Sekce

Galerie

/gallery/vmodlitba.jpg

Čtvrtý advent a Štědrý den

„Carlisle, přeci musí existovat nějaká možnost, jak jí pomoci.“

„Je mi líto, ale tady pomůže jen čas. Byl to příliš silný otřes pro její nervy,“ pronesl doktor Cullen zachmuřeně a namočil obklad do studené vody, aby jej mohl přiložit pacientce na čelo. Dříve než tak stihl učinit, vzal mu vlhkou látku z ruky monsieur Masen a sám ji položil Isabelle na čelo.

Dívka ležela v horečkách již mnoho hodin a blouznila. Neměla ani zdání, že ji monsieur Masen zachytil, když v mdlobách padala k zemi, donesl ji ke svému strýci, který ji následně odnesl do domu rodičů.

Madame Swanová starostlivě pečovala o svoji dceru celý den i noc a ani druhého dne nešla ulehnout. Doktor Cullen ji musel sám vykázat z ložnice nemocné se slibem, že se o mademoiselle Isabellu postará, jak nejlépe bude umět. Sotva se za starostlivou matkou zavřely dveře, již další ošetřovatel ťukal na okno a domáhal se do pokoje.

„Nikdy si to neodpustím. Neměl jsem jí o tom místě vůbec vyprávět.“

„Edwarde, není třeba, aby ses takto mučil. Tobě ani jí to nikterak nepomůže.“

Další čerstvý obklad putoval na čelo nemocné. Tentokrát se však monsieur Masen neubránil a zlehka ji pohladil po tváři.

„Prosím,“ ozvalo se téměř neslyšné zašeptání. „Prosím, ne.“ Rychle se odtáhl. „Prosím, neopouštějte mě.“ Šepot přešel v naříkání a výkřik. „Edwarde, nesmíte. Ne! Pozor!“ Dívka sebou trhala, celá rozpálená.

Doktor se synovcem ji chytili za paže a zlehka přitlačili na lůžko, aby si neublížila. Ale sotva se jí dotkli, uklidnila se.

„Monsieur,“ vzdychla.

 

***

 

Hodiny odbily půlnoc a horečka se stále neměla k ústupu.

Monsieur Masen zastal svého strýce ve všech jeho doktorských povinnostech. Doufal, že alespoň tím odčiní svou vinu, kterou pociťoval za horečnatý stav Isabelly.

Další hodiny míjely a přitom se zdálo, že se čas v místnosti zastavil.

Došlo na opětovné vyměnění obkladu, ale bylo třeba dojít pro čerstvou vodu. Doktor tedy opustil ložnici nemocné. Aby monsieur Masen alespoň nějakým způsobem snížil dívčinu horkost, přiložil jí na čelo a tvář své ledové ruce. Kolikrát si přál, aby měl právo se jí takhle dotýkat. Nyní by se však nejraději všeho vzdal jen proto, aby znovu otevřela oči.

„Začínám se obávat, aby se madame Swanová nakonec také neroznemohla,“ řekl doktor Cullen, když se vrátil s miskou studené vody a položil ji na noční stolek.

„Carlisle, možná mě už šálí smysly, ale zdá se, že horečka ustupuje,“ pronesl rozechvělým hlasem monsieur Masen, aniž by ustoupil od jejího lůžka.

Doktor se zkušeně dotkl ruky nemocné a zkontroloval krom teploty i srdeční tep. Sice šlo jen o nepotřebné naučené gesto, přesto až po jeho dokončení pronesl: „Vskutku. Zdá se, že horkost je konečně na ústupu.“

„Chvála bohu,“ vydechl monsieur Masen a dal ruce z Isabellina čela. Dívka se v té chvíli zachvěla a vztáhla ruku, jako by ho chtěla zadržet. Podvolil se jejímu přání a vzal její ruku do své.

Bylo to snad poprvé, kdy byl vděčný, že se celé hodiny nemusí pohnout.

 

***

 

Za okny sněžilo a přes vánici nebylo nikterak znát, že slunce vychází. Přesto oba muži hlídající spící Isabellu věděli, že začal další den.

„Monsieur Swan se vzbudil. Půjdu ho informovat o zlepšení stavu jeho dcery,“ řekl doktor Cullen a lehce poplácal svého synovce po rameni. Ten ani nezvedl oči, jen pokýval hlavou a stále sledoval, jestli je dech mademoiselle Isabelly pravidelný.

Hluboké nádechy počaly být pojednou mělčí.

Její ošetřovatel začal panikařit, co když přestane dýchat úplně a její život skončí dříve, než se jí vyplní její přání? To se přeci nesmí stát!

„Monsieur Masen?“ zašeptala udiveně.

„Ach, mademoiselle, vy jste vzhůru,“ úleva, s jakou to pronášel, byla téměř hmatatelná. „A já už pomyslel na to nejhorší.“

„Jste v pořádku?“ ptala se zesláble.

„Vy se ptáte mne?“ nechápavě zavrtěl hlavou.

„Tolik jsem se o vás bála. Poslední, co si pamatuji, byla vaše tvář zamazaná krví,“ mluvila tak tiše a pomalu. Každé slůvko ji zmáhalo.

Pochopil, na jakou událost vzpomíná, a se zachmuřenou tváří pustil její ruku.

„Prosím, ne,“ snažila se zvednout, aby ho mohla zadržet. „Neodcházejte. Slíbil jste mi...“

„Uklidněte se,“ skočil jí do řeči. „Musíte odpočívat, abyste opět nabrala sil.“ Pomohl jí zase ulehnout.

Dívka k němu vztáhla ruku a on ji s úsměvem zase uchopil.

Spokojeně zavřela oči a po chvilce začala hluboce oddechovat. Už si myslel, že zase spí, když promluvila: „Co je za den?“

„Právě začala čtvrtá neděle adventní.“

„Již neděle?!“ otevřela oči a ztrápeně na něj pohlédla. „Zbývají mi jen dva dny, než mi zmizíte,“ pronesla plačtivě.

„Na to nemyslete. Raději se těšte na šťastné manželství, které vás jistě brzy čeká.“ Sotva domluvil, pustil její ruku. Toužila něco namítnout a zase se ho dotknout, ale vtom se rozletěly dveře pokoje.

„Holčičko moje, jak je ti?“ madame Swanová se nahrnula ke své dceři.

„Dobře, mamá. Jen jsem unavená,“ pokusila se Isabella usmát.

„Monsieur Masene, co vy tu děláte?“

„Nad ránem jsem se přišel strýce optat, zda nepotřebuje pomoci. Ale vidím, že mě již není třeba,“ zvedl se a chystal k odchodu.

S vytřeštěným zrakem, semknutými rty a hlavou, kterou se pokoušela naznačit, že to dělat nemá, se ho pokusila Isabella zadržet.

„Jistě se brzy uvidíme,“ usmál se na ni.

„Kdy?“ vyhrkla.

„Budete-li se odpoledne cítit na návštěvu, rád za vámi přijdu. Pochopitelně, když vaše matka dovolí.“

 

***

 

„Nejspíš ještě spí, ale určitě by ji potěšilo, když byste byl první, koho uvidí,“ šeptala madame Swanová, když v odpoledních hodinách vpouštěla monsieur Masena do pokoje své dcery.

„Když vám to tedy nebude vadit, počkám u ní,“ usmál se a hbitě zaujal své místo na židli vedle Isabellina lůžka.

„Půjdu připravit čaj,“ omluvila se paní domu a odešla.

Prohlížel si ji, jak poklidně spí, a nemohl se vynadívat. Měla bílou pleť, téměř jako porcelánová panenka, rudé rty, a oči jí zdobily husté řasy. Jak se jen tolik krásy může vtisknout do jediné tváře?

Neudržel se a jako v noci ji zlehka pohladil po tváři a ta se hned vybarvila.

„Monsieur, už jste tady?“ zašeptala a otevřela oči.

„Slíbil jsem vám, že přijdu.“

„Ano, ale tolik jsem se bála, že si to rozmyslíte.“

„Nikdy jsem neporušil slib, který jsem vám dal,“ řekl vážně.

„Já vím,“ vzdychla. „Jenže nyní je mi už jasné, proč se mnou nemůžete zůstat a já se bojím, že ten krátký čas, který mi ve vaší společnosti zbývá, mi uteče mezi prsty.“

„Mademoiselle,“ řekl tak něžně, až se jí srdce rozbušilo, „Proč si myslíte, že s vámi nemohu zůstat?“ Stále si nebyl jistý, co si pamatuje z jejich setkání na louce.

„Vy nejste člověk, možná anděl či kouzelný duch, který mi přišel ukázat, jak má vypadat dokonalost. Byla jsem příliš troufalá, když jsem si přála být vám navždy nablízku,“ pronášela se sklopeným zrakem. „A vy jste to musel celou dobu vědět.“ Vzpomínky měla zmatené, ale jedním obrazem si byla zcela jista. Ten den na louce viděla toho dokonalého muže, jak září ve slunečním světle.

„Věděl.“ Raději ji ponechal jejímu omylu. Bylo to lepší, než jí objasnit skutečnou děsivou podstatu jeho existence. „Ale nemusíte se bát, již brzy se váš sen naplní.“

„Myslíte to zmiňované manželství?“ ptala se zarmouceně.

„Těšíte se přeci na rodinu a potomky,“ podivil se její skleslosti.

„Ano, ale já majora Whitlocka nemiluji,“ zašeptala stydlivě.

„Ale ani protivný vám není, láska tedy ještě může přijít. Víte kolik šťastných svazků vzniklo z domluvených sňatků?“

„Netuším,“ přiznala.

„Možná šlo dokonce i o dvojice šťastnější než ty, které se spojily z lásky.“

„Domníváte se, že i Romea s Julií by nemusel čekat šťastný dlouhý život?“ zeptala se zamyšleně.

„Přelétavý Romeo by jistě dlouho s jednou ženou nevydržel.“ Když si všiml jejího nechápavého pohledu, doplnil: „Cožpak jste zapomněla, že než Julii pozná, vzdychá po Rosalii?“

„Student měl tedy pravdu,“ poznamenala sklesle.

„Jaký student?“ Přehlédl snad nějakého dalšího nápadníka?

„Podal byste mi, prosím, knihu ze stolu,“ ukázala směrem k psacímu stolu.

„Oscar Wilde,“ přečetl s podivem a podal ji nemocné

„Neznáte ji a přece jako byste ji psal vy.“ Otevřela knihu, ale zase ji zavřela. „Nemohu číst, oči se mi klíží.“

„Ukažte, pomohu vám. Jakou pasáž mám najít?“ nabídl se.

„Jak vidíte, je to krátký příběh. Nevadilo by vám začít od začátku?“

Jako odpověď zazněla Wildova slova: „´Říkala, že by si se mnou zatančila, kdybych jí přinesl červené růže,´ naříkal mladý student, ´jenže já nemám ani jedinou červenou růži v celé své zahradě.´

 

***

 

Zlobila se na sebe, že podlehla únavě. Nejen, že nevěděla, kdy ji monsieur včera opustil, ale navíc si ani nevychutnala jeho přednes. Usnula, sotva začal číst.

„Maminko, a neříkal, kdy přijde?“

„Neříkal, dítě. Ale zato doktor Cullen slíbil, že zítra přijdou oba na večeři,“ potěšila ji matka. „Škoda, že nemůžeš ven, ještě si neviděla výzdobu města za slunečného dne.“

Slunce, svitlo jí najednou, proto nemůže monsieur Masen přijít. Prozradil by tak, kým doopravdy je.

„Není těch slunečných dnů letos nějak mnoho?“ postěžovala si.

„Holčičko, od kdy ti slunce vadí?“ podivila se matka.

„Mamá, přinesla byste mi vyšívání?“

„Měla bys ještě odpočívat.“

„Ale již zítra je Štědrý den!“

 

***

 

Vzbudila se uprostřed noci. Kromě silného větru na okno dorážely i sněhové vločky. Po tomto zjištění zase zavřela oči a otočila se na druhý bok.

Přála si, aby mohla zastavit čas alespoň při jedné jeho návštěvě. Vždyť se ho chtěla zeptat na tolik věcí a dosud neměla možnost. Jenže netušila, kdy ho zase uvidí.

Otevřela oči, aby se mohla alespoň dívat na místo, kde ho viděla naposledy. Židle vedle jejího lůžka ještě stála, ale nebyla prázdná, jak očekávala.

Zamrkala, nevěděla, jestli se jí to nezdá.

„Vzbudil jsem vás?“ ozval se jeho hlas.

„Ne,“ zmohla se jen na krátkou odpověď.

„Křivdíte mi, mademoiselle. Nikdy bych nemohl dopustit, aby kdokoli kvůli mně prolil krev. Navíc kvůli květu, který hned uvadne.“

„Vzpomínáte na slavíka?“ pochopila, o čem je řeč. „Ale ten se nikoho neptal, zda může svůj život dát, aby růže rozkvetla.“

„Přesto bych mu to nedovolil.“

„Omlouvám se, že jsem usnula. Chtěla jsem vás slyšet číst ten příběh až do konce.“

„Podle často otáčených stran v knize soudím, že to musíte znát již nazpaměť,“ usmál se.

„Ano, ale nikdy jsem nebyla schopna porozumět studentovu zapálení pro metafyziku jako nyní,“ pronesla zamyšleně. „Nemusím se sice zabývat tak vážným oborem, přesto...“ Vzdychla. „Je tolik snadné zamilovat se do anděla a toužit být s ním. Již jsem pochopila, že je to bláhovost a přijímám vaši volbu. Stanu se ženou majora Whitlocka, jen se obávám, zda mu dokáži být dobrou manželkou. Nevím, jestli ho budu někdy schopna milovat, ale pokud on je do mě zamilován, nebudu mu dlužna?“

„To vás trápí?“ zeptal se hořce. „Major k vám cítí jisté sympatie, ale láska, o které vy hovoříte, to dosud není. Je to však čestný a zodpovědný muž, který vždy drží dané slovo. Pokud se vám rozhodl dvořit a požádat vás o ruku, bude vám vždy věrným a dobrým manželem.“

„Tak je to tedy?“ zašeptala zklamaně a zahleděla se kamsi před sebe, jako by mohla zahlédnout budoucnost, která ji čeká. „Budu mít dobrého manžela a laskavého otce pro své děti. A vy?“ otočila se na monsieur Masena.

„Já?“ opakoval překvapeně.

„Kde budete vy a jak se vám tam bude dařit? Jediné, co vím, je, že po vánocích ztratím vaše přátelství.“

„To nikdy neztratíte, Isabello. Sice vám již nebudu nablízku, ale v duchu budu navždy s vámi,“ přísahal.

 

***

 

Přišel ji navštívit ještě druhého dne, aby omluvil sebe i strýce ze společné večeře.

„Madame Evensonová bude nejspíš rodit,“ vysvětlil.

„Stavíte se tedy alespoň zítra ráno?“ zaprosila Isabella.

„Víte, je u nás zvykem obdarovat se dárky, které sami vyrobíme,“ objasnila madame Swanová prosbu své dcery.

„Tak milé pozvání nemohu odmítnout. Přijdu, jak nejdříve to bude možné,“ řekl a významně se podíval na mademoiselle.

Srdce jí zaplesalo, když si uvědomila, co to znamená. Ještě jedno setkání o samotě je čeká, ještě dnes v noci ji tajně přijde navštívit do jejího pokoje.

 

***

 

„Já usnula?“ vyhrkla nešťastně a posadila se.

„Potřebujete ještě hodně odpočívat,“ ozvalo se vedle ní.

„Ale ne dnes, když jste tu naposledy se mnou.“

„Uvidíme se ještě ráno,“ odpověděl jí konejšivě.

„Já vím, ale...“

„Já vím. Naposledy,“ řekl, uchopil ji za ruku, kterou k němu vztáhla, a políbil ji.

„To andělé smí?“ divila se.

„Možná už svou přítomností zde porušuji mnoho pravidel.“

Nastalo ticho, ve kterém se těšili z blízkosti toho druhého. Slyšeli jen, jak druhý dýchá a jak tikají hodiny na zdi.

„Zapálil byste svíčku, prosím?“

„Nač?“ divil se.

„Chci si zapamatovat vaši tvář co nejdokonaleji to půjde, než mi zmizíte.“

Nedokázal jí nic odmítnout a přes jeho obavy z ohně se svíčka rozhořela.

„Budete mi ještě číst?“

„A co byste ráda?“

„Čeká mne mnoho povinností. Snad můžu dnes v noci ještě trochu snít. Zítra je sice Štědrý den, ale snad mi můžete dopřát Sen noci svatojánské.“

Tu začal číst pod jejím drobnohledem, který si naposledy dovolil vychutnávat. Posledních pár společných hodin jí mohl vyznávat lásku prostřednictvím Shakespearových postav a nic mu nepřišlo dostatečné. Zmocňoval se ho však pocit, že ve skutečném světě na sebe pojal roli Puka, který se jen stará o lásku všech okolo, a vůbec se mu to nelíbilo.

Dobrou noc vám přeje Puk.

Chcete-li však ztropit hluk,

rarachovi bude milé,

zatleskáte-li mu čile.“ Odmlčel se.

„Už je konec?“ ptala se rozespale. „Usnula jsem, nezlobte se. Ale slyšela jsem vás i ve snu.“

„Já vím, proto jsem četl dál. Rád bych vám splnil každé přání, dočíst tu hru bylo to nejmenší.

„Děkuji vám. Kéž bych i já mohla...“ nedokončila a ustaraně se posadila. „Kolik je hodin?“

„Brzy bude svítat. Děje se něco?“

„Musím ihned do kostela. Jak jsem jen na to mohla zapomenout!“ zlobila se na sebe a chtěla vstát, když vtom si uvědomila, že jediný její úbor tvoří lehká noční košilka. Tváře jí zalil ruměnec a rychle se zahalila do přikrývky.

„Byl byste tak laskav a otočil se, abych se mohla obléknout?“

„Měla byste raději odpočívat,“ nabádal ji.

„Prosím, musím si pospíšit. Vše vám vysvětlím.“

Bez prodlení se postavil k oknu zády k ní a bedlivě jí naslouchal.

„Každý rok po půlnoční mši svaté až do okamžiku, kdy se kostelní věže dotknou první sluneční paprsky, hraje v našem kostele zvonkohra,“ vysvětlovala během oblékání.

„Už rozumím. Jde o vánoční modlitbu, kterou se musíte pomodlit při zvuku zvonků, a vše se vám pak vyplní. Vy tomu věříte?“ divil se. Isabella na něj vždy působila jako střízlivý člověk a nyní přijde s takovým podivným úmyslem.

„Já vím, že se splní,“ řekla rozhodně. „Jen netuším, jestli se tam dokážu dostat včas.“

„S tím vám rád pomohu,“ nabídl se.

„Jak?“ podivila se a přistoupila k němu.

„Již mohu?“ optal se opatrně.

„Jistě,“ usmála se a on se otočil.

 

***

 

 

 

Netušila, že se ještě někdy ocitne v jeho náruči. Neměla se ovšem k žádným námitkám, snad až do okamžiku, kdy pochopila, že i s ní chce vyskočit z okna. Ale vtom si vzpomněla, že ten, kdo ji nese, není obyčejný muž, a tak raději pevně sevřela víčka a snažila se mu plně důvěřovat.

Kostel stál na druhém konci města a i cesta kočárem nebyla nejkratší. Ji však nesl monsieur Masen, který běžel, co měl sil. Míjeli jednu temnou uličku za druhou. Pouliční osvětlení zdobené skleněnými květy bylo jen na hlavní ulici, kde jezdily kočáry.

Vítr jí svištěl okolo uší, jak rychle utíkali. Sněhové vločky ji bodaly do tváře, kterou se snažila schovat do jeho hrudi. Přes panující mráz zimu necítila, protože rozčilení z jeho blízkosti bylo silnější než vše ostatní.

Netušila, jak daleko je cíl jejich cesty, když uslyšela známý hlas zvonků. Zastavil.

„Jsou tam lidé. Raději na vás počkám zde,“ řekl a postavil ji na nohy.

Až nyní otevřela oči a uvědomila si, že stojí nedaleko kostela.

„Děkuji, budu hned zpátky,“ hlesla a rozběhla se do otevřených dveří chrámu.

Sledoval ji, jak odchází a uvědomoval si, že mu zbývá jen několik málo chvil, než ji bude muset nechat takto odejít naposledy. Přál by si, aby pro ni mohl udělat víc. Snad upřímný major, který svou dobrou povahou má jen málo sobě rovných, splní svůj slib a bude jí dobrým manželem. V co jiného mohl doufat? Vlastně je zde ještě jedna věc. Váhavě vzhlédl k nebi, nepovažoval se za někoho, kdo se vůbec smí modlit. Přesto jednu modlitbu pronesl: „Nezasloužím si, abys plnil jakékoli moje přání, a ani pro sebe nic nežádám. Její přání však musíš vyslyšet, vždyť kdo jiný než ona si zaslouží, aby se mu splnily sny.“

Ještě chvíli na ni čekal. Sotva vešla do uličky, rozběhla se k němu s úsměvem.

„Hotovo,“ vyhrkla radostně.

„Mohu?“ optal se, a když přikývla, vzal ji opět do svého náručí, aby ji mohl odnést domů.

Zvonky kostela dosud hrály, když se od nich vzdalovali.

 

***

 

„Isabello, vzbuď se,“ naléhal na ni hlas matky.

Překvapeně zamrkala. Musela snad usnout ještě po cestě domů, nebo se jí to snad jen zdálo?

„Monsieur Masen přijde každým okamžikem. Měla by ses ustrojit.“

„Jistě, mamá.“ Chtěla vstát, ale tu zjistila, že peřina skrývá šaty, ve kterých byla v kostele.

„Připravila byste mi, prosím, čaj? Za chvilku budu dole.“

„Dobře, drahoušku, ale pospěš si.“

Sotva osaměla, převlékla se do svátečních šatů a seběhla se schodů dolů do salonu. On již na ni čekal.

„Dobré ráno,“ pozdravil ji s úsměvem.

„Dobré,“ opověděla a sotva se na něj podívala. Spěchala totiž k vánočnímu stromku, pod který minulého večera schovala malý balíček.

„Není to nic velkého, ale přemýšlela jsem, co by se vám mohlo hodit na cestách a nezabíralo to příliš místa,“ vysvětlovala, když mu balíček podávala.

„Děkuji. I já jsem vám něco přinesl, dárek vlastní výroby dle požadavků vašeho domu,“ podával jí malou krabičku.

Když si krabičku brala z jeho rukou, něco jí přišlo jiné, ale zvědavost z dárku byla silnější.

„Dřevěná růže?“ řekla překvapeně.

„Otevřete ji,“ pobídl ji monsieur Masen. A vskutku, květ dřevěné růže byl v polovině okvětních plátků odklopitelný.

„Hrací skříňka,“ vykřikla nadšeně. Byla to malá hrací skříňka, která se jí vešla do ruky. Tóny se z ní nesoucí byly více než známé, hrály její oblíbenou vánoční píseň, která ji inspirovala k letošní výzdobě města.

„To je nádhera. Mnohokrát děkuji,“ pronášela vděčně se stále upřeným pohledem na ten malý div. „Ale neříkejte, že jste ji dělal sám? To přeci není možné.“

„Byla jste mi inspirací,“ zašeptal jí do ucha, aby nerušil hudbu.

„Co je to za zvláštní zvuky,“ podivila se madame Swanová, která vešla do salonku s čerstvým čajem.

„Mamá, podívejte na tu nádheru. Monsieur Masen mi vyrobil hrací skříňku.

„To je skutečný skvost,“ zhodnotil policejní ředitel, který se přidal ke společnosti.

„Alespoň tě nemusí mrzet, že jsi letos přišla o vánoční zvonkohru,“ poznamenala její matka.

„Víte, mamá, měla jsem zvláštní sen.“

„Jaký, dítě?“

„Zdálo se mi, že mě sám anděl odnesl do kostela, abych se mohla pomodlit své přání,“ zasnila se Isabella.

„Jako by to bylo třeba. Vždyť se každý rok modlíš za to samé,“ poškádlila ji matka.

Isabella zvážněla a podívala se na monsieur Masena: „Letos ne, nebylo to třeba. Navíc, můj učitel mi dal dobré ponaučení. Byla jsem zahleděna jen do svého štěstí a na okolní svět zapomněla. Jsou i jiní, kteří mají svá přání.“

„Za co jste se tedy modlila?“ ptal se jí se zájmem.

„Šťastné manželství mě nejspíš čeká,“ povzdechla si. „Splní se tak vše, po čem jsem toužila. Nemám tedy právo žádat cokoli navíc. Poprosila jsem, aby se vyplnilo i vaše nejtajnější přání.“

Zastyděl se a zamračil. Rád by jí pověděl, jak je nesobecký a jediné po čem touží, je její štěstí, ale nebyla to pravda.

„Inu, monsieur, nezbývá než s pravdou ven. Jaké tajemství to máte?“ dotazoval se pán domu.

„Když dovolíte, nejprve bych se podíval na svůj dárek,“ odvětil a rozbalil balíček, ve kterém byl sněhově bílý kapesník se zlatě vyšitým monogramem E. M.

„Připomínal mi jeden zasněžený palouček, na kterém ležel anděl,“ objasnila Isabella.

„Nějaký tvůj další sen?“ divila se madame Swanová.

„Děkuji,“ pronesl něžně a tu si kýchnul. Překvapením ustrnul.

„Vidím, že to byl vskutku praktický dárek,“ usmál se monsieur Swan.

„Je vám něco?“ ptala se ho mademoiselle Isabella starostlivě a uchopila ho za ruku. „Vaše ruce,“ podivila se. „Jsou teplé!“ S podivem se mu zahleděla do dříve zlatých očí. Jak je možné, že najednou mají zelenou barvu? „Je to možné?“

Jeho největším přáním bylo stát se člověkem, aby mohl prožít obyčejný život po boku Isabelly. Koho by jen napadlo, že vánoční modlitba vyřknutá při zvonkohře místního kostela má skutečnou moc a splní i nemožné...

 

 


 

 

ado, BabčoS, DopeStars, Kate, Katuško (alias SestroTwilly), lumiku, Nosska, Marcelle, Seb a vy všichni, kdo jste četli - KRÁSNÉ VÁNOCE PLNÉ ZÁZRAKŮ!!!

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

Marcelle

23)  Marcelle (26.12.2013 16:54)

Byla to krasa, diky
*heart

emam

22)  emam (24.12.2013 12:55)

lumikk, to jsem moc ráda. Díky

21)  lumikk (23.12.2013 14:58)

Děkuju za navození pravé vánoční atmosféry Krása

Kate

20)  Kate (23.12.2013 14:43)

Doufám, že se tu brzo objeví ten slibovaný bonus.

SestraTwilly

19)  SestraTwilly (22.12.2013 15:05)

My ťa ale doslova bereme...vieš ako sa vraví :prvé slovo platí,druhé letí z gatí a trietie....to ti poviem na
budúce.

HMR

18)  HMR (22.12.2013 14:57)

proč ne?

emam

17)  emam (22.12.2013 14:55)

Holky, ale neberte mě doslova

Kate

16)  Kate (22.12.2013 13:51)

Hani A já už se na bonusek těším, jelikož vím, co v něm pravděpodobně bude.

SestraTwilly

15)  SestraTwilly (22.12.2013 12:10)

Ema,super. Teším sa na pokračovanie.

emam

14)  emam (22.12.2013 11:39)

Ono jak kdy a jak v čem

HMR

13)  HMR (22.12.2013 11:36)

kurňa ty si rychlá...

emam

12)  emam (22.12.2013 11:34)

Nebo na Štědrý den nebo na Boží hod nebo na Štěpána?

HMR

11)  HMR (22.12.2013 11:32)

no když on ten advent má jen čtyři neděle...tak na Tři krále, ju?

emam

10)  emam (22.12.2013 11:25)

Hani a Katuš, mám v hlavě pokračování, které by moho objasnit vaše spekulace. Ale nějak se mi to sem už nevešlo
Haničko, ten SE jsem očekávla od tebe. Takže je to naprosto v pořádku
Díky za milé komentáře

HMR

9)  HMR (22.12.2013 09:52)

ale né.... já přeju jakékoli lásce... jen si myslím, že upír je jako manžel mnohem praktičtější volba... ale kde vzít a nekrást...

DopeStars

8)  DopeStars (22.12.2013 09:47)

KRÁSA!!!!

SestraTwilly

7)  SestraTwilly (22.12.2013 09:43)

Hani,včera sme sa bavili o pesimistoch...ty si načele zástupu:D
Ty ich láske nepraješ

HMR

6)  HMR (22.12.2013 09:34)

že by spořílek?
mnó... když už jsme v tom rejpání... on nám Eda kýchnul, že? aby nám nedostal chřipku... třeba tu španělskou... no, pak bychom vlastně byly tam, kde jsme byly... chudák Carlisle, on z toho nevyjde...

SestraTwilly

5)  SestraTwilly (22.12.2013 09:29)

Ema ty si poklad a génius v jednom. Ja som tušila,že dáš HE...ale zaskočila si ma...Edwarda si zmenila na človeka a nie Bellu na upírku.
Veľmi sa mi to páčilo,pekný príbeh.
A Hankine poznámky ohľadom Edwarda si nevšímaj,on nemusí pracovať,on má peňazí dosť,aby ich uživil ...;)

HMR

4)  HMR (22.12.2013 08:08)

chudák malý... už nejnííí nesmrtelný, to aby si dával pozor, kam šlape a děvčica může zapomenout na rychlé přemisťování do kostela a zpátky... a asi už taky nevydrží celou noc vzhůru, co? hm, a čímpak se bude živit, aby zaopatřil rodinu? drahoušek...
moc hezké Em jen jsem tak nějak předpokládala, že je to povídka na tvou poznámku na srazu na "vánoční rozchod", ale to neva, zlatí... já to vytrhnu za nás obě
příjemné Vánoce

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek