56)

Luxusní, sice jsem nejdříve byla zklamaná, že se nedozvím, co je s ostatními, ale děj mě tak naprosto pohltil, že se mi kapku vykouřili z mysli Rose mě úplně odbourala a smečka je taky super.

DeSs

10)  DeSs (29.08.2010 13:46)

Ta Rose mě dostala... Chuděra, nesnáší vtipy o blondýnách a když ji někdo odsuzuje kvůli barvě vlasů, a teď musí udělat tohle... Živě jsem ji viděla... A te poslední odstavec...
Ta první část tak veselá ale nebyla...:'-( Snad ho odtamtud brzy dostanou a najdou Bellu...
Nádhera, úžasně promylšené!

9)   (29.08.2010 13:36)


Konečne tak dlho očakávané pokračovanie!
Výborne. Upíri a vlkolaci sú znamenitá skupinka.
Emmett znovu zavrčel, věděl, jak je Rose na tenhle tón, určený speciálně pro blondýny, háklivá. - tak toto ma slušne pobavilo xD Chúďa Rose.
A čo je s ostatnými?????? Heidi je už vyradená z hry... čo ďalší? Čo Bella? Emily? Sam?
Teda... a ako budú pokračovať v "zbere"??? Som napätá nervózna a zrelá na prášky na upokojenie

ambra

8)  ambra (29.08.2010 12:23)

Ráda bych poděkovala všem, kterým se po té době ještě chtělo se do toho ponořit.
Nicméně - Karolko, bez Tebe bych to zabalila definitivně (zásek je sviňa)...
Neb, tajně jsem doufala, že na to na dovolené zapomeneš
Leni, poctivá čtenářko - jsem šťastná, když se mi zjevíš!
Jani, Tobě nejdřív za to, že ses zviditelnila a taky velký dík za trpělivé čekání...
Hanetko...
Evelínko - Tebe jsem, nebožátko, polapila těsně před zásekem... kuju...
Ewik -

Ewik

7)  Ewik (29.08.2010 11:39)

Nádherný díl.
Rose byla skvělá a Edward chudinka :(
Moc se těším na pokračování.

Evelyn

6)  Evelyn (29.08.2010 08:50)

Rose jako chychotající se americká upíří blondýnka toužící po fotkách veřerní Volterry
Ambro, opět úžasné, naprosto perfetkní

Hanetka

5)  Hanetka (29.08.2010 07:45)

Ambro, to je tak napínavé! Nemůžu se dočkat pokračování. A i když napjatá jak termín uzávěrky, nemůžu se nechechtat. Stejný výraz, jako používá Rose... podivná sestava před televizí... Nána pitomá... růžový Nikon... To je jen pár perliček... ale celé to bylo boží. Vážně!

Nebraska

4)  Nebraska (29.08.2010 07:11)

Miluju Rose jako chichotající se blondýnku s růžovým foťáčkem!
a miluju Alici - porsche v garážích mi udělalo velkou radost!
Emmett s vlky, to je vždycky dokonalá kombinace
Ale ten Edward, ááá, chuďa... Někdo by mu měl dát vědět, že už se to blíží!
Děkuju!

3)  Jana (28.08.2010 23:27)

Ambro, je to užasné, smekám. Díky moc za další díl, skvěle si to rozvedla, Paul švihající ocasem a praskající žebra skvělá Alice a Rose

2)  Leni (28.08.2010 23:21)

Super. Jsem zvědavá, co má Alice za plán. Myslím, že nudit se nebudeme.

Karolka

1)  Karolka (28.08.2010 23:04)

Ááááááááááááááááááááááááááááá!!! Já tě miluju!!! Já tě tak miluju! To bylo tááák! Ten úsměv už z obličeje nedostanu, páč mám normální křeč. Vlčáci! To je neskutečný, jak do každý, byť kratičký zmínky, dokážeš napěchovat VŠECHNO. Přesně To, co na nich miluju!
Jazz... (tady by asi přišla změť slabik, takže se maximálně zkoncentruju...). To je Jazz z Eclipse. S ironickým úsměvem a neskutečným pohledem, který se mu v očích objeví vždy, když se podívá na Alici nebo o ní jen mluví. (Toho uslintanýho smajlíka nemám moc ráda, ale v podstatě je nejblíž tomu, co ve mně tvůj Jasper vyvolává).
Emmett a Rose! Díky za ně. Za to, že on není steroidový pako a ona blbá blondýna. Miluju je!
A nakonec - Edward... Viděla jsem ho, jak sedí v cele s prázdnýma rukama a zároveň v nich Bellu pořád cítí... To bylo dechberoucí.
Brečela bych, když si uvědomím, jak je tohle tvoje děťátko odstrkované...

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek