Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/zlat%C3%A1%20r%C5%AF%C5%BEe.jpg

Jak si usmířit žárlivého manžela a záhy jak z něj udělat hromádku popela...

„Tak ahoj.“ Vzdal to celkem rychle, tedy ne že bych nebyla ráda, ale trošku mě to překvapilo. Pak jsem se podívala k autu a viděla naježenýho Emma. Chi, aha, asi chtěl ještě něco namítat, ale postava mého bratra a jeho vražedný kukuč mu to rozmluvili. Nastoupila jsem do auta se zvednutým obočím.

„Bál jsem se, že když pojede on, zabije ho, už tak doma rozmlátil svoje piáno,“ řekl naoko smutně Emmett.

„Cože?“ Vykuleně jsem na něj zůstala zírat. To už jsme zastavovali, ale nějak špatně, nebyli jsme doma, ale před obchodem s hudebními nástroji. Emmett se na mě široce zubil.

„Říkal jsem si, že mu třeba budeš chtít vybrat jiné, protože teď tam sedí a truchlí, takhle by jsi si ho mohla myslím dost dobře usmířit.“ Neměla jsem slov, jen jsem ho následovala dovnitř. Nasála jsem vzduch a ucítila nádhernou vůni starého nástroje. Stál tam úplně v rohu za takovým řetízkem s cedulkou Nesahat. Okamžitě jsem k němu vyrazila. Zůstala jsem tam stát a prohlížela si lesklé křídlo a impozantní dřevořezbu, která nemohla být jiná než ruční. Ten musím mít.

„Není na prodej,“ ozvalo se mi těsně za zády. A sakra to nemůže být pravda, no i když na prodej je všechno, vzpomněla jsem si na platinovou kreditní kartu v mé kapse. Prodavač si mě pozorně prohlížel a snažil se mi dát jasně najevo, že z něj ten klavír nedostanu. Svůdně jsem na něj zamrkala a byla odhodlaná pro všechno, i kdybych ho měla ukrást.

„Kolik by vás přesvědčilo změnit názor?“ zkusila jsem to po dobrém. Tiše se zasmál a hodnotil mé odhodlání.

„Žádná cena není dost vysoká,“ řekl mi. No uvidíme, vzala jsem kus papíru a namalovala na ní šestimístné číslo. Zakroutil hlavou v nesouhlasu. Dopsala jsem k tomu nulu, vykulil na mě oči a na sucho polkl. Přesto nechtěl. Změnila jsem teda jedničku rovnou na pětku. On pro změnu změnil barvu, vypadal jako chameleon jak střídal odstíny.

„Je to rodinná památka, to nemůžu... Dědí se u nás po generace,“ vychrlil rychle jako by se bál, že to neřekne. Měla jsem ho v hrsti, s úsměvem jsem pětku přepsala na deset. Nemohl se nadechnout. Chvíli si mě měřil obezřetným pohledem a potom poraženě kývnul. V duchu jsem nadšeně zajásala. Emmett se culil. Po chvilce jsem v ruce třímala kupní smlouvu a před obchodem Emmett parkoval stěhovací auto, kde ho sebral mezi tím, co jsme to sepisovali, snad ani nechci vědět. Nastal trošku problém, jak to dostat do auta, tedy my bychom to zvládli sami, ale on by to nemusel rozdýchat. Tak jsme ještě raději objednali stěhováky. Po dvou hodinkách už jsme si to pelášili domů. Před domem nejprve nikdo nebyl, ale když uslyšeli nákladní auto tak vyběhli všichni, včetně mého žárlivého vzteklounka. Páni ten má teda ale výraz. Emmett se chechtal. Vyskočila jsem z auta rovnou Edwardovi do náruče, strašně se mračil.

„Co to tu je za šaškárnu? Kde jste nechali jeep?“ ptala se Rose. Emmett se zatvářil jako raněné štěňátko a ukazoval na mě.

„Je ve městě, nedovolil jsem si nechat Bellu tohle řídit," a ukazoval při tom divoce na nákladní auto a až teď mi došlo že je to nejnovější model mercedesu. Usmál se na mě a mě to došlo, on si koupil novou hračku, neřád. Jeep už mu byl asi malý. Edward se pořád tvářil jako bouřkový mrak, ale zároveň byl pořádně zvědavý, co že jsme to dovezli. A nejenom on celá rodina se natahovala jeden přes druhého, aby mohli vidět co nejlépe.

„Ty nebo já?“ zeptala jsem se Emmetta. Chvilku přemýšlel a potom vyrazil ke dveřím nákladního prostoru. Teatrálně se uklonil a udělal vážný obličej.

„Toto jsme, milé dámy a pánové, vlastnoručně zachránili ze spárů prachu a pavučin a stálo nás to spoustu a spoustu úsilí. Je to dar pro nás pro všechny, tedy svým způsobem, ale nejvíc tady pro brůču.“ A u toho ukázal na Edwarda. Musela jsem se smát jak se všichni tvářili. Emmett otevřel razantně dveře a ty mu zůstaly v ruce.

„Hups, dneska ty věci nic nevydrží.“ Pokrčil rameny a odhodil nepotřebnou součást auta, jak to tak vidím, Alice má oblečení na jedno použití, Emmett auta. Najednou jsem dostala nápad, přetočila jsem se Edwardovi tak, abych mu seděla na zádech a zakryla jsem mu oči, jeho překvapit byl velký problém, ale pomocí mého štítu, kdy jsem chránila myšlenky všech už tolik ne. Zamručel, když mu to došlo, že se nedozví nic napřed. Emmett odtáhl potah a Esme dojatě vydechla. Mezitím Carlisle a Jasper vysklili okno do obýváku, velice velice potichu aby to nebylo slyšet, kdybych je neviděla nevěřila bych, že to jde. Pak společně tu nádheru nastěhovali bleskově dovnitř a okno narafičili zpět. Pustila jsem oči svému muži a on přešel k autu aby se tedy podíval, co jsme mu to přivezli. Stáhl plentu a... zůstal němě zírat na nahou zadnici Emmetta. Chvilku bylo ticho a pak se lesem roznesl náš hlasitý řehot a dutá rána, jak Edward prohodil chudáka Emmetta korbou auta. Emmet se po něm ublíženě podíval a pak na auto a natáhl jako kdyby chtěl plakat.

„Víš já si ho chtěl nechat a vyzkoušet něco nového, ale takhle se mi odvděčit, to jsem od tebe opravdu, ale opravdu nečekal,“ smutnil Emm. Edward se jenom ušklíbl a otočil se na mě v jeho očích bylo vidět že se na mě pořád zlobí, ale o něco to vyhrávala zvědavost.

„Tak kde máš to překvapení?“ zeptal se mě a já ho popadla za ruku a vlekla do domu. Tvářil se, že teď už ničemu nerozumí. Vylezla jsem mu zase na záda a zakryla mu oči a Jasper ho vedl do obýváku. Tam ho uprostřed pustil a já mu odkryla oči. Zalapal po dechu jako před chvilkou Esme, jak se mu před očima objevilo to piáno, na kterém bylo vidět že je hodně historické.

„Páni.“ Na víc se nezmohl. Šel k němu a jemně hladil jeho konturu a nakonec otevřel klaviaturu a zlehýnka na ní poťukal pokojem se začaly rozléhat tóny. Pomalu zkoušel jak je naladěný a spokojeně si dolaďoval, co se mu nezdálo. Pak zasedl a spustil mojí ukolébavku. Bylo mi odpuštěno. Esme tiše obdivovala klavír, chodila okolo a jemně si povzdechla, tázavě jsem se na ní podívala.

„Kde jsi ho získala? Tyhle úžasné nástroje jsou jenom dva a z toho jeden je v Louvre v Paříži a druhý byl, co já vím v soukromé sbírce,“ začala jsem patou dělat důlek do podlahy a v tom Carlislovi zapípal mobil, což mohlo znamenat jediné, bude první kdo se dozví o našem tunelu na kontě. Chvilku na ten telefon němě koukal a pak ho podal Esme ta vytřeštila oči a pak se po mě podívala.

„Páni tolik jsem mu teda nenabídla.“ Pokrčila jsem rameny a uvědomila si, že hudba přestala hrát jedním falešným tónem, což u Edwarda nebylo zvykem. Vykuleně koukal na mě a Emmetta. No co, já ten klavír pro něj fakt chtěla vůbec mě nenapadlo, co to je za speciální kousek. Ale speciální pro výjimečného manžela není nic. Není nic co by pro něj bylo moc dobré. Všiml si mého zamilovaného pohledu, usmál se a už mě táhl k nám do ložnice. Tam se ke mně přitulil a něžně mi zapředl do ucha:

„Miluji tě a hrozně moc se omlouvám za svoje chování, víc než jasně mi dáváš najevo co ke mně cítíš.“ No dokázali byste se na něj zlobit? Na oplátku jsem ho políbila tak, že by to mělo být nelegální, jeho reakce byla okamžitá, prudce mě narazil na stěnu a vášnivě líbal, ještě že už nemusím dýchat.

„Mimochodem, víš, že ani Alici se nepodařilo zlikvidovat třetinu účtu?“ Povzdechla jsem si, no jasně já musím mít zase něco extra.

„Ale Esme je ti neskonale vděčná, dlouho po něm toužila, mít ho ve sbírce, jenom si tak říkám, jestli mě na něm někdy nechá hrát,“ uvažoval tiše Edward. Ze zdola už bylo slyšet šustění štětečku, to jak Esme obíhala klavír a opatrně ho čistila. Náhle vzduch prořízl zvuk zvonku, počkat, my máme zvonek? Edward ztuhnul a zatnul zuby.

„Ten má teda nervy přijít za tebou až domů.“ Chvilku jsem na něj hleděla zcela nechápavě a pak když Alice dole zdravila a poněkud neochotně pouštěla dovnitř hosta, jsem zahlídla šmouhu mizející v lese. Jasper nebyl dlouho na lovu a to znamenalo, že příchozí je člověk. Damian.

„Je Bella doma? Zapoměla si v restauraci mikinu, chtěl jsem jí ji vrátit, aby neměla strach, přece jenom Armani je Armani.“ Alice se zakuckala a Edward se od srdce zasmál, koukala jsem na něj a doufala, že mi ten vtip taky prozradí. Zakroutil hlavou tušila jsem, že přesvědčení na vlastní oči asi bude výstižnější a asi u toho potřebuju vidět výraz Alice. Pokrčila jsem rameny seskakujíc Edwardovi z náručí a vycházejíc ze dveří on šel těsně za mnou, otočila jsem se na něj a očima hledala, jestli je bezpečné pouštět ho dolů. Zářivě se usmál...  No nazdar.

Když jsme došli do haly, stáli tam i Esme a Carlisle. Esme ještě pořád v rukavicích se štětečkem v ruce.

„Ahoj, co potřebuješ?“ I když už jsem věděla, nemohla jsem to dát najevo. Na co bych to asi tak svedla, na příliš tenké stropy?

„Přinesl jsem ti mikinu,“ s tím mi s ní zamával před obličejem. Opatrně jsem si jí vzala a chtěla poděkovat, když Edward potichu zavrčel. Emmett po něm hodil pobavený pohled a dál se věnoval zápasu.

„Víš chtěl bych tě požádat, jestli bys se mnou nedělala laboratorní práci do chemie?“ A sakra, tady to máš Bello, nechceš chodit na hodiny s nikým z rodiny, tak si trp. Já na tu hodinu úplně zapomněla a pan profesor říkal, že máme utvořit dvojice a pak něco zpracovat. Opatrně jsem koukla na Edwarda, přímo do jeho očí, a do pr..., černých očí. Rychle jsem vyhledala Emmetta pohledem, který stejně všechno sledoval nenápadně.

„Prosím,“ zaartikulovala jsem němě, tedy pro Damiana, on mě slyšel.

„Edwarde, já úplně zapomněl, pojď mi prosím pomoct, musím si rychle něco opravit na Jeepu,“ s tím ho pošťuchoval směrem ke garáži. Všem se nám ulevilo, když ti dva zmizeli za rohem. Damian na nás koukal a stále čekal na mou odpověď.

„Dobře ráda s tebou budu ve dvojici,“ řekla jsem potichu, ale ne dost, o čemž mě přesvědčil skřípavý zvuk a následná rána. Budu muset Emmettovi koupit nové auto. Alice zavýskla, jak viděla mé rozhodnutí. V očích měla nákupy. Nákupy! Panebože...

„Kdy začneme?“ ptal se natěšeně.

„Zítra.“ Já teď musím uklidnit jednoho vzteklého manžela. Vystrkala jsem usmívajícího Damiana ze dveří a šla do garáže. Co jsem uviděla mi vzalo dech, ach jo, tak to nebyl Emmův jeep, ale moje BMW. Bylo na šrot, blázen, to mi vážně musel pěstí praštit do motoru? Zamračila jsem se, on se na mě omluvně usmál. No to tedy ne, tak snadný to mít nebudeš. To auto bylo teprve půl roku staré, půl, ani o den víc. Sakra, kde mám zapalovač já ho naučím, jak se slušně chovat. Edwardovi poklesla čelist, protože jsem mu stáhla štít, aby věděl jak zuřím, začal přede mnou couvat až narazil do zdi. Zvedl ruce v omluvném gestu.

„Miláčku já nechtěl, opravdu já... já v podstatě jenom máchl rukou na prázdno bez konkrétního cíle, opravdu to nebylo schválně,“ vykrucoval se. Řekla jsem si, že ho trošku potrápím za to jak se chová. Otočila jsem se na podpatku a odkráčela beze slova z garáže.

„Alice?“ zavolala jsem, ale moje milovaná sestřička už seděla v nastartovaném Porsche, které si od té doby co, jí Edward koupil první stále kupovala, vlastně to první měla pořád, jako veterána a památku na předešlé události. Autosalon byl nedaleko, tak nám to ani zas tolik času nezabralo. Vybráno jsem měla během chvilky a každá jsme domů jely ve svém. Změnila jsem značku tentokrát to je temně modré Subaru Impreza, rychlé, spolehlivé a 4x4. Páni bylo rychlejší než BMW. Pořád jsem přemýšlela co mu provedu případně utrhnu... Alice na mě zablikala dálkovými světly, asi měla vizi potvůrka. Dobře nic mu trhat nebudu, zatím. Ještě ho potřebuji.

Doma bylo nezvykle ticho a na pohled nikde nikdo, ale to jak se Alice culila mi napovědělo, že tu někde je, zalezlý. Vyběhla jsem k nám do pokoje a zůstala zírat před sebe, čelist se mi válela někde na zemi, chvilku jsem přemýšlela jak jí vrátit zpět. Pokoj byl potemnělý, všude malé, větší a ještě větší svíčky, všechny byly v ohnivé barvě. Celý pokoj jako by zářil, uprostřed byla nová postel se zlatým přehozem, kdybych mohla plakat tekly by mi slzy jako hrachy. On se zbláznil, zajímalo mě, kde sehnal postel, kterou jsme měli tenkrát. Bylo to tak úchvatné. Pohledem jsem vyhledala jeho oči a jako tolikrát se v nich začala topit. Byl úchvatný, jak tam stál. Šla jsem k němu a pohladila ho po tváři, objal mě, položil si svojí hlavu na mé rameno.

„Odpusť mi prosím, rád bych řekl, že už se to nestane, ale nechci ti lhát, na to tě moc miluji, prostě nesnesu, když se k tobě někdo víc přiblíží.“ Byl tak sladký, zvedla jsem mu hlavu a podívala se mu do očí.

„Miluji tě,“ usmál se.

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Linfe

4)  Linfe (10.10.2010 13:16)

Jo bezkonkurenčně je to nejlepší kapitolka. Díky, že si mě k ní zavedla, protože bych si toho ani nevšimla. Za to vrácení to stálo :-)

ambra

3)  ambra (06.07.2010 11:40)

Akce piáno . Emmett - uáááá!!! A Damian tomu dal! Skvělá kapitola, máš šílený nápady!

sakraprace

2)  sakraprace (27.04.2010 20:48)

nádhera, jsem unešená. :)

1)  Jesska (27.04.2010 20:29)

Krása :)...

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek