Sekce

Galerie

/gallery/royal-throne-big-stock-photo.jpg

Když byla pravda vyslovena, podívala jsem se na Ara. Sledoval mě s mírně šokovaným výrazem. Něco takového nečekal. Rumuni se obvykle nesnažili o nějaké promyšlené strategie, o plánování složitých tahů. Většinou šlo prostě o silové souboje.„Snaží se nás rozdělit,“ konstatoval Aro, co bylo zjevné, „poštvat proti sobě.“ Pohled stočil na Bellu. „To ty jsi tou příčinou."

 

POHLED ALICE

Opírala jsem se zády o černé auto a pozorovala jsem mumraj kolem. Někteří skládali do kufru vozů zavazadla, jiní se o čemsi dohadovali, několik z přítomných bedlivě studovalo mapy. Celá scéna napovídala, že se naše početné společenství vydává na cestu. A byla to dlouhá cesta. Cílem byla jakási polorozbořenina uprostřed Rumunské pustiny. Nijak lákavá destinace.

Na okamžik obraz okolních příprav vystřídal jiný výjev – překvapená Jasperova tvář obklíčená skupinou nepřátel. Zatřásla jsem mírně hlavou. Nechtěla jsem na to myslet, ačkoli mi to vůbec nešlo. Cítila jsem, že stojím jen kousíček od propasti šílenství, do které mě tahle zoufalá situace dostala, a snažila jsem se, jak jsem jen mohla, abych do ní nespadla.

Kousek ode mě se ozvalo zabouchnutí dveří. Vzhlédla jsem a pohledem hledala Carlisla – měli jsme jet společně v jednom voze. Stál ve vzdálené části garáží a vyměňoval si poslední instrukce s Arem. S tím jsem ale jet nechtěla. Vyhýbala jsem se mu poslední dobou, jako čert kříži a on moji přítomnost nijak nevyhledával. Naštěstí. Nebyla jsem si jistá, jak se k němu mám chovat a teď jsem to rozhodně nechtěla řešit.

Když se můj otec stále neměl k tomu, aby ukončil rozhovor a přidal se ke mně, zatáhla jsem zklamaně za kliku černého teréňáku a usadila jsem se na zadní sedadlo. Druhé dveře se otevřely vzápětí a vedle mě se posadila Bella. Nekomentovala jsem to. Opřela jsem hlavu o tmavé sklo a zavřela oči. Relativní ticho narušoval rej venku.

„Omlouvám se, za to, co jsem řekla,“ řekla zničehonic moje spolujezdkyně. Překvapeně jsem se odlepila od okénka a pohlédla jsem jí do dokonalé tváře. Sklopila panenkovské oči. „Vytočilo mě, co jsem viděla, ale nechtěla jsem říkat takové věci. Nemyslela jsem to vážně!“ prohlásila naléhavě a zadívala se na mě upřeně.

„Já vím,“ odtušila jsem. Dál jsem mlčela. Nevěděla jsem, co na to říct. My se přece nehádáme. Nikdy!

„Chci, abys věděla… prostě vím, že to máš těžké. Jsme rodina Alice. Uděláme všechno proto, aby se Jasper v pořádku vrátil! Slibuju.“

Někdy se stává, že je člověku mizerně, ale přes všechny hrůzy kolem se drží a daří se mu vzdorovat – až do chvíle, kdy se potká se soucitem, kdy se rázem sesype. To přesně se mi v tu chvíli stalo, a ač jsem se do teď držela, Belina slova zapůsobila jako odbrzďovací tlačítko na všechny emoce, které jsem za posledních několik dní dusila v sobě. Schoulila jsem se do sebe a rozvzlykala jsem se suchým pláčem. Bylo to jako nějaký šílený záchvat, nemohla jsem vůbec přestat. Bella kolem mě omotala svoji paži a tiskla mě k sobě s téměř mateřskou něhou, ale příliš to nepomáhalo. Prostě se to muselo dostat ven. Teď.

 

CARLISLŮV POHLED

Když jsem nasedal do auta, zjistil jsem k mému překvapení, že tam spolu mé dcery sedí bok po boku. Zjevně se usmířily. V duchu jsem poděkoval bohu, protože jsem věděl, že Aliciny emoce byly všemi těmi událostmi tak rozjitřené, že skutečně potřebovala podporu od celé své rodiny. A Bellino přátelství pro ni vždy mnoho znamenalo.

Konvoj aut se svižně rozjel. V ulicích Voltery jsme způsobili malé pozdvižení, lidé si na nás ukazovali a považovali náš průvod za nějakou diplomatickou kolonu. To bylo dobře, protože nám uhýbali z cesty a vzhledem k rychlosti, jakou naši řidiči hned zpočátku nasadili, to bylo to nejlepší, co mohli pro své zdraví udělat. Já jsem mezitím znovu zpod saka vytáhl dopis, který byl ten den doručen na hrad. Nebyl adresován mě, přesto jsem se nějak mimochodem stal jeho „opatrovatelem“. Četl jsem ho už několikrát, ačkoli jsem v něm nenašel nic, co by nám mohlo jakkoli pomoct při plánování strategie a odhadování záměrů nepřátel.

„Můžu si ho půjčit?“ ozvalo se mi za hlavou, „Ještě jsem to nečetla.“

Podal jsem list Belle, která se do něj ihned ponořila. V duchu jsem si vybavoval slova, po kterých teď ona přejížděla pohledem. Stálo tam toto:

Našim drahým přátelům ve Volteře,

Máme něco, co je Vaše. Něco, co byste mohli chtít zpět. Musí být těžké, ztratit tolik dobrých přátel a cenných služebníků, a protože nejsme bezcitní a záleží nám na Vašem blahu a štěstí, nabízíme Vám možnost, získat vaše bojovníky zpátky. Máte přesně deset dní na to, abyste se dostavili ke Castel gri, kde se domluvíme na ceně…

S & V

Isabella si odfrkla, a znechuceně mi papír vrátila.

„O čem jste se předtím s Arem bavili? Máte nějakou strategii?“ otázala se a bylo vidět, že ji něco nepěkného běží hlavou.

„Ještě jsme se nedohodli, jak budeme postupovat,“ prohlásil jsem váhavě a úkosem pohlédl na upíra, který řídil naše auto. Nemínil jsem danou věc příliš rozebírat, když byl na doslech někdo, z Arovy stráže. „Nedokážu si ale představit, že by se skutečně rozhodli s námi vyjednávat. Určitě se jedná o léčku. Nejspíš shromáždí celou svou armádu v čele s jejich novými talenty a budou nás chtít zničit v otevřeném boji. A tentokrát se jim to může i podařit…“

Alice, která se až do teď choulila vedle své sestry, obličej schovaný v jejích hustých vlasech, se na mě najednou zadívala.

„Pokud je to ale tak, měli by Volturiovi shromáždit svou armádu taky, aby jim byli schopni čelit. Udělají to?“

„Ano, bratři už před odjezdem odeslali kurýry všude tam, odkud se dá očekávat pomoc Volterské koruně. Příchozí se shromáždí uprostřed hustých lesů necelých sto mil od místa, které Stefan s Vladimirem popisují v dopise. Tam se k nim přidáme a pak budeme, vzhledem k neprostupnému terénu, postupovat pěšky. Než se ale vydáme dál, musíme se domluvit, na dalším postupu. Do té doby se ještě může hodně změnit.“ Snažil jsem se znít pozitivně a mou snahu podpořila i Isabella.

„Určitě do té doby uvidíš něco, co nám pomůže je porazit. Tvoje vize nás nikdy nezklamaly a jsou naší tajnou zbraní!“ Bella stiskla Alici ruku a snažila se ji stůj co stůj povzbudit. Ta se nepatrně usmála a znovu se zabořila do sestřina objetí.

Odvrátil jsem se a chvíli sledoval cestu před námi. Isabella měla pravdu. Aliciiny vize nám vždy dávaly náskok. Co když to ale tentokrát nebude stačit?

 

BELLIN POHLED

Carlisle vypadal velice ustaraně. A já, přestože jsem se kvůli Alici navenek tvářila vyrovnaně, jsem na tom taky nebyla nejlíp. Bella z doby před pár lety by byla mnohem sebejistější a rozhodně by věřila, že se povede získat Jaspera zpět. Byla jsem tehdy přesvědčená, že naše rodina přežije všechno. Teď už ne a já skutečně pochybovala. Neměla jsem tušení, co by se muselo stát, aby nám ho Rumuni vydali, a šance, že by se nám Jaspera podařilo vysvobodit silou, nebyla velká. Vlastně nebyla téměř žádná.

Zachmuřeně jsem si prohlížela okolní krajinu. Země se pomalu ukládala ke spánku, okolní pole pokrývala mrazivá jinovatka a poslední listy se tak tak držely větví, z nichž definitivně mizel život. Už dávno jsme nebyli v Itálii a krajina drsněla a vzdouvala se, jak se před námi pozvolna vynořovaly blížící se svahy drsných hor. Ačkoli byla v koloně více než desítka aut, řidičům se dařilo jet pospolu a tak jsme se jako černý lesklý had vinuli nyní již rumunskou krajinou.

Snažila jsem se vymyslet nějaký plán, který by nám přinesl úspěch, ale nenapadalo mě nic jiného, než jim nebohého Jaspera prostě vyrvat z rukou. Bylo mi jedno, co na to Volturiovi řeknou. On byl priorita, a pokud se situace příliš vyhrotí, nezbude mi nakonec nic jiného. Nepochybovala jsem, že bych to dokázala. Zvládla bych ale současně chránit zbytek své rodiny? Co když vytuší mé úmysly a zaměří se zatím na Alici, nebo Carlisla? Nemůžu být na třech místech najednou.

Současně jsem si uvědomila, že nechci nechat napospas ani Marcuse. Tahle situace byla neřešitelná a já jsem pro tentokrát nepociťovala žádné zvláštní potěšení, že jsem zřejmě nejsilnějším hráčem na hřišti. Vše spočívalo na mých bedrech. Můj štít bude za pár dní jedinou překážkou, která bude stát mezi naší armádou a nepřáteli. Zvláštní. Jak se z křehké lidské Belly stala Isabella bojovnice a ochránkyně?

 

ARŮV POHLED

Byli jsme již téměř na místě. Drobný štěrk neudržované horské cesty odletoval od pneumatik našeho vozu a nám se zvolna otevíral pohled do rozlehlého údolí, z větší části obklopeného tmavými borovými lesy. Toto bylo místo srazu našich sil. A někteří naši lidé tu už byli. Uprostřed prostranství byla postavena řada provizorních stanů, jež si vyčkávající upíři postavili, aby si zajistili alespoň zdánlivé soukromí.

Řidič zastavil. Vystoupil jsem a pozoroval, jak se všichni upíři shromažďují kolem mě a mých lidí. Z jiného auta vystoupil Carlisle a obě dívky a jejich výrazy dávaly znát, jak na ně početná komunita udělala dojem. Upírů bylo skutečně dost. Carlisle se na rozdíl od svých dcer netvářil nijak překvapeně ani ohromeně. On se v minulosti několika našich válečných výprav účastnil a tak měl přehled a dokázal si představit, jak veliké vojsko jsme schopni v době skutečné krize dát dohromady. A tohle byla zatraceně velká krize.

Nechal jsem Culleny, aby se spolu s většinou mých lidí vzdálili směrem ke stanům, a sám jsem zatím plnil povinnost nejvyššího velitele. Oslovil jsem upíry okolo a vítal jsem se s vůdci jednotlivých kovenů. Postupně jsem dostával zprávy o tom, kdo je ještě na cestě a koho naopak nemám očekávat – těch kupodivu nebylo tolik, jak jsem předpokládal. Situace začínala vypadat poněkud lépe.

Když jsem se po určité době konečně dostal k centru ležení, nařídil jsem spojit několik stanů k sobě a zprůchodnit je, čímž jsem vytvořil jakési řídící středisko. To se stalo útočištěm mě a mého bratra, Cullenových a také části mé gardy. Carlisle chtěl vědět, jak jsme na tom se silami a tak jsem mu osvětlil situaci.

„Je jich hodně, ale pořád to není dost. Jejich mentální zdroje na naší straně vyrovná Isabella, ale abychom se jim vyrovnali na rovině fyzických sil, musíme počkat, dokud se k nám nepřipojí klany ze Států a především naši lidé ze severu. Edvin přivede celou svou rozsáhlou rodinu – a ty víš kolik jich je! – a Christian posbírá upíry od jezer a připojí se k Edvinovi někdy během cesty. Mohli by tu být nejdřív zítra ráno. Musíme na ně počkat.“

Muž pokyvoval hlavou.

„Ano, nemá cenu hnát se tam dřív, než shromáždíme všechno, co jde. Do vypršení lhůty zbývá několik dní. Času dost.“

„Jistě, jenže můžeme na to spoléhat?“ otázal se znenadání Marcus, poslouchající z rohu náš rozhovor. „Kdo nám zaručí, že dodrží stanovenou lhůtu? Všichni víme, že tohle celé je jen fraška. Zástěrka sloužící k tomu, aby zajíc vyběhl z nory,“ pronesl tiše a posadil se do přistaveného křesla. „Chtěli nás mít venku a to se jim povedlo. Nebudou ctít pravidla hry…“

Všichni jsme věděli, že může mít pravdu. Jiná cesta ale nezbývala.

 

POHLED ALICE

Celý den proudili do stanu noví a noví upíři – hlavy klanů z celého světa – aby ohlásili své připojení k armádě a pozdravili vůdce v podobě Marcuse a Ara. Ti s uspokojením sledovali, jak jejich síla průběžně narůstá. Zatím se slunce přehouplo za horizont a údolím se začala rychle plížit tma. K večeru se najednou zvedl vítr a ledové poryvy vzdouvaly karmínový baldachýn tvořící stěny našeho stanu.

Po mnoha hodinách strávených vysedáváním v rohu a pozorováním naší svaté trojice, jsem to už nevydržela a zamířila ven. Všichni byli naštěstí příliš zaměstnáni vítáním nově příchozí delegace a tak jsem proklouzla neviděna. Vnořila jsem se do tmy a vítr mi okamžitě rozcuchal vlasy. Do nosu mě udeřila jiskřivá vůně přicházející zimy. Pomalu jsem vykročila po cestičce mezi stany, míjejíce neznámé tváře, které se za mnou zvědavě otáčely. Vzápětí se tito pozorovatelé opět obraceli ke svým přátelům a rodinám.

Přešla jsem prostranství a zastavila se až na okraji lesa. Tady byl klid. Otočila jsem se, abych se pokusila odhadnout počet našich stoupenců. Mohlo tam být něco přes tisíc upírů. Tolik jsem nikdy na jednom místě neviděla, ale přesto jsem si nebyla jistá, zda to bude stačit. Jak to, že se tak dlouho neozvala žádná vize? Jak je možné, že zrovna teď, když je to nejvíc potřeba, nevidím ani střípek z budoucnosti? Užírala jsem se tím a začínala jsem o sobě pomalu pochybovat.

Ustupujíce do stínu mohutné borovice a skrytá za jejím mohutným kmenem, jsem pevně zavřela oči.

„Prosím! Ukaž se… Musím vidět, alespoň něco!“ Samou snahou jsem si zarývala nehty do dlaní.

Nic. Jediné, čeho jsem dosáhla, bylo, že jsem nyní vnímala své okolí mnohem ostřeji. Zklamaně jsem otevřela oči. Zřetelně jsem cítila, jak je okolní vzduch každou chvílí mrazivější a mrazivější.

Pak mě napadlo, zkusit to, co se mi už jednou osvědčilo – zaměřit se na konkrétní osobu. V duchu jsem si vybavila Jasperův milovaný obličej, ale dlouho se nic nedělo. A pak se mi konečně v hlavě zformoval obraz, který mě až překvapil svou dokonalou ostrostí. Jasperova tvář se proměnila v Arovu. Upír stál v čele našich lidí a proti němu Rumuni vedeni Vladimirem a Stefanem.

„Dáme Vám na výběr – nemůžete mít přece všechno, že ano…“ odtušil provokativně Stefan. „Buď tenhle,“ napřáhl ruku k Jasperovi klečícím po jeho levici, „nebo tamten,“ dokončil, ukazujíce pro změnu na Aleca, krčícího se u nohou jeho bratra. „Na koho ukážeš, toho dostaneš. Ten druhý pak…“ a posunkem naznačil, co se stane s druhým zajatcem.

„Jak vidíš, je to naprosto férová nabídka,“ přidal se Vladimir s potměšilým úsměvem. „Takže?“

Vidina zmizela stejně rychle, jako přišla, jakoby ji odvál další ledový závan. Pomalu jsem se svezla po drsném borovém kmenu a prsty jsem zanořila do polozmrzlé hlíny. Z nebe se snesla první sněhová vločka, následována velmi rychle dalšími. Usedaly lehce na tvrdou chladnou zem, která ale nebyla chladnější, než mé srdce.

 

BELLIN POHLED

Opírala jsem se o masivní černou tyč uprostřed stanu a strnule jsem zírala ven. Mé nadpřirozené smysly dělaly, co mohly, aby zachytily alespoň náznak toho, že je moje sestra někde nablízku, ale zdálo se, že se po ní slehla zem. Tušila jsem, že potřebuje být nějakou dobu sama a tak jsem trpělivě čekala, sledujíce, jak se země venku pozvolna obarvuje na bílo.

Zhruba kolem třetí hodiny ranní jsem se rozhodla, že čekání bylo pro tuto chvíli dost a vydala jsem se ji hledat. Můj zrak bloudil mezi stany, přelétával z tváře na tvář, ale bez výsledku. Vydala jsem se směrem od stanu, nechávajíc za sebou tmavé otisky v čerstvě napadané vrstvě sněhu. Na okraji provizorního tábořiště jsem se zastavila. Zavřela jsem oči a napjala sluch. A uslyšela jsem ji. Tedy pokud to byla ona. S jistotou jsem mohla říct jen to, že asi dvě stě metrů od místa, kde jsem stála, někdo byl.

Bleskově jsem se dostala k onomu místu. Uprostřed malé temné mýtiny seděla Alice na kmenu stromu. Při pohledu na čerstvý kráter zející nedaleko jsem usoudila, že daný kmen byl patrně ještě před chvílí v zemi, kde si vesele rostl, dokud nepřišla jedna drobná dívka a neudělala si z něj vkusnou sedačku. Nicméně jakkoli byla Alice po fyzické stránce silnou upírkou, její duše byla křehká.

Sestra ani nevzhlédla, ačkoli jsem si byla jistá, že o mně ví. Vypadala jako nádherná smutná socha. Došla jsem k ní a letmým pohybem jsem smetla tenký nános sněhu z jejích ramen.

„Bála jsem se o tebe,“ odtušila jsem tiše a posadila jsem se vedle ní. „Nechceš mě tady? Mám jít pryč?“

Krátce zavrtěla hlavou.

„Nemohla jsem se vrátit. Nechtěla jsem. Bála jsem se, že narazím na něj…“

Pochopila jsem.

„Všimla jsem si, že se mu vyhýbáš,“ přikývla jsem. „Asi byste si měli promluvit…“

„Bello,“ přerušila mě znenadání Alice naléhavě. Její hlas zněl divně, zmučeně a  - zvláštně.

„Co se děje?“ zeptala jsem se opatrně, jako bych mluvila s nemocným dítětem.

Na okamžik zavřela oči.

„Viděla jsem, co se stane. Vím, jakou strategii si Rumuni zvolí,“ řekla a pohlédla na mě. Já se neodvažovala promluvit. Jen jsem napjatě čekala, co mi má sestra poví, a byla jsem si jistá, že to nebude nic veselého.

„Stefan s Vladimirem se rozhodli pro chytrý tah. Vědí, že jsou naše síly dost vyrovnané a tak se nás pokusí rozdělit. Jako nástroj použijí Jaspera.“

Pomalu mi začínalo docházet, o co tu jde a Alice mi dala za pravdu.

„Dají Arovi na výběr. Může požádat o Aleca, nebo Jaspera. Ten druhý pak zemře.“

Na mýtině se rozhostilo mlčení. Zřetelně jsem slyšela, jak třpytivé sněhové krystaly dopadají na zem. Ani jedna z nás nepochybovala, koho si Aro vybere. Jasper to nebyl.

 

ARŮV POHLED

Začínalo svítat, když se konečně obě postrádané dívky vrátily do našeho ležení. Že zmizely, jsem zaregistroval téměř okamžitě, nicméně jsem neměl odvahu cokoli podnikat. Cítil jsem, že se od své vyvolené musím alespoň nějaký čas držet dál a tak jsem jen mlčel a čekal. Společně s prvními paprsky chabého zimního slunce, se objevila i Alice s Isabellou. Procházely se bok po boku mezi stany, občas prohodily pár zdvořilostí s některým z upírů, a když došly až ke mně, bez hlesu mě minuly.

Nebyl jsem si jist, jak na to zjevné ignorování mé osoby zareagovat a z onoho dilematu mě vytrhl příjezd posil. Severská knížata – Edvin a Christian – se někde během své cesty spojila a přiváděla nám teď na pomoc svou mohutnou sílu. Obě skupiny čítaly dohromady téměř tři stovky upírů, povětšinou drsných samotářů. Ti neuznávali nikoho, krom svých knížat, a ta zase uznávala Volteru. Díky tomu jsme najednou disponovali armádou o několik stovek mužů větší a především mnohem silnější, neboť seveřané patřily k velmi tvrdým a nelítostným bojovníkům.

Příchozí poutali pozornost všech okolo. Edvin, hovornější z vůdců, ke mně došel pomalým jistým krokem. Byl téměř o hlavu větší, než já a mnohem širší v ramenou a tak nade mnou čněl, jako obr. Jeho jednání – sotva znatelné kývnutí hlavou, přímý pohled – se také nadmíru lišilo od chování většiny mých poddaných, kteří ke mně chovali značný respekt a nezřídka se mě i báli. Přesto jsem musel v duchu uznat, že bych měl ve své armádě raději jednoho Edvina, než padesát ustrašenců.

„Jsem rád, že jste přijeli,“ řekl jsem prostě a překvapivě upřímně. Světlovlasý viking přikývl. Nebyl moc výřečný, což ostatně platilo o všech mužích ze Severu.

Nařídil jsem vystavět nově příchozím další stany, což ihned odmítli. Místo toho se usídlili na holém placu za hlavním stanovištěm, kam během několika sekund nanosili klády a kameny z lesa a vytvořili tak polouzavřený kruh – jejich vlastní malou čtvrť uprostřed našeho stanového městečka. Muži se bavili jen mezi sebou a to ještě zřídka. Upíři okolo jim věnovali zvědavé pohledy a každý se velice snažil nezkřížit jim cestu.

S Edvinem i jeho přítelem Christianem jsme se znovu střetli o hodinu později, když se k nám nečekaně připojili v hlavním stanu. Muži obezřetně vkročili a pohledem přelétli osazenstvo místnosti. Christian, který se v minulosti setkal s Carlislem, kývl na pozdrav a následován svým bratrem se usadil v pohodlné lenošce v rohu.

Na okamžik zavládlo mlčení.

„Tak tedy,“ přerušil jsem ticho a pohledy přítomných se znovu obrátily ke mně. „Díky našim severským přátelům jsme nyní značně silnější. Před námi leží obtížné rozhodnutí: Můžeme jeden den vyčkat a pak budeme ještě nebezpečnější, protože se k nám v noci připojí několik spřátelených klanů a také koven ze Severozápadu. Nebo můžeme vyrazit ihned, ale o to slabší. Můj názor je vyčkat.“

„Není třeba čekat,“ ozval se vzápětí Edvin a jeho hluboký znělý hlas způsobil, že se každý v místnosti nevědomky napřímil a zpozorněl. Tak zněl tón velitele. „Kde jsme my, není už třeba nikoho dalšího.“

Prohlášení jako toto by z každých jiných úst vyznělo nabubřele a přehnaně. Teď však nikdo nebyl sto zpochybňovat mužova slova.

„Nemůžeme vyrazit dnes,“ prohlásila naprosto nečekaně Alice, dosud sedící tiše v odlehlé části stanu. Všechny pohledy se naráz stočily na ni. „Ještě není ten správný čas. Když tam půjdeme teď…“ zašeptala a pohled stočila ke své sestře, sedící vedle, „všechno bude ztraceno.“

„Řekl jsem, že ten boj vyhrajeme. Není třeba na nic čekat,“ zopakoval rozhodně Edvin a postavil se čelem k Alici s pohledem, který dával jasně najevo, že tu není žádný prostor pro diskuzi. „Nebo chceš tvrdit, že muži ze severu nejsou dost silní na to, aby splnili ten slib?“ zeptal se drsným hlasem a vyzývavě na dívku hleděl. Nenápadně jsem se připravil, kdyby bylo třeba zasáhnout.

„Možná, že ví něco, co my ne…“ ozval se tiše Christian, hledíce zamyšleně na dívku. Jeho bratr se při těch slovech podezřívavě zamračil.

„Řekni, co víš, dívko,“ zamručel ne zrovna přívětivě Edvin a udělal krok směrem k Alici, ale rázem se zarazil, protože se mu postavila do cesty Isabella. Pohybem tak rychlým, že jej prakticky nešlo zachytit, zahradila mohutnému vikingovi cestu, zaujala bojovou pozici a odhalila své bělostné špičáky.

„Nepřibližuj se k ní,“ zavrčela hrdelním hlasem.

Upír vypadal překvapeně a dokonce o krok ustoupil. Nejspíš se mu ještě nikdo nikdy neodvážil postavit do cesty, tím spíš žena. Jeho bratr si Isabellu přimhouřeně prohlížel.

V tu chvíli se ozval Carlisle a pozornost se přenesla na něj.

„Nikdo v této místnosti nepochybuje ani o pravdivosti tvých slov, ani o schopnostech vašich lidí, Edvine. V boji, který nás čeká, však nebude hrát hlavní roli fyzická síla. Nestojí proti nám jen armáda bojovníků. Jsou mezi nimi také mnohem nebezpečnější jedinci,“ řekl a postoupil do středu místnosti, aby mohl mluvit ke všem přítomným. „Především však nesmíme zapomínat na to, co je důvodem celé téhle akce. Oni mají zajatce! Alec, Jasper a Eleazar jsou v jejich rukou a abychom je získali zpět, nemůžeme se spoléhat jen na sílu. Musíme využít jiné cesty,“ apeloval a obrátil pozornost k Christianovi. „Tvá úvaha byla správná, Christiane. Má dcera,“ napřáhl ruku k Alici, „skutečně ví více, než my. Má dar vidět budoucnost a tento dar nám již mnohokrát zachránil život a pomohl získat převahu na naši stranu. Byla by hloupost, nevyužít ho i tentokrát! Můj názor je, že bychom měli počkat, dokud k Alici nepřijde další vize, čímž získáme před nepřítelem náskok.“

Carlisle domluvil a rozhlédl se po místnosti. Když se nikdo neměl k odpovědi, postavil se za Alici, pokládajíce jí ruku na rameno.

Edvin se konečně také posadil a Isabella v reakci na to přestala cenit špičáky a uvolnila se. Všichni vypadali zamyšleně, jakoby v duchu vážili, které řešení bude vhodné pro nesmírně složitou situaci, v níž jsme se ocitli. Všichni, kromě Christiana, nespouštějícího svůj zkoumavý pohled z rudovlasé dívky.

„Myslím,“ ozval se právě Christian, odtrhávajíce konečně zrak od malé upírky, „že si můžeme dovolit počkat do zítřka.“ Podíval se na svého přítele a ten mlčenlivě přikývl. „Až přijdou ti ostatní,“ obrátil se na mě, „domluvíme se, co bude dál.“

Oba bratři se zvedli k odchodu. Když opustili stan, pomyslné dusno se rázem uvolnilo. Tihle dva byli možná naší spásou, ta však byla draze zaplacena. Ani já jsem si nemohl namlouvat, že mám nad nimi jakoukoli moc.

 

POHLED ALICE

Když odešli, mohli jsme si oddechnout. Schovala jsem na okamžik hlavu v dlaních a odhodlávala jsem se k tomu, co jsem musela udělat. Carlisle mi jemně stiskl rameno.

„Co se děje Alice? Vypadáš strašně vyčerpaně…“

Pohledy zbytku osazenstva se opět stočily ke mně. Podívala jsem se na Bellu a povzbuzována jejím pohledem jsem se napřímila, rozhodnuta ostatním sdělit to, co jsem v noci viděla.

Když byla pravda vyslovena, podívala jsem se na Ara. Sledoval mě s mírně šokovaným výrazem. Něco takového nečekal. Rumuni se obvykle nesnažili o nějaké promyšlené strategie, o plánování složitých tahů. Většinou šlo prostě o silové souboje.

„Snaží se nás rozdělit,“ konstatoval Aro, co bylo zjevné, „poštvat proti sobě.“ Pohled stočil na Bellu. „To ty jsi tou příčinou téhle změny v jejich taktice. Vědí, jak jsi silná – měli možnost to zkusit na vlastní kůži. Vědí, že pokud tě budeme mít na své straně, nemají šanci vyhrát,“ odtušil s rozšířeným pohledem.

V místnosti nastalo ticho. Každému se honilo hlavou, jak neřešitelná tato situace je. Všichni jsme věděli, jak důležitý člen rodiny Alec pro Voltury je. Nenahraditelný článek. Nejoblíbenější syn. A totéž byl Jasper pro nás. Nenahraditelný. Jenže právo rozhodnutí měl Aro a směl si vybrat pouze jednoho. Jaká byla šance, že místo Jaspera obětuje svého miláčka Aleca? A pokud si vybere Aleca, jak bychom jen mohli dál Volturům pomáhat?

„A co Eleazar? Ten v té vidině nebyl?“ zeptal se nečekaně Marcus.

Trochu jsem se zastyděla, protože jsem na třetího muže vůbec nepomyslela.

„Neviděla jsem ho,“ zašeptala jsem. Všichni jsme si mysleli totéž. Eleazar už nejspíš nežije. Přes veškeré výčitky svědomí jsem nad ním nedokázala truchlit, když jsem současně musela myslet na to, že můj manžel nejspíš zítra zemře také. Netušila jsem, co by se muselo stát, aby k tomu nedošlo.

 

Povídky od BlackElejah

Autorský profil

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

14)  misa (13.10.2013 00:41)

pěkna kapitolka, doufám, že to se všemi dopadne dobře, hlavně s alecem a jasperem

BlackElejah

13)  BlackElejah (12.10.2013 13:46)

Ještě jednou všem děkuju. Je to má první povídka, kterou kdy kdo četl a vůbec jsem nečekala, že se bude tolika lidem líbit. O to víc mě to žene dopředu, a nutí mě to (v dobrém slova smyslu) sednout ke klávesnici v každé volné chvíli a psát :). Teda když zrovna nepíšu vzkazy sem.. . PS: další díl přidám zítra.

12)  ada1987 (12.10.2013 12:14)

my sme hodné! len tiez netrpezlivé! je to tak uzasna poviedka, ze keby kazdu hodinu pribudla kapitola, bolo by to malo. aspon pre mna.

ambra

11)  ambra (11.10.2013 23:00)

Holky budte na ni hodne, BE pise minimalne dvojnasobne kapitoly!

BlackElejah

10)  BlackElejah (11.10.2013 22:41)

9)  niki (11.10.2013 21:34)

a my jsme rády, že tě máme a že tak krásně píšeš

BlackElejah

8)  BlackElejah (11.10.2013 21:16)

ada1987: Já jsem ráda. Moc ráda!

7)  ada1987 (11.10.2013 20:13)

bud rada, že mas tolko čitatelov! po mojich poviedkach uz ani pes nestekne!

BlackElejah

6)  BlackElejah (11.10.2013 19:09)

Teda lidi, nežeňte tak :D. Já se fakt snažím, ale moje rychlost psaní asi neodpovídá vaší rychlosti čtení . No ale budu se snažit o to, dát to sem co nejdřív.

Kate

5)  Kate (11.10.2013 18:42)

Ať už je tu další kapitola nebo z toho čekání vynervím! Úžasná kapitola, napínavá, prostě skvělá. Děkuju!

4)  Nika (11.10.2013 16:55)

naaadhera očekávam další dílek co nejdríve :3 :3

3)  ada1987 (11.10.2013 16:24)

rychle pokračko!

2)  niki (11.10.2013 15:37)

výborná kapitola

1)  BabčaS (11.10.2013 15:26)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek