Sekce

Galerie

/gallery/vmodlitba.jpg

Druhý advent

Doprovodit mademoiselle Isabellu do kostela znamenalo předjet kočárem před dům policejního ředitele, pomoci dámám nastoupit a ve společnosti jejích rodičů ji dovést na obvyklé místo ve třetí lavici místního chrámu Páně.

Jediné, co si major Whitlock mohl vychutnat, byly pohledy obyvatelů Forks, když Isabelle nabídl rámě a hrdě ji vedl. Ale on doufal, že se mu podaří alespoň trochu poodkrýt tajemství nesmělé dívky. Bohužel madame Swanová svou výřečností a zejména zvědavostí udolala jeho veškeré naděje na úspěch.

Slečna, která byla v popředí důstojníkových zájmů, měla zcela jiné starosti. Její doprovod jí byl celkem milý, ale o jinou společnost by stála více. Proti rozhodnutí rodičů však nic nezmohla. Bála se ovšem, jak si to vysvětlí jistý mladík. Netrpělivě se rozhlížela, ale stále nikde nebyl. Až nyní si vzpomněla, jak ledové byly jeho ruce, když ji držel při tanci na úterním plese. Přepadl ji strach o jeho zdraví. Co když monsieur Masen onemocněl a nemůže přijít?

„Isabello,“ napomenula ji matka za neustálé otáčení dozadu, když varhany začaly hrát.

S povzdechem se vynasnažila soustředit na farářova slova, ale duchem byla s ním. Přemýšlela, jak by ho mohla navštívit a pomoci jeho strýci s ošetřováním. Žádné společensky přijatelné řešení ji nenapadalo. Začala si zoufat, když pojednou byli lidé vyzváni k přijímání. Kdyby se její rodiče nezačali zvedat, ani by si toho nevšimla. Honem se k nim připojila a sotva zvedla hlavu, střetla se s jeho zlatým pohledem. Radostně vydechla a usmála se na něj. Sice jí s potěšením úsměv vrátil, ale hned se zachmuřil a schoval do davu věřících daleko za ni.

Neviděla ho, ale její pozornost po něm stále pátrala, a proto jí nemohlo ujít, že se nezařadil do zástupu k přijímání. Velice se tomu podivila a marně si lámala hlavu nad důvodem.

 

***

 

Ani nepřízeň počasí nemohla obyvatelům Forks zabránit v jejich oblíbené promenádě okolo radnice. Lehké chumelení se mohlo každým okamžikem změnit ve sněhovou bouři, ale kdy jindy by dámy mohly ukázat nové klobouky a límce z drahých kožešin? Ledové květy vypadaly díky sněhovému poprašku téměř jako opravdové.

I dámy Swanové se mohly pochlubit novými štucly, kterými je obdaroval starosta Bing jako poděkování za letošní jedinečnou výzdobu města. Jejich korzování v doprovodu majora Whitlocka bylo často narušené mnohými pozdravy blízkých přátel. K velkému překvapení se dnes ukázali i manželé Evensonovi.

„Esme, drahoušku, měla byste se ve svém stavu šetřit,“ nabádala madame Swanová.

„Já vím, ale nemůžeme přeci stále jen čekat doma, než se děťátko narodí.“

„Seznámili jste se již s novým doktorem? Přijel se svým synovcem, bude to sotva týden,“ ptala se starostlivě Isabellina matka. Nikdy neopomněla pečovat o všechny své sousedy.

„Dosud se nám nepoštěstilo,“ pronesl lehce odměřeně monsieur Evenson.

„Snad nečekáte až na porod?“ podivila se madame Swanová. „To by Esme nepřineslo klidu. Pane doktore!“ zavolala na kolem procházejícího doktora Cullena, který se nacházel ve společnosti svého synovce. Došlo na zdvořilé představení všech přítomných a následně k hovoru o očekávaném dítku. Pro trojici mladých lidí to bylo poněkud choulostivé téma, a proto se nikdo nedivil, že svůj krok s ostatními nezvolnili.

Isabella byla stále zavěšena do majora Whitlocka a hluboce toho litovala. Téměř se ani neodvážila podívat do tváře mladého monsieur Masena.

„Děti jsou milé,“ snažil se major Whitlock navázat hovor.

„Ano, jsou to rozkošní andílci,“ začala se rozplývat Isabella. Již se nadechovala k dalšímu chvalozpěvu, ale přerušil ji hlas jejího otce.

„Promiňte, že vás vyrušuji. Jespere, příteli, starosta Bing by se s vámi rád seznámil. Isabella a pan Masen vás jistě omluví.“

„Mademoiselle – pane Masene,“ pokynul důstojník hlavou a odešel s policejním ředitelem pozdravit hlavního představitele města.

Nastalé rozpačité ticho přerušil až zadumaný hlas monsieura Masena: „Těšíte se na dobu, kdy budete matkou?“

„Vedle dobrého muže je to mým největším přáním. Mít alespoň pět dětí,“ rozhořela se dívka nadšením při té představě, ale vzápětí se zastyděla, před kým prozradila své největší tajemství. „Nebyl jste u přijímání?“ snažila se rychle změnit téma.

„Nejsem dobrý křesťan. Neměla byste vyhledávat mou společnost,“ pronesl tajemně.

„Proč to říkáte? Neznám laskavějšího a obětavějšího člověka, než jste vy.“

„Zdání často klame a některé skutky jsou vykonány z nutnosti, nikoli z dobrých pohnutek.“

„Jak to myslíte?“ Byla z jeho odpovědí zmatená.

„Isabello!“ ozvalo se zvolání. Dívka sebou překvapeně trhla.

„Ano, mamá?“

Dvojici došla madame Swanová s manželem.

„Omlouvám se, ale budeme muset zamířit k domovu. Pozvala jsem na oběd madame Copeovou.“

„Jistě, nebudu vás zdržovat,“ uklonil se monsieur Masen a vzdálil se, aniž by čekal na odpověď.

Isabellino nemalé zklamání bylo zjevné.

„Na čtvrtek jsme dostaly pozvání od pana doktora na odpolední čaj,“ pokusila se ji potěšit matka.

 

***

 

Dny se zdály být dlouhé a nebylo to jen zimním obdobím, které nedopřálo mnoho slunečního světla. Útěchu nepřinesly ani pravidelné návštěvy majora Whitlocka. Čtvrteční den se zdál tak neskonale daleko.

Jak se ukázalo, Jasper Whitlock byl synem jednoho přítele policejního komisaře Swana z dob dávno zašlých. Pokud nebyl major pod drobnohledem madame Swanové, byl vázán hovorem plným vzpomínek monsieura Swana. Isabella vděčně poslouchala všechny rozmluvy, alespoň tak na své okolí působila. Nikdo netušil, že v myšlenkách se stále dokola vrací k podivnému nedělnímu rozhovoru s Edwardem Masenem. Nemohla se dočkat, až ho znovu uvidí a požádá ho o vysvětlení jeho tajuplných slov.

Její odhodlání a jistota se s blížící se hodinou návštěvy u doktora Cullena začaly vytrácet.

„Maminko, nač s sebou berete všechny ty květy?“ ptala se.

„V domě, kde žijí sami dva muži, bude vánoční atmosféry poskromnu. Nabídla jsem doktoru Cullenovi, že jim pomohu zútulnit domácnost,“ odvětila jí matka.

Isabelle až nyní došlo, jakým způsobem pozvání na odpolední čaj získaly. Bylo jí stydno a ani se jí již nikam nechtělo.

„Máš to ale štěstí děvenko, dopoledne ses potěšila společností majora Whitlocka, odpoledne budeme dělat společnost hned dvěma mladým pohledným pánům,“ smála se madame Swanová.

Isabelle však začalo být z přemíry pánské společnosti úzko. Bylo zřejmé, kam pravidelné návštěvy jednoho důstojníka směřují, i když dosud neměl možnost, aby se jí vyslovil. Naproti tomu, ten, o kterého by sama stála, ji nabádal, aby se mu vyhýbala. Asi by jí nejlépe bylo v samotě jejího pokoje, kde by jí jedinou společnost dělal nanejvýš některý z pánů spisovatelů v knižní podobě.

„Má milá, musíš také sama chodit do společnosti a ne stále jen čekat, až někdo přijde k nám,“ napomenula ji matka, jako by prohlédla její záměry.

„Jistě, mamá,“ špitla a pomohla matce s přípravou k odchodu.

 

***

 

Velký zasněžený dům stranou od městského dění působil velkolepě. Isabellu napadlo, že pro dva osamělé muže jde o příliš velkou domácnost. Když byly dámy pozvané dál, pochopila, že vzhledem k zájmům obyvatel je dům tak akorát.

Přeplněné police knihoven byly snad v každé místnosti a v případě, že u zdi nestál knižní svatostánek, zdobily ji četné obrazy. Byly to výjevy tak rozličné, až z toho oči přecházely. Přece však měla madame Swanová v jedné věci pravdu, vše působilo stroze a čistě účelově, snad kromě hudebního salonu. Svůj název si vysloužil dominantou, kterou tvořilo velké klavírní křídlo. Jen mademoiselle Isabella spatřila ten velkolepý nástroj, zatoužila slyšet jeho tóny.

„Nechcete si zahrát, slečno?“ nabídl jí monsieur Cullen.

„Já, ach ne. Jste velice laskavý, ale já to neumím.“

„Vy hrajete?“ zeptala se madame Swanová.

„Jediným muzikantem v domě je Edward. Jistě mu bude ctí ukázat vám tento skvostný nástroj, jen co dovaří čaj.“

Jmenovaný vstoupil do dveří, jako by vše slyšel. Návštěvě nabídl šálek čaje a poté bez vyzvání zasedl k nástroji. Melodie byla přítomným povědomá. Zprvu dívka netušila, odkud ji zná, ale jak se hudební myšlenka prohlubovala, poznala waltz, na který s monsieur Masenem tančila na plese. S údivem se zahleděla na klavíristu, který jí pohled opětoval a na rtech měl  lehký pokřivený úsměv.

„Nádherné, vskutku nádherné. Vašeho talentu je pro naše skromné městečko škoda,“ pronesla její matka, sotva dozněly poslední tóny.

„Děkuji, madame,“ odpověděl a úsměv mu zmizel z tváře.

„To samé bychom mohli říci i o vás. Vždyť díky vašim schopnostem celé město doslova rozkvetlo,“ rozhovořil se doktor Cullen.

„Vidíte doktore, celé město snad, ale váš dům je stále bez jediného kvítku. Snad se nebudete zlobit, když trochu vánoční atmosféry vnesu i do vaší domácnosti,“ rozzářila se tvůrkyně vánočních ozdob a začala vybalovat křehké ozdoby z pečlivě zabalených balíčků.

„Následujte mě, prosím. Můj dům je vám vydán napospas.“ Doktor Cullen se zvedl z křesla a otevřel madame Swanové dveře. Mladí lidé tak nečekaně osaměli.

„Téměř bych řekl, že to měli smluvené,“ ušklíbl se monsieur Masen po jejich odchodu.

„Proč myslíte?“ divila se Isabella.

„Strýc nikdy nebyl tolik nakloněný cizímu zásahu do našeho soukromí.“

„Omlouvám se za mamá, ale ona se vždy snaží šířit radostného ducha.“

„Na ni se nezlobím, ale Carlisle by mohl být střízlivější ve svém úsudku.“

„Nerozumím,“ hlesla a upila ze svého šálku. Nastalé ticho přerušila dotazem: „Vy nebudete čaj?“

Zavrtěl hlavou a začal z klavíru vyluzovat kouzelně tklivou skladbu. Fascinovaná hudbou vstala a došla až ke klavíru, na který položila ruku.

Aniž by zvedl oči od klaviatury, řekl: „Nevaroval jsem vás, že má společnost pro vás není dobrá?“

„Řekl jste mnoho věcí, kterým nerozumím. Doufala jsem, že mi je snad dnes vysvětlíte.“

Hudba ustala a on na ni upřel svůj pohled. Měla pocit, že jí vidí až do hloubi duše. Nahánělo jí to strach.

„Jste si jistá, že chcete znát na všechno odpověď?“ ptal se jí ostře.

„Na všechno, to nevím. Ale potřebuji znát, proč mi v jednu chvíli věnujete vřelý pohled a vzápětí se chováte, jako bych vám byla cizí,“ odpověděla rozechvěle.

„Bylo by pro nás oba lepší, kdybychom se nepoznali.“

„Proč?“ ptala se naléhavě a když jí neodpovídal, pokračovala: „Kdybych vás nepoznala, celý můj život by byl prázdný, obyčejný.“

„Prázdný? To snad přeháníte. Obyčejným by ale měl být. Obyčejné lidské životy bývají ty nejšťastnější.“ Vstal a odešel k oknu. Zdálo se, že veškerou svou pozornost věnuje pohledu na zasněžený les.

„Monsieur Masene, co vás trápí? Je to snad má přítomnost zde?“

„Vaše přítomnost, ale jděte,“ otočil se k ní najednou s šibalským úsměvem. „Neříkala jste, že vás vždy lákala hra na klavír? Nyní máte příležitost. Sedněte si, prosím,“ nabídl jí stoličku.

Celá zmatená prudkou změnou jeho nálady váhavě přijala místo. Stoupl si po jejím boku a zahrál krátký motiv jedním prstem.

„To je ona, moje oblíbená vánoční píseň,“ zasmála se radostně.

„Na začátek není nejjednodušší, ale myslím, že máme dostatek času, abyste si ji osvojila.“

 

***

 

„Angelo, nezlob se, ale budu se dnes muset brzy rozloučit.“

„Jistě tě čeká další báječný čaj v přítomnosti toho pohledného majora,“ usmála se na ni přítelkyně, kterou Isabella častokrát navštěvovala v jejím pokoji. „Máš takové štěstí, že se ti dvoří zrovna on.“

„Co to povídáš? Chodí k nám, ale zatím se nevyslovil a já doufám, že s tím ještě počká.“

„Propána, proč? Od dob, co jsme si hrály jako malé, jsi vždy toužila po vdavkách a dětech a teď, když je máš na dosah, tak je odmítáš?“

Donedávna byla Angela Weberová Isabellinou důvěrnicí, to se však změnilo příchodem monsieura Edwarda Masena. Nechápala proč, ale jakákoli myšlenka na jeho osobu jí přišla natolik důvěrná, že o něm nedokázala hovořit. Vzpomínka na jejich poslední setkání, při kterém se lehce dotkl její ruky, aby jí ukázal správné tóny na klaviatuře, ji stále rozrušovala.

„Občas nabývám dojmu, že se ve svých knihách ztratíš.“

„Prosím?“ hlesla.

„Který románový hrdina tě omámil svým kouzlem dnes? Nebo stále vzdycháš s Wildeovým studentem pro jedinou růži? Jistěže jeho Slavík a růže byl tvou inspirací pro letošní výzdobu města.“

„Mýlíš se, Angelo, růže jsou i v písních,“ odpověděla jí zasněně.

„Takže kvůli tobě žádný slavík nepřijde o život?“ škádlila ji přítelkyně.

„Jak jen o něčem takovém můžeš žertovat?“ obořila se na ni. „Když opomenu marnivost studentovy dívky, která je mi svou zálibou ve špercích dosti nepodobna, nikdy bych nedovolila, aby kdokoli mým přičiněním byl ohrožen na životě.“

„Má milá, neber mě vážně. Vypadala jsi duchem tolik vzdálena a já tě chtěla svým hloupým žertem přivést zpět,“ omlouvala se jí přítelkyně.

„To já bych se měla omluvit. Znáš mě tak dobře,“ povzdychla si.

„Isabello, děje se něco?“

„Myslíš, že měl Wildeův student pravdu? Pravdu o tom, že je láska nepraktická a být praktický je důležitější?“ Naléhavost, s jakou se ptala, Angelu překvapila.

„Proč se na to ptáš?“

„Znám to jen z románů, ale zdá se, že zamilovaný člověk ztrácí jasnou mysl, zapomíná na to, co pro něj bývalo vždy důležité, a vnímá jen objekt své touhy. Ale co když on není dobrým člověkem, co když spáchal nějaký těžký hřích? Jak by potom ona zamilovaná s ním mohla být šťastna, třebaže je její láska opětovaná?“ Konečně vyslovila nahlas, co ji trápilo už od nedělního dopoledne. Jak zjistila od Otce Františka, jediným důvodem, proč by dobrý křesťan nemohl jít k přijímání, by byl smrtelný hřích. Něco takového si nebyla ve spojitosti s Edwardem Masenem ani schopná představit. Přece je tak milý a ohleduplný. Leda jeho divná slova varování nasvědčovala, že chová jakési neblahé tajemství.

„To je těžké říci. Vždy mi přišla láska nejdůležitější. Ale zda může být žena šťastná se špatným člověkem?“ Angela se zamyslela, neboť netušila, co odpovědět. Sama žádné zkušenosti s milostnými city doposud neměla. „Jistě si děláš zbytečné starosti, Isabello. Na tebe čeká major Whitlock a ten se zdá být bez poskvrnky. Snad mě potká také takové štěstí.“

Isabelliny oči zavadily o nástěnné hodiny: „Jémine, čeká. Máš pravdu, vždyť já už dávno měla být doma.“

Překotně se rozloučila se svou přítelkyní a vyběhla do zasněžených ulic města.

Ulice pokrývala čerstvá sněhová nadílka, kterou dosud nikdo neušlapal. Drobné spěchající nožky se bořily při každém kroku. To jejímu spěchu nepomáhalo, a proto se snažila ještě více zrychlit chůzi.

Snad to bylo nepozorností či schovaným ledem pod sněhem, kdo ví. Jedno bylo však jisté, zčista jasna jí podklouzla noha a ona s výkřikem padla k zemi. Nestačila se ani vzpamatovat, když k ní přispěchali dva muži.

„Jste v pořádku?“ ptal se jeden.

„Dovolte, pomohu vám,“ nabízel se druhý a než se nadála, stála opět na nohou. Přesněji, pouze na jedné, neboť ji pravá noha bolela.

„Nemohu stát. Jak jen se dostanu domů?“ zanaříkala.

„Pomohu vám,“ ozval se první muž a odebral dívku majoru Whitlockovi, který ji dosud podpíral, do své náruče.

„Monsieur Masene,“ hlesla překvapeně. „Nemůžete mě přeci nést tak dalekou cestu.“

„Možná byste měl spíš dojít pro doktora, aby mademoiselle Swanovou ošetřil. Já ji donesu domů,“ navrhl lehce podrážděný důstojník.

„Mýlíte se, není to daleko,“ pronesl k ní mile. O poznání odlišný tón použil při odpovědi majoru Whitlockovi: „Strýc není ve městě.“

Připadala si jako ve snách. Tváře jí hořely, ale ona vnímala pouze jeho blízkost a sladký dech, který vydechoval. Bolest v kotníku nebo snaha majora Whitlocka o hovor k ní doléhaly z nekonečné dálky.

Probraly ji až sněhové vločky, které jí rušily výhled na jeho tvář.

„Byl byste tak laskav a zaklepal na dveře?“ promluvil. Jen díky tomu si vzpomněla na přítomnost dalšího člověka a trochu se zastyděla.

„Jistě,“ odkašlal si major, ale dříve než vůbec stihl zvednout ruku, dveře se otevřely.

„Isabello,“ zvolala madame Swanová. „Proboha, co se ti stalo, holčičko?“

Všichni byli bez prodlení pozváni do domu, v salonu se přiložilo do krbu a čajová konvice byla neprodleně naplněna.

„Pokud vaše matka dovolí, rád bych vám kotník vyšetřil,“ nabídl se monsieur Masen.

„Domníval jsem se, že doktorem je váš strýc,“ podotkl ostře důstojník.

„Řadu let strýci pomáhám. Nemusíte se obávat, že bych si s podvrtnutým kotníkem neuměl poradit,“ usmál se a s prosbou o svolení v očích se podíval na přítomné dámy.

„Pokud svolí má dcera, nemám důvodu vám v ničem bránit,“ odpověděla madame Swanová.

Ustarané pohledy, jeden spíše dosti rozčarovaný, se obrátily k mademoiselle Isabelle usazené na malé lenošce. Odhalení nohy, kterou do tohoto okamžiku ukrývala dlouhá sukně, v přítomnosti dvou mužů bylo pro ni těžké, ale chtěla ukázat, že má důvěru ve zkušenosti doktorova synovce.

Kotník, stále skrytý v punčoše, začal lehce otékat, když ho zkušené studené prsty prohmataly.

„Je vám zima? Máte ruce jako z ledu,“ řekla a nejraději by je sama zahřála.

„To nic není,“ rychle ruce přitáhl k sobě. „Naštěstí nemáte nic zlomeného. Otok brzy zmizí, na vyléčení postačí studené obklady.“

„A jistě je pan Masen rád připraví,“ doplnil major Whitlock.

„Prosím?“ otočil se jmenovaný na důstojníka.

„Možná to dámy ve své dobrotě nevidí, ale využít takovým nechutným způsobem situaci a předstírat lékařské vzdělání – že vám není hanba!“

„Využívám situace? Domníváte se, že bych mademoiselle Swanovou mohl takovým opovrženíhodným způsobem kompromitovat?“

„Vaše opovážlivost nejspíš nezná mezí. Mademoiselle Swanová má jediné štěstí v tom, že já vašemu nestoudnému chování učiním přítrž,“ rozohnil se major Whitlock.

„Ale pánové, nebudete přeci z jednoho oteklého kotníku dělat bůhví jak velkou událost,“ snažila se je uklidnit madame Swanová.

„Odpusťte, madame, ale zde nejde pouze o zranění vaší dcery, ale o drzost, s jakou pan Masen jedná.“

„Máte mě za lháře?“ Major Whitlock již nebyl jediný, kdo ztratil klid.

„Za lháře a úlisného člověka. Jedinou možností, jak uchránit čest slečny Swanové, je souboj, pane.“

„Proboha, to ne!“ vykřikla slečna, o jejíž čest zde údajně šlo.

„Bude mi potěšením, majore.“

 

***

 

„Nemůžeme to dovolit. Musíme jim v tom nějak zabránit.“

„A jak bys to chtěla udělat, dítě? Ti dva mají až příliš horké hlavy. Když se nám nepodařilo domluvit jim, dokud byli zde, stěží můžeme nějakým způsobem zasáhnout nyní,“ domlouvala Isabelle matka.

„Ale nemůžu mu přeci dovolit, aby kvůli mě dával v sázku svůj život,“ zanaříkala.

„O kterého z pánů se tak bojíš?“ ptala se madame Swanová se zájmem.

„Přeci o oba,“ odpověděla rozpačitě, vědoma si svého podřeknutí.

„Vždy jsme se s otcem snažili být ti dobrými rodiči. Proto jsme pozvali majora Whitlocka, aby naplnil tvůj sen. Možná naše volba nebyla šťastná, ale nezdá se, že by mladý pan Masen opětoval tvůj zájem.“

„Já vím,“ pronesla smutně. „Ale to snad neznamená, že můžu dovolit, aby se souboje zúčastnil.“ Oči jí zalily slzy, jak se o něj bála.

Madame Swanová si povzdechla a začala nahlas přemýšlet: „Zkušenému důstojníkovi těžko jeho úmysl vymluvíme, ale citlivý umělec, kterým se zdá monsieur Masen být, by mohl vyslyšet několik vhodně napsaných řádků.“

„Jak to myslíte, mamá?“ ptala se dívka s nadějí v srdci.

Důvtip paní policejní ředitelové dal vzniknout dopisu následujícího znění.

 

Drahý Monsieur Masene,

jsem Vám neskonale vděčna za vaši pomoc a ohleduplnost. Vždy jste se ke mně choval laskavě s téměř učitelskou trpělivostí a pochopením, a proto věřím, že se na Vás mohu obrátit i v této delikátní záležitosti.

Major Whitlock byl vždy váženým přítelem naší rodiny, jeho vojenská horlivost ho nejspíš příliš ovlivnila v jednání. Díky tomu podlehl unáhlenému závěru a snaží se chránit mou čest, která jistě nijak není v ohrožení. Jediné, co se nalézá v nebezpečí, jsou vaše životy, a proto Vás z celého srdce prosím, upusťte od souboje. Vždyť jako blízký pomocník lékaře jistě chápete drahocennost lidského života. Nedovolte, aby život Váš i našeho přítele byl v ohrožení.

S úctou a nadějí

Isabella Swanová

 

Neuběhla ani hodina a Isabella obdržela odpověď.

 

Mademoiselle,

každý lidský život je pro mě vzácností. Přesto nemohu dovolit, aby někdo znevažoval mé jednání či si jen myslel, že Vám chci nějakým způsobem uškodit. Ani já sám bych si neodpustil, kdyby Vás mé jednání mělo zranit. Proto buďte klidná, souboj odmítnout nemohu, ale život Vašeho snoubence neohrozím.

Navždy Váš věrný učitel

Edward Masen

 


 

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

6)  ada (09.12.2013 14:30)

krasneee :) nemohu se dockat pokracovani

SestraTwilly

5)  SestraTwilly (08.12.2013 20:42)

Ema, krásna poviedka. Dobre sa ti podarilo vyjadriť ducha doby. Aj tá reč,ktorou hovoria...ako by som sa ocitla v 19.stor. s nimi. Veľmi dobre sa číta,teším sa na ďaľšie pokračovanie. :)

Kate

4)  Kate (08.12.2013 15:38)

Úžasné! Žádnej snoubence. Kde je Alice, aby Isabellu osvobodila od Jaspera? To je taková romantika a krása. Úplně se nad tím rozplývám. A ještě musím zmínit jednu věc, teda věc ne, spíš někoho. Manželé Evensonovi... Esme, že je těhotná, jo? No doufám, že o ní a Carlisleovi bude ještě zmínka. Vychutnávám si ten jazyk a mluvu, je krásná. :) Děkuju! A těším se na příští neděli. :)

3)  lumikk (08.12.2013 11:49)

A je to tady. Omyl je na světě. Není to její snoubenec !!! Krásný díl. Těším se na další neděli

2)  lumikk (08.12.2013 11:49)

A je to tady. Omyl je na světě. Není to její snoubenec !!! Krásný díl. Těším se na další neděli

DopeStars

1)  DopeStars (08.12.2013 10:59)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek