Sekce

Galerie

/gallery/royal-throne-big-stock-photo.jpg

Prudce jsem se otočila. Nebyla jsem si jistá, jestli poznámka souvisela s Jasperem, anebo ne. Náhle jsem si uvědomila podstatu Marcusova daru. Mohl on něco vidět? Mohl něco tušit??? Tahle situace mi začínala být velice nepříjemná.

ARŮV POHLED

Dnes jsem měl obzvlášť dobrou náladu a podíl na tom měly hned dvě věci. Zaprvé se konečně ozval Eleazar. Dostal se i s ostatními na místo, ale jejich cíl na hradě stále nebyl a tak se rozhodli tajně ubytovat v nedaleké vesnici a vyčkávat. Během předešlého dopoledne navíc zvládli proniknout téměř až do ležení pod ruinami a zjistit, že je místo minimálně chráněno. To bylo rozhodně pozitivní.

Další věc, neméně významná, se týkala Alice. Postupně se mi totiž dařilo zmenšovat negativní bariéru mezi námi. Už přede mnou neutíkala z pokoje, jakmile jsem vešel, neklopila oči, když jsem se na ni podíval (většinou) a dokonce na mě i několikrát promluvila. Zvláště poslední bod mě těšil. Slyšet své jméno plynoucí přes její rozkošné rty mě naplňovalo nekonečným štěstím.

Díky mému mimořádně dobrému rozpoložení a vzhledem k tomu, že jsem neměl momentálně nic na práci (kromě vládnutí), vrhnul jsem se na činnost, kterou jsem neprovozoval už léta. Začal jsem opět malovat. Umístil jsem stojan na jeden z rozlehlých východních balkonů, vybral nádherný výsek Toskánské krajiny a dal se do díla. Jednou z výhod upírství byla možnost nekonečného zlepšování svých dovedností a já měl skutečně hodně času na to, naučit se obstojně malovat.

Bylo už pozdě odpoledne, když se mi za zády objevil Marcus. Usadil se kousek za mnou, aby viděl na to, jak tvořím a sledoval mě.

„Neviděl jsem tě se štětcem dobrých padesát let, bratře,“ pronesl, porovnávaje právě dokončenou řadu topolů s originálem. Uznale pokýval hlavou. „Vždycky jsi měl umělecké sklony, o tom není pochyb,“ pochválil mě.

„Co tu vůbec děláš Marcusi,“ otázal jsem se mírně podrážděně, aniž bych se na něj otočil. „Myslím, tak daleko od velké síně…“ dodal jsem uštěpačně, narážejíce na fakt, že můj bratr trávil naprostou většinu svého života sezením na trůně a dumáním o mé mrtvé sestře. Jeho přítomnost mě rušila a já raději tvořil v klidu.

„Hledám Isabellu,“ odpověděl, jako by předchozí poznámku přeslechl a opět se zvedl k odchodu. Vytočit ho nebylo takřka možné, nic se ho nikdy nedotklo. „Nutí mě vyprávět celé naše dějiny od počátku věků. Dokážeš si jistě představit, že taková přednáška zabere hodně času...“

„Nutí, to jistě,“ ušklíbl jsem se pro sebe.

„Ha, tady ji máme!“ zvolal náhle Marcus. Z chodby po pravici se vynořily dvě postavy. Isabella doprovázena Alicí si to namířila přímo k nám.

„Říkala jsem si, že bychom mohli pokračovat v našich hodinách upírského dějepisu? Zdá se mi, že toho pořád nevím dost…“ opětovala úsměv mého bratra.

„Ale samozřejmě. Co pro tentokrát v zahradě, drahá?“

Přikývla.

„Alice by se k nám dnes chtěla přidat, že je to tak?“ otočila se na svou sestru.

Dívka rychle přeskočila pohledem z Isabelly na mě a mé plátno a pak zpět na svou sestru.

„Vlastně bych tu mohla chvíli zůstat. Ještě jsem nikdy neviděla vzniknout žádný obraz,“ prohlásila k mému údivu a pohlédla na mě. „Pokud to tedy nevadí.“

„Alice, cara mia! Jak se jen můžeš tak ptát?“ vydechl jsem potěšeně.

Isabella jen pokrčila rameny a společně s mým bratrem se vydala chodbou pryč.

Osaměli jsme.

Alice pomalu popošla ke stojanu a zadívala se na mé plátno. Pak ustoupila k okraji balkónu a, podobně jako můj bratr před ní, začala porovnávat obraz s předlohou.

„Dokonalé,“ zašeptala.

„Jsem rád, že jsem pro jednou stvořil něco, co se ti líbí,“ popíchl jsem ji rozverně. Nemohl jsem z ní spustit oči. Vypadala naprosto kouzelně, jak tam stála, opírajíce se o pískovcové zábradlí, zatímco si lehký letní vánek pohrával s jejími temně fialkovými šaty.

Sklopila opět zrak a já si v duchu vyhuboval, že jsem to se svou přílišnou pozorností zase jednou přehnal.

„Ale proboha, odpusť mi mou nevychovanost drahá,“ vykřikl jsem, odlepivší svůj zrak od její tváře, „nemáš si kam sednout.“ Bleskově jsem napravil tu chybu a přenesl do blízkosti svého stojanu opodál se nacházející divan. Úmyslně jsem ho postavil nedaleko od sebe, ale současně ne příliš blízko, aby se necítila nepříjemně. Navíc jsem pro něj záměrně vybral takové místo, na které jsem bezprostředně neviděl. Chtěl jsem, aby mohla Alice pozorovat, aniž by trpěla pocitem, že je sama pozorována. Vděčný úsměv, který mi věnovala, mi byl dostatečnou odměnou.

Natáhla se na divan a já se opět začal věnovat svému obrazu.

„Jak přesně funguje tvůj dar, Aro?“ ozvala se po značně dlouhé odmlce.

Překvapeně jsem se otočil a střetl se s jejím zkoumavým pohledem.

„Jak to myslíš, cara mia?“ Každý upír věděl, jak fungoval můj dar. Četl jsem myšlenky dotekem.

„Mám na mysli… musíš se člověka dotknout rukou, abys věděl, co si myslí? Nebo prostě stačí dotknout se ho… hmm, jakkoli?“

Vypadala, že je kapku v rozpacích. Byl tak sladká…

„Můj dar je spojen s mýma rukama,“ vysvětlil jsem, už zase otočený ke svému obrazu. „Proto mě můžeš často vidět v kožených rukavicích, není totiž žádná slast, když ti do hlavy neustále vstupují cizí myšlenky, aniž bys tomu mohla zabránit.“ dodal jsem. „Nevědomost je někdy osvěžující…“

„A když jsme u toho,“ načal jsem, „jakpak je to s tvým darem, Alice?“ otázal jsem se, aniž bych na ni znovu pohlédl.

„Co konkrétního chceš vědět,“ ozvala se značně váhavě, až mě píchlo u srdce a já se otočil.

Pomalu jsem došel až k ní. Vzhlížela ke mně svýma zlatýma očima plnýma pochybností a obav. Opatrně jsem se posadil na nejzazší okraj divanu a natočil se zády, takže jsem měl výhled jen na překrásné panorama před sebou.

„Pochop, tvůj dar je naprosto výjimečný. Ty jsi výjimečná! Nikdy jsem se nesetkal s dívkou, jako ty. Přirozeně mě nesmírně zajímá, jak rozsáhlé ve skutečnosti jsou tvé schopnosti,“ řekl jsem klidně. „Ale pokud se rozhodneš, že mi to nechceš říct,“ ohlédl jsem se s chápavým pohledem, „budu to naprosto respektovat a už se tě na to nikdy nezeptám, Alice.“

„Vidím útržky budoucnosti,“ začala tiše k mému nemalému překvapení, „ale není to budoucnost jako taková. Když někdo dojde k rozhodnutí, má to svoje důsledky v budoucnosti. Pokud ale ten někdo změní názor, budoucnost se změní a k tomu, co jsem viděla, nedojde. Je to vrtkavé a stoprocentní jistota nikdy není,“ usmála se slabě.

„A tvé vize se týkají jen tvých blízkých?“ žádal jsem upřesnění, zkoumajíce její výraz.

„Nejčastěji,“ potvrdila. „Ale mohu se taky zaměřit na jakoukoli známou osobu a jsem schopna sledovat její rozhodnutí a budoucnost, která je s ní spojena.“

Tím mě překvapila. Netušil jsem skutečné hranice její moci.

„I moje rozhodnutí?“

Zahleděla se mi do očí.

„Ano.“

„Fascinující!“ vydechl jsem naprosto upřímně a opět jsem přenesl svůj pohled na nyní už podvečerní krajinu před sebou. Chvíli jsme jen mlčky seděli a vstřebávali pocity.

„No, řekl bych, že je čas dokončit obraz, co ty na to?“ pronesl jsem, abych odlehčil situaci a opět se postavil před už značně zaplněné plátno.

„Hlavně nezapomeň na ten nádherný západ slunce!“ zasmála se zvonivě.

 

POHLED ALICE

Cítím se divně. Šťastně, ale divně. Včerejší večer byl krásný. Pozorovat ho, jak celé hodiny tvoří svoje dílo, povídat si… Bylo to prostě zvláštní. Nevím, jestli jsem nedělala chybu, že jsem si ho pouštěla tak k tělu, přece jen – byl to Aro. Upírský král, mocný, manipulativní, občas bezcitný, sebestředný a tak dále… Přesto jsem to nemohla popřít. Cítila jsem se s ním dobře. Pochopil, že na mě nesmí naléhat a že nemám ráda, když mě příliš pozoruje tím svým rentgenujícím pohledem. Od té doby jsem neměla problém trávit čas v jeho blízkosti. Ráda jsem ho pozorovala, když něco tvořil – jako právě ten obraz. Byl v tu chvíli jiný.

A tohle všechno, mé pocity, když jsem byla s ním… právě to bylo zvláštní. Když jsem sem jela, byla jsem plná obav a nutno dodat, že jsem se obávala právě jeho. Teď se to všechno nějak obrátilo. Jak se mu to jenom povedlo? A ještě tak rychle?

Vždycky mě trochu hryzlo svědomí, když jsem se přistihla, jak příjemně se v jeho blízkosti cítím. Co by asi říkal Jasper, kdyby viděl, s kým jsem se v jeho nepřítomnosti sblížila? Vzápětí jsem musela svoje svědomí okřiknout. Nic špatného přece nedělám. Miluji Jaspera. Tím jsem si jistá. To neznamená, že nemůžu trávit čas v přítomnosti jiného muže.

Svědomí to ale vidělo jinak: „Příliš si to užíváš. Příliš si ho prohlížíš. Příliš…“ A mělo nejspíš pravdu. Včera večer jsem ho nespustila z očí. Co jsem taky měla dělat, když umístil ten divan do tak výhodné pozice. Měl na sobě jen košili, což u něj bylo neobvyklé, a tmavé kalhoty. Temně hnědé vlasy mu splývaly přes rozložitá ramena. Dlouhými štíhlými prsty lehce svíral štětec, pod kterým se postupně vynořovaly mírné zelené kopce a vysoké útlé stromy – klasické Toskánské panorama. A bylo tak snadné ztratit se v jeho očích. Na chvíli se mi to bezděky povedlo, když se mě vyptával na moje vize. Vůli odtrhnout se od toho sametově rudého pohledu jsem hledala velice těžko.

Znovu jsem pomyslela na Jaspera, vzdáleného v tu chvíli na tisíce mil daleko a bojujícího za naše životy... Za můj život. Povzdechla jsem si.

„Děje se něco Alice?“ Belliny oči si mě pozorně prohlížely. Ve svém zamyšlení jsem úplně zapomněla na svoje okolí. Seděli jsme spolu s Bellou v altánu v zastíněném koutu skvostně upravené zahrady a poslouchaly Marcusovo vyprávění. Tedy Bella poslouchala.

„Ne, nic,“ odvětila jsem, „myslela jsem na Jaspera,“ usmála jsem se na ni. Byla to polopravda.

Chápavě se usmála. „Určitě je v pořádku,“ uklidňovala mě.

Přikývla jsem a zahleděla se na záhon žlutých růží, linoucí se za altánem. Nelíbilo se mi, jak na mě Marcus hleděl. Klidně, shovívavě, vědoucně…

„Ah l'amore…“ odtušil polohlasem a Bella s ještě širším úsměvem přikývla.

Prudce jsem se otočila. Nebyla jsem si jistá, jestli poznámka souvisela s Jasperem, anebo ne. Náhle jsem si uvědomila podstatu Marcusova daru. Mohl on něco vidět? Mohl něco tušit??? Tahle situace mi začínala být velice nepříjemná. Rychle jsem se zvedla, omluvila se a zamířila do hradu. Cestou jsem v zádech cítila ten shovívavý pohled.

Nikoho jsem nepotkala a byla jsem za to vděčná. Necítila jsem se teď na nějakou další konfrontaci. Když jsem vešla do svého pokoje, první na co mi padl zrak, byl ten obraz. Toskánská krajina mi nyní visela nad hlavou postele a podařilo se jí tak částečně rozzářit dosud značně nudnou a neveselou kamennou stěnu. Strnula jsem.

„On mi ten obraz věnoval!“ zašeptala jsem.

 

MARCUSŮV POHLED

Po dlouhé době jsem se cítil dobře. Jako bych se pomalu probouzel z nějakého temného těžkého snu. A to všechno díky ní. Isabella mi znovu vdechla život. Alespoň symbolicky tedy. Jistěže mě, stejně jako dřív, tížil strašný smutek nad mou milovanou Didyme. S Isabellou po boku se však nejevil svět tak beznadějně. Byla mi světlem, mou soukromou lucernou na cestě temnotami.

Poslední dobou jsme spolu trávili téměř veškerý čas. Procházeli jsme se, bavili jsme se, polemizovali, filozofovali, občas se lehce škádlili… Nikdo se tomu už nedivil. Ani Carlisle ne. Vlastně se k nám častokrát přidával a já i Isabella jsme oceňovali jeho přítomnost. Vždycky jsem jej považoval za moudrého upíra s mimořádným darem  - notnou dávkou lidskosti. A Isabella ho milovala jako otce, to jsem poznal.

Navíc Carlisle nás držel v realitě. Bez něj bychom – především tedy já – zapomněli, že jsme prakticky ve válce, že se nestabilita šíří světem upírů. I když Isabella byla racionálnější než já a držela se více při zemi. Nezapomínala, proč tu je a občas jsem ji viděl v rozhovoru s některým z navrátilců z terénu.

Léto se pomalu přehouplo v podzim a naše skupina v Rumunsku pořád vyčkávala, až se konečně objeví jejich plavovlasá oběť, ale zatím neměli štěstí. Věděli, že se to stane, ale kdy, to bylo ve hvězdách. Alicina vize ukazovala dle jejích slov jen muže uvnitř hradu, z čehož nijak nevyplývalo, kdy se scéna odehraje.

Krom čekání na zprávy z Rumunské divočiny jsme museli řešit i jiné problémy. Zvěsti o tom, že Volturiovi už nejsou tak silní jako kdysi, letěly od jednoho klanu k druhému, od upíra k upírovi. Někteří došli k názoru, že si můžou konečně po dlouhé době vyhodit z kopýtka a porušovat naše zákony. K malým či větším potyčkám, napadením a jiným incidentům docházelo takřka denně. Téměř každé ráno jsem strávil několik hodin s Arem v pracovně, kde jsme rozhodovali, jak s podobnými případy naložit a vysílali kárné, v horším případě trestné skupiny v čele s Felixem, nebo jiným předním členem gardy, aby prosazovali naše zákony. Aro byl v tomto nekompromisní.

Aro… Můj bratr se, stejně jako já, měnil. A opět v tom měla prsty žena. Viděl jsem, jak se na ni dívá, viděl jsem, jak se k ní chová. Ale především – cítil jsem to pouto. Bylo to intenzivní a sílilo to každým dnem, každou minutou, kterou strávil v její přítomnosti. Alice. Ta dívka ho naprosto pohltila.

Když před mnoha lety zemřela Sulpicie, myslel jsem, že z něj nic podobného už nikdy neucítím. Ale ani k ní nikdy nechoval tak silné city, jako k téhle zlatooké víle. A to se navíc snažil držet zpátky, protože se domníval, že jeho city nejsou opětovány. Ha, kdyby jenom věděl, co vím já…

Můj dar mi občas umožnil vidět něco, o čem ještě nevěděli ani ti, kterých se to týkalo. Alice byla přesně ten případ. Přitahovalo ji to k němu, to jsem cítil naprosto jistě. Problém byl, že současně milovala svého přítele a její povaha jí zřejmě nedovolila ani si připustit, že by mohl být někdo další. Byla skrz na skrz dobrá.

Neměl jsem její dar, abych mohl předpovědět, kam tahle situace nakonec povede. Přesto jsem si byl jistý, že se tu něco mění a nešlo jen o roční období.

 

ARŮV POHLED

„Jseš si jistý Felixi?“ dotázal jsem se ještě jednou vysokého upíra před sebou. „Znám Patricka a je to neskutečný zbabělec. Něco tak troufalého mi k němu nesedí…“

„Naše zdroje mluví jasně pane,“ odpověděl mi jistě, „jde o celou vesnici. To místo je sice skryté v horách, ale vždycky se může stát nějaká nehoda… Někdo náhodou zabloudí příliš blízko a uvidí něco, co by neměl… Pak už nebude snadné to zastavit. Jedná se o hrozbu nejvyššího stupně.“

„Něco tak ostudného a zavrženíhodného…“ pronesl jsem vztekle. „Chová se jako ve středověku,“ syčel jsem. Felix mě pozoroval a čekal na povely.

„Dobře, toto nemůže zůstat nepotrestáno a uděláme z toho odstrašující případ,“ rozhodl jsem a podíval se na něj. „Pojedu tentokrát s vámi a s drahým Patrickem si popovídám osobně…“

Felix se zatvářil způsobem, který dával jasně znát, že on by o takovou rozmluvu se mnou rozhodně nestál.

„Běž. Dej dohromady skupinu a dohlédni na přípravy, sejdeme se dole.“

Otočil se, ale než stačil sáhnout po klice, dveře se otevřely. Stála v nich Alice. Pohledem rychle přejela z překvapeného Felixe na mě a rázným krokem vpochodovala dovnitř.

„Jedu taky,“ oznámila mi prostě a založila si ruce na hrudi.

Stačil jsem si už domyslet, že mě nejspíš viděla ve své vizi, jak se vydávám na cestu.

„Když jsem se tě ptal, jestli umíš sledovat i má rozhodnutí, nemyslel jsem tím, že to máš běžně dělat…“ pousmál jsem se. „Ne Alice, nechci, abys s námi jela. Je to příliš nebezpečné.“ Můj hlas zněl překvapivě rezolutně, ačkoli mi moje city říkaly něco úplně jiného. V hlavě mi to znělo asi jako: Výlet s Alicí? Vážně to chceš odmítnout? Moje racionalita ale převážila. Skutečně to pro ni bylo moc nebezpečné.

„Ale no tak!“ Vždyť tam bude skoro celá garda. Budeš tam přece ty! Nemůže se mi nic stát, když budu s tebou…“

Nemohl jsem uvěřit svým uším, že skutečně hrála na tuhle strunu. S pobaveným úsměvem jsem na ni pohlédl, ale neřekl ani slovo. Chvíli na mě prosebně hleděla a koutky jí při tom zřetelně cukaly. Pak jí došla trpělivost:

„Prostě jedu Aro! Trčím tu už týdny a potřebuju se protáhnout a krom toho jsem to už řekla Carlislovi. Chce jet taky. Šel se jen převléct a přidá se k nám dole v hale,“ ukončila ten příval slov a vykročila ladně ze dveří, aniž by se otočila a zjistila mou reakci.

Dlouze jsem si povzdechl. U kohokoli jiného bych takovou neposlušnost okamžitě potrestal, ale u ní? Jen jsem zakroutil hlavou. Ve vteřině jsem se převlékl, navlékl kožené rukavice a přehodil si černý cestovní plášť přes ruku. Pak jsem se vydal za bratrem, abych mu sdělil, co se chystá.

On zůstane ve Volteře a bude ji střežit. Ne sám, samozřejmě. Bude s ním Isabella.

 

CARLISLŮV POHLED

Zrovna jsem se ve své pracovně bavil s jedním upírem, když se dovnitř přiřítila Alice. Vypadala, jako by najednou naprosto ožila a na tváři měla široký úsměv.

„Carlisle! Honem se převleč, jedeme pryč!“

Jakmile druhý upír opustil místnost, začal jsem vyzvídat, co má tohle znamenat.

„Jak to myslíš pryč? Něco se stalo?“

„Aro jede s gardou sjednávat pořádek někam do hor a my jedeme s nimi. Konečně trocha vzrušení po těch týdnech, co tu trčíme…“ vzrušením skoro poskakovala.

„To ti řekl?“ zeptal jsem se, ale vzápětí mi to došlo. „Neřekl, tys to viděla, že ano… Alice mluvila jsi s ním vůbec o tom?“

Z dívčina provinilého pohledu jsem pochopil, že nikoli.

„Nebude nás tam chtít, nedělej si iluze. Při podobných trestných výpravách se nedějí pěkné věci, Alice. Navíc je to vždy záležitost jen jeho nejbližších spolupracovníků.“

„Přesvědčím ho!“ prohlásila sebejistě a rozběhla se zase pryč. „Takže se za chvíli sejdeme dole…“ křikla ještě přes rameno. Povzdechl jsem si, ale začal jsem se oblékat. Upřímně jsem pochyboval, že by nás Aro nechal jet, ale přání mé dcery jsem respektoval.

Za okamžik už jsem postával dole u recepce a čekal. Chvíli na to se skutečně za rohem vynořila rudo-černě oděná skupina v čele s Felixem a zamířila k chodbě vedoucí do garáží. Za devíti členy gardy kráčela, k mému nekonečnému úžasu, rozjařená Alice a za ní ladně plynul chodbou náš král, který se zjevně nechal přesvědčit. Zvedl jsem překvapeně obočí, ale než jsem stačil cokoli říct, byla u mě, chytila mě za ruku a táhla směrem, kterým šel zbytek skupiny.

Dole už na nás čekala tři velká černá SUV. Jakmile jsme se posadili, kolona vyjela. Seděl jsem na zadním sedadle druhého vozu, vedle mě seděla Alice a před námi dva členové gardy. Jeden z nich – ten, který řídil – právě zadával do zabudovaného GPS systému náš cílový bod. Bylo to jakési zapadlé místo v podhůří Západních Alp. Podíval jsem se na svou spolujezdkyni a ona mi pohled vrátila. Byla v něm čistá radost a nadšené očekávání.

 

POHLED ALICE

Cesta byla dlouhá, ale to mi nevadilo. Byli jsme konečně z dosahu těch chladných šedivých zdí a na to jsem se strašně těšila. Svištěli jsme podzimní krajinou, barevné listí podél cesty se vířilo pod koly našich aut a zlatavé sluneční paprsky se snažily, seč mohly, aby alespoň částečně pronikly skrz tónovaná skla vozu. V dálce bylo vidět panorama hor.  Pohled na ně v člověku vzbuzoval úžas a respekt.

Za necelé dvě hodiny už naše kolona stoupala serpentinami vzhůru. Krajina kolem mírně zdrsněla, a ačkoli byla teprve polovina října, objevil se sníh. Nejdříve to byl jen tenký poprašek obalující stébla trávy, později ho však začalo přibývat. Okolí zářilo pod ledovým nánosem a já se kochala pohledem na tu sněhobílou krásu. Milovala jsem zimu!

Přestože byl úsek, který jsme momentálně zdolávali, poměrně strmý a silnici navíc velice často pokrývaly ledové mapy, neměla naše auta žádný problém. Náhon na všechny čtyři kola se evidentně osvědčil. Cesta byla mimořádně úzká, jak to u podobných horských silniček bývá, naštěstí jsme však nepotkali ani jedno auto. Na druhou stranu to něco vypovídalo. Nezdálo se totiž, že by tu bylo nějak živo…

Vyjeli jsme na kopec a před námi se otevřel pohled na zasněžené údolí, v jehož centru ležela malebná horská vesnička – náš cíl. Jak jsme se blížili, zdálo se čím dál víc zjevné, že tu něco nehraje. Kouzelný dojem zmizel jako mávnutím proutku ve chvíli, kdy jsme vjížděli dovnitř. Na ulici ležela mrtvá žena. Sníh pod ní pozbyl své zářivosti a místo toho nabral karmínový nádech.  A pak další mrtvý a další. Všude plno mrtvol. Ten výjev byl děsivý.

Podívala jsem se vyděšeně na Carlisla a ten mi chlácholivě stiskl ruku, sám ale nevěřícně hleděl ven. Zaparkovali jsme kousek od centra. Oba dva jsme okamžitě vystoupili a zamířili k jednomu ležícímu tělu. Byl to chlapec, ani ne patnáctiletý a měl úplně rozdrásané hrdlo, jak se na něm někdo krmil a nebral si při tom servítky. Bylo mi k pláči. Carlisle ohledal tělo a vstal.

„Museli se na něm krmit aspoň tři upíři. A udělali to tady! Přímo na ulici. Stejně jako u těch ostatních…“

Mezitím se k nám přidal Aro a Felix. Carlisle na ně pohlédl a v očích měl znechucení.

„Něco takového jsem viděl naposledy před staletími. Odporné,“ odtušil a Aro souhlasně přikývl.

„Najdi ho,“ zavelel Felixovi, který krátce přikývl a zmizel.

Nemohla jsem odtrhnout oči od chlapcovy tváře. Oči měl otevřené a v nich pohled plný strachu. Ucítila jsem Carlislovu paži, jak mě podpírá a tlačí pryč od té hororové scény. Dotáhl mě k autu.

„Co kdyby sis sedla zpátky do auta, holčičko? Na tohle se nemusíš dívat,“ řekl a máchl přitom rukou směrem k tělu. Věděl, že ač jsem upírka, neměla jsem nikdy žádné pochopení pro kruté a bezcitné zacházení.

Zavrtěla jsem váhavě hlavou.

„Ale ano, má pravdu. Zůstaňte tady oba dva,“ řekl Aro, který se u nás objevil. Upřel svůj rudý pohled na Carlisla: „Patrick porušil mé zákony a to naprosto nehorázným způsobem. Takový masakr na veřejnosti! Bude potrestán nejpřísněji, jakmile ho Felix přivede. Ty zatím s Alicí počkej tady u auta, buď tak laskav. Není třeba, aby to viděla…“ přikázal a bleskově zamířil spolu s ostatními k centru.

Osaměli jsme.

Carlisle otevřel dveře našeho vozu a prosebně na mě pohlédl. Poslušně jsem se posadila a schoulila se do sebe. Nevěděla jsem, kdo je Patrick, ale doufala jsem, že ho Aro potrestá. Doufala jsem, že bude trpět. Za tohle si to zasloužil. Můj otec se posadil vedle mě a zamyšleně si podepřel hlavu.

„Nechápu, proč to udělal. Musel si být vědom následků! I kdyby byli Volturiovi sebevíc zaměstnaní bojem s Rumuny, nebyla šance, že by takový čin nepotrestali. Nechápu to…“

Já jsem především nechápala, jak může být někdo tak bestiální.

Seděli jsme tak už dvacet minut a stále se nic nedělo. Předpokládala jsem, že Aro vede jednu ze svých sáhodlouhých přednášek na téma „důležitost utajení upíří komunity před lidmi“, po které bude následovat efektní exekuce viníků – Patricka a jeho klanu. Z nebe se začaly snášet drobné vločky a dopadaly smutně na tmavé sklo, přes něž jsem pozorovala dění venku.

 

Náhle se mi okolí rozmazalo a já uviděla něco úplně jiného. Něco, co mě přimělo bleskově opustit auto a utíkat na náměstí. Zbývaly jen minuty, než se má vize změní v realitu. Naštěstí jsem byla i na upíra velice rychlá…

 

Povídky od BlackElejah

Autorský profil

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

8)  Nika (06.10.2013 12:14)

uuuužasné :3 :3 honem další dílek prosííím :3 :3 :3

BlackElejah

7)  BlackElejah (04.10.2013 10:06)

Děkuji za pozitivní ohlasy. Bohužel odjíždím skoro na celý víkend pryč, ale slibuju, že jakmile se vrátím, bude tu na vás čekat další kapitola.

Mirus

6)  Mirus (04.10.2013 06:29)

napjatě očekávám další díl, při čtení každé kapitoly nemůžu se nemůžu odtrhnout od děje, prostě skvělé :)

Kate

5)  Kate (03.10.2013 21:55)

BlackElejah, no dobře, tak si počkám noo. :D

BlackElejah

4)  BlackElejah (03.10.2013 21:27)

Kate: A neprozradím a ne a ne... .

Kate

3)  Kate (03.10.2013 21:14)

CO se dělo? Něco s Arem? Moooc krásná kapitolka, čekala jsem, že to bude takhle, Bella+Marcus a Alice+Aro? ale co Jasper? Suprová kapitolka.

2)  BabčaS (03.10.2013 21:01)

1)  niki (03.10.2013 20:39)

skvělá kapitola

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek