Sekce

Galerie

/gallery/royal-throne-big-stock-photo.jpg

„Stefane!“ oslovil ho náš velitel, používaje velice nebezpečný tón. „Dodržte dohodu, vraťte nám zajatce,“ poručil a propichoval upíra pohledem, „ihned!“ Ten se okamžitě zarazil a ztuhnul. A pak se to stalo...

 

CARLISLŮV POHLED

„Alec je pro Ara jako syn. Je pro něj nenahraditelný! Jeho schopnosti jsou naprosto unikátní a zvlášť teď, když už Volturiovi nemají jeho sestru, se ho nebudou chtít vzdát. Říkám vám, neexistuje šance, že by si vybrali Jaspera!“ Mluvil jsem vzrušeně. Chtěl jsem, aby mé dcery jasně pochopily, v jak vážné situaci jsme se ocitli.

Isabella zuřivě pochodovala od stromu ke stromu a supěla. Alice oproti tomu stála klidně se sklopenou hlavou. Zdálo se, že ji naděje jednou provždy opustila. Nacházeli jsme uprostřed lesa asi kilometr od tábořiště. Tady jsme měli klid na soukromou rodinnou debatu. A Aro kupodivu ani nic nenamítal, když jsem mu oznámil, že se na nějakou dobu vzdálíme, abychom věc probrali v rámci rodinného kruhu. Nejspíš nechtěl ještě vyhrocovat situaci.

„Tady se není o čem bavit,“ prohlásila temně Bella. „Půjdeme tam. Půjdeme tam, a pokud ten – použila takové slovo, že se na ni Carlisle překvapeně podíval - bude chtít zpět Aleca, vlastnoručně mu ukroutím hlavu!“

„Ne,“ řekl jsem klidně. Bella nakrčila obočí, ale nechala mě mluvit. „To nemůžeme udělat. Nemůžeš zabít jednoho z Volturiových. V podstatě tak připravíš Stefanovi s Vladimirem volnou cestu k trůnům a k ovládnutí celé upíří komunity. To jsme se mohli už na začátku postavit na jejich stranu a vyšlo by to stejně,“ prohlásil jsem rezolutně. „Ne, to neuděláme. Místo toho se pokusíme s Rumuny vést vlastní vyjednávání. Nabídneme jim, ať si zvolí podmínky Jasperova propuštění…“ povzdychl jsem si. Vůbec jsem nevěděl, co bychom mohli Rumunům nabídnout.

„Ne,“ ozvala se rozhodně Alice, „Nic z toho neuděláme.“ Bella i já jsme na ni nechápavě hleděli. „Půjdeme tam, jako čestní spojenci, tak jak jsme vždycky byli a budeme. Necháme Ara rozhodnout a ať rozhodne jakkoli,“ nadechla se a sklopila zrak, „dodržíme dohodu a budeme stát na správné straně…“

Bella nevěřícně vyvalila oči.

„Alice! Ale co Jezz? To ho necháme jen tak…“

„Jasper přesně věděl, do čeho jde, když se k té akci přihlásil, Bello!“ přerušila ji pevně Alice. „Znal všechna rizika a šel do toho dobrovolně. Nikdo ho nenutil!“ na chvíli se odmlčela a pohrávala si s prstenem na levé ruce. Její sestra už už otevírala pusu k dalším námitkám, ale dívka ji nenechala mluvit. „Jestli si myslíš, že když zemře, bude někdo zoufalejší a nešťastnější, než já, tak se pleteš. Jasper je můj muž. Je mojí součástí! Nikdy jsem ho nepřestala milovat. … To ale neznamená, že zahodíme všechno, o co jsme se tady snažili a zradíme spojence. Jméno naší rodiny nesmí být spojováno s něčím tak podlým a odsouzeníhodným. Vím, že by se mnou Jasper souhlasil…“

V lese se rozhostilo naprosté ticho. V duchu jsem s Alicí nesouhlasil, rodina pro mě byla vždy na prvním místě. Přesto jsem byl rozhodnutý respektovat její rozhodnutí. Koneckonců, byla to právě Alice, kdo měl do téhle záležitosti nejvíc co mluvit. Jaspera znala nejdéle z nás, byl to její manžel. Jestli měl někdo právo rozetnout tenhle gordický uzel, byla to ona.

Isabella měla na tváři neprostupný výraz. Hleděla Alici do očí, jako by se snažila zjistit, odkud se to v ní bere. Pak sklonila zrak – ustoupila.

„Dobře. Jestli to tak chceš, uděláme to,“ řekla pokorně. „Půjdeme tam a zachováme si svou čest.“ Podívala se na mě vážně. „Carlisle?“

„Ano,“ zašeptla jsem, „uděláme to podle tebe.“

 

POHLED ALICE

Vrátili jsme se do ležení. Když jsme se objevili ve stanu, oba královští bratři vzhlédli. Arův pohled byl překvapený. Nejspíš už neočekával, že nás ještě uvidí a domníval se, že budeme chtít Jaspera zachránit na vlastní pěst. Marcus, oproti tomu, se jen slabě usmál na mou sestru, která mu však pro tentokrát úsměv nevrátila. Jen smutně dosedla do křesla a rezignovaně schovala hlavu v dlaních.

O několik hodin později dorazili poslední posily a celý tábor se začal připravovat na cestu. Pochod měl trvat maximálně hodinu. Garda, vedená oba bratry, se postavila do čela, jako smrtonosný rudo-černý hrot celé armády. Naše skupina se zamíchala do jejich zadních řad, za námi se seřadili muži ze Severu a po nich další a další. Konečně jsme vyrazili.

Vzhledem k tomu, že během posledních hodin napadlo několik centimetrů sněhu, byla celá krajina zahalena v bělostný plášť zimy. V lesích bylo ticho, všechno živé už stihlo ulehnout ke spánku a jediným slyšitelným zvukem se stalo zurčení rychlé říčky, vinoucí se klikatě kopcovitou krajinou. Postupovali jsme tím drsným královstvím rychle a neslyšně, jak to koneckonců mrtvé bytosti dokážou.

Má sestra a já jsme běžely bok po boku a těsně za námi se pohybovali Carlisle s Edvinem a Christianem. Ten zrychlil, až se dostal téměř na naši úroveň. Neustále Bellu sledoval, stejně jako včera ve stanu a vypadal, že ji velice podrobně zkoumá. Jeho výraz nesl známky úsměšku i obdivu současně, což samo o sobě vypadalo dost prapodivně. Přítomnost tohoto zvláštního tajuplného muže se mi nelíbila, ale naneštěstí jsem měla mnohem větší problémy, než tento.

Netrvalo dlouho a v dálce před námi se vynořila silueta bývalé pevnosti Castel gri. Temné kamenné stěny byly částečně rozbořeny a pod nimi se za hradní zdí rozprostíralo ležení – Rumunský tábor. I na dálku jsem zřetelně rozpoznávala mohutné postavy bojovníků, kteří byli ten den vybráni, aby hlídkovali na ochozu poslední zbylé věže.

Aro jediným pohybem ruky zastavil celý průvod. Současně jeden ze strážných zakřičel cosi na své druhy. Všimli si nás.

Za okamžik už bylo vidět zástupy mužů, jak proudí ze zříceniny ven na nádvoří. Bylo jich – hodně. Rozhodně více, než nás. A téměř každý z nich vypadal, jako blízký příbuzný našeho zesnulého Emmeta. Hromotluci s širokými rameny a ocelovými pěstmi. Několik postav se odpojilo od davu. Rozeznávala jsem mezi nimi všechny ty, které jsem vídala ve svých vizích -Stefan, Vladimir, pyromanka Rachel, znehybňovač Michail a pak ještě někdo. Chlapec, kterého jsem viděla poprvé v životě. A těsně za ním – zalapala jsem po dechu – Jasper a Alec. Oba obklopeni několika obzvlášť obrovitými strážemi. Chlapec se co chvíli otáčel na zajatce, dávaje pokyny strážím, kteří muže vedli. Byl to snad on, kdo způsobil, že se je podařilo chytit? Byl to snad další objev s nečekanými schopnostmi?

Konečně se masa nepřátel pohnula, armáda pomalu vyšla branou ven a zamířila směrem k nám. Stanuli na druhé straně rozlehlé planiny, a zatímco naši lidé byli strategicky rozestavění, kde každý zaujímal přesně danou pozici, oni stáli naprosto chaoticky a neuspořádaně, jako dav divých šelem, chtivých vrhnout se na kořist a rozsápat ji. Že však tahle kořist nebude nijak snadná, se mělo již brzy ukázat. Nebyli jsme nějaký ustrašený králíček třesoucí se před slintajícím predátorem.

Byli jsme Volturiovi.

 

ARŮV POHLED

Přehlédl jsem šedou masu před sebou a ušklíbl jsem se. Bylo jich sice víc, ale byla to jen hora tupých hlav, jejichž jedinou předností byly svaly. Stefan a Vladimir stáli bok po boku a nenávistně zírali naším směrem. Jaká škoda, že jsem je nezlikvidoval už dávno. Nic naplat, dnes tu chybu napravím.

„Vítejte přátelé,“ pronesl rozšafně a falešně Vladimir, a ačkoli byl od nás vzdálen téměř tři sta metrů a nemluvil nikterak hlasitě, slyšeli jsme zřetelně každé jeho slovo. „Jsme rádi, že po měsících tanečků si konečně můžeme pohlédnout do tváře,“ prohlásil ironicky.

„Taky tě rád vidím, Vladimire,“ použil jsem nejneupřímnější tón, kterého jsem byl schopen.

„O tom pochybuji,“ odtušil muž. „Rádi bychom s tebou a tvým bratrem probrali něco osobního. Co kdybychom se všichni potkali uprostřed této planiny, takzvaně na neutrální půdě?“ otázal se, ačkoli neočekával odpověď a otočil se na svou suitu, udávaje jakési pokyny. „A vezmi s sebou prosím i své nové přátele, Aro. Jich se to týká také…“

Ohlédl jsem se na Cullenovi, kteří doposud stáli kus za námi, zamícháni v davu. Carlisle, Alice a Isabella pomalým krokem vystoupili a stanuli nám po boku. Carlisle na mě souhlasně kývnul, dávaje znamení, že jsou připraveni. Ladným krokem jsme se vydali doprostřed pláně, hlavy hrdě vztyčené a pohledy upřené na nepřátele před námi. Z Alicina výrazu bylo znát nesnesitelnou bolest, kterou pociťovala při pohledu na svého zajatého druha, ale přesto si udržovala důstojnost a sílu a její pohled byl pevný. Její sestra se mírně mračila a z očí jí sálal oheň, který mohl každou chvíli proniknout na povrch a začít pálit nepřátele okolo. Carlisle, stejně jako vždy, zachovával dekorum a na tváři mu pohrával mírně zdvořilý výraz, který nasazoval vždy, když bylo třeba řešit nějaké problémy a zachovat si přitom chladnou hlavu.

Vprostřed planiny jsme se zastavili. Stefan s Vladimirem stáli jen pár metrů před námi, za nimi pak Rachel a Michail a v zadu skupina vedená jakýmsi malým neduživým chlapcem s popelavými vlasy, který vypadal, že by nejraději byl někde úplně jinde. V kruhu hromotluků za jeho zády pak bylo s jistými obtížemi možno rozeznat Alecovu černou čupřinu a Jasperovu štíhlou postavu.

Oba vůdci na mě provokativně hleděli, vychutnávajíce si svou domnělou převahu. Nicméně já jsem se už dávno rozhodl a to vědomí mi dodávalo vnitřní sílu. Zaujal jsem postoj svrchovaného velitele a svým nejhorším nepřátelům jsem věnoval zářivý suveréní úsměv.

Game on.

 

BELLIN POHLED

Bestie před námi se připitoměle usmívaly a mlčely. Rovněž jsem mlčela, ale duchu jsem si slibovala, že pokud se mi naskytne sebemenší příležitost, seškrábu jim ty úsměvy z tváří. Pak konečně jeden z nich promluvil.

„Zdravím, Carlisle. Jak jsem před chvílí řekl Arovi, to, co chceme probrat, se týká také vás a myslím, že víte, o co jde. Před pár dny se nám na tomto hradě,“ ukázal Stefan na černou siluetu za sebou, „podařilo objevit několik vašich přátel. Zřejmě vás zajímá, jak se nám povedlo odzbrojit nepřekonatelného Aleca Volturi, takže vás nebudu napínat. Ten chlapec za námi,“ ukázal na nervózního hubeného mladíka, „je štít. Díky jeho věrným službám jsme byli schopni zajmout ty pošetilce, kteří se domnívali, že se jim podaří zabít našeho milého přítele Michaila.

Když jsme u toho, musím vám bohužel oznámit, že jeden z vašich lidí byl při tomto ošklivém incidentu zneškodněn a v tomto životě se s ním již nesetkáte…“ prohlásil žoviálně, vychutnávajíce si reakci, kterou jeho slova vyvolala. Carlisle se zamračil a já jsem musela zatínat pěsti, abych tomu individuu před sebou nerozpárala žaludek. Aro však pouze mírně nadzvedl obočí, a když se Rumun ničeho dalšího nedočkal, s mírným zklamáním pokračoval.

„Zbylí dva žijí a jsou tu dnes s námi. Chcete je vidět?“ otázal se úsměšně a pokynul strážím. Každého zajatce uchopili mezi sebe dva strážci a předvedli je před nás. Jasper klečel po mužově levici, zatímco Aleca, který vypadal, že si na něm během zajetí někdo soustavně krátil dlouhou chvíli, pohodili k Vladimirovým nohám. Kdybych byla člověk, nejspíš by se mi při pohledu na toho nebožáka chtělo zvracet.

Opatrně jsem pohlédla na sestru. Alice zírala na Jaspera a on jí pohled vracel. Téměř, jako by mezi nimi probíhala jakási neverbální komunikace. Ani jsem netušila, jak těžké to pro ni musí být, když ho tam má přímo před sebou. Pomalu přelétala po jeho špinavé tváři, věnovala pozornost každému pramenu vlasů, každému milimetru jeho dokonalé andělské tváře a z jejích zlatých očí čišela muka, která jí ta chvíle připravovala. A přes to všechno mi bylo jasné, že nepovolí. Její rozhodnutí se nedalo zviklat a její přesvědčení bylo pevné, jako skála.

„Nuže,“ pronesl arogantně Stefan a odtrhl svůj zrak od zajatců, na nichž se dosud pásl pohledem, „měli bychom si říct, co se s touhle situací dá dělat.“

Bylo mi jasné, co přijde. Všichni jsme to věděli. Teď nám přednesou jejich nabídku a budou čekat, že se požereme navzájem. Vztekem mi hučelo v hlavě a tak jsem se raději dívala do země. Konečně jsme se dočkali, slova byla vyřčena a zavládlo ticho. Stefan s Vladimirem si byli dobře vědomi, že postavili Voltury doslova před Sofiinu volbu a s napjetím očekávali, jakou odpověď jim Aro dá. Hodnou chvíli vládlo ticho.

A pak…

„Děkujeme přátelé za vaši velkolepou laskavost,“ uklonil se Aro s notnou dávkou ironie v hlase. „Nuže, postavili jste mě před nutnost si zvolit a já tak tedy činím… Vydejte nám Jaspera.“

Šok, který to jediné slovo dokázalo způsobit, jsem pociťovala jak sama na sobě, tak ve výrazech všech přítomných. On skutečně vybral Jaspera?! A Aleca, svého miláčka, nechal napospas jeho trpkému osudu? Jak bylo jen tohle možné?

Všichni upírali své nevěřícné pohledy na Ara, který si to – jako správný excentrik s výraznými narcistními sklony – naplno užíval. Pak na chvíli odlepil svůj zrak od oněmělých tváří před sebou a zadíval se do tváře Alici, vysílaje k ní svůj tichý láskyplný vzkaz. Udělal to pro ni. Jen pro ni!

V tu chvíli se konečně vrátil hlas Stefanovi.

„No, musím říci, že se jedná o zajímavou volbu z tvé strany…“ pronesl bezbarvě a kmital očima mezi svým bratrem a Arem.

Co teď, když jejich plán nevyšel a k žádnému rozkolu spojenců nedojde? Zřejmě nevěděl, co si s nastalou situací počít.

„Dobrá, předtím, než vám ho vydáme, se ještě musíme  o pár drobnostech poradit…“ řekl muž a začal nenápadně ustupovat. Něco bylo špatně a já začínala tušit zradu.

„Stefane!“ oslovil ho náš velitel, používaje velice nebezpečný tón. „Dodržte dohodu, vraťte nám zajatce,“ poručil a propichoval upíra pohledem, „ihned!“. Ten se okamžitě zarazil a ztuhnul.

A pak se to stalo.

Vladimirovi zřejmě došly nervy a nenadálá frustrace spolu s nízkými pudy, které ho vždy ovládaly, způsobily, že se odhodlal k zoufalému, bestiálnímu a především naprosto bezmyšlenkovitému činu. Během mžiknutí oka se ocitl za Jasperem a než mohl kdokoli zareagovat, roztrhal ho na kusy.

Má mysl mě zradila a místo, abych se na pološíleného muže vrhla a zničila ho, stála jsem jako opařená. Jako první se vzpamatoval Aro. Odhodil upíra nečekaným úderem do prsou a vrhl se na něj v zuřivém opojení. Alice, doposud stejně zmražená jako já, se pomalými kroky vydala k Jasperově zničenému tělu, s rukama před sebou, jako náměsíčná. Nikdo se jí nepostavil do cesty, všichni krom bojující dvojice dosud stáli, jako zakletí. Než, však stačila pokleknout, aby naposledy pohladila svého přítele po medových vlasech, jeho tělo vzplálo. To měla na svědomí Rachel. Ty plameny zapůsobily jako elektrický šok a všichni, kteří doposud zůstávali neteční, se rázem probrali. Včetně mě…

Nejprve jsem se postarala o to, aby byli všichni naši lidé zaštítěni. Potom jsem obrátila pozornost k Rumunům. Odhodila jsem jednoho vazouna, který se na mě řítil s idiotským výrazem v tupé tváři a zaměřila jsem se na Stefana. Ten byl zaměstnán tím, že se v nastalém chaosu snažil dostat k Marcusovi, který se jako dokonalá antická socha tyčil uprostřed prostranství a ne příliš vzrušeně vše sledoval. Stefan se k němu dostal neviděn a nečekaně mu sevřel prsty kolem krku, ale stisk ihned uvolnil, neboť jsem v tu chvíli k němu dorazila já.

Drapla jsem upíra za chomáč drsných vlasů na temeni a škubla jsem, až sebou praštil o zmrzlou zem. Pokusil se mě chytit za kotník, ale to už jsem stála za ním. Najednou se mi po boku objevil Carlisle. Stefan zazmatkoval a chtěl na poslední chvíli utéct, což se mu nepovedlo. Já a můj otec jsme muže uchopili – každý za jednu paži – a stočili mu ruce za záda. Pohlédla jsem na Marcuse.

„Ukaž tomuhle bastardovi, kdo je král…“

Marcus se povzneseně usmál, uchopil Stefanovu hlavu do svých bílých dlaní a – rázem bylo po problému. Nebo alespoň po  jedné jeho polovině.

 

POHLED ALICE

Vstala jsem a oprášila jsem si kolena. Všude kolem mě byl zmatek a já se nedokázala zorientovat. Ne dost rychle. Najednou jsem ucítila prudký náraz a odletěla snad patnáct metrů daleko. Jeden obzvlášť velký Rumunský bojovník se na mě hnal s výrazem býka v aréně. A to jsem na sobě tentokrát ani neměla své oblíbené rudé šaty! V tu chvíli jsem udělala to nejlepší, co jsem udělat mohla. Pořádně jsem se naštvala. Chtěli bojovat? Dobře, dáme jim, co si přejí.

Už byl téměř u mě, pěst připravenou k dalšímu drtivému úderu. Využila jsem svůj druhý největší talent – mrštnost a hladce jsem se prosmýkla kolem něj, čímž jsem se k němu dostala z boku. Překvapeně zamrkal, ale to už jsem mu seděla za krkem a díky zhoupnutí a přenesení váhy dozadu, se mi ho podařilo sundat k zemi. Sama jsem stihla včas seskočit a než se ten hromotluk rozkoukal, věnovala jsem mu pěkně mířený úder do krku, až se jeho malá hlava odkutálela do dáli.

Vzhlédla jsem právě včas, abych zachytila, že se na mě řítí další z rumunských bodyguardů, ale než jsem se stihla připravit, ozvala se ohlušující rána, jak se muž srazil s jedním ze Severských bojovníků. Byl to Edvin. Pohrál si s tím tupcem tak, že z něj za vteřinu zbyla jen hromada střepů, spiklenecky na mě mrkl a byl pryč. Konečně jsem měla možnost náležitě ocenit tyhle ledové cizince.

Vřava bitvy byla neskutečná a chaos kolem obrovský. Snažila jsem se prohlédnout davem a najít někoho známého. Najednou jsem uviděla Ara. Zahlédl mě a prodral se až k mému místu. Pak vytáhl zpoza pláště Vladimirovu odpornou hlavu přivázanou na provaz, jako nějaký děsivý pouťový balonek a hodil mi ji k nohám.

„Vím, že je to jen malá satisfakce, ale alespoň něco,“ zašeptal a políbil mě na čelo.

 

CARLISLŮV POHLED

Staletí zkušeností a fakt, že jsem strávil mnoho let mezi Voltury, následujíce je také do řady bitev a potyček, měly za následek, že jsem v takovýchto chvílích jednal naprosto racionálně a strategicky. Obyčejné bojovníky a stráže jsem nechal jiným  - zvláště pak našim vikingům, kteří je s velkým potěšením lámali, jako by byli pouhé zápalky – a sám jsem se zaměřil na ty nejnebezpečnější.

Pohledem jsem vyhledal Rachel. Žena se tvářila zmateně. Díky Bellině ochraně byl její dar najednou k ničemu a ona nevládla žádnými zvláštními silami, které by ji před nepřáteli ochránili. Nepociťoval jsem s ní soucit. Namířil jsem si to k ní sebejistým krokem, a když si mě konečně všimla, bylo už pozdě. Osvědčenými chvaty jsem odrazil několik chabých pokusů o útok, které byly už předem odsouzeny k nezdaru. Zabít ji, mi netrvalo ani tři vteřiny. Z kapsy jsem vytáhl stříbrný zapalovač a postaral se o to, že jediný oheň, který žena kdy ještě pocítí, bude ten, který ji zničí.

Za několik minut se mi podařilo najít i druhého z dvojice – toho, kdo byl vlastně příčinou dnešních událostí. Michail. Nestihl jsem však už nic podniknout, protože se o něj zrovna staral Christian, svým vlastním temným způsobem. Zatraceně, tomu muži bych se nechtěl dostat do rukou.

Bitva se začala chýlit ke konci. Všude kolem se povalovaly mrtvoly, mnoho z nich hořelo a poslední souboje se odehrávaly na tom zimním bojišti, kde se jednou provždy rozhodlo, že se Rumunům nikdy nepodaří splnit jejich věčný sen – zbavit Voltury vlády nad upířím světem.

Vyhráli jsme.

 

Povídky od BlackElejah

Autorský profil

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

BlackElejah

16)  BlackElejah (14.10.2013 21:07)

Nykis: Však o tom to je. Fantazie je podle mě to nejdůležitější, co máme. :)

15)  Nykis (14.10.2013 20:16)

Klobouk dolů Výborná povídka, která mě přes počáteční nedůvěřivost (nedovedla jsem si představit jinou možnost než Alice + Jasper forever :) ) chytla a já zhltala všechny kapitoly. Budu netrpělivě vyhlížet další kapitolu
P.S. Nějak se nedovedu v této povídce sžít s Arem tak, jak ho známe z filmů. Tak jsem si vytvořila vlastní téměř Johnny Deppovskou verzi - díky, že podněcuješ moji fantazii :D

BlackElejah

14)  BlackElejah (14.10.2013 20:10)

Kate: My víme, že ti pro něj bije . Nedalo se nevšimnout ;) .

Kate

13)  Kate (14.10.2013 19:32)

BE, nikdy? Tak to je super, protože on je... no prostě... můj nejoblíbenější Cullen.

BlackElejah

12)  BlackElejah (14.10.2013 19:12)

Kate: Co??? To nikdy! ;)
niki: Omlouvám se všem, kteří jsou - tak jako ty - natěšení na další díl, ale vypadl mi teď jeden volnej den, kdy bych normálně psala, čili mám skluz , oproti normálu. Platí, jako vždycky, že se budu snažit to sem dát co nejdřív.

11)  niki (14.10.2013 15:54)

ehm... ehm...
je to velká drzost zeptati se, kdy bude další kapča

když já se tak těším

Kate

10)  Kate (14.10.2013 12:46)

BE, sice mám Jaspera ráda, ale chápu, že pro vývoj vztahu Alice a Ara to bylo potřeba. :) Ale já bych takhle prožívala smrt každýho z Cullenů. No doufám, že nenecháš zemřít Carlislea.

BlackElejah

9)  BlackElejah (13.10.2013 22:34)

Je mi jasné, že pro fanoušky Jaspera to je smutné, ale bylo to hold potřeba, aby se mohl vztah Alice a Ara posunout dál. Jinak všem díky za pochvalu :).

Kate

8)  Kate (13.10.2013 22:29)

Jasper zemřel? No to snad ne!!! Sice to utvrdí Alicin a Arův vztah, ale Jasper prostě... to né! :'-( Famózní kapitola, BE. Ta bitva prostě... nemám slov. Čekala jsem ale, že Aro to pro Alice udělá, vybere Jaspera, ale nebylo to nic platné. No, těším se na další kapitolu, vážně, vážně moc. A víš co, piiiiiiš! Děkuju! :)

7)  Nika (13.10.2013 15:49)

AAAW užasne :3 :3 další další dalšííííí :3 prosím :3

6)  misa (13.10.2013 15:43)

hezká kapitolka, škoda jespera, tak doufám, že aspon alec bude v pořádku

5)  BabčaS (13.10.2013 15:10)

4)  ada1987 (13.10.2013 15:03)

nadhera! a alice uz nic nebrani, aby zostala s arom! jedine ak svedomie. rychle rychle pokračko.

Volturijovna

3)  Volturijovna (13.10.2013 14:39)

Ha, tak tato povídka si mne získala! A Rumuni mají co chtěli - konec, ale svůj vlastní. Jsem z této povídky doslova unešena, děkuji a těším se na pokračování! ;-)

2)  niki (13.10.2013 14:07)

jsi skvělá, díky

BlackElejah

1)  BlackElejah (13.10.2013 13:50)

Ha, a teď můžu jen doufat, že mě neukamenujete..

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek