Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/vsechno,%20co%20bych%20si%20pral.jpg

Nerissa a ambra si vyměnily pár mailů a tohle z toho vzniklo. Obě jsou poněkud upovídané, takže svou jednorázovku rozdělily na dva díly. Dnes vám předkládají první část s přáním, ať nadcházející svátky prožijete s někým, s kým jste si vlastně vždycky přáli být...

Nečekejte žádné drama - má to být trocha čtení ke zpříjemnění nadcházejícího času, který nechceme rušit žádným stresem.

S láskou vaše Ner a am.

 

 

„Vánoce Vánoce přicházejí!“ zanotoval Emmett falešně mezi dveřmi, odhodil poslední krabici určenou na výzdobu našeho domu doprostřed obýváku a vytáhl z kapsy santovskou čepici. Začal lehce poskakovat a dál falešně prozpěvoval, jen přešel na Rolničky. Alice se zasmála a vytáhla z krabice barevná světýlka. V rychlosti je kolem Emmetta obtočila a zapojila do zásuvky. Ten se zarazil a pak se začal smát.
„Hele, Rose! Já svítím! Já svítím!“ vykřikoval nadšeně a Rosalie protočila oči. V myšlenkách jí proběhlo něco o infantilním chování, ale snažila se Emmettovi udělat radost a trochu křečovitě se usmála. Jasper a já jsme málem vyprskli, ale nakonec se nám podařilo udržet jen lehce pobavenou masku.
„Emmette, proboha! Co to zase děláš?!“ vykřikla Esme a vypojila světýlka ze zásuvky. Jasper Emmettovi poslal pořádnou dávku euforie a on, místo aby odpověděl Esme, se začal šíleně chechtat. Ta střelila pohledem ke mně a Jazzovi. Nevypadala zrovna jako mírumilovná matka. A důvod jejího rozčilení byl pochopitelný. Právě jsme se přistěhovali a ona se bála, že Emmett zase zbortí nějakou stěnu. Nejlépe nosnou. Jako minule.  
Alice ztuhla s nepřítomným výrazem v očích. Zase vize, ale tentokrát neškodná. Viděla spoustu světýlek a stánky. Mohl jsem tušit, že v tom budou nákupy.
„Miláčku, co jsi viděla?“ zeptal se jí s obavou v hlase Jasper.
„Všechny plány na večer si zrušte, jdeme ven!“ zavýskla radostně
„Jak ven, proč ven?“ Emmett se na ni nechápavě podíval a vymotával se ze  světýlek, která už bohužel nesvítila.
„Dneska jsou vánoční trhy!“ vysvětlila mu.
„Áha, tak my s Rose zůstaneme doma a ty si to tam dojdeš omrknout a pak nám řekneš, jaký to tam bylo, jo?“ Emmett už se těšil, jak budou mít dům pro sebe…
„Vy jdete taky!“ oznámila mu a zkazila mu tak plány. Mračil se na ni, ale Rose nevypadala, že by jí návštěva trhů nějak zvlášť vadila.
„Tak si to tam užijte.“ Chtěl jsem odejít k sobě do pokoje, ale ten malý skřítek mi v tom zabánil. Nebo se o to alespoň snažil.
„Ty jdeš taky!“
„Nejdu,“ odsekl jsem na schodech.
„Ale jdeš! Viděla jsem to!“ oháněla se svou schopností.
„Alice, nemůžeš vidět věci, o kterých jsem se ještě nerozhodl,“ připomenul jsem jí sarkasticky.
„Počkat, takže to znamená, že s Rose klidně můžem zůstat doma!“ zajásal Emmett a Alice ho zpražila pohledem. „Nebo radši půjdem, co říkáš, Rozinko?“ opravil svou odpověď tak, aby Alici vyhovovala. Na to, jak je obrovskej a silnej, je taky pěknej srab.
„Nebudeš přece doma sám!“ argumentovala Alice. Chtěl jsem odseknout něco ve smyslu, že bych jim stejně dělal jenom křena, ale napadla mě spásná myšlenka. Carlisle.
„Carlisle taky nejde!“ Vítězoslavně jsem se usmál, ale Alice byla o krok napřed. Vytáhla z kapsy mobil a vytočila Carlisleovo číslo. Telefon začal vyhrávat nahoře v pracovně.
„To snad není možný!“ vyjekla nevěřícně a vytřeštila oči. Emmett se začal strašlivě smát.
„Ahoj rodino!“ zavolal Carlisle ode dveří přesně v momentě, kdy se Alice rozhodla vytáčet číslo nemocnice.
„Carlisle? Že s námi půjdeš na vánoční trhy?! Prosím, prosím.“ Alice se na něj vrhla ještě mezi dveřmi. Viděl jsem v její nepozornosti jasnou šanci na útěk. Pomalu jsem se plížil k zadním dveřím a chtěl zmizet v lese na trošku delší lov. To, co se během téhle půlhodinky stalo, bylo jako scéna vystřižená z trapné komedie. Bohužel, předvánoční realita u Cullenů, a já už toho měl tak trochu plný zuby. Poskakující Emmett, vyhrožující Alice, pitomě se culící Jasper a sarkastická Rose. To všechno mi lezlo na nervy, i když svou rodinu miluju nadevše.
„Bacha Alice! Chce ti zdrhnout!“ prásknul mě Emmett a já chtě nechtě vyletěl z domu jako namydlený blesk. Ať je to jen noční můra! Ať je to jen hnusná, dlouhá, noční můra.

