Sekce

Galerie

/gallery/royal-throne-big-stock-photo.jpg

Postřehl moje zaváhání a na okamžik se ve svém snažení zastavil. Věnoval mi tázavý pohled, ale náhle se otočil a zahleděl někam do tmy. Napjala jsem zrak týmž směrem a v tu ránu jsem vyděšeně strnula. Zřetelně jsem viděla drobnou ženskou postavu s dlouhými hnědorudými vlasy, jak stojí ani ne sto metrů od nás. Bella.

POHLED ALICE

Jakmile jsem ucítila jeho rty na svých, byla jsem ztracená. Všechno se mi rozplynulo a jediné, co jsem vnímala, byla neuvěřitelná blízkost toho dokonalého těla a vášnivý polibek, který mi právě věnoval. Moje ruka se nějakým záhadným způsobem ocitla na jeho zádech, a já si naplno vychutnávala ten pocit, jak mi pod prsty proklouzávaly hedvábně hebké havraní vlasy. Jak dlouho jsem toužila to udělat! Zdálo se, že svět kolem nás přestal existovat.

Nečekaně mi z úst mi uniklo tiché zasténání. Ani jsem nevěděla jak, ale najednou jsem byla zády opřená o chladnou kamennou zeď. Chytil můj pas a s lehkostí mě vyzdvihl do vzduchu, načež se moje nohy naprosto automaticky obmotaly kolem jeho boků. Líbala jsem ho s takovou intenzitou, že kdyby byl člověk, nejspíš by mu už ze rtů tekla krev. Tisíciletý kámen za mými zády se pomalu začínal drolit pod tím náporem a já náhle ucítila, jak mi vyhrnuje šaty výš a výš.

V tom okamžiku mi v hlavě bliklo varovné světlo. Vážně jsem tohle chtěla udělat? Skutečně jsem chtěla zajít až tak daleko?

Postřehl moje zaváhání a na okamžik se ve svém snažení zastavil. Věnoval mi tázavý pohled, ale náhle se otočil a zahleděl někam do tmy. Napjala jsem zrak týmž směrem a v tu ránu jsem vyděšeně strnula. Zřetelně jsem viděla drobnou ženskou postavu s dlouhými hnědorudými vlasy, jak stojí ani ne sto metrů od nás. Bella. Stála tam, nehybná jako kámen, a nevěřícně zírala našim směrem.

Aro mě pomalu spustil na zem a já si rychle shrnula šaty. Instinktivně jsem ustoupila za něj, jako bych se bála, že je má sestra schopná zabíjet pohledem. Ten, který nám momentálně věnovala, byl skutečně vražedný.

Když už jsem nedokázala snést nepříjemnost situace, vykročila jsem pryč a rychlými kroky zamířila zpět do hradu, kde jsem se hodlala ukrýt ve svém pokoji, spolu se svou hanbou. V momentě, kdy jsem ji míjela, jsem raději věnovala pohled špičkám svých bot, než abych se přiměla na ni podívat. Její pohled jsem nicméně cítila v zádech ještě hodně dlouho.

 

POHLED BELLY

Byl kouzelný večer a já se ho rozhodla strávit venku v zahradách. Čistě technicky je nám upírům celkem jedno, jaká je zrovna denní doba, nebo jaké panuje počasí. To ale neznamená, že nemůžeme určité věci preferovat. A já jsem skutečně milovala ten vlahý večerní vzduch, který mě pohltil, kdykoli jsem v tento čas vyšla ven. Jako obvykle nebyl nikde ani živáček. Vydala jsem se po trávě dál a zamířila jsem k rozrostlému růžovému keři, intenzivně vysílajícímu svou sladce kořeněnou vůni do širokého okolí.

Chvíli jsem se sebou vedla vnitřní boj, zda si jen tak pro radost utrhnout jeden z květů, ale pak mé smysly zachytily pohyb a zvuky, vycházející ze vzdálené části zahrady. Přehodnotila jsem svou teorii o živáčkovi a obezřetně jsem se vydala po zvuku.  Když jsem zahnula za roh, na místě jsem se zastavila. To, co se přede mnou odehrávalo, mi doslova vyrazilo dech. Ani jsem nemohla doufat, že špatně vidím. Můj zrak byl příliš dokonalý.

Aro a Alice, dvě naprosto neslučitelné bytosti, se právě nacházeli v tak těsném objetí, že téměř nešlo rozeznat, kde končí jeden a začíná druhý. Tiskl ji ke stěně a ona se kolem něj ovíjela, pohrávajíce si při tom s jeho vlasy. Krve by se ve mně nedořezal.

Náhle oba ztuhli a Aro pohlédl mým směrem. Bylo mi jedno, že mě uvidí. Vlastně jsem chtěla, aby mě viděli – aby mě Alice viděla. Toužila jsem pohlédnout jí do tváře a spatřit její reakci, až zjistí, že jsem byla svědkem tohohle představení. Zatvářila se šokovaně a schovala se za něj. On se ke mně postavil čelem a ve tváři se mu mísily podrážděnost a frustrace. „Jistěže byl naštvaný, když jsem tu jejich akci takhle nepěkně přerušila,“ pomyslela jsem si, div, že jsem si u toho neodplivla. Ze všech upírů na světě jsem jeho nesnášela nejvíc.

Alice se rozhodla ten okamžik dál neprodlužovat a zamířila do hradu. Snažila jsem se zachytit její pohled, ale nepodívala se na mě. Když její kroky odezněly, otočila jsem se zpátky na muže před sebou, ale už tam nebyl.

Na nic jsem nečekala a rázovala do svého pokoje. Na chodbě ve druhém poschodí jsem téměř vrazila do Carlisla, ale ignorovala jsem ho, nevnímaje přitom jeho nanejvýš zmatený pohled. Těžké dveře za mnou s hlasitým prásknutím zapadly.

 

ARŮV POHLED

Upřímně jsem toužil, aby došlo v Rumunsku k nějakému posunu a aby se konečně něco začalo dít. To jediné mě mohlo v současnosti osvobodit od nepříjemných myšlenek a pocitů, které mě mučily. Na jednu stranu jsem byl nadšený z toho krátkého, ale intenzivního okamžiku, který jsem měl možnost s Alicí sdílet a neustále jsem uvažoval, zda to nebyl jen sen. Radost nicméně částečně zastiňoval fakt, že nás její sestra přistihla. Vůbec jsem nepochyboval, že jsem tím sobě, ale především Alici zadělal na pěkné potíže. Isabella mě z duše nenáviděla, a fakt, že ke mně její sestra něco cítí, musela pociťovat skoro jako osobní urážku. Taky se podle toho chovala.

Ty dvě spolu zřejmě nemluvily. Alice se bála na Isabellu promluvit a raději se dívala stranou, když se nacházely v jedné místnosti. Jaký paradox, že podobně jako se kdysi vyhýbala mně, vyhýbá se teď své sestře. Isabella ji, na druhou stranu, co chvíli probodávala ostrým pohledem, ve kterém se mísilo rozhořčení s výčitkou. A mlčela.

Tento stav přetrvával už několik dní. Kdyby tu byl Carlisle, nejspíš by se z dívek snažil vypáčit, co se mezi nimi stalo, což by v důsledku způsobilo pročištěné atmosféry. Ten už ale víc jak týden vyřizoval něco v Anglii a tak přetrvával status quo.

V mém vlastním nitru se mezitím svářily dvě tendence. Snaha být s Alicí a snaha nezpůsobit jí ještě větší problémy. Nakonec vždycky zvítězila ta druhá a já raději vyklízel pozice. Většinu času jsem tak trávil v pracovně, a nebo – jako právě teď – dole v podzemních prostorách hradu, kde jsem dohlížel na výcvik nováčků.

Seděl jsem v rohu rozlehlé místnosti a sledoval, jak jeden ze zkušenějších mužů zaučuje jakéhosi podsaditého chlapce s tmavými vlnitými vlasy. Mladý upír se, navzdory své konstituci, pohyboval velice obratně, ačkoli občas zaváhal a umožnil tak svému partnerovi získat další bod k dobru. Sledoval jsem je bez většího zájmu.

Otevřely se dveře a do místnosti vstoupil Felix. Zamířil ke mně a já pocítil nepatrné napětí. Strašně jsem toužil po rozptýlení a nyní jsem vycítil šanci. Že by zprávy od Eleazara? Bohužel jsem měl opět smůlu. Šlo jen o jakéhosi pobudu, co se promenádoval veřejně po slunci, což byl sice zločin závažný, ale já teď toužil po něčem větším – po něčem, co mě skutečně zaměstná. Aniž bych na sobě dal znát otrávenost a nespokojenost, zvedl jsem se a s upírem v zádech jsem zamířil do síně, kam měl být dotyčný předveden.

Klečel uprostřed místnosti, obklopen z každé strany jedním strážcem. Usadil jsem se na trůn a pokynul k Felixovi, aby přednesl obžalobu. Obvinil ho z úmyslného odhalení své totožnosti na veřejnosti a odmlčel se. Nyní nastala chvíle, která obvykle sloužila k obhajobě provinilce, já jsem však dnes neměl na podobné zdržování náladu.

Aniž bych zvedl oči od svých propletených prstů, prohlásil jsem netečným hlasem: „Nuže, všichni víme, jaký trest náleží tomu, kdo poruší náš nejdůležitější zákon,“ a máchl jsem rukou ke stráži, aby vykonala, co je třeba. Felix a několik okolo stojících upírů na mě zmateně pohlédlo.

„Mám přece právo na obhajobu!“ vykřikl zoufale upír a těkal pohledem mezi mnou a ostatními. Pohlédl jsem na Felixe a ten okamžitě rozšifroval rozkaz, který jsem mu mlčky posílal. Věděl, že váhat se nevyplácí. Ne u mě a ne dnes.

„Počkejte,“ vykřikl ještě muž, ale to bylo všechno, co stihl. Vzápětí se jeho bezhlavé tělo sesulo na hladký alabastr.

U většiny soudů, které se ve Volteře konaly, platilo, že byly veřejné a tak se často vzadu v síni pohybovalo několik přihlížejících, kteří byli s daným případem nějak spjati. Stejné to bylo dnes. Když Felix tak bleskově provedl nařízenou exekuci, ozvalo se zezadu srdcervoucí zakvílení. Stála tam drobná pohledná žena, nejspíš družka mrtvého a vedle ní další upír, který ji teď útěšně držel kolem ramen. Žena se kroutila v bezslzném pláči. Pak odstrčila mužovu ruku a zamířila váhavě k mrtvole. Strážce zřejmě vyhodnotil, že nepředstavuje žádnou hrozbu a nechal ji projít. Trhavě uchopila mužovu ruku a nevěřícně se zahleděla na hlavu ležící opodál.

„Jak jste mohli?“ vyjekla a hlas se jí třásl. „Vůbec jste mu nedali šanci se hájit…“ pustila jeho tělo a rozčileně se postavila.

„Porušil zákon,“ odtušil jsem bez špetky emoce a zahleděl se na ni.

„Jděte do háje s vašimi zákony! Tohle je zločin,“ pronesla a ukázala na mě prstem. „Jste zrůdy!“

A její tělo se sesunulo k podlaze stejně rychle, jako tělo jejího druha.

Místností se rozhostilo naprosté ticho. V očích upírů se zračil strach a někteří z nich dokonce o pár kroků couvli, aby si vytvořili alespoň malý náskok, kdyby snad bylo třeba přede mnou utéct. Ladně jsem se otočil a zamířil pryč. Jinak vážně hrozilo, že mou mizernou náladu odnese ještě někdo.

 

POHLED ALICE

Hleděla jsem do knihy, ale nevnímala jsem nic z toho, co tam bylo napsáno. Vlastně jsem četla jednu a tutéž stranu už skoro hodinu. Bylo mi smutno. Smutno nad sebou samou, smutno nad tím, co se stalo. Nenáviděla jsem se za to, co jsem udělala v zahradě a nenáviděla jsem jeho, za to, jak na mě působil. Zlobila jsem se na Bellu, že nás přistihla a taky na Jaspera. Jakkoli to bylo nespravedlivé, vyčítala jsem mu, že mě opustil na tak dlouhou dobu, a že tu nebyl, aby mě ochránil před jeho vlivem. Kdyby tu byl, byla jsem si jistá, že bych odolala.

Nebo ne…?

Tahle situace mi přišla strašně neférová. Nebyla jsem zvyklá, aby se dělo něco, o čem jsem dopředu nevěděla. Jak to, že jsem náš polibek neviděla dřív, než se stal? Ale vzápětí jsem si sama odpověděla – jistě, že jsem o něm neměla tušení, vždyť jsem sama do poslední vteřiny nevěděla, že chci něco podobného udělat. A ani Aro ne, jinak bych jeho rozhodnutí viděla. Nikdy jsme se k tomu polibku nerozhodli, ono se to prostě stalo.

Zaklapla jsem knihu a hmátla po sluchátkách, abych se pokusila otupit smysly za pomoci hlasité hudby. V tutéž chvíli se otevřely dveře a do salonku vešel Carlisle.

„Carlisle!“ vykřikla jsem nadšeně a v tu ránu jsem byla u něj. Objal mě a já se schoulila v jeho náručí. Potřebovala jsem cítit, že mě někdo miluje, když mi má sestra a donedávna nejlepší přítelkyně dávala jasně najevo, že o ní už to neplatí. Jemně mě od sebe odtáhl a zadíval se mi zkoumavě do tváře.

„Děje se něco? Vypadáš nějak…“ Jak vypadám, jsem se už nedozvěděla, protože dovnitř vtrhla Bella.

„Carlisle, jsem ráda, že jsi zpátky,“ pronesla s úsměvem.

Vymotala jsem se z jeho objetí a ustoupila stranou, aby se mohl pozdravit i s ní.

„Máš nějaké novinky? Musíš mi všechno říct, poslední dny umírám nudou,“ usmívala se široce.

„Neboj se, všechno se dozvíš,“ ubezpečil ji muž. „Nejdřív mi ale řekni, co se stalo? Vidím, že se Alice něčím trápí… Co se přihodilo?“  Carlisle vždycky poznal, když nebylo něco v pořádku, ne nadarmo se nazýval našim otcem.

Rychlý pohled, který jsme si se sestrou věnovaly, byl všelijaký, jen ne přívětivý. Obrátila jsem se a pomalu se vrátila do svého křesla k rozečtené knize. Bella se zahleděla do země.

„Nemám nejmenší potuchy,“ odpověděla chladně.

Carlisle se tvářil, že nevěří vlastním očím.

„Alice, o co jde?“ zeptal se a v jeho hlase byla znát naléhavost a skutečné obavy.

„Jen menší… výměna názorů, toď vše.“

Bella se sarkasticky ušklíbla a otočila se k odchodu, nicméně Carlisle to zjevně nemínil tak nechat. Uchopil ji za rameno a obrátil k sobě. Tohle by si nedovolil nikdo, jen on.

„Přestaň!“ zasyčela dívka a vytrhla se z jeho sevření. „Chceš vědět, co se stalo? Ptej se jí,“ ukázala na mě, „celá tahle věc je v její režii. Zrádkyně.“

Zmínka o zradě mě vykolejila. Bleskově jsem se postavila a nevědomky zaujala útočný postoj.

„Jak se opovažuješ…“ zaprskala jsem. Zlostně jsem na ni hleděla a ona mi oplácela stejně.

V tu chvíli se znovu otevřely dveře. Aro. Bože, začínala jsem si připadat, jako v nějaké praštěné telenovele.

„No skvěle! Náš Romeo se dostavil. Zjevně bez sebe nemůžete vydržet ani minutu, že?“ Kdyby byla živá, zřejmě by teď Bellin obličej nabral temně rudou barvu, jak moc se vztekala. Zdálo se, že všechny ty pocity z posledních dní konečně probublávají na povrch.

Aro strnul a zornice se mu rozšířily. Začínalo to být trochu nebezpečné.

„Chováš se jako vzteklé děcko, když zjistí, že není celý svět podle jeho představ,“ obvinila jsem ji naštvaně.

„A ty se chováš jako děvka.“

Připadala jsem si, jako by mi vrazila políček. Nikdy bych do ní neřekla, že je schopná to slovo použít a už vůbec ne ve spojení se mnou. V tu chvíli moje už tak dost namáhané nervy praskly a já se se vzteklým zaryčením vrhla na svou sestru.

Nefalšované holčičí rvačce zabránily dvě věci. Aro se mi vrhl do cesty, a protože byl několikanásobně rychlejší a silnější než já, povedlo se mu celkem snadno mě zpacifikovat a odvléct do dostatečné vzdálenosti. Současně Carlisle chytil Bellu za zápěstí, čímž zabránil, aby se pro změnu nevrhla ona na mě, což opravdu chtěla.

„Tak dost!“ zahřměl tak hlasitě, jak jsem ho nikdy křičet neslyšela.

Všichni jsme strnuli. Já a Bella jsme na sebe vrhaly záštiplné pohledy.

„Řekne mi už konečně někdo,“ ptal se Carlisle a pohlédl při tom na mě, „co se tady děje?“

Nemohla jsem mu odpovědět. Nedokázala jsem to vyslovit.

„Naše milá Alice se rozhodla vyměnit Jaspera za lepší partii,“ prohlásila Bella. „Můžeš hádat, koho myslím, ale nejspíš ti bude stačit jeden pokus,“ sarkasmus z jejího hlasu jen odkapával.

Carlislův pohled se odpoutal od mé tváře a spočinul na muži stojícím u mě. Ruka, kterou dosud držel Bellino zápěstí, povolila sevření. Šokovaný výraz, který se rozhostil v jeho obličeji, mě přiváděl k šílenství a já se cítila, jako by mi někdo vrazil střep do srdce. Bylo mi hrozně a byla to jen má vina.

„To přece není pravda… Alice?“ sklopila jsem zrak a nenáviděla jsem své upíří já, protože nemohlo ronit slzy. Jak já v tu chvíli chtěla plakat.

„Jak jsi nám to mohla udělat? Své rodině?“ pokračovala ta malá tyranka a ve mně se při jejích slovech vzedmula nová vlna hněvu a pocitu nespravedlnosti za ten pranýř, na který jsem byla vržena. „Copak jsi zapomněla, kdo to je a co udělal? Že chtěl zabít Renesmee? Že nás všechny chtěl zabít?! Je to arogantní maniak a záleží mu jen na sobě a na moci, kterou má,“ křičela teď už téměř, „Je to Volturi!“

Na setinu vteřiny jsem obdivovala Ara, za jeho ledový klid. Ničím, co má sestra řekla, se nenechal vyvést z míry a že toho bylo. Současně mě při jejích slovech napadlo, jak jsem ji sama nedávno obhajovala před našim otcem.

„Jsi strašný pokrytec, Bello,“ řekla jsem a snažila jsem se, abych zachovala stejný klid, jako můj spoluviník. „Naprostou většinu času, co jsme tady, jsi strávila ve společnosti jeho bratra. On je taky Volturi, nebo ti to nedošlo?“ zeptala jsem se ironicky.

„To je něco jiného!“ rozčílila se a sarkastický škleb z její tváře zmizel. „Marcus je lepší, než on, on není monstrum! A navíc jsme jen přátelé. Neplazím se po něm v noci v zahradě, nestrkám mu jazyk do krku!“ To zabolelo.

„Byla to nehoda,“ procedila jsem mezi zuby a postoupila o krok kupředu. „Neplánovala jsem to.“

„Takže je to pravda?“ zeptal se tiše Carlisle.

Moje mlčení mluvilo za vše.

„Myslel jsem, že miluješ Jaspera…“ zašeptal a postoupil kus ke mně.

„Jistěže miluju Jaspera! To, co se stalo…“ na okamžik jsem zaváhala, a úkosem pohlédla na černovlasého upíra po pravici, „nic to neznamenalo.“ Pohlédla jsem na Carlisla a přála jsem si, aby pochopil, jak je to pro mě těžké a co prožívám.

Chvíli mi hleděl do očí a pak přikývl.

„Vím, že mi říkáš pravdu,“ usmál se nepatrně. „Jsme rodina a rodina vždy drží pohromadě,“ prohlásil a ohlédl se při těch slovech na nasupenou Bellu v pozadí. Ta se otočila na patě a odkráčela z místnosti.

V tu chvíli se po dlouhé době pohnul i Aro.

„Taky vás opustím, když dovolíte. Mám jisté povinnosti…“ ozval se chladně. Pohlédla jsem na něj ve snaze zachytit jeho pohled. Chtěla jsem vědět, jak moc ho moje slova o náhodě a lásce k Jasperovi ranila, ale neviděla jsem mu do tváře. Elegantně přešel místnost a zmizel.

 

CARLISLŮV POHLED

Takový vývoj událostí jsem opravdu nečekal. Přesto mi však nějaký tichý zastrčený hlásek uvnitř šeptal, že tu určité tušení bylo. Tehdy, jak pro něj riskovala život v horách, se to podezření na okamžik vynořilo, ale já ho zastrčil zase zpátky jako vybájenou báchorku a hloupost. A ono přece…

Nezazlíval jsem Alici vůbec nic. Znal jsem ji velice dobře a věděl jsem, jak dobrý je člověk. Takové věci se prostě někdy stávají – dokonce i upírům. A když říká, že Jaspera miluje, je to pravda.

Ovšem z Arovy strany už se jednalo o jakousi obsesi. Viděl jsem to na něm od počátku, vlastně od chvíle, kdy se ti dva potkali poprvé. Z jeho strany to bylo vážné, tím jsem si byl jist. A pokud je jím Alice přitahována a on bude pokračovat ve svém naléhání, kdo ví, kam až může situace dojít. Chtělo se mi říct, že je přece jenom člověk – i když není. Pokud jsem chtěl udržet tuhle rodinu pohromadě, musel jsem zakročit.

Pohlédl jsem na dívku u okna. Stála tam mlčky už hodnou chvíli a nejspíš čekala, zda neodvratný rozhovor začnu já, nebo bude muset ona.

„Alice, nevyčítám ti, že jsi mu podlehla. Jestli k němu něco cítíš, musí pro tebe být těžké, pohybovat se v jeho blízkosti, žít s ním pod jednou střechou…“

Věnovala mi vděčný výraz.

„A nezlob se na svou sestru, za to, jak se chovala. Víš, jak to Bella cítí. Ona ho nesnáší. Považuje ho za nejhorší zlo na zemi a nic ji nepřesvědčí o opaku. Rozhodně tě ale stále miluje a považuje tě za svou rodinu. To vím jistě.“

„Já vím,“ ozvala se smutně. „Je mi to líto, vím, že je to z jejího pohledu zrada… Mrzí mě, že nás musela odhalit zrovna ona,“ povzdechla si a otočila se s melancholickým výrazem opět k oknu.

„Ano. Jestli chceš znát můj názor,“ pronesl jsem tiše, objímaje ji zezadu kolem ramen, „měla bys odjet.“

Pootočila hlavu, aby mi viděla do tváře.

„Myslíš pryč z Voltery? Ale co náš úkol? Co ty a … ostatní?“ dokončila váhavě.

„Nějak se zařídíme. Tahle věc nestojí za to, aby nám rozbila rodinu. Aro ti nedá pokoj. Jsi pro něj jako trofej, kterou musí mít,“ mluvil jsem a mnul jsem jí konejšivě ramena, „a jestli k němu něco cítíš…“ odmlčel jsem se na okamžik, „měla bys raději odjet někam, kde tě jeho přítomnost nebude svádět k činům, kterých bys pak litovala. I bez tebe se nám dříve nebo později podaří Rumuny zlikvidovat a potom se znovu spojíme a budeme žít, jak jsme doteď žili – šťastně.“

Smutně přikývla a vyprostila se z mého objetí.

„Máš pravdu. Nebylo by správné zůstávat… už kvůli Jasperovi. Půjdu se sbalit,“ dodala a pomalu vyšla z místnosti.

Byl jsem přesvědčen, že jsme se rozhodli správně. Nebylo jiné východisko.

 

ARŮV POHLED

Jestli jsem si před hodinou připadal mizerně, tak nevím, jak svůj stav popsat teď. A nebyl jsem v tom sám. Všichni kolem mě se tvářili, jako o soudném dnu a skutečně se dalo říct, že k němu všechno směřovalo. Události posledních hodin to víc než potvrzovaly.

„Je jisté, že se to stane? Přece jen ty vize nebývají neomylné,“ zeptal jsem se.

„Není.“

Carlislův hlas nicméně zněl, jako by měl téměř stoprocentní jistotu, že k tomu dojde.

Ještě více jsem stiskl zlaté opěrky trůnu. V tuhle chvíli měla už Alice být na cestě na letiště. Nejnovější vize nicméně radikálně změnila její plány. Změnila plány nás všech. Dívka seděla schoulená v třetím křesle – trůně, které po staletí sloužilo mému krvežíznivému bratrovi – a vypadala naprosto zdrceně. To všechno bylo způsobeno něčím, co se událo stovky kilometrů od místa, kde jsme se momentálně nacházeli.

Byl jsem ve velké síni. Seděl jsem nehnutě jako kámen, prsty jsem drtil zlaté opěrky po stranách trůnu a moje oči byly zavřené. Přesto jsem naprosto zřetelně vnímal přítomnost čtyř dalších, kteří se mnou sdíleli ten nešťastný prostor. Vnímal jsem, jak si Isabella nervózně pohrává s prstenem, který jí visel na řetízku na krku, slyšel jsem, jak se Alici co chvíli dere z hrudi zoufalý vzdech, cítil jsem, jak jí Carlisle tiskne rameno, aby ji utěšil. Jen Marcus seděl, jako obvykle, nehnutě a mlčel.

Důvod, proč Alice neodletěla a proč se velká Volterská síň pro tento okamžik proměnila v Zeď nářků, byl fakt, že se Rumunům brzy podaří (nebo možná už podařilo) zajmout Eleazara s Alecem a Jasperem. Neměli jsme ponětí, jak překonají Alecův dar, nicméně se to stane. Aliciina vize ukázala, že se Eleazar dozvěděl o příjezdu znehybňovače na hrad a rozhodl se k nočnímu útoku. A byla to chyba. Rumuni měli zřejmě v záloze ještě další nemilá překvapení a jedno z nich jim právě teď získalo na svou stranu nemalou strategickou výhodu.

Bylo opravdu překvapující, že naši trojici hned na místě nepopravili. To, že byli zajati, znamenalo jediné: pokusí se nás vylákat ven pod záminkou vyjednávání a poté se pokusí Voltury zničit v otevřené bitvě. Věděl jsem to. A taky jsem věděl, že si nemůžu dovolit tu hru nehrát. Nemohl jsem nechat napospas ani jednoho z trojice, Aleca kvůli sobě a dva zbylé kvůli Cullenům.

Pohlédl jsem doleva a zachytil Carlislův pohled. Upřeně mě pozoroval. Určitě přemýšlel nad tím samým, co já a zjevně došel ke stejně černým závěrům.

„Budou Volturiovi vyjednávat?“ zeptal se tiše a propaloval mě temně zlatým pohledem.

„Budou,“ zašeptal jsem.

 

Povídky od BlackElejah

Autorský profil

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

BlackElejah

7)  BlackElejah (11.10.2013 00:02)

Díky všem, jsem ráda, že mě čtete ;) .

6)  Nika (10.10.2013 21:15)

Užasné jako vždy jsem strašne ráda že dáváš další kapitolky tak brzo je to požehnání :) :)....takže ješte jednou dokonalý dílek :3 :3 a teším se na další :)

5)  ada1987 (10.10.2013 07:36)

úzasné! zhltla som styri kapitoly naraz! rychle pokračko, pls!

Kate

4)  Kate (09.10.2013 15:38)

Jsem z toho úplně vyvedená z míry. Nějak se nám to začíná komplikovat... Aro a Alice! Mám z nich smíšené pocity. A doufám, že se Jaspera, Eleazara a Aleca povede zachránit. Skvělá kapitola.

3)  niki (09.10.2013 15:33)

natěšený čtenář prosí o další kapitolku

2)  BabčaS (08.10.2013 22:53)

1)  niki (08.10.2013 22:23)

skvělá kapitola, těším se na další

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek