Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/e+btemn%C3%BD.jpg

Čtyřicet osm podělaných hodin

 

Bella má vlastně štěstí v neštěstí.

Nikdo pořádně neví, co udělá s alfou, když se opravdu nesmí proměnit...

 

Ten ohňostroj zářil neskutečnými barvami a světelné jiskry tvořily v různých fázích výbuchů snad všechny myslitelné tvary. Ovšem nejlepší na té podívané byl fakt, že jsem se nějak ocitla přímo uprostřed toho neskutečného sršícího gejzíru. Stála jsem na naší louce, mezi prsty na bosých nohách mě šimrala první jarní tráva a vůně květin mi připomínala, že tentokrát jsem přišla ve správnou dobu.

Ta nádhera mě tak omráčila, že mě ani nenapadlo zabývat se přízemní otázkou Co se to tu proboha děje. Omámeně jsem se točila dokola, i když mi bylo jasné, že to nejlepší se jako vždy odehrává právě teď za mými zády. A jako potvrzení té myšlenky se přímo za mnou ozval ten nejkrásnější hlas, hlas mého anděla, mé lásky, mého milence a manžela. Díky němu jsem milovala své jméno, protože Bello v jeho podání mi pokaždé zastavilo srdce a přivolalo pocit absolutní blaženosti, jistotu, že vše je, jak má být, a můj život už nikdy nebude jen omylem vyrobenou částečkou šestimiliardového lidského puzzle.

Zůstala jsem bez hnutí a počkala, až mě zezadu obejme. Nespěchal. Nejdříve jednou rukou opatrně shrnul moje vlasy ke straně, tak, aby odhalil šíji, a pak mě teprve objal pažemi kolem pasu. Jeho chladné rty jsem na svém krku zpočátku vůbec necítila – jen zrychlený ledový dech mi prozradil, jak blízko už je u mě. Když se ústy konečně otřel o mou rozpálenou kůži přesně v místě, kde tepna až příliš prozrazovala, jak rychle se mě zmocnilo vzrušení, zradily mě nohy stejně, jako když se to stalo poprvé. Nedovolil mi upadnout. Jen mě pevněji stisknul. Možná až příliš pevně. Jeho objetí bylo stále těsnější. Zalapala jsem po dechu. Celé tělo jsem měla jako v obrovských kleštích. Dusivý tlak se změnil v bolest, která se nakonec soustředila v břiše.

„Edwarde, pusť!“ vykřikla jsem a spotřebovala tak zbytek vzduchu, přesně to množství, které mě dělilo od temnoty.

Ohňostroj zmizel.

Tohle je smrt? napadlo mě ještě.


xxx


Čtvrtý letadlo během osmačtyřiceti hodin. Dva dny. Dva hodně podělaný dny. Měl jsem toho právě dost. Všechny vlčí věci byly jen na obtíž.

Samozřejmě jsem přibližně věděl, kde je pidiletišťátko v Port Angeles. Ale v tom stresu jsem se stejně trochu zamotal a malé letadlo do Seattlu mi málem frnklo. Lepší, než kdyby mělo zpoždění, napadlo mě ve chvíli, kdy se pár vteřin potom, co jsem si zapnul pás, odlepilo od země.

V Seatlu jsem měl hodinu čas, a taky to byla poslední možnost v klidu použít mozek. Zalezl jsem do kouta v jedné z levnějších kaváren, skutečně hnusným obličejem vodehnal servírku a pokoušel se myslet. Nervózně jsem si přitom prohlížel svůj první pas v životě. Někomu jde opravdu vo hodně.

Kdo všechno ví, co jsem.

Co po mně ksakru chtěj´.

Nebude tam.

To byly tři body, ke kterým jsem se dokázal dopracovat. Nic moc, to mi bylo jasný, jenže k tomu třetímu jsem se dostal moc brzo a snad poprvé mi skutečně docvaklo, co obnáší otištění. Do velkého dopravního letadla směr Houston jsem nastupoval totálně rozklepanej, jen jsem nevěděl, jak moc z toho třasu směřuje k vyloupnutí a jak velká část je způsobená faktem, že jsem už strašně moc hodin neviděl Emily a bůhví, jak dlouho ji ještě neuvidím. Mýmu stavu nepřidávala ani představa, kde teď je a co se jí zrovna děje. Chuť vrátit se do Forks a utrhnout hlavy všem těm hnusným pijavicím, co si tam hrajou na civilizovaný, byla skoro nezvládnutelná. Až moc jasně mi vycházelo, že se jich tohle všechno nějak týká. K čemuž jsem dospěl přes bod jedna.

Letenka ze Seattlu do Houstonu byla taková ta přesedací, jak mi vysvětlila podivně zmalovaná slečna u jednoho z nesmyslně postavených pultíků, odkud na mě občas bafnul svalouš se zaklínadlem Namátková kontrola.

Takže když jsem se konečně dopotácel ke správnýmu gatu v Houstonu, podával jsem další slečně papír, který se díky mé nervozitě během předchozího letu změnil v podivnou skládačku. Jen povytáhla obočí a koukala na mě asi o vteřinu dýl, než na ostatní lidi přede mnou.

Při posledním přesunu jsem po pár hodinách začínal nějak blbnout nebo co. Možná to bylo tím, že jsem nezvykle dlouho nejed a nespal – ani k jednomu jsem se nedokázal přinutit. Což by vlastně byla fajn a přirozená varianta, kterou jsem zkoušel vnutit sám sobě. Zároveň mi ale cosi vzadu v hlavě nepřetržitě podstrkovalo jistotu, že prostě jen chcípám z toho, že kdybych se nějakým nedopatřením nevocitnul na tomhle světě, Emily by si někde žila spokojený a šťastný život s hodným chlapem, kterej by nezničil její krásnou tvář a kterej by jí udělal aspoň čtyři děti, místo aby ji zatáhnul do šílenýho průšvihu, jako se to podařilo mně díky mýmu vztahu k jistým zrůdám.

A ještě – a to nebyl nějakej imaginární pocit, ale sakra bolavá jistota – čím dál jsem byl od La Push a od smečky, tím hůř jsem se ovládal. Jakoby si vlk ve mně potřeboval ověřit, že se nic neděje, že spojení funguje, že i když daleko, někde tam venku ta důležitá část mý kolektivní vlčí duše běhá a čeká na mě.

V tomhle stavu – zralej skoro do blázince – jsem pár desítek minut po přistání v tom velkém a dost špinavém městě seděl v mrňavém taxi se dvěma rudookýma za zády. Trvat to o pět minut dýl, z auta by zbyly jen trochu ostřejší kousky, než z hromady starých kalhot, který jsem zničil v týdnech po první proměně.

Na otevřeným moři se mi trochu ulevilo. Nic mi nevysvětlovali a já se na nic neptal. Dostal jsem první a poslední jasnej pokyn. Pokud ze mě zahlídnou jedinej vlčí chlup, bude Emily v tu samou minutu po smrti. Tohle jsem jim věřil. To, že ona ještě žije, jsem věděl. Proboha živýho, vážně netuším jak – jen něco ve mně tepalo správným způsobem.

Bez obav mě nechali ve člunu na pláži. Mírné pohupování a ticho mi připomněly tu strašnou únavu, která mi už pěkně dlouho seděla za krkem. Přesto jsem byl celý napnutý a oči i uši měly pohotovost. Ale dokud se ten obr neobjevil mezi stromy, neslyšel a neviděl jsem nic. Ztuhnul jsem uprostřed výdechu. Držel v náručí dívčí tělo. Štíhlá, tmavé vlasy… a živá. Moment, kdy mi došlo, že to není Emily, mě zmordoval víc, než celá ta předchozí štreka bez jídla a spánku.

Nemoh jsem to ovládnout. Skoro mi bylo líto, že v tu chvíli, kdy mě Bella poznala, jí nemůžu nabídnout víc, než zklamání, nenávist a vztek, který v mý tváři nemusela nijak složitě hledat. Veškerý soustředění jsem teď spotřeboval na to, abych neodpadnul. Okrajově jsem vnímal Bellin pokus nechat v moři žaludek, ale s tím jsem jí vážně nedokázal pomoct. A voda, pitná voda na tý zatracený smradlavý lodi nebyla. Ani kapka.

Když jsem ji pak totálně zničenou usazoval do taxíku, něco se mi uvnitř divně zmáčklo. Podělanej Jacob! Tak dlouho jsem byl plnej jeho zoufalý posedlosti touhle divnou bledou holkou s bolavýma očima, že jsem ji prostě nedokázal nesnášet.

Na letišti mi to udělala ještě těžší. Ta plechovka s colou mi přišla jako kus drátu, kterým mě k sobě připevnila. Jasně, možná ostnatýho, ale tím spíš se z toho nešlo vymotat.

A teď sedím ve čtvrtým podělaným letadle a místo, abych se konečně nacpal tou voňavou baštou, co před chvilkou rozvezli, protože mýmu mozku ráčilo docvaknout, že zhroucenej toho moc nezmůžu, ohlížím se nervózně na všechny strany a marně hledám Cullenovu novomanželku. Tomu malýmu blonďatýmu drábovi je to očividně fuk – jasně, nemá páru, jak dlouho řeší člověk běžně svý lidský potřeby. A navíc si je jistá, že tady jí opravdu neutečem. Zůstala netečná, i když jsem se zvednul já. Po minutě už mi letuška pomáhala vytahovat Bellu z mrňavého záchodku. Nejsem doktor, ale vážně nevypadla, že jen omdlela. Dýchala tak, že jsem to sotva postřeh, a na čele, který bylo tak divně studený a jako potažený voskem, jí vystoupily malé kapky potu.

Teď už i Jane vypadala zaujatě. Zhruba jako když se úchylný majitelce obludária chystaj exnout včera zaplacený siamský dvojčata. Nemluvila, jen syčela a zdálo se, že má v plánu bušit do Belly malýma, ale určitě zatraceně tvrdýma pěstičkama.

„Vrať se na svý místo!“ Odvyk jsem si dávat povely nahlas. Nebyl to špatnej pocit. Zvlášť když to očividně fungovalo. Na chvíli vykulila ty svoje… jak to jen nazvat a neurazit lidský pokolení… No v každým případě nasupeně vystrčila bradu – přesně jako malý vzteklý děcko – jenže tohle děcko bylo vážně pěkně zákeřný a nebezpečný – a rádoby hrdě odkráčela.

Mezitím zřejmě vyděšená letuška zapátrala v seznamu cestujících a za rukáv k nám vlekla nějakýho fešáčka, a druhá se mu snažila zezadu nacpat takovej ten lékařskej kufřík. Tenhle byl označenej stejně jako všechno v letadle, určitě byl součástí výbavy. Pokud je tohle doktor, tak určitě většinu svých pacientů viděl zatím v knížkách…

„Dobrý den, jsem Mark Field, jsem… lékař, můžu se podívat?“ Zřejmě nebylo těžký rozluštit můj výraz, protože hned pokračoval: „Vlastně mám pár týdnů po promoci a rozhodl jsem se trochu cestovat. Rio bylo fajn, ale na Kubu se opravdu těším, prý skutečný ráj…“ Zmlknul přesně ve chíli, kdy jsem zvedal pěst, abych mu ji nacpal do pusy.

Bleskově zhodnotil podlahu před záchodky, pak svoje bílé kalhoty a s povzdechem si kleknul k Belle. Hodil po mě pár otázek, ale asi i jemu po krátké prohlídce došlo, že si nezničil puky zbytečně. Prohrabal kufřík a s očividnou úlevou vytáhl malou ampulku.

Bella už se zdála z vosku celá, ten skorodoktor ani nemoh najít žílu, ale nakonec se povedlo. Poslal letušku pro dvě láhve vody a domluvil, že můžeme Bellu uložit do první třídy. Došlo mi, že je to jeho sedadlo – rychle z něj odložil rozečtenou knížku a světlé sako a sklopil ho do skoro vodorovné polohy. Bella se částečně probrala a zasténala.

„Běžte si sednout, zůstanu u ní.“ Zvažoval jsem to jen chvíli. Něco v jeho očích bylo po těch pár minutách jinak. Nejistě se na mě usmál, dal jí opatrně napít a znovu zkontroloval pulz. Na svý místo jsem se vracel klidnej. Aspoň v mezích možností.


xxx


Nová vlna bolesti mě probrala. Nebo to byla zima? Nebo ten zvláštní hluk zvenčí? Co je to? Hudba? Ale nějaký hluk se ozýval i tady, v místnosti. Bouchání. Křik. Opatrně jsem otevřela oči a pohnula hlavou správným směrem.

U starých, podivně vyřezávaných a evidentně velmi pevných dveří, stál zády ke mně nějaký chlápek, možná ještě kluk, v poněkud ušmudlaných bílých kalhotách, a zuřivě a zbytečně do těch dveří bušil.

„Pusťte mě ven! Co to děláte! Ona musí do nemocnice! Přece mě tady nebudete věznit!“

Znovu jsem zavřela oči. Neznala jsem ho, ale stejně mě bodlo u srdce z vědomí, že už je vlastně mrtvý.

 


předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

Bosorka

6)  Bosorka (22.06.2010 09:12)

A abys nebyla zklamaná - jo, přetrpěla jsem to až do konce :D :D :D

Bosorka

5)  Bosorka (22.06.2010 09:01)

Co mi to děláš s nervovou soustavou - nervová spojení mám zašmodrchané jak elektrické dráty po Katrině .
Chudák Sam....

Hanetka

4)  Hanetka (22.06.2010 08:43)

Ambro, pro svůj údiv
nenalézám slova,
vyjádřit svůj obdiv
chci ti zas a znova.
Máš tak skvěle, vážně,
slova zvolená,
dostáváš mě něžně
zas na kolena.


sakraprace

3)  sakraprace (22.06.2010 06:02)

Ambro, to bylo, bylo to naprosto geniální. Prožívat toto nucené cestování se Samem bylo strhující a dechberoucí. Ani nejsem schopna napsat víc, já ani nemám slov. Dokonalé

Bye

2)  Bye (22.06.2010 00:35)

ambro, na tohle se vyplatí čekat třeba... do rána?!
Bella a Sam. Takže jsem se nespletla.

"...můj život už nikdy nebude jen omylem vyrobenou částečkou šestimiliardového lidského puzzle." - Ty PROHNANÁ! To jsme přece všichni! Jen Ti tam přebývá slovo "omylem", protože tak to není.

Sama mám opravdu ráda. Učíš mě ho milovat? Jde Ti to.
K tomu jsem dospěla přes bod jedna.

A konec? Nojo, zase exclusive čokoláda, která zabíjí.
Semtex? Směšná hračka!

P.s.: Každičký písmenko je na svým místě (zatraceně dobře to víš). Ta dokonalost až bolí!

P.p.s.: Chci TVOJI KNIHU.

Karolka

1)  Karolka (22.06.2010 00:13)

Ježkovy voči, ambro!!! Ty musíš nutně napsat nějakou povídku o vlkouších! Takhle geniálního vlka jsem ještě nečetla! Nejlepší kapitola! Jsem úplně per plex!

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek