Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/v%C3%ADly%20tam%20a%20zase%20zp%C3%A1tky.jpg

„Ona nám tu snad natáhla bačkory?!“ zašeptala vyjeveně Krepolína, zatímco Trepolína natáčela hlavu, aby měla lepší úhel zpoza toho velkého listu v květináči.

„Ona nám tu snad natáhla bačkory?!“ zašeptala vyjeveně Krepolína, zatímco Trepolína natáčela hlavu, aby měla lepší úhel zpoza toho velkého listu v květináči.

„Mám hlad,“ fňukla Mendolína a pohladila si kručící břicho.

„Nenatáhla, hele, třepe se jí pysk,“ ujistila Krepolínu Trepolína a dlouhým prstíkem mířila na Renesmé.

„Fakt mám hlad!“ opakovala Mendolína.

„Teď už jí jen sáhnout pod nos,“ radovala se Krepolína.

„Co když ochutnám trochu toho cukroví?“ zvažovala Mendolína.

„Kámen nůžky papír, kdo půjde blíž?“ navrhla Trepolína a Krep přikývla. Když se otočily směrem k Mendolíně, nebyla tam. Jediné, co po ní zbylo, byla troška třpytícího se prachu z křidýlek na parapetu. „Kde je?“

„Támhle,“ sykla Krepolína a pohodila bradou ke dveřím. Mendolína se pokoušela odstrčit monumentální dveře, aby se dostala do chodby.

„Kam jako jde?“

„Nevím. Zeptáme se jí,“ odvětila Krep a odstartovala za Mendolínou. Trepolína se uvelebila na polici s obrázkovými knihami u dveří a bimbala nožkami ve vzduchu, zatímco Krepolína vyzvídala u Mendolíny.

„Říkala jsem, že mám hlad!“ bránila se Mendolína.

„Ale musíme uspat Renesmé!“

„Tak ji uspěte beze mě. To je to tak těžký?“

„Je k tomu potřeba nás všech. Jinak bychom mohly chodit po jedné, Mendolíno,“ vrčela Krepolína.

„Tu minutku, než slupnu jeden vanilkový rohlíček, snad dítě v posteli vydrží,“ mručela hladová Mendolína.

„Hej,“ houkla Trepolína z police.

„To samé můžu říct o tvém hladu. Jen ji uspíme a pak si můžeš sníst všechno cukroví světa.“

„Halo?“ zkusila to znovu Trepolína.

„Mám hlad teď. Když ho neukojím hned, bude to pak horší a co moje linie, hm?“ trucovala Mendolína, zatímco se pokoušela obejít Krepolínu u dveří.

Trepolína sledovala Renesmé, která naopak sledovala je. Neuměle se na dítě usmála a holčička vykulila oči. „Lidi, máme asi problém,“ špitla Trepolína, ale ty dvě ji ignorovaly. Trep malé Renesmé zamávala a zatřepotala křidélky. Když ji Renesmé odměnila smíchem a zatleskáním, konečně začala Krepolína s Mendolínou vnímat okolí.

„U všech víl, ona na nás kouká! Zmizte!“ vyjekla Krepolína a rozletěla se k Trepolíně v okamžiku, kdy Mendolína zamířila opačným směrem. Kámen úrazu nastal v trajektorii těch dvou. Srazily se uprostřed a odletěly každá na jinou stranu, než původně chtěly.

„Je miloučká,“ konstatovala Trep a znovu Renesmé zamávala. Ahojky, artikulovala na dítě. Krepolína drapla Trepolínu za nohu a strhla ji o polici níž za plyšového medvěda.

„To myslíš jako vážně?“ vytkla jí Krep. „Opovaž se s ní mluvit! Takhle neusne!“

„Stejně teď neusne. Už nás viděla…“

„Třeba ji to uspí. Možná si bude myslet, že se jí o nás bude zdát, to by se dalo využít,“ spekulovala Mendolína, která se po zdi vydrápala k těm dvěma.

„Nemyslím si,“ kuňkla Trepolína.

„Proč ne?“ nechápala Krep.

„Protože na nás zase kouká,“ vysvětlila Trepolína. Krep s Mendolínou se otočily v okamžiku, kdy ohromné oko našlo mezeru mezi zdí a plyšákem.

„Uá!“ zaječela Mendolína, až z ní vyletěla sprška jisker. Renesmé vyjekla a Krepolína vyděšeně skočila Trepolíně do náruče.

„Musíme odtud. Hned!“ zavelela Krepolína, když slezla z Trep. „To je průšvih jako Kanada, u všech víl…“ mumlala a lovila v kapsičce cestovní kartu.

„Když odtud zdrhneme, Matylda nás přidělí k výtvarným vílám! Budeme malovat trávu a plísně!“ zhrozila se Mendolína a lapala po dechu. Krepolína naprázdno polkla a Trep se otřásla děsem.

„Fajn, tak se jen přesuneme jinam, než to dítě zase zapomene,“ rozhodla Krep a vyrazila ke dveřím z pokoje.

Ve třech to šlo líp. Stačilo malinko poskočit na klice a dveře povolily samy.

Mamííí… ozvalo se z pokoje a kolem letících víl se prohnala šmouha s hnědou hřívou tak rychle, až se rozvířil vzduch a Krepolína udělala piruetu, zatímco Trepolína salto vzad s následným dopadem na obličej jakéhosi blondýna na fotce na zdi. Mendolína se ve vrtuli řítila k zemi.

„U všech víl… co je tohle za rodinu?“ mručela Krep, když se jí přestaly otáčet oči.

„Mrknu…“ hlesla Trepolína a sloupávala kus své béčkové sukně ze skla fotografie. Z kapsičky vytáhla čtvereček papíru, který rozložila asi desetkrát, dokud neměla velký kus papíru, za který se pomalu schovala celá. „Hm… tatík je Edward Anthony Masen Cullen, narozen devatenáct set jedna v Chicagu, matka Isabella Marie Swanová Cullenová…“

„Počkej, jaký jsi to říkala rok?“ přerušila ji Mendolína.

„Devatenáct set jedna – u všech víl!“ zaječela Trepolína a Krepolína se pokřižovala.

„Kdyby to tak bylo, tak je papínkovi skoro jako Matyldě!“ konstatovala Mendolína a Krepolína se neubránila zasmání.

„Buď tu něco nehraje, nebo má rodinka dost dobrýho plastickýho chirurga a já ho chci taky!“ pokračovala Trepolína.

„Na co bys potřebovala plastika?“

„Mám vrásku! Hele!“ bránila se Trep a vystrčila hlavu blíž ke Krepolíně. Prst měla přitom zabořený pod nosem.

„To není vráska, ale čárka od pera,“ vzdychla Krep a Trepolína zrudla.

„Na pero ti stačí mýdlo, zlato,“ uchichtla se Mendolína.

„Myla jsem se před rokem,“ odfrkla si Trep.

„Řekl ti někdo, že můžeš i častěji?“

„Proč, províly?“ zděsila se Trepolína. Mendolína jen protáhla obličej a zavrtěla nechápavě hlavou.

„Není tam ta mamka nějak dlouho?“ řekla Krepolína a změnila nenápadně téma od vody a mýdla. Kdo by byl takový cvok, aby se myl, když nemusí? Tedy kromě Mendolíny?

Trepolína zamířila zpět ke dveřím a nenápadně vrazila hlavu dovnitř.

„Ale Renesmé… To mohl být odraz měsíce, srdíčko…“ říkala dívence maminka a upravovala deku kolem ní, zatímco malá měla oči navrch hlavy a mračila se, že jí mamka nevěří.

„Ale nemohl, copak má měsíc křídla a křivý nohy?“
Bella se zamračila.
„Nebuď hubatá, mladá slečno!“
Malá nafoukla tváře a hned potom se jí začala třást bradička. Tohle je taková nespravedlnost! Proč jí dospělí nikdy nevěří?!
„Rozhodně nebreč, nemáš důvod.“ 
Bella úzkostlivě sledovala svrasklý dětský obličejík. Vypadalo to, skoro jako by jí křivdila. Zamyslela se, po kom by mohla mít tak bujnou fantasii? Přecitlivělá je určitě po tátovi, ale tohle navrch k tomu všemu si snad nezasloužila.
Povzdechla si a pohladila drobnou nožičku.
„Dobře miláčku. Pokud si myslíš, že jsi viděla... Co vlastně?“
Malá si vzpomněla na svůj dar a plácla mámě dlaň na tvář. Bella se zamračila. 
„Co to je za havěť?“
„Já ti dám havěť!“ rozohnila se Trepolína. Mendolína ji chytila na poslední chvíli za sukni a zapřela se střevíčky o malou prasklinku v parapetu.

„Zdrhejte!“ vyjekla slaboučce Krepolína a všechny zmizely v květu. Ven vykukovala jen zrzavá hříva Krepolininých vlasů, která se hravě ztratila v barvě květiny.
Bella se rozhlédla. Nikde nic podezřelého kromě pootevřeného okna. Přistoupila k němu a odhodlaně ho zavřela. Doufala jenom, že ty nohaté potvůrky už jsou venku.

Mendolína se v květině natřásala smíchy, jak hloupí rodiče někdy jsou. Proč tu mámu nenapadlo prolistovat plátky? Trepolína smíchy zachrochtala a Krepolína jí připlácla drobnou ručku na pusu, až to mlasklo.

„Málem nás chytla, uvědomujete si to?“ vrčela Krep a obě zbylé víly přitakávaly jako jehla v šicím stroji. „Tak co se tlemíte, vrány?“

„Vrány?“ opakovala nevěřícně Mendolína, protože Trep měla pořád ucpanou pusu od Krep. „No dovol? Viděla jsi někdy vrány? To jejich mastný peří a černý mundůry? Fakt dík! Pche!“ Trepolína jen souhlasně zvedla palec a hodila po Krepolíně vražedný pohled, který jasně říkal: Tak, a máš to!

„To se jen tak s těmi vránami říká…“ odfrkla si Krepolína, zatímco opatrně pouštěla Trepolíniny rty. „Jak začneš chrochtat, jdeš na jatka, jasné?“ dodala se zdviženým ukazováčkem.

„Tvoje starosti bych chtěla,“ mrmlala Trep a protahovala si čelist. „Spíš mi řekni, jak na nás ta matka přišla?“

„To ta malá!“ bonzovala Mendolína. „Pleskla mámě facku a ta se rozeběhla přímo k nám!“

„Jak jako pleskla?“ nechápala Krepolína.

„Tak,“ vyhrkla Mendolína a rázně napodobila malou Renesmé, až to otřáslo celou květinou. Tentokrát to byla Trepolína, kdo zajišťoval jejich utajení, když se Krep hodlala skočit po Mendolíně a vyhrožovala jí, že jí – po malé cenzuře – natrhne sukni, jestli to ještě někdy udělá.

„Nech ji! Hele… Hele, hej! Kre – hej! Krepolíno, dost! Nesápej se na ni! Kre – hej! Mendolíno, nesměj se! Holky! No tak – dost! Hej… hele… KRUCINÁL U VŠECH JEDLOVÝCH DĚDKŮ, JDĚTE OD SEBE, NEBO PŘÍSAHÁM, ŽE Z VÁS BUDOU VÍLY ÚŘEDNICE!“ zahřměla nekompromisně Trepolína a samou hanbou, že řvala na služebně starší víly, zrudla. Naštěstí to mělo efekt, který chtěla. „Jsou tři v noci a to dítě pořád vejrá,“ připomněla Trepolína.

„Jestli nebude spát s východem slunce, máme tu Matyldu,“ fňukla Mendolína a Krep se automaticky zježila.

„Je čas na víčkovou vílu, Trep…“ hlesla Krepolína a Trep se rozzářila.

„Můžu jí vypíchnout očička?“ jásala.

„Ne!“ hlesly unisono zbylé víly.

„Fááájn,“ mrmlala Trep a začala si ohmatávat opasek, kde nosila malou lahvičku s levandulovým práškem. „Ajaj,“ špitla.

„Jak jako ajaj?“ zajímala se Mendolína.

„Ajaj jakože nemám baňku,“ špitla Trepolína.

„Jak jako nemáš?“ opakovala skoro stejná slova Krepolína.

„Je pryč. Asi jsem ji ztratila venku při tom pádu…“

„Jdi ji najít, pro víly!“ hudrovala Krep a skoro ji vtěsnala do škvíry pod oknem, kde chyběl kus zdi.

Trepolína se protáhla ven, rozhlédla se ve tmě a svěsila malá ramínka. Jak ji tu asi má hledat? Slabé bzučení přimělo Trepolínu vzhlédnout.

„Jééé, pocem!“ křikla na světlušku a zatřepala prstíky, aby zvířátko přivábila. Světluška se nepatrně rozzářila a změnila kurz. Jakmile na ni Trep dosáhla, chňapla světlušku nad prd… nad zadečkem a posvítila si s ní do sněhu pod oknem.

Tiché klepání ji přimělo, aby se otočila k oknu. Mendolína s Trepolínou měly nalepené nosy na skle a třeštily na ni oči. Krepolína si kreslila na čele kolečka, když v tom se za nimi objevil ohromný stín. Krep s Mendolínou se vypařily takovou rychlostí, že po nich ještě vteřinu zůstal vílí prach v obrysu jejich postav a Trepolína za oknem skočila do sněhu, aniž by pustila nebohou světlušku. Její pád doprovázelo jen vyděšené Bzzzp…

„Mámí!"
„Jak to, že neležíš?!“ Belle už malinko tikalo oko.
„Maminko, jedna uvízla venku.“
Bella se zaškaredila, teď aby to ještě zachraňovala, kdo ví, co je to zač. Navíc - jak se dostala ven, když předtím zavřela okno? Odsunula jednou rukou květináč a našla drobnou puklinku ve dřevě. To se Esmé nebude líbit. Navíc kolem byly pilinky, jak se někdo snažil otvůrek rozšířit. Potom to nekompromisně zamázne tmelem. A pokud by ani to nestačilo, dá tam pastičku na myši. Což vlastně není úplně špatný nápad...
S malou v náručí se vrátila k postýlce.
„Teď si lehni a zkus zavřít očička. Žádný námitky!“
„Ale já nechci spát...“ Už to ale neznělo tak odhodlaně. Bella slyšela, že se vrátil Edward, a chtěla se mu jít na chvilku stulit do náruče. Tohle byla nejdelší noc jejího života. A když přihlédne k tomu, že nepotřebuje spát a její tělo by mělo být neunavitelné - zřejmě nikdo nepočítal s mateřstvím.
Přikryla malou a snažila se nevidět, že jenom co od ní dala ruce pryč, se ta potvůrka odkopala.
„Za chvilku se vrátím...“
Bella šla zmožená do své ložnice a chtěla tváří upadnout na postel, ale zrovna vcházel Edward. Triko na něm viselo na poslední niti a kdyby jenom trošku, fouklo spadlo by úplně.
„Co jsi lovil, Modzilu?"
Usmál se.
„Ne, ne, medvěda."
Oba ignorovali ze spodu hlasité cožééé???
„Bránil se...“
„Malinko...“
Bella se pomalu kradla k němu. On už to svoje triko poslal k zemi a začal si rozepínat kraťasy, které původně byly luxusní kalhoty od Armaniho. Bella zvedla ruce, a když už se chtěla natáhnout, aby mu kalhoty stáhla sama, ozvalo se nezvyklé ťuknutí do okna.

Trepolína si málem rozrazila čelo o skleněnou tabulku, jak se nakláněla, aby viděla všechno. Ani pořádně netušila, jak se dostala k jinému oknu. Nejspíš za to mohla její dezorientace v prostoru a ta agresivní světluška, která – jakmile se zmátožila – se jí vrhla na obličej s děsivým, skoro pomateným výrazem ve tváři. Trep nezbývalo nic jiného, než prásknout do bot, ať už ji to odneslo tam nebo tam.

Choulila se u okna, když zaslechla ten rozhovor o Modzile. Ale asi tím chtěl ženský hlas říct, že Godzilla… tu znala. V druhé třídě vílí základky je paní učitelka vzala do muzea… Moment, to byl tyranosaurus a ne Godzilla, nebo to byla Godzilla? To je fuk. Všechno se jí vykouřilo z hlavy, když uviděla ta záda… Páni! Oba vzhlédli v okamžiku, kdy Trepolína hodlala projít sklem. Ani si nestihla mnout čelo, jak se musela rychle schovat.

„Dnes je to vážně divná noc…“ říkala ta ženská.

„Nessie už spí?“

„Kéž by… Pořád mluví o nějakých vílách…“

„Víly?“ divil se chlap. Trepolína za oknem zkřížila nohy a rozplývala se nad tím hlasem. Věřila tomu, že kdyby si mohla líznout, chutnal by jako turecký med s mandlemi… Naprázdno mlaskla a polkla sliny v ústech, zatímco se uvnitř ozvalo cvaknutí dveří a hučení vody. Dovolila si se zvednout a nakouknout dovnitř. Ženská byla sama a s úsměvem pozorovala dveře.

„Co tady děláš?!“ Trepolína nadskočila jako gumový míček odražený od zdi.

„Krep!“ obořila se na ducha Trepolína. „Tohle se nedělá! Takhle bafat! Málem jsem se počůrala!“

„Aby ses nepos… Kam koukáš?“ změnila téma Krepolína a nakukovala víle přes rameno.

„Kam asi vedou tamty dveře?“ zajímala se Trep.

„To je jasný, ne? Slyšíš? Voda… Tam mají tu ohromnou kytku, co z ní teče rosa, jako kdyby byla vodopád…“

„Ahá… Kudy se tam jde?“ kníkla Trep a fakt se snažila, aby to neznělo moc zvědavě. Naštěstí pro ni jí Krepolína odpověděla.

Když pak hledala v dalším okně škvíru, aby se dostala do toho pokoje s kytkou, co z ní teče rosa, zářila jako ta přidušená světluška.

Voda v jediném okamžiku utichla, něco mlasklo a okno se před ní rozevřelo. Trepolína zůstala jako opařená stát. Naštěstí se ten chlap nedíval, co dělá. Otvíral okno automaticky a rovnal si ručník kolem pasu.

„Týýýbláááho…“ vydechla a svezla se na kolena. „Žjůů…“ Chlap se otočil a Trep padla na břicho, aby se schovala za rám.

„Bello?“ zašeptal chlap. „Jsi tam?“ Trep zkřivila tvářičku ve znechuceném výrazu. Pf, nějaká Bella… Kdyby viděl ji, změnil by názor. Možná by jí strejda Šotek půjčil to zmenšovací udělátko a ona by si tohohle pána uzpůsobila k obrazu svému.

Ležela zrovna na zádech, když se nad ní objevila jeho tvář. Díval se kamsi do tmy a v Trepolíně byla malililinkatá dušička. Slaboučké vyjeknutí za rohem okna ji upozornilo, že tam je Krepolína i s Mendolínou.

Chlap zmizel vevnitř a Trep se bez jediného pohledu na víly vydala za ním. Schovala se nad zrcadlem a zasněně sledovala, jak se chlapovi hýbou záda a pas a padá ručník…

„Iáááá!“ vyjekla nadšeně a málem jí zaskočila slina. Spadl! Johohó! Krepolína přistála vedle ní, ruce zkřížené na prsou a ve tváři rozzuřený výraz.

„Nechci ti kazit švandu, ale náš úkol je o pokoj vedle. Vědět, proč sem chceš, shodila bych tě do sněhu, aby ses probrala…“ mrmlala Krepolína.

„To je zadek, co?“ křenila se Mendolína a Trep nasadila stejný obličej jako Krep.

„Nemáš vedle uspávat?“ sykla Trep a kmitla pohledem po chlapovi, který už vytahoval boxerky k bokům.

Dveře se otevřely a v nich se zjevila zase ta ženská. Ti dva se na sebe usmáli a odcupitali pryč.

„Sexuální harašení je zakázaný, Trepolíno…“ připomněla jí Krep, když se druhá víla snažila dostat klíčovou dírkou do ložnice.

„Chci k Nessie, ne?“ lhala a ve vzduchu změnila kurz… Ta z toho nadělá, jen by se přece koukla. Měla by to na biologii. Téma by bylo: Jsou vílové stejní jako lidští muži, nebo mají jiné… sosáčky?

Bella dychtivě po menším přerušení, které rychle pustili z hlavy, zkoumala uzel na ručníku svého muže.
„Měla bych jít zkontrolovat malou...“ zašeptala zadýchaně. „To měla... ale ona to ještě chvilinku vydrží,“ přemlouval ji.
Renesmé mezitím v pokojíku urputně předstírala spánek, aby k sobě přilákala ty malé podivné lesklé bytosti.

V nestřeženém okamžiku si připravila sklenici a hodlala je podrobit vážnému zkoumání. Jak pevně asi drží ta křidélka a jestlipak by se to dalo vypít?

Teď ležela na zádíčkách a tvářila se strašně nenápadně. Ale v pokoji se nic nepohnulo. Dlouho... Kde jsou? Už chtěla projevit svoji nespokojenost typicky dětským způsobem, když vtom se ozvalo tiché šustění od okna. Taky jedno zaklení a zakňučení.

„Auvajs,“ prskala Krep, zatímco Mendolíně se nad hlavou vyčarovala malá poblikávající svatozář, jak se snažila nedat najevo svou chybu. Hrnula se dovnitř tak vehementně, až Krepolíně přiskřípla nohu do škvíry v okně. Trepolínu přitom Mendolína držela za ruku, aby jim nefrnkla zpět za tím ohromným chlapem. Měla k tomu pořád silné sklony, chudinka zakoukaná.
„No promiň...“ omlouvala se Mendolína, když ji Krep probodla pohledem.
„Je možný, že to usnulo?“ ptala se Krep, když se vydrápala na nožičky.
„Bez nás?“ odfrkla si Trepolína a zkusila se vymanit z Mendolínina sevření.
„Necukej sebou, stejně tě nepustím...“ mrmlala Mendolína a zesílila sevření, zatímco se tlačila dírou do pokoje malé Nessie. „Podle mě to hraje. Dělá šméčko na rodiče, ale někdo by tam měl jít a zkontrolovat to,“ navrhla Krep.

„Já tam dojdu!“ nabízela se Trepolína v domnění, že má zkontrolovat dospěláky.

Nessie zpod malinko pootevřených víček sledovala tu strkanici. Pomalinku si pod dekou připravila sklenici a doufala, že chytí alespoň dvě. Ty tři se mezitím dohadovaly a ona už začínala ztrácet trpělivost. V duchu se uklidňovala. Jak to říkal strejda Jacob, při lovu se vyplatí čekat. Kořist nesmí nic tušit. A tak odhodlaně dýchala a čekala.

Když se konečně přiblížily natolik, aby je viděla jasněji, zatnula nehtíky do skla. Musí být upírsky rychlá! Tolik, aby na ni byl hrdý i strýc Jasper. Disciplína je moje druhé jméno, nic neuspěchat – jo, jo - tak to říkal.

„Já bych blíž nešla," mrmlala nervózně Trep a neustále se ohlížela přes rameno.
„Co by ne? Vždyť skoro spí. Jen jí zamávám pod nosem a jdeme domů..." odvětila flegmaticky Krepolína a předvedla ukázkové mávnutí hůlkou z bledulího stonku.
„No, jak chceš, ale třepou se jí víčka," trvala na svém Trep. Víčkové víle by se mělo věřit, protože kdo jiný tomu rozumí?
Vzduchem se cosi mihlo a Krepolínina věta se rozlehla od skleněné barikády.
„Co je?" hlesla Krep, než si všimla holčičky.
„Zdrhej!" zavelela Mendolína a pokusila se pokořit fyzikální zákony a projít sklem.
„Já to říkala... a jsme v průseru... já teda Matyldě nevolám, to teda ne..." brblala Trepolína, zatímco se nad nimi tyčila zubící se Nessie.
„Mamííííí" ječelo dítě.
„A mám toho dost, fakt..." sykla Krepolína. Plácla sebou do tureckého sedu a zkřížila si ruce na prsou. „Budu sudička... těm tohle nehrozí. Lidi si jich váží, volají je, nemusí držet linii a nemají tolik práce... a mají lepší platy!" vztekala se.
„Jak ji mám přes sklo asi uspat?" vzlykla Mendolína, ignorujíc kamarádčino nadávání.
„Konečně jsem měla jednou pravdu, ale to vy neee, Trepolíně se nevěříí... Já vám říkala, že nespí..." Na tváři jí přistálo cosi huňatého a zacpalo jí to pusu. Mendolína si upravila sukýnku a rozevláté vlasy, které ještě před chvílí držela pohromadě gumová spona z housenčí kůže.
„Mlč už," dodala Mendolína a plácla sebou vedle Krepolíny.

Bella se přiřítila do pokoje, jednou rukou si upravovala rozcuchané vlasy a rovnala si triko. Co zase může mít?

Nessie seděla na posteli a v ruce třímala svítící sklenici. Hrdě na matku mrkla a pak s obsahem zatřásla. Belle došlo, že je zle. Jestli to jsou víly, nehledě na to, že na ně doteď nevěřila, tak jsou v pěkný kaši. Protože i víly budou mít někde zastání a tohle vůbec nedopadne dobře. V tu chvíli se rozhodla, že je musí zachránit, a to i kdyby ta malá měla vyřvat díru do stropu. Ale napřed to zkusí po dobrém.

„Miláčku, co to tam máš?“

Malá zbystřila a zkoumavě se na matku zadívala.

„Víly a jsou celé jenom moje!“

No, to asi znamená, že se nebude chtít dělit, a nebo je pustit.

Malá vzala víko a rázně ho zašroubovala. Pak sklenici otočila dnem vzhůru a zase zpátky a zase...

„Renesmé! Tohle se nedělá, vždyť jim ublížíš!" Bella se zděšeně dívala, jak těm malým stvořeníčkům lítají hlavičky ze strany na stranu.

„Jsou moje a já si je nechám!“

„Miláčku, vždyť ani nevíme, co žer... ehm, jedí?“

„To nevadí tak je sním já,“ chytračila ta malá.

Bella si povzdechla, na tohle sama nestačí.

„Edwarde, můžeš sem, prosím, přijít?“

Za chvilinku vrzly dveře a autorita rodiny vchází do dveří. Přinejmenším se tak snažil tvářit.

„Nessie, musíš je pustit!“ Bella si povzdychla, to to vymňoukl. Zákazy a příkazy nic nespraví.

„Ne, nenene! Nééé!!!“ Nessie se v očích objevily první slzy. Bella stihla zasáhnout jenom tak tak, než stihl Edward říct, aby si je nechala.

„Zlatíčko, vždyť se ti tam udusí, zavřela jsi jim moc pevně víko.“

„Ale ony mi uletí...“

Bella k ní přišla blíž a přesunula si ji i se sklenicí na klín.

„Tak jim tam uděláme dírky. Dívej, ta jedna už se nějak divně dívá.“ Jedním nehtem udělala několik malinkých škvírek a hned bylo vidět, jak se vílám ulevilo.

„Dobře, miláčku, pokud teď usneš, budu přemýšlet nad tím, že si je necháš.“

Renesmé si matku měřila takřka dospělým pohledem.

„Slibuješ?“

Bella přikývla, i když věděla, že kývá na něco jiného, než se ten drobek ptal. Ale neslíbila přece, že si je může nechat – jen, že o tom bude přemýšlet.

Položila dítě do postýlky a přikryla je. Nechala ji, aby si sklenici přitiskla k hrudníčku, a jenom když jí dávala pusu na dobrou noc, lehce udělala větší díru v jednom z otvorů pro dýchání.

„Spinkej, zlatíčko.“

A oba i s konsternovaným Edwardem vycouvali z pokoje.

V pokoji bylo šero a malá chtěla počkat, až rodiče odejdou, nebo se nějak zabaví - to pak většinou neslyší vůbec - a sklenici někam schovat. Aby ráno mohla tvrdit, že už o ničem neví. Ležela a tiše čekala a ani si nevšimla, že jedna z víl vystrčila hůlku a lehce ji klepla pod nos.

„Právě jsi mě přestala bavit,“ štěkla Krepolína, která jen tak tak mávla Renesmé pod nosem hůlkou. Dítko zívlo, vykulilo očička a zhroutilo se do polštáře. Sklenice jí vypadla z ruky a skutálela se z peřinky na okraj postele, kde ji zarazil až noční stolek.
„Fuj... nesnáším kolotoče...“ hekla Mendolína a držela se za hlavu v domnění, že se přestane motat.
„Neremcej a lez ven... Kdo ví, jestli to zase nehraje...“ pobízela ji Trep a postrkovala ji směrem k půlměsíčkovému otvoru.
„Jakmile se vrátíme domů, podávám žádost na sudičkovskou radu... tohle byla poslední kapka!“
„Neviděl někdo moji baňku?“ zajímala se Trepolína po cestě k oknu.
„To tě jako teď vážně zajímá baňka?" odsekla Mendolína a názorně ukázala natrženou sukni. „Tuhle mi nevymění, dokud zase nebude schůze! A ta je až s letním slunovratem, u všech víl!“
„Ti to sešiju, ale vlez tam už! Já chci pryč!" prosila ji Krepolína. Trojité nenápadné mlasknutí oznámilo, že jsou víly v bezpečí za oknem. Dítě spí a ony můžou domů. Ještě podat hlášení Matyldě a hurá do zvonkových domečků, které jsou v zimě řádně uzavřeny pod zemí a je tam teplo a klid a hlavně - žádná Renesmé.

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Janeba

20)  Janeba (25.01.2012 15:19)

Myslím, že Renesmé vydá i za tu moji tlupu a že by mě z ní asi brzy mrsklo!
Holky mylovaný , ta vaše laskavá pohádka by měla mít pokračování! Ale né až po slunovratu nebo po svatbě, až bude sama své dceři vyprávět o svém setkání s vílami!!! Jste šikulničky šikovný a to spojení vám skutečně moc svědčí a sluší!!! ;);)
Děkuji!!!

P.S. JEŠTĚ JEŠTĚ JEŠTĚ JEŠTĚ

AMO

19)  AMO (22.01.2012 15:04)

A kdo přijde další noc na další šichtu? Chudinky budou mít ušoupané uniformy, umrzlé prd..., bolavá křídla a nervozní tiky
Báječné...!!!

HMR

18)  HMR (22.01.2012 09:39)

Holky, teda takovou dřinu vám nezávidím... ani ty uniformy

17)  mollynkaska (21.01.2012 16:33)

Kouzelné víly!! Tohle se opravdu povedlo, to teda!

16)  hela (21.01.2012 14:22)

jsem se pobavila jenže to mám doma občas taky :p :p :p :p když malá nehodlá usnout

SarkaS

15)  SarkaS (21.01.2012 13:04)

tahle Ness by asi brzy letěla oknem směrem k měsíci. Hroznej fracek. :/ Ale ty tři víly, byly naprosto kouzelné.

sakraprace

14)  sakraprace (21.01.2012 11:44)

OMG jsem úplně k.o. Víte, jaký to je, když se nemůžete chechtat nahlas, protože dítě spí?!?!

MarryTyger

13)  MarryTyger (21.01.2012 09:55)

Ty víly jsou fakt bezva Konečně se Renesmé zbavily

Bosorka

12)  Bosorka (21.01.2012 06:51)

Hm, zajímalo by mě, jestli mají víly příplatky za nebezpečnou práci . Mendolínka malinká - hlady ji trápí, sukýnku ji natrhnou.... :( :D

MisaBells

11)  MisaBells (20.01.2012 22:52)

Bohužel, Noss, no... a ke všemu musíš mít vílu v genech... abys to stihla, než ti začne revma v kolenou.

Nosska

10)  Nosska (20.01.2012 22:14)

Tak já si radši nechám zajít chuť:p

MisaBells

9)  MisaBells (20.01.2012 21:52)

Zkusili jsme jiný šálek kávy... Srdce v temnotě ztracené, ledem samoty spálené byl takový menší horor pokus, tak jsme vzaly komééédii...

Twilly

8)  Twilly (20.01.2012 21:46)

Chtěla jsem dát momenty, ale to nejde, holky. Jako fakt, že ne! To by byl zkopírovaný celý článek a to by mi určitě u adminek neprošlo

nááááááááááááááádhera moc vám to spolu sluší a ještě o moc lépe se to pak čte, holky

MisaBells

7)  MisaBells (20.01.2012 21:30)

Noss, musíš na to udělat zkoušky u stínové babičky a mít 50 let praxe v sousedské policii.

Nosska

6)  Nosska (20.01.2012 21:27)

Jak se člověk stane šmírovací vílou?

Fanny

5)  Fanny (20.01.2012 20:25)

Skvělé Hlavně, že mají Edward s Bellou alespoň v něčem rozum :D :D :D A nenechají malou krutou Ness utrápit víly :D :D :D

Kamci

4)  Kamci (20.01.2012 19:07)

tak tahle Renesmé je za trest:D :D :D :D

Bosorka

3)  Bosorka (20.01.2012 18:49)

Chudinky víly, vůbec to nemají lehké

Marcelle

2)  Marcelle (20.01.2012 18:49)

anetta

1)  anetta (20.01.2012 16:33)

žádná Renesmé bejt víla tak už by mi z Nessie hráblo

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek