Sekce

Galerie

/gallery/avatar%20k%20povidce.jpg

Strach lže a ty mu věříš...

2. Kapitola… Komplikace

Běželi jsme lesem a zanechávali za sebou pouze rozmazanou čáru. Snažila jsem se z posledních sil, co mi zbývali, běžet co nejrychleji. Pálení v krku bylo nepříjemné, ale uklidňovala jsem se myšlenkou, že to tak nebude napořád. Nějaký zbloudilý turista by neuškodil… I když bych asi nedokázala napít se přímo z něj.

A pak po pár kilometrech les trochu prořídl. Otec, který sledovat pachovou stopu upíra, najednou zastavil, otočil se čelem ke mně a ukázal na nejbližší strom. Pochopila jsem okamžitě, co se po mě chce. Ještě za běhu jsem se odrazila a zachytila se kmene. Páni, pomyslela jsem si, v tomhle budu za chvíli úplný profesionál. Otec neztrácel čas a pokračoval, teď už pomaleji, v cestě.

Zaostřila jsem zrak. Jen pár metrů ode mě se mezi stromy schovávala velká vila. Srdce se mi rozbušilo rychleji, když jsem si uvědomila, že se můj život možná za pár minut úplně změní.

Vylezla jsem, víš do koruny stromů, aby mě nešlo vidět a přitom se snažila zjistit, co se děje dole jen pár metrů ode mě. V uších jsem ale slyšela pouze silný poryv větru a husté větve mi bránily ve výhledu. Nakonec jsem vzdala svou snahu a přesunula se na blízkou větev.

A jak jsem tam tak seděla, začali se do mé hlavy vtírat výčitky svědomí. Jak tu rodinu můžu takhle ohrozit? Tady, na povrchu zemském je hodně tvorů, kteří mě budou chtít zničit. Budu schopná se sama ochránit před nebezpečím?

Uteklo jen pár minut, když jsem v dálce slyšela volat mé jméno. Na chvíli jsem zaváhala. Měla jsem chuť to radši všechno vzdát a vrátit se zpátky, ale to nešlo. Doma by na mě určitě čekala smrt. Doma… mám já vlastně domov? Už od dětství jsem prakticky na útěku. Nebylo místo, kde bychom s otcem vydrželi víc jak měsíc.

„Isabell!“ ozvalo se, teď už vyděšené voláni. Strach byl taky běžnou součástí mého života.

Dál už jsem neváhala a pomalu sešplhala ze stromu. Dávala jsem si na čas, protože jsem stále nedokázala najít dost odvahy. Nedovolila jsem si myslet na to, co by se stalo, kdyby nesouhlasili. Nerada jsem si to přiznávala, ale tihle upíři byli moje poslední naděje na přežití.

Zastavila jsem se ve stínu posledního stromu a přemýšlela, co dál. Zaposlouchala jsem se do zvuků přírody a snažila se uklidnit své splašené srdce. Nebylo to moc příjemné, když už mi v žilách nezbývala skoro žádná krev. Žíly o sebe třeli jako šmirgl papír.

Udělala jsem jeden váhavý krok a vystoupila jsem tak ze svého úkrytu. Ocitla jsem se na malé louce, pár metrů před domem. Od vchodových dveří na mě zírali známé otcovi oči a ještě jedny medově zlaté. Měla jsem pocit, jako bych je znala, ale odkud? Uvědomila jsem si, že jsem ještě neviděla upíra, živícího se zvířecí krví. Zvířecí krev… Po páteři mi přejela husí kůže a já se otřásla odporem. Alespoň jsem tak na pár krátkých vteřin zapomněla na pálení v hrdle.

Moje další kroky byly jistější. Když na popravu, tak alespoň se vzpřímenou hlavou.

„Bello, představuji ti doktora Carlislea,“ řekl otec, když jsem došla až k nim.

„Rád tě opět vidím Isabell,“ usmál se na mě přívětivě muž stojící přede mnou. Nezmohla jsem se na odpověď. Rozkašlala jsem se, když jsem se snažila promluvit. Bylo to fakt hnusné bublavé chrchlání. Celý svět se semnou na malý okamžik zatočil a udělalo se mi nevolno. V hrdle mi vzplál oheň a z očí samovolně vytryskly slzy. Pak mě pohltila tma a já jsem upadla do bezvědomí. Bolest zmizela a já padala do hlubin černočerné temnoty.

xxx

Probudila jsem se a nad sebou viděla bílý strop. Kolem byla hluboká večerní tma. Venku šelestil vítr a pohrával si s korunami stromů.

„Jak se cítíš?"

Otočila jsem hlavu a spatřila svého otce. Seděl vedle postele, na které jsem ležela. Rozhlédla jsem se po pokoji, než jsem odpověděla.

„Divně. Jsem groggy."

„Vyděsila jsi mě, víš? Na chvíli jsem si myslel, že začala tvoje proměna. Ale pak se tvoje srdce zastavilo a mě v ten okamžik jasné, že si mi něco zatajila. Carlisle měl naštěstí schované krevní konzervy." Na tváři se mu objevil mírný úsměv.

„Myslela jsem, že to mám pod kontrolou," zašeptala jsem.

Jeho usměv najednou zmizel z jeho tváře. Na chvíli se na mě podíval ustaraným pohledem, pak si něco nesrozumitelně zamumlal pod vousy a nakonec vstal z křesla, na kterém seděl a odešel k oknu. Já jsem ho jen nechápavě pozorovala.

„Ostatní čekají dole. Chtějí tě poznat,“ řekl najednou, a když se otočit jeho tvář byla opět usměvavá.

Moje srdce se opět po krátkém odpočinku probudilo k životu. Dech se mi zajíkl.

„Všichni jsou moc milí," uklidňoval mě. „Jsou nadšení, že tu s nimi budeš, obzvlášť

Carlisle," řekl. Pak se jeho tvář opět zachmuřila. Nechápala jsem tyto změny nálady. Něco se muselo stát, jinak jsem si to nedokázala vysvětlit.

„Co se děje? Děsíš mě."

Na okamžik zaváhal. „Byla jsi v bezvědomí několik hodin,“odmlčel se, zřejmě nevěděl jak pokračovat.   A už tady nemůžu dlouho zůstat. Za chvíli začne svítat. Musím se vrátit," řekl a hlas se mu zlomil na slově vrátit.

Cítila jsem, jak se mi po tváři kutálí slzy. Jedna za druhou. A hlavou mi proběhla jen jediná myšlenka. Už ho možná nikdy neuvidím…

Rychle jsem vstala z postele a namířila si to rychlým krokem přímo k němu do náruče. Jeho velké paže mě silně objali a přitiskli blíž k sobě. Tady jsem se cítila v bezpečí. Sem jsem patřila a nechtěla jsem na to nic měnit. Chtěla jsem zůstat s ním.

„Slib mi, že se vrátíš," zavzlykala jsem mu do košile. Ucítila jsem jeho chladné rty ve svých vlasech.

„Slibuju, holčičko. Vrátím se pro tebe," zamumlal. „A ty mi slib, že na sebe budeš dávat pozor."

„Vynasnažím se." Na tváři se mi podařil vykouzlit mírný úsměv, ale slzy se nepřestávali kutálet po mé tváři.

„Budeš mi moc chybět,“ zahuhlala jsem a spustila další vodopád slz. Jeho košile už byla celá smáčená.

„Ale no tak, Bello,“ zasmál se. Zvedla jsem hlavu a zamračila se na něho.

„Jsi přece už velká holka, nebo ne? Přece nebudeš brečet,“ řekl. Najednou zvážněl a upřel na mě sílu svých oči. „Já se vrátím.“

Pak mě vzal kolem ramen, utřel mi slzy a dotlačil ke dveřím pokoje. Nechtělo se mi, to přiznávám, ale kdy by se chtěl dobrovolně seznámit s partičkou upírů? Uznávám, že na mě by si asi moc nepochutnali, ale i tak to bylo docela děsivé.

Na chodbě jsme míjeli několik dveří. Budu ráda když tady nezabloudím. Po schodech jsem šla pomalu už z toho důvodu, že mi bylo stále trochu nevolno a točila se mi hlava. A tak jsem se možná snažila prodloužit těch pár krátkých vteřin, které mi ještě zbývali. Jsem srab, vím, ale nedokázala jsem zastavit svoje myšlenky. V uších mi hučelo a na chvíli jsem měla pocit, že znovu omdlím.

Na posledním schodu se moje srdce divoce rozbušilo. Cítila jsem otcovu pevnou paži okolo mých ramen a snažila se soustředit na to, že se mi nemůže nic stát, když je tady se mnou.

A co potom? Až odejde a já tady budu sama…

Dost! Na tohle nemysli, okřikla jsem samu sebe. Nepomohlo to. Srdce stále běželo svůj maratón a moje fantazie mi vytvářela v hlavě hrůzné obrázky mojí budoucnosti.

Dovolila jsem si jeden krátký pohled z okna. Na krajinu se z podmračeného temného nebe řinuly proudy deště. Přes silné provazce vody nebylo vidět skoro nic. Povzdychla jsem si. Další zklamání. Slunce tady zřejmě neuvidím tak často, jak bych si přála.

Kéž bych se mohla svléknout z kůže jako had. Vyklouznout ze života, který jsem až dosud vedla a vlézt do nějakého docela jiného. Nebyla by to záchrana a vysvobození od bolesti, která mě zevnitř spaluje?

„Isabell?“ ozvalo se někde blízko mě. Nebyl to otcův hlas a to moje srdce přimělo k ještě rychlejšímu běhu. Odvrátila jsem pohled od velkého francouzského okna.

Pak se všechno seběhlo tak rychle. Všechno se změnilo a nabralo jiný směr, když Carlisle udělal nepatrný krok vpřed, čímž rozvířil vzduch v místnosti. Jeho pach na mě okamžitě začal útočit. Volal mě k sobě a já si v tu chvíli nedokázala vzpomenout, proč bych ho neměla poslouchat. Měla jsem zadržet dech a utéct pryč, ale neudělala jsem to. Naopak jsem tu nádhernou vůni vdechovala pořád dokola a nedokázala jsem přestat.

V krku mi opět vyšlehly plameny, jako když zatáhnete za provaz u horkovzdušného balónu. Musela jsem je uhasit. To teď bylo prioritou číslo jedna.

Nedokázala jsem rozumně přemýšlet. Řídila jsem se instinkty a nechala jsem přemýšlet zvíře uvnitř mě. Všechno mi bylo absolutně jedno. To, že stojím proti sedmi upírům, mi vůbec nevadilo. Jistě jsem věděla jenom jedno. Musím se nasytit a zahnat plameny.

A tak jsem se naprosto bezmyšlenkovitě vrhla na sedm upírů, kteří na mě šokovaně hleděli.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

2)  hellokitty (24.04.2011 14:45)

julie

1)  julie (24.04.2011 01:17)

Vrhla se na upíry? Aby se nasytila? Teda, to je tak atypické, že hořím zvědavostí!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still