Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/e+btemn%C3%BD.jpg

Jasper

 

Tato kapitola nemůže mít jiný název. Poněkud se mi to vymklo, asi mám nějaký opožděný májový reflex, takže fanynky J+A si dostatečně užijí. Znamená to ovšem, že Edwarda a Emily potrápíme ještě o trochu déle...

 

Dění kolem Belliny a Edwardovy svatby mělo zvláštní vliv na náš běžný život. Pokud se tedy po boku Alice něco jako běžný život vůbec někdy konalo. Sálalo z ní až bláznivé nadšení, ale především čistá radost. Proto mi tak vadily časté výhrady a remcání těch dvou. Alice nebyla žádný maniak – to, co ji popohánělo, byla její cílová vize. Těžko můžete odolat pečlivé práci na broušení diamantu, když ve své hlavě vidíte, k jaké dokonalosti se může dostat jen vaším přičiněním.

U Edwarda mě jeho rozmrzelost štvala o to víc, že věděl. Věděl, že všechno to bláznění, nakupování a zařizování je jen prostředkem. Alicinou metou bylo vždy činit šťastnými všechny v jejím okolí. Někdy se mi zdálo, že je natolik rozmazlila svou pozorností, až si toho přestali vážit, a dokonce dávali najevo, že je obtěžuje.

Aktuálně jsem byl ale v pozici trochu zanedbávané vedlejší figury. Jak kolem mě vířila ve zběsilém tempu, nikdy mi při zadávání dalších úkolů nezapomněla zašeptat, že si to brzy vynahradíme a slib stvrdit polibkem. Ale trvalo to přece jen příliš dlouho…

To zvláštní napětí, které se kolem Edwarda a Belly neustále vznášelo jako těžký oblak, ta dráždivá kombinace strachu, nedočkavosti a touhy, byly pro mě skoro k nesnesení. V jejich svatební den na mě dokonce i Edward, jinak naprosto zaujatý Bellou, vrhal téměř soucitné pohledy zakončené omluvným úsměvem.

Vteřinu potom, co odjeli poslední svatební hosté a za Denalijskými zapadly dveře hostinských pokojů, jsem s Alicí v náručí stál uprostřed naší ložnice. Zatím jsem se na ni jen díval. Mezi prsty mi klouzala jemná stříbrná látka. Ticho rušil pouze tlumený smích na několika místech v domě, běžné zvuky blízkého lesa a neměnná zvonkohra vody, která v řece pospíchala přes kameny.

Naprosto bez pohnutí jsme se jeden druhému vpíjeli do očí. Čekal jsem. Po chvíli se zdánlivě nic nezměnilo – jen Alice nepatrně pootevřela ústa a její drobná, dokonalá ňadra se pod zřaseným stříbrným vodopádem šatů začala zvedat zrychleným dechem.

Dál mě hypnotizovala. Naše fyzická láska se podobala těm nejkrásnějším závodům s předem známým vítězem. Aliciny vize, které jí velmi názorně předvedly každý můj pohyb, dotek, polibek, nezůstaly bez následků v podobě bouřlivé reakce jejího těla. Vzrušení a touha, které kolem sebe okamžitě šířila, s jistotou způsobovaly, že jsem vzápětí ony vize měnil ve skutečnost…

Ne, neznamenalo to, že ji nemohu nikdy překvapit – jen jsem se musel smířit s tím, že to překvapení prožívá ještě předtím, než jsem ho já stihl uskutečnit. Příjemné bylo, že jsem ji tak vlastně dokázal rozpálit pouhým nápadem, zábleskem představy o tom, jak by mohla vypadat naše dnešní noc…

A tak i dnes v noci – stačilo jen pomyslet na všechno, co mi chybělo v posledních týdnech, a k Alicině zrychlenému dechu se vzápětí přidalo pevnější objetí a zasténání, které mi způsobilo skoro závrať. Když jsem ji opatrně postavil, přivřela oči a prudce vydechla. Pokoušel jsem se rozplést její ruce, které se v nepostřehnutelném zlomku času přemístily z vlasů na má bedra a teď mě tiskly k jejímu křehkému tělu.

Lehounký úsměv na její skoro dětsky krásné tváři mi prozradil, že právě zahlédla, co mám v úmyslu, odevzdaně sklonila hlavu k rameni a sama spustila ruce podél těla.

„Alice…“ Byl to sotva šepot, ale zachvěla se a uniklo jí další zasténání. Dnešní partie byla dokonalá. Pomalu jsem před ní poklekl a nespouštěl oči z její tváře. Ona už nechala svoje zavřené a dovolila všemu, co se v ní odehrávalo, odrazit se v jejím výrazu.

Šaty připomínaly andělskou řízu – splývaly kolem ní v jemných nařasených záhybech a jen velmi dobrý pozorovatel si během oslav mohl všimnout, že jsou na několika místech prostřiženy skoro do pasu a na ramenou je drží jen dvě téměř neviditelné tenoulinké stužky.

Rozhodně jsem se počítal mezi dobré pozorovatele. Vybral jsem si k průzkumu první rozparek na jejím pravém boku a pomalu ji hladil od kotníku směrem vzhůru. Zastavil jsem v půli stehna a ještě pomaleji se vracel stejnou cestou zpět. Tentokrát se ovládla, ale jen díky tomu, že si pevně skousla spodní ret.

Pokračoval jsem stejně na levém boku. Když jsem se vydal podruhé směrem ke kotníku, nespokojeně zavrněla. Rozhodnutý nic neuspěchat jsem se držel svého plánu, který ona samozřejmě do detailu znala. Tentokrát se vydaly vzhůru obě ruce současně a k cestě si vybraly rozparky u vnitřní strany těch dokonalých štíhlých lýtek a stehen. Když nastala očekávaná zastávka, Alice zanaříkala, zvrátila hlavu dozadu, bleskově vpletla ruce do mých vlasů a přitiskla si mou tvář k hrudi.

Nebojoval jsem, nechal jsem ruce uvězněné v tom dokonalém žaláři a odtáhl se od ní jen tolik, abych ji pomalu přes jemnou látku líbal tam, kde si o to sama tím neuváženým gestem řekla.

„Jaspere, proč nikdy nehraješ fér!“ osočila mě, ale v jejím hlase bylo tolik lásky, tolik touhy a vzrušení, že formálnost té výčitky byla skoro k smíchu. Ale přistoupil jsem na to.

„Vždycky hraju fér.“ Přitom jsem téměř neznatelně skousnul jemný hrot ňadra rýsujícího se v té stříbrné záplavě. Skoro zavzlykla.

„Ale fér není, když mě necháš tolik dnů jen myslet na to, co bych s tebou rád dělal.“

„Promiň, lásko, víš, že by to beze mě strašně ošidili,“ předla jako kotě, „ale už je po všem, teď už jsem zase jen tvoje.“ Nevědomky sevřela stehna pevněji k sobě, stěží se mi podařilo vysvobodit ruce. Ale neopustil jsem ji – jen jsem je pod šaty přesunul na její zadeček a stisknul ho v dlaních.

„Ty zlobíš!“ vrátila se k původnímu káravému tónu. „Budu tě muset trochu potrestat!“

Otevřela oči, podívala se na mě s šibalským úsměvem a jediným rychlým pohybem si rozvázala stužky na ramenou. Já ji překvapoval složitě, ona mě velmi často, velmi ráda a velmi snadno. Teď se jí to povedlo dokonale. Setinu vteřiny před tím, než látka horního dílu šatů sklouzla k pasu, stihla ji zachytit a zůstala tak zahalená - nezahalená jako nymfa na renesančních obrazech.

Teď jsem to byl já, kdo se prozradil povzdechem. Vytáhnul jsem svoje zatoulané ruce, zvednul se z podlahy a pomalu couval k posteli. Opřel jsem se o jeden z vysokých sloupků toho velmi pevného kusu nábytku a vztáhl ruce k mojí víle. Hleděl jsem jí do očí i ve chvíli, kdy uvolnila lem šatů ze zajetí a nechala je najednou sklouznout na podlahu.

Znovu mě omráčila její krása. Nebylo to stejné, jako obdivovat dokonalou sochu. Všechno to, z mé nádherné ženy vyzařovalo, způsobovalo, že v barevném oparu její láskou nabité aury mi pokaždé znovu a přitom pokaždé nově připomněla anděla, patřícího do nějakého jiného nebe, do jiné galaxie. Moje Alice. Věděla, jak rád se na ni dívám, a tak nespěchala.

Jenže předsvatební půst zřejmě ani pro ni nebyl jednoduchou zkouškou, takže mě objímala přece jen o chvíli dříve, než jindy.

Zvuk trhající se látky byl krátký, ale intenzivní. Škoda, napadlo mě, ten oblek mi vážně…

Dál jsem se ve své úvaze nedostal.

Poprvé jsem trochu zapochyboval o spolehlivosti Aliciných vizí. Pokud viděla, co se dnes v noci odehraje v naší ložnici, rozhodně se měla postarat o to, aby ostatní členové rodiny odjeli ihned po oslavě někam na dovolenou a Denalijské poslat s nimi.

Poněkud mě uklidňoval fakt, že se z domu ozýval teď už tlumenější smích a ozvěna stejných povzdechů, které se – jen s mnohem větší intenzitou – ještě před chvílí linuly od nás. Nebyli jsme jediní, koho zmámila ta novomanželská magie…


xxx


Několik následujících nocí jsme pokračovali v dohánění toho, co jsme kvůli svatebním přípravám zanedbali. Sám jsem si připadal jako na svatební cestě a Alice na tom byla podobně, takže jsme dokonce výlet s podobným účelem plánovali – tentokrát pro sebe.

Jenže o několik dní později mi zase začala utíkat do svého světa za budoucím časem. Zvážněla, byla roztržitá a často se uprostřed věty odmlčela a zahleděla do prázdna.

„Nevím, Jazzi, nejhorší na tom je, že nevím,“ odpovídala na moje otázky směřující k původu jejího neklidu s podtónem naštvanosti.

„Tentokrát jsou ty záblesky tak nejasné… Nedává to žádný smysl. A vážně nesnáším, když je něco z toho přerušeno neviděním…“ Křivila obličej do bolestné grimasy. Ani jsem se nepokoušel ji uklidnit, v tomhle stavu ji to přivádělo k nepříčetnosti. Jen jsem ji objal a na pár hodin zaměstnal její tělo i mysl vlastním tělem a myslí…

Bella jí zmizela uprostřed lovu. Hrůza, která ji vzápětí zahltila, mi skoro podrazila nohy. Ve vteřině jsem byl u ní, popadl ji za ruce a jen tím gestem se pokoušel ji trochu uklidnit. Vůbec mě nevnímala. Při telefonátu s Edwardem se mocně soustředila na to, aby své zděšení zakryla, ale já stál u ní, já cítil, co se s ní opravdu děje.

Za pár minut jsme byli doma a svolali rodinu. Nezbývalo, než čekat. Alice stála otočená zády k nám a svírala si spánky, jako by tu tmu mohla silou své vůle a odhodlání vyhnat někam pryč.

Všichni mlčeli, Emmett nevědomky objímal Rosalii, Carlisle uklidňujícím pohybem hladil Esme po zádech.

Po několika hodinách Alice krátce vydechla a obrátila se k nám.

„Jede do Evropy, něco s tím mají Volturiovi. Jenže Bellu pořád nevidím…“ Zatvářila se zoufale.

Vysvětlila nám pár podrobností, Edwardovi jsem poslal textovku.

Ve chvíli, kdy jsem se rozhodl, uvolnil jsem soustředění na uklidnění ostatních a Rosalie se změnila v otevřenou knihu. Emmett jí právě pošeptal, že jede se mnou, a ona nevěděla, co si má počít s tou směsicí zoufalství, vzteku a lásky.

Nechal jsem ji, ať se tím prokouše sama. Nějakou dobu tu nebudu a tohle není poslední vlna nesourodých emocí, s kterou se bude muset vypořádat.

Carlisle nás odvážel na letiště. Nemluvili jsme, ale při rozloučení nás oba pevně objal. Otec, vyprovázející své syny do boje…

Emmett v letadle pookřál. Bavil se tím, jak odbýval letušky s jídlem a jak jeho občasné pomrkávání způsobovalo, že kolem nás kroužily ve stále se zkracujících intervalech.

Dva zásadní hovory.

Carlislova zpráva o zmizení Sama a Emily. Alicino nevidění dostalo jasnější smysl. Úleva byla nepopiratelná. Vůči Belle jsem, navzdory ujišťování ostatních, cítil stále velkou vinu. Její trápení, které už ona téměř vytěsnila, žilo ve mně vlastním životem. Stále na mě sahala hrůza při představě, kam až ji a Edwarda mohla dostat moje tehdejší neomluvitelná slabost. Takže naděje, že nezmizela nezvratně, ale možná ji jen někdo skrývá pod vlkodlačím krytím, dávala i mně šanci, že budu moci lépe odčinit svůj dluh.

Alice. Nejprve textovka.

„Odejdi s telefonem někam, kde nás neuslyší Emm.“

Pravidelné cesty na toaletu tvořily nezbytnou součást našeho přirozeného chování. Když jsem vstával ze sedadla, Emmett ani nezvednul oči.

„Ano Alice?“

„Jazzi, je to zmatené, ale je to v tvých rukách. Musíš zařídit, aby šel Edward k Volturiovým sám a aby pevně věřil tomu, že ty a Emm s tím nesouhlasíte a vracíte se domů. Zavolám vám, aby to bylo přesvědčivé, ale znám tě, ty bys s ním šel i přes mé varování. Takže riskuju raději Edwardovo zmatení z tvých uhýbajících myšlenek, než bych riskovala byť jen Arovo podezření.“

Nedával jsem žádné doplňující otázky. V tomhle případě vědět míň bude znamenat výhodu. Alice už jistě ví, proč to dělá, jinak by tuhle složitou strategii vynechala. A jakoby mi chtěla přitakat, pokračovala:

„Až Edward odejde, hned mi volej, přesně ti vysvětlím, co dál.“

Překvapilo mě, jak snadno se Edward přenesl přes fakt, že před ním očividně něco skrývám. Podle očekávání však byl natolik zdrcen faktem, že jeho nejčernější noční můry ohledně Belly se naplňují, že se podivným obsahem mých krycích myšlenek moc nezabýval.

Věděl jsem, co přijde, přesto mě bolelo srdce, když jsem ve stísněném prostoru auta na rozpáleném parkovišti ve Volteře musel co nejpřesvědčivěji říkat ty strašné věty.

„Je to marné.“

„Děláš hloupost.“

„Nemůžu zbytečně riskovat svůj a Emmettův život.“

„Nemáme tvůj dar a nemáme tím pádem pro Ara žádnou cenu.“

„Taky mám rád Bellu, ale tohle je hloupost.“

„Nedělej to, Edwarde.“

„Pokud to uděláš, tak bez nás.“

Emmett na nás zíral s vykulenýma očima. Do hovoru naštěstí vůbec nezasáhnul. Za ta léta si zvykl Alici naprosto důvěřovat a já ho teď svíral v otupujícím krunýři blažené nálady, takže jeho bojovnost dočasně zmizela už před branou Volterry.

Teprve ve chvíli, kdy uviděl Edwardova záda a já s výdechem uvolnil svůj vliv na něj, natáhnul se okamžitě ke dveřím auta.

„Počkej, Emme,“ zadržel jsem ho. A pak jsem mu všechno vysvětlil.

O třicet vteřin později mi Alice zvedla telefon.

„Jazzi, musíte počkat na ostatní. Až budete kompletní, začnete s postupným odchytem.“


xxx

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2 3   »

Bosorka

27)  Bosorka (01.07.2010 20:41)

A ta "bojová" scéna s Alicí! Jak se na ní koukal..... omlouvám se všem robofilkám, lae kam se na to hrabe Edík!
Já ten film musím mít!
PS: Nechtěla jsi říci POŘÁDNÝ kus žvance?

ambra

26)  ambra (01.07.2010 20:39)

Bye, to je fakt. Není nad kus pořádnýho žvance
Bos, kdyby jenom mluvil. Ale on je ten, kdo má dokonalý pokřivený úsměv (Robe promiň, Ty víš, že se nemusíš obávat o své místo v mém srdci a případně lůžku)!!!!! A líbal jakože FAKT!!! jAKOŽE pootevřená ústa a VŠECKO!!!

Bosorka

25)  Bosorka (01.07.2010 20:38)

Jistě, co je na jídle závadného?

Bye

24)  Bye (01.07.2010 20:34)

ambro, za co jako?
Bavíme se o jídle
Se mnou to tříská permanentně...

Bosorka

23)  Bosorka (01.07.2010 20:31)

NANUK NANUK NANUK
Chci víc, víc Jazze....... a neříkejte to manželovi
Byl tam fakt úžasný, skvělý, božský a MLUVIL!

ambra

22)  ambra (01.07.2010 20:14)

Bye, Bye, někdo nás smaže

ambra

21)  ambra (01.07.2010 20:13)

Vidíš, vidíš, Bos, jak je to relativní, mrkni na komentář č. 1 - tos ho měla ráda. A teď už bys s ním chtěla do cukrárny?:D :D Mmch - jsem z něj tááák rozhozená, a to se mnou mlátí možná maximálně přechodové hormony:D .

Bye

20)  Bye (01.07.2010 20:12)

Bos
HOT DOG HOT DOG HOT DOG

Bosorka

19)  Bosorka (01.07.2010 20:01)

No ještě jsem myslela na Paula, ale v tomhle vedru si dám raději nanuka :D

Bye

18)  Bye (01.07.2010 19:57)

Bos, to jsou normální těhotenský hormony. Přiznej si, že by to bezpodmínečně nemusel bejt Jasper :D

Bosorka

17)  Bosorka (01.07.2010 19:01)

Po včerejšku miluji Jazze ještě více!!!!!!! Chci býti Alicí a provádět s ním ty.........věci

magorka

16)  magorka (29.06.2010 10:14)

Ambro tak to jsi trefila onen pověstný hřebíček na kebulku - já se k tomu skoro i hrdě hlásim - akorát neříkám L a ENOS a T, ale že mám eLEoNÓRU :) Při troše štěstí to vypadá, že "chudák mladá a už takový cizokrajný choroby" a ne, že je líná jak červená veš . Sice mám bujnou fantazii, ale v takovém tom pasivním smyslu = vidím, jak by se dala věta postavit trošku líp, jak by se nechal překopat odstaveček, ale vlastního nápadu bych se s lucernou v pravé poledne v té své kedlubně nedohledala. Taková je holá a veeeeelice smutná pravda...chjochjo. B)
tak si ponechám svá malá "literární dítka" ve formě komentářů, ale moc děkuju!

Pehy

15)  Pehy (29.06.2010 06:25)

HUCH tak to bylo dokonalý! x)

Lioness

14)  Lioness (28.06.2010 23:51)

Ááách. Krása, něžnost, romantika... Přesné vystihnutí charakterů, perfektní pochopení jich i jejich darů. To s tím sexem mě vůbec nenapadlo. Umí Alice svůj dar vypnout? Nu, to je jedno. Bože, já jsem tak rozněžnělá!
A ohromená. Konečně chápu ty cizince. Ne, nebyla jsem úplně blbá! (Aspoň projednou.) Ta důvěra mezi Alicí a Jasperem, důvěra v její dar, využívání toho jeho, Emmett, zdánlivá zrada (ty Jasperovy věty byly úžasné). Chudák Edward. Napnutě čekám, co si Alice pro ně připravila... tedy, co si pro ně připravia budoucnost.
P.S.: Budě ještě nějaký Jasperův pohled? Byla bych nadšená!

