11.09.2011 [09:30], Evelyn, ze série V temnotě, komentováno 16×, zobrazeno 2273×

Trvá mi to, já vím a fakt se stydím. Snad už to bude lepší.

Přesně věděla, kde Alexandr zrovna je, i když stál přes celý sál daleko. Cítila jeho přítomnost a měla pocit, že spolu mezi hosty tančí. On postoupil o tři kroky doprava, ona se otočila pro skleničku. On se uklonil, ona ho následovala. On přešel sál po jedné straně, ona po druhé. Nezávisle na něm. Podvědomě kopírovala jeho pohyby, reagovala na něj a nechala se jím vést. Přitahoval ji jako magnet. Hudebníci hráli a ona se do rytmu jejich skladby proplétala mezi hosty, otáčela, vracela se a stála ve štronzu. On dělal to samé. A mezi jednotlivými kroky tance, který neměl pravidla a který znali jen oni dva, se po sobě nenápadně dívali. Pozorovala ho přes vějíř, mrkla na něj, když se podívala přes rameno, pozvedl k ní sklenici s vínem, usmál se na ni, když se jejich oči střetly.

Už spolu nemluvili. Nezdálo se však, že by slova byla důležitá. Vznášela se. Ještě nikdy jí nebylo tak hezky. Ještě nikdy se během jakékoliv slavnosti tak často a vřele neusmívala. Muži se jí dvořili intenzivněji než obvykle, ale ji to prvně nezajímalo a vlastně ani netěšilo. Chvílemi ji její nápadníci a obdivovatelé až obtěžovali. Když se jich kolem ní sešlo moc, neviděla na Alexandra. Pokaždé jí těch několik málo minut vynahradil hřejivým úsměvem, který jí naháněl krev do tváří.

Motala se jí hlava, srdce povznášely tisíce motýlků, připadala si opilá, i přesto, že za celý večer vypila jen dvě skleničky červeného vína. Když dlouho po večeři odcházela do svého pokoje, většina hostů už dávno odjela. Alexandr se ještě bavil s Ettiennem a jejím otcem. Zahlédla je, jak sedí v čele stolu, a zaujatě o něčem debatují. Nerozloučila se. Otec ji vřele miloval a odpouštěl jí všechny její prohřešky, ale nikdy by si nedovolila vyrušit ho při hovoru s jinými muži. Podvědomě vytušila, že to by jí odpuštěno nebylo.

Pomalým krokem se vzdalovala od sálu. Chodba k jejím komnatám byla potemnělá. Svícny služební rozmístili příliš daleko od sebe. Obrovská prosklená okna dovnitř propouštěla mračným oparem tlumený měsíční svit. Dlouhé stíny se plazily po zemi a dělaly z obyčejných závěsů cosi strašidelného. Její kroky se nesly s tichou ozvěnou. Procházela tou chodbou denně a nikdy na ní neshledávala nic výjimečného a zlověstného. Teď bojovala s chutí rozeběhnout se a co nejrychleji se schovat u sebe v pokoji. Zdánlivě bez důvodu ji mrazilo v zádech a několikrát se musela ohlédnout za sebe.

Zimomřivě si objala ramena a nutila se ke klidu. Dokázala se ovládat jako málokdo jiný. Vždy uměla tajit své emoce a pocity a časem se naučila opanovat se tak dokonale, že mnohokrát ošálila i sama sebe. Tentokrát se jí ale nedařilo přesvědčit se, že nemá strach. Sžíral ji, svíral její hrudník a nedovoloval ji pořádně se nadechnout. Nechápala to.

Někde v patře se hlasitě zavřely dveře a ona vyjekla. Musela se zastavit a dopřát si chvilku na uklidnění. Měla na sebe vztek. Nikdy se nechovala paranoidně. Nebyla jako ostatní šlechtičny jejího věku, které omdlévaly z nejrůznějších důvodů tak často, až trávily více času v bezvědomí. Neječela, když jí po podlaze přeběhla myš. Nepropadala hysterii, když se ke kočáru přiblížil žebrák tak blízko, až byl cítit zápach jeho těla a starých šatů. Byla statečná a odvážná. Tak proč najednou nedokáže projít chodbou zámku, na kterém vyrostla, který tak důvěrně znala?!

Vztek ji vehnal novou sílu do žil. Odhodlaně se nadechla a pokračovala dál chodbou. Umiňovala si, že další den vynadá sloužícím, že nerozestavěli víc svícnů. Všichni věděli, že nemá ráda tmu. Ve tmě nebyla vidět její krása. Tma zahalovala její půvaby. Ne, už se nikdy nesmělo opakovat, aby byla chodba tak špatně a nedokonale osvětlená. Že je to i z jiných důvodů, nebyla ochotná přiznat ani sama sobě.

Před dveřmi do svých komnat se zastavila. Nedokázala by vysvětlit proč, ale najednou se jí nechtělo sáhnout na kliku a vstoupit dovnitř. Jak se před pár chvílemi nemohla svých pokojů dočkat, náhle otálela na chodbě. Zamračila se a potřásla hlavou.

Věděla, že stojí za ní, dříve než se k němu otočila. Cítila jeho přítomnost a blízkost, stejně jako tomu bylo v sále po večeři. Připadala si omámená a jako by ani její tělo nepatřilo jí. Pomalu se obrátila zády ke dveřím a stanula čelem k Alexandrovi.

Dělilo je několik metrů. Usmál se na ni a vzdálenost mezi nimi zmenšil. Příliš rychle než aby postřehla jeho pohyb. Zmateně zamrkala a on stál přímo před ní. Stačilo vztáhnout ruku a dotkla by se jeho tváře. Nedokázala se ale pohnout. Ruce jí ztěžkly a ztratila nad nimi vládu. Byla jako krásná panenka bez vůle a rozumu. V tom nejzazším koutku mysli si uvědomovala, že i když mu dovolila vzít ji ven na balkón na maškarním bále a už tím se dopustila neodpustitelného prohřešku, tohle jejich setkání bylo daleko za hranicí přijatelného. Kdyby je někdo viděl, byl by z toho obrovský skandál, který by neměla šanci ustát. Její pověst by skončila v prachu a už nikdy by nemohla patřit do společnosti, v níž se cítila tak dobře.
A i kdyby je nikdo neviděl, kdyby jejich setkání zůstalo beze svědků, mělo by jí vadit, jí samotné, že se k ní Alexandr nechová patřičně a s náležitou úctou. Žádný muž by si neměl dovolit sledovat ji, zvláště v noci, k jejím pokojům a ani se to nepokusit skrývat. Choval se k ní jako kdyby nebyla šlechtična, ale povolná děvečka. Měla by ho poslat pryč, měla by křičet, že ji obtěžuje, měla by ho nechat okamžitě vykázat ze zámku a požadovat omluvu a hodnotný dar jako vyjádření jeho lítosti. Měla by cítit a dělat mnoho věcí, ale k žádné z nich se neměla.

Dívala  se na něj, nechávala se pohltit jeho pohledem, byla přitahována jeho kouzlem a ohromena jeho drzostí. Toužila po něm, i když přesně nevěděla, co to znamená. Touha ovládala celé její tělo.

Zachvěla se a olízla si rty. Podvědomě, mimovolně, bez rozmýšlení. Alexandr očima sklouzl k jejím ústům. Sledoval linii jejích rtů a ona téměř cítila, jak by chutnal jeho polibek. Byla ztracená.

,,Ma belle,” zašeptal zvláštně chraplavým hlasem a velmi pomalu zvedl ruku a položil jí ji na tvář. Jeho dlaň ji studila a vyvolávala dojem, že se horkostí jejích lící rozpustí.

,,Jste tak krásná.” Tentokrát jí šeptal přímo do ucha. Poslední zbytky její obrany padly a ona se mu poddala. Zavřela oči a nabídla mu své rty. Nabídla mu mnohem víc, aniž by věděla nebo měla nejmenší tušení, co všechno mu tak snadno dává.

·······

Usmál se na mě tak vroucně a šťastně, že jsem téměř cítila dotyk tepla a domova. Přesto jsem se zachvěla. Nesměla jsem si dovolit ztratit kontrolu nebo být byť jen trochu neopatrná. Možná jsem se na něj zamračila, ale neuvědomovala jsem si to. Každopádně jsem musela udělat něco, co ho přimělo stáhnout se kousek zpátky.

Přestal se na mě dívat. Pohled sklopil k zemi a chvilku stát úplně nehybně. Bez života. Strnule. Nepřirozeně. Tak, jak to umíme jen my. Pak se posadil na schody. Ten pohyb byl tak nečekaný, že jsem téměř leknutím vyjekla. Překvapeně jsem zamrkala a on ke mně opět vzhlédl. Usmíval se, ale jinak než když jsem souhlasila s jeho návštěvou. Teď se plně kontroloval a jen chtěl být milý. Šestým smyslem jsem poznala, že pochopil, že ho dovnitř nepozvu. Někteří našeho druhu by to brali jako smrtelnou urážku, zvláště v případě, kdy se nejednalo o naše trvalé obydlí. On to přijal bez jakékoliv nelibosti.

,,Byla jsi poslední dobou ve Volteře?” zeptal se přímo, bez úvodu, bez zbytečných zdvořilostí, na které si mnoho upírů tak potrpělo. Jeho hlas byl klidný. Slyšela jsem skutečný, nefalšovaný zájem, ale ne netrpělivost nebo dychtivost.
,,Nikdy jsem Volteru nenavštívila,” odpověděla jsem a snažila se o stejně klidný tón. Nestávalo se mi často, aby mě hlas neposlouchal a zradil. Právě teď se zachvěl a při slově Volaterra nepříjemně zakolísal. Nelhala jsem. Volteře jsem se vyhýbala a nikdy se ani s nikým z jejích představitelů nesetkala, ale při pouhém pomyšlení na ni se mi svíral žaludek. Alexandr mi velmi důrazně vysvětlil, že by se mi tam nelíbilo a proč.

Edward vykulil oči a šokovaně pootevřel rty. Výraz takového překvapení jsem u upíra za celou svou dlouhou existenci neviděla. Až se mi chtělo se smát. Edward působil jako malý kluk, který se právě dozvěděl, jak se dárky dostávají pod stromeček. Pocítila jsem chuť se na něj usmát, přistoupit k němu a pohladit ho po vlasech. To mě vyděsilo a donutilo o krok couvnout.

,,Ty jsi nikdy nebyla v hlavním městě? V centru nemrtvých? V království Volturiů?” Vyjmenoval několik alternativ pojmu Volterra, jako kdyby se potřeboval ujistit, že jsem správně pochopila otázku.

Přikývla jsem. ,,Nikdy.”

Zatřásl hlavou a rukama si zajel do vlasů. Fascinovaně jsem sledovala, jak se mu jednotlivé pramínky proplétají mezi prsty. Tlumený třpyt sněhu a matný svit měsíce schovaného za mraky vytvářely v jeho vlasech měkký lesk. Jako kdyby se tavila měď a on ji svými bledými prsty česal. Musela jsem polknout. Probouzel ve mně něco, co jsem považovala za bezpečně pohřbené. Toužila jsem okamžitě utéct a už nikdy se sem nevrátit. A zároveň celé mé tělo volalo po větší blízkosti. Živě jsem si uměla představit, jak k němu přistupuji a objímám ho. Viděla jsem svoje ruce, jak nahrazují ty jeho. Viděla jsem se vískat ho ve vlasech, hladit po tvářích, prozkoumávat jeho hruď i záda. Viděla jsem se vést ho dovnitř srubu a oddat se mu.

Zatnula jsem ruce v pěsti a nutila se prostě jen zůstat stát a vytěsnit všechny tyhle představy. Přemluvit svou mysl i tělo, že tuhle část mé bestie už jsme překonali. Už tolik let, desetiletí, jsem nepocítila tenhle druh touhy. Stále jsem bojovala s žízní, s lidskostí, s tím, kdo jsem a co jsem v minulosti dělala. Ale žádostivost jsem považovala za mrtvou. Po tom všem, co jsem prožila s Alexandrem, už jsem nebyla schopná dotýkat se muže a milovat se s ním. Vzpomínky byly příliš čerstvé, příliš ostré a bolavé a já si ani za nic na světě nechtěla připomínat, co mě kdysi vzrušovalo a přivádělo k extázi. Jen jednou jsem po odchodu od Alexandra zkusila být s jiným mužem a dopadlo to katastrofálně. Neuměla jsem být něžná, neočekávala jsem romantiku a jemnost. Nikdy víc jsem se do vztahů nepouštěla.

,,Jsi v pořádku?” Edwardův starostlivý hlas mě vrátil do současnosti. Zahnal všechny ty obrazy nahých těl a krve. Dokázala jsem jen přikývnout. On v sobě měl něco, co mě neuvěřitelně vábilo. Choval se tak bezprostředně, mile, nekomplikovaně a … lidsky. Zdálo se, že mu to nečiní nejmenší potíže. Byl takový, jaká já tak zoufale chtěla být. Mě to ale vysilovalo a nesměla jsem si dovolit ani chvilku polevit ve své ostražitosti a koncentraci.

,,Já… omlouvám se. Prostě jsem předpokládal, že jsi taky měla co dočinění s Volterrou a vládci. Mluvila jsi o výcviku a máš zajímavý dar. Vyvodil jsem si z toho nesprávný závěr,” mluvil tiše a jeho hlas jako by mě hladil. Nikdo na mě nikdy nepůsobil tak jako on.
,,Jak víš o mém daru?” vydechla jsem překvapeně a právě překvapení mi vrátilo jistotu a vytrhlo mě z úvah.
Usmál se na mě. I on už byl zase sám sebou.
,,Taky mám schopnost. Rozhodně bych tomu neříkal dar, ale někteří to za něj považují. Vím, na co myslí kdokoliv v mé blízkosti. Slyším cizí myšlenky. Myšlenky lidí i upírů. Nejde to vypnout, nevnímat nebo ignorovat. Proto jsem směl odejít z Volterry i gardy. Aro byl velmi zklamaný, ale věděl, že bych brzy zešílel. Nesnesu být někomu blíž než na několik desítek metrů. S nikým jsem nemluvil téměř celé století. Odešel jsem z Volterry a vydal se sem, kde nehrozilo, že bych se s někým potkal. Nelovím lidi. Přestal jsem s tím už jako člen gardy. Je těžké někoho zabíjet, když víš, na co myslí. Když slyšíš jeho němý křik. Po několika letech tady jsem svůj způsob sycení žízně začal považovat za humánní. Jsem rád, že nezabíjím lidi. I když ve Volteře jsem proto byl cílem výsměchu.
A pak se tu objevíš ty. Nevidím ti do hlavy a živíš se stejně jako já. I kdyby to znamenalo, že mě pak zabiješ, nedokážu si odepřít chvíli ve tvé blízkosti. Možnost slyšet jen to, co mi sama říct chceš. Na pár okamžiků nebýt sám.”

Nedíval se na mě, ale na své nohy ve sněhu. Šeptal. S každým jeho slovem jsem se přesunula o kousek blíž k němu. Ten pohyb byl mimovolný, nemohla jsem mu zabránit. S poslední větou jsem stála tak blízko, že bych se ho mohla dotknout. Nebýt sám… Jak dobře jsem věděla, co všechno se za těmi pár slovy skrývá. Samota. Odloučení od ostatních. Společnost jen sebe sama. Já to vydržela necelých pět desetiletí. On dvakrát tolik. Měl můj obdiv. Měl mé pochopení, že nemohl odolat přijít sem a mluvit se mnou.

Posadila jsem se vedle něj a stejně jako on sklopila pohled k zemi. Vteřiny se střádaly do minut a ty přecházely v hodiny. Edward za mnou přišel, abychom spolu mluvili. Ale právě teď nám oběma bylo dobře v družném tichu. Mlčeli jsme, seděli tak blízko, že jsme se téměř dotýkali pažemi, a já neměla potřebu být napjatá a ve střehu. Dokázal něco, co i Esmé trvalo dlouhé měsíce. Vzbuzoval ve mně důvěru.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

16)  Rire (27.10.2011 22:06)

Ach! Na to nejde říct nic jiného. U první části jsem se klepala, co se jí může stát. Kdy se asi objeví Alexandr. A pak, když se oddala a nabídla mu víc, než si myslela, jsem málem zešílela. To už ji přeměnil? Nebo ji jen políbil? A pak přišla na řadu část s Edwardem a já větu po větě tála. Na konci jsem se usmívala jako měsíček na hnoji. Ach, Evelyn, to je tak krásné! Tajemně krásné!

15)  Paja (12.09.2011 11:54)

Páááni, tohle je opravdu úžasné Narazila jsem na to náhodou a přečetla hned všech šest dílků, tak mě to pohltilo a hrozně moc se mi to líbilo, že jsem ani nekomentovala, za což se omlouvám
Je to nádherné, tajemné, smutné, ale snad i plné naděje, co se stalo Belle?? Co ji Alexandr udělal, že před ním utíká (to podstatné, že ji přeměnil, mi samozřejmě došlo ) a co Edward?? Jeho osud taky nešetřil...těším se na další a hrozně moc děkuju

14)  Lenka326 (12.09.2011 07:45)

Evelynko, děkuji, konečně jsem se dočkala.
Tohle je tak krásný a neobvyklý příběh, ale pořád jsme na začátku, víme tak málo o Bellině minulosti. Ale konečně aspoň dokáže s Edwardem mluvit, nebojí se, neutíká. Edward je neskutečný, jak mohl přežít tolik let naprosto sám, bez dalšího upíra a zpráv z okolního světa? Musí mít obrovskou vnitřní sílu, jinak už by z něj musela být jen bestie, řídící se jen zvířecími instinkty.
Snad se dokážou otevřít jeden druhému.
Díky za dílek a těším se na další, snad ne za tak dlouhou dobu.

12)  AMO (11.09.2011 22:36)

Takže ze vzpomínek... to Alexandr ji proměnil a tím jí zavřel možnost normálního žití a zábavy a společnosti. Proto je tolik uzavřená a nikomu nevěří???
A Edward žil tolik let sám... ta jedna věta, co řekl a ve mně se všechno stáhlo. Bude se jí pomalu dostávat pod kůži a třeba i do života???
Snad!!! Nádhera

11)  matysekmj (11.09.2011 22:34)

tak to je úžasná povídka

10)  semiska (11.09.2011 18:14)

Krásné, povedené.

9)  Kamci (11.09.2011 17:28)

moc krásné

7)  kytka (11.09.2011 13:12)

Haničko, to byla krása. Já jsem zjistila, že jsem před tím hltala, ale dvě poslední neokomentovala. Tak teď za všechny. Jsem strašně zvědavá, to z toho bude. Co Alexandr udělal. Edward je zlatíčko. těším se.

6)  HMR (11.09.2011 10:59)

to já jen tak promiň, já vím, že si na smajlíky nepotrpíš, já jen že no, jo, už mlčím hele, ale když ten tvůj Edward čte myšlenky, tak zřejmě ten odstavec o dotýkání se, jeho, slyšel ne? co on na to?

4)  Kim (11.09.2011 10:47)

Konečně další dílek!!! Úžasný!!!
Ten alexandr se mi vůbec nelíbí!!!!!!!
Za to Edward, toho bych sežrala...
Pomalu ale jistě se dostává Belle pod kůži.
Krásný díl... těším se na další!!

3)  Nosska (11.09.2011 10:34)

Wow, já nemám, co říct, dokonalost sama
Hlavně ať se Edwarda nebojí

2)  Janeba (11.09.2011 10:00)

Evelynko , bylo to krásné, něžné a procítěné!!! Edward dokázal pohnout city, ale i důvěrou věčně ostražité Isabelly!!! Jsem zvědavá, co ji ten Alexandr provedl, když se takhle trápí!!!
Dojemné, doufám, že konečně i ona dostane svůj kousek štěstí!!! Moc jim to přeju!!!
Děkuji!!!

1)  piky (11.09.2011 09:40)

Evelynko

1