O hodinu později

„Já věděla, že s námi rád půjdeš!“ zašvitořila Alice a podávala mi bundu. Hlídala mě, abych opět neutekl. Zbytečně. Mužské osazenstvo naší rodiny mě střežilo jako oko v hlavě. V myšlenkách jsem jim četl škodolibost a u Carlislea i lítost.
„Hm,“ zabručel jsem při vystupování z auta. Před námi byly ty Aliciny trhy. 
Celé náměstí a přilehlé uličky zářily v záplavě barevných světýlek. Stánky, světýlka a malý skřítek, pobíhající mezi jednotlivými prodejci a nadšeně vykřikující a ukazující kolem sebe. Pardon, ten malý skřítek byla samozřejmě moje sestra Alice. Nakonec se jí to podařilo a vytáhla nás sem všechny. Nebyla za tím jen její záliba v nakupování - chtěla, abychom tady ve Forks líp zapadli, i když jsme se všude vždy snažili spíš o opak, protože se jí tu vážně líbilo. A její radost z vánočního trhu to jen potvrzovala.
„Neměla by trochu brzdit?“ zeptal jsem se Jaspera, ale ten jen s úsměvem zavrtěla hlavou.
„Byl to její nápad, tak ať si to užije,“ podpořila ji Esme. Ona měla radost už jen z toho, že jsme všichni pohromadě. Do Forks jsme se přistěhovali před pár dny, do školy nastoupíme až po Novém roce, ale i tak o nás už celé městečko vědělo téměř vše.  
„Ale stejně by měl ten skřítek ubrat. Vypadá to, jako bychom ji dnes poprvé vzali do města…“
„Emmette!“ zavrčela Rose, ale i tak se smála.
„No co, je to pravda. Jen se podívej! Lítá mezi stánky jak splašená slepice!“ obhajoval se Emmett a tak nějak se mu podařilo nás znovu rozesmát. Jen Alice se zasekla v půlce pohybu a střelila po něm pohledem. Ale podle myšlenek jsem věděl, že má z tohohle všeho tak velkou radost, že jí je dokonce i Emmett a jeho poznámky úplně ukradený. Přišla zpátky k nám, tedy spíš rovnou do otevřené náruče svého muže, který ji objal okolo pasu a s bradou na jejím rameni sledoval všechen ten mumraj kolem. Spokojeně se usmál a vlnu pohody postupně rozesílal všem ve svém okolí. Přesto jsem v jeho myšlenkách zachytil i stín strachu a pochybnosti. Jako pokaždé, když jsme vyrazili mezi víc lidí, zvažoval, jestli by nebylo lepší, kdyby odešel. Alice se k němu otočila čelem, upravila mu šálu a lehce ho líbla na tvář.
„Neboj, Jazzi. Nic se nestane, a kdyžtak tě Emmett sejme sněhovou koulí.“ Dotyčný se zazubil a s vážným výrazem přikývl.
„Když myslíš,“ zamumlal Jasper a pokrčil rameny.
„Vím!“ odpověděla mu se smíchem Alice. Záviděl jsem jim, že každý z nich někoho má, jen já jsem zůstal, jak říká Emmett, na ocet. Ale byl jsem svým způsobem i šťastný. Miloval jsem tyhle chvíle, které jsme všichni trávili spolu. Nikdo se nehádal, jen si všichni užívali ty klidné a tak lidské okamžiky. Ve vzduchu se vznášela těžká vůně pečených kaštanů, lehce nasládlá a alkoholová vůně punče a grogu. Vůně skořice, jehličí, sušeného ovoce na věncích… Dokonalá atmosféra Vánoc.

A dnes se zdála nabitá i něčím dalším. Nedokázal jsem to popsat, ale prostoupil mě pocit kouzla, které jde mimo mě, a přesto se mě nějak týká. I když jsem sem původně nechtěl a jehličí ve vlasech mě zrovna netěšilo, nakonec jsem v duchu uznal, že se mi tu líbí.


xxx


Polykala jsem slzy pokaždé, když jsem si na tu hádku vzpomněla. Mí rodiče používali od svého rozchodu Vánoce jako zbraň a mě jako munici. Tradiční hádka o to, s kým letos to dítě stráví svátky, vyvrcholila tentokrát máminým hysterickým záchvatem. Podřekla se před tátou, že je zasnoubená, a ten okamžitě využil situace a prohlásil, že jeho dcera nebude zpívat koledy s nějakým cizím chlapem. Přitom o Philovi věděl už dva roky, takže to pro něj až taková novinka nebyla, a chudák Phil je navíc vážně fajn. Už jen proto, že snese mou mámu dýl než tři dny po sobě.

A tak jsem se letos poprvé vzbouřila. Vyrvala jsem mámě telefon a křičela střídavě na ni – naživo – a na tátu – do sluchátka – že jestli se do dvou minut nedohodnou jako slušní lidi, strávím svátky jako Santova pomocnice u Armády spásy a domů se vrátím začátkem ledna.

Dohodli se. V klidu, i když zase nedospěle. Losovali. Losovali o mě. Přestože jsem na ty scény mohla být zvyklá, tentokrát mě to vzalo nějak víc. Něco bylo jinak. Něco podstatného se změnilo. Možná já?

Korunu tomu všemu nasadil táta, když mi po mém příletu oznámil, že má nepřetržitou osmačtyřicetihodinovou službu – pokud chce mít na Štědrý den volno. Takže jsem sotva stihla vybalit pár věcí a už mě předával do péče Jessicy Stanlyové – té holky, se kterou jsem se naposledy viděla před desíti lety. Byla mi protivná úplně stejně jako tehdy. Jenže měla novou bundu a její kámoška Lauren domácí vězení. A Jess nutně potřebovala někoho, kdo by jí dělal křoví na místních vánočních trzích, kde tu bundu plánovala předvést.

Táta skoro poskakoval nadšením, že si báječně užiju vánoční atmosféru, i když já bych tisíckrát raději zalezla pod deku s rozečtenou knížkou.

Jenže nebylo úniku. A tak jsem se brodila rozšlapaným sněhem a chabě se snažila odpovídat na Jessičiny nekonečné otázky ohledně života ve velkoměstě. Po půl hodině naštěstí usoudila, že jsem naprosto nezajímavý exemplář velkoměstské buranky a bavila se pokřikováním na všechny známé, které zahlédla v davu.

Nakonec mě zachránilo, že jsme potkaly Mika Newtona. Normálně si asi držel Jess od těla, ale očividně měl v sobě pár skleniček punče a nutně se potřeboval s někým objímat. Tak to viděla Jessica. Mně se zdálo, že se hlavně potřebuje o někoho opřít. Vymluvila jsem se, že si chci obejít krámky s keramikou, a tak jsme si daly sraz za hodinu na stejném místě.

Po půl minutě jsem toho litovala. Když jsem nemusela sledovat Jessičina záda, najednou jsem mnohem ostřeji vnímala všechny ty spokojené páry a rodinky. Já jako trosečník, tisíce kilometrů od domova, sama, zmrzlá a opuštěná…

Díky tomuhle rozpoložení jsem je poprvé uviděla jen rozmazaně. Slzná clona trochu tlumila účinek emocí z první ruky.

Stáli pod rozsvíceným stromem a zdálo se, že se všichni třpytí jako ozdoby na něm. Na první pohled jen rozesmátá skupinka mladých, ale vyzařovalo z nich něco… Ne, rozhodně to byla nějaká velká rodina. Možná sourozenci, co se sjeli na svátky. A každý se svým partnerem.

Tedy až na jednu výjimku.

Zůstala jsem stát v úzké uličce mezi stánky a zírala na ně. Na něj. Probralo mě, až když mi někdo postižený podobně jako Mike vylil půl kelímku horkého punče na ruku. Jako vždycky jsem na místní zimu byla špatně vybavená a tenká bavlněná rukavice okamžitě vsákla horkou tekutinu. Neovládla jsem tichý výkřik.

Rozhodně tichý, o tom jsem byla přesvědčená, přesto jsem zaregistrovala, že se celá ta dokonalá třpytivá skupinka jako na povel otočila mým směrem. Ne, ne mým směrem, okamžitě mě přesně zaměřili. Všichni. Bezdůvodně jsem zpanikařila, odstrčila ochmelku, který se mi pokoušel nemotorně omlouvat, a vyrazila jsem pryč. Instinktivně rovnou za nosem. Nacpala jsem se mezi dva stánky a doufala, že zmizím v další uličce.

Určitě si všimli, že na ně zírám, proto mě tak rychle objevili v davu, letělo mi hlavou. A díky pocitu trapnosti, který mě ovládl, pro mě nezvyklé rychlosti, kterou jsem nabrala, a hlavně díky té divné špinavé bílé hmotě pod nohama jsem přehlídla, že stánky stojí na vyvýšeném chodníku a sotva metr za nimi je prudký sešup dolů.

Ano, barevná světýlka a lucerničky jsou kouzelné. Jenže pod nohy si s nimi člověk moc neposvítí. Udělala jsem třetí rázný krok a pod mou ráznou pravou nohou najednou nebylo nic.

Letěla jsem a ještě během letu se mi na okamžik zdálo, že to leknutí je určitě horší než bolest, která musí po dopadu zákonitě přijít.

Spletla jsem se. Slyšela jsem, jak to křuplo.

A pak jsem zařvala. Tentokrát rozhodně ne tiše.

Na další výkřik jsem neměla sílu. Bolest mě úplně ovládla. Barevná světýlka kolem mě se podivně roztančila a jen na chvilku se mezi nimi mihla povědomá tvář.

„Slečno, jsem lékař, vezmeme vás do nemocnice.“


xxx


Uslyšel jsem lehké syknutí a automaticky se otočil tím směrem. Díval jsem se přímo do čokoládově hnědých očí nějaké dívky. Ale než jsem si ji stačil pořádně prohlídnout, sklopila pohled, otočila se zády a spěchala pryč. Bylo mi to… líto.
Neuběhly ani tři minuty a mezi stánky se ozval výkřik. Carlisleův doktorský instinkt jej okamžitě vystřelil tím směrem, my ostatní šli trochu pomaleji za ním. Alice měla na tváři potutelný a téměř nepatrný úsměv a v myšlenkách pečlivě analyzovala týden módy v Paříži.
Carlisle si rychle klekl k dívce, ležící na zemi, pro ni jistě neznatelnými dotyky zkontroloval její nohu a pak pronesl svou obvyklou větu: „Slečno, jsem lékař, vezmeme vás do nemocnice.“ Vzápětí vytahoval mobil a volal na recepci místní nemocnice, aby ohlásil příjem.
„Emmette, prosím, odnes ji do mého auta. Ale opatrně, ano? Pravděpodobně má něco zlomeného,“ upozornil Carlisle Emma, když bral dívku trochu neohrabaně do náruče. Rose na protest potichu zavrčela, ale Esmein pohled ji umlčel. Jasper se odklidil někam pryč, bál se, že by jí mohl nějak ublížit, kdyby byla až příliš lákavá.
Zíral jsem na Emmettova záda, jak odnáší cizí dívku a v srdci mě bodl osten závisti. Proč nemůžu být na jeho místě? Samozřejmě, neměl jsem postavu na to, aby vypadalo úplně přirozeně, že někoho s lehkostí nesu pár set metrů, ale rozum v tuto chvíli mé pocity prostě úplně nezvládal.
„Rose, uklidni se. Emmett ji tam jen donese a hned se vrátí!“ snažila se Esme utišit Rosalii a zároveň tak ztišit její vrčení.
„Jen se mi nelíbí, že se nám do toho zase někdo přimotal a rozbil tak chvilku rodinné pohody,“ odpověděla naštvaně. Nedokázal jsem je dál poslouchat a zmizel uličkou mezi stánky. Zastrčil jsem si ruce do kapes a ještě víc se schoulil do bundy. Lidské gesto. Spousta takových gest už nám nejednou zachránila „kůži“.

Jen tak jsem se potloukal mezi stánky a sem tam se podíval na zboží. V hlavě jsem měl stále jen její obličej stažený bolesti. Ten obličej… Už jsem ho někde zahlédl. Ta dívka, kterou vezl Carlisle do nemocnice, byla ta samá, která na nás předtím tak nevěřícně zírala. Bezvýznamná náhoda nebo jen hloupá hra osudu. Teď bude muset být celé svátky doma, i když to není zas tak špatné… pro lidi.
Ale i když jsme tu žili krátce, ta dívka tu nebyla o nic déle. Během pár výjezdů do města a do školy už jsem stačil podle myšlenek poznat většinu obyvatel Forks, ale ona mezi nimi nikdy nebyla a ani se neobjevila v něčích myšlenkách.

Ale její mysl… počkat! Já vlastně nic neslyšel! Jako by nad ničím nepřemýšlela, ale určitě musela přemýšlet alespoň o bolesti, pokud nebyla v bezvědomí, a to nebyla.
Její mysl prostě byla tichá. Nic. I při našem prvním setkání u stromečku, i při tom druhém, kdy ležela na studené zemi a Carlisle kontroloval její nohu.

To, že jsem neslyšel její myšlenky, mě podivně dráždilo. Dráždila mě nevědomost! Ale proč se vlastně starám o mysl nějaké holky, která se nám prostě náhodně připletla do cesty? Teda ne nám, ale Carlisleovi.
Vztekle jsem kopnul do obrovské sněhové koule na chodníku před parkem – zřejmě byla připravená jako základna pro stavbu přerostlého sněhuláka - a ta se rozletěla na zářivý mrazivý gejzír. Rychle jsem se ohlédl kolem sebe, jestli mě nikdo neviděl. Uf, naštěstí nikde nikdo.

Zatoulal jsem se moc daleko. Jak od trhů, tak v myšlenkách. V životě jsem nevěnoval žádnému člověku tolik pozornosti. Maximálně tomu, kdo nás mohl nějak prokouknout. A to se nestávalo moc často. Ta dívka byla prostě zvláštní. A ještě zvláštnější bylo to, že jsem ji nemohl dostat z hlavy. Zatraceně a to jsem ji viděl jenom dvakrát! Stejně mi ze života zmizí tak rychle, jako se objevila. Jako každý jiný člověk. Tohle je prostě pro nás, upíry, normální. Potkáváme lidi a pár let nato někde zahlédneme jejich hroby. Jenže tahle dívka byla opravdu moc zvláštní…


xxx


Nenáviděla jsem nemocnice. I když po koňské dávce něčeho proti bolesti mi to bylo tak nějak jedno. Tu ironii jsem si ale uvědomovala. Nakonec mě ošetřuje jeden z lidí, kvůli kterým se mi to vlastně stalo.

Táta dorazil o hodinu později a tvářil se, jako by za můj úraz mohl on.

„Neměl jsem tě pouštět samotnou,“ skuhral skoro bez přestání.

„Tati, není mi pět, tohle se mi bude dít i v padesáti. I potom budeš chtít brát vinu na sebe?“ Sotva jsem mumlala – pusa a jazyk byly díky sedativům poněkud mimo provoz.

„No vím, jak jsi… jakou máš občas smůlu a klidně tě pošlu do takové sněhové záplavy, i když na sníh nejsi vůbec zvyklá,“ brblal dál.

Do dveří nakoukl ten moc mladý a na doktora prostě až moc hezký zachránce. Říkala jsem si, jestli ho někdy napadlo, že se se svým obličejem nikdy nemůže dopídit skutečné tepové frekvence u pacientek.

„Dobrý den, šerife, ještě se neznáme. Doktor Cullen, jsem tu nový a připletl jsem se k té nehodě.“ Snažil se o vážný výraz, ale kdovíproč mu při slově nehoda zacukaly koutky. Protiva!

„Ach, doktore, aspoň jednou měla ta moje holka štěstí v neštěstí. Sestra říkala, že je to nekomplikovaná zlomenina. Jak dlouho tu bude muset zůstat?“ Zdálo se, že tátu skutečně mrzí, že nakonec z těch našich společných svátků nic nebude. Jenže doktor Cullen to neviděl tak tragicky:

„Jak říkala sestra, šerife, naprosto čistá zlomenina. Necháme si ji tu přes noc, a pokud se něco nezkomplikuje, můžete si Bellu ráno odvézt domů.“ Ráno? Ušklíbla jsem se. Táta se nervózně poškrábal na hlavě.

„No, popravdě… Zítra mám ještě celý den službu a takhle narychlo k Belle nikoho neseženu. A obzvlášť ne před svátky.“ Bylo mi ho skoro líto. Skoro. To má za to dohadování s mamkou.

Doktor se zatvářil nerozhodně, ale zřejmě mi nechtěl způsobit citovou újmu, takže se nakonec překonal:

„Fajn, je to na mou zodpovědnost. Ale do večera maximálně.“

„Dohodnuto,“ vydechl s úlevou táta. Připadala jsem si jako nechtěný pes.

Ale další večer se neukázal. Seděla jsem u přijímacího pultu, oblečená v rozpáraných a sešpendlených džínách, z kterých vykukovala sádra, a snažila se nebrečet. Tátův pozdní příchod, studený a na svátky nepřipravený domov a moje fyzická neschopnost – to všechno mě dostalo až moc blízko k hranici sebelítosti.

Mezi dveřmi se objevil doktor Cullen. Měl na sobě kabát a telefonoval. Podle jeho úsměvu zřejmě s manželkou nebo přítelkyní. Prošel kolem mě, lehkým kývnutím mě pozdravil a pokračoval k východu. Odvrátila jsem hlavu, abych se nemusela dívat na jeho mizející záda. Proto jsem nadskočila leknutím, když najednou dřepěl vedle mého vozíku.

„Bello, zavolal aspoň?“ zeptal se tiše, aby nás sestra za přepážkou neslyšela. Jen jsem zavrtěla hlavou. Věděla jsem, že pokud promluvím, slzy už nezadržím. Odhodlaně si povzdychl a posadil se na lavici vedle mě.

„Počkám s vámi,“ řekl rozhodně. Ale i kdyby zněl míň radikálně, nehádala bych se s ním.

O hodinu později – stihli jsme toho o mně probrat tolik, co se mi s tátou nepovedlo za posledních pět let – vyťukal číslo na stanici. Nemluvil, jen vážně přikyvoval. Pak se otočil ke mně.

„Měli jsme zavolat dávno. Váš otec se sem nedovolal a pak už neměl čas. Všechny policisty, hasiče i záchranáře odvolali k hledání nějakých ztracených turistů. Na východě v horách v noci proběhla sněhová bouře a dvě rodiny pohřešují své děti s jejich partnery. Co teď?“ zeptal se nejistě. Pokrčila jsem rameny.

„Asi musím zůstat tady,“ hlesla jsem odevzdaně. Nespokojeně zavrtěl hlavou. Přemýšlel sotva minutu, pak se usmál, upravil mi na kolenou deku a postrčil mě směrem k výtahu. Mezitím znovu telefonoval:

„Esme? Miláčku, promiň mi zdržení. Mám dobrou zprávu. Dnes večer a nejspíš i zítra budeme mít hosta. Bella, správně, ano, jistěže je to ta milá dívka z trhů,“ zasmál se.

Styděla jsem se přiznat to i sama sobě. Hrozně se mi ulevilo. Dokonce jsem se k nim těšila. Byla jsem trochu zvědavá. A hodně napjatá. Jak budou vypadat při normálním světle? A co on? Bude si pamatovat, jak hloupě jsem na něj zírala?

A proč si, proboha, přeju, aby si to pamatoval?


xxx


„Děcka, budeme mít návštěvu,“ oznámila vesele Esme mezi dveřmi do kuchyně.
„Budeme mít návštěvu!“ jásala Alice. Chtěl se k ní přidat i Emmett, ale toho od jásotu odradil ledový pohled jeho ženy.
„Budeme mít návštěvu,“ konstatovali Rose a Jasper otráveně. Alice po Jasperovi střelila naštvaným pohledem a ten jen pokrčil rameny. Chtěl vyslovit něco o vlastním názoru, ale radši mlčel.
„Kdo přijede?“ zeptal jsem se.
„Ta dívka z trhů, Bella. Carlisle mi volal. Nemá kam jít na Vánoce a v nemocnici zůstat nemůže.“ Z Esme vyzařovala spokojenost a v myšlenkách si plánovala, co všechno té neznámé uvaří. A doufala, že se jí tu bude líbit.
„Ale může tam zůstat,“ oponovala jí vztekle Rose. „Esme, nemůžeš domů přitáhnout každého, kdo nemá kam jít.“
„Ale ano! Jestli se ti to nelíbí, můžeš jít pryč,“ odsekla jí Esme a všichni vyvalili oči na srdce naší rodiny. Rosalie právě vytočila naši milující mámu!
„A pokud je to nekomplikovaná zlomenina, žádné obavy, že jí ublížíš, Jaspere. Takže tady bude a basta. Komu se to nelíbí, támhle jsou dveře a může svátky trávit venku v lese!“ Esme pokynula rukou ke dveřím, otočila se na podpatku a zamířila do kuchyně. Chtěla oprášit svoje kuchařské umění. Všichni zírali na místo, kde ještě před chvilkou stála.
„Fíha, Rose, seš borec. Naštvat Esme se nepovede ani mně!“ Emmett se očividně bavil, narozdíl od ostatních, jak jinak. Rose se teď naštvala ještě víc a opravdu utekla ven. Jasper o tom na chvilku uvažoval taky, protože se vážně bál, jestli jí nějak neublíží. Ale pokud říkala Esme, že ne, tak ne. A taky nechtěl zklamat Alici, protože ta se na tu dívku nevysvětlitelně těšila. Počkat… Esme říkala, že s Carlislem přijede ta dívka, kterou jsme potkali na trzích. Ta dívka, která na nás předtím zírala, když jsme stáli pod rozsvíceným stromem. Ta nečitelná, tichá dívka…  Tak to budou zajímavé svátky. A když zajímavé, tak opravdu zajímavé. Emmett poprvé nestál na straně Rose a ta ve své neochotě pustit někoho do rodiny zůstala sama.  A já se nemohl rozhodnout, jestli se mám těšit, nebo ne.
Kdykoliv jsem si vybavil její tvář, toužil jsem ji znovu vidět. Jenže jsem věděl, že toužím po nemožném. Ani jsem nevěděl, jestli si mě pamatuje. Vždyť mě jenom zahlédla. Zato já si ji pamatoval dokonale. Její čokoládově hnědé oči, rychlé zmizení, a pak už jen její obličej zkřivený bolestí. A dospěl jsem k rozhodnutí. Na její návštěvu se vlastně těším…
Alice se v křesle spokojeně usmála a dál se v myšlenkách věnovala plánování dokonalých Vánoc. Letos nechtěla nic přehnaného, vyumělkovaného, nic moc dokonalého, chtěla, abychom prostě byli spolu. Ale na pořádně ozdobeném stromečku trvala. Jasper seděl na gauči, absolutně pod vlivem své ženy se spokojeně culil a Emmett si z něj v myšlenkách dělal srandu, že vypadá jako zfetovanej. Ale bál se i o Rose. Ne o to, jestli se jí něco stane, ale jestli s ním ještě vůbec někdy promluví. A Rose byla příliš daleko na to, abych ji zaslechl. Ale zaslechl jsem něco jiného.
Carlisleovo auto už parkovalo před domem a právě z kufru auta vytahoval vozík pro Bellu. Ale pak si uvědomil, že je to stejně do schodů, tak svou pacientku vzal do náruče a přes její veškeré protesty ji nesl k hlavním dveřím. Esme už tam stála a se spokojeným úsměvem se rozhlédla po obýváku. Tušila, že tu Rose nebude, ale v tuhle chvíli jí to nijak nevadilo.
V okamžiku, kdy se ozvalo tiché zaklepání, Esme otvírala dveře. V nich stál Carlisle, který se snažil vypadat přirozeně a proto lehce funěl. Ale v myšlenkách se dobře bavil. Hlavně Bellinými rozpaky.
„Dobrý večer,“ špitla potichu Bella a ještě více zrudla. Emmett se začal pochechtávat.
„Vítej u nás, Bello,“ ujala se představování mamka. „ Já jsem Esme a tohle,“ mávla rukou směrem k našemu společenství na gauči, „ jsou moje a Carlisleovy děti. Alice, Jasper, Emmett a Edward,“ představila nás.  
„Těší mě,“ kuňkla. Konečně zvedla oči od podlahy, přelítla nás rozpačitým pohledem a nakonec se zastavila u mě. Všichni jsme slyšeli, jak jí zrychlilo srdce, a bylo strašně těžké předstírat, že je všechno normální. Jen Alice se rozhodla využít nové informace. „Edwarde, Carlisle by potřeboval vystřídat. Vezmeš, prosím, Bellu do jejího pokoje?“ Bellino srdce po předchozím sprintu na okamžik úplně vynechalo. Doširoka otevřela oči a zalapala po dechu. Ovládla mě podivná kombinace radosti a strachu. Tady, kde nebyly davy svědků, jsem nemusel až tak předstírat, že ji neunesu. Bál jsem se ale, že když se jí dotknu, stane se něco, co už nepůjde změnit. Něco neodvratného. Zásadního. Nadechl jsem se a udělal první krok směrem k ní.


xxx


Když mě vzal opatrně do náruče, na chvilku jsem si hrozně přála vypařit se. Zmizet. Vymazat celou tu trapnou epizodu ukončenou tím, že si mě dva cizí lidi předávají jako ztracený batoh. Jenže pak jsem zblízka ucítila jeho vůni. A i když účinek sedativ dávno vyprchal, na okamžik jsem byla znovu naprosto omámená. Nikdy jsem se nesetkala s podobnou vůní. Nikdy jsem se ani nepřiblížila podobným pocitům. A vůbec se mi nechtělo zkoumat, co se to se mnou vlastně děje. Jen jsem toužila, aby cesta do mého prozatímního pokoje trvala věčnost.

Pomalu vyšel schody – zdálo se, že se ani nezadýchal – a zastavil u předposledních dveří na patře.

„Tady je můj pokoj,“ kývnul k nim hlavou a přešel pár kroků k sousedním dveřím. Loktem je bleskově otevřel a vešel i se mnou dovnitř. Zastavili jsme se na prahu nádherného velkého pokoje, kterému dominovala široká masivní postel. „A tohle je zatím tvoje království.“ Na chvilku se zarazil, pak se mi zkoumavě podíval do očí a tiše dodal: „Na jak dlouho budeš potřebovat. Nebo chtít…“

Zaryla jsem nehty do dlaní, abych ovládla náhlou touhu obejmout ho kolem krku a přitáhnout si ho k sobě. Jsem normální? Vždyť ho vůbec neznám… Je to jako nějaká chemická reakce, jako by vyzařoval něco, co mě k němu táhne s děsivou nevyhnutelností. Rychle jsem se dvakrát za sebou prodýchla. Klid, Bello, táta si tě tu zítra, nejpozději pozítří vyzvedne, pak odjedeš domů a už ho nejspíš nikdy neuvidíš.

Jen při té myšlence mě bodlo u srdce.

Opatrně, skoro něžně mě posadil na kraj postele a zraněnou nohu zvedl nahoru. Záda mi podložil polštáři. Usmál se na mě. „Za chvilku ti Alice přijde pomoct s koupelnou,“ kývl k úzkým bílým dveřím v rohu pokoje. Na okamžik vypadal rozpačitě. „A Esme už chystá večeři, nemůže se dočkat, až ji pochválí někdo nový. My už ji moc nedokážeme ocenit.“

Otočil se a odcházel. Ve chvíli, kdy vzal za kliku, jsem to nevydržela. „A ty za mnou ještě přijdeš, Edwarde?“ Na vteřinu strnul, pak se ke mně pomalu otočil. Na tváři měl zvláštní, nečitelný výraz.

„Chceš, abych přišel?“ zašeptal. Jen jsem němě přikývla. Znovu se jemně pousmál. „Fajn a přinesu ti nějaké knížky a cédéčka,“ odlehčil trochu napjatou atmosféru.

Po jeho odchodu jsem se pokoušela vzpamatovat se. Brát to racionálně. Uklidnit se. Znovu jsem si opakovala, že si mě táta další den vyzvedne a odveze domů.

Jenže nakonec dopadlo všechno jinak. Táta byl ve skupině, která našla ty ztracené turisty. Schovali se do skalní průrvy, což znamenalo, že přežili bouři ve zdraví, ale najít je bylo skoro nemožné. Ovšem Charlie Swan se nevzdává. A tak hledal bez odpočinku, bez toho, že by si vyměnil promáčené boty a přidal další vrstvu prádla.

Skončil ve stejné nemocnici, z které mě trochu potupně vyhnali. Jeho nikdo nevyháněl. Jenže jeho zápal plic byl mnohem horší než moje nekomplikovaná zlomenina.

Přesto jsem netušila, že mám před sebou celé dva týdny v tom krásném domě. S těmi zvláštními krásnými lidmi.

Dva týdny s ním.


xxx


Nesl jsem v náruči ten největší poklad. Červenající se a poněkud vyplašený poklad. Bella. Ničeho dokonalejšího jsem se nikdy během své dlouhé existence nedotýkal. Ale byla to jen chvilka, malý záblesk, pak jsem ji musel položit na postel a odejít. Jenže mě opět zaskočila. Díky tichosti její mysli se jí povedlo to, co nikomu už dlouho ne. Překvapila mě. Chce, abych za ní přišel! Málem jsem si na místě poskočil, ale ovládl jsem se. Z toho návalu radosti a štěstí jsem jí věnoval jenom chabý úsměv.
A ještě větší radost mi o něco později udělala zpráva, že tu zůstane déle. Ne, že bych jejímu otci přál pobyt v nemocnici, ale byl jsem přímo nadšený z její přítomnosti. Ostatní z rodiny nade mnou jen nechápavě vrtěli hlavou, jen Alice a Esme měly na tváři spokojený úsměv. Alice možná něco viděla, ale své myšlenky si chránila opravdu dobře a Esme? Ta byla prostě jen spokojená. Konečně se využijí ty zásoby, co máme doma kvůli dokonalému krytí. A Bella se jí líbila. Byla podle ní milá a slušná dívka. Přála by mi, abych takovou jednou potkal.

Nesl jsem Belle nějaké knížky, jak jsem jí slíbil. Lehce jsem zaťukal na dveře a přelila se přese mě vlna nervozity. O čem s ní mám mluvit? Bude si se mnou vůbec chtít povídat? Nebyl jí někdo jiný z naší rodiny příjemnější? Třeba Alice, se kterou už mluvila… Nic, z místnosti se ozýval jen tlukot jejího srdce a hluboké oddechování. Spí…
Vzal jsem za kliku a nakoukl dovnitř. Lampička svítila a ona se před světlem schovala pod přikrývku. Asi toho na ni dneska bylo trochu moc. Přešel jsem místnost a zhasnul lampičku. Klubíčko pod peřinou se zavrtělo a převrátilo na druhý bok. Přitom si mimoděk odkryla obličej. Na tváři měla spokojený úsměv. Možná se jí něco hezkého zdálo. Nebo se jí zdálo o někom. O nějakém chlapci.
Projel mnou osten jakéhosi hněvu. Ne na Bellu, ale na toho, kdo se jí vkrádá do snů. Možná i do srdce… Chtěl jsem odejít. Nejenom z téhle místnosti, ale i z jejího života. Možná bych mohl odjet do Denali a vymluvit se na přítelkyni, která odjela domů a po které se mi strašně stýská. Lež, Tanya by sice byla ráda, že mě vidí, ale moc dobře jsem věděl, že já bych to s ní nevydržel.
„Nechoď,“ zašeptala. Strnul jsem na místě a otočil se čelem k ní. Ležela na posteli, oči zavřené a ve tváři měla vepsaný strach. Ale jestli není vzhůru, znamená to, že mluví ze spaní! A že od ní někdo odchází… Sice jen ve snu, ale odchází a jí se to zřejmě nelíbí.
„Edwarde, nechoď,“ zamumlala a obrátila se na druhý bok. Strnule jsem na ni zíral, ale pak jsem jen zavrtěl hlavou. Bůh ví, kolik kluků, kteří mají stejné jméno jako já, zná. Třeba volala někoho jiného. Naposledy jsem se na ni podíval a pak už za sebou zavíral dveře. Chtěl jsem odejít dolů do obýváku, ale když jsem se otočil, narazil jsem do Alice, která mě propalovala zkoumavým pohledem.
„Nechceš odjet, že ne?“ zeptala se podezřívavě. Zhluboka jsem se nadechl a pak i vydechl.
„Bude to tak lepší, Alice!“ zašeptal jsem, abych neprobudil spící Bellu.
„Pro koho? Edwarde, budou Vánoce! Nemůžeš Esme odjet o svátcích! A před Bellou přece nechceš utíkat, že ne?“ Alice měla pravdu a moc dobře to věděla.
„Jednou by to Esme přežila.“ Ale ona už moc dobře věděla, že tady zůstanu.
„Jednou jo, ale ne letos.“ Lehce se zasmála. „A tak trošku vím, že dostaneš úžasný dárek, takže být tebou, opravdu nikam nemizím. A myslím, že bys Belle měl donést i ty knížky. Nebo jí je tam aspoň nechat, když spí. Určitě ji tvůj výběr potěší. Romeo a Julie, tak romantické,“ povzdechla si Alice. Podfukářka jedna malá! Ale stejně ji mám rád. A možná měla i pravdu. A taky si dobře chránila myšlenky. Každopádně jsem přikývl a znovu jsem potichu otvíral dveře do Bellina pokoje.
Došel jsem ke stolu a položil knížky. Chtěl jsem hned odejít, ale stejně jsem svůj pohled stočil k posteli. Opět měla na tváři spokojený úsměv.

V tom okamžiku jsem si byl jistý. Nedokážu odjet…

 

 


2. část

 

Povídky od Nerissy

Povídky od ambry

 

 

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

kajka

22)  kajka (25.02.2016 13:14)

Šmankote, to je tak kouzelný! Romantika jako blázen!

21)  danje (14.11.2013 22:56)

kajka

20)  kajka (31.03.2012 09:50)

Tak teď bych si strašně moc přála, aby tu byl smajlík přesně kopírující můj výraz. Mám úsměv od ucha k uchu, drží na mé puse už tak dlouho, až dostávám křeče do tváří a jsem totálně okouzlená. Ta láskyplná, něžná a vtipná povídka mě úplně pohltila. A to ani nejsou Vánoce! Krásná pohádka. Děkuju oběma. Před čtením druhé části si musím dát malou pauzu, aby mi ten připitomělý obličej nezůstal navždycky. Mám vás ráda, holky!

19)  ireen (10.03.2012 22:10)

Děvčata. Vánoce právě nejsou, ale já je mám a to díky Vám. Edward a Bella, nadějný konec - to je vždycky dobrá volba. Díky!

magorka

18)  magorka (23.02.2011 14:14)

Holky, Vy jste stejně báječní skřítci jako moje babička, která si vždycky s takovým roztomilým začervenáním zhruba v půlce května vzpomněla, že nám nedala pod stromeček nějaký obvzlášť dobře ukrytý dárek. Je fajn, mít vánoce několikrát ročně. Teď mám stejný pocit, a to ikdyž si za opožděný "vánoční dárek" můžu jen a jen já sama
:) :) :) dokonce i to zatrachtilé počasí dělá co může, aby bylo jak se patří zimní. Někdy je prostě fajn mít zpoždění (se čtením)

Silvaren

17)  Silvaren (03.01.2011 11:03)

áách krásná romanťárna, úplně se rozpouštím a strašně jim to přeju. Krásné, díky

Nosska

16)  Nosska (26.12.2010 21:23)

Jéééé to je správná vánoční romantika, už aby tu bylo pokračování

ambra

15)  ambra (25.12.2010 21:03)

Děkujeme hrozně moc za krásné komentáře!!! Pokráčko samo vázne na mně, ale zítra "dodělám" poslední návštěvy a zaberem!!! ;) Díky, ženy a dívky, vážně moc.

Janeba

14)  Janeba (25.12.2010 15:47)

Tak dámy, povedlo se vám překrásné vánoční pohlazení! Jste báječné kouzelnice a já vám přeji pohodové svátky, spoustu báječných nápadů a mejlů! Děkuji!!!
P.S. A kdy bude ta druhá část?!!

Lioness

13)  Lioness (25.12.2010 11:52)

Drahá NerAm,
nejdřívě bych Ti/Vám chtěla poděkovat, že jsem si to mohla přečíst. Protože tohle je rozhodně a jednoznačně ta nejlepší vánoční povídka na tomto webu (alespoň pro mě). Byla tak krásná, něžná, vtipná, ale zároveň trochu nešťastná a s kouskem stresu ve svém jádru.
Chudák Bella si ani neužije Vánoce (jak to chviličku vypadá): rodiče se chovají jako malé děti, pak si zlomí nohu a nakonec zalehne Charlie. Ále! To byste to nesměly psát vy... Přichází šťastný obrat ležící na bedrech laskavého Carlislea a vypočítavé Alice (mrcha!... zlatíčko!).
A Edward... Chudák chlapec, ani netuší, co na něj čeká. A že si dárek od Alice ani nebude muset rozbalovat (maximálně ho bude moci svlíkat pohledem).
...
A nyní, po tom, co jsem ze sebe vypustila tu růžovou mlhu, co se nazývala mou náladou...
Bych Ti/Vám chtěla vynadat. Já chci druhou část! Hned! Copak se tohle dělá, ještě k tomu na Vánoce? Potřebuju druhou část! (Mimochodem, já vím, že nejsem tak úplně v pořádku.)
Krásné svátky,
Vaše oddaná Lioness

Lenka326

12)  Lenka326 (24.12.2010 15:34)

Krásné, kouzelné, skvělý vánoční dárek . Těšín se na druhou polovinu, lásky a romantiky není nikdy dost. A hlavně o Vánocích

Carlie

11)  Carlie (24.12.2010 10:26)

Ambři a Nerissko
E+B to je jednoduše to, co k vánočním příběhům patří, díky moc za tenhle váš dáreček, spolupachatelky :-)
Těším se na další část :-)
A jen několik úryvků za všechny dokonalé hlášky:
"Stánky, světýlka a malý skřítek, pobíhající mezi jednotlivými prodejci a nadšeně vykřikující a ukazující kolem sebe. Pardon, ten malý skřítek byla samozřejmě moje sestra Alice."
"...a nutně se potřeboval s někým objímat. Tak to viděla Jessica. Mně se zdálo, že se hlavně potřebuje o někoho opřít." :D
"Do dveří nakoukl ten moc mladý a na doktora prostě až moc hezký zachránce. Říkala jsem si, jestli ho někdy napadlo, že se se svým obličejem nikdy nemůže dopídit skutečné tepové frekvence u pacientek." Aaaaaaaah
No a celé to příjemné chvění mezi Edwardem a Bellou , prostě krásné vánoční pohlazení

Ewik

10)  Ewik (24.12.2010 10:21)

Nádherné
Klaním se Vám a těším se na druhou část.

Hanetka

9)  Hanetka (24.12.2010 07:45)

Jé, já chci taky takové maily... A mockrát děkuju. Tohle mě alespoň trochu nastartovalo do Štědrého dne. Jsem ulítaná jako pes, něco na mě leze, před sebou vidinu závěrečného maratónu, ale teď zrovna mám na tváři připitomělý úsměv a je mi krásně. Díky!

MisaBells

8)  MisaBells (24.12.2010 06:32)

Milé dámy, kvůli téhle povídce stojí za to, přijít do práce pozdě! Tohle bylo jako úsměv dokonalýho chlapa! (Vánoční múza funguje! To jsou slova, co? ) Ale vážně! Třásla se mi kolena, podlomily kotníky a na tváři jsem měla přilepení retardovaný škleb v podobě úsměvu. Moc vám za to děkuju!

Yasmini

7)  Yasmini (24.12.2010 01:03)

Holky jste kouzelnice. Díky za Váš dárek k Vánocům. Jem to ale já provás nic nemám. Tak jen a pouze do rytmu koled tleskám.
Těším se na druhý díl.
S Y.
PS: Krásné svátky.

Abera

6)  Abera (24.12.2010 00:59)

eMuska

5)  eMuska (24.12.2010 00:03)

Tak to bolo niečo neuvariteľné! Vážne, všetko je skvele popísané, povahy dokonale vykreslené, len aby bolo pokračovanie čo najskôr! Som strašne nadchnutá, toto bolo rozhodne to najkrajšie privítanie Štedrého dňa VôBEC! Paráda, prekrásne! Vy dve by ste mali hrať duá častejšie!

Ree

4)  Ree (23.12.2010 23:40)

Tak ale ty dvě části jsou pěkně podlé!!! Chudák Bella Bylo to sladké

mina

3)  mina (23.12.2010 23:30)

noo len v rychlosti je veľa hodín:)

ako wow wow wow

veľmi vydarené!!!striedanie pohľadov a ich pocitov no zase wow!!!!

teším sa na 2. časť!!!!!!!!!!!!!!

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse