Sekce

Galerie

/gallery/avatar%20k%20povidce.jpg

Isabell v této povídce není žádnou křehkou dívenkou. Už od dětství je jedinečnou bytostí a má schopnosti, o kterých se člověku může jen zdát. Ale i přesto není šťastná. Celý život se skrývá v podsvětí se svým otcem a utíká před nebezpečnými tvory, kteří si přejí její smrt. Jednoho dne se však rozpoutá válka mezi dobrem a zlem a Isabell je tak nucena utéct na zemský povrch, kde poprvé spatří světlo světa. Její otec se ale musí vrátit zpátky do podsvětí a tak Isabell schová u svého blízkého přítele, Carlislea. Jak to všechno nakonec dopadne? Bude Isabell u upírů v bezpečí nebo nakonec všechno skončí špatně?

Ve stínech osudu… Prolog

„Bolí to," zanaříkala žena a objala své velké břicho. Byla v devátém měsíci těhotenství a to pro ni znamenalo jediné. Za pár dní zemře. Už teď vypadala jako chodící smrt. To dítě z ní doslova vysávalo život.

„Já vím, ale musíš to vydržet. Už nemá dost místa. Jenom se protahuje.“ Muž vzal povzbudivě ženu za ruku a jemně ji stisk. Pomohl ji lehnout si na připravenou postel a i přesto, že se potila ji přikryl několika dekami.

„Patrone, musíš mi slíbit, že dítě bude žít,“ vydechla žena. Milovala to dítě i přes tu všechnu bolest, co jí způsobovalo.

„Ano, bude žít. A ty taky.“ Ten muž si tím byl tak jistý, ale žena už byla smířená se svým koncem.

„Miluji tě a navždy budu. Ani smrt mi v tom nezabrání.“ Žena zavřela oči a zadržovala slzy.

„Taky tě miluji,“ pronesl muž. On plakat nemohl. On nebyl člověk.

V další chvíli žena vykřikla. Ozval se trhavý zvuk a lámání kostí.

„Carlisle!“ zakřičel muž.

„Jsem tady,“ řekl muž, který se najednou objevil vedle postele. „Podej mi nůž. To dítě musí okamžitě ven!“

Muž jménem Carlisle začal bojovat o život dítěte. Věděl, že je tady jen malá šance na záchranu jeho matky. Byl ochoten ji přeměnit na upíra, ale to ona odmítala.

Po několika minutách se ozval pláč. Dítě bylo živé a zdravé, ale matka byla už bohužel mrtvá.

„Isabell,“ vydechl muž a vzal si dítě od Carlislea. Polil ho však smutek, když zjistil, že je jeho žena mrtvá.

„Ona by nechtěla aby jsi byl teď smutný,“ řekl Carlisle.

„Já vím, Carlisle. Jen jsem doufal, že by to mohla přežít,“ povzdechl si muž. Miloval tu ženu i přesto, že byla obyčejný člověk.

 

1. kapitola… Nový život

Běžela jsem hustým lesem a přitom jsem se snažila zabráním větvím, aby mě šlehaly do obličeje. Plíce mě pálili, ale snažila jsem se na to nemyslet. Větší problém pro mě byl vlkodlak, který mi byl v patách.

„Isabell!“ zakřičel na mě někdo vedle mě. Nemohla jsem se otočit, ale poznala jsem, že je to můj otec už podle jeho pachu. Měl mnohem lepší vůni než vlkodlak. Věděla jsem z knížek, že nevoní příjemné, ale kdo měl tušit, že je to až tak intenzivní? I zmoklý pes voněl oproti tomu smraďochovi za mnou jako rozkvetlá louka.

„Kousni ho!“ ozval se znovu hlas mého otce.

„Je moc velký!“ zakřičela jsem zoufale nazpátek. Jak bych asi dosáhla na jeho krční tepnu? Copak otec neviděl ten výškový rozdíl?

Rozhodla jsem se experimentovat. Za to mě sice otec moc nepochválí, ale nic jiného mi nezbývalo. Zabočila jsem prudce na východ, přeskočila spadlý strom, odrazila se od povrchu zemského a zachytila se nejbližšího kmene stromu. Přitom jsem poslouchala rozzuřené vrčení vlkodlaka. Věděla jsem, že stačí malé zaváhaní nebo sebemenší chybička a skončím jako večeře toho smradlavého psiska, ale i přesto jsem mu skočila za krk.

„Isabell, ne!“

Vlkodlak ztuhl. Využila jsem moment překvapení a zakousla se mu do krční tepny. A pak… no fuj! Chutnalo to jako žumpa. Měla jsem, co dělat, abych uklidnila svůj žaludek a nepozvracela se. Bylo to vážně nechutný.

Ale fungovalo to. Jed, který jsem mu vpustila do žil, se rozlétl po jeho těle v rekordním čase. Psisko zavrávoralo, několikrát hlasitě zavilo a po pár dlouhých vteřinách lehlo k zemi. Já měla co dělat, abych včas seskočila. Pod váhou jeho těla by se moje noha proměnila v placku.

Dlouho jsem však na nohách nevydržela. Padla jsem k zemi jako hadrová panenka. Celé moje tělo křičelo o pomoc. A hlavně můj žaludek. Bylo pozdě litovat, že jsem odhodila svůj batoh. Měla jsem v něm ještě dobré dva litry čerstvé krve.

„Nebyl to dobrý nápad. Možná jsme měli počkat ještě pár let.“

„Otče, s tímhle se počítalo,“ vypravila jsem ze sebe a ukázala na mrtvého vlkodlaka. „A nezapomínej, že už nemám moc času“ řekla jsem a pokusila se o úsměv. „Jaká jsem byla?

„Ten závěr byl… zajímavý,“ řekl otec a zamračil se. Ach ne!

„Doufám, že vynecháš tu dlouhou přednášku o tom, že jsem ještě dítě a nejsem dost silná,“ zakňourala jsem a s hlasitým funěním se posadila.

„Uznávám, že už nejsi dítě, ale nejsi ani dost silná,“ řekl a posadil se vedle mě.

„To psisko jsem zabila úplně sama!“ řekla jsem pyšně. „To mi připomíná, že si mi taky mohl pomoct.“

„Chtěl jsem vědět, jak si s ním poradíš. Ale vážně nechápu, proč si nevyužila prvního momentu. Mysleli si, že si člověk,“ zamumlal a nesouhlasně zakroutil hlavou.

„V ten moment jsem měla úplně vygumováno. Jediné, co mě napadlo, bylo utíkat,“ řekla jsem zahanbeně a sklopila hlavu. Pořád jsem si musela v hlavě opakovat, že tohle všechno bylo správné rozhodnutí.

„No, popovídat si můžeme později. Teď se hlavně musíme dostat na území upírů. Hranice je jen pár metrů odsud," řekl a pomohl mi bezpečně se postavit na nohy.

***

Ušli jsme několik dalších kilometrů. Za necelou hodinu les stihl celý zčernat. Všechno bylo tak jiné. Pro mě nové. Já celý život strávila v podsvětí. Tady každý den prozářilo svět slunce. I když na Olympijském poloostrově ve státě Washington nemělo slunce asi moc velkou šanci. Ze zelené barvy, která tady pokrývala i kmeny stromů, se mi dělalo šoufl. A když si ještě k tomu vzpomenu na vlkodlačí krev… Brr.

„Cítíš to?“ zeptal se najednou můj otec, který šel pro jistotu pár metrů přede mnou. Nadechla jsem se. Do nosu mě praštila sladká vůně. Med, vanilka, růže, čokoláda, jahody… nic nebylo přesné. Nedokázala jsem tu vůni identifikovat. Nikdy jsem nic takového necítila. Ani lidská krev se tomu nedokázala rovnat.

„Co je to?“ zeptala jsem se celá omámená tou vůní.

„Pach upíra. Už jsme blízko,“ řekl. Moje obočí vystřelilo vzhůru.

„Myslela jsem, že budou vonět spíš po soli a skalách. Neříkal jsi, že upír je něco jako oživlý kámen?“ zeptala jsem se a přistoupila k němu blíž.

„To ano. Jak bych ti to vysvětlil…“ řekl a zastavil se. „Pro nás je upíří jed něco jako… hm… něco jako pro člověka čokoláda… nebo tak něco.“

„To si mi zatajil,“ obvinila jsem ho.

Otec to však ignoroval. Rozhlížel se kolem sebe a něco si pro sebe mumlal. Byla jsem trpělivá a čekala. Trvalo to jen pár minut a otec na mě znova pohlédl.

„Budu muset nejdřív Carlisleovi všechno vysvětlit před tím, než tě představím. Možná bude nejlepší, když… ne to je moc komplikované…“ řekl, poškrábal se na hlavě a zamračil se. Já dál čekala a nechala ho v klidu přemýšlet.

„Nejlepší bude, když poběžíme po pachové stopě. Poběžím zase před tebou a až ti dám znamení, tak se schováš, ano? Nechtěl bych je moc vyděsit,“ řekl a celou si mě přitom prohlížel. Podívala jsem se na své roztrhané oblečení. Byla jsem celá špinavá od bláta a vlkodlačí krve.

„Kruci, já ten batoh vážně neměla zahazovat.“ Náhradní oblečení by teď vážně neuškodilo.

„Už máš žízeň?“ zeptal se otec starostlivě.

„Zatím se to dá vydržet. Jen mě trochu pálí v krku,“ zalhala jsem. Ve skutečnosti jsem měla, díky velkému vysílení, krk v jednom ohni.

„Tak dobře. Budu ti věřit. Jsi připravená?“

Párkrát jsem se naposledy nadechla a přikývla.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

5)  wolf vampire (22.04.2011 15:57)

páni to vypadá jako velice zajímavá povídka
chtělo by to rychle další kapitolku protože chci vědět víc.... sem závislák
doufám že bude brzo další kapča

4)  Kajlí (19.04.2011 14:24)

TerezC

3)  TerezC (16.04.2011 19:23)

good

2)  Aalex (13.04.2011 06:48)

Vypadá to zajímavě. Originální nápad.

lied

1)  lied (10.04.2011 21:31)

zajimavé

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek