Sekce

Galerie

/gallery/V temnotě.jpg

Ehm, raději nebudu komentovat prostoj mezi kapitolami

Přecházela po pokoji a snažila se urovnat si zmatené myšlenky. Anne-Lizz je mrtvá. Zavražděná. Od otce ani Ettienna se nedozvěděla žádné podrobnosti, ani způsob, jakým její přítelkyně zemřela, ale podle toho, co zaslechla při tajném špehování služebnictva, to nebyla právě poklidná smrt. Říkali, že byla úplně bledá a kolem nebyla žádná krev. Šeptalo se o rozervaném hrdlu. Spekulovalo se, že to možná ani nebylo dílo člověka, ale jakéhosi záhadného zvířete. Zdráhala se tomu věřit, snažila se přesvědčit se, že lidé přehánějí, ale současně se bála neuvěřit.

Byla tak v šoku, že nestihla včas zareagovat na blížící se kroky a nechala se načapat s uchem přitištěným na dveře kuchyně, kterou po rozhovoru s otcem v jeho pracovně skoro hodinu hledala. Byla si jistá, že drby služebných jí, i když neumyslně, prozradí víc, než by jí kdokoliv řekl na přímý dotaz. Po tomhle incidentu jí otec nakázal zdržovat se pouze ve svých komnatách a k Isabellině nesmírnému vzteku ji nechal hlídat.

Strach se plížil po celém sídle. Nikdo nechodil sám, po setmění se rozsvěcely svíce a v chodbách bylo více světla než přes den. Isabellin otec, bratr i Alexandr se snažili vypátrat, kdo Anne-Lizze a komornou zabil, a zároveň ochránit všechny ostatní ženy a Isabelle obzvlášť. Před její komnatou bez ustání stál někdo na stráži.

Měla pocit, že se jí hroutí celý svět. Ještě večer byla tak šťastná a nic jí nechybělo. Možná, že ji Alexandr líbal právě ve chvíli, kdy Anne-Lizz umírala. Kdyby Isabelle vyšla ze sálu o chvíli dříve nebo později, mohla to být ona, koho ráno našli mrtvého. Ta myšlenka ji děsila. Pro uklidnění ale stačilo vybavit si tu zvláštní chuť Alexandrových rtů. Byl s ní. On by ji ochrnánil. S ním se jí nemohlo nic zlého stát.

Otec jí zakázal opouštět pokoj, natož snad panství. Na narozeninový večírek markýzy DeBolle mohla zapomenout. A na všechny další v blízké době taky. Nepřipadalo ani v úvahu, aby se jakákoliv slavnost konala u nich. Ten hrozný vrah ji sice nezabil, ale zničil její společenský život a to bylo vraždě skoro podobné.

Po několika hodinách chození po místnosti a vzdychání nad nespravedlností osudu se posadila na lenošku pod oknem a ztrápeně vyhlížela ven. Už byla tma. Nebe dávno potemnělo a přes těžké dešťové mraky neprosvítal měsíc ani jediná hvězda. Zimničně se zachvěla. Když se ozvalo tiché zaťukání na dveře, lekla se. Neslyšně vyjekla a rukou si okamžitě zakryla ústa. Srdce jí splašeně bilo a do těla se vkrádal ledový strach.

,,Slečno?“ Do pokoje vstoupil jeden z Ettiennových přátel, který stál celé odpoledne na stráži před jejími dveřmi. Byl pohledný, za jiných okolností by s ním flirtovala.

,,Chtěl jsem se jen... zeptat, zda něco nepotřebujete, než mě vystřídá váš bratr.“ Patřil k vyšší šlechtě, tím si byla jistá, a určitě se někdy potkali na některém z mnoha večírků a plesů, které za poslední rok navštívila. Choval se k ní jako dokonalý gentleman a přesně podle etikety. Otec v něm viděl vhodného kandidáta na jejího manžela a kdyby nepotkala Alexandra, tiše by s ním souhlasila. Teď nemohla. Přesto se na něj usmála.

,,Nic nepotřebuji, jste laskavý,“ zavrtěla hlavou. Samotnou ji překvapilo, že na něj byla milá. Nesměle jí oplatil úsměv, uklonil se a s přáním klidné noci a hezkých snů odešel. Osamněla.

Vzdychla a schovala hlavu do dlaní. Připadala si unavená a vyčerpaná, i když celý den vlastně nic nedělala. Nechtěla na nic myslet. Měla pocit, že jí hlava za celý den několikrát ztěžkla. Zavřela oči.

,,Isabelle?“ Hlas, který nemohla nepoznat. Ten, který slyšela ze všech nejraději.

Prudce vstala a z toho náhlého pohybu se jí zamotala hlava a před očima se zatmělo. Padala, ale neupadla. Silné paže ji zachytily a v nose ji polechtala ta nejkrásnější vůně. Zmámeně zamrkala a mezi řasami spatřila Alexandrovu tvář tak blízko té své. Na okamžik se jí zdálo, že Alexandrovy oči mají barvu nezředěného vína. Stačilo ale jedno jediné další mrknutí a shlížely na ni ty zvláštně černé oči, které měla tak ráda. Děsivá iluze.

,,Jste v pořádku, ma belle? Vaše srdce svým rytmem připomíná křídla poplašeného ptáčka,“ promloval k ní tiše. Jeho hlas zněl jako ten nejjemnější satén. Připadal jí nádherně medový a hřejivý. Rozechvíval ji.

,,Ano,“ vydechla a víc říkat nemusela, ani nemohla. Slova nebyla potřeba. Měla pocit, že on jí dokonale rozumí i bez nich.

Pousmál se a letmým dotykem ji pohladil po uzardělé líci. Bez dechu si jazykem navlhčila náhle vyprahlé rty. Toužila po větší, mnohem větší blízkosti. Toužila po polibcích. Toužila po Alexandrovi, i když ještě nevěděla, co přesně to znamená.

,,Ma belle, vy mě trápíte,“ zašeptal o poznání hlubším hlasem. ,,Přišel jsem vás zkontrolovat, zeptat se, jak při své křehkosti zvládáte všechno to ošklivé a strašidelné kolem sebe. A teď místo vašeho bezpečí myslím jen na vaši krásu a hebkost vašich rtů.“

Stále ji držel v náručí. Tentokrát si byla jistá, že vzdálenost mezi nimi překonala ona. V jeho přítomonosti ztrácela hlavu, v jeho blízkosti přicházela o rozum. Veškeré konvence a vhodné chování zmizely jako pára nad hrncem. Nezáleželo jí na nich.

,,Lichotíte mi, má krásko, moc mi lichotíte, ale váš bratr tu bude kažkým okamžikem a i když jsme přátelé, jsem si jistý, že najít nás takhle by se mu nelíbilo.“

Postavil ji na nohy a krátce přitiskl své rty na její krk. Zhluboka se nadechl a vydal tichý, temný zvuk, který zněl jako zavrčení.

,,Vaše vůně mě zničí,“ zašeptal skrz zaťaté zuby. Spěšně se uklonil a rychle odešel z místnosti.

Byla tak omámená, že k plnému vědomí ji probralo až klapnutí dveří. Přiložila si hřbet ruky ke tváři. Žhnula jako v horečce. I Ettienn si toho všiml, když ji přišel navštívit. Přičítal to rozčilení a smutkem nad ztrátou přítelkyně. Vypadal vyčerpaně a ztrhaně. Pod očima měl temné kruhy a zmizela jeho jindy dobrá nálada. Přemlouval Isabelle, aby si lehla a další den zůstala odpočívat v posteli. Místo toho přemluvila ona jeho, aby se místo stráže u její komnaty vyspal a nabral síly na další den. Hlídat ji může některý z jeho přátel. Svatosvatě mu slíbila, že neopustí svůj pokoj.

Poznala, že i když by Ettienn zastal nejraději všechno sám, vidina postele a spánku pro něj byla v tu chvíli příliš lákavá. Políbil ji na čelo a vydal se do jídelny, kde jeho přátelé právě večeřeli.

Nedošel ale ani ke schodišti. U sloupu v chodbě seděla v nepřirozené, zhroucené poloze starší služebná. Její hrdlo bylo rozsápané a v těle neměla jedinou kapku krve.

 

…....

 

Edward se na mě díval. Nedokázala bych jeho pohled popsat. Bylo v něm všechno a zároveň nic. Ze všech emocí, které se během necelé vteřiny vystřídaly, nakonec zvítězilo zmatení. Lehce se zamračil a já si byla jistá, že si to ani neuvědomil, a uklonil hlavu ke straně. Jen steží jsem se ubránila syknutí. Nechápala jsem, jak může tak samozřejmě a přirozeně odhalovat krk. Rozčiloval mě svou uvolněností a absencí pudových instinktů.

,,Jak to myslíš, že jsi věděla, co tě čeká?“ promluvil tichým hlubokým hlasem. Nespouštěl ze mě oči, já pohledem uhnula, i když jsem si umiňovala, že to neudělám. Jen tak mimochodem jsem mu řekla něco, co po všech těch společných letech nevěděla ani Esmé, Carlisle nebo Emmett. Kolikrát jsem sbírala odvahu říct jim, jak to se mnou tenkrát bylo. Přiznat, že já nejsem nevinná oběť ani dívka, kterou přeměna zachránila před smrtí. Nikdy jsem to ale nedokázala. Nikdy jse nepřekonala strach, že když o mně budou znát celou pravdu, odsoudí mě tak, jak se odsuzuji já sama.

Vzpomněla jsem si na všechny naše rozhovory o mé minulosti. Na Esmeninu podporu, když jsem na ni v jednom ze svých záchvatů sebenenávisti vychrlila, že nestojím za nic, že jsem do morku kostí špatná, že jsem zabíjela lidi. Spousty a spousty lidí za spousty a spousty let. Přiznala jsem se, že jsem záměrně lovila, že jsem si vybírala tu nejvoňavější krev, že jsem neměla výčitky svědomí. Víc jsem ale nahlas říct nedokázala. Nešlo to, když mě Esmé utěšovala, že na minulost se sice nedá zapomenout a nejspíš ji ani úplně nenapravím, ale můžu se o to snažit. A ta snaha se počítá. Kdybych neměla svědomí a dobré srdce, nebylo by mi to, co jsem dělala, líto ani teď. Podle ní i Carlislea měl každý právo na druhou šanci. Možná, kdyby o mně věděli všechno, změnili by názor.

,,Zamilovala jsem se. Nebo spíš jsem se nechala omámit a očarovat. Udělala bych všechno, co chtěl, jen abych mohla být s ním. A taky jsem to udělala. I když to znamenalo vzdát se celého předchozího života a většiny toho, co jsem měla ráda. Pro něj bych šla až do pekla.“

Všechno to byla pravda. Zbožňovala jsem ho. Tak strašně moc, že jsem si jím nabízené peklo dobrovolně vybrala. Zpětně jsem si byla schopná přiznat, že mě nezlákal jen příslibem věčné lásky. Zatímco já byla naivní sedmnáctiletá hýčkaná šlechtična, on už za sebou měl několik století. Dokázal ve mně číst. Odhalil všechny mé slabiny a využil je, aby získal, co chtěl.

,,Zamilovala ses? Jako člověk ses zamilovala do upíra?“ vydechl Edward a zněl tak šokovaně, že za jiných okolností bych se asi smála. Jindy, ale teď ne. Zatřásla jsem hlavou a s přemáháním se na něj podívala.

,,Chtěl ses ptát na dění ve světě. Můj osobní život tě zajímat nemusí,“ zasyčela jsem na něj. Okamžitě se stáhl.

,,Omlouvám se, už nebudu dotěrný. Je naše existence stále utajená?“ Přešel k tématům, o kterých jsem dokázala mluvit bez jakýchkoliv problémů. S každou jeho další otázkou mě udivoval víc a víc. O světe kolem sebe měl jen velmi mlhavé a sporé informace. Občas našel turisty zapomenuté noviny a to byl jeho jediný zdroj. Nevěděl ani, jaký je rok. Ptal se na věci, které mi připadaly samozřejmé.

Divil se nad politickou situací, novinkou pro něj byl zánik Rakouska-Uherska, nevěřil mi počet států Ameriky, se zájmem malého chlapce se doptával na techniku letadel, s povděkem přijal informaci, že Anglie je stále královstvím.

Čas strávený s ním utíkal rychle a i když jsem většinu času mluvila já, svým způsobem jsem se bavila. Rozhodně to nebyla nuda. Podvědomě jsem si do paměti ukládala všechny výrazy jeho tváře, spontánní gesta a tóny hlasu. Neměl je od koho odkoukat, nepohyboval se mezi lidmi, a přesto byl mnohem lidštější než Esmé a Carlisle dohromady. Nechápala jsem to a vlastně mu záviděla. S ním jsem se i já uvolnila a snad opravdu úplně poprvé za těch šesedesát let, kdy jsem předstírala, že jsem člověk, a snažila se žít mezi lidmi, jsem si připadala přirozeně. Když jsem si jen tak mezi řečí odhrnula pramen vlasů z tváře a zastrčila ho za ucho, až jsem se lekla. Tolik let jsem se pokoušela dosáhnout něčeho, co s ním šlo úplně samo a bez snažení. Věřila jsem, že kdyby nás takhle někdo viděl, nepochyboval by, že my oba jsem lidé.

Venku se střídala noc se dnem a ten zase přenechal vládu noci. Oni jeden z nás nepotřeboval spát, odpočívat nebo jíst. Na čase nijak zvlášť nezáleželo. Že uplynuly minimálně tři dny, jsem si uvědomila, až když mi začal zvonit telefon. Příliš dlouho jsem se neozvala.

Edward na malý stroj na stole koukal s naprostým úžasem.

,,Ono to hraje,“ zamumlal a zasmál se. Upřímně a hlasitě. Přistihla jsem se, že se usmívám.

,,Promiň.“ Vzala jsem telefon a přirozenou rychlostí se alespoň pár desítek metrů vzdálila od srubu. Věděla jsem, že mě určitě uslyší, ale doufala jsem, že volajícího ne.

,,Drahoušku, už jsme se začínali bát, jestli se ti něco nestalo,“ vydechla Esmé s úlevou, jakmile jsem hovor přijala.

,,Jsem v pořádku. Jen jsem zapomněla na čas,“ přiznala jsem popravdě, i když jsem nehodlala blíž specifikovat, proč jsem na něj zapomněla.

,,Máš nějaké bezpečné místo, kam se vracíš? Nezůstáváš celou dobu jen venku v horách, že ne?“ Jen Esmé mohla mít starost o někoho třikrát tak starého, kdo strávil mnoho let na dně oceánu nebo v hlubokém pralese. Stačilo, aby některou ze svých obav o mé pohodlí nebo bezpečí vyslovila, a v hrudi mě zahřálo.

,,Našla jsem tu opuštěný srub. Většinu času trávím v něm, nemusíš se bát,“ usmála jsem se do telefonu a zřetelně cítila i její úsměv.

,,Mám pocit, že ti výlet prospívá. Zníš spokojeněji než za poslední roky.“ Před Esmé se pocity nedaly jen tak skrýt. Před ní se přetvařovat bylo příliš těžké.

,,Je mi taky dobře,“ zašeptala jsem. Ten okamžik, kdy mi došlo, že je to skutečně tak, mi svou intenzitou téměř podlomil kolena. Dobře mi nebylo... ani jsem si nedokázala vzpomenout kdy naposledy.

,,To jsem moc ráda, holčičko. Všichni tě moc pozdravují. Rose dělá pokroky a brzy se s ní chystáme na procházku mezi lidi. Drž jí prosím palce. Je úžasná, ale bude to potřebovat.“

Slíbila jsem, že palce držet budu a rozloučila se.

Edward seděl na stejném místě. Jakmile jsem vešla, upřeně se zadíval na mobil v mé ruce. Vykulil oči a já se snad úplně poprvé od své přeměny vesele zasmála.

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Evelyn

9)  Evelyn (17.07.2012 15:57)

Ivano, moc děkuju - přiznám se, že jsem na Temnotu jaksi pozapomněla a až když jsi ty někde psala, že nemám dopsané dvě povídky, vzpomněla jsem si na ni... díky
Bos, díky moc a moc
jenko, hrozně moc si vážím toho, že jsi vytrvala. děkuju
semi, v mém případě to moc neplatí, ale budu se snažit
maily, docela dlouhé kusy mám napsané, jen je musím pospojovat. Na psaní mám teď hrozně málo času, ale je to takové fajn odreagování. děkuju
Fanny, odmlka maximálně do konce týdne díky
marcelo, moc děkuju
piky, stýskalo se mi po tobě Díky moc

Jste naprosto úžasné, že jsem těch, ehm, 10 měsíců vydržely

piky

8)  piky (17.07.2012 10:15)


Evelynko, že bude happyend - jim to spolu tak jde ...
Skvělá kapitola - těším se na další
Takže teď můžu zase otravovat?

7)  marcela (17.07.2012 07:26)

Dokonalé,naprosto dokonalé.

Fanny

6)  Fanny (16.07.2012 18:20)

Znovu jsem přelétla všechny kapitoly a jako bonus tu nejnovější a moc moc doufám, že mezi touhle a tou následující nebude dlouhá odmlka.

Jinak úžasné!!!

5)  maily1709 (16.07.2012 12:43)

už som ani nečakala že pribudne pokračovanie, ale je tu a urobila si mi ním velkú radosť len dúfam, že na 9. diel nebudeme musieť čakať tak dlho :D :D

semiska

4)  semiska (16.07.2012 11:55)

Nádhera, kdo si počká, ten se dočká. ;) Moc se ti to povedlo.

3)  jenka (15.07.2012 23:16)

HURÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ! Jsem neskonale nadšená, že se objevil další díl, i když už jsem přestávala doufat. A dokonale jsem si ho vychutnala. Díky, je (stejně jako všechny předchozí) prostě úžasný.

Bosorka

2)  Bosorka (15.07.2012 11:30)

Evelýnko - sice pozdě, ale PŘECE . Na některé věci se vyplatí počkat. A představa Edouše, jak proniká do tajů moderních nformačních medií, za to fatk stojí :D

Ivana

1)  Ivana (15.07.2012 04:25)

Neviem sa dočkať pokračovania

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek