Sekce

Galerie

/gallery/royal-throne-big-stock-photo.jpg

„Ne, Aro. To nesmíš!“ vykřikla s leknutím a hledala, jak se ode mě dostat dál, ale zatarasil jsem jí cestu. Cítil jsem, že dělám nesmírnou chybu, když na ni takovým způsobem tlačím, ale nemohl jsem si pomoct. Probudila ve mně pocity a touhy, které jsem dlouho necítil. Vlastně jsem je předtím nikdy necítil.

ARŮV POHLED

Asi desítka upířích novorozenců stála přede mnou uprostřed malého náměstí. Někteří se při pohledu na mě a moje muže klepali hrůzou, jiní se zuřivě rozhlíželi kolem sebe, jakoby neustále hledali další vhodnou oběť k zakousnutí. Většina z nich musela být přeměněna nedávno a tomu odpovídalo i jejich mizerné sebeovládání. Hubenému mladíkovi, který u mě stál nejblíž, stále ještě odkapávala z pootevřených úst krev.  Znechuceně jsem se obrátil a zaměřil se na Felixe, který se ke mně blížil z opačné strany náměstí.

„Není tu, pane. Ani on, ani členové jeho rodiny.“

Bylo to podezřelé. Začínal jsem tušit, že si s námi někdo hraje. Přelétl jsem bleskově ty ubohé tváře před sebou a zaujala mě malá černovláska, stojící bázlivě v pozadí. Stáhl jsem si z rukou rukavice a přešel jsem pomalu k ní. Zvedla ke mně vyděšený pohled, ale když spatřila nabízenou ruku, váhavě do ní vložila svou.

Musel jsem chvíli hledat v té změti myšlenek, než jsem konečně narazil na něco, co mě zaujalo. Byl to výjev, který se odehrál někdy včera večer. Pětice upírů stála obklíčena přesně na tomtéž místě, kde jsem teď stál sám. Vysoký muž se světle hnědými vlasy rozčileně komunikoval s kýmsi, komu jsem neviděl do tváře.

„Ale říkali jste, že se o nás postaráte, jakmile to splníme. My jsme naši část dohody dodrželi, teď chceme totéž po vás!“ vykřikl muž směrem k druhému, načež se ozval nehezký smích.

„Ale samozřejmě, že se o vás postaráme…“ odtušil úsměšně upír a pokynul kolem stojícím druhům, kteří ve vteřině pozabíjeli a roztrhali celou Patrickovu rodinu. Těla zapálili.

Pustil jsem dívčinu ruku a zamířil jsem směrem k Felixovi.

„Tohle je past,“ prohlásil jsem. Někdo využil toho směšného šaška k přeměně novorozenců. Někdo, kdo chtěl přilákat naši pozornost…

„Nejspíš tu někde budou schovaní naši Rumunští přátelé,“ vyslovil jsem své podezření, načež kolem mě garda instinktivně vytvořila kruh. Bylo úplné ticho. Vůbec nic nenaznačovalo, že by se v okolí mohlo nacházet vojsko upírů. Přesto jsem si byl jistý, že nám hrozí bezprostřední nebezpečí.

Najednou jsem uslyšel, že se někdo rychle blíží. Otočil jsem se po zvuku a uviděl Alici, která mířila přímo k nám. Výjimečně mě ten pohled nepotěšil. Copak jsem jí neříkal, aby zůstala v autě? Zrovna teď, když jsme mohli očekávat útok!

Její pohled byl plný strachu. V tu chvíli mi došlo, že nejspíš uviděla, co se stane a přišla nás varovat.

Muži se zatvářili překvapeně, ale mírně ustoupili, aby mohla proběhnout. Vteřinu jsem pochyboval, zda vůbec dokáže v té rychlosti zabrzdit, nicméně se jí to nějakým zázrakem povedlo.

„Musíme hned zmizet, Aro!“ vydechla téměř hystericky.

„Proč? Co jsi viděla???“ naléhal jsem na ni nepřirozeně vysokým hlasem, zatímco jsem se snažil vyčíst z jejích očí pravou povahu hrozby.

„Já, viděla jsem… Oni…“ začala, ale pak jen frustrovaně zatřásla hlavou - a úplně nečekaně mi stiskla ruku.

Okolí se rozplynulo a já uviděl to, co předtím viděla ona sama. Malou skupinu upírů, dobře skrytou v lese na druhé straně údolí. Chvíli nás pozorovali a pak jeden z nich vyrazil tiše do města. Nikým nepozorován se zadem vplížil do jednoho domu přímo na náměstí. Pak už jen sklep, rozvody, plynové potrubí…

Rychle jsem se vrátil zase do reality. Nemusel jsem se dál dívat, věděl jsem, co mělo následovat. Chtěli nás vyhodit do vzduchu.

„Pryč!“ zavelel jsem hromově, a aniž bych pustil Alicinu ruku, zamířil jsem bleskově zpět k místu, kde jsme měli zaparkovaná auta. Zmizeli jsme z náměstí tak rychle, že by to normální člověk okem ani nezachytil. Trvalo mi jen pár vteřin dostat se k autu, i garda za mnou malinko zaostávala.

„Odjíždíme!“ křikl jsem směrem ke Carlislovi, který s nechápavým výrazem postával u jiného auta. V tom jsem to ucítil. Plyn!

Garda nás konečně dohnala a Felix hned nasedl na sedadlo řidiče. V mžiku jsem usadil Alici na zadní sedadlo a posadil se vedle ní. Vzápětí se ozvalo ječení pneumatik a my se řítili po hlavní silnici ven z města. Zbytek aut za námi. Felix sešlápl plyn úplně k podlaze, takže jsme téměř letěli. Vzdálenost mezi námi a centrem se rychle zvětšovala.

A pak to bouchlo.

Ohlédl jsem se, abych viděl, jak celý střed města pohltil oheň. Budovy se hroutily, skleněné okenní střepy létaly na desítky metrů daleko a plameny… plameny šlehaly všude tam, kde jsme ještě před minutou stáli. Teď už jsme byli z dosahu.

Podíval jsem se na Alici. Na tváři měla ještě pořád vystrašený výraz. Oblékl jsem si kožené rukavice, doposud schované v kabátu. Pak jsem si konejšivě přitáhl její ruku k sobě. Překvapeně zamrkala, ale neucukla.

 

POHLED ALICE

Držel mě za ruku a já se nedokázala přimět k tomu, abych se z jeho sevření vyprostila. Samozřejmě měl rukavice, takže nemohl číst mé myšlenky a tím tomu gestu dodal ještě intimnější charakter, protože bylo jasné, že ho nemotivuje snaha zjistit, o čem přemýšlím. Propletl své prsty s mými a jemně mě stiskl, snad trochu konejšivě – musela jsem zřejmě pořád vypadat vyděšeně. To, co se událo během posledních minut, na mě bylo vážně trochu moc. Čekala jsem ledasco, ale další pokus o atentát skutečně ne.

Když mě můj dar varoval, co se za několik minut má stát, vůbec jsem nepřemýšlela nad tím, co dělám. Rozběhla jsem se za ním úplně automaticky. Cítila jsem, že ho musím zachránit. Měla jsem strach. Měla jsem strach o něho! To byl taky nejspíš důvod, proč jsem mu dovolila přečíst si mou mysl, místo toho, abych prostě řekla něco ve smyslu: „Za minutu to tu bouchne, tak vypadněme.“ Ovládly mě emoce a já se teď snažila s nimi nějak vyrovnat, ale šlo to těžko.

Díval se na mě. Cítila jsem jeho pohled na své tváři, ale věděla jsem, že mu nedokážu čelit a tak jsem se raději zaměřila na svá kolena.

Najednou se mi v kapse bundy rozezněl telefon. Carlisle.

„Jsi v pořádku Alice?“ ozvalo se z druhé strany.

„Ano, jistě. Nic mi není,“ uklidnila jsem ho, i když jsem si tím nebyla tak úplně jistá.

„Co se to vlastně stalo? Co měl znamenat ten výbuch? A proč jsi najednou tak vyletěla z auta? Nebo jsi to snad viděla v další vizi?“

Příliš mnoho otázek a já se teď navíc cítila tak zmatená, že jsem nebyla vůbec schopná odpovědi.

„Alice?“

Aro mi telefon jemně sebral z ruky.

„Carlisle? Je trochu v šoku, takže jí není moc do řeči. Co se týče výbuchu, byla to past přichystaná pro nás Stefanem a Vladimirem. Patrick byl tak hloupý, že pro ně připravil tuhle příležitost…“ vysvětloval dál, ale já už neposlouchala. Dívala jsem se z okna a pohltily mě vlastní myšlenky.

Cítila jsem se mizerně, protože pravda bila do očí a já už před ní neměla kam utéct. Záleží mi na něm. Cítím k němu něco, co bych neměla a to je špatně. Jenže co jsem mohla dělat? Bylo to jako nějaké kouzlo. Jakmile jsem se ocitla v jeho blízkosti, celá jsem se vnitřně rozechvěla. Sledovala jsem ho, jak mě loví, jak mě k sobě přitahuje a nechala jsem ho!

Znovu se mi před očima objevila Jasperova tvář. Jak jsem mu to mohla udělat? Vždyť jsme měli být navždy spolu! Milovat jeden druhého … Jenže Arovi nešlo odolat.

Stiskla jsem jeho ruku a zavřela oči.

 

CARLISLŮV POHLED

Ukončil jsem hovor a schoval telefon do kapsy. Takže opět Stefan s Vladimirem. Začínali být čím dál nebezpečnější a tohle byl navíc úplně nový styl boje. Co se dnes stalo, bylo nanejvýš znepokojivé.

Víc znepokojivé už bylo jen to, jak se dnes zachovala Alice. Nemohl jsem uvěřit, že se rozběhla na náměstí, přestože dobře věděla o tom výbuchu. Zbytečně riskovala. Byl bych ji zastavil, kdyby dostal alespoň náznak varování, k čemu se chystá. Jenže nedostal. Najednou prostě byla pryč. Nevědomky jsem zavrtěl hlavou v naprostém nesouhlasu.

Jistěže jsme tu byli kvůli ochraně Volturiů. Přesto bych při naší pomoci nikdy nezašel tak daleko, abych ohrozil naprosto nehorázně život někoho z rodiny.  A ona přece musela vědět, jak to cítím. Nikdy bych neváhal, pokud bych měl na výběr mezi ní a Arem. Hodnoty, které představoval, neznamenaly nic v porovnání s naší rodinou a pouty, které jsme mezi sebou měli.

Chtěl jsem s ní o tom mluvit, ale zdálo se, že není prozatím schopná komunikace. Je trochu v šoku. Rozhodl jsem se, že si promluvíme, až dorazíme do Voltery.

Když naše cesta skončila a my vystupovali z aut, chtěl jsem se ke své dceři připojit, ale Aro mě volal k sobě a musel jsem absolvovat další strategickou poradu v jeho pracovně. Účastnil se samozřejmě i Marcus, kterého nové zprávy, jako obvykle, příliš nevykolejily.

Ihned po skončení jsem se vydal do Alicina pokoje. Lehce jsem zaklepal. Nic. Přesto jsem vešel, protože jsem díky svým schopnostem vycítil, že je uvnitř.

„Můžu dál Alice?“ Ležela na posteli a upřeně hleděla na strop.

„Nemám teď zrovna náladu na nějaké povídání, Carlisle. Promiň…“

Nevěřil jsem vlastním uším. Ještě nikdy jsem ji v takové náladě neviděl. Pohledem jsem bezděky zabloudil na obraz, který jí visel za hlavou.

„Ano, chápu to drahá, ale přesto je tu něco, co bych s tebou potřeboval probrat,“ nedal jsem se jen tak odbýt. To, jak jsi se dnes zachovala, bylo na jednu stranu obdivuhodné a statečné, ale ehm…“ nevěděl jsem, jak zformulovat své pocity, aniž bych se jí dotknul, „přesto, nezdá se ti, že jsi riskovala přespříliš?“

Konečně mi věnovala pohled.

„Ale Carlisle, kdybych to neudělala, byl by Aro mrtvý. Skoro celá garda by byla mrtvá! Nejsme tady snad proto, abychom je udrželi na živu a chránili je před Rumuny?“ řekla a posadila se na posteli.

„Samozřejmě,“ odtušil jsem, „ale jsou přece určité hranice…“

„Ty sám jsi řekl Arovi, že díky mému daru ho budu schopná včas varovat! Jen plním, co jsi slíbil,“ prohlásila a v očích se jí podivně zalesklo.

„Alice!“ oslovil jsem ji mírně vyčítavě. Už jsem nevěděl, co říct. „Co by tomu řekl Jasper, kdyby viděl, jak jsi dnes riskovala život?“ vytáhl jsem trochu podpásově tuhle kartu, ale rázem jsem zalitoval. Obličej se jí zkřivil pod náporem rozčilení a smutku.

„Myslím, že teď už bys měl odejít, Carlisle.“ Znovu si lehla a pevně zavřela oči.

Nepatrně jsem si povzdychl a zamířil jsem ke dveřím. Tohle se tedy zrovna nepovedlo.

 

ARŮV POHLED

Ačkoli jsem dnes málem přišel o život, cítil jsem se nehorázně šťastný. Zpáteční cesta pro mě byla jako procházka rájem. Svíral jsem její drobné prsty a užíval si opojný pocit náhlé a nečekané blízkosti. Ten v podstatě nevinný dotek v sobě skrýval příslib něčeho dalšího, něčeho krásného, i když si toho jeho původkyně možná nebyla tak úplně vědoma.

Bylo mi jasné, že si Alice právě prochází obrovským dilematem. Nejspíš cítila něco ke mně, ale stále byla ženou někoho jiného. V upířím světě to nechodilo tak úplně jako v lidském. Změna partnera byla naprostou raritou, vzhledem k tomu, že náš druh obvykle uzavíral své svazky takříkajíc na věky věků. Situace byla o to komplikovanější, že Alice patřila k těm dobrým upírům a tak jí city ke mně nutně musely způsobovat černé svědomí. Toho všeho jsem si byl vědom. Přesto jsem měl zatraceně pádný důvod ke štěstí. Tím, jak mě dnes zachránila, mi chtě nechtě dala najevo, že náklonnost mezi námi je oboustranná.

Večer jsem to už nevydržel a vydal se směrem k jejímu pokoji. Nevím, co jsem si od toho sliboval, ale neodolatelně mě to k ní táhlo. U dveří jsem na okamžik zaváhal, ale potom jsem decentně zaklepal. Nic. Zopakoval jsem klepání a po chvilce ticha se konečně ozvala odpověď.

„Dále…“ Zněla unaveně, až znechuceně.

Opatrně jsem vešel dovnitř. Ležela na posteli a zírala do prázdna. Tedy nejdřív. Pak mě uviděla a netečnost vystřídaly jiné emoce – očekávání, obezřetnost.

„Můžu dál, drahá?“ zeptal jsem se, sledujíce rychlou proměnu v její tváři.

„Samozřejmě,“ odtušila váhavým hlasem, ve kterém nebylo po samozřejmosti ani stopy.

Tiše jsem zavřel dveře a ladným krokem zamířil k pootevřenému oknu, jako bych se snad hodlal kochat výhledem na večerní Volteru.

Dlouhou chvíli bylo ticho a nebylo divu. Ona byla překvapená, že jsem se odvážil přijít, já na druhou stranu vlastně ani nevěděl, na co mám svou návštěvu svést a tak jsem raději mlčel. Když už se chvíle zdála nesnesitelně dlouhá, promluvil jsem.

„Dnes jsi mi zachránila život,“ konstatoval jsem a pohlédl na ni. Opětovala můj pohled, ale ten její byl nic neříkající. Nevyjadřoval žádné emoce, kromě slabého náznaku napjetí.

„Když si Carlisle kladl podmínky naší spolupráce, myslel jsem, že to dělá zejména kvůli tomu, aby se vyhnul podobným situacím, jako byla ta dnešní. Ty jsi přesto přišla…“ odtušil jsem, doufaje, že se mi pokusí vysvětlit, proč to udělala.

Nepokusila.

„Doufám, že víš, jak moc pro mě tvá loajalita znamená,“ prohlásil jsem. To byla ovšem střela vedle.

Alice se na posteli prudce posadila a vrhla na mě plamenný pohled.

„No jistě! Riskovala jsem život, abych prokázala svou bezmeznou loajalitu Volturiovým,“ zaprskala sarkasticky a svítivý topaz v jejích očích se zbarvil do temně zlaté.

Chvíli jsme na sebe hleděli, ona hněvivě, já nejistě. Své poznámky o loajalitě jsem teď trpce litoval.

„Odejdi prosím,“ prohlásila po chvilce napjatého ticha. Neznělo to už rozzlobeně, jen zklamaně a smutně. Ty pocity se jí zračily v očích. Ale já jsem rozhodně nemínil připustit, aby to takhle skončilo. Dvěma bleskurychlými kroky jsem se ocitl u postele. Ta bezprostřední blízkost ji překvapila natolik, že vůbec nestihla zareagovat.

„Tak proč jsi to udělala?“ vypálil jsem a tatam bylo mé sebeovládání. „Proč jsi za mnou běžela, když jsi věděla, o tom výbuchu? Proč jsi mi dovolila přečíst ti myšlenky???“ Do poslední otázky jsem vložil veškerou naléhavost, kterou jsem v tu chvíli pociťoval.

Oči se jí rozšířily. Chtěla něco odvětit, ale pak si to rozmyslela. Překvapení v jejím obličeji vystřídal vztek.

„Proč se ptáš, když jsem ti, jak ty říkáš, dovolila přečíst moje myšlenky?“ Zasyčela, ale přesto nedokázala zakrýt, že se jí hlas trochu třese.

„Protože jsem gentleman,“ odvětil jsem suše a narovnal jsem se. „Chtělas mi ukázat, jaké nebezpečí nám hrozí. Nenabízelas mi k nahlédnutí celou svou mysl, což jsem věděl a respektoval jsem to.“

„Takže jsi mi nečetl myšlenky?“ otázala se udiveně. Teď pro změnu zněla z jejího hlasu značná úleva.

„Ne, i když to vyžadovalo nesmírné přemáhání. Nikdy jsem po ničem tak netoužil, jako vědět, co se ti honí v hlavě,“ přiznal jsem a můj lačný pohled sjel dolů, na její sněhobílé ruce.

„Ne, Aro. To nesmíš!“ vykřikla s leknutím a hledala, jak se ode mě dostat dál, ale zatarasil jsem jí cestu. Cítil jsem, že dělám nesmírnou chybu, když na ni takovým způsobem tlačím, ale nemohl jsem si pomoct. Probudila ve mně pocity a touhy, které jsem dlouho necítil. Vlastně jsem je předtím nikdy necítil.

„Co je to, co nesmím vidět, Alice?“ zašeptal jsem a uchopil jsem ji za levou ruku, nepočítaje přitom s její pravačkou. Neudeřila mě, jen surově odstrčila.

Otočil jsem se a spatřil ji, jak se tiskne ke stěně v rohu pokoje. V očích měla strach a já tušil, že k obavám o soukromí svých myšlenek se přidaly i obavy o život. Ten pohled mě vrátil nohama zpět na zem a já si uvědomil, jak strašný to byl omyl, vrhnout se na ni, jako nějaký novorozený šílenec. Pocítil jsem nával neskutečné lítosti. Pokusil jsem se zmenšit tu vzdálenost mezi námi a při tom jsem napřáhl ruce před sebe v konejšivém gestu, ale trhla sebou a já se okamžitě zastavil.

„Odpusť mi to Alice. Neměl jsem v úmyslu ti ublížit,“ prohlásil jsem tiše a do té omluvy jsem vložil veškerou svou bolest.

„To už jsem jednou slyšela,“ ozvala se ledově a já si uvědomil, náš první společný rozhovor po jejím příjezdu do Voltery.

„Alice…“ zašeptal jsem zoufale, ale nenechala mě domluvit.

„Odejdi, Aro.“ Její hlas zněl pevně.

Chvíli jsem na ni hleděl, jako bych čekal na akt milosrdenství. Ten ale nepřišel a tak jsem zdrceně opustil místnost.

 

POHLED MARCUSE

„Co je tohle?“ otázala se mě Isabella, mávaje přitom s knihou obalenou v černém semiši. Stříbrné písmo na jejím hřbetě hlásalo pouze nic neříkající Svazek IV.

„Dějiny Ruska z pohledu našeho druhu,“ odpověděl jsem okamžitě, protože jsem tu knihu velice dobře znal. Vlastně jsem znal všechny písemnosti v této místnosti.

„Půjčím si ji,“ oznámila mi. Odložila bichli na kulatý stolek po své levici a opět se začala probírat policemi. Náhle se rozrazily dveře a dovnitř vešel Aro. Pohlédl jsem na něj úkosem. Na podobné dramatické vpády příliš netrpěl, naopak si většinou dával záležet, aby se pohyboval nanejvýš ladně a vznešeně. Teď ale vypadal, že na nějakou ladnost zvysoka kašle.

„Isabello, drahá,“ oslovil mou společnici netrpělivě. „Byla bys tak laskavá a nechala nás tu s bratrem o samotě?“

Věnovala mu částečně překvapený a značně podrážděný pohled a pak beze slova odešla.

„Vidím, že dnes přímo překypuješ galantností,“ poznamenal jsem, což ho z nějakého nevysvětlitelného důvodu rozčílilo. Nic však neřekl. Otočil jsem se znovu ke svým knihám. Pomalu se přesunul vedle mě a zdánlivě se zahleděl do prastaré nažloutlé mapy, znázorňující podrobně celé Rumunské území. Mlčel jsem a čekal, až promluví.

„Marcusi, potřebuji od tebe něco vědět,“ začal váhavě a mně rázem došlo, z jakého důvodu za mnou Aro přišel. „Víš, že se tě na takové věci nikdy neptám – tedy ne, pokud se to týká mě…“ Napřímil jsem se a pohlédl jsem bratrovi přímo do očí. Udivilo mě, co jsem viděl. Byl ztrhaný, pokud se to o upírovi dá říct, a v očích se mu zračily ty nejhlubší obavy.

„Chceš vědět, jaké city k tobě chová Alice,“ odtušil jsem klidně a on přikývl. Neptal se, jak jsem to věděl. Znal mě. Jeho pohled byl plný strachu. „Nu, pak ti můžu prozradit, že už od jejího příjezdu mezi vámi pozoruji pouto, které je z její strany den ode dne silnější,“ usmál jsem se slabě a čekal, že se jeho trpitelský výraz uvolní po tom zjištění, ale on jen zavrtěl hlavou.

„Možná, že se něco změnilo… Chtěl bych, aby ses na ni zaměřil teď,“ naléhal a já si mírně povzdechl, zavíraje oči. Bratr zřejmě něco provedl a já jsem teď měl odhalit rozsah škod. Chvíli jsem hledal, ale její aura byla velice výrazná a nepřehlédnutelná, takže to netrvalo dlouho. Otevřel jsem oči. „Nic se nezměnilo,“ ujistil jsem ho a on vypadal, jako by z něj spadly všechny chmury světa.

„Ringrazi dio,“ prohodil a krátce pohlédl vzhůru. „Díky bratře,“ prohlásil vděčně a stiskl mi rameno.

S úsměvem jsem se opět obrátil k mapě. On odešel.

 

POHLED ALICE

Seděla jsem v křesle u okna, oběma rukama jsem si objímala kolena a přemýšlela. Moje myšlenky se točily pořád v kruhu. Tahle situace se mi vymyká z rukou. Vůbec jsem mu nebyla schopná vyčítat, co se před chvílí stalo, protože moje touha dotknout se ho, povědět mu o sobě všechno a odevzdat se mu celým svým bytím byla přinejmenším stejně silná a nutkavá, jako jeho. Já jsem jen měla trochu víc sebeovládání.

Znovu jsem si vybavila jeho pohled, když jsem ho vyhazovala z pokoje. Jako zraněné zvíře, hledící na svého trýznitele. Jenže takhle to dál nejde. Věděla jsem to.

Tři dny jsem nevystrčila nos ze svého pokoje. Tři celé dny jsem se rozhodovala, až jsem konečně našla odvahu k tomu, o čem jsem už dlouho věděla, že je to jediné východisko. Pohlédla jsem z okna. Smrákalo se a obloha nabírala indigový odstín. „Alespoň se snad vyhnu nechtěným pohledům,“ uvažovala jsem a začala balit kufr. Hodlala jsem vzít jen to nejnutnější. Zbytek mi Carlisle jistě pošle později. Ne, že bych mu řekla, že se chystám pryč, to ne. Rozhodla jsem se, že to udělám tajně a svému otci pak později zavolám. Do té doby snad stihnu vymyslet nějakou výmluvu.

Naházela jsem na postel pár kusů oblečení, peníze, telefon a doklady a ve vteřině jsem to napasovala do elegantního malého kufříku. Na sebe jsem hodila první věc, která mi padla pod ruku - tmavé minišaty s dlouhými rukávy a loďkovým výstřihem. Poté jsem se na chvíli zastavila, abych se zaposlouchala. Na chodbě nikdo nebyl. Tiše jsem otevřela dveře a proklouzla ven.  Měla jsem štěstí, nikdo tam nebyl.

Už dříve jsem se rozhodla, že zvolím cestu přes zahrady, abych minimalizovala riziko, že se s někým střetnu. Zamířila jsem proto impozantní pískovcovou bránou ven a vydala jsem se podél východní části hradu směrem k brance, která pár set metrů odsud dělila vnější svět od toho našeho. Svými upířími smysly jsem vnímala intenzivní směsici vůní, typickou pro večerní přírodu – orosený trávník, těžkou vůni pnoucích růží a především vlahý noční vzduch. Pohybovala jsem se rychle a jistě jako kočka. Náhle jsem za sebou ucítila něčí přítomnost a bleskově jsem se otočila.

Stál tam, ani ne dva kroky ode mě a sledoval mě. Na sobě měl krom kalhot jen černou košili, u krku ledabyle rozeplou. Nebylo divu, že jsem si ho přes svoje vynikající smysly nevšimla – tmavé oblečení, tmavé vlasy... Navíc jsem nepochybovala, že když nechce být Aro Volturi viděn, podaří se mu to.

„Odcházíš?“ řekl nevěřícně, nespouštěje ze mě svůj rudě sametový pohled. V tom jediném slově zaznělo tolik smutku a zoufalství, že jsem mimoděk udělala krok k němu, ale pak jsem se zarazila. Připomněla jsem si, proč jsem zvolila tuhle cestu. Pomalu jsem postavila kufr na zem a pohlédla jsem do země.

„Mrzí mě to, ale jinak to nejde,“ řekla jsem pevně.

„Myslel jsem, že mi dáš ještě šanci omluvit se za své chování…“ zašeptal. „Vím, že jsem se choval strašně a že jsem naprosto ztratil tvou důvěru, ale přesto, dej mi ještě možnost to napravit! Přísahám, že se tě už nikdy nedotknu…“ prosil a natáhl ke mně ruku v něžném gestu. Pak si uvědomil, co právě odpřísáhl a ruku zase spustil. Musela jsem se tomu mírně usmát, ale rychle jsem opět zvážněla.

„Tady přece nejde o to, co jsi udělal. Já s tebou prostě nemůžu být pod jednou střechou, Aro,“ prohlásila jsem. „Není to správné.“ Překvapila jsem sama sebe, protože jsem mu tím v podstatě přiznala, jak silné city k němu chovám.

V očích se mu podivně zalesklo a já o krok ustoupila. Zvedla jsem odložený kufr a obrátila jsem se k odchodu. V mžiku oka se mi postavil do cesty. Byl u mě teď tak blízko, že jsem dokázala rozeznat každý detail jeho nyní téměř černých očí. Pomalu postavil tašku opět na zem, přitáhl si k sobě mou ruku a políbil ji. Nebyla jsem schopná se hnout. Nebyla jsem schopná mu zabránit v jeho počínání. Racionální a spolehlivá část mé osobnosti mě úplně zradila a já jen sledovala, jak si mě něžně přitahuje blíž a blíž.

Pak mě políbil.

 

Povídky od BlackElejah

Autorský profil

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

BlackElejah

11)  BlackElejah (08.10.2013 22:11)

Nika: Jak si přeješ ;) .

10)  Nika (08.10.2013 19:53)

UUUUžasnééé :3 :3 :3 proboha musíš dát další dílek nebo sa zblázním!!! :3

BlackElejah

9)  BlackElejah (08.10.2013 16:58)

niki: Dnes večer, nejpozději zítra odpoledne.

8)  niki (08.10.2013 16:28)

kdypak bude další kapča

7)  BabčaS (06.10.2013 20:09)

6)  niki (06.10.2013 19:03)

nádherně dlouhá kapitola, díky

BlackElejah

5)  BlackElejah (06.10.2013 17:16)

Kate: Jsem moc ráda, že se ti to líbí .
emam: Ahá, tak to bude ta informace, kterou jsem nezaregistrovala . Díky ti za ni.

emam

4)  emam (06.10.2013 17:02)

BlackElejah, musíš zažádat o schválení serie v poradně;)

Kate

3)  Kate (06.10.2013 16:34)

Ten konec mě odrovnal. Tohle je tak skvělá povídka, že jsem z toho totálně odvařená. Začínám mít Ara pořád víc a víc ráda. :) A souhlasím s Ambrou, udělej si z toho sérii. Jsi skvělá BlackElejah, fakt moc.

BlackElejah

2)  BlackElejah (06.10.2013 16:11)

Sérii jsem se pokusila vytvořit hned první den své existence na tomhle webu (Volturi a Cullen), nicméně mi to stále hlásí, že "série není schválená". Počítám, že jsem opět udělala nějakou začátečnickou chybu.
Děkuju moc za pochvalu - cením si toho!

ambra

1)  ambra (06.10.2013 16:02)

Ahoj, doporučuju vytvořit sérii. Jinak jsem nakoukla, příběh mě moc zaujal a píšeš skvěle, ale počkám si, až bude aspoň deset kapitolek ;) .

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse