Sekce

Galerie

/gallery/déšť.jpg

Tak když už je ten Valentýn, ještě trošku Jacoba.

Pro jistotu 15+

„K sakru, otevři oči! Nesmíš spát, rozumíš!“ vyrušil mě ten hlas z blaženého nevědomí. Nejdříve jsem nevnímala slova, ale poddávala se jen jeho tonu. Byl sametový a hladil…

Plesk! Něco mě štíplo do tváře. Au, to bolí! Konečně jsem otevřela oči.

A nade mnou se skláněl anděl. Takže jsem musela asi umřít a dostat se do nebe. Měl krásné hnědé oči a ty nejúžasnější rty. Ksakru, takové rty přece andělé mít nesmí. Tak hříšně svádivé a nutící k políbení? Anděl něco říkal, ale můj prochladlý mozek na tom byl stejně jako moje prochladlé tělo – prostě vypnuto, mimo provoz, obslouží vás pokladna vedle, děkujeme za návštěvu.

Dokázala jsem se jen soustředit na tu kapičku, která se s urputnou pravidelností objevovala a zase mizela na špičce jeho nosu. To asi bude tím ledovým deštěm, který se na nás snášel, usoudila jsem a sema sebe poplácala po rameni za to, jak jsem dobrá v dedukci. Ale můj anděl mi nešel z mysli.

Děsně mě mátl jeho zjev, kam se podělo buclaté dítko s togou a křídélky? Nebe provedlo andělský upgrade? Místo togy ustřižené rifle, místo křidýlek svalnatá „křídla“ a místo dítka obrovský kus nadherného chlapa? Jen z toho pekáče buchet by dostal člověk hlad.

To nebe taky nevypadá dle církevních dogmat, usoudila jsem při pohledu kolem. Čekala bych mnohem více kombinace bílé a modré a nikoliv zelené a … ještě více zelené. Vypadá to tady jako v lese.

V lese, jo, v lese na jehličí, koná se svatba trpasličí, zaznělo mi někde z hlouby mého prochladlého mozku. Ale v nebi mi přece nemůže být zima, že jo. Začalo se zase stmívat. Nebo to bylo tím, že se mi zavíraly samovolně oči?

„Do háje!“ zaklel anděl. Chtěla jsem ho napomenout, že to by přece neměl, že to andělé nesmějí, ale nešlo to. Nevydala jsem ani hlásek. Za to moje zuby o sebe cvakaly tak, že by na to mohl někdo z fleku tančit flamenco.

Anděl se najednou sehnul a vzal mě do náruče.

Jééééé, já mám tělo? A proč mi nikdo neřekl, že andělé tak překrásně voní? A taky hřejou… Neměl by spíš studit, nahoře to určitě profukuje?!

„Nespi, Šípková Růženko! Kdo jsi? Jak se jmenuješ?“ ptal se,  zatímco bez zadýchání běžel se mnou v náručí. Pochopila jsem, proč nebe provedlo tu změnu disignu – ten předchozí typ určitě neměl takovou nosnost.

„Tak kdo jsi? Kde ses tu vzala?“ pokračoval ve výslechu. No kde asi? Přece jsem umřela, ne?! Nebo ne? Mysli, holka, mysli! Myslím, tedy jsem! Ne, to určitě nebude z mojí hlavy, na to je to moc chytrý… Takže když nemyslím, tak nejsem? Sakra, co jsem to jen chtěla? Jo, myslet!

Procházka! Šla jsem přece na procházku a pak ten ledový déšt, nemohla jsem najít cestu zpět… Ale co bylo před tím? Nešlo to, myšlenky, vzpomínky a představy se pohybovaly  a proplétaly mým mozkem jako ledovce a potápěli Titanic mé snahy přijít na něco zásadního.

„Nespi!“ ozval se anděl znovu a nabroušeně.

Copak nevidí, že nespím, ale přemýšlím?

Vrzly dveře a anděl mě někam položil. Opřela jsem se o stěnu a snažila se nechat oči otevřené.  Po chvilce urputného soustředění jsem usoudila, že je to nějaká lovecká chatka. Anděl běhal kolem kamen a snažil se zapálit oheň. Když se malou místností rozezněl zvuk praskajícího dřeva, vrátil se zpět k mé zmrzlé maličkosti. A sklonil se nam mou botou.

Ach princi, zavážete mi můj střevíček?

Nikoliv, začal mi rozvazovat mou osmatřícítku a pak druhou. Stáhnul mi promáčené ponožky a začal mi masírovat plosky. Zařvala jsem! Bolelo to… Andílku, to nesmíš, proč mi ubližuješ?

„Promiň, to musím.“ Řekl omluvně, ale stále pevně držel mojí nohu, abych mu ji nevytrhla. Když bolest přešla v tupé mravenčení, začal s mučením druhé nohy. Zatnula jsem zuby a tentokrát to vydržela bez křiku.

Kamna začala šířit své teplo a společně s ním se do mého těla dala strašná zima, ještě větší než ta, co jsem cítila do teď.

Anděl se natáhl po zapínání mé bundy. Rozepnul ji, stáhl mi ji z ramen a odhodil někam za sebe. Pak se dobýval do dalších vrstech mého odívání, chtěla jsem ho zarazit, i když je anděl, tak se zase tak dlouho přece neznáme. Ale moje ruce mě neposlouchaly.

„Nedělej to!“ dostala jsem drkotavě ze sebe.

„Máš to promočené, musíme tě zahřát.“ Oponoval a pokračoval v mém svlékání. Teplo nastartovalo nepatrně mé myšlenkové pochody a já si s údivem uvědomila, že on byl v tom lese jen v kraťasech. A nemrznul. Hřál…

Sakra, že on je to čert?!

Růžky jsem ale nikde neviděla, tak jsem poručila rukám, ať mu šáhnou tam, kde končí záda. Natěšená ruka konečně poslechla rozkazu a já se dotkla toho výstavního zadku. Ulevilo se mi – žádný ocas se nekonal.

„Co to děláš?“ divil se a po objasnění mého manévru, zavrčel jen tíše, že to mám porouchanou navigaci a hledám na špatných místech.

Všimla jsem si, že začíná být nějaký nesvý. A už se mi vůbec nekoukal do očí, ale pohled mu pořád sjížděl někam dolů. Podivala jsem se taky a nic zvláštního jsem neviděla. Jen mé promodralé tělo v bílém krajkovém spodním prádle, nic zvláštního.

„Musím tě zahřát.“ pronesl naléhavě. Mně to bylo jedno, ale on vypadal, jako by o tom přesvědčoval hlavně sám sebe. Odsunul se kousek dále pro nějakou deku a stáhnul si kalhoty, z kterých stále crčela voda. Stydlivě se otočil a já se přesvědčila i na vlastní oči, že fakt tam nemá oháňku. A taky že nenosí spodní prádlo. Kolem boku si omotal nějaký ručníka a sedl si ke mně. Přitáhnul si mě do náruče, zabalil nás do deky a já zaskučela blahem.

To teplo, teplíčko… Omotala jsem mu ruce kolem hrudníku a oblíčej schovala na jeho krku. Jeho dlaně mi třely ruce a pak nohy a mně bylo božsky.

Po chvilce mi došlo, že společně s restartem mých vyšších funkcí mozkových, se nějak nastartovaly i nadledvinky. Usoudila jsem tak, podle nárustu hormonů cirkulujících v mé krvi. Ty potvory mě přesvědčovaly, že to tělo co svírám je veskrze mužné a hříšné. A že by byl hřích s tím něco neprovést. Mravenčení, které se mě zmocnilo, nemělo už se zimou nic společného. A vlhkost v mých kalhotkách neměla už nic společného s deštěm tam venku. Přejela jsem mu nosem po krku a zavrtěla se, abych tak trochu ulevila tomu pocitu, který ve mně můj anděl vyvolával. A podle toho, že se mi už nesedělo na jeho klíně tak pohodlně, vyvolávala jsem obdobné pocity i já u něj.

Uslyšela jsem, jak se sykavě nadechl a zabořil mi obličej do vlasů. Jeho ruce mě už netřely ve snaze mě zahřát, ale hladily mou kůži se smyslnou naléhavostí. Bylo to tak..zvláštní. A skvělé! Nikdy jsem nic takového necítila.

Zabloudila jsem mu nosem pod ucho a zuby přejela po hraně jeho čelisti. Citila jsem, jak zapraskalo strniště vousů...

Najednou jsem seděla obkročmo na tom výstavním těle a zběsile líbala ty nádherně horké rty. A ten jeho jazyk..

Ach. Můj. Bože!

Nevím, kdy mě svlékl z těch zbytků mého prádla.

Ale když si mě konečně vzal, věděla jsem jisto jistě to nedůležitější.

Tohle bylo opravdu moje nebe.

A on byl můj... můj JACOB.

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2

Cathlin

20)  Cathlin (15.02.2012 19:40)

Jen jsem sem zvědavě nakoukla a kombinace: Bosorka, Valentýn a Jacob, to jsem si těžko mohla nechat ujít!!!
A teď jenom zírám! Tedy Bosi!!! Až taková hříšnice??? Hmmmm... Ale nepochybuji, že mluvíš z duše jisté části místního osazenstva!!! A ty propracované detaily! ;) ;) ;)
Velmi chválím zpracování...

19)  Sabienna (15.02.2012 18:43)

No, teda!!

Anna43474

18)  Anna43474 (15.02.2012 18:07)

Já bych tohle chtěla zažít, jen kdyby to byl jistý o něco starší CHLAP se jménem začínajícím na N Ale jak se znám, při mém štěstí by to byl tak maximálně úchyl... :p Nu což, snění se nezakazuje ( )

Bosorka

17)  Bosorka (15.02.2012 16:05)

Prohlášení autorky:
mám devatatřicítku a nemám ráda krajky ;)
Ty pro, které je to psáno, vědí.....

KatkaB

16)  KatkaB (15.02.2012 15:14)

Že Ty už jsi takhle podobně taky někdy prochladla, Bosorko? Vylíčila jsi to tak detailně, že tomu věřím Obzvlášť pak ty vnitřní monology, kdy hlava myslí, ale pusa nic neříká, to se mi tu moc líbilo.
Jméno zachráněné nepadlo a za jméno záchranáře lze dosadit vlastně kohokoliv si hrdlo (tělo - mysl) ráčí ;) Tohle byl doslova základní instinkt, osudová přitažlivost

Twilly

15)  Twilly (15.02.2012 13:02)

Eli, tohle NENÍ Bos, nemá nožku č. 38

sfinga

14)  sfinga (15.02.2012 12:47)

Podruhé, stejně jako poprvé... ááách
Tak já ti ho teda, pučím, no

13)  Elanoreth (15.02.2012 12:35)

Jacob zahejbá s Bosorkou !!!!!
A ví se to u Cullenů ????
P. S.

maryblack

12)  maryblack (15.02.2012 11:53)

Moc hezký, škoda že to nejsem já :(
Jinak -

11)  hanka (15.02.2012 11:35)

potřebuji zachránit

Paja

10)  Paja (15.02.2012 09:23)

Juhůůůů, krásná záchranná akce, tak zahřát jo, to ti tak budu věřit Jacobe, ty kamna by to zvládla taky :D :D - samozřejmě to nemyslím vůbec vážně
Takže teď už zbývá jen poslední otázka... kdo je ta krásná neznámá Šípková Růženka s tak hanebně sexy spodním prádlem????

Empress

9)  Empress (15.02.2012 09:23)

38 botu ani krajku nenosím achjo, ja to teda nie som:'-(

Hanetka

8)  Hanetka (15.02.2012 08:45)

Kruci, a já jsem v práci... Sákryš, a venku je počasí, že by se tu nějaký podobný ohříváček hodil!
Bos... skvělé. Díky!

Marcelle

7)  Marcelle (15.02.2012 08:42)

miamam

6)  miamam (15.02.2012 08:12)

Vrum To byla horká záchranářská akce

Twilly

5)  Twilly (15.02.2012 07:17)

Ďábelskej andílek, jen co je pravda. *ham mertime*

Lipi4

4)  Lipi4 (15.02.2012 07:06)

Bos, u tebe by musel být Paul, viď?

Bosorka

3)  Bosorka (15.02.2012 06:56)

Lipi - mohu s čistým svědomím říci, že já to nejsem ;)

Lipi4

2)  Lipi4 (15.02.2012 06:45)

Ha .. .. ten konec je teda pořádné probuzení .. . .. . Teď jen kdo je ta krásná neznámá???? . . . Tak dámy přiznejte se, kdo nosí bílou krajku a má boty 38??? :D :D :D :D :D

Bos, zase jsi ukázala, že jsi mistryně svého slova

Empress

1)  Empress (15.02.2012 00:12)

Mací uf, nejak sa mi tu oteplilo!!!! Opäť!
...A on byl můj Jacob... Tá veta ma dostala
Krásne napísané

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still