Sekce

Galerie

/gallery/Okovy-mini.jpg

aneb CAIOVA A CARLISLEOVA HODINA PRAVDY

V Carlisleově minulosti je toho hodně, o čem ani sám Carlisle běžně nemluví. To ovšem neznamená, že ho minulost nemůže dostihnout.

Text není zcela vhodný pro zaryté příznivkyně Carlislea ve své původní podobě. Ovšem ti, kdo chtějí zažít Carlisleův nefalšovaný hněv a sílu, kdo ho chtějí vidět mimo sebe, šíleného celou řádkou silných emocí – zkrátka úplně jinak, než ho známe, tu své místo rozhodně najdou.

Varování: Nic pro slabé povahy.
Poznámka: Povídka je výsledkem společného tvoření mého a Juliiného.

Volterrské okovy

 

1/2

 

Zabít je, roztrhat, srovnat tohle místo se zemí, vypálit od základů!

Vztek mnou cloumal, ale dobře jsem věděl, jak špatný je rádce. Zvláště dnes. Tady nebylo místo pro nic jiného než pro chladný rozum, dokonalé soustředění a rozvahu. Uprostřed volterrských zdí, hluboko ve sklepích, doslova uprostřed hnízda plného vos, jsme nesměli být nápadní. Celá má rodina se soustředila na úkol, který jsme měli vykonat, nemohli jsme si dovolit chybovat. Jasper, Alice, Emmett i Rose čekali jen na mé pokyny.

Upřel jsem pohled na kliku před sebou a potlačil vzteklý úšklebek. Věděl jsem, co najdu uvnitř. I kdyby se všechno v sídle Volturiů od doby, kdy jsem tohle místo opustil, změnilo, tahle místnost s jistotou zůstala na svém místě. A podle vůně a podle toho, co věděla Alice, jsem dobře věděl, že jdeme na jisto. Edward byl uvnitř. Nezbývalo než doufat, že jsme přišli včas.

Otočil jsem se na zbytek rodiny a kývl jsem. Všichni věděli, co mají dělat. Muselo to být rychlé a mohli jsme jen doufat, že nás bude dost. Podle čichu jsem nebyl schopen určit, kdo je tam s ním, pachy se zde mísily. A ani Aliciny částečné vize nebyly dost přesné, žel bohu.

Stiskl jsem kliku a dveře se otevřely. Kdyby na to bylo dost času, na mé tváři by to vzbudilo jisté pousmání. Ne, nečekali nás. Rozhodně ne tak rychle. Jejich ochrana nebyla dostatečná.

Jako na povel jsme vrazili do místnosti. Jedním rychlým pohledem jsem zhodnotil situaci - a jakmile jsem pochopil, krve by se ve mně nedořezal. V místnosti byl kromě Edwarda jediný upír a pohled na něj mě donutil ustrnout v pohybu. Caius Volturi v tmavě červených kalhotách zdobených lesklou černou výšivkou a v zářivě bílé košili s mohutným ozdobným svázaným límcem. V ruce držel bič.

Rychle jsem se vzpamatoval, bylo třeba jednat, má rodina byla o zlomek sekundy rychlejší než já. Byl to Emmett, kdo chytil překvapeného Caia jako první, po něm následoval Jasper, Alice a nakonec to byla Rose, která ho srazila na kolena a zajistila jeho hlavu. Caius zlostně zasyčel, aniž by vydal jakoukoliv další hlásku, bič přitom z ruky nepustil.

Rychle jsem zamknul všechny superpevné, lety prověřené zámky na dveřích, kterými jsme právě prošli, několika kroky se přesunul až k němu a vytrhl mu bič z rukou. Jediným pohledem na Edwarda mi všechno bylo jasné. Jeho košile byla rozsekaná na cáry právě ranami biče. Přesto na sobě Edward nedával znát pokoření ani bolest. Na hrdost, kterou jsem cítil ke svému synovi, ovšem nebyl čas. Lépe jsem uchopil bič v dlani a přejel jeho rukojeť. Dlouhý lesklý had, tvořený z drobných, pružných, velmi odolných a velmi nebezpečných lanek ze speciální slitiny, se zahoupal Caiovi přímo před obličejem. Vztekle odvrátil zrak, když se naše pohledy na okamžik zkřížily.

„Alice, odjisti Edwardovi okovy,“ požádal jsem ji, a jakmile byl Edward volný, postavil se vedle mě. Alice opět chytila Caiovu paži po boku Jaspera.

Podíval jsem se na Edwarda – jeho vzhled byl žalostný, pro naše další záměry naprosto nevhodný. Řešení ale nebylo tak těžké.

„Postavte ho,“ požádal jsem Alici, Jaspera a Emmetta a pokoušel se přitom nesyčet. Jaké štěstí, že byli o tolik silnější než on. Neměl proti nám jedinou šanci, byl úplně sám. Museli jsme přitom stále jednat rychle, tohle území nebylo bezpečné. Než jsme se dostali až sem, podařilo se nám sice zneškodnit větší část právě přítomného osazenstva, ale stále ještě hrozilo nebezpečí, které nebylo možné ignorovat. Aro byl další v pořadí. Už jen myšlenka na něj mě donutila sevřít prsty v pěst. Jen stěží ve mně někdo mohl vyvolat tak silný vztek a nenávist. Před očima se mi nebezpečně zatmívalo pokaždé, když jsem si na něj třeba jen vzpomněl. To on mohl za všechno. Jeho nekřesťanská hamižnost, touha mít všechno, co si usmyslí, bezohlednost neomezeného vládce, který si bere vše, co chce, třeba i násilím, nás dovedla až sem. To on nechal unést Edwarda a chtěl ho zlomit, aby ho konečně včlenil do své gardy. To on sám na úplném začátku téhle války způsobil tragickou smrt Esmé, když se ho snažila bránit. To ona tehdy svou obětí zabránila tomu, aby se jim dostal do rukou, ano, ale spor, který se od té doby rozpoutal mezi námi a jimi, už trval dlouho a měli jsme mnoho příležitostí se přesvědčit, že jakýkoliv způsob, který by Ara dovedl k cíli, byl pro něj více než přijatelný. Neznal hranice, běsnil a štval sebe i ostatní upíry, aby dosáhl svého.

Tahle místnost byla jen další důkaz. Byla plná nástrojů z odolného kovu, kterými Aro trestal neposlušné naší rasy, nebo si prostě odnepaměti vynucoval svou vůli. Speciální slitina, ze které byly některé nástroje zde vyrobeny, se nazývala amvyr a vyráběla se dle tajného postupu. Používala se pouze zde ve Volteře, odolala síle upíra a představa samotného jejího doteku na kůži ve všech upírech probouzela děs.

A očividně to byl právě Caius, kdo měl právě teď většinu z těch nástrojů použít, aby zlomil pevnost Edwardovy vůle.

Už dávno bylo jasné, že Aro se nezastaví před ničím, pokud ho nezastaví někdo z nás. Čím déle jsme odolávali, tím usilovněji se snažil vyhrát. Od smrti Esmé to byl už více než rok a situace se stále nevyvíjela tak, jak by si přál. Pravděpodobně i jeho vztek a běs z předchozích neúspěchů pomalu zaslepoval. Jen těžko bychom se jinak mohli dostat až sem, pokud by se neopájel nynějším úspěchem a euforií. Právě proto jsem začínal doufat, že ručička vítězství se pomalu začala přiklánět na naši stranu. Byli jsme jen kousek od cíle.

Když jsem se znovu podíval do Caiovy tváře, nevnímal jsem nic víc, než touhu po odplatě, touhu po tom konečně vyrovnat účty. A tohle bylo výborné místo, kde začít.

Přistoupil jsem blíž k němu a položil mu ruku ke krku. Ztuhnul a pohled jeho pronikavých rudých očí se zaklesl do mých. V tom pohledu byla bolest a strach. Nepatrně zavrtěl hlavou, prosil mě beze slov, nic jiného dělat nemohl. „Carlisle, ne…“

Jedním rychlým pohybem jsem podebral a rozvázal pompézní mašli pod jeho krkem, tvořenou z dlouhých konců límce. Caius sebou překvapeně trhnul a já se jen pousmál.

„Edwarde, svlékni si košili,“ požádal jsem ho a hned potom jsem několika sotva postřehnutelnými rychlými pohyby rozepnul všechny knoflíky na Caiově hrudi. Dalším pohybem jsem mu ji odhrnul z ramen, bělost jeho kůže svým tónem dokonale doplnila slonovinově bílou barvu jeho vlasů. Vzpomínky na dávno zapomenuté roky strávené ve Volteře přede mnou v tu chvíli vyskočily bez jediného varování.

 

Caius Volturi. Běsný vzteky během jedné z bitev. Jeho oči rudě žhnou rozčilením a strachem, jeho plášť i jeho oděv poškozený, bílá kůže prosvítá mezi oblečením. Byl jsem to já, na koho se v tu chvíli otočil, byl jsem to já, koho žádal o pomoc v boji, uprostřed zuřícího větru a deště, který rval zbytky oblečení z jeho těla.

A znovu Caius Volturi. Trůny a slavné trio posazené na každém z nich. Stál jsem po jeho boku, podával mu důkazní listinu k soudu. Chvíli to trvalo, než si ji ode mě vzal, jeho zrak zůstal bez dechu stát na mých dlaních a prstech obtočených kolem svitku.

Caiův ztemnělý pohled upřený na mě přes stůl v jednací síni. Nevím, jak dlouho se už díval, než jsem si toho všimnul. Jeho rudé oči ovšem pronikly do mého vědomí jako dva dobře broušené meče.

A nakonec jeho profil ve chvíli, kdy lačně pil z těla umírající oběti. Jeho zavřené oči, pomalý pohyb, kterým se potom sytý odtáhnul. Nevědomá práce jeho prstů, kterými si odhrnul vlasy z obličeje a přehodil si je přes rameno, načež si ukazováčkem a palcem přetřel koutky úst a rty potřísněné krví.

A já tenkrát dobře věděl, proč jsem tam stál a nemohl z něj odtrhnout zrak.

 

To všechno mi v několika záblescích prolétlo hlavou, než jsem se vzpamatoval a hořce se ušklíbl.

Odložil jsem bič, který jsem dosud svíral v ruce. „Chyťte ho tady,“ ukázal jsem na jeho ramena. Ostatní postupně uvolnili jeho ruce a pevně ho sevřeli kolem ramen. Košile zůstala volná, jedním skokem jsem se ocitl za jeho zády a strhl mu ji z paží. Ostatní ho hned potom znovu chytili za paže, které nesměly zůstat volné.

Podal jsem košili Edwardovi a chvíli jsem očima zůstal stát na jeho těle, na kterém zůstaly stopy po amvyru. Věděl jsem, že ty stopy za nějakou dobu zmizí, ovšem větší důkaz Caiovy viny jsem skutečně nepotřeboval.

Edward si košili obléknul, přičemž roztrhané cáry, které měl předtím na sobě, zůstaly ležet vedle něj na chladné kamenné podlaze. Otočil jsem se zpět a při pohledu na polonahého muže klečícího u našich nohou jsem na okamžik nevědomě zadržel dech.

„Připoutejte ho,“ rozhodl jsem. „Myslím, že jeho vlastní okovy mu více než prospějí.“ Rose se mírně pousmála, Emmett pookřál, Jasper zapíchl svůj pohled do Caiova profilu.

Zmítání a odpor nebyly Caiovi nic platné a pod Jasperovým pohledem brzo zkrotnul. Pevné amvyrové okovy, potažené vrstvou obyčejné oceli, zacvakly bez obtíží. Pevně objaly Caiovy kotníky i zápěstí a jeho pozice jej donutila přitisknout se na hrubou kamennou stěnu za ním.

„Nemáme čas, Carlisle,“ podívala se na mě hned potom naléhavě Alice. „Musíme jít! Náš plán…“

Otočil jsem se na ni, potom zpět na Caia. „Ještě tu nejsme hotovi.“

„Ale Aro… brzo se to dozví,“ odpověděla nervózně s očima pevně upřenýma na mou tvář. „Musíme být rychlejší než on.“

„Jistě, jistě,“ zavrtěl jsem hlavou a můj pohled znovu padl na Caia. Nemohl jsem ho tady nechat. Ne, když ve mně vřela všechna zlost a vztek, který se nahromadil za poslední rok. Ne, když tohle byla tak skvělá příležitost pro spravedlnost. Každý z nich, každý z těch, kteří stáli za smrtí Esmé, všichni, kdo se podíleli na téhle podlosti, museli zemřít. Caius stejně jako ti, kteří se právě dnes pod našima rukama proměnili v prach v chodbách tohohle studeného místa. Jen při pohledu na něj jsem viděl rudě. Samotné jméno Volturi ve mně probouzelo to nejhorší, navzdory tomu, jak hodně jsem se tomu bránil. A Caius byl jeho nositel.

„Půjdu s nimi,“ pronesl Edward rychle, když přerušil pátravý pohled upřený na mou tvář. Stisknul rty do tvrdé linky. I on cítil bolest, opovržení a hněv. „Udělej, co musíš, Carlisle,“ kývnul na mě. „My uděláme zbytek.“

Otočil jsem se na něj, náhle nerozhodný.

Jediný další pohled do Caiovy tváře mě ale přesvědčil.

„Jdeme!“ zavelel netrpělivě Emmett a o několik okamžiků později jsem za nimi zajistil petlice, závory a všechny zámky na bytelných dveřích této místnosti a otočil se zpět ke Caiovi, který u zdi celou tu dobu ani nedýchal. Jako by se pokoušel nebýt.

Marně. Neměl jak utéct.

Zadíval jsem se na něj přes celou místnost, a ačkoliv toho mé oči nejspíš neprozrazovaly dost, uvnitř mě všechno jen vřelo. Bylo to jen pár minut, kdy tady stál v ruce s bičem, jehož rány dopadaly na Edwarda. Sebeméně jsem nepochyboval o tom, že by neměl slitování. Plnil příkaz vládce a rozhodně mu to nebylo proti mysli. Něco z atmosféry místnosti, když jsme vtrhli dovnitř, mě v tomto ohledu nenechalo na pochybách.

Kromě toho – nebylo žádné tajemství, že Caius nahrazoval Felixe tam, kde nebylo zapotřebí tolik síly, zato o to více krutosti. V těchto věcech se vyznal. Za dlouhé roky této pochybné služby na sebe nachytal takový nános černé špíny, že jsem nemohl uvěřit, že jeho vlasy i jeho pleť, kterou jsem si tak dobře pamatoval, ještě stále zůstávají tak světlé.

Přešel jsem do prostoru přímo před ním a zvedl ze země bič. Jakmile se mé prsty dotkly kované rukojeti, věděl jsem, že nemohu jinak.

Zvedl jsem k němu zrak a zadíval se do jeho tváře. Znovu, tentokrát jinak. Marně jsem vzpomínal, kdy naposledy jsem cítil takovou míru odsouzení, takový hněv. A tak velkou, bolestně naléhavou touhu po spravedlnosti.

Věděl jsem, že se s ním vypořádám za všechny, kteří nespravedlivě trpěli v této místnosti. Za všechny a za Edwarda.

A především za Esmé, jejíž smrt přišla na rozkaz vydaný uvnitř těchto zdí.

A věděl jsem, že to provedu beze slov.

První rána šlehla doprostřed jeho nahé hrudi, Caius zadržel výkřik.

Druhá, třetí, čtvrtá… a jeho pronikavý hlas prořízl vzduch.

Ano, ty výkřiky byly třeba. V horních patrech budou spokojeni s tím, co dole právě probíhá. Tlumené tlustými zdmi, o několik pater výše sotva slyšitelné, budou znít jako výkřiky Edwarda.

Zavřel jsem oči a bič znovu zasvištěl vzduchem.

„Carlisle…!“ zazněla první prosba, když po další ráně překonal bolest a nabral dech.

Nezajímalo mě, co chce říct. Ne tady a teď. Jeho vlastní činy ho usvědčily lépe než jakákoliv falešná slova.

Další rána dopadla na nohy. Bič přeťal jeho stehna, Caius se zapřel v okovech.

„Carlisle! Nechtěl jsem to udělat, vážně, nechtěl…“

Jen jsem se trpce pousmál a zadíval se do jeho lživých očí.

Další rána dopadla do pasu, konec biče se na malý okamžik obtočil kolem jeho těla.

„Nikdy bych ti neublížil, ne tobě…“ vydechl znova další kus své obhajoby.

Znovu jsem se zadíval do těch očí. Naléhavost v nich byla ohromující. Ušklíbl jsem se. Přesto jsi to udělal… pomyslel jsem si a další rána přeťala jeho tělo.

„Vždycky jsem pro tebe měl slabost, víš to přece, musíš si to pamatovat…“ jeho hlas se chvěl, jeho prsty byly zaťaté v pěst.

Směšné. Ubohé a směšné.

Přidržel jsem bič opatrně v ruce, abych se sám nedotknul amvyru, ze kterého byla vyrobena jeho spletená lanka, a s pohledem upřeným do země, jsem se přesunul blíž k němu. Tělo biče nezůstávalo na jeho kůži dostatečně dlouho, palčivá bolest, kterou bič působením důmyslné slitiny vyvolal při doteku s jeho kůží, trvala příliš krátce.

Postavil jsem se přímo proti němu a zvednul jej před jeho hruď. Od jeho kůže ho dělilo jen několik centimetrů.

„Ne, Carlisle…“ zavrtěl prosebně hlavou, oči plné děsu. Pochopil, co s ním chci udělat - přitisknout jej k jeho kůži a nechat slitinu vpálit se do jeho těla. „Nechtěl jsem nic z toho, a to i navzdory tomu…,“ nasucho polknul a otočil hlavu, jako by se zdráhal pokračovat. Díval jsem se na něj nepřístupně, přesto měl v tomto okamžiku mou pozornost. Jakou další lež vymyslí? Znovu se na mě podíval a slova mu šla přes rty jen velmi ztěžka. „…navzdory tomu, že jsem se nikdy nesmířil s Edwardovou přítomností v tvém životě. Mělo to být moje místo. Když ne napořád, potom alespoň na pár dní, týdnů… Toužil jsem po tom, nesnesitelně dlouho.“

Pokusil jsem se skrýt své překvapení. Co tím chtěl říct? Mezi mýma očima se objevila hluboká vráska. „Mluv. Máš jedinou šanci,“ řekl jsem neochotně. Můj vztek byl stále příliš velký na to, abych byl ochoten ho poslouchat, ovšem něco mi říkalo, že si zaslouží alespoň minimální prostor. Nebyl jsem vrah.

Pochopil a ujal se příležitosti. „Odešel jsi z Volterry, aniž bys mi dal jakoukoli příležitost. A začal jsi žít s ním. Těch několik let, než jsem pochopil, že je to Esmé, koho výhradně miluješ, bylo příšerných. Nenáviděl jsem ho, krutě a slepě. Přesto, dnes… dnes už bych mu neublížil, kdyby Aro nebyl tak posedlý touhou vyhrát nad vámi. Nemohl jsem mu vzdorovat. Nikdo z nás nemůže.“

Něco v tom, co říkal, zadrželo mou ruku v dalším pohybu. Svěsil jsem bič k nohám. Tohle nebyla obhajoba muže, který se snaží ze své situace vylhat. Tohle byla zpověď.

Dlouze jsem se na něj zadíval, náš pohled se spojil, Caius pochopil, že váhám. Sebeméně se nepohnul a vše, co ještě nebylo řečeno, vycházelo z jeho očí. Ano, strach jistě. Ale kromě něj – ještě mnohem víc. Přesto – bylo těžké rozeznat, co je pravda a co lež. Mé vlastní vzpomínky mi přitom také nedávaly jasnou odpověď, ačkoliv jsem si pamatoval všechno, co jsem zde prožil. Každý jednotlivý den.

 

Byl to, pokud vím, Marsin, se kterým jsem ten večer opouštěl hlavní místnost. Pohled, který mi věnoval, než jsme se zvedli od stolu, sliboval hodně. Caius stál vedle hlavních dveří, když jsme odcházeli, a jeho oči prořízly vzdálenost mezi námi, zastavily se na mé tváři – a než jsem těmi dveřmi prošel, nesouhlasně stiskl rty a sklonil hlavu. Odvrátil od nás zrak.

Hostina plná krve a smrti. Styl Volturiů, absence slitování. A vzácná návštěva, kterou si Aro hýčkal. Všude byly džbány s krví, prázdné a plné poháry. Pach krve se v hodovní síni vznášel jako dým. Nalil jsem dvě číše, tu s lidskou krví podal Caiovi. Jeho prsty na okamžik objaly ty mé, donutil mě podívat se mu do očí, teprve potom pohár přijal.

Pamatoval jsem si i sám sebe. Své vlastní pohledy, které se k němu stáčely, kdykoliv jsem předpokládal, že o tom neví. Pamatoval jsem si jeho vlasy, jeho dokonalé rudé oči, dolíček uprostřed spodního rtu. Dobře jsem si pamatoval, jak jsme oba zároveň zpomalili, když jsme se míjeli na chodbách.

Ale nikdy neudělal nic jednoznačného. Nikdy jsem nedokázal odhadnout, jestli to celé není jen zdání. On, jako vládce, o společnost rozhodně neměl nouzi. Dříve, než potkal Athenodoru, a vlastně ani potom, se nezdálo, že by se dvakrát rozmýšlel, s kým stráví noc, a svou lehkomyslnost přitom dával okázale najevo. Přesto jsem neměl odvahu se k němu přiblížit, dvorská etiketa udávala jasná pravidla. Měl to být on, kdo svůj zájem projeví jako první.

Nakonec jsem odmítavě zavrtěl hlavou. „Mám ti věřit,“ řekl jsem pomalu, chladně a zřetelně, „že jsi neměl v úmyslu Edwardovi ublížit po tom, co jsem viděl jasné stopy na jeho těle? Mám věřit, že bys byl ochoten se právě tady a teď vracet k dávno mrtvé historii? Mám věřit, že ty, právě ty, bys byl schopen jakéhokoliv slitování?“

Naše pohledy se zkřížily v tichém odporu.

„Tohle stéblo ti sebeméně nepomůže,“ potlačil jsem chuť zařvat. „Nejsem idiot. Nevěřím lžím, ať jsou třeba servírované na stříbrném podnose. Vymyšlené falešné doznání tě nezachrání. Patříš mezi tuhle chásku. Neudělal jsi nic proti smrti Esmé, neudělal jsi nic proti Edwardově mučení!“

„Smrt Esmé byla nehoda. Neměli ji zabít…“ ozval se důrazně.

Nenechal jsem ho domluvit. „Nehoda?!!!“ rozkřikl jsem se naplno jemu přímo do tváře. „Zabili jste ji! Roztrhali a spálili! Tomu říkáš nehoda?!!!“

„Nebyl jsi u toho, Carlisle…“ pokoušel se bránit.

„Nebyl,“ zasyčel jsem ostře. „Jistě, že nebyl. Stejně jako ani ty. Přesto jste dobře věděli, kdy přijít. Dobře jste věděli, kdy můj syn a má…“ chvíli mi trvalo, než jsem byl schopen to vyřknout – i po té době bolest pálila jako oheň, „… a má žena byli nejzranitelnější.“

„Nevíš, co se stalo…“

Chytnul jsem ho pod krkem v náporu pokušení jím trhnout a jednoduše ho umlčet. „Neříkej mi, že nevím, co se stalo!!! Byli tam svědci!“

„Nebylo to tak, jak si myslíš, věř mi…“ zasípal skrze stlačené zúžené hrdlo. V jeho očích bylo něco víc než zákeřnost, strach a vyděšenost. Byly rozšířené, přímo upřené do mých. Ten pohled nemohl být otevřenější a přesvědčivější.

Kruci!!! Zhluboka, prudce a nesouhlasně jsem vydechl a pustil jsem ho. Ne, nevěřil jsem mu. Ale nemohl jsem zároveň s ním nechat zemřít i pravdu, pokud tu nějaká byla. Musel jsem ho vyslechnout.

„Ti muži,“ začal mluvit, jakmile pochopil, že může, „ti muži, kteří tenkrát přišli pro Edwarda, měli přímý rozkaz od Ara zajmout ho za každou cenu – a přímý tajný rozkaz ode mě neublížit nikomu dalšímu z tvé rodiny. Věděli, jak je poznat.“

Uviděl jsem rudě.

„Nikdy jsem neviděl nikoho, kdo by dokázal takhle lhát!“ rozkřikl jsem se sotva příčetně. „Sám jsi dnes dokázal, jak málo ti záleží na tom, co se děje s členy mé rodiny.“ Měl jsem toho dost, bez přemýšlení jsem se sehnul pro bič.

„Ne, Carlisle!!!“ vykřikl Caius. „Ne! Dal jsem jim rozkaz, šel jsem proti Arovi, abych tvou rodinu ochránil. Riskoval jsem. Věděli, koho nezabít. Byla to jen hloupá náhoda, že Esmé zrovna natolik změnila svou podobu – krátké světlé vlasy namísto dlouhých tmavých, musela ten den mít modré čočky… Byla to náhoda, věř mi! Musíš mi věřit! Nepoznali ji!“

Ach, ano, vypadala tehdy jinak, ale ne tak, jak říkal… Bič zasvištěl vzduchem a znovu se opřel do Caiovy kůže. „Nevěřím ti, ani slovo!“ křičel jsem na něj, obočí stažené, nepříčetný, na hranicích toho, co jsem byl ochoten vydržet.

„Ne, Carlisle…“ vykřikl zoufale Caius. „Ne…“

Další rána dopadla na jeho hruď. A další a další. V těch švihnutích už nebyla jen spravedlnost, byl v nich i můj vztek, konečné odsouzení. Tohle byla Caiova hodina pravdy. Rány dopadaly na jeho tělo, které zůstalo pokryté zašedlými stopami po amvyru, a já měl dojem, že jich nikdy nebude dost. Tohle bylo zoufale málo, jen tohle nestačilo. Odhodil jsem bič stranou a otočil se za sebe. Na stojanech byly vyskládány další nástroje používané v těchto místech k mučení upírů. Přelétl jsem je pohledem. Trhací kleště, bytelná supertěžká olověná kladiva, cejchovací nástroje připravené k nahřátí v peci, nástroje z amvyru, ohnivé pistole… a nástroje pro aplikaci kyseliny, připravené k použití. Na těch se můj pohled zastavil. Nejjednodušší a vysoce účinné. Popadl jsem jednu z nich. Před očima mi proběhla představa Edwarda, který měl tohle všechno poznat na vlastní kůži.

Caiovi stačil jediný pohled na nástroj, který jsem držel v rukách, aby zaprosil ještě jednou, naléhavěji.

Nemohl jsem být hlušší. Sám sebe odsoudil postupně vším, co udělal. Jeho slova to vše jen zpečetila. Přiblížil jsem se k němu a přitiskl jsem hlaveň nástroje doprostřed jeho hrudi. Než jsem stisknul, jen sklopil hlavu, jeho dlouhé světlé vlasy se dotkly jeho nahé hrudi. „Carlisle… Nedělej to. Miloval jsem tě,“ řekl zoufale. Jeho hlas se zlomil.

Díval jsem se na něj, na jeho zavřené oči, řasy na konci víček, na linii jeho nosu, linii jeho úst a prst na spoušti se mi třásl. Sakra!!! Všechno se ve mně svíralo, protichůdné směry úvah se střetávaly v mém vědomí. Znovu jsem zaváhal.

„Raději amvyr…“ zaprosil, „Anebo mě prostě zabij hned.“

Vzpamatoval jsem se. „Na to je příliš brzo,“ procedil jsem mezi zuby, přesto jsem se otočil, abych vyměnil nástroj. Vyhověl jsem jeho přání. To bylo to jediné, co jsem pro něj ″mohl udělat″. Jeho smůla. Nesebrat hozenou rukavici bylo nad mé síly.

Ačkoliv to nebylo možné, jeho tvář ještě pobledla, když uviděl, co jsem vzal do ruky namísto nástroje, který jsem svíral dosud. Nebylo těžké vybrat mezi všemi pomůckami, vyrobenými z amvyru, má volba byla jasná. Bolestivě zavřel oči při představě toho, co bude následovat a jeho zuby se zařízly do jeho dolního rtu. Vysíleně poklesl v okovech. Ano, tohle bylo příliš i na elitu. Zesinal, pohled v jeho očích jako by odumřel. Uzavřel se do sebe.

To, co jsem držel v ruce za důmyslně připojené kovové háky, byla obdoba železné panny užívané u lidí. Tahle amvyrová tkanina se ošem oblékala v pase a dosahovala jen na spodní polovinu těla. Nepochyboval jsem, že tuhle věc Caius obvykle užíval s oblibou.

A pro mě to byl jediný způsob, jak mu vrátit všechny ty hodiny, které si protrpěly oběti v jeho rukách - v omezeném čase, který jsem na to měl.

Zavěsil jsem tkaninu z tenkých a zároveň pevných amvyrových nití na zeď vedle Caiovy svěšené hlavy, postavil se před něj a položil své ruce na lem kalhot v jeho pase. Jeho tělo bylo ztuhlé, tvrdé jako diamant, očekávané utrpení ho změnilo k nepoznání. Rozepnul jsem svislou řadu knoflíků na jeho kalhotách, Caius ani nedýchal, oči zavřené, prsty zatnuté v pěst, čelisti napětím pevně stisknuté k sobě.

Zvedl hlavu a skrze zuby zoufale zaprosil. „Carlisle, prosím… Musíš mi věřit. Dej mi ještě šanci, dokážu ti to.“ V jeho očích nebylo nic než čisté zoufalství.

Co chtěl, abych udělal? Abych ho nechal jít? Abych mu odpustil? Abych nechal jít někoho, jako je on?!

Ještě jsem si dokázal uchovat soudnost, navzdory hře, kterou se se mnou pokoušel hrát.

„Nedávám druhé šance,“ pronesl jsem při pohledu na jeho tvář, podebral jsem rozepnutý pas jeho kalhot a jedním trhnutím mu je strhnul z těla. Sotva jsem pocítil odpor švů, které až dosud držely látku pohromadě. Cáry, které mi zůstaly v ruce, jsem odhodil na zem a vyměnil je za amvyrovou tkaninu, kterou jsem hodlal obtočit kolem jeho pasu.

Když jsem se ale otočil a poprvé se podíval na jeho nahé tělo, na štíhlé pevné nohy zapřené o zem, nemohl jsem si nevšimnout tmavého znaku, vypáleného na jeho kůži v úrovni slabin. Jasně čitelná písmena CC mě donutila překvapeně zvednout zrak a upřít na něj šokovaný pohled.

 


Druhá část bude následovat příští týden.

Povídky od Cathlin

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

19)  Helen Volturi (31.01.2013 20:28)

Tahle povídka jasně dokazuje, jak jsou Cullenovi zákeřní, podlí, zlí a hnusní! Aro, tak hodný, jen přečíst si knížku a musí ho mít každý rád, Marcus, který po smrti Didyme jakoby zemřel ze vnitř, Caius, prostě Caius, všichni jsou úžasní a ARO NEJVÍC!

Cathlin

18)  Cathlin (29.01.2013 09:24)

Ado, pokud vše půjde dobře, dneska tu pokračování bude.

17)  ada1987 (28.01.2013 22:49)

ahoj, nemôzem sa dockat pokracka. Zboznujem Volturiovcov, najma vladcov.

Cathlin

16)  Cathlin (27.01.2013 18:05)

Fanny, :) :) :)
Ano, tady Arovi nemůžu přijít na jméno ani já. Trochu jsem se na něm vyřádila, no. Všude musí holt být aspoň jeden padouch... ;-)
A tohle se mi moc líbí: Ech…Chtěl? Docela by mě to zajímalo, kdyby dostal na výběr… Odešel by? Utekl? V tuhle chvíli možná…? Opravdu těžko rozhodnout! Bezva úvaha, nad tím jsem nepřemýšlela...
A ano, Carlisle bez alespoň trochy uvědomění, to by opravdu nebylo ono. Ale ta zvědavost tam jistě také hrála roli.
Všehochuť - černý humor, nenávist... Díky. ;) :)

Fanny

15)  Fanny (26.01.2013 12:53)

„To on sám na úplném začátku téhle války způsobil tragickou smrt Esmé, když se ho snažila bránit. To ona tehdy svou obětí zabránila tomu, aby se jim dostal do rukou“
Tfuj. Tfuj! Arovi tady na chuť přijít prostě nemůžu. Perfektní hajzl, kterýho můžu nesnášet, jak chci. To je taky plus. Esme mi bylo hodně líto. Ale to, že vím, mi zatemňuje současné myšlenky. Hodně.
„A já tenkrát dobře věděl, proč jsem tam stál a nemohl z něj odtrhnout zrak.“
Ale my nevíme. Nemáme vědět. Jak neočekávané a přesto nasnadě.
„Myslím, že jeho vlastní okovy mu více než prospějí.“ Rose se mírně pousmála, Emmett pookřál, Jasper zapíchl svůj pohled do Caiova profilu.
Msta je sladká a Rosino pousmání je důkazem. Úlevné je mstu splatit.
„Marně. Neměl jak utéct.“
Ech…Chtěl? Docela by mě to zajímalo, kdyby dostal na výběr… Odešel by? Utekl? V tuhle chvíli možná…?
„Carlisle! Nechtěl jsem to udělat, vážně, nechtěl…“ Jen jsem se trpce pousmál a zadíval se do jeho lživých očí.
Zamotat se do vlastních lží je tak jednoduché. Ano, lehce teatrální věta, není však pravdivá? A zrovna tady… Krásně sedne. Lži, lsti, vzpomínky a k tomu dvě zajímavé emoce.
„Můj vztek byl stále příliš velký na to, abych byl ochoten ho poslouchat, ovšem něco mi říkalo, že si zaslouží alespoň minimální prostor. Nebyl jsem vrah.“
Bez uvědomění by Carlisle nebyl Carlislem. Že by hrála roli i zvědavost…? V každém přece hlodá. S tím, co Carlisle ví, možná dokonce trochu víc.
„Sebeméně se nepohnul a vše, co ještě nebylo řečeno, vycházelo z jeho očí. Ano, strach jistě.“
Strach. Ten v Caiových očích už jen tak neuvidíme… Tedy v příštích minutách asi ano, ale jsem si jistá, že o není emoce, která v jeho očích není snadno spatřitelná.
„Raději amvyr…“ zaprosil, „Anebo mě prostě zabij hned.“
Prostor pro neředěnou bezmoc nabírá na obrátkách. Člověk cítí, že je za tím ještě něco. Že mezi nimi je něco, o čem my nemáme ani potuchy.
„Jasně čitelná písmena CC mě donutila překvapeně zvednout zrak a upřít na něj šokovaný pohled.“
Nešokoval jen jeho. CC muelo dostat každého… Předpověď čehosi v druhé části. Těším se. Je to krásná všeho chuť. Černý humor. Nenávist. A… další.
P.S. Ať žije kopírování citací!!!
P.P.S. Marti, složila jsi mě pod stůl…

Cathlin

14)  Cathlin (25.01.2013 19:14)

aha! Hani, úžasné! Moc děkuji za náhled do tvých myšlenek. Kdo s koho, kdo s kým a tak... Krása!
Btw, posílala jsem ti mail, doufám, že jsi ho dostala.

Cathlin

13)  Cathlin (25.01.2013 18:11)

:-D Ráda bych, Hani, ale budu teď celý víkend mimo signál a net, takže to musí počkat do pondělí.
A říkáš fantasie? Opravdu by mě zajímalo, co se ti honí hlavou... ?

Cathlin

12)  Cathlin (25.01.2013 16:22)

Ne, Hanino. Já myslím, že to nebude tak zlé. ;-)

Hanina

11)  Hanina (25.01.2013 15:49)

Mám se bát té další části?

Cathlin

10)  Cathlin (25.01.2013 15:09)

Hanino - no, ano, vypadalo... a co si budeme nalhávat, sebe miluje. A to nééé málo. B) Na tom se toho zase tolik nezměnilo. ;) Jen prostě dokáže milovat i někoho dalšího.

Hanina

9)  Hanina (25.01.2013 15:05)

No,u Caia to vypadalo,že kromě moci miluje maximálně sebe

Cathlin

8)  Cathlin (25.01.2013 13:14)

Hani - každý může někoho milovat. Dokonce i Aro, nebo třeba i Venome z Jedu atd... Proč ne Caius? U každého se najde alespoň nějaká forma lásky, které je schopen, více či méně pochopitelná. Každý je člověk, upíry, masové vrahy apod. nevyjímaje. Caius se nám (v tomto příběhu) odjakžíva zdál bezcitný třebá právě proto, že toho měl celkově až nad hlavu... Způsob obrany.
Moc děkuju za příspěvky a rozebírání! Úžasné!

Cathlin

7)  Cathlin (25.01.2013 12:04)

Ado, Hanino, to jsem ráda!
A ten konec - ano, byla to zatím pouze první polovina... ta méně překvapivá, řekněme. ;)

Hanina

6)  Hanina (24.01.2013 23:18)

Hodně zajímavá povídka zvlášť ten konec

5)  ada1987 (24.01.2013 23:00)

uzasné!

Cathlin

4)  Cathlin (23.01.2013 23:28)

DM: No... jak to říct? :-D Potěšila jsi mě. ;)

3)  DarkMoon (23.01.2013 22:30)

Úžasné, Cathlin! :) A rozhodně originální a skvěle napsané. Ale to u tebe ani není divu ;) Prostě smekám

Cathlin

2)  Cathlin (23.01.2013 19:59)

Hani, to jsem moc ráda.
Balzámem v moří sladkých příběhů... Díky!

1)  BabčaS (23.01.2013 19:31)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Cullenovi