11.07.2010 [07:00], Popoles, ze série Vražedné sny, komentováno 17×, zobrazeno 2440×

„Paule ne... Přestaň... Řekla jsem dost!“ Alice prudce odstrčila rozvášněného nápadníka od sebe.

„Co je? No tak, Alice, se nedělej, vždyť se ti to líbí,“ zamumlal Paul a jako by se nic nestalo, sklonil se a mlaskavě se jí přisál na krk.

„Slez ze mě!“ houkla mu do ucha. Když se k tomu Paul neměl, ztratila trpělivost. Opřela se mu do hrudi rukama a nohou do stehna. Naučeným pohybem ho ze sebe prudce shodila, až sletěl z postele.

„Co blbneš?!“ Vyjekl překvapeně a s počínajícím vztekem se vyškrábal na nohy.

„Jsi normální, proč do mě kopeš, ty hysterko?“

„Říkala jsem dost. To tě doma neučili, co znamená ne?“ zakřičela na něj rozzlobená, ale hlavně znechucená Alice.

Chtěla to zkusit. Bella ji přesvědčovala, že nemá žít jako jeptiška. Alice jí řekla, že se někdy v budoucnu setká s Jazzem, ale netušila kdy to bude a taky jestli z toho kouká nějaký vztah. Její kamarádka nechápala to nevysvětlitelné pobláznění, které vůči svému andělu cítila. Snažila se Alici přesvědčit, že mladá je jen jednou, takže by měla začít trochu žít.

„Nemusíš se hned s někým vyspat, prostě se bav,“ argumentovala Bella.

No a Paul by její pokus o „zábavu“. Vypadal mile a párkrát spolu byli v kině. Když jí poprvé políbil, necítila nic určitého. Jen dotek teplých rtů na svých. Takže se rozhodla, že zkusí něco víc a to byla – jak právě pochopila – chyba.

Jakmile totiž milý chlapec otevřel ústa a vedral se jazykem do jejích, měla pocit, že se pozvrací.

Očividně trpěl nadprodukcí slinných žlaz, protože měla dojem, jako by jí oslintal bernardýn. Na chvilku jí to tak konsternovalo, že celá znehybněla. Paul neváhal. Využil jejího překvapení a strhl jí na postel.

A teď na ní koukal napůl vztekle a na půl roztouženě. Ještě chybělo, aby mu ty sliny tekly z koutku. Alice se otřásla odporem, zvedla ruce v omluvném gestu a smířlivě pronesla:

„Paule, tohle nepůjde, promiň. Víc jak kamarádství ode mne nečekej. Asi bude lepší, když už půjdeš,“ zvedla se, minula nechápavě se tvářícího Paula a otevřela dveře, vyzývajíc ho k odchodu.

Odmítnutý Romeo zmateně těkal pohledem od postele ke dveřím a nějak nebyl schopen reagovat. Když mu konečně došlo, že s Alicí nic nebude, uraženě trhl hlavou a s jedovatým „jsi studená, jak leklá ryba“ vypochodoval ven a práskl za sebou dveřmi.

 

Alice s povzdechem zamířila do koupelny. Nutně ze sebe potřebovala smýt ten pocit oslintanosti.

Když si čistila zuby, zařekla se, že žádné další pokusy podnikat nebude. Aspoň ne v blízké době.

Najednou jí ruka s kartáčkem ustrnula v půli pohybu. Před očima jí proběhla vize Belly a jejího kluka.

Bella začala s Davidem chodit těsně před oslavou sedmnáctých narozenin.

Tedy, ne že by to byla z její strany nějaká osudová láska, ale jak jí Bella řekla – byl to první kluk, se kterým vydržela o samotě hodinu, aniž by měla tendenci ho umlátit plácačkou na mouchy.

Chodili spolu asi už pět měsíců, ale Bellu to přestávalo bavit. David měl moc majetnické sklony a začal zkoušet Bellu vychovávat. Bylo jen otázkou času, kdy ho pošle ke všem čertům.

A podle toho co právě Alice viděla, nevezme rozchod zrovna v klidu.

Vize končila scénou, kdy na ni ječel, že je děvka a od něj tedy rozhodně neodejde. Že je jen jeho a jenom on rozhodne, s kým ona bude.

Alici se vůbec nelíbilo, jak celou scénu pozoroval Davidův kamarád Bill.

Popadla mobil a zmáčkla rychlé vytáčení.

Bella to nebrala.

„Do prdele,“ zaklela Alice a rychle si znovu přehrála, co viděla. Byli někde venku, foukal vítr a za nimi stála nějaká chata... Jezero – byli u rybářské chajdy u jezera!

Alice na nic nečekala, popadla klíčky od starého Forda, který dostala k šestnáctinám a už se řítila výpadovkou z Forks.

Věděla, že se Bella o sebe umí postarat, ale kdyby na ni byli dva...

Dojela k lesní stezce, dál už musela po svých. Jezero nebylo daleko, ale když uslyšela Bellin bolestný výkřik, zdálo se jí, že běží celou věčnost.

Sotva popadajíc dech se vyřítila na louku před chatkou. To co uviděla, jí vyhnalo adrenalin do mezních hodnot.

Drželi ji.

Oba dva a David se právě pokoušel z jejích kopajících nohou stáhnout kalhoty.

Bella se bránila, ale... Její pohyby byl pomalé a naprosto postrádaly koordinaci.

Proč, to Alici došlo, jakmile jí zrak padl na krev, stékající po jejím spánku. Ti hajzlové ji museli něčím praštit do hlavy.

„Koukejte ji pustit, vy mizerové!“ zařvala na ně a bez rozmyslu se k nim rozběhla.

Oba násilníci se na chvilku překvapeně zarazili.

„Hele, máš tu jednu i pro sebe,“ zablábolil David.

Bill ji přejel lascivním pohledem. Alici došlo, že jsou oba opilí.

„Je sice dost hubená, ale mě to nevadí.“ Pustil Bellu a překvapivě rychlým pohybem vystřelil rukou k Alici. Jeho prsty drtivě sevřely útlou paži nad loktem a pak prudce zatáhl k sobě.

Alice vykřikla bolestí, když se jí do masa zaryly jeho surové pařáty. Cítila jak s ní smýkl směrem k sobě. Automaticky využila energii toho pohybu, bleskurychle se natočila bokem a ostrý loket zabořila do jeho žaludku. Současně mu dupla na nohu. Bill bolestivě hekl, předklonil se, ale svou kořist nepustil.

Rozzuřený, že se mu brání, jí chtěl dát pořádnou facku. Alice se včas sehnula, bohužel, před druhou ránou už uhnout nestačila.

Hřbet Billovy ruky jí natrhl ret a prudká rána zvrátila její hlavu bolestivě dozadu.

„Alice!?“ zakřičela Bella, která se konečně trochu vzpamatovala z úderu do hlavy.

Davidovi se mezi tím podařilo shrnout její kalhoty ke kotníkům a servat z ní halenku i s podprsenkou. Právě se věnoval svému poklopci, když mu něco s tupým zaduněním přistálo na hlavě.

„Alice, prsty!“ zakřičela Bella a pro jistotu podruhé praštila Davida do hlavy stejnou větví, kterou na ní použil on. Ozvalo se zachrčení a na Bellu spadlo bezvládné, těžké tělo.

Bellin výkřik probudil v Alici vzpomínku na jednu z prvních lekcí sebeobrany.

Volnou rukou nahmatala Billovy prsty, rychle uchopila jeho malíček a prudce ho zvrátila.

Řev a prasknutí, které se rozlehly loukou, byly důkazem, že se jí to povedlo na jedničku. Bill ji okamžitě pustil. Jakmile byl volná, vykopla nohou a řev se znásobil.

Alici napadlo, že mu asi udělala z vajec omeletu.

Nechala ho svíjet se na zemi a ohlédla se na Bellu. Ta stále ležela uvězněná pod Davidem. Alice jí pomohla odstrčit to těžké, bezvládné tělo. Bella se prudce posadila, což se ukázalo jako chybný krok, protože vzápětí zezelenala a začala zvracet.

„Asi máš otřes mozku,“ zhodnotila její barvu Alice.

Našla svůj mobil, který jí při zápase vypadl z kapsy a vytočila číslo na policii.

Zvedl to Charlie a netřeba dodávat, jak reagoval, když mu Alice popsala situaci. Dorazil v rekordním čase, těsně před sanitkou a svými kolegy.

 

Do nemocnice putovali všichni. Alice na tom byla nejlépe, měla jen naraženou čelist a roztrhlý ret. Bellu pro jistotu protáhli několika vyšetřeními. Zjistili naražená žebra, otřes mozku a ránu na hlavě museli zašít.

David se v sanitce probral z bezvědomí a když zjistil, že je připoután k nosítkům, celou její osádku počastoval vodopádem sprostých slov, který utnula až dávka sedativ v kapačce.

Billa po zafixování zlomeného malíčku, dopravili na urologii, aby zjistili rozsah poškození jeho genitálií. To vše za stálého policejního doprovodu.

 

Alice mohla vypovídat ještě ten den. Bellu Charlie vyzpovídal až nazítří - což bylo jen dobře, protože když mu Alice všechno řekla, s vynecháním své vize, byl vzteky na ty dva hajzlíky úplně mimo. Zuřil a sliboval jim exemplární popravu.

Alici se ho podařilo natolik uklidnit, že uznal, že vyprázdnit do nich zásobník, není ten nejlepší nápad. Děkoval bohu za tvrdohlavost své dcery, s jakou se věnovala bojovém umění.

V nemocnici dívkám nabízeli i pomoc psychologa – přece jen - jednalo se o brutální útok a pokus o znásilnění. S díky odmítly. Nikdo netušil, že Alice je zvyklá vídat podstatně horší brutalitu a Bella má za sebou nakládačky od agresivních duší, o kterých nemá její táta ani ponětí.

Alice zůstala solidárně přes noc v nemocnici s Bellou. Tetě zavolala, že dnes nebude spát doma a víc to raději nerozváděla, nechtěla ji děsit.

 

Druhý den, když Bellu pustili do domácího ošetření, si mohly konečně pořádně promluvit.

„Šla jsem za Davidem, měli jsme sraz u té chatky. Chtěla jsem to v klidu skončit,“ řekla Bells a zadívala se ven z okna.

„Nevšimla jsem si, že je opilý, dokud na mne nevyrukoval. Jemu bych se snadno ubránila, ale pak se otevřely dveře a z chaty se vyřítil Bill. Praštil mě do hlavy klackem, hajzl.“ Bella zněla znechuceně a smutně.

Pak se podívala na Alici a v očích se jí objevily slzy.

„Chodila jsem s ním skoro půl roku a celou dobu byl fajn,“ kroutila nevěřícně hlavou. „Poslední dobou začal být hodně majetnický a žárlivý, ale nikdy bych nevěřila, že by mi mohl udělal tohle...“ a její oči konečně přetekly.

Alice si povzdechla a impulsivně ji objala.

Bella si opřela čelo o její rameno a popotáhla: „Díky kamarádko, díky že ses tam objevila. Bůh ví, jak bych bez tebe dopadla.“

„Ale jdi, udělala bys pro mě to samé,“ mávla rukou Alice, ale uprostřed pohybu strnula a její oči se rozšířily.

„Teto!“ vyhrkla a tváří jí přeběhl úlek. Zamrkala a zaostřila na Bellin obličej.

Bez vysvětlení popadla mobil a vytočila číslo domů.

„Je obsazeno!“ sykla panicky a vyřítila se ke dveřím. Bella se na nic neptala a pospíchala za ní, na tváři bolestivou grimasu, jak její natlučená žebra protestovala proti prudkým pohybům.

S heknutím přistála na místě spolujezdce v Alicině autě.

„Cos viděla?“

„Viděla jsem tetu, jak bere zvonící telefon, chvíli poslouchá, pak se chytí za srdce a upadne. Telefon zůstal viset nezavěšený,“ v rychlosti ze sebe vysypala Alice a řítila se uličkami.

Bella duchapřítomě vytáhla mobil a zalarmovala záchranku. Potom zavolala i Charliemu.

K domu dorazily za pět minut a hned, jak Alice rozrazila dveře, bylo jasné, že tady už lékař nepomůže. I tak se pokoušely do příjezdu sanitky o oživení staré paní. Zdravotník musel Alici skoro násilím odtáhnout, aby přestala s masáží srdce. Chvilku strnule spočívala v jeho pažích, než jí povolily nohy a ona se zhroutila v tichých srdceryvných vzlycích.

Bella jí konejšivě položila ruku na záda. Věděla, že pro ní nemůže nic udělat, jen tu být s ní a pro ni.

Když dorazil Charlie, vzal beze slova Alici do náručí a odnesl ji do auta. Bella držela svou kamarádku celou dobu za ruku, kterou nepustila, dokud nedorazili ke Swanům.

Charlie ji opatrně položil na postel v pokoji pro hosty. Alice nevypadala, že vnímá co se kolem ní děje. Už jen tiše zajíkavě vzlykala a zírala do prázdna.

Bella se sedla k ní na postel a vyměnila si s otcem starostlivý pohled. Nevěděli jak jí pomoci.

 

„Byla moje poslední rodina, už nemám nikoho, jsem sama,“ ozvala se najednou velmi tiše Alice.

Bella jí pevně stiskla ruku a donutila Alici, aby se na ni podívala.

„Nejsi sama, máš mě, rozumíš?“ Bella vzhlédla ke svému otci s naléhavou prosbou v očích.

Chvilku se pohledem domlouvali a poté Charlie kývl, přistoupil k posteli a dřepl si, aby měli s Alicí oči na stejné úrovni.

„Alice, za tu dobu co tě znám, jsi se pro mě stala druhou dcerou. Jestli budeš souhlasit, požádám sociálku, aby mi tě svěřili do opatrovnictví. Za necelý rok ti bude osmnáct a budeš plnoletá, ale pokud budeš chtít, u nás budeš mít vždycky svůj domov a dva lidi, co tě mají rádi.“

Alice pootočila hlavu na Bellu a ta na ní povzbudivě kývla.

„Jasně, budou z nás skoroségry,“ prohlásila a podala Alici papírové kapesníčky.

„Děkuju,“ špitla Alice.

 

Druhý den vyšlo najevo, že z policejní stanice unikla informace o napadení dívek. Nějaký pisálek z místního plátku si to chtěl ověřit a zavolal Alicině tetě. Ta zatím o ničem nevěděla a její slabé srdce takový šok nevydrželo.

Charlie zkoušel zjistit, zda by dotyčný novinář mohl být potrestán, ale nemohli mu dokázat úmysl ublížit, takže se z toho dostal.

 

Pohřeb se konal za tři dny. Sociálka neměla námitek a svěřila Alici oficiálně do péče Charliemu, až do jejích osmnáctých narozenin.

Den po pohřbu kontaktoval Alici právník její tety. V poslední vůli jí odkázala dům a k velkému překvapení všech, také značnou sumu peněz, které pocházely z prodeje domu jejích rodičů a jejich životních pojistek. Alice mohla bez obtíží zaplatit školné i na té nejdražší univerzitě.

xxxx

Týdny běžely a život holek se trochu uklidnil.

Tedy... ve Forks bylo sice méně duchů, kteří potřebovali pomoc, ale asi i v duchovním světě se šíří drby, protože zatím poslední potíž se jmenovala José a byl to Mexičan.

Právě probíhala hodina anglické literatury, když Alice přimhouřila oči a drcla loktem do Belly.

Postup už měly pevně zajetý. Pokud by Alici chtěl učitel vyvolat, Bella by odvedla pozornost. Sice jí to dalo nálepku drze zvídavého prudiče, ale pořád lepší, než nechat okolí zjistit, že Alice sní s otevřenýma očima.

Vize naštěstí proběhla rychle. Alici se vrátil přítomný pohled.

„Viděla jsem nás na zahradě za domem. Obě jsme zíraly do prázdna a ty jsi listovala španělsko - anglickým slovníkem.“

„Cože? Co budeme dělat se slovníkem?“ udiveně zašeptala Bella.

„Že by duch Španěl?“ odhadovala Alice.

„Co by dělal nějaký Španěl ve Forks?“

„Co já vim, může to být turista,“ pokrčila rameny Alice a pak sykla.

Bella vytáhla obočí, víc už ale nestihla, protože profesor Crabb právě přicházel k jejich lavici. Asi nebyly tak nenápadné, jak se domnívaly.

„Slečny,“ oslovil je přísně, „pokud je pro vás výklad látky v tak velkém kolektivu moc náročný, snadno mohu zařídit, aby jste si dnešní hodinu zopakovaly odpoledne v mém kabinetě.“ Vrhl po nich ironicky tázavý pohled.

„To nebude nutné, pane profesore. Tady nám to plně vyhovuje,“ poněkud drze prohlásila Bella.

Od jisté hodiny poškole je zachránilo zvonění.

„Příště si na dnešní látku napíšeme test,“ oznámil pan Crabb nahlas, pokoušeje se překřičet odšupující se židle.

„No to jsem fakt nadšená,“ utrousila Bella. Ušklíbnutí, které se objevilo na Crabbově tváři jí napovědělo, že to slyšel. No bezva, na její test se určitě zaměří, pomyslela si. Pak to pustila z hlavy a otočila se na Alici. Měly jasný cíl – zahrada za domem.

 

„Víš jistě, že to bylo dneska?“ nedůvěřivě se ozvala Bella. Už tu čekaly skoro dvě hodiny a zatím nic.

„Jo, byl to dneska odpoledne,“ Alice seděla na schodech u zadního vchodu a listovala učebnicí španělštiny.

„A podle čeho...“ Bella už nedořekla, protože se najednou necelý metr od ní zjevil duch.

A že to byl impozantní kousek. Vypadal jak mexický bandita z minulého století. Sombrero na hlavě, křížem přes hrudník dva pásy s náboji a u boků se mu leskly revolvery.

„No to mě poser!“ zhodnotila situaci a raději udělala krok dozadu.

 

Chvíli na ní ten macho civěl jak na jiný živočišný druh, potom se očividně otřepal, zvedl ruku, ukázal na ní a začal něco blekotat. Sice španělsky, ale nějakým dialektem.

Huba mu jela rychlostí flašinetu a rukama rozhazoval na všechny strany. Bella, ač se španělsky učila už tři roky, mu nerozuměla ani slovo.

„Hele amigo, zpomal tu kanonádu,“ pokusila se ho zarazit.

Kupodivu to fungovalo, jenže trochu jinak, než by si byla přála. Opravdu se zarazil, ale jen na vteřinu. Následně mu ruka sjela k pasu a objevil se v ní výstavní kus coltu, jehož hlaveň jí mířila přímo na nos.

„Co vidíš?“ netrpělivě vedle ní přešlapovala Alice a hryzala si ret. To, že ona neviděla vůbec nic, jí lezlo na nervy.

„To raději nechtěj vědět,“ zamumlala Bella a marně se pokoušela zahnat představu, jak velkou díru by do ní tahle ráže udělala. Ona totiž neměla potíže jen s duchy, kteří se jí mohli normálně dotknout, ale i s jejich věcmi. Ať to byly nože, pistole či šípy (ano, i s indiány měla tu čest), cokoli z toho co měli u sebe, bylo pro ní reálné a hmotné a tím pádem zdraví nebezpečné.

„Koukej to dát pryč, nesnáším, když na mě někdo míří zbraní,“ zasyčela varovně a ani se nepokoušela lovit v paměti španělská slovíčka.

Alice zalapala po dechu.

„Americano!?“ vypadlo z něj chraplavě. Zbraň nesklonil.

„To si piš že jo, frajere. A říkám, přestaň na mě mířit, nebo o tu ruku přijdeš!“

Chlapíkovi se její tón očividně nezamlouval. Oči se mu zúžily, jak uvažoval co má udělat.

Bella toho měla tak akorát právě dost. Rychlým pohybem mu srazila ruku na stranu. Výstřel, který zněl jako menší výbuch, slyšela jen ona. Bleskurychle ho popadla za hřbet ruky a naučeným hmatem mu jí zkroutila. Okamžitě zbraň upustil. Zatlačila mu pákou do ramene a zezadu ho kopla pod koleno. A bylo to. Celá ta akce trvala několik vteřin. Z pohledu Alice to spíš připomínalo podivnou taneční choreografii.

Bella klečela na jeho zádech a ruku mu stále páčila, takže se nemohl bolestí pohnout. Nebránilo mu to však ve vodopádu slov. Že to nebyly lichotky, pochopila Bella i bez slovníku.

„Alice, ten slovník, potřebuju mu vysvětlit, že takhle se rozhodně k dámě chovat nemá.“

Trvalo jim to skoro hodinu, než byl ochoten spolupracovat.

Pomocí slovníku a jeho lámané angličtiny se nakonec domluvili.

Jmenoval se José Acosador a byl zvědem v mexické armádě za mexicko-americké války, v roce 1847. Měl doručit depeši o pohybu americké jednotky, ale jeho kůň cestou klopýtl a on spadl ze srázu a zabil se. Od té doby jeho duše neměla klid. Nevnímal čas a výčitky, že nesplnil úkol, ho stále držely na zemi.

Bella mu vysvětlila, že Mexiko je dávno samostatné. Že válka skončila už před desítkami let a on, že může v klidu odejít.

Nejdříve tomu nevěřil. Trvalo další hodinu, než ho přesvědčila a poté, pomocí zaříkání, mu pomohla s odchodem.

 

Když skončily, už bylo šero. Obě byly z toho překládání a dohadování unavené jako koťata.

Udělaly si rychlou lehkou večeři a svalily se do postele.

Charlie měl dnes noční, takže za chvíli se dům ocitl v naprostém tichu.

Dokud to ticho neproťal výkřik nepředstavitelné hrůzy.

 

 

Povídky od Popoles

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!