Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/Virtuos%20II.jpg

Taková "děsně složitá" záležitost na nedělní večer.

Snad u toho neusnete ;)

 

Všichni studenti, kteří se dostali do užšího výběru bostonské Berklee College, bydleli v Hotelu Eliot, jen nějaké dvě míle od samotné akademie. Byla jsem naivní, představovala jsem si, že se za ty dva měsíce spřátelíme a budeme podnikat i něco jiného než jen nekonečné přehrávky před komisí, která pak jednoho z nás vybere a udělí mu stipendium.

Jenže rivalita zafungovala a po týdnu jsme se sotva pozdravili ve výtahu. Moje směšná snaha vytáhnout některé z dívek třeba na nákupy nebo do kina vyzněla do ztracena. Vzdala jsem to a vyrážela sama. V Bostonu jsem byla poprvé, nehrozilo, že se začnu nudit. Pokud mi něco chybělo, tak možnost jen tak si s někým popovídat. Jo, naši i Jessica se přes Skype snažili, ale neměla jsem dobrý pocit z toho, že je děsí můj smutný obličej, a tak jsem pauzy mezi hovory spíš prodlužovala.

To úterní ráno bylo zamračené a studené, ale měla jsem první volný den a rozhodla se, že se ke klavíru ani nepřiblížím. Abych to vydržela a nepodlehla nervozitě, musela jsem ven. Tentokrát jsem vyrazila bez konkrétního plánu, což znamenalo jediné – skoro jistě skončím v obchodě, který nějak souvisí s hudbou. Nemohla jsem si pomoct, bez muziky jsem prostě nevydržela.

Dojela jsem do centra, obešla pár obchůdků, dala si laté a croissant a vstřebávala hektickou atmosféru velkoměsta.

Nachodila jsem několik kilometrů a s každým krokem rostl můj pocit opuštěnosti. I kdybych náhodou mezi všemi těmi génii uspěla, tady si budu jen těžko zvykat. Rozdíl mezi Forks a tímhle hlučným městem byl propastný. Můj život by se definitivně změnil.

Odvaha, s níž jsem sem přijela, byla pryč.


Do té uličky jsem odbočila náhodou. Neviděla jsem nic, co by mě zaujalo, možná jsem si říkala, že bych mohla narazit na nějakou zastrčenou útulnou kavárnu.

Ten obchod byl jako z jiného světa. Z jiného století. Dřevěné, ozdobně vyřezávané rámy výloh, tlumená světla, nemoderní nápis nad vchodem. I přes pouliční hluk jsem zaslechla povědomý zvuk. Usmála jsem se a vešla dovnitř.

Neměli velký výběr nástrojů, měli jen ty nejlepší. Hladila jsem lesklé i matné povrchy, tmavé i světlé desky. A celou dobu jsem mířila za těmi tóny, za tou naprosto dokonale provedenou skladbou.

Zastavila jsem jen pár kroků od něj, nechtěla jsem ho vyrušit. Stála jsem za ním, ale měl trochu natočenou hlavu, a tak jsem mohla sledovat jeho profil. Hrál se zavřenýma očima a skoro nepostřehnutelně se usmíval. Do čela mu padaly neupravené hnědé vlasy s bronzovým nádechem. Netušila jsem, jestli to způsobuje to zvláštní měkké světlo, ale jeho pleť byla neuvěřitelně bledá. Skoro jiskřila.

Byl krásný. Ve všech významech toho slova. Fyzicky, jistě. Ale taky z něj vyzařovalo něco, co mi podlomilo kolena a rozbušilo srdce. Napadlo mě, že tohle je asi ta chemie, kterou se v ženských časopisech ohání kde kdo. Nepopsatelná kombinace jeho vzhledu, snad i jeho vůně, jeho výrazu; to, jak se nakláněl ke klapkám, jak se po nich pohybovaly jeho dlouhé štíhlé prsty…

A pak… nevím, možná jsem se hlasitěji nadechla, ale najednou přestal hrát. Pomalu se otočil mým směrem. Chvíli si mě soustředěně prohlížel, než konečně promluvil.

„Ahoj. Můžu ti nějak pomoct?“

Jeho hlas… Zavrtěla jsem hlavou a začala zmateně couvat. Po pár krocích jsem narazila do jednoho z klavírů, otočila se a z obchodu skoro vyběhla.

Čerstvý vzduch mě měl probrat, ale můj zmatek jen narostl. Rozběhla jsem se.

Než jsem pochopila, že ono „Počkej!“ patří mně, sotva jsem popadala dech. Zastavila jsem se, trochu se předklonila a zkoušela se vydýchat.

„Stalo se něco? Vyděsil jsem tě nějak?“ Najednou stál vedle mě. Dýchal úplně normálně, dokonce se usmíval. „Připadám si jako strašidlo, chvíli jsem si myslel, jestli mi třeba nenarostly rohy nebo tak něco, když jsi tak vystřelila.“

Byl blízko. Tak blízko, že stačilo zvednout ruku a… Tiše jsem zaúpěla. Okamžitě zvážněl.

„Promiň, opravdu jsi v pořádku?“ Kývla jsem a konečně se trochu sebrala.

„Promiň, prosím tě, chovám se jako blázen.“ Ano, dokonce jsem zvládla úsměv. A on mi ho okamžitě oplatil a málem mě tím zase připravil o schopnost souvisle uvažovat a mluvit. Narovnala jsem se a zakryla si oči.

Tohle ne. Ne teď. Teď se mi to přeci vůbec nehodí. Potřebuju být soustředěná. Klidná. Vyrovnaná. Potřebuju…

Kousek ode mě se ozvalo napůl dotčené a napůl uražené odkašlání.

Nechala jsem ruku, aby se vrátila na své obvyklé místo.

„Fakt promiň, neznám to tady, jsem nějaká rozhozená. A ta skladba, co jsi hrál… Byla jedna z mých oblíbených. Asi mě to trochu vykolejilo,“ koktala jsem a jasně si uvědomovala, jak nevěrohodně to zní.

Jeho pohled sklouzl níž. Uvědomila jsem si, že se mi dívá na ruce.

„Ty hraješ!“ usmál se vítězoslavně. Zase jsem jen mlčky kývla. „Nechceš… Nechceš si třeba chvilku zahrát se mnou? Některé dny v obchodě se hrozně vlečou…“

Samozřejmě, že jsem neodmítla. I když mě to totálně vystresovalo, protože hrál naprosto dokonale. Můj pokus na Berklee College mi najednou připadal ještě bláznivější.

 

Jmenoval se Edward.

V obchodě jen vypomáhal, jinak studoval. Ekonomii. Když mi to řekl, málem jsem se udusila.

„To nemyslíš vážně!“ vykřikla jsem. Hosté kolem nejbližších stolů se po nás ohlédli. Seděli jsme nad pozdním obědem, který se pomalu měnil ve večeři.

„Člověk by se neměl upnout jen k jedné věci,“ mrkl na mě. Zrudla jsem. Za ten půlden asi po sté. Sklopila jsem oči a ty mi nechtěně zabloudily k jeho rukám. Měl je položené na stole a prostě to byly ruce klavírního virtuosa. Musel trávit hodiny a hodiny cvičením, nechápala jsem, jak stíhá studovat nějakou pitomou ekonomii.

Najednou se jeho pravá ruka pohnula. Fascinovaně jsem sledovala, jak se přibližuje k mojí levačce. Ty krásné štíhlé prsty pohladily mé zápěstí.

„Hraješ skvěle, Bello. Jsem přesvědčený, že to vyjde a ty se za dva měsíce definitivně přestěhuješ do Bostonu.“

Sevřelo se mi srdce. Nikdy jsem po tom netoužila tak, jako právě v tuhle chvíli.

„Nechci se k tomu zbytečně upínat,“ zavrtěla jsem hlavou. „I v Seattlu je pár dobrých škol. Vystuduju a…“

„A co?“ přerušil mě. „Chceš skončit jako maloměstská učitelka hudby? Já myslel, že toužíš koncertovat. Cestovat, poznat svět. Zažít ten pocit, když ti aplauduje plný sál.“ Mluvil s takovým nadšením, až jsem se z toho zadýchala. Jeho prsty, které se před chvílí sotva dotýkaly mé kůže, mě teď pevně sevřely. Musel cítit můj zrychlený tep. Jako by nemluvil jen o mně. Jako by mluvil i o vlastních snech. A jako by se jich předem vzdal.

„Nesmíš to odpískat už teď. Máš před sebou ještě šest týdnů. A říkala jsi, že se bude rozhodovat až ten poslední.“ Jeho stisk povolil, ale nepustil mě. Usmál se.

„Jo, ale v posledním týdnu se bude rozhodovat jen o těch nejlepších. Teď je nás čtyřicet. A do konce zůstane možná pět, šest.“

Když jsem to řekla takhle, vypadalo to ještě beznadějněji. Přesto jsem ten večer nedokázala být doopravdy smutná.

„Jestli chceš…“ Zaváhal a upřeně mě pozoroval. A já si byla jistá, že mu odkývnu cokoliv. „Mohla by sis občas přijít přehrát ke mně. Viděla jsi sama. Obchod je věčně prázdný a mám ty nejlepší nástroje. A taky bych ti mohl zvedat sebevědomí,“ mrkl na mě.

„Bez nároku na odměnu?“ Jeho dobrá nálada byla nakažlivá. Než jsem se vzpamatovala, uvědomila jsem si, že s ním flirtuju. Zase to horko v obličeji. Ale tentokrát mi to nevadilo. Byla jsem si skoro jistá, že v tu chvíli se dívá jen do mých očí.

Ten večer mě dovezl k hotelu taxíkem. Pak už brával své auto.


Bydlel v bytečku nad obchodem. Tři malé, ale příjemně zařízené místnosti. Ani tady nechyběl klavír. Pozval mě k sobě přesně po týdnu. Oba jsme z toho byli nervózní. Zbytečně. Jeho vůně a nezaměnitelná a důvěrně známá vůně notového papíru tvořily směs, která mi zrychlovala tep a zároveň mě uklidňovala.

Trápila mě jen jedna, ale zato velmi podstatná věc: Edward si pořád udržoval odstup. Mé zkušenosti byly minimální, trávila jsem život mezi školou a klavírem, ale on byl starší, žil a studoval ve velkém městě a vypadal tak, že…

Že jediný důvod, proč se ode mě drží dál, může být jen jiná dívka. Anebo pro něj nejsem dost atraktivní. Anebo obojí dohromady. Ani jsem nevěděla, co z toho je horší.

„Chodíš s někým?“ Seděla jsem u klavíru v jeho bytě a snad po sté opakovala větu ze skladby, kterou jsem dostala od komise přede dvěma dny a která se Edwardovi pořád nezdála perfektní. Stál za mnou a soustředěně poslouchal. Jenže stál moc blízko. A já si byla skoro jistá, že důvod, proč dělám pořád stejné chyby, je právě tohle.

Zeptala jsem se, aniž bych se k němu otočila. Zatajila jsem dech. A přísahala bych, že on taky. Zavřela jsem oči a čekala na jeho odpověď jako na ortel. Protože já si svými city byla jistá hned od toho prvního bláznivého dne. A možná, že hned od první minuty, co jsem ho uviděla.

Neřekl nic. Místo toho jsem na rameni ucítila dotek. Nejdřív nesmělý, jako by si nebyl jistý, že to chce udělat. To se po chvíli změnilo. Naklonil se nade mě a jeho dlaň z mého ramene doputovala přes paži až k mým prstům, které zamrzly v nedokončeném akordu. Zvedl je a políbil. O vteřinu později – ne, netušila jsem, jak se to stalo – už klečel u mě a líbal můj obličej. Stále pevně zavřené oči, tváře, čelo, krk a konečně ústa.

Pro to, co jsem prožívala, neexistují slova. A tak jsem si hýčkala své vjemy. Chuť jeho rtů. Jeho dech na své kůži. Překvapivou jemnost jeho vlasů, když jsem do nich zabořila prsty. Výbuch v hrudi, když poprvé tiše zasténal.

Nevím, jak dlouho trvalo, než jsme se od sebe odtrhli. Nechtělo se mi přestat, nechtělo se mi myslet, nechtělo se mi otevřít oči. Ale cítila jsem, že se na mě dívá a že na to čeká. Líně jsem zvedla víčka, za nimiž všechny mé pocity byly mnohem intenzivnější.

„Nechodím,“ zašeptal. „Ale hrozně rád bych.“


Dny najednou doslova letěly. Vstávala jsem skoro za tmy, abych byla na Berklee včas a stihla si zabrat jednu ze zkušeben. Dopolední přehrávky, rychlý oběd někde poblíž, třikrát týdně ještě odpolední přehrávky. S Edwardem jsme rychle vklouzli do příjemné rutiny. Volná odpoledne a večery jsem trávila u něj. Nic mi nedaroval, nenápadně se z něj stal ten nejpřísnější učitel.

O víkendech se nade mnou občas smiloval a bral mě na dlouhé výlety za město. Někam, kde jsem měla čas uvědomit si, že existuje i něco jiného, než klavír. Tak to říkával. On možná myslel stromy a řeky a čistý vzduch. Já myslela jeho rty, jeho ruce a jeho zrychlený dech. Kdyby to bylo na mně, zůstávala bych i o víkendu doma. Tedy – u něj v bytě. A možná bych chtěla poznat i poslední pokoj, který mi u něj zůstával zapovězený. Jeho ložnici. Ale i když jsem si teď byla jistá jeho zájmem a snad i jeho láskou, choval se pořád trochu puritánsky. Ani náznak, že by chtěl zajít dál.


Nevyhnutelné nakonec uspíšilo hloupé nachlazení.

Vyzvedl mě – jako vždycky – hned v sobotu ráno. Sjela jsem do hotelové haly s tím, že se mu omluvím a vrátím se osaměle trpět do svého pokoje, ale podcenila jsem ho. Naložil mě do auta, cestou do bytu se stavil v lékárně. Bez mrknutí oka se z přísného učitele změnil v toho nejněžnějšího ošetřovatele.

Na pár minut mě usadil v křesle vedle klavíru a zmizel v ložnici. Když vyšel s hromadou zmačkaných prostěradel, pochopila jsem, že dostanu čistou postel. Taky jsem dostala jedno z jeho spacích triček, spoustu čaje a do přehrávače své nejoblíbenější skladby.

Usnula jsem.

Když jsem se probrala, venku se stmívalo. Uvědomila jsem si, že kromě nachlazení jsem taky byla za těch posledních sedm týdnů příšerně vyčerpaná. Teď mě sice pořád trochu škrábalo v krku a bolela hlava, ale jinak jsem se cítila překvapivě svěže. A zoufale. Už jenom týden. Jediný týden. Postoupila jsem do nejužšího výběru, ale nedokázala jsem se z toho pořádně radovat. Protože už za pár dnů tady definitivně skončím. Přijdu o svá vysněná studia.

Ale hlavně přijdu o Edwarda.

Otevřela jsem dveře. Spal na gauči, vedle ochablé ruky ležela na podlaze zaklapnutá knížka. Pod vlivem nálady, která se mě zmocnila ještě v ložnici – za týden bude konec mého světa – jsem si k němu lehla. Ale gauč byl úzký, takže spíš na něj. Políbila jsem ho. Začal se probírat. Překvapeně zamrkal.

„Je ti líp, lásko? Nepotřebuješ…“ Nenechala jsem ho domluvit. Až po pár udýchaných minutách jsem se na něj vážně zadívala a odpověděla mu:

„Potřebuju. Tebe. Teď hned. Úplně.“ Neodpověděl, jen mi chvíli oplácel upřený pohled. Když se začal zvedat, vyděsila jsem se, že je to odmítnutí, ale jen mě mlčky vzal za ruku a odvedl mě zpět do ložnice.

To lačné šílenství z prvních dnů jsme už na chvíli dovedli zkrotit. Nespěchali jsme. Měli jsme oba dost času uvědomit si, že děláme správnou věc. Správnou a krásnou věc.


V polovině dalšího týdne jsem se dozvěděla, že ve finále jsme zůstali jen dva. Málem jsem začala hystericky ječet. Vyběhla jsem před zkušebnu a zapnula mobil. Edward mi to nebral.

Ani to odpoledne ani večer. V noci mi od něj přišla zpráva.

„Omlouvám se, Bells, ve škole teď všichni zešíleli.“ Byla jsem si jistá, že ten, kdo zešílí, jsem já.

Další den jsem to nevydržela a jela za ním. V obchodě byl jen prošedivělý majitel, o Edwardovi věděl to, co já. A v bytě mi samozřejmě nikdo neotevřel.

Přišel poslední den. Byl přede mnou závěrečný neveřejný koncert, po němž jsem se měla setkat se svým stále neznámým soupeřem. Společně jsme měli čekat na verdikt.

Hrála jsem jako o život. Hrála jsem za sebe, za Edwarda, za šanci být s ním. I když se posledních pár dnů zdálo, že on už se mnou být nechce.

Odvedli mě do vedlejší místnosti a zavřeli velké těžké dveře. I přes ně jsem ho ale slyšela.

Svého soupeře. Svého konkurenta.

Poznala jsem ho u třetí skladby. Nebylo pochyb. Přesto – když dohrál, dveře se otevřely a on se objevil na prahu, zastavilo se mi srdce.

Představili nás, usmála jsem se, podala jsem mu ruku. Něco říkal, dokonce se mi díval do očí, ale nedokázala jsem vnímat.

Lhal mi. Celou dobu mi lhal. Ve všem.


Nepřekvapilo mě, že komise nakonec vybrala jeho. Byl lepší. Byl nejlepší. Opravdový virtuos.

Znovu jsem mu podala ruku. Očekávalo se, že mu pogratuluju.

„Odpusť,“ zašeptal tiše.


Balila jsem. Letadlo mi letělo další den ráno. Během odpoledne jsem měla šest telefonátů. Od našich, od Jessicy a od konkurenčních uměleckých škol. Chtěli mě. Chtěli někoho, kdo na Berklee College skončil druhý.

Sedmý telefon byl z recepce.

„Slečno Swanová, je tu pan Cullen. Ptá se, jestli může na chvíli za vámi nahoru.“ Jako by ta bolest spálila všechno, co jsem v sobě měla. Připadala jsem si jako stroj. Prázdná.

„Jistě, proč ne.“

Potichu zaklepal.

„Ahoj, Bells,“ usmál se smutně. Tady jsme byli sami. Tady jsem se nemusela přemáhat, odpovídat mu a oplácet mu úsměvy.

„Můžu ti to vysvětlit nebo mám rovnou vypadnout?“ Mlčela jsem a vrátila se k balení. Chvíli nerozhodně přešlapoval na prahu a nakonec vešel. Zůstal stát, jen se opřel o stěnu.

„Nevím, proč jsem ti to neřekl. Ale sama jsi viděla, jak to chodí. Nikdo se s nikým nebaví, je to jen nenávist a závist. A já… Když jsem tě tehdy uviděl, v obchodě, než jsi utekla… Do té doby jsem si myslel, že jsem monstrum. Kreatura, která dokáže dát city jen hudbě. Cvok, co na každé schůzce přemýšlí, že ztrácí drahocenný čas, který patří klavíru. Myslel jsem si, že láska pro mě není. Že to je daň za můj talent. Za tu posedlost, před kterou nedokážu utéct. Tys to změnila. A já neměl odvahu riskovat, že mi utečeš dřív, než to bude nevyhnutelné. Taky jsem doufal, že jeden z nás skončí už dřív. Že se snad nebudeš muset dozvědět pravdu. Plánoval jsem, že začnu dělat chyby, ale já…“

„Nedokázals to. A já se nezlobím,“ odpovídal klidně ten stroj ve mně. „Jen nechápu, proč jsi do toho motal ekonomii,“ ušklíbla jsem se nad svou naivitou.

„Ale já opravdu studuju ekonomii. To mi platí otec. Naši si přejí, abych převzal rodinnou firmu. Proto dělám v obchodě, léta jsem si platil učitele hudby ze svého. Proto jsem potřeboval dostat to stipendium. Rodiče by mi Berklee nikdy nezaplatili.“ Došlo mi, že jeho rodiče by mohli. Měli na vybranou. Ne jako naši.

Zhluboka jsem se nadechla.

„Přeju ti to, Edwarde. A kdoví, třeba ti jednou dokážu i odpustit.“ Cítila jsem, že bolest je zpátky. Že pocit otupění byla jen chvilková iluze. A já před ním nemohla plakat. „A teď už prosím, jdi.“

Ne, rozhodně nemohl poznat, že prohrávám boj s vlastním odhodláním. Počítala jsem vteřiny, než konečně cvakla klika.


Zavolali mi za dva dny.

„Pan Cullen stipendium z rodinných důvodů odmítl, slečno Swanová. Váš výkon byl velmi vyrovnaný, takže pokud ještě stále máte zájem…“

Letěla jsem za ním, ale jeho byt byl opuštěný a v obchodě ani ve škole mi nechtěli dát jeho adresu. Telefon mi samozřejmě nebral.

 

 

Potkala jsem ho o osm měsíců později. Škola pořádala vánoční benefiční koncert. Stál v předsálí, v náručí obrovskou kytici růží.
Moje zloba, rozpaky, bezmocný vztek – to všechno bylo pryč. Dávno se mnou zůstávala jen láska a stesk.

Po koncertě jsme zašli na večeři a z ní do hotelu. Nepřekvapilo mě, že se ubytoval v Eliotu. Do svítání jsme si povídali. Hodně jsem plakala. Vyčerpaná a nešťastná jsem mu usnula v náručí.

Probral mě lehký polibek na bolavá víčka.

Jako by to teprve nový den ukázal všechno ve správném světle. Dva dny jsme nevyšli z pokoje a téměř ani z postele.

Už jsem o něj nechtěla přijít. Nebylo co odpouštět.

Na Berklee nastoupil hned po prázdninách. Rodiče to s jeho ekonomickým vzděláním nakonec vzdali.

 

 

Edward Cullen a Isabella Swanová patří k nejslavnějším koncertním pianistům.

Je s nimi jen jedna potíž.

Zásadně odmítají vystupovat samostatně.

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2 3   »

kajka

54)  kajka (16.03.2016 11:06)

To si představuješ úplně správně. ;)

ambra

53)  ambra (16.03.2016 10:22)

Kaji, to je sranda, jak ti tam naskakuje to repete. Si tam představuju rok 2018, 2020, 2022, 2024, 2026 . Děkuju, jsi úžasná!

kajka

52)  kajka (16.03.2016 08:51)

Něco malého sladkého k snídani a den je hned veselejší. Díky.

eMuska

51)  eMuska (23.01.2015 13:16)

Skryvam tvoju poviedku medzi rovnicami a sa hrbim, aby učiteľka nevidela, že revem. Dnes bola škola iba formalita. Dnes bol tvoj deň.

kajka

50)  kajka (01.08.2014 14:30)

To je tak báječný číst tvoje řádky!
Mám ráda ty tvoje šťastné koncovky. Na to máš snad patent.;)

Kate

49)  Kate (22.09.2013 01:46)

Áchám tu, jak o život. Moc a moc krásný příběh. Souhlasím s komentářem ST. To se mi bude kráásně usínat, děkuju.

SestraTwilly

48)  SestraTwilly (24.05.2013 18:19)

Krásna poviedka . Pripomenula si mi ňou časy ,keď som
ja študovala na konzervatórium. Veľmi sa mi páčilo
to gesto od Edwarda,že jej prenechal prvenstvo a pomáhal
jej pri cvičení a že napriek odmietnutiu sa k nej vrátil.
Paráda!

ambra

47)  ambra (11.02.2013 18:49)

46)  MayaMystery (23.01.2013 07:18)

Pilly

45)  Pilly (14.08.2012 14:58)

Krása

ambra

44)  ambra (03.04.2012 10:47)

Kockohruska děkuju .
Astrid, Edward a klavír, to je moje tak utkvělá představa, že jsem to konečně někde musela ventilovat . Děkuju, jsi na mě příliš hodná .

Astrid

43)  Astrid (01.04.2012 13:39)

Ambro, ja som tak rada proste som. Presne, on ju tak miluje, presne toto milujem na ňom, ako ju miluje - ok, ja žijem z toho, je to môj pokrm vnímať to, tak možno sa preto furt opakujem, ale inak to necítim. Jej láska je samozrejmosťou, ale vždy ma fascinuje jeho obetavá láska k nej. Všetci o tom píšu, ale málokto to vie tak krásne vystihnúť. Všetko som cítila, všetko v jej srdci dotknutom a on napokon nemohol inak než byť len Edwardom... (mám slzičku)
A toto je veľmi dobrá vec - napísať námet na kapitolovku ako jednorázovku, splnujeme si tak sny;) veľmi sa mi to páčilo, madame

42)  Kockohruska (28.03.2012 22:44)

Veliký díkanec Tobě Ambro. Zase jsem k Tobě zabrousila a dobře jsem udělala!!!

ambra

41)  ambra (28.03.2012 20:54)

Ještě jednou díkanec veliký, dívky .

Twilly

40)  Twilly (28.03.2012 07:17)

Nevěděla jsem, co z toho hodláš udělat. Priznávám se, že jsem očekávala těžkou drasťárnu, ale ona se konala jenom něžnota. Děkuju ti za ni, zlatíčko

ireen

39)  ireen (25.03.2012 21:03)

LUXUS!!!!!!!!!!!
DÍKY, DÍKY, DÍKY, DÍKY, DÍKY!!!!!!!!!!!!!!

Lucinka

38)  Lucinka (22.03.2012 11:56)

ááách myslím že slova jsou zbytečná všichni ostatní už to řekli takže prostě jenom

Paja

37)  Paja (22.03.2012 00:29)

Ambřičko, usnout u TOHOHLE!!! To byl jednoznačně nejkrásnější koncert písmenek, jaký jsem četla

ambra

36)  ambra (21.03.2012 19:35)

Díky, dívky .
Na klavír hraje moje dcera už deset let, ale já si u toho piána prostě představuju Edího, a i když námět není zrovna origoš, nějak jsem měla potřebu tuhle svou úchylku ventilovat . Džízes, to je ale nechutně dlouhý... Mno, gratuluju vám k přežití :D .

kajka

35)  kajka (20.03.2012 12:15)

Ambro, bylo to nádherný!
Jako sniper by ses uživila víc než skvěle! Pomalým pohybem odjistit, zacílit, ladně zmáčknout spoušť a pak jen něžné puf! Emocionálně přeplněná čtenářka padá k zemi zasažená přesně mířenou ranou přímo do srdce.

1 2 3   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek