Sekce

Galerie

/gallery/V temnotě.jpg

Světla zhasínají, pomalu se noříme do temnoty...

Ležela v posteli a nepřítomně se dívala do tmy. Stále na sobě měla šaty, šperky, make up i paruku. Komornou, která jí měla pomoct odstrojit a odlíčit se, vyhnala. Toužila po samotě. Chtěla přemýšlet o Alexandrovi a jejich polibku. Bylo to tak nádherné! Jeho rty ji jemně laskaly. Chutnaly tak zvláštně sladce. Uvažovala o té chuti, ale nedokázala ji k ničemu přirovnat. Pro Alexandra celého neměla přirovnání. On byl dokonalost sama. Ztělesňoval její ideál muže. Představoval všechny její tajné sny o budoucím manželovi.

Zahihňala se a okamžitě si rukou přikryla ústa. Jako by ji snad mohl slyšet. Zavrtěla sama nad sebou hlavou. Někde hodně hluboko v její mysli se zrodila myšlenka, kterou okamžitě zadusila jinými. Opět odešel příliš rychle. Nepostřehla jeho pohyb. V jednu chvíli s ní byl a v další stála na chodbě sama. Nebylo to přirozené. Alexandr nebyl přirozený. Jejich polibek byl krásný, ale úplně odlišný od všech, které kdy dřív dostala. Všechno se zdálo být až moc dokonalé, bezchybné a perfektní. Něco nebylo v pořádku. Něco bylo jinak, než by být mělo. Isabella si to ale odmítla připustit. Nechtěla si kazit své sny o Alexandrovi něčím nepříjemným. S úsměvem na rtech zapomněla na jedinou soudnou myšlenku.

Zavřela oči a nechala si zdát o budoucnosti naplněné večírky, vínem a polibky s tím nejskvělejším mužem pod sluncem.


Ráno ji probudilo kvílení větru a déšť opírající se do oken jejího pokoje. Jen neochotně rozlepila oči a téměř v tu samou chvíli proklínala svou komornou, která jí večer nepomohla s odlíčením, odstrojením a sundáním paruky. Z těžkého účesu ji bolela hlava, kostice korzetu ji tlačily na bocích a oči pálily rozmazaným uhlem na řasy. Opatrně vstala a došla před zrcadlo. Okamžitě měla chuť křičet, dupat a nechat tu káču pitomou, která nesplnila svoje povinnosti, vyhodit.

Vztekle ze sebe strhala šaty, které neopravitelně poškodila, a jak nejrychleji to šlo, se zbavila paruky. Vlásenky a skřipečky se válely po celém pokoji. Paruka odlétla až ke dveřím. Jakmile Isabellu netížila, udělalo se jí lépe. Oblékla si hedvábný župan, nalila si do sklenice vodu, kterou jí tu večer komorná nechala, a posadila se na židličku před zrcadlem. Vypadala příšerně. Vlasy se jí splihle lepily k hlavě, obličej měl nezdravě bledou barvu, kolem očí se udělaly temné stíny a fleky od líčení, rtěnka se rozmazala kolem rtů. Nic si nepřála víc, než zazvonit na sloužící, položit se na lenošku, zavřít oči a nechat se udělat zase krásnou. Nesnesla by ale, aby ji takhle někdo viděl. I kdyby mělo jít jen o služebné. Pro všechny kolem sebe musela být stále dokonale krásná a perfektní. Nedovolila by, aby o ní kdokoliv byť jen na chvilku smýšlel jinak, než jako o nejkrásnější ženě, jakou kdy spatřil.

S povzdychem se odlíčila, umyla si obličej mýdlem, vlasy sčelala do prostého copu, který si omotala kolem hlavy, a nasadila si obyčenou paruku s jemnými kudrlinami. Zabralo jí to jen pár minut a byla opět půvabná. Ještě ne oslnivě krásná, ale hezká určitě. Našpulila na sebe rty a pozorně se prohlížela. Ne, nedivila se, že si Alexandr vybral zrovna ji. I teď by předčila většinu žen u dvora a to se ještě nenalíčila a neoblékla si honosné šaty zvýrazňující postavu.

Spokojeně mlaskla, usmála se na sebe a s neochvějnou jistotou a zručností se dala do líčení. Růže, trocha make-upu, uhel na řasy a červeň na rty. Za několik málo minut se už dívala na tvář, jakou byla zvyklá v zrcadle vídat. Na tvář, na kterou byla tak pyšná a kterou milovala. Kterou musel každý milovat. A Alexandr nebyl výjimkou.

Upravená a v mnohem lepší náladě, než po probuzení, zazvonila na služebnou. Nikdo však nepřicházel. S narůstající nelibostí zazvonila znovu a důrazněji. Mladičká služka se celá třásla, oči měla zarudlé a neodvažovala se na ni ani podívat. Isabelle na jejím strachu nezáleželo. Vynadala jí, že musela čekat. Nesnášela čekání. Zvláště na někoho tak podřadného jako na služku. Každý by měl znát své místo, vědět, kam patří. Služebnictvo je póvl, všichni do jednoho jsou lehce nahraditelní. Jeden zmizí a na jeho místě je okamžitě někdo jiný. Všechno to služebné velmi hlasitě vysvětlila, zatímco ta jí připravovala šaty pro dopoledne.

,,Jistě, slečno,“ bylo to jediné, co služebná za celou dobu odpověděla. A to ještě tak tiše, že ji Isabelle pořádně neslyšela.

Při utahování šněrovačky zahlédla v odrazu zrcadla, že dívce tečou slzy. Bylo jí to jedno. Nelitovala svého výbuchu. Myslela vážně každé své slovo.

V jídelně krom služebnictva běžně obsluhujícího u stolu nidko nebyl. Zamračila se. Měla ráda snídaně s otcem. Nestávalo se příliš často, že by se ráno u stolu potkali, ale po večírku nebo slavnostní večeři byla společná snídaně nedomluveným zvykem. Předpokládala, že u snídaně uvidí i Ettienna. V přítomnost Alexandra nedoufala, ranní jídlo bylo vždy soukromou, rodinnou záležitostí.

,,Otec už jedl?“ zeptala se muže v uniformě číšníka stojícího nejblíže k ní. Vídala ho každý den, co si pamatovala. Vždy připravoval vybrané pochoutky na stůl. Až nyní na něj prvně promluvila a způsobila mu tím menší šok. Zmateně se na ni podíval, nechápavě zamrkal a rychle uhnul pohledem. Tváře mu hořely temnou červení. Isabelle se blahosklonně usmála. Chudák ji jistě tajně miloval.

,,Ne, slečno. Váš otec i bratr jsou od časného rána v pracovně,“ zadrmolil, aniž by se na ni znovu podíval. Jeho hlas se chvěl a zněl podivně dutě.

Isabelle si ho dál nevšímala. Prošla kolem něj a zamířila do jižního křídla. Otec s bratrem byli zvyklí vstávat mnohem dříve než ona. Pravděpodobně se vzbudili jako ještě před úsvitem, jako v jiné dny, a teď na ni se snídaní čekají. S dobrou náladou je šla odvést od práce k jídlu a říct jim, jací jsou drahouškové, že nezačali bez ní.

Jakmile ale otevřela dveře pracovny, strnula na místě a všechno, co chtěla říct, zapomněla. Ettienne měl plášť celý špinavý od bláta, rozcuchané vlasy a ve tváří výraz, který na něm nikdy dřív neviděla a neuměla si ho správně vyložit. Otec seděl za stolem. Před ním stála poloprázdná karafa vína. Působil unaveně a vyčerpaně. Naposledy takhle vypadal po maminčině smrti.

Vzhlédl k ní a oči mu zněžněly.

,,Isabelle, dceruško, pojď mě obejmout,“ zašeptal a vztáhl k ní ruce. Otce milovala jako správná dcera, ale nikdy ho neobjímala. Teď jí k němu táhla neviditelná, neznámá síla. Vycítila, že otec její blízkost potřebuje. A ona z nějakého nepochopitelného důvodu najednou potřebovala jeho.

,,Jsem tak rád, že jsi v pořádku. Nesnesl bych, kdyby se ti něco stalo. Nesnesl bych to,“ promlouval k ní s takovou naléhavostí, až ji zamrazilo.

,,Co se stalo?“ vypravila ze sebe, když trochu povolil sílu svého objetí a ona se mohla nadechnout. Otec jen zavrtěl hlavou. Odpověděl jí Ettienne.

,,Anne-Lizz v noci... zemřela. Služební ji našli na chodbě v patře. Někdo ji... zabil. A stejně tak i tvojí komornou. Ta ležela mrtvá u stájí.“

Isabelle němě zasípala. Svět kolem ní se zatočil a rozostřil. Slyšela otcův křik. Říkal, že takhle se to neměla dozvědět, pokud vůbec. Ettienne se hájil, že to vědět musí, pro její vlastní bezpečí, a forma takového sdělení nemůže být šetrná. Isabelle slyšela každé jejich slovo. Chápala jejich hádku. Nedokázala se na ni ale soustředit. Anne-Lizz, dcera otcova nejlepšího přítele a jediná dívka, kterou znala a svým způsobem považovala za přítelkyni, je mrtvá. Zavražděná. Umřela na stejné chodbě, která vedla k pokoji Isabelle.

Pracovna se propadla do tmy. Hlasy otce i Ettienna utichly. Zůstal jen plíživý strach schovaný v temnotě.

 

 

..............................

 

 

Sněžilo. Vytrvale a hustě. Lepší výraz by možná byl chumelení. Vločky se vrstvily na zemi, stromech, chatě i na nás samých. Při kontaktu s naší kůží netály. Pokrývaly nás stejně jako naše okolí. Všechno neživé zahalil sníh a my dva nebyli výjimkou. Tu myšlenku jsem nesnesla.

,,Nechceš jít dovnitř?“ navrhla jsem oproti předchozímu přesvědčení a nečekala na odpověď. Vstala jsem a přesunula se do chaty tak rychle, že člověk by můj pohyb neviděl. Nezvládla bych nechat sníh vrstvit se na mně, až bych splynula s krajinou kolem sebe. Až by mě pohřbil.

Setřásla jsem ze sebe tolik sněhu, kolik jsem dokázala, a bojovala s chutí převléknout se a vyčesat si ho z vlasů. Ta chvilka na schodech, kdy jsem se příliš zabývala sama sebou a Edwardovou blízkostí, mi připomněla, kam ve skutečnosti patřím. Neměla bych sedět na verandě a přemýšlet. Neměla bych chodit, běhat ani dýchat. Neměla bych to dokázat, když jsem už tak dlouho mrtvá. Sníh mi ukázal, co bych dělat měla. Měla bych nehybně ležet v hrobě. Měla bych být dokonale mrtvá. Pohřbená a zapomenutá.

Edward mi myšlenky číst podle vlastních slov nemohl, ale intuitivně ze sebe sníh oklepal, než vstoupil dovnitř. Nebo to pro něj možná bylo přirozené a nevnímal to tak, jako já. Možná uvažoval jako člověk. Lidé domů pokrytí sněhem nechodili.

,,Děkuju za pozvání,“ usmál se na mě, jako kdybych ho uvedla do luxusní rezidence, kterou chce navštívit každý. Nepozastavil se nad mým úprkem z terasy, nesnažil se ze mě vymámit, co se stalo, neptal se, jestli jsem v pořádku. Líbil se mi každým okamžikem víc a víc, i když jsem se snažila, aby to tak nebylo.

Pokývala jsem hlavou a nepříliš ladně trhla rameny. Nevěděla jsem, jak se k němu mám chovat. Vůbec jsem se nevyznala ve svých rozporuplných pocitech. Bylo tak zvláštní dívat se na něj, jak stojí uprostřed stařičkého srubu a prohlíží si ho. Žádná strnulost, nehybnost nebo dokonalý klid. Měl ruce hluboko v kapsách, lehce se zhoupl na patách, pravidelně dýchal, přešlapoval z nohy na nohu, nakláněl hlavu ke straně. Kdybych nevěděla, že je jako já, na první pohled bych to nepoznala. Málokdo našeho druhu byl v maskování tak dobrý jako on. Mě samotnou to stálo spoustu energie a částí mysli jsem se těm drobným úkonům musela neustále věnovat. Za celé století mi nezevšedněly a nezautomatizovaly.

,,Je funkční?“ ukázal na polorozpadlý krb a podíval se na mě. Zamračila jsem se a zamrkala. Nerozuměla jsem mu a nerozuměla jsem ani sama sobě. Byl tak jiný než jiní našeho druhu, s nimiž jsem se kdy setkala. Ani Carlisle, Esme a Emmett nebyli tak bezprostřední a přirození v pro nás nepřirozených pohybech a situacích. Na jednu stranu jsem od něj chtěla utéct. Všechny mé instinkty mě nabádaly k co nejrychlejšímu ústupu. Na druhou stranu jsem toužila být mu blíž. Vyzařovalo z něj něco, co mě oslňovalo a nutilo mě přát si vyhřívat se v té neviditelné záři.

,,Ehm, ano,“ zachraptěla jsem a musela si odkašlat. Hrdlo se mi ale stále nepříjemně svíralo. Edward se usmál a přistoupil ke krbu blíž. Klekl si a opatrně zkoumal nepříliš pevnou konstrukci krbu. Poklepával na cihly, sem tam se o nějakou mírně opřel a na jiné zatlačil. Nakonec si spokojeně promnul ruce.

,,Mohli bychom si rozdělat oheň. Je tu hrozně chladno,“ navrhl a čekal na mé svolení. Vytřeštila jsem na něj oči.

,,Tobě je... zima?“

Zasmál se. Upřímně a hřejivě. Jeho smích mě hladil a rozechvíval mé nitro. Kéž by se smát nikdy nepřestal...

,,To ne, ale v teple je mi vždycky lépe. Líbí se mi, když nemám ruce studené jako led,“ pokrčil rameny.

Beze slova nanosil dřevo a zápalkami, které měl v kase, ho zapálil. Věděla jsem, že bych se měla bát. Oheň byl náš jediný přirozený nepřítel. Jediný nepřítel, který nás mohl zničit. Proti ohni jsme neměli obranu, neuměli jsme s ním bojovat. Kdyby došlo na boj a Edward mě shodil do ohně, nebo nějak pohnul základy srubu a nechal ho zřítit se na mě, oheň by mě zahubil. Spolehlivě a rychle. Přesto, že jsem tohle věděla, místo strachu jsem cítila úlevu, jakmile se v místnosti oteplilo. Zbytky sněhu na mě roztávaly a já už nebyla tak studená. Stejně jako Edward jsem si nechtěla připadat jako kus ledu.

Posadila jsem se na zem a po chvíli váhání natáhla ruce blíž k ohni. Edward mě s úsměvem napodobil. Ticho narušovalo jen praskání dřeva a tlumené hučení v komíně.

,,Jak ses dostal do Volterry?“ zeptala jsem se po době, která mohla být několika minutami stejně dobře jako pár hodinami. Na chvíli jsem ztratila pojem o čase a kupodivu mi to nevadilo.

,,Moje rodina patřila mezi nižší šlechtu. Anglie v polovině devatenáctého století nebyla zrovna vlídná k nemajetným šlechticům, kteří vlastně nic neumějí. Můj otec začal obchodovat s látkami a šperky z dalekého východu. Dařilo se mu dobře. Měli jsme menší, ale dobře udržované sídlo blízko Londýna a rozhodně jsme nestrádali. Otec si přál, abych ho následoval a připojil se v obchodě k němu. Vlastnil několik lodí a sám se na nich pravidelně plavil. Mně se to zdálo být jako nuda. Toužil jsem po vojenské kariéře, uznání a slávě. Byl jsem tak hrozně hloupý!“ Edward se na chvíli odmlčel a zamyšleně sledoval plameny. Napadlo mě, jestli stejně jako někdy já uvažuje nad tím, jaké by to bylo, kdyby ho oheň strávil. Kolikrát já sedávala u otevřeného ohně a odhodlávala se odevzdat se mu. Vysvobození z věčného prokletí bylo tak blízko a já přesto nidky nesebrala odvahu nechat se osvobodit.

Sledovala jsem jeho profil a měla chuť obejmout ho a říct, že určitě nebyl hloupější než já. Nelhala bych. Přišel za mnou, aby se dozvěděl novinky o světě kolem ode mě. Chtěl informace získat, ne je dávat. Navíc tak osobní a soukromé. Nemohla jsem si ale pomoct. Zvědavost byla silnější něž dobré způsoby. Zajímal mě víc, než jsem si byla ochotná přiznat. Pozorně jsem poslouchala každé jeho slovo.

,,Tvrdošíjně jsem zůstával doma a snil o slavných bitvách, které bych vyhrál. A zatímco jsem fantazíroval o zářivé budoucnosti v čele vojska, bez vysvětlitelného důvodu jsem slábnul. Byl jsem pořád unavený a bolelo mě celé tělo. Časem jsem začal vykašlávat krev. V té době se otevírala první sanatoria pro nemocné s tuberkulózou. V Německu a Itálii. Otec zaplatil nemalou částku, aby mě do jednoho z nich přijali. Cesta byla příšerná, ale jakmile jsem byl v Itálii, bylo mi lépe. Horské prostředí mi udělalo dobře. Rok jsem se léčil. Vlastně to znamenalo, že jsem jen ležel a většinu dne spal. Ale vypadalo to, že se můj stav lepší. V rámci terapie jsem chodil na zdravotní procházky.

Na jedné z nich jsme se potkal se zvláštním mužem. Byl celý v černém, přes hlavu kápi a i když jsem mu neviděl do tváře, velmi intenzivně jsem na sobě cítil jeho pohled. Když promluvil, nedokázal jsem dělat nic jiného, než okouzleně poslouchat. Tak krásný hlas jsem nikdy neslyšel. Říkal, že mám talent, nadání, které ze mě cítí. A že mi ho pomůže rozvinout. Nevěděl jsem, co to znamená, ale on to dál nevysvětloval. Najednou stál těsně přede mnou, kápi shrnutou na zádech a upíral na mě temně rudý pohled. Myslím, že jsem křičel, ale asi jsem na to neměl čas. Přeměnil mě. Probral jsem se v kamenné kobce a slyšel hlasy, i když jsem kolem nikoho neviděl. Šílel jsem žízní i bolstí hlavy. Říkali mi, že jsem ve Volteře a čeká mě výcvik, ale ten jsem nebyl schopný absolvovat.“

Mluvil klidně a věcně, jako kdyby vyprávěl příběh někoho jiného. Tahle já o své minulosti neuměla ani přemýšlet. Bez silných emocí a bezbřehého vzteku sama na sebe.

,,Jak se to stalo tobě?“ Edward se otočil přímo na mě. Zhluboka jsem se nadechla a zavřela oči.

,,Já si to vybrala sama. Věděla jsem, čím se stanu. Věděla jsem, že budu muset zabíjet, a stejně jsem to chtěla.“

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Rire

18)  Rire (27.10.2011 22:22)

Líbí se mi to, moc! Je to něco jiného, něco neobvyklého. Marně se snažím přijít na odpovědi k mým otázkám, které se rodí každou kapitolou a jen málokdy na ně v další kapitole naleznu odpověď. Přesto jsem nadšená a natěšená na další pokračování. Příběh se vyvíjí a roste. Jsem moc ráda, že jsem se k tomu dostala a že se dozvím, jak to dopadne. Evelyn, nádherné a ještě temnější!

HMR

17)  HMR (27.10.2011 21:32)

Nevím, proč žasnu, že povídka V TEMNOTĚ je temná. Ale ona je opravdu TEMNÁ! Doufám, že Edward tu beznaděj zažene

Janeba

16)  Janeba (18.10.2011 12:42)

Evelynko , díky tvému líčení .... i pro mě!!! Neustále si tvá slova vybavuju!!! Ale ON za nic nemůže!!!!

Jalle

15)  Jalle (18.10.2011 12:32)

veľmi pekné, teším sa na pokračovanie

Evelyn

14)  Evelyn (13.10.2011 20:22)

sofie, mást jsem vás určitě nechtěla Ono se to ale pomalu bude vyjasňovat.
Kim, moc děkuju Mám tendenci měnit k obrazu svému Edwarda, tak jsem jednou chtěla trochu jinou Bellu
maily, kamčí, děkuju
Bos, nekaž mi to, alespoň jednou bych chtěla být nečitelná tak snadno
Lenko, moc děkuju
kytičko, děkuju
semiško, děkuji
jenko, děkuju moc A vážně vás mučit nechci, jen nějak chybí čas Neuvěříte tomu, a mně se to taky stále nezdá, ale další už mám skoro hotovou
marcelo, děkuju
Janí, temnější to snad ještě bude A neodolatelný Edward... po koukání na Stmívání s českým dabingem s mužem po boku už ho asi nikdy neuvidím stejně
Piky,to spíš já jsem otravná, a pro sebe samu úplně šíleně, když mi to tak trvá... Děkuju
Petris, ona šla přehlédnout poměrně snadno s tím, jak pomalu přibývá Jsem moc ráda, že se líbí

13)  Petris (11.10.2011 10:32)

Ahoj Evelyn, četla jsem jen první díl a pak jsem Tvou povídku nějak přehlédla. A jsem mmoc ráda, že jsem ji znovu objevila. Moc se mi líbí obě linie, i když ta současná asi trochu víc.. je tam Edward Děkuji a těším se na pokračování.:)

piky

12)  piky (10.10.2011 19:01)

evelynko, Miluji tveho Edwarda Bella si to vybrala? A taky to chtela? chudák Edward - tuberkulóza ... Prosim, at máme happyend Těším se na další kapitolu a zkusim uz neotravovat ;)

Janeba

11)  Janeba (10.10.2011 11:06)

Evelýnečko , krásné, ikdyž smutné! Celá povídka na mě dýchá jakýmsi bolestným kouzlem! Jsem moc ráda, že Isabella, ač nevlastnící ohledy vůči služebnictvu, měla lásku alespoň pro otce, rodinu a přátele! Pravděpodobně bylo těžké nebýt rozmazlená s takovou pozorností, jaké se jí dostávalo!
Příběh začíná být krapítek temnější, ale o to víc vyniká Edwardova vyjimečnost!!! Zase jsi ho udělala jinak neodolatelného!!!
Děkuji!!!

10)  marcela (10.10.2011 04:46)

Nádhera.

9)  jenka (09.10.2011 23:25)

To je úžasné! Kapitoly sice přibývají mučivě pomalu, o to lépe si ale pak každou vychutnám. Je úžasné, jak propojuješ minulost a přítomnost. Naprosto skvěle popsané pocity z ohně a jejich rozporuplnost. A to, že Bella popravdě přiznává, jak se stala upírkou. Úžasně emotivní zážitek.

semiska

8)  semiska (09.10.2011 22:19)

Moc pěkná kapitolka. Minulost se změnit nedá. Sbližování s Edwardem jde pomalu. Ona k tomu má jistě své důvody. Budu se těšit příště. Povedené.

kytka

7)  kytka (09.10.2011 21:58)

Jsem ráda, že je další kapitolka. Povídka je skvělá.
Bella v minulosti je tedy něco.
Moc se mi ve druhé části líbilo povídání o krbu a ohni - nemá rád, když má ruce jako led. Bylo to moc krásný a milý. A pak Bella - vybrala si to dobrovolně???
Jsem moc zvědavá dál. Díky Haničko.

Lenka326

6)  Lenka326 (09.10.2011 19:58)

Evelyn, to jsem ráda, že pokračuješ.
Bella v minulosti je teda pořádné sousto. A ten kontrast s její osamělou přítomností, je skoro zázrak, že vydrží s Edwardem. A ten si teda fakt užíval, nejdřív TBC, pak přeměna a probuzení s hlavou plnou hlasů ve Volteře a pak nekonečné roky samoty. Je mi ho líto.
Netrpělivě čekám na podrobnosti k poslednímu odstavečku, jak si to "vybrala sama".
Díky

Bosorka

5)  Bosorka (09.10.2011 19:38)

Ona to věděla a šla do toho dobrovolně...že se tomu ani moc nedivím, dle toho, jak jsem ji mohla poznat....

Kamci

4)  Kamci (09.10.2011 19:14)

:) :) :)

3)  maily1709 (09.10.2011 18:00)

no paani

Kim

2)  Kim (09.10.2011 17:40)

Úžasná kapitola!! Jsem ráda, že se tu objevila další..
Když čtu o Isabelle a jen o Belle, tak mi přijde, že jsou úplně odlišné osoby.
Isabelle, taková namyšlená holka, které jde jen o to, jak vypadá. Nejradši bych ji zaškrtila. Docela mě zarazilo, když říkala, že si to vybrala sama. Nejak jsem počítala s tím, že ji ten Alexandr prostě kousnul a bylo to, ale ona si to vybrala. Už se těším na další kousky z její minulosto. Určitě to bude ještě hooodně zajímavé.
Chudák Edward, ten rovnou schytal Volturiovi.

Už se strašně těším na pokračování. Snad bude brzy.

1)  Sofie (09.10.2011 17:00)

No prizbam se bez muceni, sem totalne zmatena, co jsem si myslela, ze chapu, tak nechapu. Je na tom jeste nekdo podobne??

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse