Sekce

Galerie

/gallery/avatar%20k%20povidce.jpg

To, co lidé nazývají osudem, jsou většinou jen jejich vlastní hloupé činy.

3. Kapitola… Svítání

Jed upíra byl sladký a jeho chuti se nevyrovnalo nic, co jsem kdy okusila. V puse mi vybuchla smršť, a jak mi tekutina klouzala do krku, zanechávala za sebou žhavou hořkosladkou cestičku. Zatočila se mi hlava a úplně mě ochromila touha napít se ještě, a ještě jednou, vypít to všechno.

Všechno to skončilo moc brzy. Odtrhli mě od mé kořisti během pár vteřin. Touha zmizela a nahradila ji zlost. Viděla jsem rudě a nepřemýšlela.

°°°

„Byla to chyba. Tohle všechno byla chyba,“ mumlala jsem si pro sebe. Seděla jsem uprostřed louky před domem a snažila se nepřemýšlet. Rukama jsem si objímala hrudník a nepřítomně se houpala dopředu a dozadu.

„Bude v pořádku,“ řekla lhostejně černovlasá dívka vedle mě a mávla rukou směrem k domu.

Alice se mě snažila uklidnit už nějakou tu minutu. Vyprávěla mi o její rodině. O schopnostech, které měli. O škole, kam chodili. Byla vážně ukecaná. Nechápala jsem ji.

Vůbec jí nevadilo, že jsem před chvilkou napadla jejího bratra. A nevadilo jí ani to, že bych se každou chvíli mohla pokusit napadnout i ji. Snažila jsem se ji ignorovat. Tohle mohlo dopadnout vážně špatně.

Možná bych se mohla trochu napít…

Ne! Na to nemysli! Nestačilo ti to předtím? Odpověď jsem znala… Ne, rozhodně mi to nestačilo.

Bezmocně jsem zasténala a zabořila prsty do hlíny. Pak jsem ucítila chladné prsty na mých zádech. Ztuhla jsem. Tohle bylo moc špatné. Alice vedle mě pochopila svou chybu a okamžitě ruku odtáhla.

„Promiň,“ zamumlala nervózně. „Asi ti to moc neusnadňuji, co?“ Nesoustředila jsem se na to, co říká. Zírala jsem do hlubokého lesa a snažila se uklidnit.

„Nechceš jít dovnitř? Za chvílí bude pršet.“ Váhavě jsem se zvedla. Rozhodně jsem teď nechtěla ještě zmoknout.  To bylo to poslední, po čem jsem toužila.

Alice mě doprovodila až do pokoje, který pro mě připravili. Byl prostorný s prosklenou stěnou, takže jsem měla nádherný výhled na okolní les. Velká postel s nebesy dominovala celému pokoji.

Okamžitě jsem využila vlastní koupelny. Sprcha mě na pár malých okamžiků dokázala uklidnit. Nechala jsem teplou vodu stékat po mém těle dlouhou dobu a přemýšlela. Jaké to teď asi bude? Otec odešel hned po tom, co jsem se dokázala uklidnit a já si od té doby nedokážu představit, jak to bez něj teď bude vypadat. Vždyť takhle to nikdy nebylo. Vždycky jsme byli spolu a díky tomu se mezi námi vytvořilo neviditelné, ale přesto pevné pouto. Tohle odloučení nemohlo, dopadnou dobře…

Nakonec jsem se odhodlala, zastavila svoje neposedné myšlenky a vylezla jsem. Zabalila jsem se do velké osušky a vysušila vlasy. Nakonec jsem si chtěla obléct svoje věci, ale nikde nebyli. Na místě, kde jsem si svoje oblečení odložila, teď byla úhledně poskládaná hromádka. Nedůvěřivě jsem si věci prohlídla. Ulevilo se mi, když jsem zjistila, že je to pohodlná tepláková souprava.

Z koupelny jsem se přesunula na pohodlnou postel. Potěšilo mě, když jsem zjistila, že je tam i televize. Pomyšlení na to, že příštích pár hodin strávím jen povalováním u ní, mi připadalo fantastické. Rozhodně jsem neměla v plánu jít za ostatními. Toužila jsem strávit nějaký ten čas o samotě. Přišlo mi hloupé zamykat se před upíry, pro které by nebyl problém dveře jednoduše rozdrtit a nebo přijít oknem, ale přesto jsem vstala a otočila klíčem v zámku u dveří.

I zbytek pokoje byl luxusní a velice moderní. Byly tam lesklé černé stolky a sedací nábytek z bílé kůže. Skoro jsem se až bála si sednout. Taky tu byly různé květiny a další zbytečností, jako například svíčky nebo vonné tyčinky – které mimochodem dost páchly, i přestože nebyli zapálené. Dělalo se mi z nich špatně a tak jsem je jednoduše přemístila do šatny. Stejně tam moc času trávit nebudu.

°°°

Zamčená v pokoji jsem bez jídla a krve vydržela tři dny. Věděla jsem, že bych neměla svou žízeň pokoušet, obzvlášť když jsem měla tak mizerné sebeovládání. Nebyla jsem na tom moc špatně, ale vůně upírů, kteří se bez přestání pohybovali po domě, začínala být nepříjemná. A můj žaludek si taky začínal nepatrně stěžovat.

Vstala jsem z postele, celá ztuhlá z toho dlouhého ležení a pořádně se protáhla. V zádech mi nepříjemně zakřupalo.

U dveří jsem se na okamžik zastavila. Nejsi srab! Nejsi srab! Opakovala jsem si v duchu. Nakonec jsem odemkla dveře a vyšla z pokoje. Na chodbě nikdo nebyl. Všichni byli zamčení ve svých pokojích a užívali si volného odpoledne, ale nad tím jsem nechtěla přemýšlet. A byla jsem ráda, že to ani neslyším.

Nebylo to tak těžké, jak jsem si myslela. Stačilo jenom nemyslet na to, co budu dělat, až někoho potkám. Nejspíš omdlím, ale to nebylo důležité.

Když jsem došla do obývacího pokoje, měla jsem chuť, to všechno zabalit a se zoufalým křikem utéct, co nejdál. Na kožené sedačce tam seděl Edward, kterého jsem před třemi dny napadla a pokousala. Když jsem na to pomyslela, začali se mi zbíhat sliny. Z posledních sil jsem se snažila znovu nenadechnout a rozumě přemýšlet.

Edward si nejspíš všiml změny klimatu kolem sebe a rychle se otočil. Vzduch se zavlnil. Zavřela jsem oči a tiše zaúpěla. Tohle bylo ještě horší, než jsem čekala. Nutně jsem potřebovala krevní konzervu a to hned.

Proč jsem nezůstala zamčená v tom pokoji? To jsem se minule nepoučila dost? Nejspíš ne, ty trubko, jinak bys tu teď nestála.

A nastal další problém. Můj napůl lidský organismus potřeboval kyslík. Takže mi zbývaly dvě možnosti. Nadechnout se a riskovat, že moje sebeovládání se sesype jako domeček z karet nebo se nenadechnout, omdlít a jednoduše utéct všemu. Chvíli jsem nad tím přemýšlela, když mi moc času nezbývalo.

Zdálo se mi to nebo byla druhá možnost lepší řešení? Asi mi už doopravdy z toho všeho už dočista hráblo, tak proč bych to řešila? Jednoduše tady sebou už po druhé fláknu o zem a všechno se vyřeší.

Všechno fungovalo perfektně, dokud se mnou někdo nezačal silně třást a křičet.

„Panebože, dýchej! Jsi úplně modrá!“

Otevřela jsem oči a bez přemýšlení vtáhla vzduch do plic. Neměla jsem ani čas přemýšlet nad tím, že Edward stojí těsně přede mnou a jeho vůně je intenzivnější než kdy předtím, protože jsem se začala dusit. Jen okrajově jsme vnímala to, že mě někdo vzal do náruče a následně položil na něco měkkého a pohodlného. Kolem mě se vznášely cizí hlasy.

„Edwarde, cos jí to udělal?“

„Já nic. Sama zadržovala dech. Myslel jsem, že se znovu nadechne, tak jsem otevřel všechny okna. Ale ona se začala dusit.“

„To bylo v plánu,“ zašeptala jsem na vysvětlenou, když jsem konečně dokázala zastavit kašel.

„Chtěla ses zabít?“ zapištěl hlas u mého ucha. Okamžitě jsem se vymrštila do sedu a vypustila ze svých úst pár peprných nadávek. Nejenom, že se udusím, ale taky budu hluchá.

„Promiň, promiň, promiň,“ ozval se znovu ten upištěný hlas. Byla to Alice, tím jsem si byla jistá a ani jsem nemusel otevírat oči. Nepřestávala a se omlouvat a její hlas opět nabíral a intenzitě. Bylo to, jako kdyby mi někdo drtil lebku.

„Alice, přestaň! Zase jsi přešla do ultrazvuku,“ snažila jsem se ji uklidnit a přitom si masírovala spánky. Alice se ještě jednou tichounce omluvila a nastalo ticho. Bylo to jako rajská hudba. Uvolnila jsem se natolik, až jsem dokázala znovu otevřít oči.

Klid zmizel a nahradil ho prudký šok. Když jsem spatřila přímo před sebou stát tu hordu svalů, nedokázala jsem zastavit hysterický výkřik. Všechna zvěř kolem domu se dala na útěk.

Emmett se napřímil a založil ruce na prsou. „Já myslím, že je v pohodě,“ řekl a ještě jednou mě zrentgenoval pohledem. Pak si pro sebe kývl a přešel k dokonalé blonďaté upírce, Rosalie. Překvapilo mě, že jsem si všechny ty jména tak snadno zapamatovala.

Následně do místnosti vstoupil Carlisle, celý promoklí a od bláta. Na tváři se mu vykouzlil připitomělý úsměv. „Venku prší a mě ukradli auto,“ řekl pouze a jeho úsměv se ještě víc roztáhl.

Schovala jsem obličej do dlaní a padla zpátky na sedačku. Touhu po upířím jedu nahradila hysterie. Kam jsem se to dostala?

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Jalle

2)  Jalle (15.07.2013 21:44)

1)  vampirečka (30.04.2011 16:31)

mooc hezky to vypadá doufám že se tu oběví co nejdřív další kapča... moc se těším

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek