Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/vsechno,%20co%20bych%20si%20pral.jpg

Nerissa a ambra. Bella a její zlomenina. A on. Jak tehdy ty Vánoce vlastně dopadly?

Pojďte s námi nad druhým a závěrečným dílkem téhle nekomplikované romantiky uzavřít svátky, kdy je důležitých spousta věcí, ale hlavní by mělo být, aby všechny rodiny byly spolu.

Bez ohledu na tělesnou teplotu...:-)

S láskou vaše Ner a am:-)

Všechno, co bych si přál - 1. část

 

Na Štědrý den bylo od rána v celém domě rušno. A nejen v domě. Slyšela jsem několikrát odjíždět a přijíždět auto a vrcholem všeho bylo, když se na mě za oknem zazubila Emmettova tvář. Vykřikla jsem leknutím. Postřehl to a na vysvětlenou mi zamával velkým svazkem barevných žároviček. Zřejmě s nimi obtáčel celý dům. Edward asi musel být blízko mých dveří, protože vteřinu po mém výkřiku zaklepal a s ustaraným výrazem nakukoval dovnitř:

„Všechno v pořádku, Bello?“ zeptal se nejistě. Usmála jsem se na něj. Takovou péči jsem nezažila od… od… Ne, nedokázala jsem si vzpomenout, kdy naposledy měl někdo starost opravdu o mě.

„Promiň, já se jen lekla Emmetta,“ kývla jsem hlavou k oknu, za kterým se teď ozýval sklem tlumený zpěv nějaké vánoční odrhovačky. Edward se zamračil. „Musel tě hrozně vyděsit.“

„To je v pohodě, nemůžu vám narušovat vaše přípravy. Ráda bych pomohla, třeba v kuchyni jsem docela dobrá, ale…“ s povzdechem jsem kývla na tu bílou hroudu kolem své nohy.

„Nebolí?“ ujišťoval se. „Nechceš třeba další prášek? Carlisle se jel podívat na tvého otce, až se vrátí, určitě tě taky zkontroluje, ale připravil nám, co ti můžeme dát od bolesti. Ale až po jídle!“ zvedl přísně ukazovák. Znovu jsem se přistihla, že se do pocitu otravy jen nutím. Užívala jsem si jejich starost. Jeho starost…

S koupelnou mi přes den pomáhaly Esme a Alice. Tahle rodina snad měla někde ve sklepě obří posilovnu, jinak jsem si nedovedla vysvětlit, že mě přenášejí jako pírko. Ale uklidňovalo mě to. Aspoň pro ně nejsem i fyzická přítěž, když už jim nabourávám nejrodinnější svátky roku. Kromě toho za mnou neustále někdo běhal s jídlem, časopisy, muzikou. Po obědě mi Emmett zapojil v rohu pokoje velkou televizi – vyděsilo mě, že vypadá právě rozbalená – ještě na ní ulpívalo pár kuliček polystyrenu, ale Emm mi vysvětlil, že ji koupili už dřív, jen nebyl čas ji zapojit. Kdoví, proč jsem mu tak úplně nevěřila…

Chodili za mnou často, ale musela jsem si přiznat, že pokaždé, když se po zaklepání objevil někdo jiný než Edward, pocítila jsem zklamání. Snažila jsem se to ovládnout, bojovala jsem s tím, ale ten záchvěv rozčarování byl vždycky rychlejší než moje zklidňující myšlenky.

S blížícím se večerem jsem byla stále nervóznější. Měla jsem na sobě něčí hedvábné pyžamo, moje špinavé a potrhané svršky někam zmizely. Nevěřila jsem, že by mě nechali jíst samotnou v posteli, ale neuměla jsem si představit, jak je posílám k nám domů, aby mi přivezli něco slušného na sebe.

Alice vyřešila všechny mé obavy. Teda ty praktické.

Po setmění se objevila s velkou krabicí, beze slova ji položila na postel a odběhla do koupelny. Uslyšela jsem zvuk napouštěné vany. Po chvilce se k ní přidala Esme. Opatrně mi zabalily zasádrovanou nohu do kusu igelitu, svlékly mě a přenesly do vany. Když mě osušenou a s vyfoukanými vlasy přinesly zpět do pokoje, zalapala jsem po dechu. Na posteli ležely rozprostřené překrásné ledově modré šaty. Dlouhé. U postele na zemi stála bota. Tedy – dokonalá lodička na jehlovém podpatku.

Nadechla jsem se, abych protestovala, ale Alice mě předběhla. Zatvářila se zkroušeně.

„Omlouvám se, Bello, ale v tomhle jsme trošku snobíci. Ke štědrovečerní večeři chodíme ve společenských šatech. Jednou za rok by měl být člověk i doma trochu k světu, ne?“ zaculila se. Někde z obývacího pokoje se ozval neuvěřitelný řehot. Tipla jsem to na Emmetta. Nevěděla jsem, čemu se směje, ale trefil se přesně. Alici se přes krásnou tvář mihl stín.

S povzdechem jsem ze sebe nechala udělat osobu, kterou jsem o pár minut později v zrcadle nepoznala.

„Edwarde!“ zavolala Alice do chodby. „Můžeš vzít, prosím, Bellu dolů? Je připravená!“ Hedvábí na mém těle se rozvibrovalo zároveň se mnou. Znovu jeho náruč, znovu jeho oči a jeho vůně…

O dvě vteřiny později stál na prahu mého pokoje. Esme a Alice někam zmizely.


xxx


Emmett se začal řehtat.  Rose po něm sice hodila ledový pohled, ale to ho ještě víc vyburcovalo, takže teď si na obličej tisknul polštář a snažil se přestat smát. Ale Jasper měl poněkud škodolibou náladu a tak Emmettovi posílal další a další salvu smíchu. A byl spokojený. Jen jsem nad nimi zakroutil pobaveně hlavou a Rose si vzápětí odfrkla.

Snažil jsem se soustředit na mysl Alice nebo Esme, ale obě si myšlenky dobře chránily. Nemohl jsem se dočkat, až ji opět uvidím. Odehnaly mě od ní. Prý to bude překvapení. Za celou tu dobu, co tu s námi byla, jsem ji nespouštěl z očí. Nebo aspoň z doslechu. Mohlo se jí cokoliv stát a já byl až moc starostlivý. Někdy mi připadalo, že je ze mě otrávená, proto jsem starostlivost přenechal ostatním. A tajně se těšil, že si její nepřítomnost zase vynahradím v noci, kdy si kleknu u její postele a budu naslouchat, jestli něco neřekne ze spaní.

A teď? Čekal jsem, až ji znovu vezmu do náruče. Potřebuje se přeci dostat do přízemí.  Oprávněný důvod být v její blízkosti. V její těsné blízkosti.

„Edwarde!“ zavolal na mě Alice. „Můžeš vzít, prosím, Bellu dolů? Je připravená!“ Mohla ji klidně odnést sama, ale naše milé upírky nechtěly odhalit svou skutečnou sílu, Emmettovi by to nepovolila Rose, Jasper se raději držel zpátky a Carlisle – ten se na mě jen chápavě a přejícně usmíval.

„Hlavně se nepřeraž! Ona ti neuteče!“ houkl za mnou pobaveně Emmett a opět odolával Jasperově vlně radosti. Ušklíbl jsem se, ale vzápětí jsem stál na prahu jejího pokoje. A tam jsem taky zůstal.

V němém úžasu jsem zíral na bytost před sebou. Ne že by předtím nebyla krásná, ale teď...

Šaty, které jí vybrala Alice a které mi nechtěla ukázat, jí dokonale obkreslovaly postavu. Vypadaly jako její druhá kůže. Takhle jsem si představoval bohyni. Znovu jsem sjel pohledem celou její postavu. Ženské tvary v sobě stále ukrývaly kouzlo ještě nedávno dívčího těla. Jemná látka halila a tím zároveň zdůrazňovala každou její křivku… Polknul jsem. Tohle stvoření, překrásné, hřejivé a tak lidské, dalo několikrát najevo, že stojí o mou společnost…

„Edwarde?“ špitla stydlivě a já se konečně podíval do jejího rozpaky zrůžovělého obličeje. Její plné rty přímo vybízely k polibku. Byl jsem na pokraji svého ovládání. Stačilo by překonat tu vzdálenost mezi námi a sevřít ji v náruči. Jenže ona by to tak určitě nechtěla.

„Bože, ten je tak natvrdlej, Rose. Tomu bys nevěřila!“ zaúpěla dole Alice jenom pro naše uši a to mě vytrhlo z mé němé fascinace.

„Půjdeme?“ zeptal jsem se tiše a pomalu přešel prostor mezi námi. Jen tak tak jsem se ovládl a nepřitiskl ruku na její horkou tvář, a pak na ledově modrou látku šatů.

„Spíš mě budeš muset nést,“ špitla potichu a červeň v její tváři získala sytější odstín. Přikývl jsem. Opatrně jsem ji vzal do náruče. Děkoval jsem bohu za tuhle úžasnou chvíli. Smět se jí dotýkat. Opět. Podíval jsem se jí do očí. Topil jsem se v nich, ale ona mi ten pocit nedopřála nadlouho. Sklopila pohled a pak jím nervózně těkala všude, jen aby se na mě nemusela znovu podívat. Její srdce tlouklo splašeně, jako kdyby právě běžela maraton, a červeň z její tváře se rozhodně nechystala k ústupu. Jen silou vůle jsem se přinutil jít za ostatními. Nejradši bych zůstal tady. Nahoře a s ní v náruči. Toužil jsem se znovu utopit v jejích očích. Toužil jsem, abych ji jednou směl políbit. Říct jí o svých nových nečekaných citech…

Jenže to byla marná touha. Ona by nemohla milovat nebo alespoň mít ráda někoho, jako jsem já.

Příliš to připomínalo příběh o krásce a netvorovi. A já byl ten netvor. Opravdový netvor, který si nezasloužil ani krapet jejích citů, netvor, pro kterého neexistuje žádné vysvobození.

Sešel jsem s ní schody a snažil se vyrovnat s tím, že po Vánocích mi zmizí a už ji nikdy nepotkám. Anebo ano. Ona bude mít po boku manžela a já dál budu jen ten kluk, co jí, možná, popletl hlavu v pubertě. Zapomene na mě. Naposledy jsem ji k sobě lehce přitisknul a pak ji opatrně postavil na zem. Ruku jsem nechal kolem jejího pasu, na zraněnou nohu stále nesměla stoupat.

„Teda Bello! Jseš kočka!“ hvízdnul Emmett a začal se pochechtávat, když zjistil, že ji opět přivedl do rozpaků. „Díky,“ hlesla a křečovitě se na něj usmála. Rose vlepila svému manželovi pohlavek a pak se obrátila na Bellu. Chtěla se za něj omluvit, ale pak se na ni jen usmála. Zarazila mě změna jejího chování a ještě víc její myšlenky.

Musím uznat, že si umí vybrat. Jen doufám, že není takovej hňup, jak se momentálně tváří, a řekne jí to. Nepochopil jsem ji a věnoval jí zmatený pohled. Ona jen pokrčila rameny. Nemáš poslouchat, poslala mi poslední myšlenku a pak se věnovala ostatním.

„Přece tady nebudeme takhle stát. Jídlo už čeká!“ zavelela Esme a všichni se přesunuli do jídelny, kde bylo pro dnešek o židli navíc. Vedle mě. A z druhé strany pravděpodobně bude Alice. Další chvíle strávená vedle ní… I když krapet nepříjemná.


xxx


Večeře byla úžasná a – strašná. Vynikající jídlo, nádherný porcelán, broušené skleničky, jejich veselý hovor, neustálé pošťuchování nebo naopak zamilované pohledy těch očividně šťastných dvojic…

Vydržela jsem to půl hodiny. Snažili se mě vytrvale a přirozeně zapojovat do hovoru, ale mou hlavu postupně úplně naplnily vzpomínky na Vánoce naší rodiny.

Zmatek, připálený a nedopečený krocan, naštvaný táta a nervózní máma… A pak první Vánoce bez táty. A ty další bez mámy. Ubohý stromeček, odfláknutá výzdoba, ticho u stolu.

Zhruba od dvanácti jsem se snažila převzít aspoň praktické záležitosti – zvládla jsem skvělou večeři o čtyřech chodech, vysmýčila celý dům, za ušetřené peníze koupila a rozvěsila pár světelných řetězů. A i když jsem brzy pochopila, že to ani zdaleka nestačí, lopotila jsem se každý rok. Abych nemusela myslet na to, o čem opravdu mají být Vánoce.

Znovu jsem se rozhlédla po těch šťastných tvářích, z kterých vyzařovalo tolik lásky. To srovnání s mými vzpomínkami bylo příliš kruté.

Na okraj nádherné porcelánové misky s pistáciovou zmrzlinou a kouskem opravdové vanilky mi ukápla první slza. Na klíně jsem mačkala batistový ubrousek. V tu chvíli jsem ucítila drobnou chladnu ruku, jak pevně sevřela moje zápěstí. Alice se ke mně naklonila: „Bells, slibuju, že příští Vánoce budeš mít skvělé. Jen si to musíš přát…“ Vykulila jsem na ni oči. Copak mi vážně čte myšlenky?

Moje rozpoložení se ale velmi rychle zhoršovalo. Nakonec jsem se omluvila a rudá až za ušima poprosila Edwarda, jestli by mě neodnesl do pokoje.

Skoro přesně se opakovala scéna z předešlého večera. Položil mě na postel a vydal se ke dveřím. Tentokrát jsem ho nechtěla zadržet. Potřebovala jsem se docela obyčejně vyplakat. Knedlík v krku se mě chystal udusit. Otočila jsem se na bok, zády ke dveřím. Zdálo se mi, že jsem je slyšela klapnout a dala slzám okamžitě volný průchod. Jenže najednou jsem ucítila jemný dotek na holé paži. Prudce jsem se otočila.

Skláněl se nade mnou a po chvilce váhání si nejistě přisedl na okraj postele. „O Vánocích by nikdo neměl plakat.“ Překvapivě se mě zmocnil vztek: „Co ty o tom víš?“ vzlykla jsem. „Máš dokonalou rodinu, máte se rádi, tvoje máma považuje za normální uvařit a uklidit, nehádáte se, teda ne doopravdy, a dokonce jste ochotný nastěhovat si domů na Vánoce úplně cizí holku jenom proto, že je z tak nemožné rodiny, že ta rodina vlastně ani neexistuje…“ Chrlila jsem to na něj a u posledních slov jsem si najednou uvědomila, že jsem znovu v jeho náruči, i když zrovna nepotřebuju někam přenést, že mě konejšivě kolíbá a jeho rty bloudí v mých vlasech… A najednou jsem udělala to, co jsem si poslední dva dny skoro bezpřestání představovala – objala jsem ho kolem krku, zvedla k němu tvář a tu jeho si přitáhla blíž. Nejblíž.

Když se vzdálenost mezi námi změnila v symbolický milimetr, na okamžik se zarazil. „Bello,“ zašeptal, jako by se chtěl ujistit, jestli mě pochopil správně. Odpověděla jsem mu pohybem hlavy, který ten milimetr změnil v bezvýznamnou minulost. Všechno, co mě ještě před pár minutami trápilo, zmizelo, jako by nějaký dobrý čaroděj mávnul kouzelným pláštěm. Lépe řečeno – z mé hlavy zmizely všechny myšlenky. Zbyla jen jedna.

K té úžasné vůni patří i chuť…

Zůstal u mě dlouho do noci. Hluboko po půlnoci, když odpřísáhnul, že opravdu nechá oči zavřené, jsem mu dovolila, aby mi pomohl ze šatů. Rozechvělé konečky jeho prstů se sotva dotkly mé kůže, přesto jsem pak ještě dlouho po jeho odchodu nemohla usnout, i když na mě únava útočila vší silou.

Toužila jsem prostě se jen nechat unášet všemi těmi neznámými a omamujícími pocity, ale nedokázala jsem zahnat tu neodbytnou a protivnou myšlenku.

Za jak dlouho po mém odjezdu na mě zapomene?


xxx


Každá její slza byla jako dýka do mého mrtvého srdce. A když na mě začala chrlit vodopád slov a slzy jí stále brázdily smutnou tvář, vzal jsem ji do náruče, začal s ní kolébat sem tam a odvážil se jí vtisknout jemné polibky do vlasů. Nebránila se. Už jen to poznání, že jí nejsem lhostejný, bylo tím největším dárkem, který jsem kdy dostal.

Její ruce se obtočily kolem mého krku a ona mě propalovala pohledem. Začala si mě k sobě přitahovat blíž a blíž. Stala se ze mě loutka a ona byla v tuhle chvíli můj vodič. Kdyby mě teď poslala pryč, nedokázal bych jen tak jít. Už bylo moc pozdě na její záchranu. Na záchranu před netvorem toužícím po její blízkosti. „Bello,“ šeptnul jsem. Její poslední šance, jak přede mnou utéct. Jak na mě zapomenout.

Její rty se ocitly na těch mých. Už bylo moc pozdě… Padla nevědomky do rukou netvora. Zamilovaného netvora, který právě překročil svoje vlastní hranice. Její blízkost byla droga a teď mi byla ještě blíže. Nedokázal jsem si představit, že bych se její blízkosti měl někdy vzdát, i když ta chvíle se blížila. Jednou mi odjede. A já jí v tom nezabráním. Ale v tuhle chvíli byla jen ona. V mých myšlenkách, v náruči a v životě. Na chvíli zažít dokonalost, než mě opustí.

Byl jsem tam s ní dlouho. Ještě déle, než ona ve skutečnosti věděla. Schovaný v hlubokém stínu jsem čekal, dokud neusne. Ještě jsem se nedokázal vzdát její blízkosti. Nedokázal bych vydržet do rána, než bych ji znovu uviděl. Tyhle nové pocity byly moc složité, ale přece tak lehké. Kdybych se nechal vést srdcem, nikam bych ji nepustil, ale ona má budoucnost. Ona má život a já se stanu jen vybledlou vzpomínkou…

Už jen tohle vědomí mě tolik bolelo. Kdybych aspoň věděl, jestli cítí lásku jako já, nebo jen poblouznění, jako ostatní dívky. Kdybych tohle věděl, možná bych přišel na to, co je správné. Ale čas se nám neúprosně krátil. Charlie bude za chvíli zdravý a ona ukončí svůj „pobyt“ u nás. Je u něj jen na  svátky. Možná, že to považuje za úlet a někde má přítele…

Do háje! Sakra! Proč zrovna jí nemůžu číst myšlenky? Proč musí být tak tajemná? Okouzlující, dokonalá? Proč musí mít takovou smůlu, že zrovna ona se musí stát středobodem mého vesmíru? Kdyby věděla, kdo jsem, vezme nohy na ramena. Už nikdy by mě nechtěla vidět. Měl jsem Alici poslat do háje a odjet! Teď to bude jenom těžší. Ale ona neustále argumentovala vizemi, že nás viděla spolu. Tak přiblblej argument a já jí na to zase skočil. Mohlo mi být jasné, že my dva spolu nikdy nemůžeme být.

Proč tu ze všeho obviňuji Alici? Vždyť jsem selhal já! Mohl jsem ji od sebe odstrčit. Mohl jsem její příval slov ignorovat a odejít. Teď jsem se jí přimotal do života a bůhví, teda Alice ví, jaké to bude mít následky. A proč se vlastně obviňuju, když ničeho opravdu nelituju?

Kleknul jsem si vedle postele a pozoroval ji. I ve spánku byla okouzlující. Prostě dokonalá a já se rozhodl. Užiju si těch pár dní, kdy bude o mou přítomnost stát, a až mi dá košem… Ne, teď to nebudu domýšlet, zhroutím se až po jejím odjezdu.

„Don´t worry! Be happy!“ ozval se dole Emmett. Nechápal jsem, na co tak reagoval, ale budiž. Poslední dobou to říkal jako odpověď skoro na všechno, a když k tomu ještě přidal svoje malé představení zkouřeného člověka, měli jsme o zábavu postaráno. Jen jsem doufal, že se před Bellou ovládne.

„Emmette! Běž prosimtě radši na lov,“ zaúpěla potichu Rose.
„A to jako proč?“ zeptal se nechápavě a hlavně nahlas Emmett. Bella se zavrtěla a já se bál, že ji probudí.
„Bella spí,“ vysvětlila mu a v jejím hlase bylo jasně slyšet, že s ním ztrácí trpělivost.
„Ahá, tak to řeknu rovnou, ne? Půjdeš se mnou?“ Lehce bouchly dveře a pak… po domě se rozhostilo ticho. Alice mučila Jaspera u nich v pokoji s tím, aby jí pomohl vybrat ty správné župany pro všechny. On si jen představil Emmetta v županu se soby a se smíchem ukázal na jeden ze županů a řekl název. Carlisle a Esme se věnovali četbě. Každý četl něco jiného, ale oba byli spokojeni. Hlavně s tím, že jsou pohromadě. Už jsem je pochopil. Všechny jsem pochopil a dovedl ke slovu láska přiřadit ty správné pocity.

„Edwarde, za chvilku se probudí. Měl bys jít, jestli jí nechceš vysvětlovat, proč v noci nespíš a zíráš na ni. Ostatně nechápu, co tě na tom baví,“ upozornila mě Alice a tak trochu mě vyhazovala z jejího pokoje. Přes židli tam nechala Belle župan, a pak se vytratila. Jenom chvilku a pak budu zase s ní… Cítil jsem se jak blázen. Zamilovaný blázen!
„Tak to ne! Alice, to si neobleču, ani kdyby to byl poslední kus oblečení na světě!“ vykřikl Emmett a Bella sebou trhla.  Rychle jsem zmizel z jejího pokoje do toho svého. Musel jsem se v rychlosti převléct do pyžama, udělat ze sebe právě probuzeného a navlíct se do… No to snad nemyslí vážně! Já myslel, že jediný vzor, který má, jsou sobi, tak proč mám červenej župan s ledními medvědy?!
„Alice, počkej,“ řekl jsem potichu, ale oblékl jsem tu hrůzu na sebe.
„Ale vezmeš! Ani Edward nic nenamítal!“ odsekla mu Alice.
„No to si teda nevezmu, pidiženo! Na to zapomeň. Nemůžu za to, že je z Edy zamilovanej hňup!“ odvětil Emmett naštvaně. Sešel jsem schody a vrhl po Emmettovi naštvanej pohled. Proč musí kazit tak dokonalý ráno? V tu chvíli se na scénu přimotala Rose, která na sobě měla normální župan s nějakým normálním vzorem. Takže nám to Alice udělala naschvál.
„Ale miláčku,“ zapředla Emmettovi svůdně do ucha. „Kvůli mně si to oblečeš, že ano?“ Měla ho dokonale na háku.
„Ale Rose, vždyť je to stra-“
„Prosím, Emme!“ poručila mu a on jen pokrčil rameny. Pro Rose by přece udělal všechno. Stejně jako Jasper pro Alici, Carlisle pro Esme a já pro Bellu. Jen ona o tom neví a v tuhle chvíli jsem byl docela vděčný.
„Podpantofláku!“ křikl jsem vesele na Emmetta.
„Cos to řek!“ Vypadalo to, že pukne vzteky. Než jsem to stihl zopakovat, zaslechl jsem shora Bellin zmatený hlas:

„Edwarde…“

Bylo to jen zašeptání, ale okamžitě jsem vyběhl schody a klepal na její dveře.
„Pak kdo je tu podpantoflák!“ mumlal si pod imaginární vousy Emmett. Chtěl mít skutečné, ale když jednou přišel domů v plnovousu, Rose málem kleplo.
„Dobré ráno,“ pozdravil jsem ji s úsměvem.


xxx


Sotva jsem procitla, uvědomila jsem si, že je vedle mě podivně prázdno. Že jsem sama. Tohle byla jiná samota, než jakou jsem znala ze všech těch let, kdy se o mě rodiče přetahovali, ale ve skutečnosti mě ani jeden z nich nevnímal.

Teď tu nechyběl nějaký člověk. Chyběl tu někdo, kdo se za dva dny a dvě noci stačil stát mou součástí. Jeho jméno jsem zašeptala automaticky, bez přemýšlení. Okamžitě mě to ale mrzelo. Už jsem si všimla, že všichni reagují skoro i na mé myšlenky, natož na polohlasem řečená slova. A opravdu – během dvou vteřin se ozvalo zaťukání.

Zrudla jsem přesně v okamžiku, kdy se moje oči potkaly s těmi jeho. Ale zároveň jsem v tu samou chvíli definitivně přestala pochybovat. Minulá noc – nebyl to jen sen. On… taky ke mně něco cítí…

S otázkou v očích zůstal stát.

„Edwarde… já… odjedu. Co s námi bude potom?“ V mém hlase bylo všechno. Strach, láska, nejistota, bolest, pochyby. Na rozluštění toho zmateného kódu potřeboval jediný úder mého srdce. A pak mě znovu objímal.

„Myslel jsem na to, Bello, není to tak jednoduché, ale zatím jsem si říkal – máme před sebou několik dnů, možná týdnů. Přál bych si, abys mě za tu dobu víc poznala. Abych já poznal tebe, i když mé srdce tě zná už nejmíň sto let. A pak… I když odjedeš, možná to zvládneme. Možná budeme mít naději…“

Tentokrát jsem ho k sobě nemusela přitáhnout. Líbal mě dřív, než jsem stihla zašeptat nejistě šťastné ano.


xxx


O čtrnáct dnů později…


Z nemocnice, kde jsem se rozloučila s uzdravujícím se Charliem a kde jsem dostala novou a mnohem lehčí sádru, mě Edward vezl rovnou na letiště.

Nemluvili jsme, jen se mě celou dobu nepřetržitě dotýkal. Tak, jako posledních čtrnáct dnů. Jeho rodina projevila nezvyklé pochopení – neuměla jsem si představit nikoho jiného, nikoho lepšího. Nebyla náhoda, že ten úžasný kluk po mém boku žije obklopen úžasnými lidmi.

Loučili jsme se tiše, on jen několikrát zašeptal to prosté vyznání a dlouho, dlouho mě pevně objímal. Naposledy mi pomohl vstát, podal mi berli a tašku a s bolestným záškubem u srdce mi zmizel z očí. V letadle jsem nedočkavě rozbalila dárek od něj. Slíbila jsem mu, že s tím vydržím až po rozloučení.

Našla jsem knížku. Na první pohled velmi staré vydání Shakespearových sonetů. Z útlého svazku vypadl přeložený list papíru. Se zatajeným dechem jsem četla:


Všechna ta ohraná vyznání lásky
chtěl jsem ti napsat ve verších.
Ale mé ruce nedokázaly napsat myšlenky,
které jsem ti vyprávěl v polibcích.

Byla jsi všechno, co bych si přál,
ale byla pramalá naděje, že bys se mnou zůstala.
V tvé přítomnosti byl jsem jako král
a když jsi odešla, má náruč opět prázdnotou zela.

Všechno, co bych si přál, jsi ty a tvoje doteky.
Chybí mi tvá blízkost, mám jen vzpomínky.
Na tvoje sladké rty a ještě sladší polibky.
Lásko, patří ti všechny mé myšlenky.

Dal bych ti všechno, na co bys ukázala,
jen abych tě tu u sebe měl.
Mám už jen vzpomínky na to, jak krásně jsi se smála,
ale tvůj osud jinou cestou šel.

Tolik bych si přál, aby ses mi vrátila.
Přál bych si, abys nikdy nezapomněla.
Abys mi opět sladký polibek věnovala
a mnou náruč už nikdy neopustila.

Jsi všechno, co bych si přál.
Jsi moje královna a já snad tvůj král.
Romeo v zahradě Julii lásku vyznával
a já ti na letišti své sbohem dal.


S láskou Edward.


P.S: Nezapomeň a žij.

 


Epilog


O rok později


„Bello, prosím, víš, že jsme o svátcích na oblečení snobíci.“ Alice vypadala, že se rozpláče.

„Vím, Alice, a taky vím, že nejen o svátcích a jenom někteří,“ mrkla jsem na ni spiklenecky.

Se smutným ach jo to konečně vzdala a nechala nás o samotě.

Objímal mě dřív, než se za ní zavřely dveře.

„Můžu ti dát jeden dárek už teď?“ zaprosil. Vzdychla jsem. To je snad rodinné postižení. Dárkománie.

„Edwarde, od září spolu žijeme a zatím neuplynul jediný den, abys mě něčím neobdaroval. Měl bys občas předstírat, že jsi chudý student. A když to nezvládneš, tak aspoň teď, den před svátky, bys mohl držet takový malý dárkový půst. Jinak se mi úplně omrzíš,“ vzdychla jsem tragicky.

S tichým zavrčením mě popadl a zabořil do polštářů. Cítila jsem, jak pod jeho chladnou rukou moje srdce zase zrychluje. „Tak jo, vzdávám se,“ zasmála jsem se roztřeseným hlasem.

Stejně bleskově, jako mě povalil do postele, mě teď postavil. A on? Najednou klečel u mých nohou a v dlani držel malou sametovou krabičku.

Než stihl někdo z nás něco říct, pootevřely se dveře a mezi nimi se objevil Alicin nakrčený pršák:

„Vidíš, Bello? Já ti říkala, že příští Vánoce budeš mít skvělé. Jen si to musíš přát. Jsem vážně ráda, žes mě poslechla…“

 

 

povídky od Nerissy

povídky od ambry

 


Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

kajka

34)  kajka (26.02.2016 11:08)

Jako vždycky bezvadný. Tentokrát jsem si ovšem nejvíc užívala Emmetta. On se v tom dráždění Edwarda tak krásně vyžívá. Vůbec se mu nedivím.

33)  betuška (05.09.2015 18:38)

táto poviedka sa skvele hodí k dnešnému upršanému popoludniu, normálne sa teším ako budem chystať na Vianoce, začala som dneska sušením hríbov...no ono ma to dovtedy zasa prejde
som rada ,že tu ostali tieto staršie poviedky, ked vyšli,vtedy som ešte netušila,že niekto tu niečo podobné píše a dnes si to môžem vychutnať,takže dakujem autorkám a jednej obľúbenej obzvlášť
neviem,ktorá z vás vymyslela tú poslednú vetu, ale sadla ako...ved viete;)

32)  danje (14.11.2013 23:14)

Aaaaaaaaaach.

Jalle

31)  Jalle (04.08.2013 13:22)

ta pidižena je niekedy riadne otravná

SestraTwilly

30)  SestraTwilly (25.05.2013 09:02)

Je sice jarne sobotné ráno,ale túto poviedku som doslova zhltla pri kave. Krásne si spojila Vianoce a romantiku a to
si majstrovsky preplietla s humorom Alice a Emmetta.Krásna poviedka

kajka

29)  kajka (10.04.2012 11:39)

No jasně, nezpochybnitelně, je to podmíněnej reflex. Pusa od ucha k uchu, Joker z Batmana jak vyšitej, sice hodnej, naměkko a s kapesníčkem na případný slzičky, ale je tu! Ambra sama o sobě je velkej kalibr, ale vy dvě dohromady...to je na lékařskou pomoc. Děkuju, bylo to krásný počteníčko.

ambra

28)  ambra (12.12.2011 21:06)

martisku, děkuji i za Nerissku!

27)  martisek (12.12.2011 20:01)

Přesně tohle jsem teď potřebovala. Leze na mě deprese z Vánoc, ale od Vás, holky, se o pár dní snad ještě posune. Je to nádherné, romantické a přesně něco na oslazení života. Děkuju

ambra

26)  ambra (24.02.2011 12:29)

magorečko, děkujeme, a jak tak koukám, tak zdaleka nejen Tobě . Jsme si to s Neri nějak špatně domluvily (ty děkovačky ).

magorka

25)  magorka (24.02.2011 10:00)

Edwardovo sebemrskačství je neuvěřitelné :) Em za oknem Bellina pokoje, županová mánie našeho malého skřítka a Rosaliiny myšlenky ....mmmm Tak nádherně se to četlo Holky děkuju za krásný vánoční dárek!!!

24)  Adriana (29.01.2011 20:26)

ach, to bylo táááák překrásné :)

Amisha

23)  Amisha (04.01.2011 08:49)

Krása, nejkrásnější. Miluju příběhy s nadějí a láskou. Hlavně po ránu. Děkuju

22)  kamčí (03.01.2011 23:55)

áááááách taková krása a romantika prostě nemám slov díky

Ewik

21)  Ewik (03.01.2011 23:32)

To byla čistá nádhera! Moc se Vám to povedlo. Děkuji.

HMR

20)  HMR (03.01.2011 19:34)

Moc, moc, moc hezké

Lioness

19)  Lioness (03.01.2011 15:25)

Jééé... tohle bylo nádherné. Naplnil mě pocit mladé a něžné, nejisté nové lásky. Jak vy to jen děláte? A nebo spíš, jak to dělají ti vaši manželé?
Něžná romantika byla nakažlivá, ale v jistých momentech mi už oba trochu lezli na nervy. Proč do toho jednou v životě neskočit? Kdy jindy? Ale to by nebyli Edward s Bellou, že? :D
„Bože, ten je tak natvrdlej, Rose. Tomu bys nevěřila!“
Tohle byla nejlepší hláška... A naprosto s Alicí souhlasím. Ostatně, celou povídku byla úžasná. I když bych ji na Bellině místě při té poslední větě nejraději zabila.
A Rose... jéžiš holky, ta byla! Stejně jako Emmett. :D

semiska

18)  semiska (03.01.2011 14:46)

Holky, nádherný. Přečetla jsem si obě části najednou a bylo to úchvatné. Už jsem se bála, že je rozdělíte, ale naštěstí jsem si moc přála je nerozdělit a ono se mi to vyplnilo ;) Jste šikulky. Krásná povídka.

Silvaren

17)  Silvaren (03.01.2011 11:48)

Krásně jsem si zaáchala, moc se vám to povedlo, holky, díky. A ten konec.

ambra

16)  ambra (03.01.2011 09:37)

Berunky, já se jdu s velkou radostí poděkovat. Popravdě jsem po všech těch Ježíšcích a dalších svých vánočních výtvorech byla poněkud zaseklá a Nerisska už doma píchala špendlíčky do staré ošklivé panenky s cedulkou ambra, ale nakonec jsem se odblokovala a Bellču nějak vypotila. Nicméně mám pocit, že nebylo naškodu vám dát od vánočních povídek chvilku voraz a dodat naši druhou půli až takto posléze.
Důležitá poznámka: Povídka je opravdu poctivě půl na půl, ale ta úžasná básnička je od Nerissky.
Neri, děkuju, milé čtenářky, vám taky ještě jednou!!!

Janeba

15)  Janeba (03.01.2011 09:00)

Ach, já chci taky!! Sedím tady jako slintající hňup, co se tváří, že dá dohromady nějakou inteligentní řeč, leč myšlenky se mi roztekly v rozněžnělé řece kamsi do pryč! Neri a Ambří, tohle byla překrásně skvostná tečka za vánočními svátky a nádherné naladění na další rok!! Děkuji!!!
P.S. Takhle byste mohly přidávat každičký týden!

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse poster