Sekce

Galerie

/gallery/V temnotě.jpg

Trvá mi to, já vím, ale nějak toho mám nad hlavu a nestíhám ani to, co musím, natož to, co bych chtěla...

Celé odpoledne strávila vybíráním šatů, paruky a šperků na večer. Tím, že Ettienne neohlásil přesný den svého příjezdu dopředu, ale překvapil je, nebyl naplánován ples na jeho počest a uspořádat ho tak rychle by bylo nemožné. I slavností večeře pro pár vybraných hostů byla ale dostatečným důvodem obléci se co možná nejkrásněji a udělat na všechny nezapomenutelný dojem.

Komorná Isabelle předkládala jednotlivé róby, přinášela k nim boty a z obrovské šperkovnice přikládala náušnice, náhrdelníky, náramky i prsteny. Po několika dlouhých hodinách si Isabelle vybrala temně rudé šaty se čtvercovým výstřihem a rukávy a sukní lemovanými bílou kožešinou. Zvolila nevysokou paruku zapletenou do složitých a vzájemně propletených copánků se spoustou bílých, růžových a červených perliček. Nechala se důkladně nalíčit a korzet si  stáhnout tak těšně, že téměř nemohla dýchat. Ani v nejmenším jí to nevadilo.

Dívala se na sebe do zrcadla a věděla, že se na večeři nemůže objevit nikdo krásnější. Vypadala kouzelně a nepochybovala, že každý přítomný muž se do ní zamiluje. Usmála se na sebe a naučeným a k dokonalosti dovedeným pohybem rozevřela vějíř. Ano, neměla jedinou malou chybičku.

Do jídelního sálu vstoupila přesně v půl osmé. Tedy o půl hodiny později, než byl oficiální začátek večeře. Nepřípustné, neomluvitelné porušení společenských pravidel. Nikdo jiný by se neopovážil přijít pozdě. Ona tím ale byla proslulá. Nikdy nikam nechodila na čas. Vždy přicházela, až když byla zábava v plném proudu a ona tak na sebe strhla pozornost všech přítomných. Nemohlo se stát, že by ji někdo přehlédl a nevšiml si, jak moc jí to sluší.

Komorník oznámil její příchod a uvedl ji do sálu. Konverzace u stolu okamžitě utichla a nebylo jediného člověka, který by se díval jinam, než na ni. Ona se dívala přímo před sebe a ostatních si zdánlivě vůbec nevšímala. Nechala komorníka, aby jí odsunul židli a elegantně se posadila. Až v tu chvíli přelétla stůl pohledem. Usmála se na otce a mírně jeho směrem uklonila hlavu. Otec se mračil a sklenici s vínem svíral pevněji, než bylo nutné.
Věděla, že se mu její pozdní příchody a příliš nápadné přehlížení konvencí nelíbí. Umínila si, že nazítří mu udělá radost a zahraje na klavír pro jeho odpolední hosty. Hrála velmi dobře a otec ji rád poslouchal, ale nebavilo ji to. Hrát na klavír znamenalo sedět ke svému publiku v salónku zády. A když seděla zády, nemohla sledovat okouzlené a nadšené výrazy svých posluchačů.
Sklopila řasy a na pár vteřin se zatvářila provinile a kajícně. Když pak k otci znovu vzhlédla, věděla, že jí odpustil a žádný trest ji nečeká. Zamrkala na Ettienna a skoro se rozesmála, když se na ni rádoby přísně a vyčítavě zašklebil. Ten výraz k němu vůbec neseděl. Hosté se zase dali do hovoru, Isabelle si od číšníka nechala naložit kachní prsíčka, hroznové víno a vařené brambory. Poručila si nalít červené víno.

Bezmyšlenkovitě se mezitím rozhlížela kolem. Většinu hostů dobře znala a neshledávala na nich nic výjimečného a zajímavého. Naproti ní napravo seděli tři šlechtici, které sice ještě nikdy dříve neviděla, ale kteří svou obyčejností nemohli upoutat její pozornost. Na druhé straně stolu spatřila lady Daphne, o níž se říkalo, že se jí krásou téměř vyrovná. Isabelle se okamžitě rozhodla, že na těch drbech není ani kapička pravdy. Daphne byla o dva roky mladší, až moc štíhlá blondýnka a měla pihy na nose. Isabelle se spokojeně ušklíbla. To, že si mladší dívka nezapudrovala ty drobné vady na kráse jen dokazovalo, jak je na rozdíl od ní hloupá a omezená. Ač by to Isabelle nikdy nikomu nepřiznala, i ona měla pár světlých pih, ale pečlivě a svědomitě si je zapudrovávala. A na tvář si lepila pihu umělou. Přesně tak, jak to přikazovala nejnovější móda.

Vzala do ruky naplněnou skleničku a přiložila ji ke rtům. Ve chvíli, kdy víno svlažilo její rty, zahlédla tvář, po níž uplynulé dny tak toužila. Alexandr… Až se jí zamotala hlava. Ruka se sklenkou se roztřásla, oči se jí zaleskly a líčka i přes vrstvu bílého pudru zrůžověla. Olízla si rty a snažila se najít svou obvyklou rovnováhu. Nechtěla dát najevo, že má radost a chvěje se blahem. Byl tady, přišel a splnil svůj slib! Měla chuť vyskočit ze židle a běžet k němu. Měla chuť přede všemi ho políbit, cítit jeho rty na svých a okusit jejich sladkou chuť. Měla chuť padnout mu kolem krku a už nikdy ho od sebe nepustit. Nic z toho ale nesměla udělat. Zničila by si tím pověst, na čemž jí ale v tu chvíli ani trochu nezáleželo, ale hlavně se to k ní nehodilo. Isabelle se nikdy nechovala tak impulzivně a nepromyšleně. Ne, taková rozhodně nebyla.

Alexandr ji upřeně pozoroval. Jeho oči se jí zdály být ještě temnější a hlubší. Topila se v nich. Lehce se na ni usmál a pokynul jí úklonou hlavy. Rozbušilo se jí srdce a dech uvázl v hrdle. Oplatila mu úsměv a sklopila oči ke stolu. Hučelo jí v uších, najednou jí bylo až příliš velké teplo a před očima se jí dělaly barevné mžitky. Silou vůle se nutila ke klidu. Napila se vína a snažila se získat vládu nad svým tělem i myslí. Nevnímala nic a nikoho kolem sebe. Už se na něj nepodívala. Přesto jeho přítomnost byla tím jediným, co si až palčivě uvědomovala.

Po večeři, ze které snědla jen pár kuliček hroznů, sloužící sklidili zbytky ze stolů a přinesli další karafy s vínem. Její sklenička byla stále plná. Upíjela jen velmi pomalu. Potřebovala si zachovat čistou hlavu.

Do prostoru mezi stoly vběhli kejklíři. Pozornost většiny hostů se okamžitě obrátila k muži polykajícímu ohnivou pochodeň a dívce vlnící se v rytmu orientální podmanivé hudby. Hosté již nezůstávali jen na svých místech. Procházeli se po obvodu sálu, vzájemně se zdravili a bavili se mezi sebou. Isabelle se ani nepohnula. Ať se snažila sebevíc, nedokázala se ještě úplně uklidnit.

,,Belle, drahoušku, dovol mi, abych ti představil svého přítele,” ozval se za ní hlas jejího bratra. Pomalu se otočila a dávala si velký pozor, aby se netvářila jinak než obvykle, když jí někdo někoho představoval. Udržet lehce znuděný a nezaujatý výraz bylo ale takřka nemožné a za hranicí jejích schopností.
,,Alexandr strávil posledních pět let v Anglii, ale pověsti o tvé kráse znal snad ještě lépe než já. Když se dozvěděl, že jedu na návštěvu domů, trval na tom, že mě doprovodí, aby mohl na vlastní oči spatřit nejkrásnější ženu Francie,” pokračoval Ettienne a pobaveně se na sestru usmíval. Poznal na ní, že se jí Alexandr líbí. Poprvé ji viděl vyvedenou z míry.

,,Isabelle, jste ještě mnohem krásnější, než se o vás říká,” zašeptal Alexandr a ona se celá rozechvěla. Jeho hlas ji hladil.
Zmámeně zamrkala a podala mu ruku k polibku. Když přitiskl své rty k její kůži, vybuchl v jejím nitru ohňostroj. Okouzleně se na něj usmála a věděla, že je ztracená. Cítila, že Alexandr je jiný než všichni muži,, které dosud potkala. Když k ní vzhlédl a jejich oči se setkaly, vzdala se. Získal její srdce a ona se nemínila pokoušet vzít si ho zpět.


••••••••


Nedokázala jsem se uklidnit. Četla jsem, překládala, dívala se na sněhovou scenérii, poslouchala jiskření dopadajících vloček, ale stále jsem myslela na něj. Vědomí, že tu někde blízko je další upír, mě rozčilovalo a nedovolovalo povolit v ostražitosti a uvolnit se.

Po několika hodinách, kdy jsem zaujímala bojovou pozici při každém zašramocení v okruhu několika kilometrů, jsem byla už takřka rozhodnutá jet zpátky do Osla a vzdát to. Během svého života jsem poznala tolik zklamání, že tohle jedno malé mi nemohlo ublížit. Věděla jsem, že se chovám hloupě a nepochopitelně, ale nemohla jsem si pomoct. Vadilo mi, že se nechávám vyhnat. Utíkala jsem už před jedním mužem. Tolik let, napříč kontinenty, kdykoliv se objevil blíž než na dvě stě mil, zahazovala jsem svůj současný život za hlavu a prchala. Nechtěla jsem utíkat ještě před někým dalším. Nezvládla bych být pořád na útěku a stále se dívat přes rameno.

Bojovala jsem sama se sebou. Chvíli jsem balila a chystala se na cestu zpátky a v dalším okamžiku jsem vztekle vyhazovala věci z batohu a odhodlaná zůstat si sedala pod okno. Nesnášela jsem se za tu rozpolcenost.

Bylo pozdní odpoledne, když jsem se rozhodla jít lovit a konečné rozhodnutí nechat na potom. Zavřela jsem za sebou dveře, přetáhla si přes hlavu kapucu a zhluboka se nadechla. Ve vzduchu byl cítit sníh, zima a mráz. Skoro jsem cítila štípání v nose. Milovala jsem čistý vzduch. Chvíle, kdy jsem se nemusela urputně kontrolovat a ovládat. Nádechy, které mě nestály neustálé vynakládání sil. Volnost, kterou mi absence lidí přinášela. Tady jsem se nemusela bát, že někomu ublížím. Tady jsem se nemusela strachovat, že podlehnu a bude ze mě zase ta bestie a zrůda přinášející jen děs a zkázu, kterou jsem bývala. Věděla jsem, že nejsem schopná tuhle svou část pohřbít tak hluboko, abych ji v sobě pořád necítila a neobávala se okamžiku, kdy se znovu probudí k životu.

V blízkosti chaty se nenacházel jediný větší živočich. Zvířata mě cítila, vnímala moji přítomnost a vyhýbala se mi. Na lidi náš druh většinou působil stejně. Do okamžiku, kdy jsme chtěli být okouzlující a vábili jsem k sobě svou kořist. Na jelena, medvěda nebo vlka to nefungovalo ani v nejmenším. Člověk nám nemohl odolat. Já sama toho byla důkazem. Kéž by mě tenkrát Alexandr prostě zabil… Kéž bych bývala byla měla instinkty obyčejné laně a nenechala se omámit… Kéž bych nebyla tak pitomá a dobrovolně se nestala stvůrou toužící po krvi…

Zatřásla jsem hlavou a myšleny ubírající se tímto směrem rázně utnula. Nemělo smysl přát si změnit minulost. To bylo nemožné. Co se stalo, stalo se. Nemůžu to smazat, zapomenout, ani si namlouvat, že jsem za to nemohla. Byla jsem zodpovědná za pořádnou spoustu hrůz. Mohla jsem se jen snažit žít jako Esmé a Carlisle, být dobrá a pokoušet se současnými skutky alespoň částečně napravit ty minulé. Byla jsem nesmrtelná a před sebou měla celou věčnost. I tak se mi ale zdálo, že ani tahle doba mi nemůže stačit.

Zaťala jsem pěsti a sípavě se nadechla. Všechny myšlenky jsem pečlivě zamkla do temného koutku své mysli a soustředila se jen na pachy a vůně v okolí. Daleko za kopcem jsem cítila lišku. Byla na lovu. Z lovce se rychle stala kořistí. Svírala jsem ji v rukách za pár vteřin. Nebránila se. Zlomila jsem jí vaz a dopřála jí tak rychlou a bezbolestnou smrt. Něco, o čem si mé lidské oběti mohly nechat jen zdát. K nim jsem tak laskavá nebývala. Krev mi protékala hrdlem a já ji hltavě polykala. Mrtvou lišku bez kapky krve v těle jsem položila na sníh. Nejen já jsem se potřebovala nasytit. V lese bylo víc lovců, i když já byla zdaleka nejnebezpečnější a nejvražednější.

Napojil mě i starý medvěd a zraněná srna. Byla jsem sytá jako už dlouho ne. A bylo mi dobře. Krev zvířat sice nechutnala nijak lahodně a nepatřila mezi pochoutky, které bych si vybrala, kdyby to šlo jinak bez ztráty lidskosti, ale utišila žízeň a zklidnila mě.

Zpátky do chaty jsem šla pomalu a už beze strachu. Tak je tu někde další upír. A co? Dala jsem mu jasně najevo, že se nemíním přátelit, a jestli není úplně hloupý, nebude mě zkoušet znovu vyhledat. Panika byla zbytečná a jen mi zkazila den. Zůstanu.

Stmívalo se. Slunce zašlo za obzor a světla rychle ubývalo. Nespěchala jsem. Nebylo proč. V chatě mě kromě knih nic nečekalo. A knížky mohou počkat. Rozhodla jsem se napustit si starodávnou železnou vanu. To byla činnost, která mě mohla na pár chvil zaměstnat. Znamenalo to nanosit sníh a ve starém rezavém kotlíku ho ohřívat nad ohněm. Najednou jsem se vážně těšila, až si vlezu do teplé vody. Nemohla mi být zima, ale měla jsem ráda teplo.

Už několik metrů před chatou jsem věděla, že je něco špatně. Zatím jsem nedokázala určit co, ale instinkt mě nutil k obezřetnosti. Snažila jsem se zachytit jakýkoliv pach, ale vítr mě zradil a vál směrem k chatě. Jako kočka na lovu jsem nahrbila záda a blížila se ke svému momentálnímu domovu. Když jsem se dostala na dohled verandy u vchodu, nevěřícně jsem zalapala po dechu. Na schodech seděl Edward.

Vzhlédl ke mně a beze spěchu vstal. Ruce měl vražené do kapes, ale jakmile mě uviděl, vyndal je a zvedl na úroveň ramen, dlaněmi ke mně.

,,Než se začneš vztekat, prosím, vyslechni mě. Nechci ti ublížit a nerad bych, abys ty ublížila mě. Žiju tu už téměř sto let a ty jsi první… jako já, koho jsem tu potkal. Já… jsem zvědavý a chci si jen popovídat. Nemám žádné zprávy o světě kolem, ty jistě ano. Jen se tě na pár věcí zeptám a pak zmizím a pokud nebudeš chtít, už mě nikdy neuvidíš. Slibuju.” Mluvil tiše a beze spěchu. Stál klidně, bez viditelného napětí a nervozity. Nechápala jsem ho. Choval se, jako kdybychom byli lidé. Jako kdyby se nikdy nestřetl s jiným upírem a neshodl se s ním. Vpíjel se do mě pohledem.

Chtěla jsem ho poslat do háje, vyhrožovat mu a vyhnat ho. Vážně jsem s ním nechtěla mluvit. Nechtěla jsem být v jeho blízkosti. Nechtěla jsem. Ale něco v jeho pohledu a postoji mi nedovolovalo zaútočit na něj. Působil tak, jak já jsem si přála se cítit. Bez větších starostí, smířeně sám se sebou, vyrovnaně a úžasně klidně. Jeho oči hřály a zlato v nich se tavilo a rozpouštělo mou ostražitost a nepřátelství. Nerozuměla jsem sama sobě. Nepoznávala jsem se.

,,Co tě zajímá?” vydechla jsem a vykročila směrem k němu. Najednou mi jeho přítomnost nevadila.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Rire

13)  Rire (27.10.2011 21:52)

Už nějakou tu minutu si lámu hlavu, co ještě bych mohla napsat. Přijde mi, že všechny klady, které bych dokázala vymyslet a přiřadit k tomuhle příběhu, jsem už vyčerpala. Díl od dílu je to strhující (už jsem určitě někde poznamenala) a já jsem díky tomu zahalená temnotou, kterou vytváříš tak věrohodně. Opět mě dostala minulost a překvapila současnost. Tvoje Bella je jiná, je perfektní. Nádhera, Evelyn!

HMR

12)  HMR (14.08.2011 23:32)

plyshovymedvidek

11)  plyshovymedvidek (08.08.2011 22:50)

Oh Hani, jsem nadšená a hned z několika důvodů.
Ten první: přibyl další díl.
Ten fruhý: je naprosto okouzlující.
Ten třetí nebo další mi vyklouzly z hlavy protože jí mám ještě plnou Isabelle. Jsi úžasná srdíčko

milica

10)  milica (08.08.2011 21:39)

Krásná kapitolka, líbí se mi Isabellina minulost. Díky za super dílek

Evelyn

9)  Evelyn (08.08.2011 20:46)

semi, já vím, že mi to hrozně trvá a stydím se Fakt Ale dopíšu, všechno dopíšu a pak se pustím do něčeho nového a budeme tak, kde teď (tedy v háji, protože nestíhám ).
Dámy, děkuji za přízeň i trpělivost Jste báječné

Kamci

8)  Kamci (08.08.2011 18:53)

:) :) :) :) krása

7)  marcela (08.08.2011 08:45)

To čekání za to stálo,je skvělá.

Janeba

6)  Janeba (07.08.2011 22:09)

Evelýnečko , až se mi tají dech, jak líčíš okouzlení Alexendrem! Je to jako poblouznění a omámení v mých "telecích" letech, kdy naivita a hormony přesahovaly únosnou mez! Leč tvé líčení Isabelly předtím, ale hlavně dnes, v sobě nese obrovskou bolest! Bolest, na kterou je snad i věčnost krátká! Připomnělo mi to pocity, kdy doufám, že budu moct mít dostatek času, abych napravila chyby, které dělám a z kterých jsem se stále nepoučila! Mám ráda tvé hraní si s písmenky a dokonalým vykreslením děje! Těším se na poznání Edwarda, který ukázal skvělým způsobem svou odhodlanou trpělivost! Doufám, ža Isabella najde konečně přítele a my se dozvíme i něco zajímavého z minulosti nově příchozího!!!!
Děkuji!!!

5)  Babča S. (07.08.2011 21:54)

Kim

4)  Kim (07.08.2011 21:50)

Juchůůů, nový díl!!
Jsem ráda, že se objevilo další pokračovní.
Doufám, že mu dá Bella šanci
Moc moc moc krásné

Bosorka

3)  Bosorka (07.08.2011 21:48)

Díky, díky, díííííky.
Ty popisy jejího lidského života mě straěně dostávají!

semiska

2)  semiska (07.08.2011 21:40)

No, kapitolku jsem nečekala. ;) ALe moc se ti povedla, to musím uznat. :) Její minulost je krásná. Byla asi nějaká vznešená lady ve své době či hraběnka? Kdopak je Alexandr, který jí ukradl její srdce? Proč je tak vysazená na Edwarda? Oni se přece neznají nebo jo? No, jsem na všechno ostatní moc zvědavá, tak se budu příště těšit. :)

piky

1)  piky (07.08.2011 21:39)

Yes !!! Evelynko Překvapí tě, když ti řeknu, jak je to skvélá kapitola? Tak kdyby náhodou - Wow, Evelynko, skvělá kapitola. Miluju Belliny myšlenkové pochody z tvého pera (nebo spíše klávesnice ) Těším se nadlší kapitolu
PS.: EDWARD + BELLA

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek