Sekce

Galerie

http://www.stmivani.eu/gallery/Submerge_by_Gisellenw.jpg

Zapomeň, že tě líbal,

že se ti do očí díval,

zapomeň, že tě miloval,

že ti svou lásku sliboval,

zapomeň, že tu s tebou byl,

zapomeň, že ti ublížil.

Kapitola III.    Černá mezi bílými

Dlouho jsem se dívala do světla chodby s nadějí, že bych snad zahlédla něčí stín nebo slyšela jeho kroky, ale nic se nedělo. Ne, že bych po tom kdoví jak prahla, ale když jsem už dlouhou dobu nezaslechla žádný zvuk vycházející z domu, začala jsem mít strach, že jsem tu sama. Byl to zvláštní nepopsatelný pocit. Chvílemi mi to připadalo skvělé a senzační, jelikož by to znamenalo, že tu nejsou ti dva nepříjemní lidé, ale v druhé chvíli jsem měla nezměrný strach a obavy. Všechno se ve mně mísilo a já byla sama sebou ještě víc zmatená. I když zmatená je asi trochu divný popis mojí situace, byla jsem totiž víc než jen zmatená. Byla jsem ztracená, na dně a hlavně jsem si připadala naprosto nepodstatná. Měla jsem pocit, že kdybych tam tenkrát na té silnici zemřela, bylo by to lepší, ale copak jsem to mohla nějak ovlivnit?

Zatřepala jsem hlavou a pomalu se vyškrábala na nohy. Popravdě, netušila jsem, co chci dělat, ale něco mě nutilo nebo spíš táhlo ven z pokoje. Bylo to, jako bych byla nějaký kov a někde tam venku byl magnet a mě to k němu táhlo. To byla další zvláštní věc, kterou jsem si nedokázala vysvětlit, ale i tak jsem šla. Neřešila jsem, zda to je dobrý nápad nebo ne a ani jsem neřešila to, jestli to nebude někomu vadit. Mám sice svoje práva, ale na druhou stranu jsem u někoho doma a vůbec nic nevím o tom, co můžu a co ne.

„Nádech výdech,“ zamumlala jsem na prahu dveří, a pak jsem udělala malý krůček na chodbu. Docela mě překvapilo, jak nádherně to tu bylo zařízené. Z pokoje jsem sice už kus chodby viděla a měla jsem tak alespoň nějakou představu, ale má představa zřejmě nebyla dostačující, neboť jsem chvíli jen stála s otevřenou pusou na místě a prohlížela si celou chodbu. Vypadalo to neuvěřitelně luxusně, jako bych byla v nějakém paláci.

Nakonec jsem se přeci jenom odhodlala k dalšímu pohybu a opatrnými kroky jsem procházela chodbou. Ač jsem chtěla či ne, tak jsem se neustále otáčela, jelikož ve mně stále přebýval ten divný pocit. I když možná, že se mi to jen zdálo, protože jsem byla v cizím domě. Možná, že se mi tohle všechno jen zdá. Třeba je tohle jen špatný sen a já jsem někde doma u svých rodičů, ve svém pokoji a ve své posteli.

Během chvíle jsem se dostala do malé kruhovité místnosti, jejíž stěny byly pokryty několika obrazy mužů a žen. Všichni působili velmi vážně a rozhodně měli velké charisma, a pak taky jejich oči. Ano, ty oči, ty oči byly nakreslené tak, že působily jako by byli lidé na obrazech živí a dívali se jen a jen na mě. Točila jsme se dokola a všímala si těch jejich očí, až mi nakonec jedna noha klesla níž, než měla a padala k zemi. Nezmohla jsem se na nic víc, než jen na to, abych dala ruce před sebe a zabránila tak velmi bolestivému pádu na schody.

„Sakra! Au,“ zaklela jsem a posadila se na točivých vyřezávaných schodech. Rukou jsem si třela koleno, které mě bolelo, a rozhlížela jsem se na místnost pod sebou. Byla to knihovna s opravdu velkým množstvím regálů. Zvedla jsem se a scházela schody dolů, přičemž jsem si stále prohlížela regály, které byly doslova napěchované různými knihami. Byla jsem jimi naprosto unešená a znovu jsem si to nedokázala nijak vysvětlit. Možná to mělo nějakou souvislost s mým životem, který si nepamatuju. Třeba jsem byla maniakální šílenec, co četl knihy, nebo jsem byla posedlá historií. Ani jednu z těch věcí bych si podle svého vzhledu nepřipisovala, ale jak se říká: nesuď knihu podle obalu. Jak trefné, když se zrovna nacházím mezi samými knihami. Potichu jsem došlápla na dřevěné parkety, které byly vyrobené nejspíše z dubu a musely být hodně drahé, protože se jednalo o velké kusy dřeva a ne takové ty malé parketky, které mají lidé v běžných domech. Pohledem jsem přelétla tituly knih, které mi byly nejblíže, a po chvíli jsem už nekontrolovatelně pobíhala od regálu k regálu a prohlížela si každou knihu, která byla něčím zajímavá. Chtěla jsem si knihy jen prohlédnout, ale když jsem objevila knihy jako Legenda mezi legendami nebo Pýcha a přísudek, tak jsem si je prostě vzala do ruky s tím, že je musím přečíst. Přišlo mi to dost… nevhodné, ale něco uvnitř mě mi říkalo, že dělám dobře a já sama se snažila věřit tomu, že by to mohl být klíč k tomu, kým jsem byla, a tak jsem se nezdráhala je brát.

„A jsi si tím jistý,“ zaslechla jsem ženský hlas a okamžitě se zastavila v pohybu. „Vím, že je to pro tebe důležité, ale je to jisté riziko.“

Naklonila jsem hlavu k místu, odkud se hlas ozýval. Zničehonic jsem byla neuvěřitelně moc zvědavá, o kom a o čem mluvili. Odložila jsem knihy do regálu a po špičkách jsem šla za hlasem té ženy, až jsem došla k velkým křídlovým dveřím, které byly lehce pootevřené.

„Mercedes,“ povzdechl si John. Jeho hlas jsem poznala, jen co zazněla první slabika jména té ženy, a přece jsem nechtěla věřit, že se tu vykecává s ženou, která se jmenuje stejně jako ty prastarý auta místo toho, aby podle svého slibu šel ke mně. Zatřepala jsem hlavou, abych takové myšlenky vyhnala z hlavy. Nebylo mi příjemné, že takhle smýšlím. Neměla jsem na to právo, a i kdybych měla, tak tohle, tohle je prostě absurdní. Já žárlím na člověka, kterého skoro neznám. To je… dost divný. Tohle přece nemůžu být já?

„Už je zase špehuješ, Sam?“ ozvalo se za mnou.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

2)  Sofie (22.03.2011 14:02)

Nebraska

1)  Nebraska (20.03.2011 18:21)

Máš tam pár chyb, jednu hned v názvu kapitoly, tak si je prosím oprav.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse Jacob 2