Bosorka

13)  Bosorka (28.06.2010 21:06)

Co do porodu, alee budeme se v srpnu/září (dá-li Bůh) stěhovat a budu nějaký čas bez netu. Umíš si to představit? Co já si počnu?

ambra

12)  ambra (28.06.2010 20:54)

Silvaren, sakraprace: Vy naše milené pilíře... Už jsem to někde říkala - moje noční můra - Vy dvě na dovolené . Díky moc, jste zlatíčka ;)
Bos, Ty jsi ťulík:D . Ty máš prostě strach, že to do porodu nedám . Mmch - taky čtu nejdřív konec...
Alaska: No teda! Máš geniální schopnost vyhmátnout moment, kdy o sobě nejvíc pochybuju a postavit mě na nohy. Děkuju...

sakraprace

11)  sakraprace (28.06.2010 19:02)

Miluju Jaspera. Tedy ten začátek mě dostal. Dokonalé. Tak krásné a něžné. Ještě chvíli asi budu mimo.

Hmm, tak jsem zpět. Chudák Jazz, musí na sebe vzít, že si Edward myslí, že mu rodina nepomůže. Jsem strašně napnutá, jak to bude dál. Nádherný díl.

Alaska

10)  Alaska (28.06.2010 18:20)

Děkuju, děkuju, děkuju . To je přesně to, co jsem si potřebovala přečíst. Tisíckrát jsem četla o lásce Jaspera a Alice - nepotřebují slova, nepotřebují doteky, pouze si oddaně hledí do očí a svým pohledem vyjadřují vše, co k sobě cítí a že to není opravdu málo záleželo jen na naši fantazii. Alice s Jasperem prostě nejsou exhibicionisti jako Rose s Emmettem a tak se nám málokdy naskytne příležitost nahlídnout blíže do jejich intimního života, pro ně nabývá totiž úplně jiný rozměr - to jsem věděla vždycky, ale pevné rysy mé rozmazané představy neschopné dotvořit se do obrazů (podvědomně jsem se bála, že budu zklamaná)jsi dodala až ty a předčila jsi naprosto jakákoliv mé očekávání, doufání či ideály.

Odnesla jsem si z toho naprosto originální zážitek. Jsem ráda, že daná situace byla právě z pohledu Jaspera, on tomu prostě dodal tu dokonalost, ani nevím jak se ti to povedlo, že právě jeho pohled byl ten pravý.

Následující písmenka a pokračování příběhu už jsem dokázala jen stěží vnímat, protože obrazu, který jsi mi vytvořila před očima, jsem se už nedokázala vzdát. Tím nechci říct, že bych pohrdla zbytkem příběhu, ale ne nadarmo se říká, že to nejlepší se má nechat nakonec .

Bosorka

9)  Bosorka (28.06.2010 18:01)

Ambro já nechtěla býti zlá, já jsem jen strašně netrpělivá čtenářka......
Ano přiznávám, že u knížek čtu nejdříve konec!

PS: Kde se dá Jazz koupit?

Silvaren

8)  Silvaren (28.06.2010 14:15)

Chjo, jsem naprostá žabařka. Jak já si lhala do kapsy, že chápu tu rovinu za prvotním linií příběhu! A ona tam není jen jedna, je tam celá galaxie souvislostí.
Jasper s Alicí jsou naprostá zlatíčka Až doteď mi nedošlo, že to Jazz při milování nemá jednoduchý, ale ještě teď se červenám
Ten rozhovor v autě mi byl podezřelý už předtím, ale nijak jsem se tím nezabývala, ale chyba lávky! Postupný odchyt?
No, a kdyby to nebylo poznat, tak mě to opět rozsekalo na kousíčky a vyřadilo z provozu nejmíň do večera.

«   1 2 3   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek