Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/zimn%C3%AD.jpg

Tak... Není to úplně třeskutě vtipné. Ale nezapomeňte:

Finis coronat opus!

 

 

Konec korunuje dílo! :-)

 

Od jara bylo všechno špatně. Chyběl jen krůček, abych mamince přiznala, že role hrdinky vážně není pro mě a že se ráda vrátím k ní a Philovi.

Jaro – naprostý děs, léto – katastrofa. Po pár měsících klidu mě znovu začaly budit noční můry. Zhruba v polovině prázdnin se změnily. Nedokázala bych přesně popsat, proč mě ty zdánlivě klidné obrazy tak děsily, proč jsem se budila s křikem, ubrečená a zoufale smutná. Objímala jsem polštář nebo vlastní ramena.

Moje nová noční můra měla tvář i hlas. Tvář nádherného kluka – skoro muže – rámovaná nedbale upravenými vlasy v neskutečném odstínu, se na mě pokaždé dívala s hlubokým smutkem v očích. Jeho hlas jsem znala díky jedinému slovu – hodiny a hodiny na mě jen zíral, a pak ho nějaká cizí a zlá síla ode mě začala vzdalovat. Když mi už už mizel, natáhl ke mně naposledy ruku a zavolal moje jméno: Bello!

A já se probudila s pocitem děsivé ztráty.

Nakonec jsem sama sobě dala ultimátum – jestli se to do konce září nezlepší, vrátím se do Phoenixu a dobrovolně zavolám svému terapeutovi. Už jsem věděla, že pokud mě smutek ze snů neopouští ani během dne, je to vážné. A já tesknila po někom, kdo neexistoval.

Neexistoval do prvního září. Když se ve dvou nablýskaných drahých autech to ráno přiřítili na školní parkoviště, všichni studenti forkské střední na ně zůstali civět s pootevřenou pusou. Já byla natolik ponořená v čerstvé noční bolesti, že jsem je sotva postřehla.

Ale pak jsem periferně zahlédla povědomý pohyb. A důvěrně známou barvu vlasů.

Srdce mi zrychlilo na trojnásobek obvyklého výkonu. Můj neznámý z letních snů se mi zhmotnil přímo před očima.

Během vteřiny mi došly dvě věci: K terapeutovi už nikdy nemůžu. Pokud bych nahlas vyslovila, že jsem potkala někoho, o kom se mi nejdřív zdálo, nejspíš bych okamžitě skončila v ústavu. Ta druhá věc mě ale trápila mnohem víc – toužím po někom, kdo existuje.

Sny nezmizely. A jít potom do školy a vidět ho… Příliš brzy jsem si musela připustit, že zapadnu do stáda, které nikdy nevezme na vědomí. Všichni Cullenovi byli krásní. On ale i mezi nimi vynikal. Navíc byl neuvěřitelně chytrý, pohotový a nadaný sportovec. Po dvou týdnech získal post kapitána školního týmu, správnou fotbalovou přezdívku E. C. a srdce i tělo školní miss Lauren Malloryové.

Dny se vlekly a já se pokoušela překonat svou závislost na něm. Nemohlo to být nic jiného. Bella Swanová se přeci nezamilovává. A už vůbec ne do někoho, s kým nikdy nepromluvila a kdo se jeví jako povrchní floutek a střídá holky jako ponožky.

Za můj smutek můžou jen ty sny. Tuhle lež jsem dotáhla k dokonalosti. Nemá smysl vracet se do Phoenixu, protože sny tady stejně nedokážu nechat. A možná, že když se ještě těch pár měsíců, které mi zbývají do závěrečných zkoušek, budu dívat na to, co objekt mé touhy vyvádí, zvolím tím nejlepší způsob, jak se z těch bláznivých představ definitivně vyléčit…

Skutečnost byla mnohem prostší.

Když jsem jen pomyslela na to, že už ho nikdy neuvidím, chtělo se mi umřít.

Jediný malý záblesk naděje, že nejsem naprosto ubohá neviditelná šedivá myš, ve mně budila jeho sestra. Alice se mnou chodila na biologii. Moc toho nenamluvila, ale občas jako by vystihla, že potřebuju podržet. Jednou v říjnu, po noci, během níž mě E. C. pohladil po tváři, a já se probudila vteřinu předtím, než mě políbil, jsem se tak klepala, že jsem nedokázala nastavit mikroskop ani přibližně na požadované hodnoty. Zachytila mou ruku a držela ji, dokud jsem k ní nezvedla ubrečené oči.

„Zlá noc?“ zeptala se tiše. V jejím pohledu jsem postřehla skutečný zájem. Opravdový soucit. Ale ona přece neví nic o tom, čím si pravidelně procházím… Každé ráno znovu a znovu ta zdrcující a ochromující ztráta někoho, kdo mi ve skutečnosti nikdy nepatřil a patřit nebude…

Neodpověděla jsem. Nestihla jsem to. Hystericky jsem se rozvzlykala. Pan Banner překvapeně vzhlédl a rychle pokynul Alici, aby mě vyvedla na chodbu.

Další hodinu jsme seděly na lavičkách před tělocvičnou a Alice trpělivě běhala pro další a další papírové utěrky ze zásobníků na záchodcích.

Neskutečná osoba. Celou hodinu nepromluvila. Když jsem se konečně zvedla, znovu mě chytila za ruku. A řekla jedinou větu:

„Bello, slib mi, že odjedeš až po Vánocích.“ Jen to slovo mě zase rozbrečelo. Mě žádná vánoční idyla nečekala.

Nehloubala jsem, jak Alice ví o mém rozhodnutí odjet. V tu chvíli jsem prostě přikývla na znamení souhlasu.

A získala tím další výmluvu pro svoje poblázněné srdce. Musím zůstat ještě pár týdnů, slíbila jsem to Alici.

E. C. se zřejmě rozhodl užít si do Vánoc vlastní adventní kalendář. Na každý den jedno okénko s překvapením. Takže každý den jsem ho zahlédla v objetí s jinou dívkou. Přestával být vybíravý. I moje jediná kamarádka Jessica si nakonec užila svých pět hodin pochybné slávy.

Tři dny před svátky nějakým nedopatřením došla řada na mě. Hned ráno, když jsem otvírala svou skříňku, se nečekaně opřel o tu sousední. Mike Newton s výkřikem odběhl k pítku, aby si proudem vody ochladil prsty, které mu E. C. při tom ležérním pohybu přiskřípl.

„Ahoj, ty jsi Bella, že jo!“ řekl se stejným nadšením, jako by objevil nový světadíl. Jenže tomu nechyběla upřímnost. A kousek bezelstnosti. A dokonce něhy. Ale možná jsem si to namlouvala, protože ve chvíli, kdy můj hlas ze snů vyslovil Bello, jsem se v něm ztratila.

Odkývala jsem mu všechno. Čekal na mě každou přestávku, popadl mě, sotva jsem vyšla z učebny, přitiskl mě ke zdi a líbal mě tak, jak mě ještě nikdy nikdo nelíbal.

Přesně tak, jak líbával ostatní dočasně vyvolené.

Při obědě nejedl; seděl obkročmo na lavici vedle mě a levačkou svíral moje ruce za zády. Nesměla jsem si vzít ani sousto – krmil mě sám, dokonce mi i přidržoval plechovku s colou. Smáli jsme se jako dva blázni.

Další den se konal školní vánoční bazar. Domluvili jsme se, že budeme spolu ve stánku s domácími sušenkami. V uplynulých dnech jsem jich napekla tunu – jeden z pokusů, jak se unavit a dopřát si bezesnou noc. Samozřejmě to nezabralo.

Doufala jsem, že možná dnes bych se mohla normálně vyspat… Byl přeci celý den se mnou a zdálo se, že i plány na zítřek myslel vážně. Ale sen, který mě ovládl vteřinu po usnutí, byl nejhorší z těch, co se mi zatím zdály. Samozřejmě tam byl on. Smutek v jeho očích se však tentokrát změnil v zoufalou beznaděj. Po dlouhých hodinách, kdy na mě jen nešťastně zíral – tentokrát žádný dotek, žádný pokus o polibek -  ho ode mě znovu něco trhalo. Nakonec řekl výjimečně dvě slova:

Sbohem, Bello…

Probudilo mě vlastní zoufalé kňučení. Rychle jsem vyskočila z postele a běžela do sprchy. Jen honem smýt tu beznaděj, ten pocit prázdnoty a marného toužení. E. C. na mě čeká. Vím to. Po včerejšku nemůže dělat, že mě nezná.

Jasně, opustil všechny přede mnou. Jenže on je můj vyvolený ze snů. Vím, že k sobě patříme…

Do tělocvičny, kde se bazar konal, jsem dorazila mezi prvními. Na dřevěný pult malého stánku jsem rozložila barevný papír a na okrasné podnosy začala opatrně skládat své voňavé výtvory. Pak se doprostřed právě vytvořené křehké pyramidy zabořila velká ruka a rozdrtila napadrť několik nejhezčích kousků.

„To je teda kýč, Swanová, nezbláznila ses?“ zachechtal se. Jak málo se teď jeho hlas podobal tomu, který se se mnou nad ránem loučíval…

Po zbytek dne se na mě už ani nepodíval. Obešel postupně všechny štace, které během podzimu zvládl, a symbolicky zakotvil u Lauren.

Dokázala jsem brečet tiše a naivně jsem si myslela, že i nenápadně. Tiché odkašlání a drobná ruka s krabicí kapesníků mě vyvedly z omylu.

„Alice…“ Bez přemýšlení jsem se jí vrhla kolem krku.

„Díky, žes počkala do Vánoc,“ zašeptala mi do ucha.

Po pár minutách, během nichž jsem smáčela Alicin nádherný svetr, se ozvalo další odkašlání. Někde za jejím ramenem. Mimoděk jsem se tam podívala.

A skoro jsem se na něj vrhla, abych mu vyškrábala oči. Ale něco mě zarazilo. Zůstala jsem stát s vytřeštěnýma očima a otevřenou pusou. Alice mi ukazovákem opatrně vrátila bradu na své místo.

„Ahoj,“ usmál se. Trochu jinak než obvykle. Tak nějak pokřiveně.

„Alice mi říkala, že uvažuješ o Dartmouthu. Jsem tam už třetí semestr a teď mám konečně na Vánoce měsíc volno a chci ho strávit ve Forks s rodinou. Tak kdybys chtěla, můžeme se sejít a probrat nějaké věci do přihlášky. Jo a zapomněl jsem se představit.

Edward. Edward Cullen. Asi znáš Edmunda. Mého trochu neukázněného bratra,“ usmál se omluvně.

„Ty budeš Bella,“ řekl ještě.

A já konečně poznala ten správný hlas ze svých snů.

 

povídky od ambry


Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

Twilly

18)  Twilly (22.12.2010 16:51)

Ha... tak teraz sa priznávam, cítim sa ako bloncka , SKOČILA SOM TI NA TO!!!!!!! a zožrala to aj s navyjákom .... jasné, že hodnotím ako SKVELÉ

... si stále plná skvelých námetov... ak môžeš, ostaň aj naďalej TAKÁTO

17)  KalamityJane (22.12.2010 15:48)

tý jo, zajívej originální námět:) Líbilo:)

Ree

16)  Ree (22.12.2010 15:35)


Tak jo, přiznám se, že jsem čekala všechno, ale tohle... tohle mě prostě překvapilo A věř mi, že jsem měla chuť tě nejdřív zaškrtit, že nám naservíruješ tohohle "hnusného" Edwarda a Belle tak ubližuješ. A Alice ještě k tomu chtěla, ať počká do Vánoc Ale jo, je to ta hodná Alice, je to ten úžasný Edward a je to ta klikařka Bella
Tak mě napadá, že místo "ňuf " začnu používat "ambra " Nevadí?

Ajjinka

15)  Ajjinka (22.12.2010 14:38)

No ňuf To byla zase jízda, chvíli jsem chtěla toho pomyslného Edwarda zaškrtit sama! Má kliku, že to nebyl on. Nějakej vocas Edmund se nám jen snažil zkazit představu o dokonalém a úžasném, což byl velmi zákařný tah!
Krásně jsi nám to napsala, Ambro

MisaBells

14)  MisaBells (22.12.2010 14:16)

Díky tobě jsem se málem nedožila Vánoc. Nedokážu si představit, že by Edward byl "tohle". Díky bohu, že jsem se sekla a byl to Edmund. Nádherný, originální, ambrovsky krásné!

Evelyn

13)  Evelyn (22.12.2010 14:01)

Ambro, čtu zase jednou pro změnu tajně v práci ( ). Mám tu svého jediného dospěláka a zatímco on se nahřívá na soluxu, já nenápadně čtu. Musí si myslet, že mi hrabe, jelikož jsem celou dobu potichu jako myška a najednou zahýkám: ,,Edmund!" On asi trošku pospával a lekl se. Narovnal záda a poněkud zmateně povídá: ,,Ne, Petr, Edmund byl můj dědeček." Hýkala jsem znova
Konec neměl chybu

Silvaren

12)  Silvaren (22.12.2010 13:44)

Teda, pořád jsem si myslela, že čtu parodii nebo spíš horor, pak mě napadlo, že je Eda zakletej, ale tohleto? Ještěže tak, ufff. To, jak si Bella přála vlastní neviditelnost a přála se zbavit své "závislosti" bylo naprosto úžasné a taky trochu povědomé. NÁDHERA!!!

Anna43474

11)  Anna43474 (22.12.2010 12:42)

Jůůů Edmund mě tedy vážně nenapadl Ale to E.C. bylo podezřelé...
TKSATVO

Ewik

10)  Ewik (22.12.2010 10:52)

Chudinka malá, úplně jsem ji viděla, jak se plouží po předchozí noci. Nádherně jsi popsala ten smutek, ztrátu i lásku k Edwardovi. A Edmund, to jsi mě dostala. Zlobivěj to kluk. Děkuji za úžasný konec.
Skvělá povídka a svým způsobem i nádherná.

Karolka

9)  Karolka (22.12.2010 10:52)

Ááááááááááááá! Kdybys mě teď viděla! Mám hysterickej záchvat smíchu! Mně se tááák ulevilo!!! Čula jsem v tom nějakou šméčku, ale stejně jsem měla žaludek úplně sraženej.
Několik úžasných míst: "a druhá věc mě ale trápila mnohem víc – toužím po někom, kdo existuje."
Pak taky Edmundův adventní kalendář...
A Mikeovy skřípnuté prsty.
A souhlasím s gucci - ty pubertální (ale zároveň Bellovsky vážné) pocity jsi vystihla skvěle.

Ivanka

8)  Ivanka (22.12.2010 10:29)

To bylo super. Ze začátku mi bylo smutno. Takhle zlý Edward! A ono z toho nakonec vyleze, že je to nějaký Edmund! :D Hezký a originální nápad.

gucci

7)  gucci (22.12.2010 10:24)

...takže moje čtvrtá a od Tebe třetí jednorázovka...neprohloupila jsem ....Edmund otřesné jméno a on sám ...nemám slov....jen je škoda, že ho Bella o trošku víc neprokoukla a sedla mu na lep....ale Edík to je jiná liga...Alice je tajnůstkářka až hrůza...no ale stejně, ono vlastně všechno je tak, jak mělo být...mám teď delší vedení...on se s ní v tom snu loučil, protože konečně už s ní bude, ikdyž Bells nebude snít..cvak...hihi.... Bylo to krásný....někdy fakt přemýšlím, že v tobě žije schovaná "17"-letá holka, jak přirozeně popisuješ její pocity.... S K V Ě L É!!!

6)  Tru (22.12.2010 10:23)

To je krásné, jsem rozteklá pod stolem:) Nečekala jsem že bys z pana dokonalého mohla udělat idiota a ono taky ne. Edmund? Je pako! A Edward?

Janeba

5)  Janeba (22.12.2010 10:21)

Tys mě dostala! Tak Edmund, no to je teda pořádný číslo!:) Zlatá Alice! Až na ten infarktový začátek a prostředek a skoro konec, těch posledních 6 vět stálo za to!!! Ambřičko - skvělé!!! Děkuji!

Nebraska

4)  Nebraska (22.12.2010 09:14)

Fakt jsem čekala, kdy mu někdo jednu flákne nějakou mostní konstrukcí, nebo něčím podobně důrazným - ale Edmund mě teda dostal
Nádherně sis se mnou hrála - litovala jsem Bellu a nechápala, proč by měla čekat do Vánoc, když je Eda takovej kretén. Ano, přiznávám, myslela jsem si, že Alice je asi nějak porouchaná
A pak stačila jedna věta: Ale něco mě zarazilo. (Tady jsem čekala, že se objeví Emmett s tou mostní konstrukcí a vesele řekne: "Tak se mu konečně rozsvítilo!" )
A on Eda!
(Mimochodem, Edmund, pokud by si to nepokazil tím, že si vybral zrovna Lauren, by byl vlastně takovej ideální Eda pro nás starší, že? ;) B) :D No nic, už mlčím a tleskám )

plyshovymedvidek

3)  plyshovymedvidek (22.12.2010 08:33)

to teda, tohle uf chudinka holka
ale krása

Hanetka

2)  Hanetka (22.12.2010 08:06)

Ty vrahu!!! TAkový hajzlík, a já si celou dobu myslela, že jsi z Edwarda udělala tohleto... Ještěže věřím perexům.
Úžasný závěr.

Amisha

1)  Amisha (22.12.2010 07:26)

Tedy Ambruš, nikdy jsem neměla tolikrát chuť přestat číst. Hlavně po ránu, ale já ty tvoje písmenka tak miluju a ten konec za to stál. Úžasné

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek